ECLI:CZ:NSS:2014:6.AS.31.2012:44
sp. zn. 6 As 31/2012 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobkyně: FTV
Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8 – Libeň, proti žalované: Rada
pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2012,
č. j. 5 A 178/2010 – 42,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2012, č. j. 5 A 178/2010 - 42,
a rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 30. 3. 2010,
sp. zn. 2009/1260/vos/FTV, č. j. BUR/1396/2010, se zrušují a věc
se vrací žalované k dalšímu řízení.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobě
2.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti 5.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 2. 2012, č. j. 5 A 178/2010 – 42, zamítl
žalobu podanou žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové
a televizní vysílání (dále jen „Rada“) ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 2009/1260/vos/FTV,
č. j. BUR/1396/2010 , který byla stěžovatelce uložena pokuta v částce 100.000 Kč za porušení
ust. §31 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o vysílání“), kterého se měla dopustit tím, že dne 22. 9. 2009 od 18:55 h odvysílala pořad Zprávy
TV Prima, resp. reportáž o novém léku na lupénku, ve které je prezentován léčivý účinek
kosmetického přípravku a zcela neobjektivně je o tomto přípravku informováno jako o léku,
čímž došlo k porušení povinnosti zajistit, aby ve zpravodajských pořadech bylo dbáno zásad
objektivity a vyváženosti. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že pro naplnění ust. §31
odst. 3 zákona o vysílání není podstatné, že pojem lék je pojmem laickým a zákon
č. 378/2007 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o léčivech“), jej nezná. Ust. §31
odst. 3 zákona o vysílání neklade na provozovatele vysílání žádná omezení co do tématu
či předmětu zpravodajských a politicko-publicistických pořadů, ale pouze předepisuje způsob,
jakým mají být informace v těchto pořadech prezentovány, tj. objektivním a vyváženým
způsobem. V dané věci stěžovatelka prezentovala kosmetický přípravek jako lék, tj. látku určenou
primárně a výlučně ke zmírňování či odstraňování zdravotních obtíží. Rada tedy nepochybila,
pokud za odvysílání předmětné reportáže uložila stěžovatelce pokutu. Městský soud nepřisvědčil
ani námitce týkající se předchozího upozornění na porušení povinnosti ve smyslu ust. §59 odst. 1
zákona o vysílání, protože je podstatné, že stěžovatelka byla v minulosti upozorněna na porušení
zákona. Časová souvislost obou skutků je tu dána. Upozornění bylo vydáno dne 25. 8. 2009
a pořad, jehož odvysíláním se stěžovatelka dopustila nyní projednávaného deliktu, byl vysílán
dne 22. 9. 2009. Pokud jde o věcnou souvislost, tu je nutno hledat v obecné rovině. Jak
v upozornění ze dne 25. 8. 2009, tak v dané věci šlo o to, že stěžovatelka poskytla věcně
nesprávné informace o tématu reportáže. Není možné vázat požadavek věcné souvislosti přímo
na konkrétní téma pořadu, ve kterém provozovatel vysílání porušil svou povinnost podle
ust. §31 odst. 1 zákona o vysílání. To by totiž vůbec nebylo možné zahájit řízení o správním
deliktu spočívajícím v porušení citovaného ustanovení kromě případů, kdy by se pořad se stejným
tématem, neobjektivně či nevyváženě podaným, objevil ve vysílání opakovaně. I když judikatura
požaduje, aby Rada v odůvodnění rozhodnutí uvedla, jaké konkrétní skutkové okolnosti byly
považovány za protiprávní v rámci předchozího upozornění, nepokládá městský soud za vadu
způsobující nezákonnost rozhodnutí to, že vylíčení konkrétních skutkových okolností
v odůvodnění chybí (je v něm pouze odkaz na spisovou značku věci, v níž bylo vydáno
upozornění). Takto konkrétní popis předchozí věci je na místě v případě, kdy se např. jedná o to,
zda lze daný pořad vůbec zařadit do kategorie pořadů, které mohou vážně narušit vývoj dětí
a mladistvých ve smyslu ust. §32 odst. 1 písm. e) zákona o vysílání (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 8 As 40/2010). To, zda určitý pořad prezentoval
neobjektivní údaje, však nelze nijak dále vnitřně kategorizovat. Jde o skutečnost objektivní,
kterou ani stěžovatelka nepopírá. Spíše polemizovala s pojetím Rady a namítá, že i kosmetické
přípravky mají léčivé účinky a mohou být v tomto smyslu považovány za lék. Stěžovatelka
nepopřela, že upozornění k porušení ust. §31 odst. 3 zákona o vysílání jí bylo již dříve vydáno,
a byla si tedy vědoma toho, že se musí ve zpravodajských pořadech řídit zásadou objektivity
a vyváženosti. To označil městský soud za podstatné pro závěr, že tato námitka není důvodná.
Dále se městský soud vypořádal i s ostatními námitkami.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., ve které primárně namítala, že právní předpisy
pojem lék nepoužívají. Tento pojem byl použit jako tzv. laický pojem, který označoval léčivé
účinky při léčbě lupénky. Lékem může být cokoli, bez ohledu na to, zda již byla účinnost
prokázána způsobem potřebným pro registraci ve smyslu zákona o léčivech. Opačný přístup by
znamenal naprosté a ničím neodůvodněné popření veškeré alternativní medicíny,
např. homeopatické. Stěžovatelka v kasační stížnosti poukázala také na vady správního řízení
při dokazování. K prokázání pravdivosti tvrzení obsažených v předmětné reportáži navrhla
provedení důkazů, které však Rada neprovedla a bez bližšího zdůvodnění konstatovala,
že klinické testy přípravku nebyly provedeny. Stěžovatelka má za to, že jí navržené důkazy mohly
prokázat účinnost předmětného přípravku pro léčbu lupénky. Rada měla navíc ustanovit znalce
v oboru, což se nestalo. Městský soud tento způsob zjišťování skutkového stavu akceptoval.
Stěžovatelka městskému soudu rovněž vytýkala, že nesprávně posoudil věcnou souvislost
předchozího upozornění ze dne 25. 8. 2011 ve smyslu ust. §59 odst. 1 zákona o vysílání
a jednání, za které byla stěžovatelce uložena předmětná pokuta. Poukázala na usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 6 As 26/2010 – 101,
který dovodil, že povaha rozhlasového a televizního vysílání vyžaduje, aby upozornění podle
ust. §59 odst. 1 zákona o vysílání bylo účinné pouze ve vztahu k takovým navazujícím jednáním,
která ve všech podstatných rysech jsou obdobou toho, na jehož závadnost byl provozovatel
upozorněn. Předmětné upozornění se přitom vztahovalo k reportáži o sebevražedném pokusu
dívky, zatímco pokuta byla stěžovatelce uložena za odvysílání reportáže o kosmetickém
přípravku. Stěžovatelka dále poukázala na to, že jí nebyly poskytnuty informace o osobě,
která připravovala podkladové materiály pro rozhodnutí o správním deliktu. Stejně tak namítala,
že se Rada nezabývala všemi kritérii pro uložení pokuty, resp. je nedostatečně odůvodnila. Proto
navrhla zrušení rozsudku městského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Rada ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že nezpochybňuje, že zákon o léčivech
nepoužívá pojem lék, ale pojem léčiva. Kosmetický prostředek však neslouží k léčení a nelze
ho prezentovat jako lék. K námitce poukazující na rozdílnost mezi upozorněním na porušení
zákona ve smyslu ust. §59 zákona o vysílání a sankcionovaným jednáním Rada uvedla,
že předmětné upozornění plně vyhovovalo požadavkům, které na Radu klade zákon o vysílání
a judikatura. Ve vztahu mezi předchozím upozorněním a následně uloženou pokutou
je významná tzv. typová shodnost či podobnost v podstatných rysech, jak se o tom
vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 3. 4. 2012,
č. j. 6 As 26/2010 - 101. Podle stěžovatelky bylo tomuto dostáno, neboť ve vztahu k povinnosti
podle ust. §31 odst. 3 zákona o vysílání je za tyto podstatné rysy (podobnost) potřeba považovat
to, zda byl pořadí zpravodajský či publicistický, zda se jednalo o předtočenou reportáž či o přímý
a obtížně korigovatelný příspěvek, zda byly porušeny zásady objektivity a vyváženosti a jakým
způsobem. V dané věci bylo upozornění i pokuta uložena za odvysílání předem připravené
reportáže v rámci zpravodajského pořadu Zprávy TV Prima. Tím došlo k porušení ust. §31
odst. 3 zákona o vysílání, neboť byly poskytnuty věcně nesprávné informace. Stěžovatelka se tedy
porušení citovaného ustanovení dopustila poskytnutím věcně nesprávných informací. Rada
rovněž neshledala vady řízení, resp. v rozhodnutí o uložení pokuty. Ze všech výše uvedených
důvodů navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti,
a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nesprávného posouzení splnění
podmínky předchozího upozornění podle ust. §59 odst. 1 zákona o vysílání. Případné pochybení
spočívající v absenci řádného upozornění by totiž bylo natolik zásadní vadou, že by napadené
rozhodnutí nemohlo obstát a posuzování ostatních stížních námitek by se stalo nadbytečným.
Podle ust. §59 odst. 1 zákona o vysílání jestliže provozovatel vysílání a provozovatel
převzatého vysílání porušuje povinnosti stanovené tímto zákonem nebo podmínky udělené
licence, upozorní jej Rada na porušení tohoto zákona a stanoví mu lhůtu k nápravě.
Podle ust. §59 odst. 4 zákona o vysílání se ustanovení odstavců 1 až 3 nepoužijí, poruší-li
provozovatel vysílání a provozovatel převzatého vysílání zvlášť závažným způsobem povinnosti
uvedené v §32 odst. 1 písm. c), d) a e), a dále z důvodu uvedeného v §63 odst. 1 a §64 odst..
V dané věci se jedná o porušení povinnosti, která není uvedena v ust. §59 odst. 4 zákona
o vysílání a nutným předpokladem pro uložení pokuty provozovateli vysílání je v takovém
případě předchozí upozornění podle ust. §59 odst. 1 citovaného zákona.
Otázku předchozího upozornění ve smyslu ust. §59 odst. 4 zákona o vysílání již
posuzoval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 3. 4. 2012,
č. j. 6 As 26/2010 - 101 (všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Ve výroku tohoto usnesení rozšířený senát uvedl, že „Předchozí upozornění podle §59 odst. 1 zákona
č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů o vysílání je
s výjimkou případů podle §59 odst. 4 tohoto zákona nutnou podmínkou postihu za další obdobné jednání.
Teprve dostane-li se provozovateli takového upozornění, lze jej za opakované jednání vykazující v podstatných
rysech znaky jako to, na jehož protiprávnost byl upozorněn, postihnout.“
Tento výrok je rozveden v odůvodnění usnesení tak, že „[38] K porušení povinnosti podle
zákona o vysílání, stejně jako k jiným porušením povinností veřejnoprávních, ale i soukromoprávních, dojde
jednáním příslušné povinné osoby (provozovatele). Tato jednání lze v konkrétním případě popsat na základě
konkrétních znaků (mechanismu jednání, jeho okolností, následků atd.), kterými se projevilo ve vnějším světě
a stalo se jedinečným a nezaměnitelným, a tím se odlišilo se od skutků jiných. Má-li být určité jednání
sankcionováno až poté, co selže pokus o nápravu, musí akt regulátora, kterým vyzývá provozovatele k nápravě,
dostatečně konkrétně a s jinými skutky nezaměnitelně popsat závadné jednání provozovatele a identifikovat
takové jeho konkrétní skutkové znaky, které jej vedou k závěru, že jím byla porušena určitá povinnost podle
zákona o vysílání. Znamená to tedy, že aby ustanovení §59 odst. 1 až 3 zákona o vysílání plnila svůj účel, musí
provozovatel v případech, kdy se mají tato ustanovení uplatnit, dostat reálnou možnost ke zjednání nápravy.
K tomu je v první řadě třeba, aby v upozornění podle odst. 1 zmíněného paragrafu bylo příslušné jednání
provozovatele dostatečně konkrétně a jednoznačně skutkově popsáno a vymezeno a aby upozornění obsahovalo
i dostatečně přezkoumatelnou právní úvahu o tom, jakou povinnost měl provozovatel porušit. Teprve dostane-li
se provozovateli takového upozornění, lze jej za opakované jednání vykazující v podstatných rysech znaky jako to,
na jehož závadnost byl upozorněn, sankcionovat. Znamená to mimo jiné, že upozornění podle §59 odst. zákona
o vysílání nemůže mít toliko obecně preventivní povahu (např. varování, že nelze vysílat sponzorské vzkazy, které
by obsahově měly charakter reklamy). Upozornění podle uvedeného ustanovení je účinné toliko vůči danému
konkrétnímu provozovateli, kterému bylo adresováno, a vůči ostatním provozovatelům může působit nanejvýš jako
jistý signál regulátora o jím uplatňované správní praxi. Uvedená úvaha neznamená, že jednání, na jehož
závadnost byl provozovatel upozorněn, a další jednání, za něž je již sankcionován, musí být ve všech skutkových
aspektech totožná. To by nepochybně vedlo k faktické nemožnosti sankcionovat řadu skutků ve své podstatě
obdobných, avšak lišících se od sebe drobnými, nevýznamnými nuancemi (např. vícero obsahově shodných či jen
nevýznamně odlišných verzí téhož reklamního spotu vysílaných v různých časech, lišících se sice například určitým
grafickým, dějovým nebo jiným dílčím aspektem, ale ve svém celkovém vyznění a působení na diváka velmi
podobných). Něco takového by odporovalo smyslu a účelu zákona a umožňovalo jeho snadné obcházení, což nelze
připustit. [39] Na druhé straně povaha rozhlasového a televizního vysílání vyžaduje, aby upozornění podle §59
odst. 1 zákona o vysílání bylo účinné vskutku pouze ve vztahu k takovým navazujícím jednáním, která ve všech
podstatných rysech jsou obdobou toho, na jehož závadnost byl provozovatel upozorněn, a o nichž si tedy
provozovatel jako profesionál v oboru rozhlasového či televizního vysílání může a musí být jist, že by – stejně jako
jednání, na jehož závadnost byl upozorněn – byla regulátorem hodnocena jako závadová. Důvodem pro takový
výklad je vysoce variabilní, pestrý, kreativní a jen málo typizovaný obsah rozhlasového a televizního vysílání,
zejména pak těch jeho částí, jež jsou svojí podstatou tvůrčím dílem v pravém slova smyslu (uměleckým výtvorem,
reportáží, zábavným pořadem aj.), ve spojení s ústavním požadavkem zajištění co možná nejširší svobody projevu.
Příliš restriktivní postup by hrozil předběžnou autocenzurou provozovatelů v obavě ze sankcí ze strany regulátora,
a tedy by se dostával do rozporu se zákazem cenzury podle čl. 17 odst. 3 Listiny. Pokud by se např. upozornění,
že erotické scény [ty nelze zaměňovat s vysíláním pornografie, jež lze za splnění některých dalších podmínek
postihnout i bez předchozího upozornění na základě §32 odst. 1 písm. e) zákona o vysílání ve spojení s jeho
§59 odst. 4] vysílané v určitém konkrétním filmu mezi 6:00 a 22:00 hod. mohly ohrozit fyzický, psychický nebo
mravní vývoj dětí a mladistvých (třeba proto, že byly příliš explicitní), mělo vztahovat na jakékoli jiné erotické
scény v jiných podobných filmech, mohl by provozovatel ve strachu z postihu za porušení povinnosti podle §32
odst. 1 písm. e) zákona o vysílání být sám na sebe příliš restriktivní. Ve svém důsledku by tak mohl nežádoucím
způsobem omezit tvůrčí svobodu, neboť jejím omezením, byť nepřímým, je i restrikce přístupu tvůrčích děl určitého
charakteru (zde těch, jež obsahují erotické scény) na trh takových děl, jehož významnou součástí nepochybně
je i televizní vysílání. [40] Je nepochybné, že výše uvedený výklad náležitostí a účinků upozornění podle §59
odst. 1 zákona o vysílání povede v některých hraničních případech k obtížím při posouzení, zda je určité porušení
zákona o vysílání „kryto“ předchozím upozorněním v obdobné věci. Při jejich řešení je pak na místě celkový
pohled na povahu pořadu či jiné části vysílání, jež jsou předmětem zkoumání, na účel jejich vysílání, jakož
i na povahu porušené povinnosti. Je-li při tomto pohledu zřejmé, že se jedná o snahu obejít omezení zakotvená
v zákoně o vysílání, není na místě takové jednání tolerovat. Naopak, je-li ze všech rozhodných okolností patrné,
že žádný podobný nekalý záměr v daném jednání nelze vysledovat, je na místě spíše upřednostnění svobody projevu.
[41] Požadavek, aby byla sankcionována jen taková „prostá“ porušení povinností podle zákona o vysílání,
která následují po předchozím upozornění na jednání vykazující ve všech podstatných rysech obdobné znaky jako
to, za něž má být uložena sankce, je uplatněním principu právní jistoty ve správním trestání. V něm je nezbytné,
aby ten, kdo má být potrestán, mohl předem vědět s dostatečnou mírou jistoty, jaké konkrétní jeho jednání bude
posouzeno jako protizákonné a trestáno (viz k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 4. 2007, č. j. 2 Afs 176/2006 - 96, č. 1258/2007 Sb. NSS, bod 27). Jistě tento požadavek nelze
absolutizovat, nicméně v podstatné míře je třeba trvat na jeho dodržení. Důvodem k tomu je i neexistence časového
limitu, po jehož uplynutí by předchozí upozornění takříkajíc „přestalo platit“. Ustanovení o prekluzi práva uložit
pokutu resp. zahájit správní řízení k jejímu porušení totiž váží prekluzivní lhůty výlučně k rozhodným
skutečnostem vztahujícím se k jednání naplňujícímu znaky správního deliktu; časový rámec „platnosti“
předchozího upozornění jimi není žádným způsobem vymezen. Znamená to tedy, že předchozí upozornění platí
„věčně“ (po dobu, po kterou provozovatel má licenci či registraci), a proto tím spíše je nutné, aby skutek, jehož
se týká, byl velmi přesně a jednoznačně vymezen, neboť tím je determinován i obsah případných navazujících
skutků, jež mohou být již sankcionovány. Po provozovateli je nicméně spravedlivé požadovat, aby upozornění,
jichž se mu dostalo, schraňoval a řídil se jimi po celou dobu platnosti licence či registrace, neboť jako profesionál
v oboru televizního či rozhlasového vysílání jistě může nastavit vnitřní mechanismy svého fungování tak, aby ti jeho
zaměstnanci nebo jiní spolupracovníci, jejichž jednáním může dojít k porušení provozovatelových povinností podle
zákona o vysílání, byli o předchozích upozorněních regulátora patřičně informováni a o jejich obsahu a důsledcích
proškoleni. [42] Další rozhodnou otázkou související s podmínkou předchozího pokusu o nápravu je, zda takový
pokus musí být učiněn regulátorem vždy s výjimkou případů vyloučených podle §59 odst. 4 zákona o vysílání
(tj. s výjimkou „kvalifikovaných“ porušení povinností). Z povahy věci lze totiž napravovat pouze takové následky
určitého jednání, které jsou napravitelné. Je zřejmé, že jednorázové porušení určitých povinností odvysíláním
určitého pořadu či sdělení může již jen tím, že k němu došlo, „nevratně“ narušit určité zájmy, k jejichž ochraně
jsou stanoveny povinnosti provozovatelů (zejm. povinnosti zakotvené v §32 či §48 zákona o vysílání). Znamená
to, že bude-li se požadavek předchozího pokusu o nápravu vztahovat na všechna „prostá“ porušení povinností
provozovatele bez výjimky, bude provozovatel fakticky beztrestný, dopustí-li se takového porušení pouze
jednorázově. To v určitém ohledu rozvolňuje regulační účinky správního dozoru podle zákona o vysílání. Přesto je
na místě se k uvedenému výkladu přiklonit. Důvodem pro to je zejména nepodmíněná dikce §59 odst. 1 zákona
o vysílání, z níž vyplývá, že pokus o nápravu je nutnou podmínkou případného následného postihu. Bylo by tedy
nelogické požadovat po regulátorovi podniknutí pokusu o nápravu tehdy, je-li z povahy porušení povinnosti,
k němuž již došlo, zřejmé, že nežádoucí následek již nastal a že žádný pokus o nápravu nemůže toto minulé
negativum napravit, leda zmírnit a do budoucna vést k tomu, že již opakovaně nenastane. Proto je nutno
ustanovení §59 odst. 3 zákona o vysílání, podle něhož, (d)ojde-li k nápravě ve stanovené lhůtě, Rada sankci
neuloží, vykládat nikoli striktně podle jeho dikce, nýbrž s ohledem na základní koncepci správního dozoru podle
zákona o vysílání založenou na zásadě, že primárním prostředkem správního dozoru při zjištění závadného
chování (vyjma „kvalifikovaných“ porušení povinností uvedených v §59 odst. 4 zákona o vysílání) je vedení
příslušného provozovatele k řádnému chování se v budoucnu. Z dikce §59 odst. 3 zákona o vysílání by totiž bylo
možno na základě jeho doslovného výkladu usuzovat, že a contrario, nedojde-li k nápravě, Rada sankci uloží,
takže ji uloží i v případech, kdy již z povahy věci nežádoucí následek minulého jednání nelze (zcela) napravit.
Uvedené ustanovení však je nutno vykládat jiným způsobem, a sice tak, že Rada první „prosté“ porušení zákona
o vysílání určité povahy nesankcionuje, nýbrž na ně provozovatele upozorní a vyzve jej k nápravě (podle povahy
věci mu pak případně podle §59 odst. 2 zákona o vysílání stanoví lhůtu k nápravě, zejména v případech
trvajících protiprávních stavů, jejichž faktické odstranění vyžaduje určitý čas). Teprve opakuje-li se závadné
jednání (tj. dopustí-li se provozovatel jednání vykazujícího v podstatných rysech obdobné znaky jako to, na jehož
závadnost byl upozorněn), je na místě přistoupit k uložení sankce.“
Z citovaného usnesení rozšířeného senátu mimo jiné vyplývá, že při posuzování
podstatných znaků jednání, na které byl účastník řízení upozorněn podle ust. §59 odst. 1 zákona
o vysílání, a pozdějšího sankcionovaného jednání, jsou rozhodující znaky skutkové, nikoliv jeho
právní kvalifikace. Ačkoliv rozšířený senát připouští, že není nutná absolutní totožnost obou
jednání, výslovně uvádí dva příklady, kdy podstatná shoda bude a kdy nikoliv. V bodě 38 je jako
příklad, kdy předchozí upozornění postačí, uvedena situace dvou skutků „lišících se od sebe drobnými,
nevýznamnými nuancemi (např. vícero obsahově shodných či jen nevýznamně odlišných verzí téhož reklamního
spotu vysílaných v různých časech, lišících se sice například určitým grafickým, dějovým nebo jiným dílčím
aspektem, ale ve svém celkovém vyznění a působení na diváka velmi podobných).“ V bodě 39 naopak uvádí
příklad nepostačujícího předchozího upozornění: „Pokud by se např. upozornění, že erotické scény
vysílané v určitém konkrétním filmu mezi 6:00 a 22:00 hod. mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj
dětí a mladistvých (třeba proto, že byly příliš explicitní), mělo vztahovat na jakékoli jiné erotické scény v jiných
podobných filmech, mohl by provozovatel […] být sám na sebe příliš restriktivní.“
Z uvedených příkladů je zřejmé, že v případě dvou odlišných pořadů, spotů, reportáží či
filmů půjde až na výjimky vždy o odlišné skutky. Pokud je na jeden z nich provozovatel vysílání
upozorněn, může být sankce uložena zpravidla pouze za tentýž skutek (tedy reprízu), nikoliv
za jiný pořad, spot, reportáž či film, i když jejich obsahy budou podobné.
Z příkladu uvedeného v bodě 38 a z úvahy uvedené v bodě 40 citovaného usnesení
rozšířeného senátu je patrné, že na úplné totožnosti (ve všech detailech) obou skutků nelze trvat
pouze tam, kde se jedná o odchylky ve zcela nepodstatných aspektech – typicky v jednotlivých
verzích fakticky téhož reklamního spotu, nebo v případech zřejmé snahy obejít zákon tím,
že v repríze pořadu bude učiněna nepodstatná změna. Pouze z těchto důvodů rozšířený senát
výslovně nevyžaduje úplnou totožnost jednání, nýbrž používá slovní spojení „opakované jednání
vykazující v podstatných rysech znaky jako to, na jehož protiprávnost byl upozorněn“, respektive „jednání
vykazující ve všech podstatných rysech obdobné znaky jako to, za něž má být uložena sankce“. Slovem
„obdobné“ zjevně nechtěl vyjádřit, že postačí vysoká míra podobnosti jednání. Takový závěr by byl
totiž zcela v rozporu s ostatními úvahami rozšířeného senátu. Mezi předchozím jednáním,
na které byl provozovatel vysílání upozorněn, a následným jednáním, za které má být
sankcionován, musí existovat zcela zřejmá (nepochybná) vazba, kterou rozšířený senát vyjadřuje
tím, že se musí jednat o „opakované“, respektive „navazující“ jednání. To bude splněno typicky
právě reprízou téhož pořadu, reklamního spotu, reportáže či filmu, v němž mohou být případně
změněny pouze nepodstatné prvky.
Výše uvedené není interpretací závěrů rozšířeného senátu nebo snad jejich dotvářením,
ale jedná se o názor zcela explicitně vyjádřený, což lze snad nejlépe demonstrovat
na zvýrazněném textu v bodě 42 odůvodnění: „Znamená to, že bude-li se požadavek předchozího pokusu
o nápravu vztahovat na všechna „prostá“ porušení povinností provozovatele bez výjimky, bude provozovatel
fakticky beztrestný, dopustí-li se takového porušení pouze jednorázově. To v určitém ohledu rozvolňuje regulační
účinky správního dozoru podle zákona o vysílání. Přesto je na místě se k uvedenému výkladu přiklonit.“
V daném případě byla upozorněním Rady ze dne 25. 8. 2009 stěžovatelka upozorněna
„na porušení §31 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., neboť odvysílám pořadu Zprávy FTV Prima, respektive
reportáží o sebevražedném pokusu dívky v Kladně, dne 21. října 2008 od 18:55 hodin na programu Prima
televize porušila povinnost zajistit, aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad
objektivity a vyváženosti.“ Napadeným rozhodnutím pak byla sankcionována za porušení ust. §31
odst. 3 zákona o vysílání, kterého se měla dopustit tím, že „dne 22. září 2009 od 18:55 hodin
na programu Prima televize odvysílala pořad Zprávy TV Prima, resp. reportáž o novém léku na lupénku,
ve které je prezentován léčivý účinek kosmetického přípravku a zcela neobjektivně je o tomto přípravku
informováno jako o léku, čímž došlo k porušení povinnosti zajistit, aby ve zpravodajských pořadech bylo dbáno
zásad objektivity a vyváženosti.“ Předchozí upozornění podle ust. §59 odst. 1 zákona
č. 231/2001 Sb. o vysílání se tedy vztahovalo k reportáži o sebevražedném pokusu dívky, zatímco
v nyní projednávané věci byla stěžovatelce uložena pokuta za reportáž o novém léku na lupénku.
S ohledem na výše uvedené nelze souhlasit se závěry městského soudu o naplnění
ust. §59 odst. 1 zákona o vysílání. Městský soud totiž uvedl, že „Podle §59 odst. 1 zákona
č. 231/2001 Sb. platí, že jestliže provozovatel vysílání a provozovatel převzatého vysílání porušuje povinnosti
stanovené tímto zákonem nebo podmínky udělené licence, upozorní jej Rada na porušení tohoto zákona a stanoví
mu lhůtu k nápravě. Zákon neukládá Radě, aby účastníka správního řízení zvláště informovala o tom,
že do spisu bylo založeno upozornění (aby se účastník k tomuto upozornění mohl vyjádřit): pro splnění povinnosti
je podstatné, že účastník v minulosti byl upozorněn na porušení, a to, že se tak stalo, žalobkyně nepopírá. Časová
souvislost obou skutků je tu dána (upozornění bylo vydáno dne 25. 8. 2009; pořad, jehož odvysíláním
se žalobkyně dopustila nyní projednávaného deliktu, byl vysílán dne 22. 9. 2009); pokud jde o věcnou souvislost,
tu je nutno hledat v obecné rovině. Jak v upozornění ze dne 25. 8. 2009, tak v nynější věci šlo o to, že žalobkyně
poskytla věcně nesprávné informace o tématu reportáže. Naopak není možné vázat požadavek věcné souvislosti,
který vytyčila judikatura, přímo na konkrétní téma pořadu, ve kterém provozovatel vysílání porušil svou povinnost
podle §31 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. – to by totiž vůbec nebylo možné zahájit řízení o správním deliktu
spočívajícím v porušení tohoto ustanovení kromě případů, kdy by se pořad se stejným tématem, neobjektivně
či nevyváženě podaným, objevil ve vysílání opakovaně.“ Závěr městského soudu, že v daném případě byla
zachována věcná souvislost mezi upozorněním Rady ze dne 25. 8. 2009 a napadeným
rozhodnutím Rady, a proto byla Rada oprávněna uložit pokutu, je jednoznačně v rozporu
s právním názorem rozšířeného senátu. Je přitom nerozhodné, že městskému soudu nemohly být
názory rozšířeného senátu v době jeho rozhodování známy.
Jak již bylo výše uvedeno, podle rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu jsou
při posuzování podstatných znaků jednání, na které byl upozorněn podle ust. §59 odst. 1 zákona
o vysílání a pozdějšího sankcionovaného jednání, rozhodující znaky skutkové, nikoliv jeho právní
kvalifikace. Převedeno na danou věc, není tedy rozhodující, že upozornění a následná pokuta byly
uloženy za porušení ust. §31 odst. 3 zákona o vysílání, nýbrž to, zda jednání mělo shodné znaky
z hlediska skutkového.
Podle Nejvyššího správního soudu však mezi oběma reportážemi žádná skutková
podobnost neexistuje. Reportáže se z hlediska skutkového diametrálně rozcházejí. Podstatou
jednání, k němuž se vztahu upozornění ze dne 25. 8. 2009 byla reportáž o smutné události
v Kladně, podstatou jednání v napadeném rozhodnutí byla informace o novém léku (léčivém
přípravku) na lupénku. Stejně tak nelze vyslovit závěr, že by tyto reportáže byly na sebe navázány
v tom smyslu, že by jedna z nich představovala pouze v nepodstatných rysech pozměněnou verzi
té druhé.
Předmětné upozornění, o které Rada opírala možnost sankcionovat stěžovatelku
za porušení ust. §31 odst. 3 zákona o vysílání, tedy nelze považovat za upozornění ve smyslu
ust. §59 odst. 1 citovaného zákona. S ohledem na výše uvedené tak nebyla splněna podmínka
předchozího upozornění podle citovaného ustanovení.
Jak přitom zdůraznil rozšířený senát v citovaném usnesení, předchozí upozornění je
s výjimkou případů podle ust. §59 odst. 4 zákona o vysílání nutnou podmínkou postihu za další
obdobné jednání.
Absence řádného předchozího upozornění ve výše uvedeném smyslu je tedy zásadní
procesní vadou, která má vliv na zákonnost správního rozhodnutí. Z důvodu této vady proto
nemůže obstát napadený rozsudek ani napadené správní rozhodnutí. Proto se již Nejvyšší správní
soud nezabýval dalšími uplatněnými stížními námitkami.
Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že rozšířenému senátu byla (usnesením Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 2. 2013, č. j. 8 As 85/2012 – 47) položena otázka týkající se toho, jak
má vypadat upozornění ve smyslu ust. §59 odst. 1 zákona o vysílání. S ohledem na znění
položené otázky, jakož i na jednoznačnost usnesení rozšířeného senátu ze dne 3. 4. 2012,
č. j. 6 As 26/2010 – 101, ve vztahu k dané věci, však nepovažoval za nutné čekat s rozhodnutím
do doby, než rozšířený senát o předložené otázce rozhodne. Ostatně podobným způsobem
již postupoval Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 7 As 5/2013.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost je
důvodná, a proto napadené rozhodnutí podle ust. §110 odst. 1 věta prvá před středníkem s. ř. s.
zrušil. S ohledem na důvody zrušení rozsudku městského soudu zrušil podle ust. §110 odst. 2
písm. a) s. ř. s. také napadeného rozhodnutí Rady pro vadu řízení a vrátil věc vrácena Radě
k dalšímu řízení.
O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud bez jednání, protože mu takový postup
umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
Zruší-li Nejvyšší správní soud i rozhodnutí správního orgánu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento správní orgán vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
(§78 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka měla v řízení o kasační stížnosti
i v řízení o žalobě úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení za tato řízení. V řízení o žalobě
představovaly náklady řízení zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000 Kč a v řízení o kasační
zaplacený soudní poplatek ve výši 5.000 Kč. Jelikož má stěžovatelka právo na náhradu těchto
nákladů, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že je Rada povinna nahradit stěžovatelce náhradu
nákladů za řízení celkem 7.000 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. února 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu