ECLI:CZ:NSS:2014:5.AS.48.2014:63
sp. zn. 5 As 48/2014 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce:
SYNOT TIP, a. s., se sídlem Uherské Hradiště - Mařatice, Jaktáře 1475, zastoupený
JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Trojanova 2022/12,
proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice,
U Zimního stadionu 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 2014, č. j. 10 Af 42/2013 - 40,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 2014,
č. j. 10 Af 42/2013 - 40, se zrušuje .
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 16. 4. 2013,
č. j. KUJCK/28929/2012/OEKO, se zrušuje a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 20 342 Kč
do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce
JUDr. Jaroslava Nováka, Ph.D., advokáta.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
Rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 16. 4. 2013,
č. j. KUJCK/28929/2012/OEKO, bylo zamítnuto odvolání žalobce (dále jen„stěžovatel“) proti
platebnímu výměru Městského úřadu Český Krumlov (dále jen „správce poplatku“) vydanému
dne 24. 10. 2012, č. j. FIN/1242/PV/NV/320/2011, kterým správce poplatku dle ustanovení
§11 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o místních poplatcích“) vyměřil stěžovateli poplatek za provozované jiné
technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí za období 1. 1. 2011 až 31. 3. 2011,
1. 4. 2011 až 30. 6. 2011, 1. 7. 2011 až 30. 9. 2011 a 1. 10. 2011 až 31. 12. 2011 ve výši
285 996 Kč (sestávající z poplatku ve výši 95 332 Kč a navýšení ve výši 190 664 Kč).
Stěžovatel zamítavé rozhodnutí napadl žalobou, v níž namítl protiústavnost přijetí novely
zákona o místních poplatcích. Zároveň nesouhlasil se závěrem správce poplatku, že poplatek
lze vybírat za povolené interaktivní videoloterní terminály, když tyto nelze považovat
za kompaktní, funkčně nedělitelné technické zařízení dle zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích
a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o loteriích“).
Zpochybnil „závěry metodického sdělení Ministerstva financí vydaného dne 6. 8. 2010 odborem 26 Cla
a daně“, protože ten by znamenal zpoplatnění samotného povolení provozu loterií, čímž by jeden
akt byl zatížen odvodem dvakrát.
II.
Rekapitulace skutkového stavu a posouzení věci krajským soudem
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) žalobu zamítl v záhlaví
označeným rozsudkem. Z hlediska skutkového stavu věci vyšel krajský soud z následujícího.
Podle obecně závazné vyhlášky města Český Krumlov číslo 1/2010, o místních
poplatcích, činil poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení
5000 Kč za tři měsíce a poplatková povinnost vznikala uvedením jiného technického herního
zařízení povoleného Ministerstvem financí do provozu. Sankce je upravena v čl. 29 vyhlášky, jenž
umožňuje zvýšit poplatek až na trojnásobek, nebyl-li zaplacen včas nebo ve správné výši.
Od 1. 1. 2011 byla účinná obecně závazná vyhláška č. 4/2010, o místních poplatcích, která
obsahuje úpravu ohlašovací povinnosti pro jiná technická zařízení povolená ministerstvem
financí. Podle ustanovení §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích přitom platilo, že „poplatku
podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí.“ Podle
čl. 35 odst. 1 vyhlášky města Český Krumlov č. 4/2010 je poplatníkem provozovatel výherního
hracího přístroje (dále též „VHP“) nebo jiného technického herního zařízení povoleného
Ministerstvem financí (dále též „jiné THZ“). Článek 36 odst. 1 téže vyhlášky č. 4/2010 stanoví,
že „poplatková povinnost vzniká a) dnem uvedení VHP do provozu, b) dnem nabytí právní moci povolení
provozování jiného THZ.“ Podle čl. 41 uvedené vyhlášky včas nezaplacené nebo neodvedené
poplatky nebo část těchto poplatků může správce poplatku zvýšit až na trojnásobek. Toto zvýšení
je příslušenstvím poplatku.
Stěžovatel podáním ze dne 21. 9. 2010 splnil ohlašovací povinnost s výhradou,
kdy dovodil, že jím provozovaná zařízení poplatkové povinnosti nepodléhají. Výzvou ze dne
13. 10. 2010 byl stěžovatel správcem poplatku vyzván k ohlášení poplatkové povinnosti
a zaplacení místního poplatku. Na tuto výzvu reagoval stěžovatel sdělením ze dne 18. 10. 2010,
ve kterém odkázal na předchozí splnění ohlašovací povinnosti s výhradou.
Následovala výzva správce poplatku ze dne 2. 2. 2012 k ohlášení skutečností potřebných
pro správné stanovení místního poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj či jiné technické
herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu za tři čtvrtletí
roku 2011. Stěžovatel dne 8. 2. 2012 podal přehled jím provozovaných zařízení.
Výzvou správce poplatku ze dne 12. 3. 2012 byl stěžovatel upozorněn na to, že nebyl
zaplacen místní poplatek za IV. čtvrtletí 2011 za provozovaná zařízení. Platebním výměrem
ze dne 24. 10. 2012 byl stěžovateli správcem poplatku vyměřen místní poplatek a zvýšení tohoto
poplatku za jednotlivá čtvrtletí, a to s odůvodněním, že místní poplatek dosud nebyl zaplacen.
Správce poplatku dále uvedl, že stěžovatel nereagoval na upozornění ze dne 12. 3. 2012
a poplatek uhrazen nebyl, proto mu bylo vyměřeno zvýšení místního poplatku. K závěrům
krajského soudu ohledně částky zvýšeného místního poplatku však zdejší soud poznamenává,
že není správná úvaha krajského soudu, že se v předmětném případě nejednalo o zvýšení
maximální; zákon o místních poplatcích umožňuje zvýšit vyměřený poplatek až trojnásobně – tak
tomu v posuzovaném případě bylo, neboť konečná výše 285 996 Kč je právě trojnásobkem
místního poplatku správcem poplatku původně vypočteného na částku 95 332 Kč. Proto dále
zdejší soud tam, kde krajský soud hovoří o „dvojnásobku“, používá správný výraz „trojnásobek“.
Krajský soud v přezkoumávaném rozsudku uvedl, že ústavností procesu přijímání zákona
č. 183/2010 Sb. se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/12,
publikovaném pod č. 39/2013 Sb. a jeho neústavnost neshledal. Označený předpis má formu
zákona a podle čl. 95 odst. 1 Ústavy je soudce při svém rozhodování zákonem vázán.
Není na obecném soudu, aby se zabýval žalobními výhradami o neústavnosti přijatého zákona,
jestliže Ústavní soud učinil zjištění o tom, že zákon neústavní není. Novela zákona o místních
poplatcích provedená zákonem č. 183/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 115/2001 Sb.,
o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 290/2002 Sb., o přechodu některých
dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti
tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu
některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb.,
a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších
předpisů, a zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 183/2010 Sb.“), umožnila přijmout obecně závaznou vyhlášku, která
by regulovala vybírání poplatku za výherní hrací přístroj a jiná technická herní zařízení povolená
Ministerstvem financí. Taková vyhláška byla městem Český Krumlov přijata v rámci zákonného
zmocnění podle §14 odst. 2 zákona o místních poplatcích. Oprávnění poplatek vybírat bylo
přiznáno §1 písm. g) zákona o místních poplatcích. Text vyhlášky je tak dle krajského soudu
v souladu s ustanovením §10a zákona o místních poplatcích.
Z pohledu funkční nedělitelnosti je dle krajského soudu nutné považovat za jiné
technické herní zařízení, které je schopno v důsledku napojení na centrální řídící jednotku
realizovat celý herní proces a tedy za předmět místního poplatku centrální jednotku a taktéž
videoloterní terminál. Vydáním povolení ministerstva financí k provozování jiného technického
herního zařízení se povoluje zařízení, které je tvořené centrální řídící jednotkou, místními
kontrolními jednotkami a připojenými koncovými interaktivními videoloterními terminály. Podle
krajského soudu byly novelizací výše uvedených předpisů postaveny na stejnou úroveň hrací
přístroje a interaktivní videoloterní terminály. Proto byla poplatková povinnost vztažena
na interaktivní videoloterní terminály správně.
Krajský soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, která se týkala navýšení místního poplatku.
Krajský soud poukázal na skutečnost, že o místním poplatku a jeho zvýšení bylo rozhodováno
za období roku 2011. Regulace vybírání místního poplatku byla pro tento rok upravena obecně
závaznou vyhláškou č. 4/2010, o místních poplatcích, která byla účinná od 1. 1. 2011 a sazbu
poplatku upravuje čl. 38 tak, že činí 5000 Kč na tři měsíce za jiné technické herní zařízení.
Navýšení poplatku a sankce jsou upraveny v čl. 41 uvedené vyhlášky tak, že včas nezaplacené
nebo neodvedené poplatky nebo část těchto poplatků může správce poplatku zvýšit
až na trojnásobek.
Krajský soud uvedl, že možnost navýšení místního poplatku představuje správní uvážení,
přičemž podle vyhlášky č. 4/2010 jsou jedinými kritérii proto toto uvážení správná výše
správního poplatku a jeho včasné zaplacení. Pro přezkum tohoto správního uvážení, zejména,
zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených právním předpisem, má proto význam přijatá
právní úprava a dostatek skutkových zjištění umožňujících správní uvážení učinit. Krajský soud
uvedl, že není pochyb o tom, že zvýšení místního poplatku uvedená vyhláška umožňuje,
a že poplatky nebyly zaplaceny ve stanovených lhůtách. Místní poplatek za I. čtvrtletí roku 2011
byl splatný dne 15. 4. 2011, za následující období dne 15. 7. 2011, za III. čtvrtletí 2011
dne 15. 10. 2011 a za IV. čtvrtletí 2011 dne 15. 1. 2012. Na nezaplacení poplatku byl stěžovatel
upozorněn a k jeho vyměření došlo dne 24. 10. 2012. Krajský soud poukázal na skutečnost,
že délka prodlení s úhradou poplatku je zjevná z porovnání termínů splatnosti s datem vydání
platebního výměru správcem poplatku, která je ve vztahu ke zvýšení místního poplatku
odůvodněna tím, že k datu vydání platebního výměru poplatek dosud nebyl uhrazen, proto bylo
přistoupeno k vyměření poplatku v předmětné výši. Žalovaný pak k odvolací námitce týkající
se navýšení poplatku uvedl, že na poplatníkovi je povinnost poplatek vypočítat a zaplatit
v termínu splatnosti. K vydání rozhodnutí dochází teprve po nesplnění takové povinnosti
poplatníkem, přičemž poplatek lze jako sankční opatření zvýšit. Děje se tak pro případ
nezaplacení poplatku včas nebo ve správné výši. Krajský soud tedy dovodil, že z odůvodnění
rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, která tvoří jeden celek, plyne, že zvýšení poplatku
má oporu ve vyhlášce a k takovému zvýšení lze přistoupit při včasném nezaplacení poplatku nebo
jeho zaplacení v nesprávné výši. Krajský soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru,
že správní orgány při rozhodování o navýšení místního poplatku vycházely ze skutkového
zjištění, že místní poplatek nebyl zaplacen vůbec. Bylo proto dodrženo kritérium, že poplatek
zaplacen nebyl, právě splnění tohoto kritéria umožňuje navýšení místního poplatku. Jiná kritéria
právním předpisem stanovena nejsou. Je-li skutkové zjištění o nezaplacení místního poplatku
správné a existuje-li předpis umožňující zvýšení místního poplatku, pak při stanovení místního
poplatku v předmětné výši nevykročily správní orgány z mezí stanovených vyhláškou a jejich
správní uvážení není nezákonné.
Okolnost, že stěžovatel splnil ohlašovací povinnost s výhradou, jej podle krajského soudu
povinnosti poplatek uhradit nezbavila, tím spíše za situace, kdy výzvou ze dne 2. 2. 2012
byl vyzván k ohlášení skutečností významných pro správné stanovení místního poplatku.
Za konkretizovaná období ke splnění ohlašovací povinnosti došlo dne 8. 2. 2012, místní poplatek
zaplacen nebyl, a proto dne 12. 3. 2012 bylo vydáno upozornění na nezaplacený místní poplatek.
Pro možnost zvýšení místního poplatku není dle krajského soudu rozhodné, zda včasné
a řádné neuhrazení poplatku bylo způsobeno zaviněně. Významné je nezaplacení poplatku
nebo úhrada poplatku v nesprávné výši. Úhradou poplatku se poplatník nevzdává svých práv,
jsou-li tu procesní prostředky, které lze k docílení vydání platebního výměru využít. Vyhláška
města Český Krumlov umožňuje poplatek zvýšit až na trojnásobek. Kritéria daná tímto právním
předpisem byla také dodržena, a proto se nejedná o nepřiměřené navýšení a takový postup
byl důvodný, jestliže pro to předepsané podmínky jsou splněny. Na možnosti uložit zvýšení
poplatku ničeho nemění okolnost, že stěžovatel sdělil, jaká zařízení provozuje, a vyjádřil
nesouhlasný názor na zpoplatnění těchto zařízení, ani případný další vývoj právní úpravy daného
místního poplatku. Žalovaný sice stručně uvedl, že zvýšení poplatku je na jeho správci, avšak
současně uvedl, kdy tak lze učinit.
Krajský soud tedy uzavřel, že nezjistil, že správní orgány při správním uvážení o navýšení
místního poplatku překročily meze správního uvážení, či správní uvážení zneužily.
III.
Z obsahu kasační stížnosti stěžovatele
Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů, které podřadil
pod §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
tedy pro nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem.
Dle stěžovatele je podstatou sporu otázka, co lze rozumět pod pojmem „jiné technické herní
zařízení“, zavedeným novelou zákona o místních poplatcích provedenou zákonem
č. 183/2010 Sb., a zda je tak možno vyměřit a vybrat poplatek za provoz interaktivních
videoloterních terminálů, jakožto koncových zobrazovacích jednotek technického zařízení
centrálního loterního systému. Považuje za sporné, zda je možno tento poplatek vyměřit a vybrat
nejen za terminály, jež jsou provozovány, nýbrž i za terminály, jejichž provoz byl povolen,
avšak tyto dosud nebyly uvedeny do provozu či dokonce nebyly ani umístěny.
Podle jeho názoru interaktivní videoloterní terminál není kompaktním zařízením
a sám o sobě není schopen realizovat celý herní proces; z toho dovozuje, že interaktivní
videoloterní terminál nemá stejné ani podobné vlastnosti jako výherní hrací přístroj, protože
ty má jen centrální loterní systém jako celek. Z hlediska gramatického výkladu pojmu
„jiné technické herní zařízení“ pokládá za klíčovou definici výherního hracího přístroje
dle ust. §17 odst. 1 zákona o loteriích. Zároveň své závěry opírá o důkazy předložené
již před soudem prvého stupně.
Stěžovatel taktéž odmítl úvahu krajského soudu, že z hlediska poplatkové povinnosti není
rozhodné, na jakém principu, či prostřednictvím čeho, je hra provozována. Podle stěžovatele není
rozhodné, jak vnímají koncová zařízení samotní hráči. Při výběru poplatku totiž nevzniká vztah
mezi hráčem a provozovatelem, nýbrž mezi provozovatelem a obcí. V opačném případě by podle
stěžovatele docházelo ke dvojímu zdanění spočívajícímu v povinnosti zaplatit správní poplatek
za povolení loterie a místní poplatek.
Stěžovatel rovněž vytýká, že míra interpretační nejistoty je v dané věci za hranicí toho,
co lze po adresátu právní normy požadovat. Dovolává se zásady in dubio mitius a též rozporuje
i postup správce poplatku při navýšení místního poplatku o částku 190 664 Kč.
Jako jediný důvod pro navýšení místního poplatku správce místního poplatku uvádí,
že to bylo z důvodu, že stěžovatel nereagoval na výzvu ze dne 12. 3. 2012 a místní poplatek
dosud neuhradil. K tomu stěžovatel uvedl, že se správcem místního poplatku byl v kontaktu
a rovněž ho seznámil s důvody, proč požaduje vydání platebního výměru s tím, že jakmile bude
platební výměr vydán, bude místní poplatek uhrazen. Je tak chybou správce místního poplatku,
že s vydáním platebního výměru deset měsíců otálel, přesto za to stěžovatele trestá.
Stěžovatel má za to, že ačkoli správce poplatku uvedl důvod udělení sankce, dostatečně
se s ním nevypořádal a ani své správní uvážení neodůvodnil. Zejména neuvedl, proč neudělil
sankci ve výši 0,5 násobku místního poplatku, nebo ve výši 100 %, ale proč si v ybral maximální
možnou sankci.
Stěžovatel nadto v rámci odvolání namítal skutečnost, že místní poplatek byl vyměřen
také za ta zařízení, jejichž provoz byl Ministerstvem financí ukončen. Jedná se konkrétně o čtyři
interaktivní videoloterní terminály výrobní č. 10376, 10377, 10378 a 10379. Rovněž u těchto
zařízení přistoupil správce místního poplatku k tomu, že místní poplatek, který byl stanoven
v nesprávné výši, navýšil o 200 %. Obdobně se tak stalo i v případě čtyř videoloterních terminálů,
které byly uvedeny do provozu až dne 18. 3. 2011, a dále u zařízení MAX POWER, jehož provoz
byl přerušen dne 16. 1. 2012 a obnoven dne 18. 3. 2011, přesto byla tato zařízení zatížena
místním poplatkem v plné sazbě.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
zrušil napadený rozsudek krajského soudu i jemu předcházející správní rozhodnutí.
IV.
Stručné shrnutí vyjádření žalovaného
Žalovaný v reakci na kasační stížnost odkázal pro absenci nových argumentů na svá
dřívější vyjádření obsažená ve správním spise a uvedl, že napadený rozsudek nevykazuje tvrzené
vady. Žalovaný také poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2013,
č. j. 2 Afs 48/2013 - 49 (rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na adrese www.nssoud.cz), který
potvrzuje jeho názory. Navrhl proto kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
V.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
Stěžovatel se kasační stížností podanou ve stanovené lhůtě (§106 odst. 2 s. ř. s.) domáhal
přezkumu rozhodnutí krajského soudu, které vzešlo z řízení, jehož byl účastníkem (§102 s. ř. s.),
jeho kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.) a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 s. ř. s., vázán
rozsahem a důvody, které uplatňoval stěžovatel ve svém podání. Dospěl k závěru, že jeho kasační
stížnost je důvodná.
V. A.
Výklad pojmu „jiné technické herní zařízení“
Jak bylo předestřeno výše, stěžovatel výslovně namítal nesprávné právní posouzení věci
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá,
že o nezákonnost napadeného rozsudku by se jednalo tehdy, jestliže by krajský soud aplikoval
na zjištěnou skutkovou situaci nesprávné zákonné ustanovení (případně by opomenul aplikaci
některých ustanovení dalších) anebo by sice vycházel ze správných ustanovení, jejich výklad
by nicméně odporoval běžným interpretačním metodám.
Předmětnou námitkou se již zdejší soud zabýval v rozsudku ze dne 14. 6. 2013,
č. j. 2 Afs 48/2013 – 49, ve kterém dovodil, že rozhodnými právními otázkami je výklad pojmu
„jiné technické herní zařízení“; a to s ohledem na fungování interaktivních videoloterních terminálů,
coby koncových zobrazovacích jednotek technického zařízení centrálního loterního systému;
dále posouzení, zda poplatkové povinnosti podléhá každý povolený hrací přístroj,
či zda je nezbytné jeho uvedení do faktického provozu. Relevantním ustanovením, které bylo
v projednávaném případě aplikováno, je zejména §10a zákona o místních poplatcích, dle kterého
(1) [p]oplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financí podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí.
Obec není povinna poskytnout osvobození od tohoto poplatku. (2) Poplatek za výherní hrací přístroj nebo jiné
technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí platí jeho provozovatel. (3) Sazba poplatku za každý
výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí na tři měsíce činí
od 1000 Kč do 5000 Kč.
Nejvyšší správní soud připomíná, že pro jeho rozhodování (stejně jako pro stěžovatele)
nejsou závazné metodiky nebo stanoviska Ministerstva financí, kterými stěžovatel argumentuje,
nýbrž toliko text zákona, jak vyplývá ve vztahu ke stěžovateli z čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy
a ve vztahu k soudu z jejího čl. 95 odst. 1. Nejvyšší správní soud proto bude ve svém výkladu
vycházet jen z textu citovaného ustanovení, v kontextu dalších zákonných a ústavních norem.
Ve výkladu současně nutně vychází ze své judikatury, stejně jako z judikatury Ústavního soudu.
Pojem „jiné technické herní zařízení“ přinesl zákon č. 183/2010 Sb., jimž se mj. mění zákon
č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní konformitu přijetí
této novely zákona o místních poplatcích posuzoval i Ústavní soud, který legislativní proces, který
v průběhu řízení o žalobě napadal také stěžovatel, neshledal za ústavně nekonformní (srov. výše
uvedený plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 6/12, publ. pod č. 39/2013 Sb.).
Výkladem tohoto pojmu se zabýval již krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku.
Ve svých závěrech vyšel ze znění zákona o místních poplatcích a zákona o loteriích a z judikatury
Ústavního soudu. Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že aby bylo možno považovat
technické zařízení za tzv. „jiné technické herní zařízení“ ve smyslu zákona o loteriích, musí takové
zařízení do určité míry naplnit vlastnosti výherního hracího přístroje obsažené v ustanovení
§17 odst. 1 zákona o loteriích. Tyto vlastnosti však nelze dovozovat primárně z technických
parametrů přístroje, jak činí stěžovatel, nýbrž především z jejich funkce. Jinak by zákonodárce
mohl novelizovat a rozšířit dotčené ustanovení zákona o loteriích, a nikoli zákon o místních
poplatcích. Jak dovodil krajský soud, svým postupem zákonodárce dal najevo vůli postavit
na roveň hrací přístroje a interaktivní videoloterní terminály jakožto „jiné technické herní zařízení“,
a to z hlediska poplatkové povinnosti potenciálně stanovené místní samosprávou. S tímto
názorem se zdejší soud ztotožňuje.
Lze tedy přisvědčit krajskému soudu, že z hlediska poplatkové povinnosti není rozhodné,
na jakém principu či prostřednictvím čeho je povolená loterie provozována.
Stěžovatel nemá pravdu, když rozlišuje mezi loterií či jinou podobnou hrou jako takovou
a „kanálem“, jehož prostřednictvím je hra realizována. Stěžovateli lze ovšem přitakat, že správci
poplatku nemohou při stanovení a vyměření poplatku svévolně vykládat určité zákonné pojmy.
Tak tomu však v daném věci nebylo, protože správce poplatku i krajský soud vyšli pouze ze znění
novely zákona o místních poplatcích a správně vyložili její dopad též na interaktivní videoloterní
terminály. Jestliže stěžovatel argumentuje, že interaktivní videoloterní terminály nelze zahrnout
pod zákonné pojmy uváděné v zákoně, vychází ze striktně technických parametrů, s čímž nemůže
Nejvyšší správní soud souhlasit. Interpretace normy nemůže vycházet pouze a jedině ze znalosti
technických parametrů, protože pokud by byl připuštěn tento postup, právě tehdy by se stávalo
dotčené ustanovení nesrozumitelným. Navíc by před faktickým smyslem a účelem právní normy
byl upřednostněn technický či odborný parametr, což musí Nejvyšší správní soud odmítnout.
Nejvyšší správní soud navíc připomíná, že v případě interpretace nabízené stěžovatelem,
by posuzovaný poplatek fakticky ztratil smysl, protože pokud by za jednotku, ze které se odvádí
poplatek, byla považována jen centrální loterní jednotka, mohli by provozovatelé videoloterních
terminálů umístit v konkrétní obci nespočet konečných přístrojů určených pro hru a naprosto
by tak byl popřen smysl a účel daného poplatku a přijatých norem. Stejně by takováto
interpretace kolidovala s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. Pl. ÚS 56/10,
publ. pod č. 293/2011 Sb., N 151/62 SbNU 315). Kasační soud souhlasí s krajským soudem,
že z hlediska poplatkové povinnosti není rozhodné, na jakém principu a prostřednictvím čeho
je loterie provozována, ale její vnější forma zpřístupněná uživateli. Do této logiky tedy zapadá
zpoplatňování videoterminálů vždy v závislosti na jejich konkrétním počtu, a to proto, že právě
s těmito koncovými videoterminály přichází do kontaktu uživatelé her.
K naposledy uvedenému se také váže otázka, zda v případě stanovení, vyměření a výběru
dotčeného místního poplatku se jedná o vztah mezi provozovatelem a obcí, jak tvrdí stěžovatel,
a nikoli o vztah mezi provozovatelem a hráčem jako takovým, kdy je právně bezvýznamné,
jaký dojem má hráč z koncových terminálů, případně zda je může zaměnit za výherní hrací
přístroje. Nejvyšší správní soud souhlasí s tím, že stanovení poplatku je dáno veřejnoprávním
vztahem a že tento vztah je uskutečňován mezi veřejnoprávní korporací
(obec) a provozovatelem. Stěžovateli však nelze přisvědčit v tom, že u tohoto poplatku
je vyloučena regulatorní pravomoc obcí, neboť akceptuje toliko jeho fiskální funkci. Tento výklad
je formalistický a neodráží smysl a účel dané právní úpravy. Správce poplatku totiž při stanovení
a vyměření poplatku může (ba dokonce musí) vycházet z konkrétních reálií,
protože pouze tak naplní při stanovení a vyměření poplatku zásadu dobré správy. Pokud výherní
automaty a interaktivní videoloterní terminály považuje za přístroje fakticky totožné
a při stanovení poplatku vychází ze znění zákona o místních poplatcích a dotčené obecně
závazné vyhlášky, nelze proti jeho postupu nic namítat. Ve skutečnosti totiž primárně nejde o to,
zda může dojít k záměně videoloterních terminálů s hracími přístroji, nýbrž o regulaci totožného
jevu obcemi, který tyto obce zpravidla považují za negativní až nebezpečný.
Nejvyšší správní soud připomíná též úmysl zákonodárce, neboť jak uvedl i Ústavní soud
ve shora uvedeném rozhodnutí, tak právě z něj vyplývá podřazení videoloterních terminálů
pod posuzovaný pojem. Mezi standardní metody výkladu práva patří rovněž zdroje, příčiny
či důvody vzniku právních norem. Přijetí předmětné úpravy přitom zjevně reflektovalo diskuse
a kritiky nad tehdejší dvojkolejností výběru poplatku za hrací přístroje (obce za hrací automaty
vs. Ministerstvo financí za videoloterní terminály) a nad faktickou nemožností regulace
videoloterních terminálů obcemi. Uvedené ukazuje, že zákonodárce jednoznačně zamýšlel
postavit výherní hrací přístroje a videoloterní terminály na stejnou úroveň. Jakkoliv lze do určité
míry souhlasit se stěžovatelem, že znění zákonného ustanovení není terminologicky nejpřesnější,
vůle zákonodárce je z ní jasně patrná a nevzbuzuje výraznější interpretační pochybnosti.
V. B.
Uvedení herního zařízení do provozu
Za druhé je třeba též posoudit, zda místnímu poplatku podléhá až provozovaný
interaktivní videoloterní terminál, nebo je pro vyměření poplatku rozhodné již povolení
Ministerstvem financí.
Při posouzení této námitky je třeba zdůraznit, že stěžovatel v kasační stížnosti konkrétně
vytýkal, že již v odvolání proti platebnímu výměru správce poplatku namítal, že místní poplatek
byl vyměřen také za ty videoloterní terminály (jiné technické herní zařízení) a výherní hrací
přístroj, jejichž provoz byl Ministerstvem financí ukončen, resp., o jejichž provozu Ministerstvo
financí rozhodlo tak, že se povolení jejich provozu zrušuje. Správce místního poplatku
tak vyměřil místní poplatek v plné sazbě za zařízení, která byla v provozu (i v platnosti povolení)
pouze část I. čtvrtletí 2011. Konkrétně jde o 4 interaktivní videoloterní terminály výr. č. 10376,
10377, 10378 a 10379. Další 4 videoloterní terminály byly uvedeny do provozu až dne 18. 3. 2011
a dále u výherního hracího přístroje MAX POWER byl provoz přerušen dne 16. 1. 2012
a obnoven až dne 18. 3. 2011.
Z výše uvedeného plyne, že jde o zařízení představující v osmi případech videoloterní
terminály a jeden výherní hrací přístroj MAX POWER.
V této souvislosti je vhodné připomenout, že podle §10a odst. 1 zákona o místních
poplatcích platilo, že „poplatku podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení
povolené Ministerstvem financí.“ Jestliže město Český Krumlov v článku 36 odst. 1 písm. b) vyhlášky
č. 4/2010 stanovilo v případech interaktivních videoloterních terminálů (jiných technických
herních zařízení) za rozhodnou skutečnost nabytí právní moci povolení, nepřekročilo zákonné
meze své normotvorby. Nejvyšší správní soud však samozřejmě nezpochybňuje, jak níže
rozvedeno, že obec mohla stanovit i jinou rozhodnou skutečnost pro vznik poplatkové
povinnosti. Město Český Krumlov tak v uvedené vyhlášce navázalo vznik poplatkové povinnosti
v případech výherních hracích přístrojů až na samotný provoz výherního hracího přístroje.
Lze tedy shrnout, že vyhláška č. 4/2010 města Český Krumlov poplatkovou povinnost
v případě videoloterních terminálů jako jiných technických herních zařízení vázala již na existenci
jejich povolení (v podrobnostech viz níže), zatímco v případě výherních hracích přístrojů
poplatkovou povinnost vázala až na jejich faktické uvedení do provozu.
Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že předmětnou námitku vznesl již v odvolání proti
platebnímu výměru správce daně (zejména body 4. 8., 4. 9. a 4. 10. odvolání), přičemž žalovaný
v napadeném rozhodnutí dovodil na straně 3 svého rozhodnutí v pasáži týkající se povolení
provozování loterie nebo jiné podobné hry, že poplatku podléhá každý povolený videoloterní
terminál. Otázkou výherního hracího přístroje MAX POWER se nezabýval.
Kasační soud však nepřezkoumává přímo rozhodnutí žalovaného, ale rozhodnutí
krajského soudu. Stěžovatel přitom v žalobě námitku takto formulovanou v odvolání a kasační
stížnosti nevznesl. V žalobě se soustředil zejména na výklad pojmu „jiné technické herní zařízení“
a v této souvislosti pod bodem 4. 4. žaloby „Posouzení otázky výběru místního poplatku z povolených x
provozovaných jiných technických herních zařízení“ své námitky vznášel opět jen k „jiným technickým
herním zařízením“, a to ve zcela obecné rovině, aniž by namítal (jak činí v kasační stížnosti),
že provoz předmětných jiných technických herních zařízení (videoloterních terminálů)
byl ukončen, a zejména, že bylo odňato povolení k jejich provozování. Krajský soud na tyto
námitky v napadeném rozsudku reagoval a dovodil, že předmětem místního poplatku byla
povolená a provozovaná jiná technická herní zařízení, jak odpovídá výpočtu poplatku a sdělení
stěžovatele o provozovaných videoloterních terminálech.
Oproti tomu ve vztahu k výhernímu hracímu přístroji MAX POWER stěžovatel žalobní
námitky vůbec neuplatňoval a krajský soud proto neměl důvod se jím zabývat, v tomto směru
není kasační námitka důvodná.
Lze proto uzavřít, že žalovaný i krajský soud se, byť velmi stručně, námitkami stěžovatele
týkajícími se zásadní sporné otázky zpoplatnění videoloterních terminálů na základě povolení
nebo až jejich zprovoznění, zabývali.
Se stěžovatelem zdejší soud souhlasí v tom, že citované ustanovení zákona o místních
poplatcích je mírně nejednoznačné, protože zatímco v prvé části hovoří o poplatku
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení [srov. ustanovení
§1 písm. g) stejného zákona]; dle druhé části podléhá tomuto poplatku každý povolený hrací
přístroj nebo jiné technické herní zařízení (videoloterní terminál). Nejvyšší správní soud však
připomíná, že zatímco pasáž „poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní
zařízení“ je spíše označením daného místního poplatku, jeho faktický dopad upravuje druhá část,
ve které se hovoří o povoleném přístroji. Zákonodárce takto presumoval, že v případě povolení
hracího přístroje bude tento též umístěn a bude na něm hra provozována. Nekladl tedy důraz
na fakt, zda je na něm ve skutečnosti daná hra provozována, nýbrž vyšel z logické domněnky,
že tomu tak bude, což lze považovat za jasně vyjádřený úmysl zákonodárce.
Finanční zatížení některých aktivit bez ohledu na jejich faktické využívání není v právním
řádu ojedinělé. Jako příklad lze konkrétně uvést povinnost vlastníka vozidla uzavřít pojistnou
smlouvu dle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění pozdějších předpisů, kdy rozhodujícím
kritériem je vlastnictví vozidla, tedy nikoli, zda je dané vozidlo skutečně provozováno. Z místních
poplatků lze poukázat na poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění,
využívání a odstraňování komunálních odpadů, jež musí platit též osoba, která má ve vlastnictví
stavbu určenou k individuální rekreaci, byt nebo rodinný dům [§10b písm. b) zákona o místních
poplatcích], a není rozhodné, zda v daném místě odpad vyprodukuje či se v nemovitosti zdržuje.
Stejně tak může být místní poplatek za výherní hrací automat vybírán za přístroj povolený a není
nezbytné jeho faktické uvedení do provozu.
Právě uvedené potvrdil též Ústavní soud, který konstatoval, že každé ustanovení
právního předpisu je třeba chápat v celkovém smyslu. Gramatické znění citovaného
ustanovení ukazuje, že sazba poplatku nezávisí na faktickém provozu výherního hracího přístroje
nebo videoloterního terminálu jako jiného technického herního zařízení, tzn. není zde prostor
např. pro zohledňování otevírací doby příslušné provozovny, poruchovosti přístrojů a podobně,
nýbrž že se jedná o poplatek paušální, který se hradí za časové období (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 249/99; U 55/15 SbNU 309).
Nejvyšší správní soud nerozporuje, že město Český Krumlov mohlo stanovit i jinou
rozhodnou skutečnost pro vznik poplatkové povinnosti a některé obce takto ve svých vyhláškách
navázaly vznik poplatkové povinnosti až na samotný provoz výherního hracího přístroje
či loterního terminálu (např. vyhlášky města Luhačovice, Dlouhá Loučka, Vodňany, Vyškov).
Obce jsou oprávněny zakotvit určitý poplatek v méně invazní míře oproti rozsahu
předpokládaném v zákoně; naopak nemohou zákonné hranice překročit, protože takovýto postup
by byl porušením zásady vázanosti zákonem. Pokud se nicméně vyhláška Města Český Krumlov
ve vztahu k videoloterním terminálům jako „jiným technickým zařízením“ přidržela doslovného
znění zákona o místních poplatcích, nelze její obsah nikterak právně zpochybňovat.
K námitce stěžovatele, že byla v jeho případě prolomena zásada in dubio mitius, zdejší soud
dodává, že uvedená zásada představuje jednu ze základních zásad správního práva. Tuto zásadu
však nelze vykládat tak, že by jakoukoli odlišnou interpretaci podanou stěžovatelem měly správní
orgány zohlednit jakožto dvojí výklad. Jak uvedl Ústavní soud, „v právním státě je třeba tvorbě právních
předpisů věnovat nejvyšší péči. Přesto se však nelze vyhnout víceznačnostem, což plyne jak z povahy jazyka
samotného, tak z abstraktnosti právních norem, jakož i z omezenosti lidského poznání, stejně jako z dynamické
povahy sociální reality.“ (sp. zn. III. ÚS 783/06, č. 210/2007 Sb.) Uvedená víceznačnost však musí
dosáhnout obecně přijatelné míry a musí jít o rovnocenný konkurenční výklad práva,
ne jen o výklad obtížně obhajitelný; v těchto situacích aplikace zásady in dubio mitius nepřipadá
v úvahu. Výklad předložený stěžovatelem v kasační stížnosti vychází z významně formalistických
a technologických hledisek a naprosto nezohledňuje smysl a účel dotčených norem ani předchozí
judikaturu. Proto ho nelze považovat za rovnocenný výklad s výkladem poskytnutým krajským
soudem či správcem poplatku a Nejvyšší správní soud tak neshledal ani porušení zásady in dubio
mitius.
Výše uvedené však neznamená, že by pro rozhodnutí správních orgánů v projednávané
věci bylo zcela nerozhodné, zda provoz (povolených) videoloterních terminálů byl či nebyl
ukončen. Tuto otázku včetně počtu těchto terminálů byly povinny správní orgány zohlednit
při úvaze o zvýšení místního poplatku, jak plyne z následujících odstavců.
V. C.
K výši vyměřeného místního poplatku
Pokud jde o navýšení poplatku, ztotožnil se kasační soud naopak s námitkami stěžovatele.
Dle ust. §11 odst. 1 a 2 zákona o místních poplatcích nebudou-li poplatky zaplaceny (odvedeny)
poplatníkem nebo plátcem poplatku včas nebo ve správné výši, vyměří mu obecní úřad poplatek
platebním výměrem. Dle odst. 3 uvedeného ustanovení včas nezaplacené (neodvedené) poplatky
nebo jejich nezaplacenou (neodvedenou) část může obecní úřad zvýšit až na trojnásobek.
Navýšení místních poplatků až na trojnásobek včas nezaplacených poplatků je věcí
volného uvážení správního orgánu. Ačkoliv zákon neobsahuje žádná kritéria, jež by správní orgán
byl povinen při své úvaze o navýšení poplatku zohlednit, nezbavuje tato skutečnost správní orgán
povinnosti řádně odůvodnit, proč k navýšení přistoupil, a to i s uvedením důvodů, které ho vedly
ke stanovení výsledné částky.
Užití volného uvážení neznamená ani libovůli správního orgánu, ani oprávnění rezignovat
na řádné odůvodnění rozhodnutí. Správní orgán je naopak i v těchto případech omezen zákazem
libovůle, příkazem rozhodovat obdobné věci obdobně a stejné věci stejně (různost rozhodování
ve stejných či obdobných věcech může být právě projevem ústavně reprobované libovůle);
zejm. povinností postupovat v souladu s principem rovnosti či zákazu diskriminace, jakož
i povinností uvést, jaká kritéria v rámci své úvahy použil.
Správce poplatku žádnou úvahu, která jej vedla ke stanovení poplatku v předmětné výši,
neuvedl. S navýšením stěžovatel nesouhlasil a žádal jeho přezkum. Žalovaný pochybení správce
poplatku nenapravil, a odvolacími námitkami stěžovatele se v podstatě odmítl zabývat. Žalovaný
stejně jako následně krajský soud totiž pouze odkázal na příslušné zákonné ustanovení,
umožňující navýšení poplatku z důvodu prodlení s jeho platbou.
Otázka vyměřování posuzovaného poplatku a s tím spojená možnost právní obrany
způsobovala v případě nesouhlasu s poplatkovou povinností výkladové problémy. Otázka,
zda se stěžovatel mohl a měl bránit jiným způsobem, než pozdní úhradou poplatku, byla otázkou,
která byla soudy posuzována rozdílně a byla v konečném důsledku také předmětem rozhodování
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (viz usnesení ze dne 24. 6. 2014,
č. j. 2 Afs 68/2012 – 34).
Jakákoliv úvaha o výši navýšení, k němuž správní orgány přikročily, v rozhodnutích chybí.
Jednou z povinností správce poplatku je i šetřit práva a právem chráněné zájmy poplatníků.
Mezi tyto chráněné zájmy patří ochrana vlastnictví a ochrana důvěry jednotlivce v právo,
tedy ústavně chráněné hodnoty. Stejně tak tato práva musí brát v úvahu i soudy, neboť podle
článku 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. V dané věci bylo
na místě, aby správce poplatku zohlednil konkrétní skutkové a právní okolnosti (včetně doby
skutečného provozování videoloterních terminálů a jejich počtu, jak výše uvedeno) a promítl
je do odůvodnění rozhodnutí o navýšení poplatku, případně od tohoto navýšení
upustil (srov. obdobně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014,
č. j. 1 Afs 43/2013 - 53, a ze dne 21. 8. 2014, č. j. 1 Afs 83/2013 – 35).
Rozhodnutí žalovaného je v části, v níž se zabývalo námitkami stěžovatele týkajícími
se navýšení včas nezaplaceného místního poplatku, nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Žalovaný odvolací námitky stěžovatele, v nichž namítal nesprávnou aplikaci správního uvážení,
pominul. Tím se dopustil porušení ustanovení §114 a §116 zákona č. 280/2009 Sb., daňového
řádu, ve znění pozdějších předpisů, která vymezují rozsah přezkumu odvolacího orgánu
a povinnost vypořádat se se všemi odvolacími námitkami.
Krajský soud takovýto postup aproboval, ačkoliv měl napadené správní rozhodnutí zrušit
a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností napadený
rozsudek. S ohledem na to, že v posuzovaném případě byly již v řízení před prvostupňovým
soudem důvody pro to, aby bylo rozhodnutí žalovaného zrušeno, nevrátil věc krajskému soudu
k dalšímu řízení, neboť by při respektování názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem
v tomto rozhodnutí a vzhledem k charakteru vytýkaných pochybení nemohl vady napadeného
rozhodnutí žalovaného nikterak zhojit. Nejvyšší správní soud proto současně se zrušením
rozhodnutí krajského soudu rozhodl postupem podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. a zrušil
i rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Právním názorem, který vyslovil soud
ve zrušujícím rozsudku, je správní orgán vázán (§78 odst. 5 s. ř. s.).
VI.
Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl dle ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
V případě, že Nejvyšší správní soud zruší rozhodnutí krajského soudu i správního orgánu
dle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému
rozhodnutí krajského soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Náklady řízení tvoří v tomto případě
jeden celek a zdejší soud rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem podle ust. §60 s. ř. s.
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98).
Žalovaný ve věci úspěch neměl, náhrada nákladů řízení mu proto nenáleží. Stěžovatel měl
ve věci plný úspěch, proto mu zdejší soud dle §60 odst. 1 s. ř. s. přiznal náhradu nákladů řízení
proti žalovanému. Tyto náklady řízení jsou tvořeny částkou 8000 Kč za soudní poplatky (soudní
poplatek ve výši 3000 Kč za řízení před krajským soudem a za kasační stížnost ve výši 5000 Kč).
Dále jsou náklady tvořeny úkony právní služby zástupce stěžovatele, který ve věci učinil celkem
tři úkony právní služby, sazba za jednotlivé úkony se řídí vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Těmito
úkony byly převzetí a příprava zastoupení [ust. §11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu]
a dvě písemná podání soudu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], jimiž v řízení
před krajským soudem byla žaloba a kasační stížnost v řízení před Nejvyšším správním soudem.
Za tyto úkony právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d),
ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu]. Sazba mimosmluvní odměny se zvyšuje o 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tedy za jeden úkon
právní služby náleží 3400 Kč. Stěžovateli tedy náleží částka 18 200 Kč (8000 Kč + 3×3400 Kč).
Zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, náhrada nákladů řízení za úkony právní
služby proto byla navýšena o 21 %, celkem náhrada nákladů řízení činí 20 342 Kč.
Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit stěžovateli k rukám jeho právního zástupce
JUDr. Jaroslava Nováka, Ph.D., ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu