ECLI:CZ:NSS:2014:4.AZS.4.2014:68
sp. zn. 4 Azs 4/2014 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce:
A. A., zast. Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25
(dříve Václavské náměstí 831/21), Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou
936/3, Praha 7, adresa pro doručování: Odbor azylové a migrační politiky, poštovní schránka
21/OAM, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12.
2013, č. j. 1 Az 8/2013 – 87,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2013, č. j. 1 Az 8/2013 – 87,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, ze dne 5. 4. 2013,
č. j. OAM-42/LE-05-LE05-R2-2009, se zrušuje a věc se vrací
žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti 4.114 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce
žalobce Mgr. et Mgr. Marka Čechovského, Ph.D, advokáta, se sídlem Opletalova 1417/25
(dříve Václavské náměstí 831/21), Praha 1.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení, které předcházelo rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2013,
č. j. 1 Az 8/2013 – 87, částku 12.342 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám zástupce žalobce Mgr. et Mgr. Marka Čechovského, Ph.D, advokáta, se sídlem
Opletalova 1417/25 (dříve Václavské náměstí 831/21), Praha 1.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadeného rozhodnutí žalovaného
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 4. 2013, č. j. OAM-42/LE-05-LE05-R2-2009, nebyla
žalobci udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a ani §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon
o azylu“).
[2] V odůvodnění rozhodnutí žalovaný vyšel z obsahu žádosti o udělení mezinárodní
ochrany ze dne 28. 1. 2009, opakovaných pohovorů a dalšího dokazování. Žalobce je čečenské
národnosti, v Česku má jednoho synovce; oženil se zde s X., s níž se však v mezidobí již rozvedl.
Má tři děti X., všechny s družkou X., která však s dětmi odcestovala do zahraničí, přičemž místo
jejich pobytu žalobce odmítl sdělit; v Česku má přítelkyni a dceru, jejich totožnost či další
podrobnosti rovněž odmítl upřesnit. Ve Francii byl udělen azyl jeho bratranci a synovci X., kteří
se rovněž účastnili bojových akcí.
[3] Z Ruska žalobce odešel v roce 2002 přes Turecko do České republiky, kde pobývá
od přelomu let 2003 a 2004, v mezidobí nicméně cestoval, a to i do Čečenska, přičemž i na těchto
cestách měl potíže s bezpečnostními složkami. Zemi původu opustil, protože byl v průběhu
několika let opakovaně perlustrován a zadržen policií, přičemž vše vyvrcholilo tím, že byl hledán
tajnou službou jako údajný organizátor čečenské teroristické skupiny, jejíž členové měli zastřelit
známou moskevskou právničku, která vystupovala v řízení, v němž se angažoval i žalobce a jehož
předmětem byla obrana proti snaze představitelů místních orgánů připravit žalobcova přítele
o vlastnictví obchodního centra. V Rusku proti němu bylo vykonstruováno trestní stíhání
a pokud by tam byl vydán, byl by podroben mučení a jinému nelidskému a ponižujícímu
zacházení i ohrožen na životě; státní orgány se na něj zaměřily i proto, že již v roce 1986
byl za ublížení na zdraví s následkem smrti – v době výkonu povinné vojenské služby v potyčce
zranil jiného vojáka, který následně zemřel v důsledku krvácení do mozku – odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání sedmi let, přičemž po vykonání cca čtyř a půl roku trestu byl propuštěn.
[4] Do Česka žalobce přijel na padělaný gruzínský pas, zde se následně prokazoval doklady
svých příbuzných či známých, to vše, aby nemohl být dohledán ruskými tajnými službami.
V letech 1995 až 1996 se účastnil bojových akcí, přičemž se z obyčejného vojáka postupně
stal velitelem oddílu (velel cca 20-30 bojovníkům); byl podřízen X., který v současnosti působí
v exilovém Parlamentu Čečenské republiky Ičkerie; po válce začal podnikat v Ufě – obchodoval
se stavebními materiály a zařízeními pro těžbu ropy – a z Čečenska posléze rovněž odvezl svoji
rodinu; několik let se mu dobře dařilo, než začal být hledán ruskou vojenskou zpravodajskou
službou GRU jako účastník čečenské války. Byl celkem dvakrát zadržen, následně měnil místa
pobytu i doklady, až zemi původu opustil. Ohledně některých skutečností žalobce odmítl
vypovídat, aby tím neohrozil dotčené osoby. Poukázal na případy zmizení konkrétních osob
vydaných do Ruska za obdobných okolností a zdůraznil, že je v Rusku veden na seznamu
nejhledanějších osob, a to jako údajný pachatel desítek trestných činů a jedna z hlavních postav
organizovaného zločinu (čečenské mafie); takto je prezentován na webových stránkách Správy
trestního stíhání ministerstva vnitra i v médiích, mj. ve zpravodajství celostátních televizí.
[5] Žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany žalovaný původně zamítl rozhodnutím
ze dne 19. 2. 2009, č. j. OAM-42/LE-05-05-2009, a to jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 2
zákona o azylu; rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2009 bylo zrušeno rozsudkem Městského
soudu v Praze ze dne 1. 12. 2009, č. j. 4 Az 2/2009 – 57; kasační stížnost žalovaného proti
tomuto rozsudku byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2010,
č. j. 4 Azs 10/2010 – 99. V paralelním extradičním řízení bylo rozhodnutí ministra spravedlnosti
ze dne 24. 2. 2011, č. j. 2727/2008-MOT-T/119, povoleno vydání žalobce k trestnímu stíhání
do Ruska, přičemž však jeho vykonatelnost byla odložena předběžným opatřením Evropského
soudu pro lidská práva a následně bylo rozhodnutí ministra spravedlnosti zrušeno nálezem
Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 665/11; Nejvyšší správní soud i Ústavní soud
v uvedených rozhodnutích věnovaly pozornost vztahu azylového a extradičního řízení, přičemž
zdůraznily povinnost vyčkat pro účely řízení extradičního výsledku řízení azylového; tento
požadavek byl akcentován rovněž v dopise předsedy Nejvyššího správního soudu JUDr. Josefa
Baxy ze dne 26. 4. 2011, č. j. S 911/2011 – 6, který byl adresován paní X. a stěžovatelem
předložen pro účely řízení. Případu žalobce bylo věnováno značné množství článků a jiných
textů, publikovaných zejména na webových stránkách , jakož i otevřené dopisy
ministru vnitra a ministru spravedlnosti, jejichž autory byli mj. Michael Kocáb, Jaromír Štětina, X,
X, několik poslanců Evropského parlamentu a řada spisovatelů, novinářů a disidentů.
[6] Svůj azylový příběh žalobce doložil prohlášeními řady účastníků války či čečenského
odboje, konkrétně X., jakož i potvrzeními předsedy Parlamentu Čečenské republiky Ičkerie
a stanoviskem Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky (United Nations
High Commissioner for Refugees, dále též „UNHCR“) ze dne 22. 6. 2011; ve všech těchto
dokumentech byl žalobce jmenovitě uveden. Výpovědi žalobce potvrdil jeho synovec X., který
mj. vyjádřil přesvědčení, že po žalobci je v Rusku vyhlášeno pátrání a v případě vydání do Ruska
žalobce do půl roku zemře. V rámci řízení bylo žalobcem předloženo značné množství podkladů,
zabývajících se obecnou situací v Čečensku a pronásledováním (nejen) za války činných osob ze
strany ruských úřadů, jakož i případy konkrétních osob, které byly do Ruska vydány a zde byly
uvězněny, popř. byly zabity či zmizely beze stopy.
[7] Žalovaný vyšel z výpovědí žalobce a podkladů nashromážděných v průběhu správního
řízení, jakož i z řady zpráv o dodržování lidských práv v Rusku, a dospěl k závěru, že v případě
žalobce nejsou dány důvody pro udělení žádné z forem mezinárodní ochrany. Žalovaný
zdůraznil, že žalobce se v zemi původu žádným způsobem politicky neangažoval, přičemž
na základě všeobecné mobilizace vyhlášené dne 11. 8. 1994 se 1. rusko-čečenské války účastnili
všichni muži podléhající branné povinnosti. Vycházeje z nashromážděných podkladů konstatoval,
že Čečenci jako příslušníci etnické menšiny nejsou v Rusku i vzhledem k uklidnění situace
v posledních letech pronásledování z důvodu své národnosti, přičemž rovněž ruská vláda usiluje
o uklidnění situace. Účelovou kriminalizaci osob čečenského původu žalovaný shledal za určitých
okolností možnou, ovšem s tím, že se jedná o obvinění z teroristické nebo národně odbojové
činnosti; v případě žalobce se ovšem jedná o obvinění z vraždy spáchané organizovanou
skupinou, a o případ tohoto druhu se tak jednat nemůže. Žalovaný označil tvrzení žalobce
v tomto směru za subjektivní a ničím nepodložené spekulace. Zdůraznil, že není oprávněn
posuzovat, zda žalobce spáchal trestné činy, pro které je požadováno jeho vydání, přičemž
žalobce ani nesdělil konkrétní skutečnosti, které by svědčily o tom, že se jedná o vykonstruované
trestní stíhání, naopak připustil, že byl určitým způsobem zapojen do sporu, v návaznosti
na jehož projednávání mělo k vraždě dojít. Generální prokuratura Ruské federace pak vydala
pro účely extradičního řízení garance, že žalobci nebude uložen trest smrti ani nebude vystaven
mučení či nelidskému a ponižujícímu zacházení či trestání.
[8] Za kardinální otázku žalovaný označil věrohodnost žalobce, který v průběhu řízení
uváděl rozporná tvrzení, zejména co do důvodů svého pronásledování; postupně prezentoval
tři různé (protikladné) důvody, spočívající a) v angažmá ve sporu o obchodní centrum v centru
Moskvy, nebo b) v pronásledování z důvodu své čečenské národnosti, anebo c) ve své účasti
v 1. rusko-čečenské válce. Jeho výpovědi v průběhu řízení žalovaný vyhodnotil jako zmatečné,
a to např. co do charakteru jeho angažmá ve sporu o obchodní centrum nebo co do výpovědí
ohledně jeho (bezproblémového) vystupování i cestování pod cizí identitou, a to až do zatčení
několika jeho známých, přičemž však na druhou stranu žalobce uvádí, že trestní stíhání mělo
být od počátku konstruováno na bázi čečenského původu pachatelů. Vystupování žalobce
v řízení podle žalovaného vykazovalo znaky účelovosti; žalobce rozhodné skutečnosti sděloval
postupně, a to bez ohledu na to, že mu byly známy již od podání žádosti; žádost navíc podal
po více než pěti letech pobytu na území České republiky a teprve poté, co byl zadržen z důvodu
mezinárodního zatykače na svoji osobu, přičemž v mezidobí si v Česku (pod falešnou identitou)
vyřídil řidičské oprávnění či zbrojní průkaz a dokonce opakovaně vycestoval do Ruska.
[9] Vedle věrohodnosti samotného žalobce žalovaný poukázal rovněž na rozpory mezi
výpověďmi žalobce a prohlášeními předloženými pro účely řízení; tyto rozpory významně
zpochybňují hodnověrnost žalobcem prezentovaných informací. Toto se týká zejména tvrzení
obsaženému v prohlášeních, že žalobce je stoupencem nezávislého čečenského státu nebo
že došlo k vypálení domu jeho rodinných příslušníků, což však sám žalobce v řízení nezmínil;
ohledně řady podkladů nelze zjistit jejich původce, resp. ověřit jejich obsah. Nebylo možno
zohlednit ani deklarace veřejně činných osob, které sice žalobci vyjadřují podporu, nejsou však
blíže informovány o okolnostech věci. Pro účely řízení se podařilo zajistit výpověď jediného
svědka (žalobcova synovce X.); žalobce navrhl provedení řady svědeckých výpovědí, následně
však nezajistil účast svědků při ústním jednání a odmítl poskytnout informace, které
by správnímu orgánu umožnily jejich předvolání; absence svědeckých výpovědí nicméně
nebránila nashromáždění dostatečných podkladů rozhodnutí, když výpovědi byly zejména z části
nahrazeny písemnými prohlášeními daných osob, tyto však byly toliko obecné a proklamativní
povahy, a nemohly tak přispět k získání relevantních zjištění.
[10] Žalovaný zdůraznil, že okolnosti vykonstruování trestního stíhání žalobce byly svědkem
prezentovány zcela jinak než žalobcem, když svědek tyto navázal na činnost bývalých
spolubojovníků žalobce, kteří za úplatu a získání různých výhod přešli na stranu Ruska. Ze zpráv
o dodržování lidských práv, jakož i podkladů, které se vztahují k aktuální situace v Čečensku
a které byly předloženy žalobcem, se podává, že bezpečností situace v Čečensku je problematická,
vyplývá z nich však současně určitá stabilizace regionu, dosažená i v důsledku úsilí čečenských
a ruských federálních orgánů; žalobce mimoto sám uvedl, že před odchodem ze země původu
v Čečensku dlouhodobě nepobýval. Na posouzení věci nemohlo nic změnit ani vyjádření
UNHCR, které se sice vyjadřuje konkrétně k případu žalobce, je však velmi obecné. Případ
žalobce mimoto nebyl zařazen mezi vykonstruované procesy žádnou z relevantních organizací.
II.
Řízení před městským soudem a obsah kasační stížnosti
[11] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou ze dne 13. 5. 2013, ve které navrhl,
aby Městský soud v Praze napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení
a současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Namítal,
že pokud žalovaný dospěl k závěru, že žalobcova žádost o udělení mezinárodní ochrany
je nedůvodná, porušil ustanovení §12, §14 a §14a zákona o azylu; při svém rozhodování dále
porušil požadavky §3 a §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“). Žalovaný hodnotil důkazy selektivně a v neprospěch žalobce;
nedostál zákonné povinnosti řádně zjistit skutkový stav věci. Žalobce brojil proti závěru
žalovaného, že mu v zemi původu nehrozí perzekuce; aktivně se zapojil do obrany své vlasti proti
ruským silám jako velitel jednoho z vojenských oddílů, v důsledku tohoto svého jednání
se postupně ocitl na seznamech nežádoucích osob vedených ruskými bezpečnostními složkami,
pročež byl nucen se skrývat či vystupovat pod cizí identitou. Ani tak se však nevyhnul
opakovanému zadržení, přičemž vše vyvrcholilo účelovým obviněním z vraždy a účasti
na čečenské organizované zločinecké skupině, k čemuž státní aparát využil okrajové participace
žalobce ve sporu jeho známého, bránícího své vlastnictví moskevského obchodního centra.
Pravým účelem (vykonstruovaného) obvinění žalobce je jeho fyzická likvidace jako (aktivního
a poměrně významného) činovníka ozbrojeného čečenského protiruského odporu.
[12] K prokázání svých tvrzení žalobce poukázal na své výpovědi a (nadstandardní) množství
listinných důkazů, které v rámci řízení předložil a v nichž se řada osob vyjadřuje nikoli obecně
k situaci v Čečensku, nýbrž konkrétně k jeho případu. Žalovaný měl k dispozici rovněž řadu
podkladů k obecné situaci v Čečensku, poznatky v nich prezentované však bagatelizoval.
Poskytnutí výpovědí dvou svědků pak bylo zamezeno tím, že správní orgán ji neumožnil
v (poměrně krátkém) období, po které byli tito svědci schopni setrvat v České republice; jejich
výpovědi byly nahrazeny písemnými prohlášeními s úředně ověřenými podpisy. Nedostatečnou
pozornost žalovaný věnoval rovněž výslechu svědka X. a prohlášení žalobcova spoluobviněného
ze dne 28. 6. 2011. Opomenut zůstal záznam vysílání ruské celostátní televize, v němž byl žalobce
– bez ohledu na obsah žádosti o vydání k trestnímu stíhání – uváděn jako pachatel desítek
trestných činů a hlava loupežného gangu, a to mj. i tiskovým mluvčím Správy trestního stíhání
Ministerstva vnitra, jakož i webové stránky Správy trestního stíhání, kde je žalobce prezentován
jako jeden z nejhledanějších zločinců, příslušník čečenské teroristické organizace a vůdce
čečenské mafie působící ve střední Evropě.
[13] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 12. 2013, č. j. 1 Az 8/2013 – 87, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
rozsudku vyšel ze zjištění, že jako důvod odchodu z vlasti a podání žádosti o udělení mezinárodní
ochranu žalobce uváděl vykonstruované trestní stíhání pro vraždu, přičemž příčinu
pronásledování spatřuje ve své čečenské národnosti, resp. účasti v tzv. 1. rusko-čečenské válce
ve spojení s participací na soudním sporu svého známého o vlastnictví moskevského obchodního
centra. Městský soud konstatoval, že v případě žalobce nepřichází v úvahu azylové důvody podle
§12 zákona o azylu; žalobce neprokázal, že by byl v zemi původu pronásledován.
[14] Co do námitky pronásledování prostřednictvím vykonstruovaného trestního stíhání
se městský soud ztotožnil se závěrem žalovaného, že případ žalobce se zásadně vymyká
ze šablony kauz, které organizace na ochranu lidských práv popsaly jako případy
vykonstruovaných procesů, přičemž žalobce v průběhu řízení nedokázal popsat, v čem má tato
vykonstruovanost spočívat; z vyjádření žalobce v rámci řízení městský soud dovodil, že trestní
stíhání nijak nesouvisí s účastí žalobce v rusko-čečenském konfliktu, přičemž žalobce se o průběh
trestního řízení nezajímal a nepodnikl ani žádné kroky na svoji obranu. Postup státních orgánu
země původu v souvislosti s vyšetřováním závažné trestné činnosti nelze považovat
za pronásledování ve smyslu §12 azylového zákona, přičemž české orgány provádějící řízení
o mezinárodní ochraně nejsou povolány posuzovat zákonnost postupu ruských orgánů činných
v trestním řízení. Tvrzení žalobce týkající se obavy z pronásledování pro své zahrnutí na seznamy
bývalých čečenských bojovníků, kteří jsou podrobeni cílené perzekuci, pak městský soud
vyhodnotil jako nedůvěryhodné, neboť žalobce poukazoval na problémy již od roku 1999,
jeho synovec jako svědek je však časově zařadil teprve do roku 2001 a navázal na skončením
2. rusko-čečenské války a přechod části žalobcových spolubojovníků do služeb Ruské federace;
lišily se tedy i důvody pronásledování uváděné žalobcem na jedné a svědkem na druhé straně.
[15] Městský soud neshledal rozpor se zákonem ve způsobu, jakým žalovaný vyhodnotil
důvody pro udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu; žalovaný
nepřekročil zákonné meze správního uvážení. Ztotožnil se rovněž se závěrem žalovaného,
že v případě žalobce nejsou naplněny důvody pro udělení doplňkové ochrany; zaměřil
se na ustanovení §14a odst. 2 zákona o azylu a dospěl k závěru, že ani v tomto ohledu žalobce
nepředložil žádná konkrétní tvrzení, a to zejména ve vztahu k vykonstruovanému trestnímu
procesu. Žalovaný nepochybil, pokud žalobce nepovažoval za osobu, o kterou by měla ruská
strana eminentní zájem, když ze správního spisu zejména nevyplývá, že by se žalobce veřejně
angažoval či projevoval politické názory zaměřené proti stávajícímu režimu. V této souvislosti
městský soud poukázal na záruky Generální prokuratury Ruské federace. Přihlédl k tomu,
že žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany teprve více než pět let poté, co vstoupil
na území České republiky, a teprve poté, co byl zadržen v souvislosti s mezinárodním zatykačem
na svoji osobu. Dodal, že záznam vysílání ruské celostátní televize, na který žalobce poukazoval,
nebyl žalobcem i přes příslib při doplňujícím pohovoru dne 20. 6. 2011 k řízení předložen.
[16] Městský soud neshledal důvodnou ani námitku, že při výslechu svědka X. nebylo
právnímu zástupci žalobce umožněno klást svědkovi otázky. Poukázal na právo účastníka řízení
účastnit se provádění dokazování, které bylo žalovaným respektováno; zástupci žalobce sice
nebylo umožněno klást svědkovi doplňující dotazy, žalovanému byl nicméně dodatečně doručeno
podání, které odpovědi svědka na otázky kladené zástupcem obsahovalo, přičemž žalovaný tyto
odpovědi zohlednil v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Takový postup žalovaného městský
soud vyhodnotil jako hraniční, avšak nikoli mající vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
Neshledal pochybení ani s ohledem na způsob seznámení žalobce s podklady pro vydání
napadeného rozhodnutí, k čemuž došlo dne 27. 3. 2013 a žalobce tuto skutečnost stvrdil svým
podpisem. Neztotožnil se ani s námitkou selektivního hodnocení důkazů; žalovaný neporušil
zákon, pokud část důkazů vyhodnotil jako relevantní a jiné jako méně významné, resp. pokud
provedení dalších důkazů vyhodnotil jako nadbytečné, přičemž svůj postup řádně odůvodnil;
městský soud přitom přihlédl k mimořádnému rozsahu správního spisu a množství podkladů,
které bylo třeba hodnotit.
[17] Proti rozsudku Městského soudu v Praze se žalobce (dále též „stěžovatel“) bránil kasační
stížností ze dne 8. 1. 2014, ve znění doplnění kasační stížnosti ze dne 25. 2. 2014, podanou
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek, jakož i žalobou napadené rozhodnutí žalovaného a přiznal stěžovateli
náklady řízení před správními soudy obou stupňů. Současně navrhl, aby bylo ve věci nařízeno
ústní jednání. Vyjádřil přesvědčení, že jeho kasační stížnost je přijatelná, a to i s ohledem
na paralelně probíhající extradiční řízení, ve kterém bylo již v minulosti rozhodováno Ústavním
soudem i Evropským soudem pro lidská práva; v případě neúspěchu stěžovatele před Nejvyšším
správním soudem by již nic nebránilo jeho vydání do země původu, kde by byl ohrožen
na životě, popř. podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení.
[18] Co do merita věci stěžovatel v podstatné míře zopakoval svá tvrzení prezentovaná
v žalobě; namítal, že žalovaný vydáním napadeného rozhodnutí porušil ustanovení §12, §14
a §14a zákona o azylu, jakož i §3 a §68 odst. 3 správního řádu, přičemž městský soud měl
napadené rozhodnutí pro tato pochybení zrušit. Žalovaný hodnotil provedené důkazy selektivně
a v neprospěch žadatele, přičemž nepostupoval tak, aby zjistil skutečný stav věci; odůvodnění
napadeného rozhodnutí neodpovídá požadavkům §68 odst. 3 správního řádu. Stěžovatel
zdůraznil, že se jako velitel jednoho z vojenských oddílů aktivně zapojil do obrany Čečenska proti
ruským ozbrojeným silám, pročež byl zařazen na seznamy nežádoucích osob vedených
ruskými bezpečnostními složkami. Následně byl nucen se skrývat či vystupovat pod cizí
identitou, ani tak se ovšem nevyhnul opakovanému zadržení; vše vyvrcholilo účelovým
obviněním z vraždy a účasti na čečenské organizované zločinecké skupině, k čemuž státní aparát
využil jeho okrajové participace ve sporu známého, usilujícího o uchránění vlastnictví
moskevského obchodního centra. Stěžovatel je přesvědčen o příčinné souvislosti mezi svojí
čečenskou národností, účastí na bojích v rámci 1. rusko-čečenské války a vykonstruovaným
obviněním z vraždy; v případě vydání by byl pravděpodobně vystaven nelidskému
či ponižujícímu zacházení s cílem vynutit přiznání, popř. by došlo k jeho fyzické likvidaci.
[19] Jak stěžovatel akcentoval již v žalobě, je přesvědčen, že v rámci pohovorů dostatečně
prokázal svá tvrzení. Žalovanému poskytl rovněž značné množství listinných důkazů, zejména
prohlášení řady osob vyjadřujících se konkrétně k případu stěžovatele a v jeho prospěch; v této
souvislosti stěžovatel zdůraznil prohlášení spoluobviněného ze dne 28. 6. 2011, prohlášení osob,
jimž byl přiznán azyl v zemích Evropské unie, stanovisko UNHCR ze dne 22. 6. 2011
a audiovizuální záznam vystoupení mluvčího Správy trestního stíhání ruského ministerstva vnitra.
Stěžovatel navrhl provedení dalších důkazů, k čemuž však nedošlo; žalovaný mimoto neumožnil
výslech svědků, kteří za tím účelem přicestovali do České republiky. Stěžovatel vyjádřil
přesvědčení, že žalovaný měl v intencích specifické povahy rozložení důkazního břemene
v azylovém řízení mezi žadatele a správní orgán vyvinout větší úsilí za účelem dostatečného
zjištění skutkového stavu. Zdůraznil, že v Ruské federaci jsou dlouhodobě porušována práva
národnostních menšin a oponentů režimu, jakož i elementární principy jednání s obviněnými,
přičemž na straně ruských úřadů absentuje snaha o nápravu; stěžovatel doložil tento stav řadou
podkladů, které však žalovaný odpovídajícím způsobem nevyhodnotil.
[20] V návaznosti na svá tvrzení v žalobě stěžovatel opakovaně poukazoval na značnou délku
správního řízení. Při pohovorech usiloval o maximální kooperaci ke zjištění relevantních
skutečností, žalovaný nicméně na tuto snahu reagoval tak, že stěžovateli odepřel udělení
mezinárodní ochrany mj. s odkazem na marginální rozdíly v jeho výpovědích v průběhu řízení;
k odchylkám ve výpovědích stěžovatele přitom přispěl i nátlak žalovaného, který byl zastřen jako
plnění poučovací povinnosti a jehož cílem bylo stěžovatele donutit k poskytnutí (nepřiměřeně)
detailních výpovědí; stěžovatel byl nucen k poskytnutí informací i tam, kde to odepřel z důvodu
ochrany dotčených osob. Zástupci stěžovatele bylo zabráněno nejen v ingerenci do provádění
pohovorů, ale nebylo mu umožněno ani pořídit si kopie spisového materiálu nafotografováním,
ani klást otázky svědkovi v průběhu jeho výslechu. Ani pro tato pochybení přitom městský soud
napadené rozhodnutí nezrušil, ačkoli tak učinit měl.
[21] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti doručeném soudu dne 21. 3. 2014 navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, popř. zamítl
pro nedůvodnost. Vyjádřil přesvědčení o souladu svého rozhodnutí se zákonem; v dané věci bylo
postaveno najisto, že v případě stěžovatele nejsou dány azylově relevantní důvody,
mj. že stěžovatel není státními orgány domovského státu pronásledován ani mu takové nebezpečí
nehrozí, a to i s ohledem na vyhlášené amnestie. Poukázal na to, že se městský soud ztotožnil
se závěrem žalovaného o nevěrohodnosti tvrzení stěžovatele a rozporech se svědeckou výpovědí
jeho synovce. Ohradil se proti tvrzení o selektivním hodnocení důkazů v rámci správního řízení
a odmítl námitky týkající se svého procesního postupu; délka správního řízení byla vyvolána
nutností obstarat odpovídající podklady a informace o stěžovatelově zemi původu.
III.
Posouzení zákonných náležitostí kasační stížnosti
[22] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem.
[23] Kasační stížnost vyhodnotil jako přijatelnou ve smyslu §104a s. ř. s., přičemž přesah
vlastních zájmů stěžovatele shledal zejména v mimořádné skutkové složitosti věci a jejím
provázání s obdobnými případy jiných bývalých čečenských bojovníků, na jejichž posouzení
by mohl mít výsledek tohoto řízení vliv, a to i vzhledem k tomu, že případ stěžovatele
byl v minulosti předmětem rozhodovací činnosti Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská
práva a vzhledem k tomu, že od výsledku řízení před Nejvyšším správním soudem je do značné
míry odvislý i další průběh řízení o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do země původu.
Poté přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[24] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených v §103
odst. 1 písm. a) a b) a d) s. ř. s. Podle písm. a) tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení spočívá v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav byl krajským soudem aplikován nesprávný právní názor. Podle písm. b)
téhož ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval,
napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.“ Podle písm. d) téhož ustanovení lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené „nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.“
[25] Podle §109 odst. 1 s. ř. s. „o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování, nařídí k projednání kasační stížnosti jednání.“
Vzhledem k tomu, že to Nejvyšší správní soud s ohledem na povahu věci nepovažoval
za potřebné a ani neprováděl dokazování, nenařídil k projednání kasační stížnosti jednání
a rozhodl o ní v souladu s citovaným ustanovením bez jednání. Nevyhověl proto návrhu
stěžovatele, uplatněnému v rámci kasační stížnosti, aby bylo nařízeno jednání k projednání
kasační stížnosti.
IV.
Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
IV.1.
Dosavadní průběh azylového a extradičního řízení
[26] Předmětem přezkumu v nyní projednávané věci je rozhodnutí žalovaného ze dne
5. 4. 2013, jímž bylo rozhodnuto o žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany ze dne
28. 1. 2009. Žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany byla rozhodnutím žalovaného ze dne
19. 2. 2009, č. j. OAM-42/LE-05-05-2009, zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 2
zákona o azylu. Rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2009 bylo zrušeno rozsudkem Městského
soudu v Praze ze dne 1. 12. 2009, č. j. 4 Az 2/2009 – 57, přičemž v odůvodnění rozsudku
městský soud dospěl k závěru, že žalovaný se dostatečně nezabýval otázkou, zda byla žádost
stěžovatele podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo předání k trestnímu
stíhání do ciziny, nebo i z azylově relevantních důvodů.
[27] Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10. 8. 2010, č. j. 4 Azs 10/2010 – 99, zamítl
kasační stížnost žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2009.
V odůvodnění rozsudku se Nejvyšší správní soud ztotožnil s posouzením věci ze strany
městského soudu a věnoval pozornost vztahu azylového a extradičního řízení; vyložil, že „v otázce
posloupnosti rozhodnutí ve věci extradice a azylu je však třeba poukázat na to, že rozhodnutí o povolení vydání
nesmí nastat dříve, než bude pravomocně skončeno řízení o mezinárodní ochraně, tj. i včetně případného soudního
přezkumu.“ Poukázal přitom mj. na Metodický pokyn UNHCR k extradici a mezinárodní ochraně
uprchlíků (dostupný z: ), v němž se k této otázce uvádí:
„Dožádaný stát musí nejprve vyřešit otázku žadatelova uprchlického statutu a teprve potom rozhodnout,
zda může být vyžádaná osoba v souladu se zákonem vydána. Vyplývá to ze závazku dožádaného státu zajistit
respektování zásady non-refoulement podle mezinárodního uprchlického práva a práva lidských práv. Na jedné
straně požívá žadatel o azyl jako vyžádaná osoba po celou dobu azylového řízení (včetně řízení odvolacího)
ochrany proti refoulementu do země původu. Na druhé straně se však rozsah závazků non-refoulement
dožádaného státu vyplývajících z mezinárodního práva liší v závislosti na tom, zda je vyžádaná osoba uprchlíkem,
či nikoli. Je proto zřejmé, že nejprve musí být vyjasněna otázka statutu uprchlíka a teprve poté lze rozhodnout,
zda jsou splněny zákonné předpoklady pro extradici. Proto v případech, které mohou vyústit ve vydání žadatele
o azyl do jeho země původu, musí být provedeno azylové řízení a pravomocně rozhodnuto o azylové žádosti ještě
před rozhodnutím o extradiční žádosti.“ (bod 64, s. 25-26).
[28] Vydání (nového) rozhodnutí o žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany
se stěžovatel domáhal rovněž žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ze dne
27. 3. 2012, přičemž Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 12. 2012, č. j. 3 A 34/2012 – 42,
uložil žalovanému povinnost vydat rozhodnutí o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany
vedené pod č. j. OAM-42/LE-05-2009, a to do 60 dnů od právní moci rozsudku.
[29] Paralelně s řízením azylovým ohledně stěžovatele probíhá řízení extradiční, konkrétně
řízení o jeho vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace, a to na základě mezinárodního
zatýkacího rozkazu ze dne 19. 3. 2003, vydaného Federálním soudem v okrsku Savelovskiy
v Moskvě, pro skutek: „Jmenovaný v neznámé době a na neznámém místě najal D. D. S., aby za úplatu
zorganizoval vraždu I. V. M. V březnu 2002 S. zapojil do plánu vraždy I. I. Ch. s tím, že mu bude
poskytnuta odměna 5.000,- USD. Bylo dohodnuto, že Ch. má za úkol najít osobu – nájemného vraha a
poskytnout mu informace o oběti a místě, kde bydlí, a dále mu dodat zbraň a střelivo. Na zabití oběti byla najata
za odměnu 5.000,- USD osoba I. H. B. Dne 1. 4. 2002 dal Ch. B. pistoli s tlumičem a střelivo, magnetickou
kartu/ klíč ke dveřím domu na adrese ulice Z. X, M., kde oběť bydlela, a B. ukryl tuto pistoli nedaleko bydliště
oběti. Dne 4. 4. 2002 okolo 08:00 hod. Ch., S. a B. přišli do domu, kde oběť bydlela, B.vzal ukrytou zbraň
a okolo 09:40 hod. střelil I. V. M. třikrát do hlavy a dále do oblasti hrudníku. Následkem zranění jmenovaná
zemřela. Po spáchání popsaného skutku B., Ch. a S z místa činu utekli. Dne 5. 4. 2002 vyplatil S. Ch.
odměnu ve výši 3.500,- USD, a Ch. předal nájemnému vrahu B. čásktu 2.000,- USD.“
[30] V rámci extradičního řízení byl stěžovatel usnesením Městského soudu v Praze ze dne
13. 12. 2008 vzat do předběžné (vydávací) vazby. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne
10. 3. 2009, sp. zn. Nt 475/2008 bylo rozhodnuto, že vydání žalobce do Ruské federace
je nepřípustné. Stížnost státního zástupce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3.
2009 byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 8 To 27/2009
(téhož dne byl stěžovatel z vazby propuštěn). Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009,
sp. zn. 11 Tcu 49/2009 (č. l. 143 správního spisu), bylo zrušeno usnesení vrchního soudu,
jakož i jemu předcházející rozhodnutí městského soudu a současně bylo městskému soudu
přikázáno, aby věc znovu projednal a rozhodl. Následně bylo usnesením Městského soudu
v Praze ze dne 9. 2. 2010, č. j. Nt 475/2008 – 166, ve spojení s usnesením Vrchního soudu
v Praze ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 8 To 21/2010, rozhodnuto o vydání stěžovatele. Usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tcu 51/2010 bylo usnesení vrchního soudu
ze dne 2. 3. 2010 zrušeno a vrchnímu soudu bylo přikázáno, aby věc znovu projednal a rozhodl.
[31] Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 8 To 85/2010, bylo
rozhodnuto o vydání stěžovatele za podmínky přijetí příslušného ujištění Generální prokuratury
Ruské federace (což se stalo prohlášením Generální prokuratury Ruské federace ze dne
15. 4. 2010); usnesením vrchního soudu ze dne 22. 9. 2010 byl stěžovatel současně vzat do vazby,
která se započítává od 9. 2. 2010, 13:30 hod. (kdy byl vzat do vydávací vazby městským soudem).
Ministr spravedlnosti rozhodnutím ze dne 24. 2. 2011, č. j. 2727/2008-MOT-T/119, v návaznosti
na usnesení vrchního soudu ze dne 22. 9. 2010 povolil vydání žalobce k trestnímu stíhání
do Ruska, pro spáchání trestného činu vraždy. Vykonatelnost rozhodnutí ministra spravedlnosti
ze dne 24. 2. 2011 byla odložena předběžným opatřením Evropského soudu pro lidská práva
ze dne 4. 3. 2011, stížnost č. 14021/10.
[32] Usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 665/11, byla odložena
vykonatelnost, a následně bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2013,
sp. zn. III. ÚS 665/11, rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 24. 2. 2011 zrušeno.
V odůvodnění nálezu Ústavní soud konstatoval, že „na rozdíl od soudu, který mohl o přípustnosti vydání
rozhodnout před skončením řízení o udělení mezinárodní ochrany, ministr spravedlnosti nemůže povolit vydání
do doby, než bude toto řízení pravomocně skončeno, včetně případného navazujícího soudního přezkumu
(k obdobnému názoru, byť z jiných důvodů, dospěl ve věci stěžovatele i Nejvyšší správní soud, do jehož působnosti
však nepatří přezkum postupu ministra spravedlnosti v rámci řízení o vydání; srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 4 Azs 10/2010-99)“ (bod 47).
[33] Podle sdělení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. 475/2008, byl stěžovatel
dne 28. 7. 2011 propuštěn z vydávací vazby, neboť uplynula prodloužená lhůta jejího trvání.
IV.2.
Stěžejní obsah správního spisu
[34] Vzhledem k mimořádnému rozsahu správního spisu (žalobou napadené rozhodnutí
se nachází na č. l. 1171 správního spisu), značnému počtu a závažnému obsahu podkladů v něm
založených a jejich významu pro posouzení věci je předně třeba shrnout jeho stěžejní obsah.
[35] Předmětem přezkumu v nyní projednávané věci je rozhodnutí žalovaného ze dne
5. 4. 2013, jímž bylo rozhodnuto o žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany ze dne
28. 1. 2009 (č. l. 27 a 35 správního spisu). V žádosti a navazujícím pohovoru provedeném téhož
dne stěžovatel uvedl, že z Ruska vycestoval na podzim 2002, přičemž následně pobýval
v Turecku, odkud na přelomu let 2003 a 2004 přicestoval do České republiky. Jako důvod žádosti
uvedl, že je v Rusku hledán tajnou službou; byl obviněn z účasti ve válce v Čečensku,
kde se účastnil bojových akcí jako velitel oddílu, celkem dvakrát byl zadržen, a po zastřelení
moskevského právníka v roce 2002 byla ruskými orgány vykonstruována čečenská teroristická
skupina, jejímž organizátorem má být právě on.
[36] Stěžovatel vyložil, že v Rusku je proti němu proto vedeno trestní stíhání a pokud by tam
vydán, tajné služby jej zabijí. Za zabití moskevského právníka byl odsouzen jeho spoluobviněný,
který však stěžovatele neudal; k vraždě došlo v návaznosti na spor o moskevské obchodní
centrum, kdy představitelé místních orgánů nutili jeho vlastníka a známého stěžovatele X. prodat
jej za cca 30 % tržní ceny; vlastník odcestoval na Kypr a jednáním s místními orgány pověřil svoji
tetu, které stěžovatel následně vypomáhal v průběhu soudního řízení. Zprávu o tom, že na něm
po návratu do Ruska bude vynuceno přiznání, stěžovatel obdržel přes svého synovce žijícího
v Česku. O mezinárodní ochranu požádal teprve po několika letech pobytu v Česku proto, že
v minulosti byl informován, že pokud o to bude česká strana požádána, bude vydán bez ohledu
na svoji azylovou žádost.
[37] V doplňujícím pohovoru provedeném dne 6. 4. 2011 (č. l. 310 správního spisu) stěžovatel
uvedl, že Rusko opustil na cestovní pas svého bratra; do České republiky přicestoval a pobýval
zde na padělané doklady jiných osob, a to zejména pod gruzínskou identitou a jménem X..
V mezidobí od příchodu do Česka na přelomu let 2003 a 2004 celkem dvakrát vycestoval zpět do
Ruska, přibližně v letech 2006 a 2010, a to vždy na padělané cestovní doklady. Bojových akcí se
účastnil v letech 1995 až 1996; jeho problémy s ruskou státní mocí začaly v roce 1999, kdy byl
poprvé zadržen. Minimálně od roku 2000 existují seznamy bývalých čečenských bojovníků, kteří
jsou pronásledováni (řada z nich byla zadržena, zabita či mučena); stěžovatel je přesvědčen, že byl
do těchto seznamů rovněž zařazen. V České republice již cca 10 až 15 let žije jeho synovec X..
[38] V doplňujícím pohovoru zahájeném dne 20. 6. 2011 a dokončeném dne 30. 6. 2011
(č. l. 567 a č. l. 586 správního spisu) stěžovatel vyložil, že před odchodem ze země původu
se vyskytly dva významnější incidenty s ruskými bezpečnostními složkami, při kterých
byl zadržen. Upřesnil, že v případě vraždy moskevského právníka, provedené v návaznosti
na spor jeho známého X. o moskevské obchodní centrum v hodnotě cca 3-4 miliony amerických
dolarů, za kterým patrně stála žena tehdejšího starosty L., se jednalo o advokátku protistrany,
která byla zastřelena v průjezdu domu; z organizování vraždy byl obviněn i stěžovatel; udal jej
řidič, který rovněž pracoval pro tetu jeho známého a v souvislosti s procesem vozil i stěžovatele.
Proti stěžovateli je v mezidobí vedeno trestní stíhání, přičemž byl určen advokát, který jej v řízení
zastupuje; stěžovateli není znám tento advokát ani jiné osoby, které se procesu proti němu
účastní. Obraně v rámci řízení se stěžovatel nevěnoval, neboť je přesvědčen, že by to nemělo
smysl; jediným řešením bylo utéct. Ze strany státních orgánů nebyl v mezidobí kontaktován, jeho
příbuzným bylo nicméně opakovaně vyhrožováno.
[39] Na podporu svých tvrzení stěžovatel předložil žalovanému prohlášení řady osob:
[40] V prohlášení ze dne 3. 1. 2009 (č. l. 67 správního spisu) X. uvedl, že stěžovatel se pod
jeho velením postavil do čela jedné z jednotek jižního směru jihozápadní fronty; čečenského
odporu v 1. rusko-čečenské válce se účastnil v letech 1994 až 1996. Prohlášení pana X. bylo
opatřeno razítkem a státním znakem Parlamentu Čečenské republiky Ičkerie, u kterého v té době
působil.
[41] V opakovaném prohlášení ze dne 8. 3. 2010 (č. l. 190 správního spisu)X. (jedná se o tutéž
osobu jako v případě prohlášení ze dne 3. 1. 2009), brigádní generál a velitel sektoru Jihozápadní
fronty, opakovaně potvrdil, že se stěžovatel účastnil bojů, přičemž dodal, že v případě jeho
vydání ruské straně mu v souvislosti s politickým pronásledováním hrozí smrtelné nebezpečí.
Panu B. samotnému byl udělen politický azyl v Belgii a je pod stálou ochranou belgické policie.
[42] V opakovaném prohlášení X. ze dne 15. 6. 2011 (č. l. 642 správního spisu) bylo jménem
Parlamentu Čečenské republiky Ičkerie požádáno o poskytnutí politického azylu stěžovateli.
[43] Stěžovatel ohledně pana X. původně navrhoval provedení svědecké výpovědi, následně
však žalovanému sdělil, že tato není možná, neboť na generála X. byl v Belgii dvakrát spáchán
pokus o atentát, a bylo mu proto zakázáno vycestovat.
[44] V prohlášení ze dne 5. 1. 2009 (č. l. 69 správního spisu) Žaloudi Saraljapov., předseda
Parlamentu Čečenské republiky Ičkerie, uvedl, že Ruská federace žádá o extradici stěžovatele
na základě nepravdivých, bezdůkazných a vymyšlených obvinění; vydání stěžovatele může
mít za následek jeho smrt. Parlament Čečenské republiky Ičkerie proto Českou republiku žádá
o odepření extradice.
[45] Žaloudi Saraljapov. upozornil na smrtelné nebezpečí, které stěžovateli hrozí v případě
extradice do Ruska, i v opakovaném prohlášení ze dne 8. 10. 2010 (č. l. 201 správního spisu).
[46] V prohlášení ze dne 19. 2. 2010 (č. l. 206 správního spisu) X., člen Celonárodního
kongresu čečenského národa, kterému bylo uděleno francouzské občanství, vyložil, že ruské
bezpečnostní složky zaměřily svoji pozornost na stěžovatele poté, co několik jeho bývalých
spolubojovníků vystoupilo z ilegality s nadějí na amnestii a byli donuceni sloužit režimu.
Stěžovateli hrozí v případě vydání na území Ruska smrtelné nebezpečí.
[47] V prohlášení ze dne 22. 2. 2010 (č. l. 199 správního spisu) X., vedoucí organizace Čečenci
Evropy, vyslovil přesvědčení, že obvinění ruských orgánů vůči stěžovateli jsou zfalšována; jeho
vydání se rovná jeho vraždě.
[48] Ve správním spise je jako příloha k podání stěžovatele na č. l. 652 založeno rovněž další
obsáhlé prohlášení X., které není opatřeno datem.
[49] V prohlášení bez uvedení data vystavení (č. l. 197 správního spisu) X., kterému bylo
uděleno francouzské občanství, s plnou odpovědností prohlásil, že vydání stěžovatele ruským
úřadům by pro něj znamenalo smrtelné nebezpečí.
[50] Ve dvou prohlášeních bez označení přesného data vystavení (č. l. 195 a příloha k podání
stěžovatele na č. l. 652 správního spisu) X, kterému bylo uděleno francouzské občanství, vyslovil
přesvědčení, že vydání stěžovatele ruským úřadům by pro něj znamenalo jistou smrt.
[51] V potvrzení ze dne 8. 3. 2010 (č. l. 193 správního spisu) X., prezident organizace Mír a
lidská práva uvedl, že stěžovatel byl účastníkem čečenského odboje, přičemž podle dostupných
informací v Rusku nespáchal žádný trestný čin ani po něm nebylo vyhlášeno pátrání; je třeba
provést veřejné vyšetřování věci.
[52] V potvrzení ze dne 10. 3. 2010 (č. l. 208 správního spisu) Achmed Zakaev, předseda
Kabinetu ministrů Čečenské republiky Ičkerie, uvedl, že stěžovatel byl aktivním účastníkem
rusko-čečenské války, a je proto pronásledován ruskými speciálními službami, které likvidují
účastníky odboje. Je přesvědčen, že návrat stěžovatele do země původu by pro něj byl za dané
situace smrtelně nebezpečný.
[53] V opakovaném potvrzení ze dne 6. 10. 2010 (č. l. 315 správního spisu) Achmed Zakaev
zopakoval, že stěžovatel je pronásledován ruskými speciálními službami pro svoji aktivní účast
v rusko-čečenské válce; ruské speciální služby pronásledují a likvidují účastníky odboje,
a v případě návratu stěžovatele do země původu mu za dané situace hrozí smrtelné nebezpečí.
[54] X., syn bývalého prezidenta Čečenské republiky Ičkerie Aslana Maschadova., který získal
politický azyl v Norsku, v prohlášení ze dne 14. 3. 2011 (příloha k podání stěžovatele na č. l. 652
správního spisu) vyslovil, že stěžovatel se skutečně nachází v těžké situaci. Stěžovatel se účastnil
1. rusko-čečenské války, a to v době, kdy byl jeho otec a pozdější prezident republiky Aslan
Maschadov. náčelníkem štábu ozbrojených sil Čečenské republiky Ičkerie. X. zdůraznil, že
stěžovatel měl kontakty s většinou čečenských velitelů, a má o nich proto informace, které by
mohly být zneužity ruskými orgány či tajnými službami. V případě návratu do země původu
může být stěžovatel ohrožen na životě; X. vyjádřil přání, aby Česká republika zachránila
stěžovatele před hrozící smrtí, mučením či ponižováním.
[55] Spoluobviněný stěžovatele, jehož totožnost byla na žádost stěžovatele žalovaným
utajena, přičemž toto přání respektuje i Nejvyšší správní soud, v prohlášení ze dne 28. 6. 2011
(příloha k podání stěžovatele na č. l. 652 správního spisu) uvedl, že byl Moskevským městským
soudem odsouzen k odnětí svobody v trvání 15 let, který vykonává od 11. 6. 2002; v průběhu
vazby na něj byl orgány činnými v trestním řízení vykonáván nátlak, aby stěžovatele křivě obvinil
ze spáchání zločinu, což spoluobviněný odmítl; čelil za to výhružkám fyzickou likvidací
a následně byly cíleně zhoršeny podmínky výkonu trestu odnětí svobody, čehož se spoluobviněný
i nadále obává; o praktikách orgánů je informován rovněž advokát spoluobviněného.
[56] UNHCR, kancelář Praha, v dopise žalovanému ze dne 22. 6. 2011 (č. l. 860 správního
spisu) po seznámení se správním spisem vyjádřil své znepokojení nad případem stěžovatele.
Vyjádřil přesvědčení, že žádosti čečenských žadatelů o mezinárodní ochranu by měly
být posuzovány důkladně a individuálně, neboť v daném regionu dochází k pokračujícímu
porušování lidských práv. Zdůraznil, že i v rámci řízení azylového je třeba věnovat pozornost
trestnímu stíhání stěžovatele, zejména okolnosti, zda v případě extradice nebude v zemi původu
čelit pronásledování. Dostupné informace z Ruské federace totiž obecně potvrzují oprávněnost
obav o nezávislost tamního trestního soudnictví, a to zejména ve vztahu k regionu Čečenska,
resp. severního Kavkazu jako celku; stěžovatel přitom patří mezi osoby, kterým může hrozit
zvýšené riziko porušování lidských práv, neboť přívrženci povstalců z 1. rusko-čečenské války
mohou být podle poznatků UNHCR v určitých případech i nadále ohroženi. UNHCR doporučil
náležitě přihlédnout i k potvrzením exilových opozičních skupin, které se týkají případu
stěžovatele a byly předloženy pro účely správního řízení.
[57] Ve správním spise jsou dále založeny otevřené dopisy vyslovující se pro udělení azylu
stěžovateli a zejména proti jeho vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace, konkrétně dopis
ministru vnitra ze dne 3. 2. 2011 (č. l. 465 správního spisu), podepsaný celkem 16 osobnostmi
veřejného života, mj. Michaelem Kocábem, bývalým ministrem pro lidská práva, Friedou
Brepoels a Bartem Staesem, oba poslanci Evropského parlamentu, X, X, disidentem a jedním
z tzv. osmi statečných, kteří dne 25. 8. 1968 demonstrovali na Rudém náměstí proti vpádu vojsk
Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa, X, Univerzita v Londýně, X, novinářkou,
jakož i dalšími osobami, spisovateli, novináři a disidenty.
[58] Ve správním spise jsou mimoto obsaženy otevřené dopisy ministru spravedlnosti,
konkrétně dopisy X ze dne 10. 2. 2010, Jaromíra Štětiny, senátora, ze dne 10. 3. 2010, X ze dne 3.
2. 2011, X ze dne 3. 3. 2011, Michaela Kocába ze dne 4. 3. 2011, X prezidentky Americké
asociace Židů z bývalého Sovětského svazu, X, činitele nevládních organizací a poradce poslance
Evropského parlamentu Barta Staese, a dále dopisy X ministru zahraničních věcí ze dne 24. 4.
2011 a řediteli příslušného odboru žalovaného ze dne 10. 6. 2011.
[59] Správní spis zahrnuje rovněž další písemnosti, mj. odpovědi a další komunikaci
v návaznosti na výše uvedené otevřené dopisy, jakož i řadu článků a jiných textů, které se týkají
případu stěžovatele a byly publikovány zejména na webových stránkách .
[60] Ve správním spise je založen rovněž dopis předsedy Nejvyššího správního soudu
JUDr. Josefa Baxy ze dne 26. 4. 2011, č. j. S 911/2011 – 6 (č. l. 455 správního spisu),
jako odpověď paní X, předsedkyni občanského sdružení Pomoz jednomu člověku, na dopis,
v němž X upozorňovala na signály, že příslušné správní orgány odmítají respektovat závěry
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2010,
č. j. 4 Azs 10/2010 – 99, konkrétně povinnost vyčkat pro účely řízení extradičního (rozhodnutí
o povolení vydání) výsledku řízení azylového (pravomocně skončeného řízení o udělení
mezinárodní ochrany).
[61] Ve svědecké výpovědi ze dne 21. 6. 2011 (č. l. 573 správního spisu) synovec stěžovatele
X., kterému byl udělen azyl ve Francii, sdělil, že obvinění stěžovatele bylo v ruských mediích
prezentováno jako stíhání zločineckého vůdce, který organizoval kriminální činnost po Evropě.
Již v roce 2000 bylo po stěžovateli vyhlášeno pátrání, přičemž intenzivně se o jeho osobu začaly
bezpečnostní složky zajímat v roce 2001 – poté, co část jeho spolubojovníků na základě výhružek
či za úplatu přešla do ruských služeb a stěžovatele udala.
[62] V dodatečném písemném prohlášení, obsahujícím odpovědi svědka X. na otázky zástupce
stěžovatele, které nebyly žalovaným připuštěny v návaznosti na provádění svědeckého výslechu,
svědek popsal okolnosti incidentu, při kterém byli společně se stěžovatelem zadrženi ruskými
bezpečnostními složkami a podařilo se jim vyváznout pouze proto, že se svědek
(který v minulosti působil v čečenské armádě a následně u Služby národní bezpečnosti Ičkerie,
a znal tak metody práce těchto složek) prohlásil za pracovníka kontrarozvědky.
[63] Podáním ze dne 25. 10. 2010 a opakovaně podáním ze dne 12. 4. 2011 (č. l. 226 a č. l. 320
správního spisu) a dalšími podáními stěžovatel navrhl opatření svědeckých výpovědí osob, jejichž
prohlášení pro účely správního řízení předložil, a dále výslech svědků X.; dodatečně navrhl ještě
výslech svědkyně X., předsedkyně nevládní organizace Memorial a kandidátky na Nobelovu cenu
míru.
[64] Z e-mailové komunikace mezi zástupcem stěžovatele a pracovníky žalovaného kolem
dne 22. 6. 2011 (č. l. 588 správního spisu) se podává, že výslech svědka X. musel být nahrazen
písemným prohlášením, neboť se nepodařilo zkoordinovat čas výslechu s jeho (omezenými)
časovými možnostmi pobytu na území České republiky; ohledně dalších navrhovaných svědků se
nepodařilo zajistit jejich přicestování k výslechu, a to z bezpečnostních důvodů, popř. z důvodů
časových či finančních. V dalších podáních stěžovatel poukazuje na to, že vzdor jejich
přicestování do Česka nebyly provedeny ani výslechy svědků X.
IV.3.
Vlastní posouzení merita věci
[65] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
IV.3.1.
Námitka nedostatečného zjištění skutkového stavu
[66] Stěžovatel namítal, že žalovaný v řízení nedostatečně objasnil skutkový stav a vyhodnotil
skutečnost, zda stěžovatel v rámci pohovorů i na bázi listinných důkazů dostatečně prokázal,
že se aktivně zapojil do obrany Čečenska proti ruským ozbrojeným silám, a to jako velitel
jednoho z vojenských oddílů, byl proto zařazen na seznamy nežádoucích osob vedených ruskými
bezpečnostními složkami a byl proto opakovaně zadržen, přičemž vše vyvrcholilo účelovým
obviněním z vraždy a účasti na čečenské organizované zločinecké skupině, k čemuž státní aparát
využil jeho participace ve sporu známého, usilujícího o uchránění vlastnictví moskevského
obchodního centra.
[67] Nejvyšší správní soud shledal důvodnou stěžejní námitku nedostatečného zjištění
skutkového stavu, přičemž městský soud pochybil, pokud z tohoto důvodu žalobou napadené
rozhodnutí žalovaného nezrušil.
[68] Podle §3 správního řádu „nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl
zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu
s požadavky uvedenými v §2.“
[69] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 8. 2005, č. j. 4 Azs 467/2004 – 89,
publikován pod č. 1095/2007 Sb. NSS (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu dostupná z: ), ve vztahu k břemenu tvrzení a k dokazování v řízení
o udělení mezinárodní ochrany vyslovil, že „uvede-li žadatel o udělení azylu v průběhu správního řízení
skutečnosti, jež by mohly nasvědčovat závěru, že opustil zemi původu pro některý z důvodů uvedených
v §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je povinností správního orgánu vést zjišťování skutkového stavu
takovým způsobem, aby byly odstraněny nejasnosti o žadatelových skutečných důvodech odchodu ze země původu.“
[70] Povinnosti žadatele o udělení mezinárodní ochrany ve vztahu k břemenu důkaznímu
Nejvyšší správní soud vyjasnil v rozsudku ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 – 57, v němž
judikoval, že „není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními
prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech
shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují.“
V rozsudku ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007 – 63, potom Nejvyšší správní soud dále
upřesnil, že „zásada tzv. materiální pravdy má v řízení o udělení azylu svá specifika spočívající v pravidelné
nedostatečnosti důkazů prokazující věrohodnost žadatelových tvrzení. Je však na správním orgánu, aby prokázal
či vyvrátil pravdivost žadatelových tvrzení, a to buď zcela nevyvratitelně zjištěním přesných okolností vážících
se na stěžovatelova tvrzení, anebo alespoň s takovou mírou pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní
pochybnosti o správnosti úsudku správního orgánu.“
[71] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalovaný zásadním způsobem nedostál
své zákonné povinnosti řádně zjistit skutkový stav, jak byla tato povinnost ve vztahu
ke specifické povaze azylového řízení konkretizována citovanou konstantní judikaturou
Nejvyššího správního soudu. Za daného stavu řízení se jeví jako přinejmenším předčasný závěr
žalovaného, jakož i městského soudu, že v případě stěžovatele nepřicházejí v úvahu důvody
pro udělení azylu či doplňkové ochrany.
[72] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel jako žadatel o udělení mezinárodní
ochrany v průběhu správního řízení v souladu s požadavky §49a zákona o azylu opakovaně
předestřel skutečnosti, které mohou nasvědčovat závěru, že opustil zemi původu pro některý
z azylově relevantních důvodů, resp. že v jeho případě mohou být naplněny zákonné podmínky
pro udělení doplňkové ochrany. Pokud přitom žalovaný shledal v prezentovaném azylovém
příběhu stěžovatele nejasnosti, bylo jeho povinností tyto nejasnosti, resp. stěžovatelovy skutečné
důvody odchodu ze země původu objasnit na základě odpovídajícího dokazování; žalovaný
nepostupoval v souladu se zákonem, pokud bez bližšího zkoumání a zejména bez vypořádání
jednotlivých stěžovatelem předložených prohlášení osob, seznámených s případem,
a bez provedení dalšího dokazování, směřujícího k alespoň rámcovému ověření, zda se v případě
obvinění z organizace nájemné vraždy ze strany orgánů Ruské federace nemůže jednat o trestní
stíhání vykonstruované, označil tvrzení stěžovatele za nevěrohodná a jeho žádost za nedůvodnou.
[73] Nejvyšší správní soud je nucen zdůraznit, že v porovnání se standardním rozsahem
podkladů, které bývají žadateli v řízení o mezinárodní ochraně předkládány, stěžovatel poskytl
žalovanému výrazně nadstandardní množství důkazního materiálu, přičemž žalovaný nejen
že nedostál své povinnosti provádět vlastní dokazování za účelem ověření stěžovatelem
prezentovaných tvrzení, ale fakticky se vůbec nezabýval jednotlivými stěžovatelem předloženými
podklady; tyto toliko paušalizovaným způsobem a bez odpovídajícího vypořádání odmítl.
[74] Stěžovatel v rámci správního řízení nashromáždil a žalovanému předložil prohlášení celé
řady osob, jak byla tato rekapitulována výše v části IV. tohoto rozsudku, přičemž na rozdíl
od řady správních řízení tohoto druhu neobsahovaly listinné důkazy předložené stěžovatelem
(toliko) obecné poznatky o situaci v zemi původu, nýbrž se jednalo o prohlášení, která se týkala
výslovně a konkrétně případu stěžovatele a byla vyhotovena osobami, které jsou s tímto
případem více či méně detailně obeznámeny. Stěžovatel byl v prohlášeních jmenovitě označen
a bylo v nich konkretizováno jeho angažmá v době rusko-čečenského konfliktu. Takřka všechna
prohlášení potom vyjadřovala výslovné a jednoznačné přesvědčení pisatele, že stěžovateli
v případě jeho (nuceného) návratu do země původu hrozí pronásledování ze strany ruské státní
moci, resp. že stěžovateli v případě extradice hrozí smrtelné nebezpečí či dokonce jistá smrt.
[75] Žalovaný se s prohlášeními osob seznámených s případem stěžovatele blíže a jednotlivě
nezabýval a k případnému ověření jejich věrohodnosti neprovedl žádné dokazování, a to ani
přesto, že se v řadě případů jedná o prohlášení vysoce důvěryhodná, učiněná funkcionáři
Parlamentu Čečenské republiky Ičkerie či jiných čečenských exilových orgánů a zpravidla
opatřená i osobními údaji autora, v několika případech dokonce i úředně ověřeným podpisem.
Řada prohlášení ve prospěch udělení mezinárodní ochrany stěžovateli byla navíc učiněna
osobami, kterým byl v zemích Evropské unie udělen politický azyl, a je tedy zjevné, že se jedná
o osoby, které jsou samy důkladně obeznámeny s formami pronásledování nepohodlných osob
v Rusku.
[76] Věrohodnost azylového příběhu stěžovatele takto např. opakovanými prohlášeními
dokládal X., brigádní generál čečenské armády a přímý nadřízený stěžovatele v době jeho
působení v 1. rusko-čečenské válce, kterému byl udělen politický azyl v Belgii a který je pod
stálou ochranou belgické policie, neboť na něj byl v minulosti neboť na něj byl v minulosti
dvakrát spáchán pokus o atentát. Ve prospěch stěžovatele se vyjadřoval rovněž Žaloudi
Saraljapov, předseda Parlamentu Čečenské republiky Ičkerie, Achmed Zakaev., předseda
Kabinetu ministrů Čečenské republiky Ičkerie, X, člen Celonárodního kongresu čečenského
národa, kterému bylo uděleno francouzské občanství, X kterým bylo uděleno francouzské
občanství, a dokonce i X., syn bývalého prezidenta Čečenské republiky Ičkerie Aslana
Maschadova, který získal politický azyl v Norsku a který ve svém prohlášení mj. upozornil
na to, že stěžovatel měl kontakty s většinou čečenských velitelů, a má proto o nich informace,
které by mohly být zneužity ruskými orgány či tajnými službami. Svědeckou výpověď osobně
poskytl stěžovatelův synovec X., kterému byl udělen azyl ve Francii.
[77] Některé osoby zjevně podstoupily nemalé riziko, aby mohly prohlášení ve stěžovatelově
věci poskytnout, když zejména spoluobviněný stěžovatele poskytl toto prohlášení z výkonu
trestu odnětí svobody v ruském vězení; tento spoluobviněný byl odsouzen k odnětí svobody
v trvání 15 let, přičemž výslovně uvedl, že ze strany orgánů činných v trestním řízení
na něj byl vykonáván nátlak, aby stěžovatele křivě obvinil ze spáchání zločinu, což spoluobviněný
odmítl, čelil za to výhružkám fyzickou likvidací a následně byly cíleně zhoršeny podmínky výkonu
trestu odnětí svobody, čehož se i nadále obává.
[78] Své znepokojení nad případem stěžovatele a okolnostmi jeho projednání před českými
správními orgány pak vyjádřil i UNHCR, který apeloval na důkladné zvážení všech okolností
případu s tím, že osoby typu stěžovatele mohou být v Rusku i nadále ohroženy, a v řízení by mělo
být náležitě přihlédnuto i k potvrzením významných činitelů čečenské opozice působících v exilu.
Na rozdíl od žalovaného Nejvyšší správní soud nepovažuje vyjádření UNHCR za nepřiměřeně
obecné; toto se vyjadřuje konkrétně k případu žalobce, prokazuje poměrně detailní znalost spisu
a obsahuje i apel UNHCR, jak by měly české orgány v případě stěžovatele postupovat,
resp. jakým aspektům by měly věnovat mimořádnou pozornost; tímto doporučením se žalovaný
neřídil a vyjádření UNHCR – obdobně, jako ostatní listinné podklady předložené
stěžovatelem – paušálně odmítl.
[79] Nejvyšší správní soud považuje za nepřijatelné, pokud žalovaný ani prohlášením takto
významných a věrohodných osob či orgánů nevěnoval konkrétní pozornost a společně
s desítkami dalších důkazních návrhů stěžovatele je pro účely rozhodnutí o žádosti stěžovatele
o udělení mezinárodní ochrany přešel bez bližšího vyhodnocení, resp. je paušálně odmítl
či považoval za irelevantní. Pokud žalovaný hodlal tato prohlášení, jakož i prohlášení řady dalších
osob, které se ve správním řízení vyslovily ve prospěch udělení azylu stěžovateli, označit
za nepodstatná či nevěrohodná, bylo jeho povinností tato prohlášení jednotlivě analyzovat
a jejich obsah vyhodnotit rovněž v kontextu okolnosti, kdo je autorem toho kterého prohlášení
a jaká tvrzení jsou v něm obsažena. Nejvyšší správní soud konstatuje, že část z předložených
prohlášení je poměrně stručná a obecná, i tak ovšem svědčí přinejmenším o obeznámení
se s případem stěžovatele; pokud se (některá) prohlášení jevila žalovanému jako příliš obecná,
měl k jejich doplnění provést další dokazování či se o to alespoň pokusit.
[80] V této souvislosti je třeba opakovaně poukázat na to, že je to právě žalovaný, komu
v souladu s požadavky §3 správního řádu a zásadou tzv. materiální pravdy zákon ukládá
povinnost objasnit stěžovatelovy skutečné důvody odchodu ze země původu, a to na základě
provedení odpovídajícího dokazování. Nelze se spokojit s přístupem žalovaného, který řadu
prohlášení osob znalých případu stěžovatele a zčásti současně významných osob veřejného života
označil za nepoužitelná či nevěrohodná toliko z důvodu, že tato prohlášení považoval
za nedostatečně konkrétní, popř. příliš stručná. Bylo povinností žalovaného, aby v tomto směru
prováděl další dokazování, a to dle vlastní úvahy předvoláním těchto osob k poskytnutí svědecké
výpovědi, popř. navazující písemnou komunikací s nimi.
[81] V této souvislosti lze dodat, že stěžovatel v řízení výslovně poukazoval na to, že osoby
činící prohlášení jsou současně rovněž připraveny poskytnout pro účely řízení o jeho žádosti
o udělení mezinárodní ochrany svědeckou výpověď, ledaže jim v tom zabrání bezpečnostní,
popř. časové či finanční důvody. Ohledně některých z těchto osob se pak ze spisového materiálu
podává, že tyto dokonce přicestovaly do Česka za účelem podání svědecké výpovědi, nepodařilo
se však zkoordinovat čas výslechu těchto osob s jejich (omezenými) časovými možnostmi pobytu
na území České republiky. K důvodům, pro které k výslechu těchto osob nemohlo dojít, přitom
nelze ve správním spise ničeho dohledat a žalovaný se k nim nevyjádřil ani v průběhu řízení
před správními soudy. Ve správním spise nelze nalézt podklad pro tvrzení žalovaného
v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že činil úkony k předvolání dalších svědků, popř. zjištění
údajů, které by mu jejich předvolání umožnily; v prohlášení přitom byla zpravidla uvedena adresa,
popř. jiné údaje, jejichž prostřednictvím bylo možno danou osobu kontaktovat.
[82] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že pokud žalovaný zjistil určité rozdíly
ve výpovědích stěžovatele jako žadatele o udělení mezinárodní ochrany a jeho synovce
jako svědka, neměl z těchto rozdílů bez dalšího dovodit nevěrohodnost výpovědí
obou osob (stěžovatele i svědka), nýbrž měl postupovat v intencích právního názoru vysloveného
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 Azs 18/2007 – 55: „Zjistí-li
správní orgán, že výpovědi žadatelů o azyl o týchž skutečnostech si odporují, je jeho povinností poskytnout těmto
žadatelům možnost rozpory vysvětlit, jinak je závěr správního orgánu o nevěrohodnosti takových výpovědí
v rozporu s §3 správního řádu z roku 2004.“
[83] Ze správního spisu se navíc podává, že stěžovatel tyto rozpory při doplňujícím pohovoru
provedeném dne 30. 6. 2011 vysvětlil, když uvedl, že pokud jeho synovec hovořil o pátrání
po stěžovateli a toto časově určil jako trvající od roku 2000, mohlo tím být myšleno i nikoli
oficiálně vyhlášené pátrání, tedy určitá forma (neoficiálního) hledání jeho osoby bezpečnostními
složkami, o kterém již v řízení hovořil i sám stěžovatel, když poukazoval na to, že od roku 2000
byly vedeny seznamy bývalých čečenských bojovníků, ve kterých figuroval.
[84] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s úvahami žalovaného i městského soudu,
že okolnosti trestního stíhání byly svědkem X. prezentovány zcela jinak než stěžovatelem; pokud
svědek potíže stěžovatele navázal na činnost bývalých spolubojovníků žalobce, kteří za úplatu a
získání různých výhod přešli na stranu Ruska, pak takovou výpověď nelze hodnotit jako
protikladnou s výpověďmi stěžovatele, který v rámci pohovorů opakovaně poukazoval na své
zařazení na seznamy bývalých čečenských bojovníků, přičemž naznačil, že na tyto seznamy mohl
být zařazen i z důvodu vyzrazení své identity ze strany bývalých spolubojovníků. Jako ne zcela
přesnou je třeba hodnotit rovněž úvahu městského soudu, že tvrzení stěžovatele o zahrnutí na
seznamy bývalých čečenských bojovníků je nedůvěryhodné, neboť stěžovatel poukazoval na
problémy již od roku 1999, jeho synovec jako svědek je však časově zařadil teprve do roku 2001;
synovec totiž potíže stěžovatele jednak časově nezařadil do roku 2001, nýbrž hovořil o pátrání po
stěžovateli od roku 2000, především však nevěrohodnost tvrzení stěžovatele nelze dovozovat
z poměrně nepatrných rozdílů v časovém určení pronásledování ze strany stěžovatele samotného
(který hovořil o problémech od roku 1999 a zařazení na seznamy pronásledovaných čečenských
bojovníků od roku 2000)
a jeho synovce jako svědka (který se vyslovil o pátrání po stěžovateli od roku 2000),
a to i vzhledem k času, který uplynul mezi popisovanými událostmi a uskutečněním výpovědí.
[85] Žalovaný ani přes opakované výzvy stěžovatele neprováděl jakékoli dokazování
k osvětlení, nakolik jsou věrohodná opakovaná a v průběhu řízení konzistentně uplatňovaná
tvrzení, že obvinění stěžovatele z trestného činu organizace nájemné vraždy je vykonstruované.
Žalovaný si mohl v tomto ohledu například vyžádat od ruských orgánů upřesnění, z čeho
je stěžovatel obžalován a na základě jakých důkazů či indicií ruské orgány dospěly k závěru
o důvodném podezření stěžovatele z organizace vraždy I. V. M., která byla dne 4. 4. 2002
zastřelena v průjezdu domu, v němž bydlela, přičemž na místě činu se nacházely tři osoby, nikoli
však stěžovatel. Žalovaný rovněž mohl požádat ruské orgány o vyjádření k tvrzením,
že stěžovatel byl v Rusku následně obviněn z desítek dalších trestných činů a je zde vnímán
jako jedna z nejhledanějších osob, přičemž tato skutečnost měla být zveřejněna rovněž
na webových stránkách ruského ministerstva vnitra a ve zpravodajství celostátních televizí.
Nic z toho však žalovaný neučinil, a ponechal tak zcela neobjasněné otázky, z jakých trestných
činů nad rámec žádosti o vydání je stěžovatel v zemi původu obviněn či zda byl skutečně zařazen
na veřejně dostupné seznamy hledaných osob, popř. zda byl ve vysílání ruských celostátních
televizních kanálů či jinými veřejně dostupnými způsoby prezentován jako příslušník čečenské
teroristické skupiny, popř. jedna z hlavních postav organizovaného zločinu (čečenské mafie)
a pokud ano, pro jaké činy se tak stalo.
[86] Nejvyšší správní soud dodává, že se ztotožnil rovněž s dílčí námitkou stěžovatele, týkající
se porušení zákona při provádění dokazování, do té míry, že žalovaný pochybil, pokud
sice umožnil účast stěžovatele při provádění výslechu svědka X, stěžovateli, resp. jeho zástupci
nicméně neumožnil klást svědkovi dotazy. V této souvislosti lze poukázat na závěry rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2014, č. j. 5 Azs 2/2013 – 26, v němž zdejší soud
poukázal na to, že součástí práva žadatele o udělení mezinárodní ochrany být přítomen výslechu
svědka (§51 odst. 2 správního řádu) je rovněž oprávnění klást svědkovi otázky a konfrontovat ho
se svojí skutkovou verzí. Nejvyšší správní soud se nicméně ztotožňuje se závěrem krajského
soudu, že toto pochybení samo o sobě nezpůsobovalo nezákonnost napadeného rozhodnutí za
situace, kdy žalovaný následně akceptoval a v odůvodnění napadeného rozhodnutí zohlednil
dodatečné písemné prohlášení, obsahující odpovědi svědka na otázky zástupce stěžovatele (které
nebylo umožněno položit přímo při svědecké výpovědi).
[87] Nejvyšší správní soud se naopak neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že žalovaný zneužil
poučovací povinnost za účelem získání výpovědi i ohledně okolností, o kterých stěžovatel nebyl
povinen nebo si nepřál hovořit; z protokolů o pohovorech se stěžovatelem je sice patrné,
že žalovaný se na některé okolnosti dotazoval opakovaně a poměrně důrazně, nelze nicméně
dospět k závěru, že by při vytěžování relevantních informací překročil meze zákona. Zdejší soud
se pak nemohl blíže zabývat dílčí námitkou stěžovatele, že mu bylo bráněné pořídit si kopie
spisového materiálu nafotografováním, neboť z tvrzení stěžovatele není zřejmé, kopie kterých
dokumentů mu bylo odepřeno pořídit; stěžovatel v kasační stížnosti uváděl, že mu bylo odepřeno
pořízení kopie protokolu o svědecké výpovědi svědka X. (č. l. 573 správního spisu), z úředního
záznamu ze dne 12. 7. 2011 (č. l. 592 správního spisu) se nicméně podává, že zástupci stěžovatele
bylo umožněno pořídit si na vlastní náklady kopie celkem 335 stran spisového materiálu,
konkrétně č. l. 254-589 správního spisu, tedy i předmětného protokolu.
IV.3.2.
Námitka nedostatečného odůvodnění rozhodnutí žalovaného
[88] Nejvyšší správní soud shledal důvodnou rovněž navazující kasační námitku stěžovatele,
totiž že odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného neodpovídá požadavkům §68 odst. 3
správního řádu.
[89] Podle §68 odst. 3 správního řádu „v odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí,
podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních
předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením
k podkladům rozhodnutí.“
[90] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009 – 46, jehož závěry
je třeba obdobně aplikovat i na nyní projednávanou věc, vyslovil, že „z odůvodnění rozhodnutí
správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo
vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem
za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl,
jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši (§68
odst. 3 správního řádu z roku 2004).“
[91] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že odůvodnění napadeného rozhodnutí
přezkoumatelným způsobem nezachycuje, jak se žalovaný vypořádal s tvrzeními, která byla
stěžovatelem v průběhu správního řízení opakovaně a konzistentně uplatňována a dokládána
řadou listinných důkazů; žalovaný dostatečně neodůvodnil, které skutečnosti vzal za podklad
svého rozhodnutí, resp. z jakého důvodu považoval azylový příběh předestřený stěžovatelem
za nevěrohodný, nesprávný či vyvrácený. V napadeném rozhodnutí schází konkrétní úvahy,
na jejichž základě žalovaný dospěl k závěru, že žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany
je nedůvodná.
[92] Pokud žalovaný v napadeném rozhodnutí, jakož i městský soud v napadeném
rozsudku vyšli z toho, že se žalobce v zemi původu žádným způsobem politicky neangažoval,
je třeba dodat, že stěžovatel ani netvrdil, že by usiloval o udělení mezinárodní ochrany
pro své politické aktivity; stěžovatel opakovaně poukazoval na to, že se v důsledku svého
postavení velitele oddílu v průběhu 1. rusko-čečenské války a do jisté míry i navazující souhry
okolností dostal na seznamy bývalých čečenských bojovníků, kteří jsou pronásledováni ruskými
bezpečnostními složkami, popř. tajnými službami. Jako zcela nedostatečné se jeví vypořádání této
námitky žalovaným, který ji odmítl konstatováním, že stěžovatel nemůže být pro svoji účast
v rusko-čečenském konfliktu pronásledován, neboť na základě všeobecné mobilizace vyhlášené
dne 11. 8. 1994 se 1. rusko-čečenské války účastnili všichni muži podléhající branné povinnosti.
[93] Azylový příběh, který byl v průběhu řízení konzistentně prezentován stěžovatelem,
je založen na postupném prohlubování jeho potíží s bezpečnostními složkami Ruské federace,
které vyvrcholily účelovým obviněním z organizování nájemné vraždy, pro které mu v zemi
původu hrozí mnohaleté vězení. V této souvislosti je přitom třeba znovu poukázat na prohlášení
stěžovatelova spoluobviněného, který i přes nebezpečí, které je s tím spojeno, a vzdor
obavám z dalšího prodloužení či zpřísnění podmínek výkonu trestu potvrdil, že byl ve vazbě
pod hrozbami zhoršení trestu i fyzické likvidace nucen k tomu, aby stěžovatele z uvedeného
zločinu křivě obvinil. Tomuto prohlášení nevěnoval žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí
bližší pozornost.
[94] Žalovaný vyhodnotil stěžovatelovu žádost jako nedůvodnou na základě zobecňující
úvahy, která není v souladu s konkrétními prohlášeními osob znalých případu i poměrů
v zemi původu, podpořenými tvrzeními stěžovatele; žalovaný toliko konstatoval, že Čečenci
jako příslušníci etnické menšiny nejsou v Rusku i vzhledem k uklidnění situace v posledních
letech pronásledováni z důvodu své národnosti, přičemž rovněž ruská vláda usiluje o uklidnění
situace. Sám žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uznal, že bezpečnostní situace
v Čečensku je problematická, spokojil se však s obecným konstatováním, že v posledních letech
dochází ke stabilizaci regionu. Žalovaný sice připustil, že účelová kriminalizace osob čečenského
původu je v Rusku i v současnosti možná, v případě stěžovatele ji však vyloučil na základě
prostého a okolnosti věci opomíjejícího tvrzení, že stěžovatel nebyl obviněn z teroristické
či národně odbojové činnosti (což má být obvyklý scénář v případech tohoto druhu),
nýbrž z organizování nájemné vraždy. Odmítnutí bližšího přezkumu tvrzení stěžovatele toliko
na základě takto obecně formulovaných úvah Nejvyšší správní soud hodnotí jako zcela
nedostatečné; k odepření mezinárodní ochrany nepostačuje, že se případ stěžovatele vymyká
ze šablony kauz, které organizace na ochranu lidských práv popsaly jako (obvyklé) případy
vykonstruovaných procesů.
[95] Nejvyšší správní soud je nucen konstatovat, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí
schází jakýkoli bližší podklad pro závěr žalovaného, že v případě tvrzení stěžovatele ohledně
vykonstruovaného trestního stíhání, jehož účelem má být jeho vydání do Ruska a následná
likvidace, se jedná jen o subjektivní a ničím nepodložené spekulace. Jak bylo uvedeno již výše,
žalovaný označil tvrzení stěžovatele za spekulace, aniž by se vypořádal přinejmenším s četnými
prohlášeními činitelů čečenského exilového parlamentu a dalších osob, které vyjádřily
přesvědčení, že v případě trestního stíhání stěžovatele se skutečně jedná o obvinění
vykonstruované a stěžovateli v případě vydání do země původu hrozí smrt. Žalovaný jistě nebyl
povolán posuzovat, zda stěžovatel trestné činy, pro které je požadováno jeho vydání, skutečně
spáchal či nikoli, nicméně se musel alespoň rámcově zabývat okolnostmi věci a prověřením
indicií týkajících se otázky, zda se v případě stěžovatele může jednat o trestní stíhání
vykonstruované. Této povinnosti se přitom žalovaný nemůže zprostit ani s odkazem na garance
Generální prokuratury Ruské federace ze dne 15. 4. 2010, které byly vydány pro účely paralelně
běžícího extradičního řízení a které obsahovaly ujištění, že v případě vydání k trestnímu stíhání
nebude stěžovateli uložen trest smrti ani nebude vystaven mučení či nelidskému a ponižujícímu
zacházení či trestání.
[96] Nejvyšší správní soud se nemohl ztotožnit ani s vývodem, který žalovaný označil
za podstatný a kterým zdůvodnil nevěrohodnost stěžovatele s odkazem na jím v průběhu řízení
prezentovaná a podle názoru žalovaného protikladná tvrzení, týkající se důvodů jeho
pronásledování. Pokud stěžovatel v průběhu správního řízení své problémy odvozoval
od angažmá ve sporu o obchodní centrum v centru Moskvy (v souvislosti s nímž se jeho
problémy v zemi původu vyhrotily), a mimoto od své čečenské národnosti a účasti
v 1. rusko-čečenské válce, nejedná se o tři různé (protikladné) důvody, nýbrž o soubor důvodů,
které stěžovatel uváděl již od zahájení řízení a které spoluvytvářejí jeho azylový příběh.
[97] Výpovědi stěžovatele pak nelze považovat za zmatečné a nevěrohodné proto,
že stěžovatel o své účasti ve sporu o obchodní centrum vypovídal příliš obecně; stěžovatel
poskytl žalovanému poměrně přesné údaje, totiž že jádrem případu byla snaha představitelů
místních orgánů, za kterou podle informací z doslechu měla stát žena tehdejšího starosty L., a
jejímž cílem bylo přinutit stěžovatelova známého X., aby prodal své obchodní centrum ve středu
Moskvy v hodnotě cca 3-4 miliony amerických dolarů za cca 30 % tržní ceny. Stěžovatel
vypomáhal tetě vlastníka poté, co vlastník odcestoval na Kypr a jednáním s místními orgány
pověřil svoji tetu, která ve sporu a následném soudním řízení hájila jeho zájmy. Poté mělo dojít
k vraždě právničky I. V. M., která ve sporu vystupovala jménem protistrany, přičemž právě na
základě domněnky, že právnička zastřelená nájemným vrahem v řízení zastupovala protistranu,
měl být z organizace její vraždy obviněn stěžovatel, a to na základě udání řidiče, který pracoval
pro tetu X., a vozil i stěžovatele.
[98] Stěžovatelův azylový příběh rovněž nelze bez dalšího prohlásit za nevěrohodný proto,
že stěžovatel se v minulosti opakovaně prokazoval cizími cestovními doklady, přičemž
v azylovém řízení toto své jednání otevřeně přiznal s tím, že tak jednal proto, aby nemohl
být dohledán ruskými bezpečnostními složkami, popř. tajnými službami. Jakkoli Nejvyšší správní
soud nechce tímto schvalovat jednání stěžovatele, spočívající v (dlouhodobém) prokazování
se cizími doklady, nezbývá mu než konstatovat, že ani takovéto (nezákonné) jednání není samo
o sobě a bez bližšího zkoumání případu stěžovatele dostačující k odepření mezinárodní ochrany,
a to bez ohledu na to, zda byla pravá totožnost stěžovatele ruským orgánům známa od počátku
nebo těmto teprve dodatečně vyzrazena ze strany jeho bývalých spolubojovníků, kteří za úplatu
přešli na ruskou stranu, popř. k tomu byli donuceni.
[99] Žádost stěžovatele o mezinárodní ochranu nelze bez dalšího hodnotit jako nedůvodnou
ani proto, že stěžovatel žalovanému sděloval další relevantní skutečnosti a předkládal prohlášení
osob, svědčících v jeho prospěch, teprve postupně v průběhu správního řízení. Stejně je třeba
přistupovat ke zjištění, že stěžovatel před odchodem ze země původu v Čečensku dlouhodobě
nepobýval; v řízení totiž opakovaně zdůrazňoval, že ani odchod do jiné části Ruska,
resp. opakované změny místa pobytu jej neochránily před pronásledováním ze strany státních
orgánů. Pokud stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany po více než pěti letech
pobytu na území České republiky, jedná se nepochybně o skutečnost svědčící v jeho neprospěch,
i tuto je nicméně třeba hodnotit v kontextu dalších okolností věci, když stěžovatel navíc
žalovanému sdělil důvod pro takový postup – totiž že o mezinárodní ochranu nepožádal dříve,
neboť se obával, že bude bez ohledu na tuto žádost vydán do Ruska k trestnímu stíhání. Z výše
rekapitulovaného průběhu extradičního řízení a poznatku, že bez zásahu Ústavního soudu
a Evropského soudu pro lidská práva by k vydání stěžovatele patrně skutečně došlo,
a to bez ohledu na pravomocně neskončené azylové řízení, lze dovozovat, že obavy stěžovatele
v tomto směru byly oprávněné.
[100] Věrohodnost stěžovatele a prohlášení osob, která byla stěžovatelem v rámci řízení
předložena, žalovaný nebyl oprávněn paušálně odmítnout, ani pokud některé či některá z těchto
prohlášení obsahovala údaje nepřesné či nepravdivé. Žalovaný v tomto ohledu poukazoval
na tvrzení o údajném vypálení domu rodinných příslušníků stěžovatele, což stěžovatel
sám v řízení nezmínil; žalovaný se nicméně na tuto okolnost stěžovatele neptal, ani v tomto
směru neprováděl dokazování. Pokud některé či některá prohlášení obsahují tvrzení, že stěžovatel
je stoupencem nezávislého čečenského státu, pak z tvrzení stěžovatele v průběhu řízení nelze
dovozovat, že by toto tvrzení nebylo pravdivé; toto přesvědčení stěžovatele nelze zaměňovat
s aktivním prosazováním této myšlenky ve formě politických aktivit.
[101] Jak již bylo konstatováno výše, žalovaný nebyl oprávněn hodnotit prohlášení osob
předložená pro účely správního řízení paušálně, nýbrž byl povinen posoudit každé jednotlivé
prohlášení, osobu, která je učinila, a skutečnosti v něm obsažené. Pokud žalovaný uvádí,
že ohledně některých podkladů nebylo možno zjistit jejich původce, resp. ověřit jejich obsah,
pak z odůvodnění napadeného rozhodnutí ani ze správního spisu není patrné, kterých podkladů
se má toto tvrzení týkat a zda se žalovaný pokusil tyto neznámé skutečnosti objasnit.
[102] Pokud byly do správního spisu založeny otevřené dopisy celé řady osob veřejného života,
lze sice v obecné rovině přitakat tvrzení žalovaného, že tyto osoby (patrně) nejsou blíže
informovány o konkrétních okolnostech věci, žalovaný nicméně měl tyto dokumenty přijmout
přinejmenším do té míry, že se zčásti velmi důrazně vyslovují ve prospěch stěžovatele, přičemž
jejich autory jsou často významné osobnosti veřejného života, např. Michael Kocáb, bývalý
ministr pro lidská práva, Frieda Brepoels a Bart Staes, oba poslanci Evropského parlamentu, či
X., disident a jeden z tzv. osmi statečných, kteří dne 25. 8. 1968 demonstrovali na Rudém náměstí
proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa. Angažmá těchto osobností
v kauze stěžovatele lze vnímat přinejmenším jako určitý signál, že případ stěžovatele je třeba řešit
se vší důkladností a opatrností; to však žalovaný neučinil a otevřené dopisy a další prohlášení
osob veřejného života, vyslovující se ve prospěch stěžovatele paušálně vyhodnotil jako
irelevantní.
V.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[103] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze a další spisové dokumentace k závěru, že byly
naplněny tvrzené důvody pro podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.,
aniž by bylo třeba aplikovat ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost je proto důvodná
a Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek městského soudu výrokem I. zrušil.
[104] Podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. „zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu,
a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí
krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu nebo vyslovení
jeho nicotnosti; ustanovení §75, 76 a 78 se použijí přiměřeně.“ Podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „soud
zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí.“ Podle písm. b) téhož ustanovení „soud zruší
napadené rozhodnutí proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí,
je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu anebo vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění.“ Podle §78
odst. 4 s. ř. s. „zruší-li soud rozhodnutí, vysloví současně, že věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.“
[105] Vzhledem k tomu, že již v řízení před městským soudem byly pro takový postup důvody,
současně se zrušením rozsudku městského soudu Nejvyšší správní soud výrokem II. rozhodl
o zrušení žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 4. 2013, a sice podle §76 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s., tedy pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí ,
resp. proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí,
je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu anebo vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění.
Nejvyšší správní soud současně vyslovil, že se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému.
[106] Podle §78 odst. 5 s. ř. s. „právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku nebo
rozsudku vyslovujícím nicotnost, je v dalším řízení správní orgán vázán.“ Na žalovaném proto bude
pokračovat v řízení a znovu posoudit žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany,
a to i na základě odpovídajícího dokazování, přičemž pokud bude výsledkem řízení nové
rozhodnutí, jímž bude vysloveno, že se žalobci mezinárodní ochrana neuděluje, bude
na žalovaném, aby tento svůj závěr důkladně a srozumitelně odůvodnil.
[107] Nad rámec potřebného odůvodnění a toliko z důvodu předběžné opatrnosti zdejší soud
v návaznosti na paralelně probíhající řízení o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské
federace znovu poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2010,
č. j. 4 Azs 10/2010 – 99, jakož i nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2013,
sp. zn. III. ÚS 665/11, ve kterých bylo co do posloupnosti rozhodnutí ve věci extradice a ve věci
azylu akcentováno, že rozhodnutí o povolení vydání nesmí nastat dříve, než bude pravomocně
skončeno řízení o mezinárodní ochraně, tj. i včetně případného soudního přezkumu.
[108] Podle §110 odst. 3 s. ř. s. „zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu
věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Rozhodl-li Nejvyšší správní soud současně o odmítnutí návrhu, zastavení řízení, o postoupení věci nebo způsobem
podle odstavce 2, rozhodne i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu.“
Na Nejvyšším správním soudu proto bylo, aby rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti, jakož i o náhradě nákladů řízení, které předcházelo rozsudku městského soudu.
[109] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud na základě
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že žalobce jako stěžovatel, který je v řízení
zastoupen advokátem a měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl. Žalobce má proto právo na náhradu
důvodně vynaložených nákladů řízení, a to za jeden úkon právní služby – kasační stížnost ze dne
8. 1. 2014, ve znění doplnění kasační stížnosti ze dne 25. 2. 2014 – ve výši 3.100 Kč [11 odst. 1
písm. d) ve spojení s §7 položkou 5. a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní
tarif, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „advokátní tarif“], a dále náhradu hotových
výdajů – režijní paušál ve výši 1 x 300 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Stěžovatel tedy má
právo na náhradu odměny za zastupování a hotových výdajů ve výši 3.400 Kč. Jelikož zástupce
stěžovatele doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok podle §35
odst. 8 věty druhé s. ř. s. o částku odpovídající této dani, která činí 21 % z částky 3.400 Kč,
tj. 714 Kč. Nejvyšší správní soud proto výrokem III. uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci jako
stěžovateli na náhradě nákladů řízení celkem 4.114 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci
tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. et Mgr. Marka Čechovského, Ph.D, advokáta.
[110] O náhradě nákladů řízení, které předcházelo zrušenému rozsudku městského soudu,
rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. tak,
že žalobce, který byl v řízení zastoupen advokátem a měl ve věci plný úspěch, má právo
na náhradu nákladů řízení, které předcházelo zrušenému rozsudku městského soudu ze dne
19. 12. 2013, proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl. Žalobce má proto právo na náhradu
důvodně vynaložených nákladů řízení, a to za tři úkony právní služby – převzetí a příprava
zastoupení, žaloba ze dne 13. 5. 2013, ve znění doplnění žaloby ze dne 17. 5. 2013, a účast
při jednání soudu konaném dne 19. 12. 2013 – ve výši 3 x 3.100 Kč [11 odst. 1 písm. a), d) a g)
ve spojení s §7 položkou 5. a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], a dále náhradu hotových
výdajů – režijní paušál ve výši 3 x 300 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Stěžovatel tedy má
právo na náhradu odměny za zastupování a hotových výdajů ve výši 10.200 Kč. Jelikož zástupce
stěžovatele doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok podle §35
odst. 8 věty druhé s. ř. s. o částku odpovídající této dani, která činí 21 % z částky 10.200 Kč,
tj. 2.142 Kč. Nejvyšší správní soud proto výrokem IV. uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci
na náhradě nákladů řízení celkem 12.342 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. et Mgr. Marka Čechovského, Ph.D, advokáta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. července 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu