ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.148.2014:16
sp. zn. 4 As 148/2014 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci navrhovatelky: DENIZLI, s.r.o.,
IČ 28563158, se sídlem Jana Šoupala 1597/3, Ostrava, zast. Mgr. Ing. Jiřím Šimečkem, LL.M.,
advokátem, se sídlem Vladislavova 1390/17, Praha 1, proti odpůrci: Magistrát hlavního města
Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti odpůrce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2014, č. j. 6 A 63/2014 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Odpůrce s platností ode dne 26. 4. 2011 provedl úpravu č. U 0949/2011 směrné
části územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy schváleného Zastupitelstvem
hlavního města Prahy dne 9. 9. 1999 usnesením č. 10/05 ve znění změny Z1000/00, vydané
opatřením obecné povahy č. 6/2009 s účinností od 12. 11. 2009. Předmětnou úpravou
došlo ke změně využití území a změně hranic polyfunkčních území uvnitř obytných zón,
a to tak, že v části plochy vymezené ulicemi U Vody a Jankovcova v katastrálním území
Holešovice bylo umožněno umístění většího objemu staveb.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 6. 2014, č. j. 6 A 63/2014 - 43, zrušil výše
uvedenou úpravu směrné části územního plánu jako opatření obecné povahy měnící závaznou
část územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy a odpůrci uložil, aby navrhovatelce
zaplatil náklady řízení ve výši 17.342 Kč ve lhůtě do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám
jejího právního zástupce. V odůvodnění rozsudku soud poukázal na usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013 - 116, a v návaznosti
na to uvedl, že změna kódu využití území měla být projednána jako opatření obecné povahy
postupem podle stavebního zákona. K námitce odpůrce, že tento názor spočívá na nepřípustné
retroaktivitě, neboť neodpovídá stavu judikatury v době, kdy došlo k vydání správního aktu
o úpravě směrné části územního plánu, soud poukázal na nález Ústavního soudu ze dne
2. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2170/08, a konstatoval, že v souladu s §101b odst. 3 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), je soud
při přezkoumávání opatření obecné povahy povinen vycházet ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době vydání tohoto správního aktu, což se ovšem nevztahuje ke stavu judikatury
správních soudů. Městský soud v Praze proto přisvědčil názoru navrhovatelky, že na padené
opatření obecné povahy o změně územního plánu nebylo vydáno zákonem stanoveným
způsobem, a proto jej zrušil.
Proti tomuto rozsudku podal odpůrce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V ní namítl, že Městský soud v Praze
odůvodnil své závěry výlučně podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 9. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013 - 116, které však bylo přijato dva roky po projednání
a přijetí úpravy směrné části územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy. Stěžovatel
uvedl, že v době přijímání předmětné úpravy postupoval v souladu s tehdy platnými právními
předpisy, judikaturou a běžnou právní praxí, přičemž názor, o který opřel svůj rozsudek Městský
soud v Praze, vznikl na základě pozdějšího judikaturního odklonu. Stěžovatel poukázal na nález
Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, a dovodil, že v rozsudku Městského
soud v Praze byla uplatněna nepřípustná retroaktivita, a proto je nezákonný. Stěžovatel rovněž
namítl, že soud založil rozsudek pouze na odůvodnění shora uvedeného usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu, což je podle jeho názoru v rozporu s právní logikou a vede
ke značné právní nejistotě, neboť by mohla nastat situace, kdy jakékoliv jednání v souladu
s právem, právní praxí a judikaturou může být zpochybněno na základě nových výkladů práva.
Stěžovatel tedy dovozuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a navrhuje, aby byl v celém
rozsahu zrušen a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelem v kasační stížnosti uplatněny.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. V kasační stížnosti stěžovatel označil důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné
právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný
právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud dospěl k názoru, že stěžovatelem uplatněné argumenty nejsou
důvodem ke změně právního názoru, který byl dříve vyjádřen v usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013 - 116, dostupném
na www.nssoud.cz. Zdejší soud z tohoto právního názoru vychází i v nyní posuzované věci,
ve které ostatně není sporu o tom, že změna limitů využití území již nemůže být prováděna
ve formě prosté úpravy směrné části územního plánu, ale formou opatření obecné povahy.
Nejvyšší správní soud se musel vypořádat s jedinou spornou otázkou, zda lze aplikovat
judikaturou dovozený, novější právní názor na dřívější postup správních orgánů. Přitom
především konstatuje, že soudy právo, s výjimkou postupu Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1
písm. a) Ústavy České republiky, netvoří, nýbrž nalézají. Ustálená judikatura Ústavního soudu
například v nálezu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10, rozlišuje pravou a nepravou
retroaktivitu, tak že „[o] pravou retroaktivitu se jedná v případě, že právní norma působí vznik právních
vztahů před její účinností za podmínek, které teprve dodatečně stanovila, nebo pokud dochází ke změně právních
vztahů vzniklých podle staré právní úpravy, a to ještě před účinností nového zákona … V případě nepravé
retroaktivity sice nový zákon nezakládá právní následky pro minulost, v minulosti nastalé skutečnosti však
právně kvalifikuje jako podmínku budoucího právního následku nebo pro budoucnost modifikuje právní následky
založené podle dřívějších předpisů.“
V případě změny judikatury nedochází k vytváření nových právních norem, ale toliko
ke změně jejich interpretace. Ve smyslu citovaného nálezu Ústavního soudu tedy nelze hovořit
o pravé či nepravé retroaktivitě, ale pouze o retrospektivě (viz KÜHN, Zdeněk. Role judikatury
v ČR. In: Judikatura a právní argumentace: teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou. Eds. KÜHN,
Zdeněk; BOBEK, Michal; POLČÁK, Radim. Praha: Auditorium, 2006, s. 48). Nejvyšší
správní soud posoudil poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012,
sp. zn. I. ÚS 3061/11, ve kterém je uvedeno, že „při interpretaci příslušných projevů vůle by obecné
soudy měly zohlednit i stav právní nauky a judikatury v době vzniku posuzovaného právního úkonu.“
Uvedenou, toliko obecnou větu však rozvíjí nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2013,
sp. zn. III. ÚS 3221/11, tak, že „[z]ásada právní jistoty, resp. důvěry v právo zde své uplatnění principiálně
nenalezne, což plyne z existence zpravidla přítomné nejistoty účastníků řízení ohledně výsledku soudního nalézání
práva, dané tím, že soudce není „subsumpční automat“, který na skutkový stav aplikuje „dokonalé“,
tj. jednoznačně znějící (a všechny situace výslovně řešící) zákonné ustanovení, nehledě na to, že se v řadě případů
jedná o záměr zákonodárce, jako je tomu u norem s relativně neurčitou hypotézou, kde je dotváření práva
ze strany justice nezbytné. … Současně však v případě, kdy odmítnutý právní výklad představoval ustálenou
judikaturu především nejvyšších soudních instancí, její změna vykazuje (materiálně) zpětný účinek, jenž stojí proti
principu právní jistoty a důvěry jednotlivce v právo. Z ústavního hlediska je tedy třeba řešit, zda a případně jakým
způsobem lze poskytnout ochranu oprávněné důvěře dotčeného účastníka v právo, přičemž nutno brát v úvahu,
že na straně jedné stojí zmíněný princip důvěry v právo, na straně druhé pak princip rovnosti v právech (čl. 1
Listiny) a soudcovské nezávislosti a vázanosti soudce zákonem (čl. 82 a čl. 95 odst. 1 Ústavy). V obecné rovině
lze vycházet především z toho, že změna judikatury obecných soudů - primárně s ohledem na princip rovnosti
v právech (konkrétně v podobě zásady rovného použití práva) - nesmí být svévolná, což by bylo v případě,
že by výklad a aplikace práva, představující odklon od dosavadní judikatury, postrádal racionální odůvodnění
(tzn. nebyl by postaven na věcně přiléhavých důvodech, přičemž daná změna by se jevila jako náhlá, překvapivá,
bez určité myšlenkové linie, a dané rozhodování by tak neslo známky nahodilosti) a současně by se ocital mimo
rámec tzv. podústavního práva v důsledku toho, že by nerespektoval požadavky plynoucí z ochrany základních
práv a svobod. … Jak plyne z výše uvedeného, vyvažování zájmů v rámci testu proporcionality se obecně nejeví
jako ideální právní nástroj, a tudíž je pro ně vhodné zvažovat i cestu jinou. Tou pak (primárně) je zohlednění
principu důvěry v právo v rámci interpretace a aplikace tzv. podústavního práva, to samozřejmě za předpokladu,
poskytuje-li toto adekvátní prostor; pro oblast civilního práva jako příklad možno uvést korektiv dobrých mravů
ve smyslu §3 odst. 1 občanského zákoníku [viz nález sp. zn. II. ÚS 3168/09], v oblasti trestního práva
pak může jít o omyl v právu ve smyslu §19 trestního zákoníku. Pokud takový prostor neexistuje,
lze k „neaplikaci“ nového právního názoru z důvodu výše uvedených přistoupit spíše jen za výjimečných
okolností.“
V citovaném nálezu Ústavní soud dospěl k názoru, že byly naplněny výjimečné okolnosti
k „neaplikaci nového právního názoru“. Osoba vystupující v pozici adresáta veřejnomocenského
působení byla v důsledku dřívější judikatury ujištěna o možnosti podat dodatečné daňové
přiznání v období, které bylo následnou změnou judikatury zkráceno o jeden rok. Ústavní soud
konstatoval, že dotčená osoba v daném případě neměla časový prostor k adekvátní reakci
a nebylo po ní možné spravedlivě požadovat, aby důsledně sledovala vývoj soudního
rozhodování. Zohlednil, že se jednalo o vertikální vztah mezi státem a fyzickou osobou,
bez účasti dalších osob, jejichž práva by mohla být dotčena, a že rovněž nemohlo dojít k narušení
veřejného zájmu.
V nyní posuzované věci však nelze považovat změnu judikatury v důsledku zmíněného
usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu za svévolnou či nahodilou. Odůvodnění usnesení
je přesvědčivé, přičemž i stěžovatel v kasační stížnosti zdůraznil, že nenapadá důvodnost nového
právního názoru. Nejvyšší správní soud tedy musel posoudit, zda v přezkoumávané věci existují
výjimečné okolnosti pro „neaplikaci nového právního názoru“. Takové okolnosti ovšem
neshledal, neboť stěžovatel vystupuje v postavení orgánu veřejné moci, přičemž otázka aplikace
dřívějšího či novějšího právního názoru výrazným způsobem zasahuje do právní sféry
navrhovatelky, stejně jako do veřejného zájmu na projednání změny závazných limitů využití
území podle územního plánu v procesní formě opatření obecné povahy, která umožňuje
výraznější zapojení veřejnosti do řešených otázek. V neposlední řadě nelze odhlédnout
od skutečnosti, že rozsudek Městského soudu v Praze nemohl být pro stěžovatele překvapující,
neboť byl vydán přibližně devět měsíců po přelomovém usnesení rozšířeného senátu zdejšího
soudu, ve kterém bylo mimo jiné uvedeno, že „[s]kutečnost, že se zákonem založená pravomoc
magistrátu k provedení takové úpravy v projednávané věci odvíjí z nesprávného směrného vymezení IPP
v územním plánu, nemá za následek nicotnost takového aktu, ale pouze jeho nezákonnost. Jinými slovy, nedojde-li
zákonem stanoveným způsobem ke zrušení či změně nesprávně vymezené směrné části územního plánu, pak tato
nadále platí, byť je vadná.“ Na stěžovatele, který je orgánem veřejné moci, přitom lze klást vyšší
nároky na znalost soudní judikatury.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60 odst. 1
věty první s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší
a navrhovatelka v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nepožadovala.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. září 2014
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu