ECLI:CZ:NSS:2012:1.AO.1.2010:247
sp. zn. 1 Ao 1/2010 - 247
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci navrhovatele: Alcan
Strojmetal Aluminium Forging, s. r. o. (dříve STROJMETAL KAMENICE, s. r. o.), se sídlem
Ringhofferova 66, 251 68 Kamenice, zastoupený JUDr. Lukášem Kuboněm, advokátem
se sídlem Choteč 64, 252 26 Choteč, proti odpůrci: obec Kamenice, se sídlem Ringhofferovo
nám. 434, 521 68 Kamenice, zastoupená JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem se sídlem
Slavíkova 1568/23, 120 00 Praha 2, o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy – změny
č. 1 územního plánu obce Kamenice schválené usnesením zastupitelstva obce Kamenice č. 2 dne
12. 7. 2005,
takto:
I. Opatření obecné povahy – změna č. 1 územního plánu obce Kamenice schválená
usnesením zastupitelstva obce Kamenice č. 2 dne 12. 7. 2005 se z r u š u j e
a) v části regulativy na s. 3 v textu: „m) Záplavové území povodně přirozené
v rozsahu daném hranicí ve výkresu č. 1 a č. 3 vč. omezení v tomto území. n)
Záplavové území povodně zvláštní v rozsahu daném hranicí ve výkresu č. 1 a č. 3
vč. omezení v tomto území.“;
b) v části regulativy na s. 33 v textu: „Na konec regulativů se: Vkládá nová část –
Ochrana před průchodem vlny vzniklé povodní: Celý text ochrana před průchodem
vlny vzniklé povodní je závazný regulativ: V souladu s povodňovým plánem obce
vymezením ploch záplavových území – vyznačených ve výkresu č. 3, ve kterých
je zakázáno:
• Umísťovat, povolovat ani provádět stavby s výjimkou vodních děl, jimiž
se upravuje vodní tok, převádějí povodňové průtoky, provádějí opatření
na ochranu před povodněmi nebo která jinak souvisejí s vodním tokem nebo
jimiž se zlepšují odtokové poměry, staveb pro jímání vod, odvádění odpadních
vod a odvádění srážkových vod a dále nezbytných staveb dopravní a technické
infrastruktury,
• Těžit nerosty a zeminu způsobem zhoršujícím odtok povodňových vod,
• Skladovat odplavitelný materiál, látky a předměty,
• Zřizovat oplocení, živé ploty a jiné podobné překážky,
• Zřizovat tábory, kempy a jiná dočasná ubytovací zařízení.“;
c) v grafické části v zobrazení odpovídajícímu závaznému jevu „Zátopové území
(Q100)“;
a to dnem vyhlášení tohoto rozsudku.
II. Ve zbývající části se návrh zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Obsah návrhu na zrušení opatření obecné povahy
[1] Nejvyššímu správnímu soudu byl dne 31. 3. 2010 doručen návrh navrhovatele na zrušení
části opatření obecné povahy – změny č. 1 územního plánu obce Kamenice schválené usnesením
zastupitelstva obce Kamenice č. 2 dne 12. 7. 2005 (dále též „změna č. 1“). Závazná část změny
č. 1 byla vyhlášena obecně závaznou vyhláškou obce Kamenice č. 2/2005, kterou se mění obecně
závazná vyhláška obce Kamenice č. 11/2000, o vyhlášení závazné části územně plánovací
dokumentace obce Kamenice (dále též „vyhláška č. 2/2005“).
[2] Navrhovatel nejprve dovozuje svou aktivní legitimaci z tvrzení, že napadeným opatřením
obecné povahy byla dotčena jeho právní sféra. Na základě jeho žádosti o vydání stavebního
povolení na stavbu „Hala technologie HCM, rekonstrukce vnitrozávodní komunikace
vč. přípojek inženýrských sítí (areálových) Kamenice, Ringhofferova č. p. 66 na pozemku
parc. č. 551/14, 551/16, 580/1, 580/3 v kat. úz. Těptín“ bylo u Obecního úřadu v obci
Kamenice (dále jen „stavební úřad“) zahájeno řízení o vydání stavebního povolení pod
čj. SU 1043/06. Usnesením stavebního úřadu ze dne 17. 4. 2007 byla žádost navrhovatele
zamítnuta; k odvolání navrhovatele Krajský úřad Středočeského kraje rozhodnutím ze dne
17. 4. 2007, čj. 110555/2007/KUKS, usnesení stavebního úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Rozhodnutím ze dne 7. 8. 2008 stavební úřad žádost navrhovatele opět zamítl, přičemž
svou argumentaci opřel o ustanovení napadeného opatření obecné povahy. Na základě odvolání
navrhovatele bylo rozhodnutí stavebního úřadu Krajským úřadem Středočeského kraje opětovně
zrušeno rozhodnutím ze dne 25. 11. 2008, čj. 171778/2008/KUKS, a věc vrácena k dalšímu
řízení; krajský úřad však i přesto ve svém rozhodnutí uvedl, že územně plánovací dokumentace
byla řádně projednána a schválena zastupitelstvem obce a je tedy platná a že v případě
navrhovatele se jedná o nový velký zdroj znečištění, jehož umístění byť ve stávajícím areálu
navrhovatele je v rozporu se schváleným územním plánem. Rovněž v dalším řízení týkajícím
se žádosti navrhovatele o umístění stavby a vydání stavebního povolení stavby vnitrozávodní
komunikace a oplocení části areálu navrhovatele vedené u stavebního úřadu pod sp. zn. 1616/08
nebyl navrhovatel dosud úspěšný ze stejných důvodů – pro nesoulad navrhované stavby
s územním plánem obce Kamenice.
[3] Navrhovatel shrnul, že v rámci stavebních řízení vznikly pochybnosti, zda technologie
HCM (horizontal cast modul – horizontální lití) není v rozporu s územním plánem ve znění
změny č. 1, který zakazuje v daném území výstavbu hutních a slévárenských provozů či chemické
výroby; projednávány byly rovněž otázky životního prostředí a záplavového území. Navrhovatel
poukazuje na skutečnost, že na základě objednávky stavebního úřadu byl vypracován znalecký
posudek ČVUT, strojní fakulty, Ústavu výrobních strojů a mechanismů, podle nějž nelze
technologii HCM hodnotit jako slévárenskou a zařadit ji do kategorie slévárenských procesů:
technologie HCM proto není v rozporu s napadeným opatřením obecné povahy. Navrhovatel
podotýká, že sám odpůrce zpochybnil obsah napadeného opatření obecné povahy žádostí
Krajskému úřadu Středočeského kraje o stanovisko ze dne 8. 2. 2008. Z odpovědi krajského
úřadu ze dne 27. 2. 2008, čj. 31621/2008/KUSK, je patrné, že opatření obecné povahy bylo
posouzeno toliko zjednodušeně z hlediska procesního a nikoliv hmotněprávního a obsahového
s tím, aby byl zpracován nový územní plán.
[4] Konečně k otázce aktivní žalobní legitimace navrhovatel uvedl, že mu zákon při řízení
o vydání územního plánu přiznává právo podávat námitky, neboť je vlastníkem pozemků
a staveb, které jsou dotčeny veřejně prospěšnými opatřeními, za něž lze považovat omezení
obsažená v napadeném opatření obecné povahy (např. vymezení uzávěr za účelem snížení emisí).
Z tohoto důvodu je navrhovatel oprávněn tvrdit zásah do své hmotněprávní sféry, který ostatně
není pouze pravděpodobný, ale reálně existující v praxi.
[5] V další části návrhu se navrhovatel věnoval rozporu napadeného opatření obecné povahy
s platnou právní úpravou. Úvodem tvrdí, že změna č. 1 byla zastupitelstvem obce Kamenice
přijata zejména proto, aby byl znemožněn jakýkoliv další rozvoj podnikání navrhovatele,
resp. byla vydána účelově kvůli tomu, že navrhovatel pojal záměr vybudovat v obci halu HCM,
kde by došlo k instalaci zahraniční technologie HCM, která by produkovala hliníkové tyče
sloužící výhradně jako polotovary pro stávající kovárenské provozy společnosti. Rozpor s platnou
právní úpravou pak navrhovatel konkrétně spatřuje ve dvou skutečnostech: za prvé v tom,
že obec Kamenice napadeným opatřením obecné povahy zakázala budovat na území obce nové
velké zdroje znečištění podle zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých
dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší); za druhé v tom, že tímto opatřením obecné povahy
vyhlásila území, kde by měla stát navrhovatelem nově vybudovaná hala HCM, záplavovým
územím.
[6] K první otázce navrhovatel konstatoval, že dne 10. 7. 2006 vydal Krajský úřad
Středočeského kraje, jako orgán ochrany ovzduší podle §48 odst. 1 zákona o ochraně ovzduší,
rozhodnutí čj. 68775/2006/KUSK/6/OŽP/Vk, jímž ve smyslu §17 odst. 1 písm. c) téhož
zákona povolil navrhovateli stavbu velkého zdroje znečišťování ovzduší – Haly technologie
HCM. Podle navrhovatele jsou podmínky ochrany ovzduší stanovené v rozhodnutí podle §17
odst. 1 zákona o ochraně ovzduší závazné pro správní úřady, které vydávají rozhodnutí podle
zvláštních právních předpisů. Těmi jsou míněny úřady rozhodující podle zákona č. 50/1976 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Navrhovatel zdůrazňuje, že citované
povolení obsahuje i přesný popis zdroje znečištění, emisní limity znečišťujících látek a další
podmínky ochrany ovzduší, opatření k vyloučení rizik možného znečišťování životního prostředí
či podmínky zajišťující ochranu životního prostředí. V této souvislosti pak poukazuje
na skutečnost, že k povolení stavby zdroje znečištění ovzduší se vyjádřila souhlasně i Česká
inspekce životního prostředí a celá problematika byla podrobně projednána v rámci procesu EIA
se závěrem, že technologie HCM splňuje veškeré požadavky emisních limitů a předpisů.
Navrhovatel je proto přesvědčen, že ve věci ochrany ovzduší je příslušným orgánem pouze
krajský úřad; stavební úřad by měl řešit pouze problematiku umístění stavby, nikoliv
však odborné otázky, které do jeho kompetence nepatří.
[7] K druhé otázce navrhovatel poukázal na sdělení Městského úřadu v Říčanech jako
vodoprávního úřadu o vymezení záplavových území a aktivních záplavových zón,
podle nějž správci toků nepožadují záplavové území vyhlásit, a tudíž území označené
v napadeném opatření obecné povahy jako záplavové vodoprávní úřad vůbec nevyhlásil. Rovněž
ve zmiňovaném řízení o umístění stavby a vydání stavebního povolení stavby vnitrozávodní
komunikace a oplocení části areálu navrhovatele, vydal tentýž vodoprávní úřad dne 9. 3. 2009
své vyjádření, v němž netlumočil žádné námitky ani připomínky, neboť obě stavby se nenachází
v území zaplavovaném vodou, nemohou ovlivnit odtokové poměry, a vodoprávní úřad proto
nebude tyto stavby projednávat podle §17 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně
některých zákonů (vodní zákon).
[8] Podle navrhovatele tedy obec při vydávání opatření obecné povahy zneužila zákonem jí
svěřenou působnost; orgány obce zneužily své pravomoci na úseku územního plánování. Listina
základních práv a svobod umožňuje každému svobodně podnikat. Pokud má obec Kamenice
a někteří její občané snahu toto podnikání a rozvoj navrhovatele omezit, musí se tak dít
zákonným způsobem a dle platného práva, nikoliv odkazem na opatření obecné povahy,
které ve svých ustanoveních odporuje vydaným rozhodnutím kompetentních orgánů či zcela
svévolně bez opory v zákoně vymezuje záplavové území tam, kde fakticky není vyhlášeno
vodoprávním úřadem.
[9] Napadené opatření obecné povahy rovněž nesplňuje základní náležitosti právního
předpisu zejména pro neurčitost a nejasný výklad přijatých regulativů a pro jejich nerozumnost.
Provedená obecná omezení obce nejsou odůvodnitelná tvrzením obce, že je jejím právem určit
limity a podmínky využití území. Má-li být omezení zákonné, musí být provedeno v rozumné
míře a v souladu se stávajícím využitím území. Navrhovatel ve svém areálu provozuje svou
výrobní činnost (slévárenskou a hutní) od devatenáctého století. Změna podmínek využití území
územním plánem (stanovení záplavového území či dalších regulativů) nemůže měnit způsob
využití předmětného pozemku oproti stavu, který již existuje. K tomu navrhovatel poznamenává,
že v jeho případě existuje rozhodnutí o využití území, které se vztahuje na jeho výrobní činnost.
V rámci stavebního řízení je proto nutno posuzovat soulad zamýšlené stavby s územním
rozhodnutím, resp. se stávajícím způsobem využití území: ve stavebním řízení by se vůbec neměl
posuzovat soulad stavby s územním plánem. Navrhovatel dodává, že z hlediska rozvoje areálu
navrhovatele jde jen o modernizaci jeho celkového uspořádání a technologického vybavení.
Z hlediska stavebně technického se proto jedná o stavbu podle §32 odst. 2 písm. c) stavebního
zákona, tedy o stavbu umísťovanou v prostorech stávajícího areálu navrhovatele.
[10] Navrhovatel je podle svých slov největším zaměstnavatelem v obci Kamenice
s dlouholetou tradicí; investicí do stavby haly technologie HCM chce rozšířit provoz, což bude
mít za následek zvýšení počtu pracovních míst v obci. Snahy o znemožnění výstavby této haly
podle navrhovatele plynou z neznalosti odborné problematiky a z obav před něčím novým.
Technologie HCM je přitom moderní a nesrovnatelně šetrnější technologie k životnímu prostředí
než jiné dosud existující srovnatelné provozy v České republice i ve světě. Technologie nevyrábí
odlitky, a tudíž nesplňuje podstatu slévárenského a hutního provozu. Navrhovatel rovněž
poukázal na škodu, která mu v souvislosti se stavbou haly technologie HCM vzniká,
neboť pro nesoulad projektu s územním plánem obce neobdržel dotaci z operačního programu
Podnikání a inovace – programu Potenciál a současně mu byly přislíbeny Ministerstvem průmyslu
a obchodu investiční pobídky.
[11] Navrhovatel závěrem odkázal na algoritmus přezkumu opatření obecné povahy vytyčený
Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 27. 9. 2005, čj. 1 Ao 1/2005-98, publikovaný
pod č. 740/2006 Sb. NSS, s tím, že v dané věci půjde zejména o čtvrtý a pátý krok přezkumu,
a navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil vyhlášku č. 11/2000, o vyhlášení závazné části územně
plánovací dokumentace obce Kamenice, ve znění obecně závazné vyhlášky obce Kamenice
č. 2/2005, kterou se mění obecně závazná vyhláška obce Kamenice č. j. 11/2000, o vyhlášení
závazné části územně plánovací dokumentace obce Kamenice. K výzvě soudu pak navrhovatel
podáním doručeným soudu dne 6. 4. 2010 upřesnil návrh tak, že se domáhá zrušení pouze části
opatření obecné povahy: navrhovatel tedy navrhl, aby Nejvyšší správní soud dnem,
který v rozsudku určí, zrušil následující změny územního plánu vyhlášené obecně závaznou
vyhláškou obce Kamenice č. 2/2005, kterou se mění obecně závazná vyhláška obce Kamenice
č. j. 11/2000, o vyhlášení závazné části územně plánovací dokumentace obce Kamenice:
- Článek 3 Závazné části
„Závaznými částmi územního plánu obce Kamenice jsou: (…)
• Limity exhalací z průmyslové výroby na úrovni roku současného stavu, viz PV
(pozn.**).
• Záplavové území povodně přirozené v rozsahu daném hranicí ve výkresu č. 1 a č. 3
vč. omezení v tomto území.
• Záplavové území povodně zvláštní v rozsahu daném hranicí ve výkresu č. 1 a č. 3 vč.
omezení v tomto území (…)“
- Článek 6 Zásady pro funkční regulaci (v grafické části výkres č. 1)
„PV – Území průmyslové výroby
Slouží převážně pro umisťování zařízení výroby, mimo provozů hutních, slévárenských,
chemické výroby a těžby rudných a nerudných surovin*), a zařízení služeb.
Maximální kapacita těchto zařízení je dána tím, že nezvýší znečištění životního prostředí
obce nad stávající hodnoty**), pokud právní předpis nestanoví hodnoty nižší.
Přípustné funkční využití:
• Zařízení výroby, mimo výše zmíněné, a služeb, sklady, skladovací plochy a veřejné
provozy (…)
*) To je činností zařazených v odvětvové klasifikaci Českého statistického úřadu:
• DF – 21 Výroba koksu, jaderných paliv, rafinérské zpracování ropy,
• DG – 24 Výroba základních chemických látek, příprava léčiv a chemických vláken,
• DH – 25 Výroba pryžových a plastických výrobků,
• DI – 26 Výroba ostatních nekovových minerálních výrobků,
• DJ – 27 Výroba základních kovů a hutních výrobků,
• a obdobných.
**) Limity zatížení urbanizovaného i neurbanizovaného území z hlediska ochrany složek
životního prostředí a zachování ekologické stability jsou stanoveny ve výši jejich úrovně
zjištěné před návrhem nového zařízení, pokud právní předpis nestanoví hodnoty nižší.
To znamená, že se rovnají úrovni imisí znečisťujících látek naměřených autorizovaným
měřením ovzduší a množství a složení odpadních vod vypouštěných do obecní
kanalizace, čistírny odpadních vod, případně vodních toků v tomto roce. Stejné
ustanovení platí i pro zbývající škodliviny životního prostředí jako jsou prašnost, hluk
a vibrace a další.“
- Článek 9a Těžba, výroba a skladování
„(…) Územní plán nepovoluje umístění nových velkých provozoven, mimo v současnosti
stabilizované, a nových nebo zvýšených výrobních kapacit; viz PV (…)
Územní plán nepovoluje umísťovat nové velké a střední zdroje znečišťování ovzduší
a dalších složek životního prostředí z výroby.“
- Článek 11 Uspořádání a limity technického vybavení (v grafické části výkres č. 3 a 4)
„(…) Neumísťovat nové zvláště velké, velké a střední zdroje znečišťování ovzduší, mimo
objekt CO a plošné zdroje – rodinné domy vytápěné plynem, a omezovat stávající.“
- Článek 12a Ochrana před povodněmi
„V souladu s povodňovým plánem obce jsou vymezeny plochy záplavových území –
výkres č. 3, ve kterých je zakázáno:
• umísťovat, povolovat či provádět stavby s výjimkou vodních děl, jimiž se upravuje
vodní tok, převádějí povodňové průtoky, provádějí opatření na ochranu před
povodněmi nebo která jinak souvisejí s vodním tokem nebo jimiž se zlepšují
odtokové poměry, staveb pro jímání vod, odvádění odpadních vod a odvádění
srážkových vod a dále nezbytných staveb dopravní a technické infrastruktury,
• těžit nerosty a zeminu způsobem zhoršujícím odtok povodňových vod,
• provádět terénní úpravy zhoršující odtok povrchových vod,
• skladovat odplavitelný materiál, látky a předměty,
• zřizovat oplocení, živé ploty a jiné podobné překážky, zřizovat tábory, kempy a jiná
dočasná ubytovací zařízení.“
II.
Vyjádření odpůrce
[12] Odpůrce ve svém vyjádření k návrhu na zrušení části citovaného opatření obecné povahy
doručeném soudu dne 13. 4. 2010 uvedl, že změna č. 1 byla vydána zákonem stanoveným
způsobem v mezích působnosti a pravomoci obce, je v souladu se zákonem a zásadou
proporcionality a nezkrátila navrhovatele na jeho právech. Ten v návrhu zaměňuje řízení
o umístění či povolení konkrétní stavby s řízením o přezkumu opatření obecné povahy.
[13] K podmínkám řízení odpůrce namítl, že návrh není přípustný, neboť navrhovatel vede
správní řízení týkající se stavby haly technologie HCM a dalších staveb, v nichž je posuzován
soulad s napadeným opatřením obecné povahy: v souladu s §101a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) může navrhovatel podat návrh na zrušení opatření
obecné povahy nebo jeho části jen společně se žalobou proti rozhodnutí o umístění či povolení
předmětných staveb. Podle odpůrce nejsou splněny ani podmínky aktivní žalobní legitimace,
neboť navrhovatel tvrdí pouze zásah do své „hmotněprávní sféry“, avšak neuvádí, o která
konkrétní práva, jichž je nositelem, by se mělo jednat. Zkrácení práv navrhovatele nepůsobí
skutečnost, že byl dle stavebního zákona oprávněn podat proti návrhu opatření obecné povahy
(změny územního plánu) námitky, resp. že „vznikla řada dotazů“ týkajících se souladu jím
navrhovaných staveb s napadeným opatřením obecné povahy. Navrhovatel si navíc v návrhu
protiřečí, neboť na jedné straně má za to, že se jej napadená část opatření obecné povahy dotýká,
avšak na druhé straně namítá, že podle znaleckého posudku jím navrhované stavby v rozporu
s opatřením obecné povahy nejsou: pak ovšem nemůže být ani nikterak zkrácen na svých
právech.
[14] Odpůrce dále uvedl, že nemá zájem na znemožnění rozvoje podnikání navrhovatele či
jiných osob v obci, hodlá pouze toto podnikání korigovat platným územním plánem obce.
Napadené opatření obecné povahy začalo být pořizováno již před rokem 2004 a netýká se pouze
lokalit navrhovatele. Navrhovatel neuvádí, v rozporu s jakou právní úpravou by změna č. 1 měla
být; tvrdí pouze, že je v rozporu s jím zmiňovanými „rozhodnutími a stanovisky“. Odpůrce
připomíná, že vyhláška jako právní předpis nemůže být s individuálním správním aktem
v rozporu. Ačkoliv rozhodnutí a vyjádření dotčených orgánů k určité stavbě mohou být kladná,
nemají vliv na regulativy územního plánu a na nutnost jejich splnění.
[15] Navrhovatelem uváděné pravomocné rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje
o povolení stavby zdroje znečišťování ovzduší nemá žádnou souvislost s napadeným opatřením
obecné povahy. Změna č. 1 nijak neodnímá pravomoc k vydání správních rozhodnutí ani nemění
příslušnost k vydání povolení zdroje znečišťování ovzduší dle zákona o ochraně ovzduší.
Odpůrce připomíná, že umístění či povolení stavby musí splňovat požadavky jak zvláštních
předpisů, tak i územně plánovací dokumentace: splnění jedné z podmínek nepředznamenává
splnění podmínek ostatních. K samotné regulaci výstavby zdrojů znečištění na území obce
odpůrce odkázal na §1, 2 a 10 odst. 1 stavebního zákona, z nichž vyplývá, že územní plány
stanoví zejména prostorové uspořádání území, konkrétní podmínky využití ploch, jakož i limity
využití území, a to (mimo jiné) se zřetelem na ochranu ovzduší. Z těchto ustanovení a z práva
obce na samosprávu, jakož i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007,
čj. 2 Ao 2/2007-73 (dostupný na www.nssoud.cz), pak dovozuje, že rozhodování o podobě
a využití území je výsledkem určité politické procedury: je tedy na vůli obce, zda bude
např. omezovat vymezení ploch pro průmysl, popř. sice tyto plochy vymezí, ale stanoví přísnější
podmínky pro jejich využití, pokud je stanovení těchto regulativů provedeno v zákonných
mezích. Jestliže má obec právo stanovit, kde budou realizovány jaké stavby, potom je legitimní,
aby příslušný regulativ tyto přípustné stavby charakterizoval – např. velikostí prodejní plochy,
způsobem využití, limitací zátěže území apod. Napadené opatření obecné povahy použilo
ve svém regulativu pojem „zdroj znečišťování ovzduší“, který je zákonem o ochraně ovzduší
definován a o jeho významu a určitosti tedy nemůže být pochyb. Tento regulativ nebyl
zpochybňován dotčenými orgány státní správy včetně orgánu ochrany ovzduší. Odpůrce konečně
dodává, že obec Kamenice je rekreační a rezidenční obcí s orientací na čisté a zdravé prostředí
pro bydlení. Tato skutečnost společně s tím, že se obec nachází v inverzní kotlině, byla důvodem
pro stanovení regulativu týkajícího se zdrojů znečištění ovzduší.
[16] K vymezení záplavových území odpůrce konstatoval, že i zde navrhovatel směšuje řízení
podle vodního zákona s regulativy územního plánu. Obdobně jako u problematiky zdrojů
znečišťování ovzduší odpůrce uvedl, že obec v územním plánu vymezuje zejména plochy
zastavitelné a nezastavitelné, přičemž není rozhodný název určité plochy, ale je rozhodná vůle
obce na určitých v územním plánu vymezených plochách regulovat či omezit z určitých důvodů
výstavbu (zde konkrétně z důvodu ochrany území podél koryt vodních toků vymezených
v povodňovém plánu obce). Jde tedy o regulativ územního plánu vycházející z povodňového
plánu obce; není proto zřejmé, proč navrhovatel uvádí, že vodoprávní orgán nevyhlásil v daném
území záplavové pásmo, neboť o tuto situaci se zde nejedná. Tento regulativ nebyl zpochybněn
dotčenými orgány státní správy včetně vodoprávního úřadu. Odpůrce připomíná, že právě areál
výrobního závodu navrhovatele je ohrožen jak povodněmi přirozenými, tak zvláštními,
a v minulosti byl několikrát zaplaven, jak je uvedeno v povodňovém plánu obce a jak vyplývá
z dalších podkladů (Studie převedení velkých vod areálem Strojmetalu Kamenice a. s.
vypracovaná Hydroprojektem Praha v září 2006, dokument VD Hamerský rybník – parametry
zvláštních povodní, vypracovaný společností Vodní díla – TBD a. s. v říjnu 2006). Stanovení
předmětného zátopového území je podle odpůrce v souladu s §66 odst. 5 vodního zákona.
[17] Domáhá-li se navrhovatel i zrušení části opatření obecné povahy vymezujícího funkční
využití plochy PV – Území průmyslové výroby, neuvádí, v čem by měla být tato část v rozporu
s právními předpisy. Navrhovatel rovněž uvádí řadu skutečností, které s napadeným opatřením
obecné povahy a s řízením o jeho zrušení nijak nesouvisí – podstata technologie HCM,
argumenty odpůrců tohoto projektu, tvrzení o nemalých škodách. Napadené opatření obecné
povahy podle odpůrce neznemožňuje výrobní činnost navrhovatele ani nemění a naopak
zachovává existující funkční využití jeho závodu, jakož ani nemění či neruší již vydaná územní
rozhodnutí či stávající podmínky provozu a využití staveb navrhovatele a námitky navrhovatele
v tomto směru jsou tak zcela liché. Ze všech těchto důvodů odpůrce navrhl, aby Nejvyšší správní
soud návrh na zrušení části opatření obecné povahy zamítl s tím, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení.
III.
Replika navrhovatele
[18] Dne 4. 5. 2010 byla soudu doručena replika navrhovatele, v níž tento nesouhlasil
s tvrzením odpůrce, že návrh je nepřípustný: stavební řízení, která navrhovatel vede, dosud
nebyla ukončena pravomocnými rozhodnutími, a navrhovatel tedy není oprávněn podat žalobu
ve správním soudnictví ve smyslu §101a odst. 1 druhá věta s. ř. s. Navrhovatel nesměšuje řízení
o umístění či povolení konkrétní stavby s řízením o přezkumu opatření obecné povahy; na tato
stavební a územní řízení poukazoval pouze proto, aby prokázal svou aktivní legitimaci, neboť
z nich jasně plyne zkrácení subjektivních práv navrhovatele vyplývající z nesouladu navrhovaných
staveb s územním plánem obce.
[19] Ve vztahu ke znečišťování ovzduší označil navrhovatel tvrzení odpůrce, že obec
Kamenice je rezidenční obcí umístěnou v inverzním údolí, za účelové a poukázal na spotřebu
plynu ve své provozovně ve srovnání se spotřebou plynu v obci; rovněž zopakoval, že zatížení
životního prostředí bylo podrobně projednáno v procesu EIA s tím, že technologie HCM splňuje
veškeré požadavky emisních limitů. Ke stanovení záplavového území poukázal na to,
že v dokumentu VD Hamerský rybník – parametry zvláštních povodní ani v jiném navazujícím
dokumentu nebyly stanoveny záplavové čáry této povodně. Odpůrce rovněž neuvádí, jak byly
stanoveny záplavové čáry v povodňovém plánu obce, a proto není zřejmé, proč byla vyhotovena
Studie převedení velkých vod areálem společnosti Strojmetal Kamenice a. s., když nebyla dále
nijak zohledněna. Odkazy odpůrce na stanoviska Krajského úřadu ze dne 11. 7. 2005
a Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 8. 3. 2006 nejsou podle navrhovatele relevantní,
neboť v této době nebyl vypracován dokument VD Hamerský rybník – parametry zvláštních
povodní ani Studie převedení velkých vod areálem společnosti Strojmetal Kamenice a. s.
Uváděl-li navrhovatel v návrhu, že vodoprávní úřad nevyhlásil v daném území záplavové pásmo,
poukazoval tím na skutečnost, že obec při vydávání obecně závazné vyhlášky zneužila zákonem
jí svěřenou pravomoc na úseku územního plánování. Navrhovatel rovněž zdůraznil, že odpůrce
s navrhovatelem tuto otázku nikdy nekonzultoval a nepožádal o relevantní podklady
a bez dalšího označil území areálu navrhovatele jako území ohrožené povodněmi, což potvrzuje
rozpor napadeného opatření obecné povahy se zásadou proporcionality.
[20] K tvrzení odpůrce, že v návrhu není uvedeno, s jakou právní úpravou by měl být územní
plán obce v rozporu, navrhovatel poukázal na svá tvrzení o překročení či zneužití působnosti
a pravomoci a nedodržení hlediska proporcionality odpůrcem. Tvrdí-li odpůrce, že rozhodování
o podobě využití území je ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu výsledkem určité
politické procedury, pak je navrhovatel přesvědčen, že způsob přijetí změny č. 1 územního plánu
obce Kamenice výsledkem korektní politické procedury nebyl, k čemuž poukazuje na dopis
starosty obce Kamenice Mgr. Tomáše Kláska zastupitelům obce ze dne 26. 2. 2008, v němž
starosta označil změnu za účelovou. Připomíná, že v době rozhodování o změně územního plánu
bylo mezi zastupiteli šest bývalých zaměstnanců navrhovatele (tehdy ještě státního podniku), kteří
jej museli z důvodu naprosté nekompetentnosti a chybného rozhodování opustit. Navrhovatel
nesouhlasí ani s tvrzením odpůrce, že si ve svém návrhu protiřečí: skutečnost, že v případě
technologie HCM nejde o slévárenský provoz, který by tedy neměl být v rozporu s přijatou
změnou územního plánu, jež slévárenské provozy zakazuje, nemění nic na tom, že i tato změna
územního plánu byla přijata zcela účelově.
[21] Závěrem repliky navrhovatel doplnil svůj návrh námitkou, že změna územně plánovací
dokumentace se pořizovala přesto, že nedošlo v návrhem napadené části ke změně podmínek,
na základě kterých byla územně plánovací dokumentace schválena. V této souvislosti bez bližší
argumentace poukázal na odpůrcem zcela nedostatečně zpracovaný návrh zadání změny
územního plánu. Změnou územně plánovací dokumentace pak podle navrhovatele došlo
k zásahu do práva navrhovatele na vlastnictví a na svobodný výkon povolání.
IV.
Postup Nejvyššího správního soudu
[22] Nejvyšší správní soud obstaral potřebné správní spisy a vyjádření stran. Za účelem
vyjasnění argumentace a provedení potřebných důkazů nařídil soud na den 6. 5. 2010 ústní
jednání, na němž strany setrvaly na svých návrzích. Přepis záznamu je obsažen v soudním spisu
na č. l. 123 – 146; zvukový záznam z jednání je připojen na č. l. 147 soudního spisu. V závěru
ústního jednání předsedkyně senátu postupem podle §48 odst. 1 písm. a) s. ř. s., řízení ve věci
přerušila s tím, že Nejvyšší správní soud podá návrh Ústavnímu soudu na zrušení dílu 7 hlavy II
části třetí s. ř. s. Za primární důvod protiústavnosti soud považoval absenci lhůty k podání
návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části.
[23] Ústavní soud nálezem ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 34/10, návrh Nejvyššího
správního soudu zamítl. Ústavní soud uvedl, že absence lhůty sama o sobě protiústavní není a její
protiústavnost by bylo lze nalézt pouze v kontextu konkrétního případu. V dané věci ovšem dle
názoru Ústavního soudu princip právní jistoty jednoznačně nepřevážil nad možností podat návrh
soudu na zrušení opatření obecné povahy. Podporu pro tento závěr Ústavní soud shledal ve třech
důvodech: 1) v dřívější nemožnosti napadat územní plány před soudem, 2) ve změnách právních
názorů soudů na to, zda územní plány přijaté za účinnosti stavebního zákona z roku 1976 jsou
opatřeními obecné povahy, a na materiální a formální pojetí opatření obecné povahy,
3) ve skutečnosti, že kritizovaná absence lhůty k podání návrhu již byla zákonodárcem odstraněna
(novela soudního řádu správního provedená zákonem č. 303/2011 Sb.). Předsedkyně senátu nato
usnesením ze dne 9. 8. 2012, č. j. 1 Ao 1/2010 – 229, podle §48 odst. 5 s. ř. s. rozhodla,
že se v řízení pokračuje.
[24] Nejvyšší správní soud vázán názorem Ústavního soudu přezkoumal napadené opatření
obecné povahy bez ohledu na dobu, jež uplynula od jeho přijetí. Nejprve zkoumal podmínky
řízení, následně pak důvodnost návrhu ve věci samé. Dospěl přitom k závěru, že návrh je z části
důvodný.
V.
Podmínky řízení
[25] Podmínkami řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části
(§101a s. ř. s.), jsou zejména existence opatření obecné povahy, aktivní žalobní legitimace
navrhovatele a formulace závěrečného návrhu (shodně např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 9. 2008, č. j. 9 Ao 1/2008 – 34, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
[26] Změna územního plánu obce se v době přijetí napadeného opatření obecné povahy
vydávala podle §31 ve spojení s §20 až 29 stavebního zákona, přičemž závaznou část změny
územního plánu obce vyhlašovalo zastupitelstvo obce obecně závaznou vyhláškou [§29 odst. 3
stavebního zákona ve spojení s §84 odst. 2 písm. b) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní
zřízení)]. Změnu č. 1 územního plánu obce Kamenice, která byla vydána formou obecně závazné
vyhlášky, je třeba v souladu se závěry Ústavního soudu považovat za opatření obecné povahy
(viz nález sp. zn. Pl. ÚS 14/07 ze dne 19. 11. 2008 a nález sp. zn. IV. ÚS 2239/07 ze dne
17. 3. 2009, přístupné na http://nalus.usoud.cz).
[27] O vydání změny č. 1 územního plánu obce Kamenice rozhodlo zastupitelstvo obce
Kamenice na zasedání konaném dne 12. 7. 2005 usnesením č. 2. Závazné části změny č. 1 byly
v souladu s §29 odst. 3 stavebního zákona ve spojení s §84 odst. 2 písm. b) obecního zřízení
vyhlášeny veřejnou vyhláškou, která byla vyvěšena na úřední desku odpůrce dne 13. 7. 2005
a sejmuta dne 28. 7. 2005. Změna č. 1 nabyla účinnosti v souladu s §12 odst. 2 větou první
obecního zřízení dne 28. 7. 2005. Podle sdělení odpůrce ze dne 17. 8. 2012 nebyla dosud
změněna ani zrušena. Napadený akt je tedy opatřením obecné povahy, které bylo řádně vydáno
a je účinné. Tato podmínka řízení je splněna.
[28] Aktivně legitimovaným k podání návrhu na zrušení části opatření obecné povahy
je ve smyslu §101a odst. 1 s. ř. s. ten, kdo tvrdí, že byl zkrácen na svých právech vydaným
opatřením obecné povahy. Aktivní legitimace navrhovatelů se tak zakládá pouhým tvrzením
dotčení na jejich právech. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k tomu v usnesení ze dne
21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 120, publikovaném pod č. 1910/2009 Sb. NSS, uvedl:
„Navrhovatel tedy musí v první řadě tvrdit, že existují určitá jemu náležející subjektivní práva, která jsou
opatřením obecné povahy dotčena. (…) Splnění podmínek aktivní procesní legitimace bude tedy dáno, bude-li
stěžovatel logicky konsekventně a myslitelně tvrdit možnost dotčení jeho právní sféry příslušným opatřením obecné
povahy. To, zda je dotčení podle povahy věci vůbec myslitelné, závisí na povaze a předmětu, obsahu a způsobu
regulace prováděné konkrétním opatřením obecné povahy, napadeným návrhem na jeho zrušení. (…) Výjimečně
je též představitelné, aby aktivní procesní legitimace byla dána i tehdy, tvrdí-li navrhovatel, který sám není
vlastníkem nemovitosti ani nemá právo k takové cizí věci na území regulovaném územním plánem,
že jeho vlastnické právo nebo jiné absolutní právo k nemovitosti nacházející se mimo území regulované územním
plánem by bylo přímo dotčeno určitou aktivitou, jejíž provozování na území regulovaném územním plánem tento
plán (jeho změna) připouští. Typicky půjde o vlastníka pozemku sousedícího s územím regulovaným územní
plánem, který by mohl být dotčen určitou aktivitou, jejíž vlivy se významně projeví i na jeho pozemku
(např. exhalacemi, hlukem, zápachem apod.) nebo které povedou k významnému snížení hodnoty jeho majetku.“
(body 31, 34 a 37 usnesení).
[29] Rozšířený senát se ve výše označeném usnesení zabýval i možností odmítnout návrh
na zrušení opatření obecné povahy z důvodu nedostatku aktivní procesní legitimace. Dospěl
k závěru, že „[b]ude-li již z obsahu samotných tvrzení navrhovatele (doplněných případně postupem podle §37
odst. 5 věty první s. ř. s.) patrné, že i kdyby byla pravdivá, nemůže být navrhovatel (zejména pro povahu věci
nebo jinou zcela zjevnou skutečnost) ve své právní sféře opatřením obecné povahy dotčen, je na místě odmítnout
návrh jako nepřípustný podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.“ (bod 33 usnesení). Nejvyšší správní soud
konstantně judikuje, že „postup podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., tedy odmítnutí návrhu usnesením,
jestliže návrh byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou, lze vyhradit pouze případům nedostatku procesní
legitimace a jen zcela zjevným nedostatkům legitimace hmotné, zjistitelným bez pochyb okamžitě, zpravidla
již ze žaloby samé. Pokud tomu tak není, musí soud návrh „propustit do řízení ve věci“, kdy teprve, vyjde-li
nedostatek aktivní legitimace najevo, bude s ohledem na tuto skutečnost rozhodnuto ve věci rozsudkem.“
(rozsudek ze dne 27. 9. 2005, č. j. 4 As 50/2004 – 59). V posledně citovaném rozsudku
jsou uvedeny rovněž příklady nedostatku procesní legitimace (absence osoby v právním slova
smyslu na místě žalobce, nedostatek tvrzení o poškozených právech, nedostatek tvrzení o tom,
že napadené rozhodnutí bylo nezákonné) a zcela zjevných nedostatků legitimace hmotné (kdy
žalobce tvrdí porušení práva, jehož již pojmově vůbec nemůže být nositelem). O aplikaci tohoto
právního názoru rovněž v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy či jeho části svědčí
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 3 Ao 2/2009 – 93,
či rozsudek ze dne 25. 11. 2009, č. j. 4 Ao 3/2009 – 97.
[30] V projednávané věci je zřejmé, že navrhovatel je mimo jiné výlučným vlastníkem
nemovitostí parc. č. 551/14, 551/16, 580/1 a 580/3 v katastrálním území Těptín (viz výpis
z katastru nemovitostí, list vlastnictví 3244, založený na č. l. 84 – 86 soudního spisu). V důsledku
přijetí změny č. 1 došlo k zahrnutí těchto pozemků do záplavových území vylučujících realizaci
staveb a ke stanovení limitů pro realizaci nových provozů průmyslové výroby na těchto
pozemcích. Navrhovatel tvrdí, že byl změnou č. 1 zkrácen na svých právech – zejména na právu
podnikat a implicitně též na právu vlastnickém. Svoji dotčenost dokládá podrobným popisem
a písemnou dokumentací územních a stavebních řízení na halu technologie HCM
s tím, že mu změna č. 1 brání v realizaci tohoto záměru. Poukazuje též na škodu, která mu
v důsledku změny č. 1 vzniká.
[31] Lze tedy uzavřít, že navrhovateli náleží vlastnická práva k nemovitostem,
které jsou řešeny napadeným opatřením obecné povahy. Nejvyšší správní soud je toho názoru,
že navrhovatel rovněž dostatečně tvrdí zkrácení svých práv v důsledku vydání opatření obecné
povahy. Současně se soud nedomnívá, že by byly splněny podmínky pro odmítnutí návrhu
z důvodu, že byl podán osobou zjevně neoprávněnou. Soud má tedy za to, že podmínka aktivní
žalobní legitimace je v případě navrhovatele splněna.
[32] Splněna je též podmínka formulace závěrečného návrhu, v němž se, po upřesnění
na výzvu soudu, navrhovatel domáhá zrušení konkrétně uvedených částí územního plánu obce
Kamenice ve znění změny č. 1. V této souvislosti soud poznamenává, že navrhovatel svůj petit
formuloval ve vztahu k „úplnému znění“ obecně závazné vyhlášky č. 11/2000, o vyhlášení
závazné územně plánovací dokumentace obce Kamenice, které v sobě obsahuje zapracované
změny provedené změnou č. 1, resp. vyhláškou č. 2/2005. Nejvyšší správní soud ovšem nemůže
posuzovat a případně rušit „úplné znění“ územního plánu obce Kamenice, nýbrž pouze samu
změnu č. 1 tohoto územního plánu, která je fakticky návrhem napadena. Rovněž soud není nadán
pravomocí rušit ustanovení vyhlášky č. 2/2005, neboť obecně závazná vyhláška v daném případě
slouží pouze jako publikační prostředek, jímž se obsah změny územního plánu komunikuje
adresátům (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2006, č. j. 1 Ao 1/2006 – 74,
publikovaný pod č. 968/2006 Sb. NSS). Předmětem řízení tedy nemohou být publikační
vyhlášky, ani úplné znění územního plánu, nýbrž pouze změna č. 1, která sestává z textové části,
z části regulativy a z grafické části. Nejvyšší správní soud proto petit formulovaný navrhovatelem
považuje za návrh na zrušení částí změny č. 1, které obsahově tomuto petitu odpovídají.
[33] Odpůrce v souvislosti s podmínkami řízení namítal, že návrh je neprojednatelný neboť
navrhovatel vede správní řízení týkající se stavby haly technologie HCM a dalších staveb, v nichž
je posuzován soulad s napadeným opatřením obecné povahy. Podle §101a odst. 1 věta druhá
s. ř. s. přitom může navrhovatel podat návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části
jen společně se žalobou proti rozhodnutí o umístění či povolení předmětných staveb. K tomu
Nejvyšší správní soud podotýká, že aplikace citovaného ustanovení je vyhrazena případům,
kdy již příslušné správní řízení bylo v neprospěch navrhovatele ukončeno (tj. např. návrh
na umístění stavby byl pravomocně zamítnut). Teprve poté totiž vzniká navrhovateli právo podat
ve správním soudnictví příslušnou žalobu proti správnímu rozhodnutí [subsidiarita správního
soudnictví a podmínka vyčerpání opravných prostředků - §5, §68 písm. a) s. ř. s.]. Z podkladů
předložených navrhovatelem a z ústních přednesů navrhovatele i odpůrce však vyplývá,
že předmětná správní řízení, jež navrhovatel vede, v době podání návrhu na zrušení části změny
č. 1 pravomocně ukončena nebyla. Navrhovatel tudíž v době podání návrhu na zrušení části
změny č. 1 nebyl oprávněn podat žalobu proti některému správnímu rozhodnutí, v němž
se posuzoval soulad záměru navrhovatele s napadeným opatřením obecné povahy. Lze tedy
uzavřít, že navrhovatel nebyl v době podání návrhu limitován ustanovením §101a odst. 1 věta
druhá, a projednání jeho návrhu proto nic nebrání.
VI.
Posouzení důvodnosti návrhu
[34] V otázce meritorního přezkumu vychází ustálená judikatura Nejvyššího správního
soudu z pětistupňového algoritmu, vyjádřeného již v rozsudku ze dne 27. 9. 2005,
č. j. 1 Ao 1/2005 - 98, publikovaného pod číslem 740/2006 Sb. NSS. Tento algoritmus spočívá
v pěti krocích, a to za prvé, v přezkumu pravomoci správního orgánu vydat opatření obecné
povahy; za druhé, v přezkumu otázky, zda správní orgán při vydávání opatření obecné povahy
nepřekročil meze zákonem vymezené působnosti (jednání ultra vires); za třetí, v přezkumu otázky,
zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným postupem; za čtvrté v přezkumu
obsahu opatření obecné povahy z hlediska jeho rozporu se zákonem (materiální kritérium);
za páté v přezkumu obsahu vydaného opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality
(kritérium přiměřenosti právní regulace). Soud při přezkumu postupuje od prvního kroku
k dalším s tím, že pokud u některého z kroků algoritmu shledá důvod pro zrušení napadeného
opatření obecné povahy, aplikací dalších kroků se již nezabývá.
[35] K první otázce pravomoci postačí konstatovat, že zastupitelstvo obce Kamenice bylo
na základě §12, §13, §26 odst. 2 a §31 odst. 1 stavebního zákona a §84 odst. 2 písm. b)
obecního zřízení v rozhodném znění, nadáno pravomocí vydat změnu územního plánu obce
Kamenice. Navrhovatel ostatně otázku pravomoci v návrhu nijak nezpochybňoval: pokud
hovořil o zneužití pravomoci odpůrcem, mířila jeho námitka obsahově buď k otázce překročení
působnosti nebo k otázce zákonnosti, případně proporcionality změny č. 1.
[36] K druhému bodu algoritmu – otázce působnosti – navrhovatel namítal překročení
působnosti jednak v případě regulace zdrojů znečišťování ovzduší, jednak v případě vymezení
záplavových území. V prvním případě Nejvyšší správní soud jednání odpůrce ultra vires neshledal
a ztotožnil se s jeho přesvědčivou argumentací. Námitka navrhovatele zde zjevně míří vůči části
změny územního plánu, které zakazují na území obce umísťovat nové velké a střední zdroje
znečišťování ovzduší. Ze skutečnosti, že krajský úřad podle §17 odst. 1 písm. c) ve spojení s §48
odst. 1 písm. r) zákona o ochraně ovzduší v rozhodném znění povolil navrhovateli stavbu
velkého zdroje znečišťování ovzduší, nelze dovozovat, že by odpůrce neměl oprávnění regulovat
výstavbu zdrojů znečišťování ovzduší v územním plánu. Krajský úřad totiž rozhoduje o povolení
stavby konkrétního zdroje znečišťování, avšak nemá pravomoc obecně (bez vztahu
ke konkrétnímu záměru) omezit či vyloučit stavbu takových zdrojů na určitém území,
např. na území obce. Vzhledem k formulaci obsahu a účelu územních plánů obcí vyplývajících
z §1, 2 a 10 stavebního zákona (zejména stanovení limitů využití území) naopak takové
oprávnění nelze upřít obci v její územně plánovací dokumentaci. Regulativem zakazujícím
na území obce umísťovat nové velké a střední zdroje znečišťování ovzduší tedy odpůrce
nezasáhl do působnosti orgánů ochrany ovzduší ani orgánů jiných a s ohledem na obsah a účel
územního plánu byl oprávněn takový regulativ přijmout.
[37] Ke zcela opačnému závěru však zdejší soud dospěl v případě vymezení záplavových
území. Jakkoliv podle §1 odst. 2 stavebního zákona vytváří územní plánování předpoklady
k zabezpečení trvalého souladu všech přírodních, civilizačních a kulturních hodnot v území,
zejména se zřetelem na péči o životní prostředí a ochranu jeho hlavních složek - půdy, vody
a ovzduší, je k vymezení záplavového území podle §66 odst. 1 vodního zákona výslovně
oprávněn pouze vodoprávní úřad. Ponechání vymezení záplavových území pouze
na vodoprávních úřadech je odůvodněno zejména tím, že s vymezením záplavového území,
resp. jeho aktivní zóny (viz §66 odst. 2 vodního zákona) je spojena celá řada omezení vlastníků
dotčených nemovitostí stanovená vodním zákonem (§67). Pro zpracování návrhu a stanovení
záplavového území navíc platí poměrně rigidní postup s přesně specifikovanými podklady
pro zpracování návrhu a náležitostmi návrhu (srov. vyhlášku Ministerstva životního prostředí
č. 236/2002 Sb., o způsobu a rozsahu zpracovávání návrhu a stanovování záplavových území).
Není proto možné, aby si orgán územního plánování bez ohledu na zákonem a vyhláškou
předpokládaný postup a vymezenou působnost vodoprávního úřadu osoboval právo sám
závazně stanovit v územním plánu jak záplavové území, tak i některá nebo všechna omezení
vlastníků dotčených nemovitostí, která vodní zákon normuje pouze pro aktivní zóny záplavových
území stanovených vodoprávním úřadem. Opačný přístup by vedl k úplné zbytečnosti
rozhodování vodoprávních úřadů na tomto úseku, což nemohl být záměr zákonodárce.
[38] Odpůrce přitom nemohl dovozovat svou působnost v této otázce z §66 odst. 5 vodního
zákona, podle nějž – ve znění platném v době přijetí změny územního plánu – pokud záplavová
území nejsou určena, mohou vodoprávní a stavební úřady při své činnosti vycházet zejména
z dostupných podkladů správců povodí a správců vodních toků o pravděpodobné hranici území
ohroženého povodněmi. Toto ustanovení směřovalo na případy konkrétní rozhodovací činnosti
stavebního úřadu (např. územní rozhodnutí či stavební povolení) nebo vodoprávního úřadu
a umožňovalo příslušným správním orgánům zohlednit v konkrétním případě nebezpečí záplav,
byť záplavové území nebylo vodoprávním úřadem stanoveno. Územní plán je však dlouhodobé
opatření, které z tohoto ustanovení, vykazujícího prvky určité naléhavosti a nutnosti řešit situaci
bez záplavového území, nemůže vycházet. Závěr o jednání odpůrce ultra vires v případě stanovení
záplavového území nemůže zvrátit ani námitka, že tento regulativ vychází z povodňového plánu
obce, neboť povodňový plán závazně nestanovuje záplavová území, pouze může zachycovat
záplavová území již vodoprávním úřadem stanovená [srov. §71 odst. 2 písm. c) vodního zákona];
ani námitka, že předmětný regulativ nebyl zpochybněn dotčenými orgány státní správy včetně
vodoprávního úřadu, neboť absence protestu ze strany těchto orgánů, potažmo vodoprávního
úřadu, nemůže založit působnost odpůrce v této věci.
[39] Konečně nelze působnost odpůrce v této oblasti odvodit ani z §31a stavebního zákona,
který byl do stavebního zákona včleněn zákonem č. 422/2002 Sb., kterým se mění zákon
č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších
předpisů. Toto ustanovení se sice zabývá otázkou záplav, nicméně řeší situaci nastalou
po záplavách (ex post). Jedná se o reakci na ničivé záplavy v roce 2002, jejichž důsledky si vyžádaly
bezodkladné změny územně plánovací dokumentace pro území dotčené záplavami [viz důvodová
zpráva k zákonu č. 422/2002 Sb., tisk č. 39/0, Poslanecká sněmovna 2002 – 2006, digitální
repozitář, www.psp.cz). Jestliže na území regulovaném územním plánem dojde k rozsáhlým
záplavám, je tedy příslušný orgán územního plánování oprávněn zrušit územně plánovací
dokumentaci pro území dotčené záplavami a současně rozhodnout o pořízení změny územně
plánovací dokumentace, která ve vymezeném dotčeném území zohlední důsledky záplav.
Oprávnění obce stanovovat ve svém územním plánu autonomně záplavová území však ani z této
úpravy neplyne.
[40] Námitka je v této části důvodná; Nejvyšší správní soud se proto v dalších krocích již
otázkou zákonnosti vymezení záplavových území nezabýval.
[41] Dalším krokem algoritmu je posuzování zákonnosti procesního postupu odpůrce.
Navrhovatel v této souvislosti konstatoval, že nedošlo ke změně podmínek, na základě kterých
byl původní územní plán schválen, a poukázal na nedostatečně zpracovaný návrh zadání změny
územního plánu. Při ústním jednání navrhovatel upřesnil, že v návrhu zadání změny č. 1 nebyla
obsažena otázka vymezení záplavových území.
[42] Podle §30 stavebního zákona orgán územního plánování, který je příslušný k pořízení
územně plánovací dokumentace, soustavně sleduje, zda se nezměnily podmínky, na základě
kterých byla územně plánovací dokumentace schválena. Dojde-li ke změně těchto podmínek,
orgán územního plánování pořídí změnu územně plánovací dokumentace. Toto ustanovení
ovšem nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu vykládat tak, že by zakotvovalo jedinou
možnou situaci, při níž lze přikročit ke změně územně plánovací dokumentace. Toto ustanovení
pouze přikazuje orgánu územního plánování, aby při změně příslušných podmínek přistoupil
k pořízení změny územně plánovací dokumentace. Nezakazuje mu ovšem, aby změnu pořídil
i bez změny těchto podmínek z rozličných jiných důvodů – povinností orgánu územního
plánování je pouze to, aby územně plánovací dokumentaci pořizoval v souladu s potřebami
rozvoje území (§17 odst. 1 stavebního zákona). Důvodem pro pořízení změny tak může
být např. i podnět třetí osoby (viz §17 odst. 2 stavebního zákona), přijetí nové právní úpravy
na úseku, který se dotýká jevů a regulativů zachycených v územně plánovací dokumentaci, snaha
upřesnit dosavadní územně plánovací dokumentaci s ohledem na potřeby aplikační praxe apod.
[43] V návrhu zadání změny č. 1 z dubna 2004 je uvedeno, že změna územního plánu byla
vyvolána potřebou aktualizace územního plánu po čtyřech letech a nutností jeho úpravy
vyplývajících z upřesněných potřeb obce a zpřesnění textu. „Změna se zejména týká textové části,
kde se drobně upravují a sjednocují regulativy pro jednotlivé plochy na základě zkušeností
stavebního úřadu s rozhodováním podle územního plánu, upřesňují podmínky výstavby
na pozemcích ve styku s přírodními prvky dle detailního projednání s orgány ochrany přírody,
upřesňuje se funkční využití u některých druhů ploch. V grafické části se provádí drobné
korektury a aktualizace výkresů.“ Obsah návrhu zadání také těmto důvodům změny č. 1
odpovídá a vzhledem k výše uvedené úvaze o podmínkách pro pořízení změny územního plánu
lze důvody pořízení změny č. 1 považovat za zákonné. Struktura a obsah návrhu zadání též plně
odpovídá příloze č. 1 vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoje č. 135/2001 Sb., o územně
plánovacích podkladech a územně plánovací dokumentaci.
[44] Je nicméně pravdou, že v návrhu zadání nebyla řešena otázka vymezení záplavových
území a též stanovení limitů pro plochy průmyslové výroby (zákaz výstavby některých druhů
provozů, zákaz výstavby provozů znečišťujících životní prostředí nad stávající hodnoty, zákaz
umísťování velkých a středních zdrojů znečišťování ovzduší). Jedinou stručnou zmínkou byl text
v bodu 15 návrhu zadání, který hovořil o tom, že součástí výkresu limitů využití území jsou
i zátopová území stanovená v povodňovém plánu obce. Nejvyšší správní soud ze správního spisu
ověřil, že všechny tyto regulativy byly začleněny do změny č. 1 v průběhu jejího pořizování zjevně
na základě dvou podnětů Občanského sdružení Kamenice z června 2004. Tuto skutečnost
však soud nepovažuje za rozpornou se zákonem. Proces pořizování územně plánovací
dokumentace je totiž dynamický. Zadání změny územního plánu je pouze východiskem celého
procesu, avšak stavební zákon nestanoví, že by výsledek tohoto procesu (tj. schválená změna
územního plánu) měl obsahově plně korespondovat s obsahem zadání (srov. přiměřeně rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2010, č. j. 1 Ao 5/2010 – 169, publikovaný
pod č. 2266/2011 Sb. NSS). Všechny uvedené regulativy, byť nebyly součástí návrhu zadání, byly
obsaženy v návrhu změny č. 1. Až o něm se vede řízení s možností dotčených subjektů podávat
proti zvolenému řešení námitky (§22 odst. 4 stavebního zákona). V této souvislosti nemůže být
úspěšné ani tvrzení navrhovatele o překvapivosti změny č. 1 způsobené tím, že napadené
regulativy nebyly součástí zadání.
[45] Nejvyšší správní soud na základě těchto úvah nepovažuje námitky navrhovatele na úrovni
třetího kroku algoritmu za důvodné. Jiná procesní pochybení, který by mohla mít vliv na právní
sféru navrhovatele, soud v kontextu podaného návrhu neshledal.
[46] Do rámce čtvrtého kroku algoritmu přezkumu opatření obecné povahy lze zařadit
navrhovatelův nesouhlas s vymezením tří regulativů ve změně č. 1: 1) zákaz umisťovat provozy
hutní, slévárenské, chemické výroby a těžby rudných a nerudných surovin v území průmyslové
výroby; 2) regulativ maximální kapacity zařízení průmyslové výroby spočívající v nezvýšení
znečištění životního prostředí obce nad stávající hodnoty; 3) zákaz umísťovat nové velké
a střední zdroje znečištění z výroby. Bez bližšího odůvodnění navrhovatel konstatoval,
že napadené opatření obecné povahy je nejasné, neurčité a nerozumné. Změna podmínek využití
území územním plánem (stanovení záplavového území či dalších regulativů) nemůže podle
navrhovatele měnit způsob využití předmětného pozemku oproti stavu, který již existuje.
Navrhovatel též tvrdil, že napadené části změny č. 1 byly přijaty účelově, aby bylo navrhovateli
zabráněno v realizaci záměru výstavby haly technologie HCM.
[47] Při posouzení zákonnosti tří zmiňovaných regulativů vyšel Nejvyšší správní soud z §2
odst. 1 písm. a) a b) stavebního zákona, podle nichž mezi úkoly a činnosti územního plánování
náleží stanovení limitů využití území a regulace funkčního a prostorového uspořádání území.
Územní plán obce pak podle §10 odst. 1 téhož zákona stanoví urbanistickou koncepci, řeší
přípustné, nepřípustné, případně podmíněné funkční využití ploch, jejich uspořádání, určuje
základní regulaci území a vymezuje hranice zastavitelného území obce. Podle názoru soudu
napadené tři regulativy nevybočují z právě popsaného zákonného rámce – stanoví totiž limity
využití území, resp. nepřípustné funkční využití ploch, případně určují základní regulaci území
obce.
[48] Konkrétně první regulativ zakazuje umísťování určitých druhů provozů na určitých
plochách (plochy průmyslové výroby): tento typ regulativu tedy stanoví nepřípustné funkční
využití území. O zákonnosti zde nelze mít pochyb; navíc se jedná o zcela běžný typ regulativu,
který se pravidelně vyskytuje v územních plánech obcí. Regulativ není nejasný, neurčitý nebo
nerozumný – jasně totiž určuje, které druhy provozů územní plán nepřipouští. Současně se jedná
o provozy těžkého průmyslu, takže zákaz jejich umísťování v obci, jež se hodlá profilovat jako
obec rezidenční, je plně odůvodnitelný. Skutečnost, že u konkrétních záměrů může dojít
ke sporu, zda se jedná o zakázaný druh provozu, nemá vliv na zákonnost vymezení tohoto
regulativu. Takový spor může být řešen pouze v konkrétním případě v rámci územního řízení.
[49] Druhý regulativ stanoví maximální kapacitu zařízení výroby na plochách průmyslové
výroby, a to ve vztahu k úrovni znečištění životního prostředí. Jedná se tedy o stanovení
přípustného využití území (ploch průmyslové výroby) a současně o stanovení limitů využití
tohoto území: regulativ nelze považovat za nezákonný. Skutečnost, že zákony na úseku ochrany
životního prostředí, resp. jejich prováděcí předpisy, stanoví příslušné limity znečišťování, nebrání
podle názoru soudu samo o sobě obci, aby pro své území stanovila zákaz zhoršování současného
stavu znečištění. Regulativ je jasný a určitý, neboť jednoznačně vymezuje, jaké limity nemohou
být zařízeními výroby překročeny. Termín „stávající hodnoty“ zjevně směřuje na hodnoty
naměřené v roce přijetí změny č. 1, tj. v roce 2005. Předpokladem aplikace tohoto regulativu
v praxi samozřejmě je, že příslušný stavební úřad má potřebné hodnoty znečištění životního
prostředí z roku 2005 k dispozici. Navrhovatel neuvedl, proč by měl být tento regulativ
nerozumný a soud sám jej takovým neshledává, a to i s přihlédnutím k tomu, že odpůrce
nepožaduje do budoucna rapidní snížení znečišťování životního prostředí zařízeními výroby,
nýbrž pouze požaduje zachování současného stavu.
[50] Třetí regulativ zakazuje umísťovat nové velké a střední zdroje znečištění z výroby.
V tomto případě se jedná o základní regulaci území obce (bez vztahu ke konkrétní ploše a jejímu
funkčnímu využití). Změna č. 1 nedefinuje, co je míněno velkým a středním zdrojem
znečišťování. Takovou definici by soud považoval za přínosnou, nicméně přihlédl k argumentaci
odpůrce, že tyto pojmy dostatečně definuje zákon o ochraně ovzduší. Za takové situace
je předmětný regulativ jasný, určitý a s ohledem na zájem obce být rekreační a rezidenční obcí
s orientací na čisté a zdravé prostředí pro bydlení též nevybočuje z mezí rozumnosti.
[51] K obecné námitce nejasnosti, neurčitosti a nerozumnosti změny č. 1 soud poznamenává,
že takové vady neshledal. Lze sice poukázat na nešťastně zvolenou legislativní techniku,
kdy jednotlivé novelizační body změny č. 1 nejsou číslovány, nicméně i přesto se lze ve změně
č. 1 orientovat a zjistit, jak jsou jednotlivé části původního územního plánu měněny.
[52] Nejvyšší správní soud se dále neztotožňuje s tvrzením navrhovatele, že stanovením
předmětných regulativů došlo ke změně způsobu využití pozemků navrhovatele oproti stavu,
který již existuje. Zde se soud plně ztotožňuje s argumentací odpůrce: napadené opatření obecné
povahy neznemožňuje výrobní činnost navrhovatele ani ji nemění a naopak zachovává existující
funkční využití jeho závodu, jakož ani nemění či neruší již vydaná územní rozhodnutí či stávající
podmínky provozu a využití staveb navrhovatele. Pouze do budoucna stanovením nových limitů
omezuje případný další rozvoj výroby.
[53] K námitce účelovosti napadených částí změny č. 1 pak zdejší soud poznamenává,
že z průběhu pořizování změny č. 1 a z ústních přednesů stran při jednání vyplývá, že napadené
části změny č. 1 byly odpůrcem přijaty zjevně z důvodu obavy z navrhovatelem plánovaného
nového provozu – haly technologie HCM. Z tohoto pohledu se nepochybně jedná o účelovou
změnu. Nicméně každý územní plán a každá jeho změna sledují určitý účel. Územní plán
a jeho změny jsou totiž pro obec v podstatě jediným nástrojem, kterým může regulovat využití
svého území. Je přitom nepochybně právem obce rozhodnout o tom, jaký charakter má obec mít:
pokud pak některý z vlastníků nemovitostí na území obce pojme záměr, který je s takovým
charakterem a zájmem obce v rozporu, musí mít obec možnost na tento pro společenství
obyvatel obce nežádoucí záměr reagovat. Jinými slovy reakce obce na konkrétní problém
spočívající ve změně územního plánu není sama o sobě protizákonná. Účelovost takového
jednání obce ve smyslu nepřípustné nezákonnosti by bylo možno shledat jen výjimečně tam,
kde by změna územního plánu byla přijata např. z šikanózních důvodů nebo by byla namířena
výlučně a adresně proti jednomu subjektu apod. K takovým závěrům však v projednávané věci
není prostor: napadené části změny č. 1 regulují obecně všechna území průmyslové výroby, resp.
celé území obce. Nevztahují se tak výlučně na navrhovatele. Jestliže se tedy odpůrce rozhodl
přijmout nové obecné regulativy cestou změny územního plánu, jednal v souladu se zákonem,
byť byl prvotním hybatelem těchto regulativů konkrétní záměr navrhovatele.
[54] Nejvyšší správní soud neshledal s ohledem na shora uvedené ve čtvrtém kroku algoritmu
přezkumu opatření obecné povahy žádná pochybení.
[55] Navrhovatel konečně tvrdí, že změna č. 1 je v napadených částech v rozporu s principem
proporcionality. Nejvyšší správní soud již ve své judikatuře zdůraznil, že si je vědom toho,
že v procesu územního plánování dochází k vážení řady zájmů soukromých i veřejných
a výsledkem pak musí být rozhodnutí o upřednostnění některých zájmů před jinými při zachování
právem předvídané proporcionality a ochrany základních práv před svévolnými a excesivními
zásahy. Obecné rozhodnutí o distribuci zátěže v rámci určitého území při zachování výše
zmíněných zásad je politickou diskrecí konkrétního zastupitelského orgánu územní samosprávy
a vyjadřuje realizaci práva na samosprávu konkrétního územního celku. Nepřiměřené zásahy
soudní moci do konkrétních odůvodněných a zákonných věcných rozhodnutí územní
samosprávy by byly porušením ústavních zásad o dělbě moci (srov. bod 114 rozsudku ze dne
2. 2. 2011, č. j. 6 Ao 6/2010 – 103). Nejvyšší správní soud poukázal ve své předchozí judikatuře
i na to, že se při hodnocení zákonnosti územně plánovací dokumentace řídí zásadou zdrženlivosti
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007 – 73,
publikovaný pod č. 1462/2008 Sb. NSS). Ke zrušení územně plánovacího opatření obecné
povahy by měl proto soud přistoupit, pokud došlo k porušení zákona v nezanedbatelné míře,
resp. v intenzitě zpochybňující zákonnost posuzovaného řízení a opatření jako celku.
[56] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 16. 11. 2010,
č. j. 1 Ao 2/2010 – 116 (publikováno pod č. 2215/2011 Sb. NSS), bod 32, dospěl k závěru,
že „pokud účastník, brojící proti procesním vadám při přijímání opatření obecné povahy, proti věcné správnosti
přijatého řešení, anebo proti neproporčním důsledkům, které plynou z opatření obecné povahy (třetí až pátý
problémový okruh algoritmu), mohl při přiměřené péči o svá práva podat věcné námitky či připomínky
proti správnosti připravovaného řešení a bez objektivních důvodů tak neučinil, nemůže Nejvyšší správní soud
bez závažných důvodů porušit právní jistotu dalších účastníků, kteří svá práva aktivně prosazovali již v průběhu
přípravy územního plánu a nyní tento územní plán respektují. Mohlo by tím docházet k situacím, že by účastníci
v průběhu přípravy neaktivní měli výhodnější postavení a jejich práva by byla chráněna ve větší míře než práva
účastníků, kteří svá práva zákonem předpokládaným způsobem hájili (vigilantibus iura).“
[57] V projednávané věci je ze správních spisů a z přednesů účastníků při jednání soudu
zřejmé, že navrhovatel nepodal ve fázi řízení o změně územního plánu (§22 odst. 4 stavebního
zákona) žádné námitky. Navrhovatel k dotazu soudu, jaké důvody jej vedly k nepodání námitek,
uvedl, že se jednalo především o pracovní důvody a že měl jiné starosti, než se zaobírat tímto
problémem, jelikož neočekával, že zastupitelstvo zaujme vůči navrhovateli takový postoj.
Tyto skutečnosti ovšem nelze v žádném případě považovat za objektivní důvody,
které by navrhovateli zabránili v podání námitek, nýbrž za důvody ryze subjektivní. Nejvyšší
správní soud přihlédl též k tomu, že navrhovatel podal podnět ve fázi návrhu zadání změny č. 1
a že v době projednávání změny č. 1 vedl navrhovatel územní řízení na předmětnou halu
technologie HCM a současně probíhalo posuzování vlivů tohoto záměru na životní prostředí.
Navrhovatel si tedy jednak musel být vědom, že je projednávána změna územního plánu, jednak
vyvíjel značné úsilí k realizaci záměru haly technologie HCM, pro niž je ovšem územní plán
(a jeho případné změny) zcela kardinálním dokumentem.
[58] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že navrhovatel mohl při přiměřené péči o svá práva
podat námitky proti správnosti připravovaného řešení. Skutečnost, že navrhovatel podal ve fázi
návrhu zadání podnět, není v této souvislosti relevantní – podstatné může být pouze
to, zda navrhovatel podal námitku k samotnému návrhu změny č. 1. Nepodstatné je též to,
že o záměru navrhovatele byla zřejmě vedena v obci celospolečenská diskuse: z pohledu
stavebního zákona totiž nedošlo k právně relevantnímu střetu zájmu soukromého a zájmu
veřejného při projednávání změny č. 1.
[59] Soud tedy musel dále vážit, zda existují závažné důvody, pro něž by mohl narušit právní
jistotu dalších účastníků řízení o změně č. 1 a – v případě důvodnosti námitek o nepřiměřenosti
této změny – napadené části opatření obecné povahy zrušit. V rozsudku dne 18. 1. 2011,
č. j. 1 Ao 2/2010 – 185, publikovaném pod č. 2397/2011 Sb. NSS, dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že „za tyto závažné důvody je třeba považovat porušení kogentních procesních a hmotněprávních norem
chránících zásadní veřejné zájmy, které stěžejním způsobem předurčují proces přijímání a obsah opatření obecné
povahy“.
[60] Z citovaného rozsudku plyne, že tyto závažné důvody může soud zohlednit především
v rámci třetího a čtvrtého kroku algoritmu přezkumu opatření obecné povahy (v projednávané
věci nebylo třeba se jimi zaobírat, jelikož námitky navrhovatele v těchto krocích nebyly důvodné).
V případě přezkumu přiměřenosti napadeného opatření obecné povahy je ovšem situace jiná.
Nejvyšší správní soud v navazující judikatuře dospěl k závěru, že „není možné po soudu požadovat,
aby provedl odbornou úvahu ve směru vážení důležitých veřejných zájmů či veřejného zájmu a ochrany vlastnictví
navrhovatelů, aniž by tuto úvahu před ním provedl příslušný správní orgán. Nejvyšší správní soud by takovýto
postup považoval za rozporný s ústavní zásadou dělby mocí, s právem na samosprávu i s ochranou právní jistoty
dalších účastníků, kteří svá práva aktivně prosazovali již v průběhu přípravy územně plánovací dokumentace
a nyní tuto územně plánovací dokumentaci respektují“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 10. 2011, č. j. 6 Ao 5/2011 – 43).
[61] Jelikož navrhovatel v projednávaném případě nepodal ve stanovené lhůtě žádné námitky
v řízení o změně územního plánu, nedošlo ke střetu veřejného a soukromého zájmu na úrovni
územního plánu obce. Jestliže odpůrce neměl možnost se v rámci řízení o změně územního
plánu k námitkám navrhovatele prezentujícím jeho soukromý zájem vyjádřit a vypořádat
se s nimi, nemůže nyní tuto roli převzít správní soud. Z těchto důvodů nebyly naplněny
podmínky pro to, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené části změny č. 1 pro nepřiměřenost.
[62] Závěrem zdejší soud konstatuje, že další skutečnosti, námitky a tvrzení obsažené
v návrhu, nemohly být předmětem řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části,
neměly k němu žádný vztah a žádný vliv na jeho výsledek. Jednalo se především o průběh
jednotlivých územních a stavebních řízení, o charakter technologie HCM, o škodu údajně
vznikající navrhovateli či o skutečnost, že navrhovatel je největším zaměstnavatelem v obci.
Nejvyšší správní soud tyto skutečnosti sice vzal v potaz při posuzování aktivní procesní
legitimace navrhovatele, neboť určitým způsobem dokreslovaly situaci navrhovatele a dotčení
jeho právní sféry, nicméně ve vztahu k aktivní věcné legitimaci se jimi již nezabýval.
VII.
Závěr a náklady řízení
[63] Nejvyšší správní soud po podrobném přezkoumání napadeného opatření obecné povahy
uzavírá, že stanovením záplavového území a omezením činností v tomto území v napadeném
opatření obecné povahy jednal odpůrce mimo oblast své působnosti. Tato omezení se mimo jiné
týkala výše specifikovaných nemovitostí navrhovatele, a zasáhla tak nepochybně do jeho právní
sféry, konkrétně do práva na vlastnictví a práva na podnikání. Z těchto důvodů Nejvyšší správní
soud zrušil části změny č. 1 územního plánu obce Kamenice specifikované ve výroku I. tohoto
rozsudku.
[64] Další námitky navrhovatele se však ukázaly nedůvodnými, a Nejvyšší správní soud proto
návrh ve zbývající části zamítl.
[65] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s §101d odst. 5 s. ř. s., dle něhož nemá
žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2012
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu