ECLI:CZ:NSS:2014:5.AZS.22.2013:31
sp. zn. 5 Azs 22/2013 - 31
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: P. P.,
zastoupený JUDr. Annou Doležalovou, MBA, advokátkou se sídlem Jablonského 604/7, Plzeň,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2013,
č. j. 49 Az 35/2013 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokátky JUDr. Anny Doležalové, MBA
se u r č u je částkou 6800 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 10. 5. 2013, č. j. OAM-76/LE-LE05-LE05-2013, žalovaný zamítl
žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), jako zjevně nedůvodnou.
Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, která byla rozsudkem Krajského
soudu v Praze ze dne 26. 8. 2013, č. j. 49 Az 35/2013 - 35, zamítnuta.
Krajský soud ve svém rozsudku rekapituloval obsah správního spisu, z něhož vyplývá,
že dne 25. 4. 2013 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany. V průběhu správního
řízení žalobce vypověděl, že je ukrajinské národnosti, řecko-katolického vyznání, není a nebyl
členem žádné politické strany ani organizace, je svobodný a bezdětný. Až do svého odjezdu
z vlasti žil v obci Malniv ve Lvovské oblasti, je vyučený truhlář a ve vlasti i v ČR pracoval jako
stavební dělník. Z vlasti odjel, protože na Ukrajině neměl majetek ani práci a chtěl bydlet
v Evropě. V ČR si vyřídil povolení k pobytu, v roce 2012 byl ovšem odsouzen za trestný čin
loupeže k trestu odnětí svobody na 2 roky a k trestu vyhoštění na dobu 8 let a po propuštění
z vězení v rámci amnestie odjel do Paříže a po té do Bruselu, pobýval také v Lucemburku
a v Londýně. Dne 7. 3. 2013 byl zadržen policií v Bruselu, kde požádal o azyl. Následně byl
předán do ČR na základě tzv. dublinského nařízení. V roce 2011 byl na Ukrajině na dovolené
na návštěvě matky a při té příležitosti si vyřídil nový pas. Žádá o udělení mezinárodní ochrany
v ČR, protože před svým odjezdem na Ukrajině vše prodal, včetně bytu po babičce, kde bydlel.
Po té neměl kde bydlet, proto se uchýlil ke své matce, což vadilo jeho bratru J. Ten žalobce
v roce 2006 napadl a pořezal a následně byl za tento čin odsouzen k trestu odnětí svobody na pět
let. Žalobce vypověděl, že mu jeho bratr vyhrožoval, že ho po svém propuštění zabije. Z tohoto
důvodu se žalobce nemůže vrátit na Ukrajinu, kde rovněž nemá žádné zázemí. Ke svému
zdravotnímu stavu ve správním řízení uvedl, že v době, kdy měl nastoupit na základní vojenskou
službu, měl zauzlení střev a musel podstoupit operaci. Z tohoto důvodu mu byl na Ukrajině
přiznán invalidní důchod a byl osvobozen od povinnosti absolvovat základní vojenskou službu.
Po dokončení léčby je ovšem zdravotně zcela v pořádku a nemá žádné zdravotní problémy, byť
mu byl invalidní důchod ponechán.
Krajský soud konstatoval, že po provedeném přezkumu rozhodnutí žalovaného dospěl
k závěru, že žaloba není důvodná. Krajský soud přitom sdílel názor žalovaného, že žalobce
nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle §12 písm. a) ani b) zákona o azylu ani podmínky
pro udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu. Žalovaný podle krajského soudu
poskytl žalobci veškeré podmínky k tomu, aby mohl sdělit skutečnosti, které považuje
za relevantní z hlediska udělení mezinárodní ochrany. Žalobce přitom sám potvrdil, že ve své
vlasti neměl žádné potíže se státními orgány, a pokud jde o obavy žalobce z jednání jeho bratra,
souhlasil krajský soud se závěry žalovaného, podle nichž již stát původu poskytl žalobci účinnou
ochranu před jednáním této soukromé osoby tím, že odsoudil jeho bratra za jeho napadení,
a není důvodu se domnívat, že by tomu v budoucnu mělo být jinak. Za této situace se jevilo
krajskému soudu jako nadbytečné, aby správní orgán v odůvodnění rozhodnutí tuto otázku dále
řešil. Navíc, bez ohledu na skutečnost, že se žalobce může přestěhovat do jiné části země,
jak uváděl žalovaný, může také využít pomoci svého rozsáhlého příbuzenstva. Ve správním řízení
totiž žalobce uváděl jako své příbuzné žijící na Ukrajině nejen svého bratra J., ale také matku
a další tři bratry; krajský soud tedy nesdílel názor žalobce uvedený v žalobě, podle něhož nemá
na Ukrajině početnou rodinu.
Žalobce byl rovněž podle krajského soudu řádně poučen o tom, že má v průběhu
správního řízení uvádět pravdivé a úplné informace, které jsou nezbytné pro spolehlivé zjištění
stavu věci. Jestliže žalobce této své povinnosti, pokud jde o informace o jeho zdravotním stavu,
nedostál, nelze vytýkat žalovanému, že neshledal podmínky pro udělení humanitárního azylu
dle §14 zákona o azylu. Žalobce se totiž jak v žádosti o udělení mezinárodní ochrany,
tak v následném pohovoru v průběhu správního řízení jasně vyjádřil v tom smyslu,
že je zdravotně zcela v pořádku a žádnými zdravotními obtížemi netrpí. Soud přitom nepřihlédl
k lékařským zprávám, které žalobce předložil až při soudním jednání, neboť se jedná o zcela nové
skutečnosti, které žalobce v průběhu správního řízení vůbec neuvedl, resp. je zcela popřel.
Krajský soud v této souvislosti rovněž odkázal na ustálenou judikaturu správních soudů, podle
níž na udělení humanitárního azylu není právní nárok, neboť podléhá správnímu uvážení
žalovaného, které soudy přezkoumávají jen v omezeném rozsahu. Z odůvodnění žalobu
napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, z jakých důvodů a na základě jakých podkladů
neshledal žalovaný v žalobcem uváděných skutečnostech důvody zvláštního zřetele hodné, které
by mohly vést k udělení humanitárního azylu.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou opřel
o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel připomněl své žalobní námitky, podle nichž žalovaný při posuzování naplnění
podmínek pro udělení mezinárodní ochrany dle §14 a §14a zákona o azylu nezjistil stav věci tak,
aby o něm nebyly důvodné pochybnosti v rozsahu stanoveném zákonem, ani si neobstaral řádné
podklady pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Následně se pochybení dopustil i krajský
soud, když vyhodnotil argumentaci stěžovatele jako nedůvodnou a žalobu zamítl.
Stěžovatel s citovanými závěry krajského soudu nesouhlasí a uvádí, že ačkoli v současné
době netrpí akutními zdravotními problémy, byl mu v zemi původu přiznán neomezený invalidní
důchod, což svědčí o tom, že u něj nedošlo k úplnému vyléčení onemocnění a je pravděpodobná
recidiva do budoucna. Zdravotní stav stěžovatele se v průběhu řízení o žalobě navíc zhoršil,
což se stěžovatel snažil prokázat též za pomoci lékařských zpráv předložených během jednání
u soudu. Soud nicméně uvedené důkazy neprovedl, což odůvodnil tím, že se jedná o zcela nové
skutečnosti, které stěžovatel v průběhu jednání před správním orgánem vůbec neuvedl. Tímto
postupem ovšem soud upřednostnil formální hledisko před skutečným stavem v době
rozhodování.
V otázce případných důvodů pro udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu
soud podle stěžovatele v podstatě jen převzal argumentaci žalovaného, aniž by se k žalobním
námitkám vyjádřil. Stěžovatel poukazoval na to, že ačkoli ústava Ukrajiny zaručuje občanům
právo volně se stěhovat či cestovat do zahraničí, ve skutečnosti ukrajinští občané podléhají
povinnosti úřední registrace v nově zvoleném místě bydliště. Stěžovatel v žalobě argumentoval
také tím, že pokud by na příslušném úřadě v jiné části Ukrajiny požádal o výplatu invalidního
důchodu, bylo by pro jeho bratra jednoduché zjistit si jeho novou adresu a pomstít se mu. Přesto
soud ve svém rozhodnutí konstatuje, že se stěžovatel může přestěhovat do jiné části země, aniž
by bylo zřejmé, proč se ve svém mínění ztotožnil s názorem správního orgánu a proč naopak
považuje tvrzení stěžovatele za vyvrácené. Obdobným způsobem se soud vypořádal s tvrzením
stěžovatele o tom, že nemá v zemi původu žádné zázemí. Krajský soud uvedl, že stěžovatel
má v zemi původu početné příbuzenstvo, což ovšem podle názoru stěžovatele ještě nesvědčí
o tom, že by mu jeho příbuzní byli skutečně ochotni pomoci. Stěžovatel přitom uváděl,
že se z příbuzenstva stýkal pouze se svou matkou, jejíž pomoc je však s ohledem na konflikt
s bratrem, který u matky bydlí, vyloučena. Stěžovatel tedy považoval rozsudek krajského soudu,
s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, za nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její odmítnutí pro nepřijatelnost
ve smyslu §104a odst. 1 s. ř. s., resp. její zamítnutí pro nedůvodnost.
Žalovaný především trval na zákonnosti svého rozhodnutí. Připomněl, že v řízení
o udělení mezinárodní ochrany má žadatel především povinnost tvrzení, pokud ji nesplní
či neunese svoji část důkazního břemene, lze mu to přičítat k tíži. Stěžovatel měl možnost
v žádosti o udělení mezinárodní ochrany, během pohovoru či v rámci svého vyjádření
k podkladům rozhodnutí uvést veškeré relevantní skutečnosti a nebyl v daném ohledu nijak
omezován. Stěžovatel s obsahem protokolu o průběhu pohovoru souhlasil, jeho změny nežádal
a nežádal ani doplnění podkladů rozhodnutí. Sám žádné listinné či jiné důkazy nepředložil
ani neupřesnil, jaké případné další důkazy by si měl žalovaný obstarat. Žalovaný tedy považuje
stížní námitku týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu za neopodstatněnou.
V souvislosti s humanitárním azylem žalovaný rovněž odkázal na své správní uvážení
v této otázce a zároveň poznamenal, že řádně zjistil a posoudil stěžovatelovu osobní situaci
a zdravotní stav, a jeho rozhodnutí je v daném ohledu řádně odůvodněno. Na základě výpovědi
stěžovatele ve správním řízení neměl žalovaný žádný důvod se domnívat, že by zdravotní stav
stěžovatele nebyl dobrý. K materiální situaci stěžovatele žalovaný rovněž dodává, že stěžovatel
jak na Ukrajině, tak na území ČR pracoval jako stavební dělník, nelze tedy přisvědčit jeho tvrzení,
že vzhledem ke svému zdravotnímu stavu by nebyl schopen pracovat a obstarávat si obživu.
Pokud jde o podklady o zdravotním stavu stěžovatele, které stěžovatel předložil při soudním
jednání, pocházejí z doby, kdy se stěžovatel nacházel na Ukrajině, a nemohou tedy dokladovat
následné zhoršení jeho zdravotního stavu. Stěžovatel je navíc měl k dispozici již v době
správního řízení, ale správnímu orgánu je nepředložil a uvedl opakovaně, že je zcela v pořádku,
správní orgán tedy neměl důvod domnívat se o opaku. Krajský soud neprovedení těchto
listinných důkazů řádným způsobem zdůvodnil.
Konflikt stěžovatele s jeho bratrem žalovaný nepovažuje za pronásledování či působení
vážné újmy ze strany státních orgánů, ale za soukromý spor, v němž již stát v minulosti poskytl
stěžovateli účinnou ochranu, žalovaný tedy nemá důvod se domnívat, že by tomu v budoucnu
mělo být jinak. V případě jakýchkoli konfliktů s bratrem se tedy stěžovatel může znovu obrátit
na státní orgány, kromě toho by mohl tento spor řešit přesídlením do jiné části země, přičemž
tvrzení stěžovatele, že by ho mohl jeho bratr vyhledat v registru poživatelů invalidního důchodu,
považuje žalovaný za hypotetické. Skutečnost, že stěžovatel nemá na Ukrajině vybudované
zázemí, není azylově relevantní; ostatně zázemí nemá vybudováno ani v ČR. Na Ukrajině
nicméně stále žije podstatná část jeho rodiny, kromě matky a bratra J. též další tři bratři
s rodinami.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku
(§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad
zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační
stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního
postavení stěžovatele.
Nejvyšší správní soud neshledává v kasační stížnosti relevantní argumenty svědčící
pro její přijatelnost.
Stěžovatel namítá, že došlo k nesprávnému posouzení jeho žádosti a k vadám řízení
před správním orgánem i před soudem v otázce humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu,
resp. doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu. Rozhodnutí žalovaného a krajského soudu
mají být v tomto směru nedostatečně odůvodněná a nevycházejí ze spolehlivě zjištěného
skutkového stavu věci. Zjevnou neopodstatněnost své žádosti z hlediska ostatních forem
mezinárodní ochrany stěžovatel nezpochybňuje.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že povinností žalovaného je žádost o udělení
mezinárodní ochrany posoudit na základě skutečností, které žadatel uvede či které ve správním
řízení jinak vyjdou najevo, z hlediska všech zákonných forem mezinárodní ochrany, které
se k těmto skutečnostem vztahují. Zamítnout žádost podle §16 zákona o azylu jako zjevně
nedůvodnou může správní orgán jen tehdy, nepřichází-li v úvahu žádná z takových forem
mezinárodní ochrany; tento závěr musí odůvodnit (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 - 107, publikované pod č. 2289/2011 Sb.
NSS). V daném případě žalovaný uvedeným požadavkům dostál a s žalobními námitkami
napadajícími jeho závěry se dostatečným a přezkoumatelným způsobem vypořádal i krajský soud.
Pokud jde o námitku směřující proti závěru o zjevné nedůvodnosti stěžovatelovy žádosti
z hlediska humanitárního azylu, poukazuje Nejvyšší správní soud na ustálenou judikaturu, na níž
se odvolávali již žalovaný i krajský soud a podle níž na udělení humanitárního azylu není právní
nárok. Posouzení možných důvodů pro udělení humanitárního azylu je otázkou správního
uvážení, které soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu (srov. např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, a ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 – 48, oba dostupné na www.nssoud.cz). Míra volnosti žalovaného
při zvažování důvodů pro udělení humanitárního azylu je limitována především zákazem libovůle,
jenž pro orgány veřejné moci vyplývá z ústavně zakotvených náležitostí demokratického
a právního státu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, www.nssoud.cz).
Humanitární azyl lze udělit v případě hodném zvláštního zřetele a zpravidla nepřichází
v úvahu tehdy, když tvrzení uvedená žadatelem o udělení mezinárodní ochrany je třeba zvažovat
v rámci důvodů pro udělení azylu podle §12 a §13 zákona o azylu nebo důvodů pro udělení
doplňkové ochrany podle §14a a §14b zákona o azylu. V již zmiňovaném rozsudku ze dne
11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, Nejvyšší správní soud uvedl: „Smysl institutu humanitárního azylu
lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá
žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo
přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. (…) Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty,
jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem
lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce
nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.“
Stěžovatel neuvedl v žádosti o udělení mezinárodní ochrany ani v dalším průběhu
správního řízení žádné mimořádné okolnosti, které by mohly být důvodem
pro udělení humanitárního azylu. Ty sice nyní spatřuje ve svých dřívějších zdravotních obtížích,
pro něž mu byl v roce 1992 přiznán invalidní důchod, nicméně, jak důvodně poukázali žalovaný
i krajský soud, stěžovatel v žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl následující: „V době,
kdy jsem měl jít na vojnu, jsem měl zauzlení střev a musel jsem jít na operaci. Tehdy mi přiznali na Ukrajině
invalidní důchod a byl jsem osvobozen z vojenské služby. Ale po dokončení léčby jsem již zdravotně zcela
v pořádku a nemám žádné zdravotní problémy.“ Následně během pohovoru dne 25. 4. 2013 stěžovatel
na otázku týkající se jeho aktuálního zdravotního stavu odpověděl: „V tom roce 1992 jsem měl
zauzlení střev a byl jsem operován, pak jsem měl vývod ze střev nějakou dobu. Ale po doléčení už jsem žádné
problémy neměl. V současnosti jsem zdravotně zcela v pořádku, nemám žádné zdravotní problémy.“ Na otázku,
proč stěžovatel i nadále pobírá na Ukrajině invalidní důchod, stěžovatel reagoval
takto:„Nevím,
oni mi ho prostě přiznali v r. 1992 a pak mi ho už nechali, i když jsem se uzdravil.“ Rovněž zranění, které
stěžovateli způsobil jeho bratr a které si vyžádalo zhruba měsíční hospitalizaci, lze považovat
na základě výpovědi stěžovatele za doléčené. Jiné skutečnosti o svém zdravotním stavu stěžovatel
během správního řízení neuvedl, jen stěží lze tedy žalovanému vytýkat, že vycházel ze zcela
jednoznačných stěžovatelových výpovědí o tom, že je stěžovatel bez zdravotních obtíží,
a že případné další důkazy k dané otázce žalovaný z moci úřední nevyhledával. Za daných
okolností se tedy stručná úvaha žalovaného uvedená v žalobou napadeném rozhodnutí, podle níž
v průběhu správního řízení nevyplynul žádný důvod zvláštního zřetele hodný pro udělení
humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu, neboť stěžovatel je dospělou, plně právně
způsobilou osobou a jeho zdravotní stav je dle jeho vlastních prohlášení zcela v pořádku, jeví
z hlediska výše popsaného omezeného soudního přezkumu jako plně dostačující, což také krajský
soud ve svém rozsudku konstatoval.
Pokud stěžovatel nyní v kasační stížnosti argumentuje tím, že po vydání žalobu
napadeného rozhodnutí došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu, což údajně dokládají listiny
v ukrajinštině, které stěžovatel předložil během jednání před krajským soudem, pak Nejvyšší
správní soud pro případ, že by se skutečně mělo jednat o důkazy, které se vztahují k době
po skončení správního řízení (což žalovaný zpochybňuje), odkazuje na svou ustálenou judikaturu
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 - 131,
www.nssoud.cz), podle níž i v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ve věcech
mezinárodní ochrany se zásadně uplatní §75 odst. 1 s. ř. s., podle něhož soud při přezkoumání
rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu. Krajský soud je povinen se odchýlit od §75 odst. 1 s. ř. s. a přihlížet i ke skutečnostem
relevantním z hlediska mezinárodní ochrany, které vyšly najevo až po vydání žalobou
napadeného rozhodnutí, pouze tehdy, pokud by v daném případě neshledal dostatečné záruky
k tomu, že budou tyto nové skutečnosti posouzeny v novém správním řízení k tomu příslušným
správním orgánem z hlediska respektování zásady non-refoulement a že bude mít žadatel
o mezinárodní ochranu možnost dosáhnout soudního přezkoumání tohoto nového rozhodnutí
dříve, než by mělo dojít k jeho navrácení do země původu. V daném případě nezakládá tvrzení
stěžovatele o blíže nespecifikovaném zhoršení jeho zdravotního stavu nebezpečí,
že by navrácením stěžovatele do země původu byla porušena zásada non-refoulement. Krajský soud
tedy nepochybil, pokud uvedené listiny předložené stěžovatelem jako důkaz nepřipustil, přičemž
svůj postup řádně zdůvodnil a nejedná se tedy o opominutý důkaz.
Ke stěžovatelovým námitkám týkajícím se tvrzených důvodů pro udělení doplňkové
ochrany Nejvyšší správní soud uvádí, že dle §14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana
udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní
ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl vrácen do státu, jehož
je státním občanem, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle §14a odst. 2 zákona
o azylu, a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu,
jehož je státním občanem. Dle §14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu považuje a)
uložení nebo vykonání trestu smrti; b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání
žadatele o mezinárodní ochranu; c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu
svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu; d) pokud
by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ani námitky týkající se neudělení doplňkové
ochrany dle §14a zákona o azylu nezakládají přijatelnost kasační stížnosti. Je pravdou, že hrozba
případných dalších fyzických útoků jednoho z bratrů stěžovatele by mohla za určitých okolností
zakládat skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 1 a 2 písm. b), případně i a) zákona
o azylu a že, obdobně jako u pronásledování, ani původcem vážné újmy nemusí být v souladu
s §2 odst. 9 zákona o azylu jen stát, resp. státní orgány, příp. strana nebo organizace ovládající
stát nebo podstatnou část jeho území, ale i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana
nebo organizace kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území, nejsou schopny nebo ochotny
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před vážnou újmou. Tuto zákonnou úpravu
pochopitelně žalovaný ani krajský soud nezpochybňují, naopak z ní vycházejí, stejně jako
z z navazujícího ustanovení §2 odst. 11 zákona o azylu, které stanoví, že ochranou před vážnou
újmou (i pronásledováním) se zejména rozumí přiměřené kroky odpovědných státních orgánů,
strany nebo organizace kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území, směřující k zabránění
způsobení vážné újmy (nebo pronásledování) zejména zavedením účinného právního systému
pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících vážnou újmu (nebo pronásledování),
za předpokladu, že je taková ochrana účinná, není pouze přechodná a cizinec k ní má přístup.
Žalovaný i krajský soud v této souvislosti důvodně poukazují na to, že přesně taková účinná
právní ochrana byla stěžovateli na Ukrajině již poskytnuta, neboť stěžovatelův bratr byl za svůj
násilný trestný čin odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 5 let, který by také vykonán.
Na základě této skutečnosti není skutečně důvod se domnívat, že by stěžovatel neměl mít
k takové ochraně přístup i v budoucnu, a to i z hlediska prevence případných dalších fyzických
útoků stěžovatelova bratra. Pokud by snad stěžovateli jeho bratr již v současné době fyzickým
útokem vyhrožoval, je na stěžovateli, aby tuto skutečnost po svém návratu na Ukrajinu okamžitě
řešil s příslušnými orgány (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62, www.nssoud.cz).
Uvedená úvaha k závěru o tom, že stěžovateli nesvědčí důvody pro udělení doplňkové
ochrany z hlediska §14a odst. 1 písm. a) a b) zákona o azylu, plně postačuje, další argument
žalovaného a krajského soudu o možnostech vnitřního přesídlení stěžovatele již není pro tento
závěr nezbytný a není tedy ani nezbytné, aby se Nejvyšší správní soud námitkami
zpochybňujícími správnost této fakultativní úvahy v rámci tohoto usnesení o nepřijatelnosti
kasační stížnosti dále zabýval. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že nemá na Ukrajině žádné zázemí
a nemohl by spoléhat ani na pomoc svých příbuzných, ztotožňuje se Nevyšší správní soud
se žalovaným, že taková skutečnost by sama o sobě neodůvodňovala udělení žádné z forem
mezinárodní ochrany.
Pouze obiter dictum lze doplnit, že v průběhu řízení o kasační stížnosti došlo ke změně
některých skutkových okolností vztahujících se zejména k bezpečnostní situaci na Ukrajině,
z nichž vycházel žalovaný ve svém rozhodnutí. Nicméně v daném případě je ze správního spisu
zároveň zřejmé, že stěžovatel pochází ze západní části Ukrajiny, konkrétně z Lvovské oblasti,
a navíc vypověděl, že byl dosud vzhledem ke svým dřívějším zdravotním problémům a k tomu,
že pobírá invalidní důchod, osvobozen od vojenské služby, nebude tedy v případě svého návratu
na Ukrajinu přímo ohrožen ve smyslu §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu ozbrojeným
konfliktem, který v současné době probíhá v některých oblastech na jihovýchodě země.
Po vydání žalobou napadeného rozhodnutí se tedy sice vyskytly významné nové skutečnosti
týkající se stěžovatelovy země původu, nikoliv však takové, které by svědčily ve prospěch jeho
žádosti o mezinárodní ochranu. Není tedy ani třeba posuzovat otázky, které Nejvyšší
správní soud pro takový případ nastínil v již zmiňovaném rozsudku ze dne 22. 4. 2011,
č. j. 5 Azs 3/2011 – 131.
S ohledem na uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že jeho ustálená a vnitřně
jednotná judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky obsažené v kasační stížnosti
a krajský soud se prima facie v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných
ustanovení podaného v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný
z výše vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Nejvyšší správní
soud tedy konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele, shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
z nichž vyplývá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátkou JUDr. Annou
Doležalovou, MBA, která mu byla ustanovena krajským soudem již v řízení o žalobě; toto
zastoupení pokračovalo i v následném řízení o kasační stížnosti (§35 odst. 8 poslední věta s. ř. s.).
Náklady spojené se zastoupením, tj. hotové výdaje advokátky a odměnu za zastupování, hradí
v takovém případě stát. Nejvyšší správní soud přiznal ustanovené zástupkyni odměnu ve výši 2x
3100 Kč za dva úkony právní služby spočívající v další poradě s klientem přesahující jednu
hodinu, jejíž konání stěžovatelka doložila úředním záznamem o schůzce konané dne 12. 11. 2013,
a v podání kasační stížnosti podle §11 odst. 1 písm. c) a d) ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §7
bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč
podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 11. září 2014
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu