ECLI:CZ:NSS:2014:7.AS.135.2014:31
sp. zn. 7 As 135/2014 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: P. H.,
zastoupený Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti
žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, Pardubice,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích ze dne 19. 6. 2014, č. j. 61 A 3/2014 - 24,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 19. 6. 2014,
č. j. 61 A 3/2014 - 24, se zrušuje .
II. Žaloba se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč, který mu bude
vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám jeho zástupce Mgr. Jaroslava Topola, advokáta se sídlem Na Zlatnici 301/2,
Praha 4.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
ze dne 19. 6. 2014, č. j. 61 A 3/2014 - 24, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (dále
jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje (dále
jen „krajský úřad“) ze dne 6. 11. 2013, č. j. KrÚ 77554/2013/ODSH/14, jímž bylo zamítnu
to odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Pardubic (dále jen „magistrát“)
ze dne 27. 6. 2013, č. j. OSA/P-661/13-D/49, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání
přestupku podle ust. §125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích), za což mu byl uložen zákaz
řízení na dobu 6 měsíců a peněžitá pokuta ve výši 5.000 Kč. V odůvodnění rozsudku se krajský
soud primárně zabýval žalobní námitkou, že správní orgány neměly v řízení jednat se zástupcem
stěžovatele R. K., protože plná moc postrádala potřebné náležitosti, neboť se jednalo pouze
o elektronický scan bez oficiálního elektronického podpisu, který nebyl ve lhůtě 5 dní potvrzen.
S tímto názorem se krajský soud neztotožnil a s odkazem na ust. §33 odst. 1 zákona
č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), uvedl, že není výslovně
stanoveno, že plná moc musí být předložena v originále. Dále krajský soud poukázal na to,
že plná moc byla sepsána až po doručení předvolání k ústnímu jednání a stěžovatel si tedy byl
vědom toho, že správní řízení bylo zahájeno a měl reálnou možnost se o průběh správního řízení
aktivně zajímat. Jestliže byla plná moc v písemné podobě předložena správnímu orgánu spolu
s omluvou z ústního jednání a jestliže zmocněnec následně podal odvolání proti rozhodnutí
magistrátu, zatímco stěžovatel byl nečinný, neměl správní orgán žádné důvodné pochybnosti,
že stěžovatel je v řízení zastupován R. K. Teprve pokud by správní orgán měl pochybnosti
o existenci zastoupení, bylo by na místě vyžádání originálu plné moci. K tomu však nedošlo
a správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, když jednaly se zmocněncem stěžovatele.
Rozhodnutí krajského úřadu bylo zmocněnci stěžovatele doručeno dne 21. 11. 2013 (zásilka
byla připravena k vyzvednutí na adrese trvalého bydliště zmocněnce dne 11. 11. 2013 a dne
21. 11. 2013 nastala fikce doručení) a nikoliv až dne 3. 2. 2014 při nahlédnutí do správního spisu,
jak tvrdil stěžovatel. Krajský soudu proto vyhodnotil stěžovatelovu žalobu doručenou mu dne
7. 2. 2014 jako opožděnou, neboť byla podána po uplynutí lhůty podle ust. §72 odst. 1 s. ř. s.
a jako nedůvodnou ji rozsudkem zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) b), d) a e) s. ř. s. Stěžovatel předně namítal, že krajský
soud neměl žalobu pro opožděnost zamítnout, nýbrž odmítnout, přičemž v případě odmítnutí
měl stěžovatel právo na vrácení zaplaceného soudního poplatku. Dále krajský soud podle
stěžovatele pochybil, když dospěl k závěru, že správní orgány postupovaly v souladu se zákonem,
pokud jednaly s domnělým zmocněncem stěžovatele R. K a tomuto doručovaly správní
rozhodnutí, jelikož plná moc neobsahovala všechny zákonné náležitosti. Zmocněnec stěžovatele
se prokázal pouze kopií plné moci, resp. jejím scanem zaslaným v elektronické podobě,
která nebyla v souladu s ust. §37 odst. 4 správního řádu ve lhůtě 5 dní potvrzena. Poukázal
i na další okolnosti udělení plné moci a dovodil, že na základě takové plné moci nemohly správní
orgány jednat s R. K. jako zmocněncem stěžovatele. Stěžovatel sice o potenciálním zastupování
ve věci s R. K. jednal, avšak dohodli se, že zastoupení vznikne až doručením originálu plné moci
stěžovatelem ve lhůtě 5 dní. Jelikož stěžovatel si následně celou věc rozmyslel, originál plné moci
magistrátu nepředložil. Podle stěžovatele k doručení rozhodnutí krajského úřadu došlo
až okamžikem, kdy jím zmocněná osoba nahlédla do správního spisu, tedy dne 3. 2. 2014. Žaloba
tak byla podána včas. Stěžovatel dále poukázal na to, že z odůvodnění napadeného rozsudku
nelze dovodit, k jakému datu krajský soud považoval rozhodnutí krajského úřadu za doručené.
I v případě, že by krajský úřad doručoval písemnosti R. K. po právu, není zřejmé, z čeho soud
dovodil, že mu rozhodnutí krajského úřadu bylo doručeno právě dne 21. 11. 2013. Z uvedených
důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Krajský úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry
krajského soudu a setrvává na svém právním názoru uvedeném v odůvodnění svého rozhodnutí.
Navrhl proto, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti,
a přitom sám shledal i pochybení ve smyslu ust. §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Podle obsahu správního spisu bylo stěžovateli dne 13. 6. 2013 doručeno sdělení
o zahájení správního řízení ve věci přestupku podle ust. §125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona
o provozu na pozemních komunikacích a předvolání k ústnímu jednání v této věci na den
25. 6. 2013. Podle kopie plné moci ze dne 18. 6. 2013 založené ve správním spise byla tato
udělena stěžovatelem R. K. Plná moc je podepsána stěžovatelem a vyplývá z ní oprávnění
zmocněnce k zastupování stěžovatele ve všech stupních správního řízení včetně doručování
písemností. Tuto plnou moc zaslal R. K. magistrátu dne 21. 6. 2013 spolu se žádostí o stanovení
jiného termínu jednání. Toto podání obsahuje také žádost o doručování všech písemností
na elektronickou adresu, kterou také R. K. v komunikaci se správními orgány používal
(s připojením oficiálního elektronického podpisu). Ústní jednání se konalo dne 25. 6. 2013.
Následující den vydal magistrát rozhodnutí, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání
přestupku podle ust. §125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o provozu na pozemních
komunikacích, za což mu byl uložen řízení na dobu 6 měsíců a peněžitá pokuta. Toto rozhodnutí
bylo zmocněnci stěžovatele doručeno na elektronickou adresu, přičemž ten dne 6. 7. 2013
elektronicky doručení rozhodnutí magistrátu potvrdil a sdělil, že do 15 dnů se odvolá.
Zmocněnec stěžovatele podal proti rozhodnutí magistrátu blanketní odvolání zaslané
z elektronické adresy dne 22. 7. 2013. Toto odvolání ani po výzvě magistrátu nedoplnil.
Rozhodnutím krajského úřadu ze dne 6. 11. 2013 bylo odvolání zamítnuto. Toto rozhodnutí bylo
zasláno zmocněnci stěžovatele dne 8. 11. 2013 na elektronickou adresu, na kterou bylo téhož dne
doručeno a současně na adresu jeho trvalého bydliště. Zmocněnec si zásilku nevyzvedl, přičemž
z přiložené doručenky vyplývá, že byla připravena k vyzvednutí dne 11. 11. 2013.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou neplatnosti plné moci a s ní spojeným
nesprávným postupem správních orgánů. Obdobná námitka již byla řešena v judikatuře
Nejvyššího správního soudu. Poukázat lze např. na rozsudek ze dne 27. 7. 2005,
č. j. 7 As 13/2005 - 65, a ze dne 17. 10. 2014, č. j. 4 As 171/2014 - 26. Nejvyšší správní soud
ve druhém z citovaných rozsudků uvedl, že k prokázání oprávnění zmocněnce zastupovat
ve správním řízení účastníka postačí plná moc předložená v kopii, pokud správní orgán nemá
na základě konkrétních okolností případu pochybnosti, zda byla účastníkem řízení skutečně
udělena. V takovém případě si správní orgán vyžádá plnou moc v originále nebo její ověřenou
kopii. Dále bylo v rozsudku konstatováno, že správní řád nestanoví povinnost, aby písemná plná
moc byla předložena v originálu nebo v ověřené kopii a ani nespojuje účinky zastoupení teprve
s předložením plné moci v této podobě. Dostačuje-li předložení plné moci v prosté kopii,
je na její roveň postavena i nekonvertovaná písemnost doručená prostřednictvím datové schránky
zmocněné osoby. Plná moc, resp. průkaz plné moci, je prohlášením zmocnitele především
o rozsahu zmocnění a osobě, která byla zmocněna, a dokládá, že účastník správního řízení
se dohodl na svém zastoupení a že mezi zmocněncem a zmocnitelem byla o tomto zastoupení
uzavřena smlouva. Obsahem průkazu plné moci pak musí být pouze uvedení osoby zmocněnce,
konkrétní rozsah zmocnění, okamžik, od které platí a podpis zmocnitele. Pokud zmocněnec
disponoval udělenou plnou mocí mající všechny uvedené náležitosti, bylo pro to, aby nastaly
účinky zastoupení dostatečné, že její prostá kopie byla předložena správnímu orgánu v řízení,
k němuž se vztahovala.
Nejvyšší správní soud neshledává důvod, aby se od závěrů vyslovených v citované
judikatuře odchýlil. V projednávané věci se zmocněnec stěžovatele prokázal kopií plné moci,
v níž byl jasně uveden rozsah zmocnění, označena osoba zmocněnce, datum udělení plné moci
i podpis stěžovatele. Protože se v tomto případě jednalo o zmocněnce používajícího
elektronickou adresu, bylo zcela dostatečné, že byla plná moc magistrátu zaslána jako příloha
datové zprávy opatřené elektronickým podpisem, která je postavena na roveň datové zprávě
zaslané prostřednictvím datové schránky. Správní orgány nepochybily, když po předložení plné
moci v této formě nadále nekomunikovaly se stěžovatelem, nýbrž s jeho zmocněncem. Ostatně
ani stěžovatel nepopřel, že tuto plnou zmocněnci udělil a posléze mu ji zaslal. Pokud stěžovatel
skutečně zamýšlel podmínit účinnost plné moci jejím doplněním ve lhůtě 5 dní, měl tuto
skutečnost uvést v jejím textu, popřípadě jiným způsobem správnímu orgánu oznámit. Jelikož
tak neučinil, neměly správní orgány na základě předložené kopie plné moci důvod s R. K.
nejednat jako se zmocněncem. Ze správního řádu ani jiného právního předpisu nevyplývá,
že k nepotvrzené kopii plné moci by správní orgány neměly přihlížet. Opačným postupem
by za dané situace naopak správní orgány porušily stěžovatelovo právo být zastoupen
ve správním řízení. Argumentaci stěžovatele zpochybňující závěry krajského soudu považuje
Nejvyšší správní soud za účelovou a plně se ztotožňuje s jeho závěry. Správní orgány tedy
nepochybily, pokud ve správním řízení jednaly se zmocněncem stěžovatele.
V dalším stížním bodě stěžovatel rozporoval závěry krajského soudu o opožděnosti
podané žaloby. Jak již bylo výše uvedeno, správní orgány správně jednaly se zmocněncem
stěžovatele včetně doručení napadeného správního rozhodnutí. Doručení rozhodnutí odvolacího
orgánu je podle ust. §72 odst. 1 s. ř. s. rozhodné pro určení počátku běhu lhůty pro podání
žaloby. V daném případě bylo rozhodnutí o odvolání zasláno zmocněnci stěžovatele jak na jeho
elektronickou adresu dne 8. 11. 2013, tak i jako doporučená zásilka do vlastních rukou na adresu
trvalého bydliště, která byla uložena na poště dne 11. 11. 2013. V odůvodnění napadeného
rozsudku je uvedeno pouze datum doručení prostřednictvím držitele poštovní licence a toto
datum je bez dalšího označeno jako datum doručení. Podle ust. §19 odst. 3 správního řádu
je možno, nevylučuje-li to zákon nebo povaha věci, na žádost účastníka řízení doručovat
písemnosti, a to včetně rozhodnutí, na jím zvolenou elektronickou adresu. Podle ust. §19 odst. 8
správního řádu v případě doručování na elektronickou adresu platí, že písemnost je doručena
v okamžiku, kdy převzetí doručované písemnosti potvrdí adresát zprávou podepsanou
jeho uznávaným elektronickým podpisem. Nepotvrdí-li adresát převzetí písemnosti nejpozději
následující pracovní den po odeslání zprávy, která se nevrátila jako nedoručitelná, doručí správní
orgán písemnost, jako by adresát o doručení na elektronickou adresu nepožádal. V daném
případě doručení rozhodnutí o odvolání zmocněnec uvedeným způsobem nepotvrdil, a tak nelze
s tímto způsobem doručení spojovat žádné právní účinky. Krajský soud tedy postupoval správně,
když za den určující počátek lhůty pro podání žaloby považoval den 21. 11. 2013, kdy byla
zmocněnci stěžovatele doručeno napadené správní rozhodnutí prostřednictvím držitele poštovní
licence na základě fikce podle §24 odst. 1 správního řádu, protože si uloženou písemnost
ve lhůtě 10 dnů nevyzvedl. Podal-li stěžovatel žalobu až dne 7. 2. 2014 do datové schránky
krajského soudu, byla podána opožděně. Protože napadené správní rozhodnutí bylo zmocněnci
stěžovatele řádně doručeno, je irelevantní, kdy zástupce stěžovatele nahlížel do spisu. Krajský
soud sice v odůvodnění neuvedl konkrétní úvahu, která jej vedla k závěru, proč považuje shora
uvedené datum za datum doručení rozhodnutí o odvolání, nicméně intenzitu tohoto pochybení
neshledal Nejvyšší správní soud natolik závažnou, aby představovala důvod pro zrušení
jeho rozhodnutí.
V návaznosti na závěr o opožděnosti podané žaloby se Nejvyšší správní soud zabýval
stížní námitkou poukazující na to, že krajský soud neměl opožděnou žalobu zamítnout,
ale odmítnout. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku svůj postup zdůvodnil tím,
že „[s] ohledem na to, že posouzení včasnosti žaloby záleželo na meritorním posouzení žalobních námitek,
nepřistoupil krajský soud k odmítnutí žaloby podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., nýbrž žalobu jako nedůvodnou
zamítl podle §78 odst. 7 s. ř. s.“ S takovým závěrem nelze souhlasit. I když krajský soud zkoumal
otázku včasnosti žaloby relativně široce, jednalo se stále pouze o zjišťování okolností
pro posouzení, zda žaloba byla podána v zákonné lhůtě či nikoliv. Vzhledem k tomu, že krajský
soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána opožděně, měl žalobu odmítnout usnesením podle
ust. §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. V návaznosti na tento výrok měl také rozhodnout podle
ust. §10 odst. 3 poslední věta zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o soudních poplatcích“), o vrácení soudního poplatku.
Protože Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelova žaloba je důvodná a měla
být pro opožděnosti odmítnuta již v řízení před krajským soudem, postupoval v souladu
s ust. §110 odst. 1 první věta za středníkem s. ř. s. a zrušil napadený rozsudek a současně rozhodl
o odmítnutí žaloby. Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí městského soudu bylo zrušeno a žaloba byla
odmítnuta, rozhodoval Nejvyšší správní soud o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech
řízení před krajským soudem (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
kterého nemá žádný z účastníků řízená právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta.
Výrok o vrácení zaplaceného soudního poplatku za žalobu se opírá o ust. §10 odst. 3
poslední věty zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které stanoví, byl-li návrh
na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut, soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu