ECLI:CZ:NSS:2014:6.AOS.3.2013:29
sp. zn. 6 Aos 3/2013 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Průchy,
soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Evy Šonkové v právní
věci navrhovatele: J. Ú., proti odpůrci: Město Špindlerův Mlýn, se sídlem Svatopetrská 173,
543 51 Špindlerův Mlýn, zastoupené JUDr. Karlem Havlem, advokátem, se sídlem Martinská
608/8, 301 00 Plzeň, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Seattle, s.r.o., se sídlem Na Poříčí
1047/26, 110 00 Praha 1, týkající se návrhu na zrušení části opatření obecné povahy – územního
plánu Špindlerův Mlýn, schváleného na 11. zasedání zastupitelstva města Špindlerův
Mlýn dne 15. listopadu 2011 usnesením č. 8/11/2011-Z, v řízení o kasační stížnosti
odpůrce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. května 2013,
č. j. 30 A 1/2013 - 120,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. května 2013, č. j. 30 A 1/2013 -
120 se r uší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Navrhovatel vlastní pozemek p. č. 15/13 v k. ú. Špindlerův Mlýn (není-li dále uvedeno
jinak, míní se toto katastrální území). Navrhovatel napadl u Krajského soudu v Hradci Králové
(dále též „krajský soud“) územní plán odpůrce, města Špindlerův Mlýn (dále též „územní plán“),
který nabyl účinnosti dne 1. prosince 2011. V předchozím územním plánu města Špindlerův Mlýn
byl navrhovatelův pozemek zařazen do funkční zóny č. III – komerčně rezidenční, ve které bylo
možné umísťovat mj. stavby pro bydlení, stavby pro ubytování a stavby občanské vybavenosti.
Napadený územní plán však tento pozemek zahrnul do funkční plochy KO – ostatní krajinná
zeleň, ve které lze umísťovat pouze travní porosty, stromořadí, remízy, keřové pláště, břehové
porosty vodotečí a vodních ploch, účelové komunikace, pěší cesty a cyklistické a jezdecké stezky,
včelíny, včelnice a dočasné oplocování pozemků s mladou výsadbou za účelem jejich ochrany.
Navrhovatel se tímto zařazením cítil dotčen ve svém vlastnickém právu.
[2] Krajský soud na základě podané žaloby napadený územní plán jako opatření obecné
povahy zrušil v té části, která se týká pozemku navrhovatele. Své rozhodnutí opřel zejména
o fakt, že odpůrce neodůvodnil dostatečně změnu funkčního využití plochy, v níž se nachází
pozemek navrhovatele, oproti předchozímu územnímu plánu. Krajský soud připustil,
že „navrhovatel byl v průběhu procedury zpracování územního plánu v podstatě nečinný, když proti jeho konceptu
ani návrhu žádné námitky neuplatnil“, v konfrontaci s touto skutečností však jako zásadní vymezil
právě otázku, „má-li mít vlastník pozemku, dotčeného regulativy plynoucími z nového územního plánu
do té míry, že již jej nebude moci využít dosavadním způsobem, právo znát důvody této změny přímo z textové
části územního plánu, respektive z jeho odůvodnění? A to bez ohledu na to, zda v průběhu procedury tvorby
územního plánu proti zamýšlené změně brojil námitkami či nikoliv.“, na kterou vzápětí důrazně
odpověděl, že ano.
[3] Krajský soud dále mimo jiné poukázal i na legitimní očekávání navrhovatele a uvedl,
že „každý územní plán je vždy příslibem daným politickou reprezentací obce veřejnosti, respektive každému
subjektu působícímu na území města, který nelze jen tak měnit podle toho, kdo ‚je zrovna na radnici‘.“ Ostatně
legitimní očekávání navrhovatele podle krajského soudu vyplývalo nejen z dřívějšího určení
navrhovatelova pozemku jako plochy komerčně rezidenční, ale též z faktu, že se jedná
o nezastavěnou proluku mezi dvěma jinými stavbami. Jako neopodstatněné odmítl krajský soud
námitky odpůrce, že možnosti využití navrhovatelova pozemku byly již dříve objektivně
omezeny, a to jednak nařízením města Špindlerův Mlýn č. 1/2004, o stavební uzávěře,
kterým se na území města zakazuje provádění nových staveb či jejich změn zvyšujících počet
ubytovacích kapacit, a jednak faktem, že navrhovatelův pozemek nemá možnost přímého
připojení na pozemní komunikaci, neboť je od ní oddělen pozemkem odpůrce. V závěru
svého rozsudku poukázal krajský soud na nerovné zacházení odpůrce s navrhovatelem,
neboť svůj vlastní nezastavěný pozemek p. č. 63/3 určil odpůrce v napadeném územním plánu
pro výstavbu, přičemž tento pozemek leží podle krajského soudu „hned vedle“.
Nic na tom podle krajského soudu nemůže změnit ani fakt, že odpůrce projednává změnu
územního plánu, jejímž cílem je určené využití svého pozemku změnit.
II. Kasační stížnost
[4] Odpůrce (dále též „stěžovatel“) podal proti v návětí označenému rozsudku krajského
soudu kasační stížnost. Jak vyplývá z výše uvedeného shrnutí, základním stavebním kamenem
argumentace krajského soudu je nedostatek odůvodnění územního plánu vydaného odpůrcem,
pokud jde o zařazení navrhovatelova pozemku do funkční plochy KO – ostatní krajinná zeleň.
Vychází totiž z předpokladu, že vlastník pozemku má právo znát důvody změny využití svého
pozemku přímo z textové části územního plánu, respektive z jeho odůvodnění, bez ohledu na to,
zda v průběhu procedury tvorby územního plánu proti zamýšlené změně brojil námitkami
či nikoliv. Právě tento základní kámen konstrukce krajského soudu se proto snaží odpůrce
ve své kasační stížnosti rozbít.
[5] Odpůrce se nejprve ohradil proti tomu, jakým způsobem interpretoval krajský soud
jeho vyjádření v průběhu soudního řízení, učinil tak ale velmi obecně a bez poukazu na jakékoliv
konkrétní zkreslení. Následně upozornil, že územní plán jako opatření obecné povahy má blíže
k normativnímu aktu než k individuálnímu správnímu rozhodnutí a tomu také musí odpovídat
nároky kladené na jeho odůvodnění. Rozsudek je podle odpůrce v tomto směru vnitřně rozporný
a tedy nepřezkoumatelný. Vychází totiž ze správné premisy, že „uplatní-li subjekt proti navrhované
změně námitky, není pochyb o tom, že v takovém případě musí být rozhodnutí o nich odůvodněno ve směru
ke konkrétním pozemkům. Pokud subjekt v procesu tvorby územního plánu námitky neuplatní, pak se musí
spokojit s odůvodněním směřovaným pouze k ploše, v níž se jeho nemovitosti nachází.“ Avšak poté dospívá
krajský soud k závěru, že napadený územní není vůči navrhovateli odůvodněn dostatečně, resp.
je odůvodněn příliš obecně, ačkoliv ten vůči němu v průběhu jeho pořizování žádné námitky
nepodal. Odpůrce proti tomuto závěru staví následující teze: „Územní plán obce řeší dané území
jako celek si tím, že stanovení funkčních regulativů pořizovatelem pro jednotlivé pozemky a lokality je formováno
a je projevem veřejného zájmu (samosprávy) obce, který musí být odůvodněný obecně pro celé území a nesmí
neúměrně zasahovat do individuálních zájmů soukromých. Pokud dochází ke střetu zájmu veřejného
a soukromého, pak se o tomto střetu dozví pořizovatel tím, že vlastník se soukromým zájmem podá proti návrhu
územního plánu odůvodněné námitky. Opodstatněnost daného řešení (veřejného zájmu) a důvody, proč by měl nebo
může soukromý zájem ustoupit, musí být zdůvodněny individuálně, ale to nejdříve v rozhodnutí o námitkách.“
Dále odpůrce dodává: „Odůvodnění opatření obecné povahy není svou povahou (tj. co má vysvětlovat
a zdůvodňovat) to samé, co je rozhodnutí o námitkách. Stěžovatel … nemohl předpokládat, jaké námitky bude
žalobce vznášet (resp. o jakých může vůbec uvažovat), když námitky nepodá, aby se dopředu s nimi vypořádával.“
Názor krajského soudu podle odpůrce popírá základní principy územního plánování.
[6] Odpůrce poté upozorňuje na řadu rozsudků, které mají jeho argumentaci podporovat.
V prvé řadě je to nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1669/11, který vytkl Nejvyššímu
správnímu soudu přehnané požadavky kladené na odůvodnění územního plánu, a to dokonce
v případě, kdy navrhovatel námitky podal. Dále se jedná o rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 9 Ao 2/2009 - 54, podle nějž je podání námitek či připomínek k územnímu plánu
podmínkou pro to, aby se soud následně mohl zabývat námitkou omezení vlastnických a jiných
věcných práv spočívající v určení jiného funkčního využití pozemků v novém územním plánu
obce. Dalším relevantním rozhodnutím zdejšího soudu je podle odpůrce rozsudek č. j. 6 Ao
5/2011 - 43, který vychází z předpokladu, že není možné po soudu požadovat, aby provedl
odbornou úvahu ve směru vážení důležitých veřejných zájmů či veřejného zájmu na jedné straně
a ochrany vlastnictví navrhovatelů na straně druhé, pokud tuto úvahu před ním neprovedl
z důvodu zaviněné pasivity navrhovatelů příslušný správní orgán. Konečně upozornil odpůrce
též na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Ao 2/2010 - 116,
který podle odpůrce dospěl k obdobným závěrům.
[7] Navrhovatel se ke kasační stížnosti vyjádřil v tom smyslu, že rozsudek krajského soudu
považuje za správný. Uvedl, že není investorem se snahou o lukrativní realizaci staveb,
jak se snaží naznačit odpůrce. S manželkou prožil ve Špindlerově Mlýně prakticky celý
produktivní život a usiluje o to, stát se zde trvalým obyvatelem. Jeho pozemek p. č. 15/13
o výměře 840 m
2
je nutno považovat za stavební parcelu, přičemž již více jak 6 let vede stavební
úřad ve Špindlerově Mlýně sloučené územní a stavební řízení o stavbě rodinného domu na tomto
pozemku. Tento záměr je v souladu s předchozím územním plánem a navrhovatel obdržel
souhlasná vyjádření a stanoviska prakticky všech dotčených orgánů veřejné moci (i samotného
města). Informace ohledně údajné nemožnosti napojení pozemku na veřejnou komunikační síť
jsou nepravdivé (navrhovatel v této otázce odkazuje na vydané rozhodnutí odboru dopravy
Krajského úřadu Královéhradeckého kraje). Odpůrci musel tudíž být navrhovatelův úmysl
z probíhajícího řízení znám a neobstojí jeho tvrzení, že nemohl předvídat, jaké námitky
by navrhovatel mohl vznést proti změně určení svého pozemku a nemohl se s těmito
hypotetickými námitkami vypořádat. Navrhovatel také vysvětluje, že námitky nepodal proto,
že „byl uveden v omyl tehdejším vedoucím stavebního úřadu, když mu osobně před svědky doporučil, aby požádal
o verifikaci stávajícího účelu využití pozemku, a na dotaz byl výslovně ujištěn, že tento stávající účel nebude
měněn. Proto nesledoval oznámení na úřední desce.“ Navrhovatel je přesvědčen, že odpůrce by beztak
jeho námitky zamítl bez dostatečného odůvodnění, což „je zřejmé z odůvodnění zamítnutých námitek
jiných vlastníků pozemků, kdy je o námitkách rozhodováno v opatření formou kopírování téměř identického textu
bez konkrétního vysvětlení, proč které námitce není vyhověno, především však bez jakékoliv vazby na konkrétní
pozemek osoby, která námitky uplatnila.“
[8] V daném případě nemohl podle navrhovatele převážit veřejný zájem nad jeho zájmem
soukromým, neboť pro změnu využití jeho pozemku na „ostatní krajinnou zeleň“ chybí jakýkoliv
důvod a stalo se tak bez návaznosti na širší vztahy v území. Předmětná parcela je v intravilánu
města a jde o proluku mezi dvěma obytnými stavbami. Nový účel proto nelze v konkrétních
podmínkách tohoto pozemku a širšího území vůbec naplnit. Navrhovatel taktéž vyjádřil
přesvědčení, že „o nesprávnosti rozsudku není odpůrce skutečně vnitřně přesvědčen, protože ani nepožadoval
ve smyslu §107 odst. 1 soudního řádu správního přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
jak by se dalo očekávat, pokud by mu rozsudek mohl způsobit nějaké negativní dopady.“
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky řízení jsou splněny, a kasační stížnost
vyhodnotil jako přípustnou. Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl
k závěru, že je důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se v minulosti zabýval otázkou, zda vůbec může být osoba,
která během přípravy územního plánu nepodala námitky ani připomínky, procesně legitimována
k tomu, aby územní plán po jeho schválení napadla ve správním soudnictví. Tuto otázku vyřešil
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení č. j. 1 Ao 2/2010 - 116
ze dne 16. listopadu 2010, publ. pod č. 2215/2011 Sb. NSS. Jednoznačně zde dospěl k závěru,
že samotná procesní pasivita navrhovatele ve fázích přípravy opatření obecné povahy nemůže
vést k tomu, že by soud jeho návrh automaticky zamítl pro nedostatek procesní legitimace.
Z tohoto pohledu tedy krajský soud postupoval správně, když návrh věcně projednal. Potíž
je však v tom, že krajský soud přistoupil k posouzení podaného návrhu tak, jako by nepodání
námitek či připomínek nehrálo při posouzení úspěšnosti návrhu prakticky žádnou roli,
tedy jako by navrhovateli za žádných okolností nemohlo jít k tíži. Z dosavadní judikatury
Nejvyššího správního soudu však vyplývá pravý opak – navrhovatel, který opomněl brojit
proti opatření obecné povahy během jeho přípravy, může být s návrhem na jeho zrušení úspěšný
jen výjimečně, pokud jeho procesní pasivita vyplývala z objektivních okolností nebo pokud
nezákonnosti, na něž poukazuje, jsou zásadního rázu a mají dopad na veřejné zájmy.
[11] Již rozšířený senát ve výše citovaném usnesení vysvětluje, že jeho rozhodnutí
je motivováno zejména obavou, aby příliš přísné podmínky návrhové legitimace nevedly
v některých procesních situacích k nesprávným konečným závěrům o věci samotné. Jako příklady
uvádí řadu situací, kdy by pro navrhovatele bylo vzhledem k okolnostem mimořádně těžké
či dokonce nemožné své výhrady ke zvolenému řešení během procesu pořizování územního
plánu uplatnit (srov. odstavce 18 až 21 citovaného usnesení). Rozšířený senát však zdůraznil,
že „pokud účastník … mohl při přiměřené péči o svá práva podat věcné námitky či připomínky proti správnosti
připravovaného řešení a bez objektivních důvodů tak neučinil, nemůže Nejvyšší správní soud bez závažných
důvodů porušit právní jistotu dalších účastníků, kteří svá práva aktivně prosazovali již v průběhu přípravy
územního plánu a nyní tento územní plán respektují. Mohlo by tím docházet k situacím, že by účastníci
v průběhu přípravy neaktivní měli výhodnější postavení a jejich práva by byla chráněna ve větší míře než práva
účastníků, kteří svá práva zákonem předpokládaným způsobem hájili.“ Řízení před soudem
podle rozšířeného senátu „není nástrojem rozhodování věcných sporů o využití území; tyto spory zásadně mají
být vypořádány v řízení před správními orgány a s využitím příslušného instrumentária správního procesu. Soud
proto při návrhu mířícímu proti ‚nesprávnosti‘ přijatého řešení koriguje principiálně toliko ta pochybení, která
znemožnila účastníkům procesu takových instrumentů využít“ (zvýrazněno Nejvyšším správním soudem).
[12] Je tedy zřejmé, že rozšířený senát sice otevřel prostřednictvím procesní legitimace branku
k soudnímu přezkumu i pro navrhovatele, kteří proti územnímu plánu během
jeho přípravy nebrojili, avšak na jejich legitimaci věcnou (tedy důvodnost jejich návrhu)
musí mít tato skutečnost zpravidla fatální dopad, nepřesvědčí-li soud, že svá práva ve správním
procesu z objektivních důvodů uplatnit nemohli. Rozšířený senát ponechal nedotčeny závěry
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. listopadu 2009 č. j. 9 Ao 2/2009 - 54, publ.
pod č. 2008/2010 Sb. NSS, jehož právní věta zní: „Námitkou omezení vlastnických a jiných věcných práv
spočívající v určení jiného funkčního využití pozemků v novém územním plánu obce se soud může na návrh
vlastníka takových pozemků zabývat v řízení podle §101a a násl. s. ř. s. pouze tehdy, vyslovil-li vlastník
dotčených pozemků (navrhovatel) v procesu přijímání a schvalování nového územního plánu obce své námitky
nebo připomínky proti novému funkčnímu využití pozemků, a tedy obci umožnil se s těmito výhradami seznámit
a reagovat na ně prostřednictvím vypořádání námitek nebo připomínek dle §53 odst. 1 stavebního zákona z roku
2006.“ Tyto závěry se totiž vztahují na věcnou legitimaci navrhovatele.
[13] Z uvedených pozic vychází i další judikatura Nejvyššího správního soudu, která na závěry
rozšířeného senátu navázala. Pro její systematické uchopení je však potřeba se nejprve vrátit
do minulosti a připomenout, že Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 27. září 2005,
č. j. 1 Ao 1/2005 - 98 vyvinul algoritmus přezkumu opatření obecné povahy, který sestává z pěti
kroků: 1) přezkum pravomoci správního orgánu vydat opatření obecné povahy; 2) přezkum
otázky, zda správní orgán při vydávání opatření obecné povahy nepřekročil meze zákonem
vymezené působnosti (jednání ultra vires); 3) přezkum otázky, zda opatření obecné povahy
bylo vydáno zákonem stanoveným postupem; 4) přezkum obsahu opatření obecné povahy
z hlediska rozporu opatření obecné povahy (nebo jeho části) se zákonem (materiální kritérium);
5) přezkum obsahu vydaného opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality.
Ačkoliv použitelnost tohoto algoritmu jako celku je dnes zčásti omezená v důsledku novely
soudního řádu správního, která zakotvila vázanost soudu rozsahem a důvody návrhu na zrušení
opatření obecné povahy (zákon č. 303/2011 Sb., srov. k tomu rozsudek
ze dne 24. července 2013, č. j. 2 Aos 1/2013 - 138, část IV.2.b), z hlediska systematiky přezkumu
opatření obecné povahy zůstává nadále inspirativní. Pro potřeby dalšího výkladu je třeba
poukázat na to, že první čtyři kritéria zmíněného algoritmu se zabývají zákonností opatření
obecné povahy (resp. procesu jeho přijetí), poslední kritérium pak „správností“ přijatého řešení
ve smyslu výše citovaného usnesení rozšířeného senátu (viz zvýrazněná pasáž).
[14] Judikatura Nejvyššího správního soudu následující po výše citovaném usnesení
rozšířeného senátu dospěla k obecnějšímu poznatku, že zkoumat proporcionalitu řešení
zakotveného v územním plánu může soud pouze v případě, že se k ní již vyjádřil odpůrce
v procesu přípravy územního plánu na základě podané námitky či připomínky. Podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 7. října 2011, č. j. 6 Ao 5/2011 - 43 totiž „není možné po soudu
požadovat, aby provedl odbornou úvahu ve směru vážení důležitých veřejných zájmů či veřejného zájmu a ochrany
vlastnictví navrhovatelů, aniž by tuto úvahu před ním provedl příslušný správní orgán. Nejvyšší správní soud
by takovýto postup považoval za rozporný s ústavní zásadou dělby mocí, s právem na samosprávu i s ochranou
právní jistoty dalších účastníků, kteří svá práva aktivně prosazovali již v průběhu přípravy územně plánovací
dokumentace a nyní tuto územně plánovací dokumentaci respektují.“ V této kauze, která může
být inspirativní i pro zhodnocení nyní posuzovaného případu, Nejvyšší správní soud konkrétně
uvedl: „Napadené opatření obecné povahy se nevypořádává s výhradami uvedenými v odborném posudku (bod 8)
nebo nevysvětluje vedení koridoru přes všechny dotčené citlivé oblasti (bod 6). Odpůrce se však s těmito výhradami
nevypořádává proto, že je navrhovatelé včas nevznesli, tyto výhrady mu nebyly ve stanovené době a stanovenými
procedurami předloženy.“ Nejvyšší správní soud zde také poukázal na svou předchozí judikaturu,
podle níž „obecné rozhodnutí o distribuci zátěže v rámci určitého území … je politickou diskrecí konkrétního
zastupitelského orgánu územní samosprávy a vyjadřuje realizaci práva na samosprávu konkrétního územního
celku. Nepřiměřené zásahy soudní moci do konkrétních odůvodněných a zákonných věcných rozhodnutí územní
samosprávy by byly porušením ústavních zásad o dělbě moci (srov. bod 114 rozsudku ze dne 2. 2. 2011, č. j. 6
Ao 6/2010 - 103). Nejvyšší správní soud poukázal ve své předchozí judikatuře i na to, že se při hodnocení
zákonnosti územně plánovací dokumentace řídí zásadou zdrženlivosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007 - 73, publikovaný pod č. 1462/2008 Sb. NSS). Ke zrušení územně
plánovacího opatření obecné povahy by měl proto soud přistoupit, pokud došlo k porušení zákona v nezanedbatelné
míře, resp. v intenzitě zpochybňující zákonnost posuzovaného řízení a opatření jako celku.“
[15] Uvedené obecné zásady, kterými soudní moc sama sebe omezuje v příliš aktivistickém
zasahování do práva na samosprávu, podporuje i nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1669/11
ze dne 7. května 2013, na nějž poukázal ve své kasační stížnosti odpůrce. Zde Ústavní soud
v případě, kde se dokonce navrhovatel aktivně procesu přípravy územního plánu účastnil,
uzavřel: „Požadavky, vznášené Nejvyšším správním soudem vůči zastupitelstvu obce, pokud jde o detailnost
a rozsah vypořádání se s námitkami vlastníka pozemku, uplatněnými proti územnímu plánu, nesmí
být přemrštěné. Takové přehnané požadavky jsou výrazem přepjatého formalismu, který ohrožuje funkčnost
územního plánování a přispívá k narušení stability systému územního plánování a právních jistot občanů;
lze je hodnotit jako nepřípustný zásah do práva na samosprávu.“ Samozřejmě nelze při hodnocení
významu tohoto nálezu přehlížet ani odlišné stanovisko, které k rozhodnutí připojil předseda
senátu Vladimír Kůrka.
[16] Lze tedy shrnout, že pokud navrhovatel námitky ani připomínky v rámci přípravy
územního plánu nepodal, soud se otázkou proporcionality přijatého řešení zabývat nemůže.
Rozhodoval by o dané otázce „v první linii“, a nahrazoval tak činnost pořizovatele územního
plánu. Jinak řečeno, „pokud účastník řízení bez objektivních důvodů neuplatní řádně své námitky,
sám se tímto nedůsledným přístupem zbavuje možnosti, aby jeho námitky byly náležitě vypořádány orgánem
přijímajícím napadené OOP a aby poté o zákonnosti takového vypořádání rozhodl soud“ (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. září 2013, č. j. 8 Aos 2/2012 - 59, obdobně též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. srpna 2012, č. j. 1 Ao 1/2010 - 264, odstavec 161).
[17] Ke zrušení opatření obecné povahy však může soud přikročit i přes procesní pasivitu
navrhovatele tehdy, pokud převáží důvody pro zrušení nad právní jistotou osob jednajících
v důvěře v přijaté změny (rozšířený senát měl podle všeho ve výše citovaném usnesení na mysli
ochranu dobré víry všech osob, jichž se územní plán dotýká a jež se procesu jeho přijímání
účastnily, nikoliv např. jen sousedů pozemku, jehož využití určené územním plánem navrhovatel
zpochybňuje). Závažné důvody pro zrušení územního plánu představuje porušení kogentních
procesních a hmotněprávních norem chránících zásadní veřejné zájmy, které stěžejním způsobem
předurčují proces přijímání a obsah opatření obecné povahy (srov. rozsudek
ze dne 18. ledna 2011, č. j. 1 Ao 2/2010 - 185). Z tohoto náhledu vychází ve své judikatuře
též Ústavní soud, který v nálezu sp. zn. I. ÚS 1472/12 ze dne 9. prosince 2013 uvedl: „Namítali-li
navrhovatelé v projednávané věci nezákonnost jimi napadeného opatření obecné povahy – a nikoliv pouze
nepřiměřený zásah do svých chráněných zájmů – měl (se) Nejvyšší správní soud … jejich námitkami věcně
zabývat – za předpokladu, že by tím nebyla zatížena práva jiných subjektů.“ Pro další úvahy je podstatné
uvědomit si, že závažné důvody pro zrušení územního plánu může soud zohlednit především
v rámci třetího a čtvrtého kroku algoritmu přezkumu opatření obecné povahy, kdy hodnotí
územní plán z hlediska jeho zákonnosti (viz výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 1 Ao 1/2010 - 264).
[18] Zda se o závažný důvod pro zrušení územního plánu jedná, je třeba posoudit s ohledem
na veškeré relevantní okolnosti případu a snesené argumenty stran řízení. Typickým příkladem
takovéto situace bude porušení ustanovení upravujících proces přijímání územního plánu
takovým způsobem, že tím odpůrce navrhovateli fakticky znemožnil nebo významně ztížil
uplatnění jeho práva podat námitky nebo připomínky (na tento typ nezákonnosti pamatuje
již výše citované usnesení rozšířeného senátu). Nepůjde však o příklad jediný. Nejvyšší správní
soud dovodil, že ony závažné důvody mohou spočívat i v porušení právních předpisů chránících
významné veřejné zájmy, např. zájem na ochraně životního prostředí (srov. výše citovaný
rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Ao 2/2010 - 185). Stejně tak Ústavní soud dospěl
ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1472/12 k obdobným závěrům, tedy že namítaný rozpor
zásad územního rozvoje s územní energetickou koncepcí a s §12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb.,
o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, může představovat nezákonnost
opatření obecné povahy a není tedy otázkou „pouhé“ nepřiměřenosti zásahu do zájmů
navrhovatele. Pro úplnost nutno podotknout, že Ústavní soud v tomto nálezu zmiňuje jako vadu
napadeného opatření obecné povahy také přílišnou obecnost odůvodnění. Tuto výtku
je ale nutno vnímat v kontextu skutkových okolností dané věci. Jednalo se totiž o nedostatečné
ospravedlnění faktického zákazu určité (dokonce státem podporované) ekonomické aktivity –
zde budování větrných elektráren – na území celého kraje. Zároveň měl odpůrce reálnou
možnost odůvodnění tohoto svého kroku konkretizovat, neboť navrhovatel – zde jedna
z dotčených obcí – sice námitky podat opomněl, avšak jiné obce námitky totožného obsahu
mířící proti nezákonnosti zásad územního rozvoje jako celku podaly. Svou roli v posouzení věci
Ústavním soudem sehrálo i to, že se Nejvyšší správní soud bez vysvětlení odklonil od názoru
vyjádřeného v jednom ze svých předchozích rozsudků, který se taktéž týkal plošného zákazu
budování větrných elektráren na určitém území.
[19] Nahlédneme-li optikou dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního
soudu na posuzovaný případ, nelze než dát za pravdu stěžovateli. Navrhovatel hájí v tomto řízení
svá soukromá práva, zejména právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod),
a zpochybňuje věcné řešení zvolené v územním plánu ohledně budoucího využití jeho pozemku
p. č. 15/13. Jedná se tedy o „ryzí“ námitku mířící vůči proporcionalitě řešení týkající
se konkrétního pozemku. Vůči územnímu plánu přitom navrhovatel v průběhu jeho pořizování
žádné námitky ani připomínky neuplatnil. Krajský soud bez toho, že by jakkoliv zkoumal,
zda procesní pasivita navrhovatele během procesu pořizování územního plánu měla nějaké
objektivní příčiny, územní plán zrušil pro nedostatky v jeho odůvodnění. Tím krajský soud
v podstatě obešel výše citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu, neboť nutí odpůrce,
aby podrobně posoudil výhrady navrhovatele vůči správnosti zvoleného řešení, které navrhovatel
vznesl poprvé až v žalobě, aniž by krajský soud buď: a) shledal procesní pochybení odpůrce
takové intenzity, že znemožnilo navrhovateli bránit se včas proti zařazení svého pozemku
do plochy „KO – ostatní krajinná zeleň“, nebo: b) dovodil závažnou nezákonnost územního
plánu spočívající v porušení kogentních procesních a hmotněprávních norem chránících zásadní
veřejné zájmy, které stěžejním způsobem předurčují proces přijímání a obsah opatření obecné
povahy (srov. výše citovanou judikaturu). Sama obecnost odůvodnění územního plánu takovýto
případ zásadní nezákonnosti nepředstavuje. Odlišný náhled by snad byl možný v případě,
že by odůvodnění územního plánu nedávalo o záměrech jeho zpracovatele jasnou představu
ani v nejobecnější rovině a fakticky by tak zcela chybělo.
[20] Odpůrce v textové části územního plánu vyjádřil záměr celkově omezit výstavbu
na území města a tento záměr odůvodnil ochranou základních hodnot přírodního prostředí
a zejména nepoměrem mezi rozsáhlými ubytovacími kapacitami města a dosud nevyčerpanými
rekreačními možnostmi okolní krajiny. Ohledně přetíženosti údolí, v němž leží Špindlerův Mlýn,
velkým množstvím již existujících staveb se přitom územní plán odvolává na řadu konkrétních
podkladů (statistika města, studie Ecosign, územně analytické podklady atd.). Takové zdůvodnění
v obecné rovině obstojí, a to i s přihlédnutím k tomu, že se nejedná o změnu stávajícího
územního plánu, ale o nahrazení původního územního plánu zcela novým. Již tím dává politická
reprezentace najevo, že změny oproti dřívější koncepci mají být rozsáhlejší a že vlastníci pozemků
by měli proces pořizování územního plánu bedlivě sledovat, což v nyní posuzovaném případě
stěžovatel zjevně nečinil.
[21] Obecnost odůvodnění územního plánu tudíž v daném případě nedosahuje takové
intenzity, že by ji bylo možno považovat za závažné porušení procesních práv vlastníků
nemovitostí ve Špindlerově Mlýně. Ze záměru města omezit další výstavbu na svém území
jednoznačně vyplývá možnost, že u pozemků, jež byly určeny předchozím územním plánem
k zástavbě, nový územní plán toto určení na základě výše uvedených obecných východisek změní.
Platí to i o pozemku stěžovatele, který sice představuje proluku mezi dvěma samostatně stojícími
stavbami, svou severovýchodní hranicí však navazuje na les obklopující Špindlerův Mlýn (lokalita
Nad Lověnou). Nelze souhlasit s krajským soudem v tom směru, že pouhé začlenění pozemku
do určité plochy v předchozím územním plánu zakládá jeho vlastníkovi právní nárok, aby seznal
z odůvodnění nového územního plánu konkrétní důvody pro odlišné účelové určení daného
pozemku, resp. jeho začlenění do jiné plochy (jiná situace by byla, pokud by vlastník
pozemku tento dosavadní potenciál využití svého pozemku úspěšně transformoval
např. do podoby rozhodnutí o umístění stavby, které by pak bylo nutno při přípravě nového
územního plánu zohlednit). Nelze zde pomíjet procesní pasivitu stěžovatele během přípravy
územního plánu, jejíž důvody sice v kasační stížnosti naznačil, nicméně nijak svá tvrzení
nedoložil. Na základě podané námitky či připomínky by samozřejmě byl pořizovatel územního
plánu povinen zařazení určitého pozemku do určité funkční plochy podrobně odůvodnit. Teprve
v reakci na navrhovatelovu námitku tak mohl např. upřesnit, proč v určitém místě byla vymezena
určitá funkční plocha, ačkoliv v sousedství byla vymezena jiná. Bez toho, že by odpůrce dostal
na základě podané námitky či připomínky možnost provést konkrétní zdůvodnění určité
odlišnosti, nemůže soud z pouhé existence této odlišnosti bez dalšího dovozovat libovůli
či nerovné zacházení s vlastníky pozemků. Nad rámec nutného odůvodnění nutno podotknout,
že rozsudek krajského soudu je v tomto směru též poněkud nepřesný, neboť pozemek města
p. č. 63/3, určený v napadeném územním plánu pro výstavbu, se zjevně nenachází „hned vedle“
navrhovatelova pozemku p. č. 15/13 – podle katastrální mapy nejenže spolu tyto dva pozemky
nesousedí, ale dělí je vzdálenost více než 200 m.
[22] Z výše popsaných důvodů vyhodnotil Nejvyšší správní soud kasační stížnost
proti usnesení krajského soudu v souladu s ustanovením §110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s. jako důvodnou a usnesení krajského soudu zrušil. Krajský soud, vázán vysloveným
právním názorem Nejvyššího správního soudu, posoudí návrh na zrušení části územního plánu
města Špindlerův Mlýn znovu. Přitom vyjde zejména z toho, jaké důvody zapříčinily procesní
pasivitu stěžovatele během procesu přípravy územního plánu. Jestliže tyto důvody nebudou
prokazatelně vyplývat z objektivních okolností nezávislých na vůli navrhovatele,
resp. z nezákonného postupu odpůrce během přípravy územního plánu, pak krajský soud vyhoví
návrhu pouze v případě, že shledá konkrétní porušení kogentních procesních či hmotněprávních
norem chránících zásadní veřejné zájmy, které stěžejním způsobem předurčují proces přijímání
a obsah opatření obecné povahy (viz výše odstavec [19] a násl. odůvodnění tohoto rozsudku).
IV. Náklady řízení
[23] V novém řízení rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. května 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu