ECLI:CZ:NSS:2014:6.AS.29.2014:37
sp. zn. 6 As 29/2014 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: BONVER
WIN, a.s., se sídlem Ostrava-Hrabůvka, Cholevova 1530/1, zastoupené JUDr. Stanislavem
Dvořákem, advokátem se sídlem Praha 8, Pobřežní 392/12, proti žalovanému: Magistrát města
Brna, se sídlem Brno, Dominikánské nám. 1, proti rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne
24. 4. 2012, č. j. MMB/0143137/2012, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2014, č. j. 62 Af 68/2012 - 164,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala kasační stížnost proti rozsudku Krajského
soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) ze dne 16. 1. 2014, č. j. 62 Af 68/2012-164 (dále
jen „napadený rozsudek“), jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
ze dne 24. 4. 2012, č. j. MMB/0143137/2012, kterým bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelky
proti platebnímu výměru vydanému Úřadem městské části Brno-střed (dále jen „správce daně“)
ze dne 30. 1. 2012, č. j. 100078096/VANJ/VHA/005 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).
Tímto prvostupňovým rozhodnutím byl stěžovatelce vyměřen nedoplatek na místním poplatku
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financí podle jiného právního předpisu za období ode dne 1. 10. 2011 do 31. 12. 2011 (dále
jen „rozhodné období“).
V napadeném rozhodnutí žalovaný uvedl, že správce daně vyměřil poplatníkovi místní
poplatek za ohlášená povolená zařízení, která nebyla v období od 1. 10. do 31. 12. 2011
poplatníkem provozována. Stěžovatelka namítala nesprávnost postupu podle zákona o místních
poplatcích ve znění účinném před nabytím účinnosti zákona č. 300/2011 Sb. Podle názoru
stěžovatelky měl být od účinnosti tohoto zákona vybírán místní poplatek pouze za provozovaná
zařízení. Žalovaný odkázal na přechodné ustanovení části třetí čl. VI zákona č. 300/2011 Sb.,
z něhož vyplývá, že správce daně byl oprávněn vyměřovat místní poplatek podle zákona
o místních poplatcích ve znění účinném před novelou zákonem č. 300/2011 Sb.
Kromě toho žalovaný připomněl, že citované ustanovení bylo zrušeno následující novelou
zákona o místních poplatcích provedenou zákonem č. 458/2011 Sb., jíž došlo k úplnému zrušení
poplatků za výherní hrací přístroje a jiná technická herní zařízení a k jejich nahrazení odvodem
z loterií, jemuž podléhají všechna povolená herní zařízení. Na základě uvedeného žalovaný
platební výměr správce daně potvrdil a odvolání zamítl.
II. Napadený rozsudek
Krajský soud v napadeném rozsudku shledal, že žaloba proti napadenému rozhodnutí
nebyla důvodná. V prvé řadě se zabýval námitkou stěžovatelky dovolávající se protiústavnosti
části zákona č. 183/2010 Sb., jímž byl novelizován zákon o místních poplatcích, již byla vyřešena
Ústavním soudem, a soud ji v souladu se závěry uvedenými v nálezu Ústavního soudu
ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/12 shledal nedůvodnou. Ústavní soud tam dospěl k závěru,
že novela zákona o místních poplatcích provedená zákonem č. 183/2010 Sb., jíž byl poplatek
za jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního
předpisu (zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších
předpisů – dále jen „zákon o loteriích“) zaveden, nebyla přijata ústavně nekonformním
způsobem. V legislativní proceduře tak nelze spatřovat porušení čl. 2 odst. 3, čl. 41 a čl. 44
Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka dále namítala nesrozumitelnost textu novely, která měla spočívat v zavedení
neurčitého pojmu „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného
právního předpisu“. Soud nejprve považuje za nutné upozornit na to, že není možné směšovat
pojem „loterie a jiná podobná hra“ s pojmem „zařízení“, na němž je tato hra provozována.
Přitom odkázal na ustanovení §1 písm. g) zákona o místních poplatcích a §1 a §17 zákona
o loteriích. Podle §1 odst. 1 zákona o loteriích se loterií nebo jinou podobnou hrou rozumí hra,
jíž se účastní dobrovolně každá fyzická osoba, která zaplatí vklad, jehož návratnost se účastníkovi
nezaručuje. Nezáleží při tom, zda se provádí hra pomocí mechanických,
elektronickomechanických, elektronických nebo obdobných zařízení. V rámci druhů loterií
a jiných podobných her převažují tzv. technické hry, jejichž provozování je přímo spojeno
s technickým zařízením sloužícím k provozu této hry a toto je také v jednotlivých povoleních
specifikováno. Mnohdy se jedná o loterie a jiné podobné hry neupravené v části první až čtvrté
zákona o loteriích a povolované Ministerstvem financí na základě zmocnění v ustanovení §50
odst. 3 zákona o loteriích. Do této kategorie her jistě patří i hry provozované prostřednictvím
centrálního loterijního systému (včetně interaktivních videoloterních terminálů). Tyto hry
by bez povolení herního zařízení, které realizaci herního procesu zabezpečuje a v jehož softwaru
je příslušná hra zakomponována, nebylo možno provozovat.
Jiné technické herní zařízení již v zákoně definováno není, nicméně z logického
a systematického hlediska lze mít za to, že se jedná o zařízení odlišné od výherního hracího
přístroje, avšak sloužící témuž účelu. Znamená to tedy, že bude mít podobné, nikoli stejné,
vlastnosti. Interaktivní videoloterní terminál není sám o sobě kompaktní, avšak v důsledku
napojení na centrální řídící jednotku (popř. další dílčí komponenty systému) je schopen realizovat
celý herní proces ve smyslu §1 odst. 1 zákona o loteriích. Za „jiné technické herní zařízení“
tak lze v daném případě považovat takové zařízení, které je odlišné od výherního hracího
přístroje podle §17 zákona o loteriích, které slouží k realizaci loterie nebo jiné podobné hry,
a které je z pohledu funkční nedělitelnosti schopno v důsledku napojení na centrální řídící
jednotku realizovat celý herní proces podle ustanovení §1 odst. 1 zákona o loteriích.
Krajský soud zohlednil rovněž nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011,
sp. zn. Pl. ÚS 29/10, v němž Ústavní soud dospěl k závěru: „…charakter interaktivních videoloterních
systémů neumožňuje jejich podřazení pod úzkou definici výherního hracího přístroje podle §17 odst. 1 loterijního
zákona, neboť videoloterní terminály jakožto koncové herní stanice, které jsou součástí širšího a složitějšího
systému, jehož jádro je umístěno centrálně, postrádají vlastnost kompaktnosti, kterou vyžaduje definice obsažená
v §17 odst. 1 loterijního zákona. Avšak nic nebrání tomu, aby byly podřazeny pod širší definici podle §2
písm. e) loterijního zákona, neboť nepochybně se jedná o zařízení výherním hracím přístrojům podobná a sloužící
témuž účelu“. To plně odpovídá závěrům nejen správce poplatku a žalovaného, ale rovněž
argumentaci prezentované v tomto rozsudku. Za těchto předpokladů lze za předmět místního
poplatku – jiné technické herní zařízení – považovat každý koncový interaktivní videoloterní
terminál.
Krajský soud dále provedl teleologický výklad právní úpravy a za pomoci argumentace
e ratione legis opřené o záznam projednávání návrhu zákona č. 183/2010 Sb., kterým byl
novelizován zákon o místních poplatcích, dospěl k názoru, že zákon o loteriích, jež byl
za svou dvacetiletou historii zásadně novelizován pouze jedenkrát, již dostatečně nereflektoval
vývoj na loterním trhu, zejména pokud jde o nové druhy loterií a jiné podobné hry i nové herní
technologie (např. dálkové hraní atd.). Uvedená situace tak činila značné aplikační problémy
jak provozovatelům, tak i státní správě a obcím. Z toho jednoznačně vyplývá úmysl zákonodárce
alespoň částečně reagovat na aktuální situaci a sjednotit praxi u výherních hracích přístrojů
a u jiných obdobných zařízení tak, aby nedocházelo technologickým vývojem k obcházení
zákona, a tedy aby se za každý „videoterminál“ platilo stejně jako za každý normální „automat“
(řečeno terminologií použitou při projednávání novely zákona). Stěžovatelka provozuje
povolenou loterii nebo jinou podobnou hru prostřednictvím „jiného technického herního
zařízení“ a „jiné technické herní zařízení“ je povolené Ministerstvem financí podle jiného
právního předpisu (zákona o loteriích). V případě stěžovatelky podle krajského soudu byly
splněny všechny zákonné podmínky pro to, aby bylo jím provozovanou loterii
nebo jinou podobnou hru, resp. jiné technické herní zařízení (interaktivní videoloterní terminál),
možno subsumovat pod zákonnou povinnost platit místní poplatek podle §1 písm. g) a §10a
zákona o místních poplatcích.
Pojem „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného
právního přepisu“ je neurčitý a zákon o loteriích či zákon o místních poplatcích
jej nikde nedefinuje, což však nemění nic na skutečnosti, že lze pomocí interpretace dospět
k závěru, že takové zařízení musí mít určité vlastnosti, aby pod tento pojem spadalo. V právě
posuzované věci zařízení stěžovatelky (interaktivní videoloterní terminály) tyto vlastnosti
splňovala, pročež krajský soud dospěl k závěru, že byla správně správcem daně zpoplatněna.
Nelze tak konstatovat, že poplatek stanovený za interaktivní videoloterní terminály byl žalobci
vyměřen nad rámec zákonem stanovené poplatkové povinnosti pro překročení zákonného
rozsahu pojmu „jiné technické herní zařízení“. Tento pojem ani text novely přitom nejsou
nesrozumitelné. Stejně tak krajský soud nesouhlasil s právním názorem stěžovatelky,
že by tímto postupem došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod.
K námitkám směřujícím proti Metodickému sdělení k místnímu poplatku za provozovaný
výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí,
publikovaného dne 6. 8. 2010 Ministerstvem financí – odborem 26 Majetkové daně, daň silniční,
poplatky a oceňování (dále jen „Metodické sdělení“), krajský soud uvedl, že předmětem řízení
o žalobě je přezkum zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí, nikoliv tohoto metodického
sdělení. Námitky týkající se nesprávnosti stěžovatelkou poukazovaných částí zmiňovaného
metodického sdělení bez přímého označení, v čem konkrétně má být žalobou napadené
rozhodnutí nezákonné, jsou proto zčásti neprojednatelné a zčásti jsou na samé hranici
projednatelnosti. Mj. je v metodickém sdělení je vysloveno, že nelze dovozovat, že technická
herní zařízení mají být provozována, aby byla předmětem místního poplatku. Povolená technická
herní zařízení jsou tedy předmětem poplatku bez ohledu na skutečnost, zda jsou provozována
či nikoliv. Další námitky vůči nepřesnostem či nesprávnostem textu metodického sdělení
vyhodnotil krajský soud ve vztahu k rozhodnutí žalovaného jako irelevantní či nedůvodné.
K námitkám směřujícím proti posouzení otázky výběru místního poplatku
z „povolených“ či „provozovaných“ jiných technických herních zařízení krajský soud uvedl,
že podle zákona o místních poplatcích poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj
nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního
předpisu (§1 písm. g/ tohoto zákona) podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické
herní zařízení povolené Ministerstvem financí (§10a odst. 1 tohoto zákona). Samo gramatické
znění uvedených ustanovení ukazuje, že sazba poplatku nezávisí na faktickém provozu výherního
hracího přístroje nebo jiného technického herního zařízení. Obdobně se k tomuto vyjádřil
Ústavní soud v usnesení ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 249/99, které se týkalo staršího,
avšak srovnatelného znění zákona o místních poplatcích.
Obecně závazná vyhláška statutárního města Brna č. 21/2010 v souladu se zákonem
stanoví, že poplatku podléhá každý povolený výherní hrací přístroj nebo jiné technické
herní zařízení povolené Ministerstvem financí. Vznik poplatkové povinnosti ve vztahu
k jiným technickým herním zařízením je dle čl. 4 vyhlášky č. 21/2010 vázán na právní moc
povolení jiného technického zařízení vydaného Ministerstvem financí. Takové znění obecně
závazné vyhlášky tedy nejde nad rámec zákona. Jak žalovaný, tak správce poplatku
se tedy správně a v souladu s obecně závaznými předpisy řídili zákonem o místních poplatcích.
Pokud Statutární město Brno stanovilo vznik poplatkové povinnosti na den vydání povolení,
stalo se tak zcela v souladu se zákonnou úpravou. Nad rámec uvedeného krajský soud poukázal
na to, že soudy ve správním soudnictví nejsou oprávněny zasahovat do obecně závazných
vyhlášek obcí, ve smyslu jejich rušení pro rozpor se zákonem, neboť takový postup by byl
nepřípustným zásahem do ústavně zaručeného práva na územní samosprávu obcí.
K charakteru předmětného poplatku krajský soud podrobněji uvedl, že poplatek lze
obecně chápat jako peněžitou dávku zákonem stanovenou, nenávratnou, vybíranou státem
nebo jinými veřejnoprávními korporacemi za zákonem stanovené úkony jejich orgánů. V případě
místních poplatků je tímto zákonem zákon o místních poplatcích. Místní poplatek je nenávratná
částka, která plyne do veřejného rozpočtu obce, za kterou je ve většině případů poskytnut
ekvivalent, resp. protiplnění ze strany obce. U poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj
nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního
předpisu lze toto protiplnění spatřovat v tom, že obec do jisté míry toleruje na svém území
zařízení sloužící k provozování loterií nebo jiných podobných her, které mohou negativně
ovlivnit individuální osudy jednotlivců, jejich blízkých a ve svém důsledku i širšího okolí
(k negativnímu vlivu loterií a jiných podobných her viz blíže nález Ústavního soudu ze dne
7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10). Tento poplatek tedy splňuje obě funkce místních poplatků.
Jednak se jedná funkci regulační, která limituje počet výherních hracích přístrojů a jiných
technických herních zařízení, a dále jde i o jeho funkci fiskální, která slouží k zajištění příjmů
obce. Jeho výše je pak stanovena pevnou částkou. Na druhou stranu u správního poplatku
podle zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, lze v dané
věci protiplnění spatřovat ve vydání povolení správním orgánem k provozování loterie
a jiné podobné hry podle §50 odst. 3 zákona o loteriích, což je nutný předpoklad
pro provozování loterie či jiné podobné hry. Jeho výše je naopak stanovena procentuální částkou
ze zisku dosaženého provozem herního zařízení. Krajský soud rovněž podpůrně odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2013, sp. zn. 2 Afs 37/2013, dostupný
na www.nssoud.cz, podle něhož „… Interaktivní videoloterní terminál představuje "jiné technické zařízení"
ve smyslu §10a zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění po změně provedené zákonem
č. 183/2010 Sb. Zpoplatnění proto podléhá každý koncový terminál, nejen centrální loterní jednotka.
Ustanovení §10a odst. 1 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, je třeba vykládat tak, že poplatku
podléhá každý povolený a nikoliv provozovaný hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení...“
Krajský soud připomněl i legislativní vývoj v dané problematice. Zákon č. 300/2011 Sb.,
kterým se mění zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony, přinesl mj. novelu zákona o loteriích a zákona o místních
poplatcích. Nově tak bylo v §2 písm. l) zákona o loteriích stanoveno, že funkčně nedělitelným
technickým zařízením centrálního loterního systému je „elektronický systém tvořený centrální řídící
jednotkou, místními kontrolními jednotkami a neomezeným počtem připojených koncových interaktivních
videoloterních terminálů (dále jen „interaktivní videoloterní terminál“). Centrální řídící jednotka řídí veškeré herní
procesy, losuje výsledky na základě uplatnění náhody, rozhoduje o všech výhrách a výhry okamžitě zobrazuje
na interaktivním videoloterním terminálu, provádí správu vkladů vložených sázejícími a provádí veškerou
administraci spojenou s průběhem hry. Centrální řídící jednotka se musí vždy nacházet na státním území České
republiky. Interaktivní videoloterní terminál je obsluhován přímo sázejícím a slouží pouze jako zobrazovací
jednotka centrálního loterního systému.“ Novela rovněž upravila znění zákona o místních poplatcích
tak, že z §1 písm. g) a §10a tohoto zákona jednoznačně vyplývalo, že poplatku podléhá
každý koncový interaktivní videoloterní terminál. Tím byl nepřímo potvrzen záměr zákonodárce
zpoplatnit takový systém provozování loterií a jiných podobných her v souvislosti s přijetím
zákona č. 183/2010 Sb., kterým byly do zákona o místních poplatcích vloženy pasáže týkající se
„jiných technických herních zařízení“. Přijetím zákona č. 300/2011 Sb. tak byly potvrzeny
i správné argumentační závěry správce poplatku a žalovaného. Další novela byla provedena
zákonem č. 458/2011 Sb., o změně zákonů související se zřízením jednoho inkasního místa
a dalších změnách daňových a pojistných zákonů. Tento zákon přinesl změnu systematiky, zrušil
místní poplatky za provozovaný výherní hrací přístroj, koncový interaktivní videoloterní terminál
a herní místo lokálního herního systému, a nahradil je odvody z loterií a jiných podobných her.
Krajský soud se věnoval také problematice výkladu přechodného ustanovení čl. VI.
zákona č. 300/2011 Sb., které stanovilo, že místní poplatky za provozované výherní hrací
přístroje nebo jiná technická zařízení, které byly povoleny podle zákona č. 202/1990 Sb.,
o loteriích a jiných podobných her, ve znění účinném před 1. lednem 2012, vyměří
podle dosavadních právních předpisů. K tomu krajský soud dovodil, že zásadním okamžikem
pro výběr tohoto poplatku je tedy den, kterým je tento přístroj, případně jiné technické zařízení
povoleno. Za předpokladu, že tento den předchází 1. 1. 2012, nevztahuje se v případě
vyměřování místního poplatku na takto povolené přístroje a jiná technická zařízení novelizované
znění §10a zákona o místních poplatcích. Takový poplatek lze tedy vyměřit i za jiná technická
zařízení. Tedy ani v této námitce stěžovatelky nedal krajský soud za pravdu. Krajský soud
rovněž nesouhlasil s tvrzením stěžovatelky, že by výše citované přechodné ustanovení bylo
diskriminační. Přitom odkázal na srovnání znění dikce §10a zákona o místních poplatcích
ve znění účinném do 13. 10. 2011 a „nové“ znění od 14. 10. 2011, podle něhož §10a
tohoto zákona poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj podléhá každý povolený hrací přístroj
definovaný v §2 písm. e) zákona o loteriích, (dále jen „výherní hrací přístroj“), každý koncový interaktivní
videoloterní terminál definovaný v §2 písm. l) zákona o loteriích (dále jen „koncový interaktivní
videoloterní terminál“) a každé herní místo lokálního herního systému definovaného v §2 písm. n) zákona
o loteriích (dále jen „herní místo lokálního herního systému“).
Znění §2 písm. e) ani §17 (vyjma vypuštění odst. 11) zákona o loteriích nebylo novelizací
provedenou zákonem č. 300/2011 Sb. dotčeno. Krajský soud tedy neshledal důvod,
proč by neměla být zařízení povolovaná po 13. 10. 2011 předmětem místního poplatku.
Stěžovatelka v tomto smyslu kromě svého tvrzení žádnou argumentaci založenou na komparaci
právních úprav nebo jiných skutečnostech nenabízí. Při srovnání právní úpravy
před a po 13. 10. 2011 dospěl krajský soud k závěru, že jiné technické herní zařízení ve smyslu
shora uvedeného vymezení bylo vždy předmětem místního poplatku.
Pokud stěžovatelka při jednání namítala diskriminační charakter obecně závazné vyhlášky
Statutárního města Brna č. 21/2000, jednalo se o žalobní bod uplatněný po uplynutí lhůty
pro podání žaloby, která podle §72 odst. 1 s.ř.s. činí dva měsíce ode dne doručení písemného
vyhotovení rozhodnutí. Podle §71 odst. 2 s.ř.s. je přitom žalobce oprávněn rozšířit žalobu o další
žalobní body toliko ve lhůtě pro podání žaloby. Lhůta pro podání žaloby v daném případě
uplynula v létě 2012. Jednání soudu se konalo 16. 1. 2014. Tento žalobní bod tak krajský soud
nepřezkoumával. To samé je třeba uvést i ve vztahu k žalobcovu tvrzení o tom, že zákon
č. 183/2010 Sb. nebyl notifikován Evropské komisi. I tento žalobní bod totiž stěžovatelka nově
uvedla až při jednání a tedy po lhůtě pro podání žaloby.
Krajský soud tak uzavřel, že žalovaný aplikoval správný právní předpis a v jeho rámci
správnou právní normu, přitom se nedopustil ani žádného výkladového či procedurálního
pochybení, které by mohlo způsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí. Z uvedených důvodů
žalobu zamítl jako nedůvodnou.
III. Kasační stížnost
V kasační stížnosti proti napadenému rozsudku stěžovatelka podané z důvodu
nezákonnosti napadeného rozsudku spočívající v nesprávném posouzení věci [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.] stěžovatelka napadala právní závěry krajského soudu z následujících důvodů
opírajících o její žalobní argumentaci v řízení před krajským soudem.
V první skupině kasačních námitek stěžovatelka zpochybnila ústavní konformitu novely
zákona o místních poplatcích č. 183/2010 Sb. Především poukázala na to, že část tohoto zákona,
jímž byla novelizována právní úprava místních poplatků, byla do zákona vsunuta v důsledku
pozměňovacího návrhu Senátu Parlamentu ČR, přičemž tento návrh se zjevně netýkal
téhož předmětu původní novely, která byla v legislativním procesu projednávána.
K tomu stěžovatelka odkázala na právní názory Ústavního soudu ČR uvedené v nálezech
sp. zn. Pl. ÚS 21/01 a sp. zn. Pl. ÚS 77/06 a podrobné rozvedení této námitky v žalobě,
z čehož vyplývá, že činí spornou předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost
výsledné právní úpravy po účinnosti této novely od 16. 6. 2010.
Ve druhé skupině kasačních námitek stěžovatelka namítla, že pojem „jiné technické herní
zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“ nemá jasný obsah,
neodpovídá definici výherního hracího přístroje (§17 odst. 1 zákona o loteriích). Stěžovatelka
nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že za předmět místního poplatku – jiné technické herní
zařízení – lze považovat každý koncový interaktivní vidoloterijní terminál. Taková subsumpce
je podle jejího názoru čistě účelová. Stěžovatelka poukázala na výkladový princip in dubio mitius
vyplývající z judikatury Ústavního soudu ČR (nálezy sp. zn. IV. ÚS 666/02
a sp. zn. III. ÚS 319/07), z něhož vyplývá, že na daňové a poplatkové právní normy je třeba klást
zvýšené nároky a při jejich interpretaci je třeba se přiklonit k výkladu souladnému s ústavními
principy a příznivějšímu vzhledem k daňovému subjektu (poplatníkovi).
Ve třetí skupině kasačních námitek stěžovatelka namítala, že žalovaný i krajský soud
se dopustily nesprávné interpretace novely zákona o místních poplatcích, neboť výraz „povolené
Ministerstvem financí“ je potřeba vykládat tak, že jde o znak společný pro všechny legálně
provozované hrací přístroje. Nepovolený hrací přístroj však nelze zpoplatnit. Pokud obecně
závazná vyhláška stanovuje odlišný režim pro výherní hrací přístroje a jiná technická herní
zařízení, překračuje rámec zákona o místních poplatcích a zakládá tak diskriminační zacházení
mezi výherními hracími přístroji a jinými technickými zařízeními. Obecně závazná vyhláška
je tedy nezákonná, neboť nerespektuje výklad zákona o místních poplatcích, podle něhož musí
být znak „provozování“ vyžadován jak u výherních hracích přístrojů, tak i u jiných technických
herních zařízení. Podle žalovaného však u jiných technických herních zařízení postačuje, aby byly
povoleny, a podléhají místnímu poplatku, zatímco výherní hrací přístroje musí být i provozovány,
aby podléhaly místnímu poplatku. U povolených, ale fakticky neprovozovaných zařízení chybí
také regulatorní prvek ochrany před negativními vlivy hracích zařízení, ochrana veřejného zájmu
a v neposlední řadě i hledisko práva na samosprávu. Podle stěžovatelky je obecně závazná
vyhláška též diskriminační, neboť podle jejího čl. 4 vzniká poplatková povinnost u výherních
hracích přístrojů uvedením do provozu, zatímco u jiných technických herních zařízení vzniká
poplatková povinnost právní mocí povolení. Pokud by si obec mohla stanovit,
k jakému okamžiku vznikne poplatková povinnost, nemůže ji stanovit diskriminačně,
tzn. odlišným způsobem pro oba typy zařízení, ačkoliv jejich sociální dopady jsou tytéž.
Stěžovatelka odmítá argument krajského soudu, že tento žalobní bod byl uplatněn po uplynutí
lhůty pro podání žaloby, přičemž odkázal na čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, podle něhož je soud
povinen odhlédnout od podzákonného právního předpisu, je-li nezákonný.
V poslední čtvrté skupině kasačních námitek stěžovatelka tvrdí, že novelu zákona
o místních poplatcích je nutno považovat za tzv. technický předpis ve smyslu směrnice
98/34/ES, o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů,
která v čl. 8 zakládá povinnost notifikovat takový technický předpis Evropské komisi. V případě
senátního pozměňovacího návrhu této novely k žádné notifikaci nedošlo. Proto podle názoru
stěžovatelky platí, že takový právní předpis je nepoužitelný vůči soukromým osobám. Pro případ
sporu o této právní otázce může soud využít řízení o předběžné otázce položené k Soudnímu
dvoru EU podle čl. 267 Smlouvy o fungování EU.
Žalovaný ke kasační stížnosti nepodal žádné podrobné vyjádření, pouze vyjádřil názor
o nedůvodnosti kasačních námitek a správnosti napadeného rozsudku.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
IV.A) Přípustnost kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána včas, osobou oprávněnou a je proti napadenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
IV.B) Právní úprava
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné stručně připomenout relevantní právní úpravu,
která na posuzovanou věc dopadá a která byla již několikráte dříve podrobně vyložena
judikaturou správních soudů.
Zákon o místních poplatcích upravoval s účinností do 13. 10. 2011 v katalogu místních
poplatků v ustanovení §1 písm. g) poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj
nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního
předpisu. Podle ustanovení §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích s účinností
do 13. 10. 2011 platilo, že „poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení
povolené Ministerstvem financí podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní
zařízení povolené Ministerstvem financí. Obec není povinna poskytnout osvobození od tohoto poplatku.
Zákon č. 300/2011 Sb., o změně zákona o loteriích a o změně některých dalších zákonů,
novelizoval jak zákon o místních poplatcích i zákon o loteriích. S účinností od 14. 10. 2011
zněl §1 písm g) zákona o místních poplatcích tak, že obec může vybírat poplatek za provozovaný
výherní hrací přístroj, koncový interaktivní videoloterní terminál a herní místo lokálního herního systému.
Související ustanovení §10a odst. 1 téhož zákona bylo novelizováno tak, že poplatku za provozovaný
výherní hrací přístroj podléhá každý povolený hrací přístroj definovaný v §2 písm. e) zákona č. 202/1990 Sb.,
o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o loteriích“), (dále jen „výherní
hrací přístroj“), každý koncový interaktivní videoloterní terminál definovaný v §2 písm. l)
zákona o loteriích (dále jen „koncový interaktivní videoloterní terminál“) a každé herní místo
lokálního herního systému definovaného v §2 písm. n) zákona o loteriích (dále jen „herní místo lokálního herního
systému“). Obec není povinna poskytnout osvobození od tohoto poplatku. Podle ustanovení §2
písm. l) zákona o loteriích s účinností od 14. 10. 2011 platilo, že loteriemi a jinými podobnými hrami
jsou zejména sázkové hry provozované prostřednictvím funkčně nedělitelného technického zařízení centrálního
loterního systému, jímž je elektronický systém tvořený centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami
a neomezeným počtem připojených koncových interaktivních videoloterních terminálů. Centrální řídící jednotka řídí
veškeré herní procesy, losuje výsledky na základě uplatnění náhody, rozhoduje o všech výhrách a výhry okamžitě
zobrazuje na interaktivním videoloterním terminálu, provádí správu vkladů vložených sázejícími a provádí
veškerou administraci spojenou s průběhem hry. Centrální řídící jednotka se musí vždy nacházet na státním území
České republiky. Interaktivní videoloterní terminál je obsluhován přímo sázejícím a slouží pouze jako zobrazovací
jednotka centrálního loterního systému. Pomocí tohoto systému nelze provozovat loterie a hry podle písmen a), c),
d), f), g), h), m) bodu 1 a n);
Podle čl. VI přechodného ustanovení zákona č. 300/2011 Sb. platí, že místní poplatky
za provozované výherní hrací přístroje nebo jiná technická zařízení, které byly povoleny podle zákona
č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění účinném před 1. lednem 2012, se vyměří
podle dosavadních právních předpisů. Zároveň s účinností od data vyhlášení tohoto zákona
(tzn. 14. 10. 2011) byl změněn §50 odst. 3 a 4 zákona o loteriích tak, že nově platilo, že (3)
Ministerstvo může povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou v zákoně v části první až čtvrté upraveny,
za předpokladu, že v povolení budou všechny podmínky provozování takové loterie a jiné podobné hry podrobně
stanoveny. Použije přitom přiměřeně ustanovení části první až čtvrté tohoto zákona. Ministerstvo v této souvislosti
stanoví provozovateli, aby učinil opatření k zamezení hry osobám, které nedovršily věku 18 let, a k zajištění
veřejného pořádku. (4) Obec může stanovit obecně závaznou vyhláškou, že sázkové hry podle §2 písm. e), g), i),
l), m) a n) a loterie a jiné podobné hry podle §2 písm. j) a §50 odst. 3 mohou být provozovány pouze na místech
a v čase touto vyhláškou určených, nebo stanovit, na kterých místech a v jakém čase je v obci provozování
uvedených loterií a jiných podobných her zakázáno, nebo úplně zakázat provozování uvedených loterií a jiných
podobných her na celém území obce.“.
S účinností od 1. 1. 2012 bylo v důsledku citované novelizace změněno i citované
ustanovení §1 písm. g) zákona o místních poplatcích, které platilo od tohoto data v následující
podobě: Obce mohou vybírat místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj, koncový interaktivní
videoloterní terminál a herní místo lokálního herního systému. Na základě další novelizace zákona
o místních poplatcích zákonem č. 458/2011 Sb. (čl. IX bod 1) byla ustanovení §1 písm. g)
a §10a zákona o místních poplatcích zrušena.
Podle ustanovení §50 odst. 3 zákona o loteriích v rozhodném znění platilo,
že Ministerstvo může povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou v zákoně v části první
až čtvrté upraveny, s tím, že v povolení budou všechny podmínky provozování podrobně
stanoveny. Použije přitom přiměřeně ustanovení části první až čtvrté zákona.
IV.C) Posouzení merita věci
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu i řízení, jež jeho
vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., neshledal přitom vady, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil
ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
K první skupině kasačních námitek směřujících k protiústavnosti novely zákona
o místních poplatcích provedené zákonem č. 183/2010 Sb. Nejvyšší správní soud uvádí
následující. Úlohou obecných a správních soudů není přezkoumávat zákonné právo z hlediska
jeho ústavnosti, pokud však soud shledá, že zákon, podle něhož má být ve věci rozhodnuto,
je v rozporu s ústavním pořádkem, je povinen předložit návrh Ústavnímu soudu ČR na zrušení
tohoto zákona nebo jeho části (čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR). Krajský soud se k námitce
protiústavnosti rovněž vyjádřil, přičemž odkázal na závazný právní názor Ústavního soudu ČR
vyslovený v nálezu Pl. ÚS 6/12. V tomto nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že zákon
č. 183/2010 Sb. byl přijat plně v souladu s pravidly pro přijímání zákonů a v souladu s principy
právotvorby v prostředí materiálního právního státu. Nejednalo se tudíž o právní úpravu
porušující předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost právního řádu, jak tvrdila
stěžovatelka. Konkrétně Ústavní soud v citovaném nálezu uvedl, že v této souvislosti je třeba poukázat
na ustanovení §60 odst. 2 písm. e) zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, který deklaruje,
že návrhem podávaným k projednávané věci je i návrh pozměňovací. Vazba zákona o podpoře sportu
a pozměňovacího návrhu, kterým se mění zákon o místních poplatcích, je pak dána ustanovením §6 písm. d)
zákona o podpoře sportu, které obcím ukládá úkol zabezpečit finanční podporu sportu ze svého rozpočtu.
Proto nelze než odkázat na slova senátora Jaroslava Kubery, který seznámil Senát s pozměňovacím návrhem
a mimo jiné uvedl, že: "… zákon je o podpoře sportu a velmi souvisí s loteriemi a se sázkami, protože část
výtěžků je používána na podporu sportu". Zde je namístě rovněž zdůraznit, že pozměňovací návrhy týkající se
změny zákona o místních poplatcích byly v Senátu diskutovány, a to zejména z pohledu jejich souladu s ústavně
předepsaným způsobem jejich přijímání. Z argumentace uvedené v tomto nálezu vyplývá, že není
případná ani stěžovatelčina argumentace starším nálezem sp. zn. Pl. ÚS 77/06, kde Ústavní soud
po posouzení obsahu a účelu jak původního návrhu zákona, tak i předmětného pozměňovacího
návrhu dospěl k závěru, že obsahy a účely obou zkoumaných předmětů se zásadně lišily
a že tak šlo jen o tzv. pozměňovací návrh, který jím mohl být snad jen ve smyslu formálním,
nikoli však ve smyslu materiálním (bod 69 tohoto nálezu). Jak Ústavní soud v případě posouzení
zákona č. 183/2010 Sb. výslovně uvedl, v nyní posuzované věci se jedná o odlišnou situaci,
neboť takovýto závěr učiněn nebyl. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal
tyto kasační námitky jako důvodné.
Ve druhé skupině kasačních námitek stěžovatelka namítala, že „jiné technické herní
zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“ nemá jasný obsah
a že je třeba tento pojem interpretovat ve světle principu in dubio mitius. Nejvyšší správní soud
názor stěžovatelky nesdílí. Jak plyne z výše uvedeného shrnutí relevantní právní úpravy
v rozhodném období (1. 10. 2011 do 31. 12. 2011), s účinností do 13. 10. 2011 obsahoval §1
písm. g) zákona o místních poplatcích zmocnění obce pro vybírání místního poplatku
za „jiné technické zařízení“, od 14. 10. 2011 se dotčená skutková podstata změnila tak,
že se do dikce zákona dostal přímo pojem „koncový interaktivní videoloterní terminál“. Nejvyšší
správní soud se ve své rozhodovací činnosti k otázce výkladu pojmu „jiné technické zařízení“
ve vztahu k interaktivním videoloterním terminálům vyjádřil již několikrát. Například v rozsudku
ze dne 31. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2013 - 26, Nejvyšší správní soud uvedl: „Aby bylo možno považovat
technické zařízení za tzv. „jiné technické herní zařízení“ ve smyslu zákona o loteriích, musí takové zařízení
do určité míry naplnit vlastnosti výherního hracího přístroje obsažené v ustanovení §17 odst. 1 zákona o loteriích.
Tyto vlastnosti však nelze dovozovat primárně z technických parametrů přístroje, jak činí stěžovatel,
nýbrž především z jejich funkce. V opačném případě by zákonodárce mohl novelizovat a rozšířit dotčené
ustanovení zákona o loteriích a nikoli zákon o místních poplatcích. Jak zevrubně dovodil krajský soud,
svým postupem zákonodárce dal jasně najevo vůli postavit na roveň hrací přístroje a interaktivní videoloterní
terminály jakožto „jiné technické herní zařízení“, a to právě z hlediska poplatkové povinnosti potencionálně
stanovené místní samosprávou. S tímto názorem se zdejší soud plně ztotožňuje. […] Pokud by za jednotku,
z níž se odvádí poplatek, byla považována pouze centrální loterní jednotka, pak by mohli provozovatelé
interaktivních videoloterních terminálů umístit v dané obci nespočet konečných přístrojů určených pro hru
a naprosto by tak byl popřen smysl a účel daného poplatku a přijatých norem.“ (bod 22 a 24). O tento právní
názor se při posouzení věci opřel i krajský soud a Nejvyšší správní soud shledal jeho výklad
naprosto správným.
Na tomto posouzení nic nemění ani argumentace stěžovatelky opřená o princip in dubio
mitius (v pochybnostech mírněji), který obsahově v oblasti daní a poplatků vychází z maximy
nullum tributum sine lege (čl. 11 odst. 5 Listiny). Jakkoliv při interpretaci veřejnoprávní regulace
umožňující zásah do právní sféry subjektu je třeba v situaci zásadních výkladových pochybností
zohlednit tento princip (srv. k tomu zejm. nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2003,
sp. zn. IV. ÚS 666/02, přístupný na http:\\nalus.usoud.cz), Nejvyšší správní soud má za to,
že v posuzované věci pro jeho uplatnění není místo. Krajský soud vyložil pojem „jiné technické
zařízení“ jako neurčitý pojem, ovšem za pomoci ustálené judikatury s praktickou jistotou dovodil,
že pojem interaktivní videoloterní terminál je možno podřadit pod rozsah pojmu užitého
v zákonné skutkové podstatě zakládající oprávnění ke zpoplatnění provozu těchto přístrojů.
Výkladové pochybnosti, které by zakládaly nejednoznačnost či nepřesvědčivost uvedeného
výkladu, zde nebyly dány a stěžovatelka ani v kasační stížnosti nepřinesla žádné relevantní
argumenty, které by mohly aplikaci uvedeného principu odůvodnit. Samotná možnost
jiného výkladu je epitetonem působení právní regulace jako takové a nezakládá bez dalšího
důvody pro upřednostnění „mírnějšího“ výkladu. Jak uvedl i Ústavní soud, „požadavek přesnosti
a srozumitelnosti zákonného pravidla neznamená, že by z ústavního hlediska byla bez významu ustálená
aplikační a interpretační praxe, právě naopak. Tam kde panují nejasnosti, musí k ní orgány veřejné moci
přihlížet, neboť praxe je životem a vlastním naplněním práva. Proto zákon v materiálním smyslu zahrnuje
i judikaturu jako typický výstup aplikační praxe (viz k tomu nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007,
sp. zn. I. ÚS 643/06, přístupný na http://nalus.usoud.cz).
Ke třetí skupině kasačních námitek, v nichž stěžovatelka zpochybnila výklad novely
zákona o místních poplatcích ve vztahu k rozlišování mezi výherním hracím přístrojem
a interaktivním videoterminálem z hlediska jejich „povolení“ Ministerstvem financí.
V této souvislosti se stěžovatelka dovolává i nezákonnosti obecně závazné vyhlášky zastupitelstva
Statutárního města Brna č. 21/2000. K výkladu novely zákona o místních poplatcích a porovnání
smyslu znění ustanovení §1 písm. g) tohoto zákona s účinností do 13. 10. 2011 a od 14. 10. 2011
Nejvyšší správní soud uvádí, že se plně ztotožňuje se závěry krajského soudu. Změna dikce
uvedeného ustanovení skutečně znamenala pouze korektivní novelizaci, kdy od účinnosti novely
zákonem č. 300/2011 Sb. byly již interaktivní videoterminály zpoplatněny na základě výslovné
zmínky v citovaném ustanovení, což není nijak v rozporu s jejich předchozí kvalifikací pod pojem
„jiné technické zařízení“, který byl v citovaném ustanovení obsažen s účinností do 13. 10. 2011.
Samotný znak „povolení“ výherního hracího přístroje či videoloteriního terminálu Ministerstvem
financí nebyl citovanou novelou nijak změněn.
Zásadní rozpor mezi stěžovatelkou a výkladem zastávaným žalovaným i krajským soudem
lze spatřovat ve výkladu znaku „provozu“ interaktivního videoloterního terminálu jako podmínky
pro možnost jeho zpoplatnění. V posuzované věci byl místní poplatek vyměřen stěžovatelce
za provoz povolených ohlášených zařízení, která ovšem nebyla v období od 1. 10. 2011
do 31. 12. 2011 stěžovatelkou provozována. Krajský soud k tomuto problému uvedl,
že podle zákona o místních poplatcích poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní
zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu (§1 písm. g/ tohoto zákona) podléhá
každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí (§10a odst. 1
zákona o místních poplatcích). Samo gramatické znění uvedených ustanovení ukazuje, že sazba poplatku nezávisí
na faktickém provozu výherního hracího přístroje nebo jiného technického herního zařízení.“ Nejvyšší správní
soud k tomuto výkladu dodává, že je třeba jej vnímat v souvislostech systematiky zákona
o místních poplatcích. V již výše citovaném rozsudku ze dne 31. 5. 2013, č.j. 2 Afs 37/2013 - 26
Nejvyšší správní soud dospěl k právnímu názoru, že ustanovení §10a odst. 1 zákona č. 565/1990 Sb.,
o místních poplatcích, je třeba vykládat tak, že poplatku podléhá každý povolený a nikoliv provozovaný hrací
přístroj nebo jiné technické herní zařízení. Vyložil tedy předmětnou právní úpravu tak,
že zatímco pasáž „poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní
zařízení“ je spíše jakýmsi označením daného poplatku, jeho faktický dopad upravuje druhá část,
ve které se již hovoří o povoleném hracím přístroji. Zákonodárce takto presumoval, že v případě
povolení hracího přístroje bude tento též umístěn a bude na něm hra provozována. Nekladl
tedy důraz na fakt, zda je na něm ve skutečnosti daná hra provozována, nýbrž vyšel z logické
domněnky, že tomu tak bude, což lze považovat za jasně vyjádřený úmysl zákonodárce
(srv. bod 32 tohoto rozsudku). Obecně závazná vyhláška Statutárního města Brna vymezuje
poplatkovou povinnost v čl. 2, kde stanoví v naprosté shodě s ustanovením §10a odst. 1 zákona
o místních poplatcích ve znění účinném do 13. 10. 2011, že „poplatku za provozovaný výherní hrací
přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podléhá každý povolený hrací přístroj
nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí. Pokud obecně závazná vyhláška
Statutárního města Brna v čl. 4 odst. 1 činí rozdíl mezi výherními hracími přístroji
a interaktivními videoloterními terminály ohledně okamžiku vzniku poplatkové povinnosti tak,
že u výherního hracího přístroje je tento okamžik dán uvedením do provozu, zatímco
u vidoloterijního terminálu (jiného technického herního zařízení) je tento okamžik dán
jeho povolením, pak jde ve smyslu citované judikatury o přípustný odklon od výkladu zákonné
normy, který však a priori není nezákonný, neboť neukládá žádnou povinnost v rozporu
s citovanou zákonnou právní úpravou. Nebyly tedy naplněny podmínky pro odhlédnutí
od předmětné obecně závazné vyhlášky na základě zásady lex superior derogat legi inferiori,
na základě níž mohou soudy neaplikovat podzákonný právní předpis, je-li v rozporu se zákonem
(čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR). Ani tyto námitky stěžovatelky tedy nebyly Nejvyšším správním
soudem shledány jako důvodné.
Konečně k poslední skupině námitek týkajících se neoznámení novely zákona o místních
poplatcích zákona č. 183/2010 Sb. Evropské komisi, což bylo podle názoru stěžovatelky
nezbytné, neboť je tuto novelu nutno považovat za tzv. technický předpis ve smyslu směrnice
98/34/ES, Nejvyšší správní soud uvádí následující. Krajský soud se touto námitkou věcně
nezabýval s poukazem na to, že tato námitka byla vznesena po uplynutí lhůty k podání žaloby
ve smyslu ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. K tomu lze uvést, že z obsahu žaloby podané
ke krajskému soudu prostřednictvím poštovní přepravy dne 25. 6. 2012, ani z obsahu repliky
stěžovatelky k vyjádření žalovaného ze dne 23. 8. 2012 tato námitka nevyplývá. Samotné
napadené rozhodnutí bylo doručeno stěžovatelce do datové schránky dne 24. 4. 2012. Lhůta
pro rozšíření žaloby o další nenapadené výroky rozhodnutí či nové žalobní body tedy uplynula
v souladu s pravidly pro počítání lhůt v pondělí dne 25. 6. 2012, neboť poslední den lhůty připadl
na den 24. 6. 2012, což byla neděle, tedy den pracovního klidu. Nejvyšší správní soud
se tak ztotožňuje s úsudkem krajského soudu, že tato námitka byla opožděná, přičemž krajský
soud se jí nemusel věcně zabývat.
Toliko obiter dictum Nejvyšší správní soud podotýká, že kdyby přes svou opožděnost
byla tato námitka hypoteticky založena na důvodném nedostatku novely zákona o místních
poplatcích spočívající v nesplnění oznamovací povinnosti vůči Evropské komisi v rozporu
s citovanou směrnicí Evropské unie a byla projednatelná, bylo by povinností vnitrostátního
soudu zabývat se jednak tím, zda je novelu č. 183/2010 Sb. možno považovat za technický
předpis ve smyslu čl. 1 bod 9 citované směrnice. V případě, že by se skutečně jednalo o právní
předpis, který nebyl notifikován v souladu s čl. 8 této směrnice, bylo by na vnitrostátním soudu,
aby zvážil jeho neaplikaci s ohledem na judikaturu Soudního dvora EU (viz k tomu kupř. věc C-
303-04 Lidl Italia Srl v. Comune di Stradella). Vzhledem však k tomu, že krajský soud správně
usoudil, že věcnému přezkumu této námitky brání princip koncentrace řízení, tím méně se může
touto námitkou zabývat věcně Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti. Nejedná
se přitom v této věci o námitku, kterou by soud musel posoudit ex officio bez ohledu na námitky
stěžovatelky (§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.). Z uvedených důvodů nepřichází v předmětné věci
v úvahu ani položení předběžné otázky ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování EU, jak navrhuje
stěžovatelka. Ani tyto námitky tedy nic nemohou změnit na komplexním hodnocení kasační
stížnosti stěžovatelky jako nedůvodné.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky
zamítl jako nedůvodnou (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
V. Náklady řízení
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle ustanovení §60 odst. 1
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
neboť ve věci neměla úspěch. Žalovanému nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné
úřední činnosti, a proto mu Nejvyšší správní soud nepřiznal právo na jejich náhradu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu