ECLI:CZ:NSS:2014:7.AS.176.2014:17
sp. zn. 7 As 176/2014 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2014, č. j. 3 A 71/2012 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2014, č. j. 3 A 71/2012 – 33, bylo
rozhodnuto, že se žalobce (dále jen „stěžovatel“) neosvobozuje od soudních poplatků a současně
byl vyzván k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 3.000 Kč ve lhůtě tří týdnů. Městský
soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že stěžovatel sice doložil, že jeho majetkové
poměry odůvodňují osvobození od soudních poplatků, ale s ohledem na počet sporů, které vede,
a na samoúčelnou povahu uplatněných procesních návrhů, považoval jeho žádost o osvobození
od soudního poplatku za zneužití tohoto institutu.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž označil
několik pochybení městského soudu, která jsou podle jeho názoru důvodem pro zrušení
napadeného usnesení. Dále poukázal na obcházení a nedodržování zákonů, na délku řízení
před městským soudem a na vady v postupu městského soudu. Z důvodů výše uvedených
se domáhal zrušení napadeného usnesení.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Jedná se sice
o procesní rozhodnutí, ale se závažnými důsledky pro další řízení (viz usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2014, č. j. 3 As 125/2012 – 43, dostupné
na www.nssoud.cz). Pokud jde o povinné zastoupení advokátem a zaplacení soudního poplatku,
Nejvyšší správní soud na těchto náležitostech pro specifičnost případu netrval, neboť opak
by znamenal jen další řetězení téhož problému a nebyl by v souladu se zásadou hospodárnosti
řízení (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41,
publ. pod č. 486/2005 Sb. NSS a ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77, www.nssoud.cz).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud přezkoumal
napadené usnesení v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody,
které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené
v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Pokud se jedná o rozhodování o osvobození od soudních poplatků, lze poukázat
na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2009, podle kterého „je třeba
vzít v úvahu účel právní úpravy soudních poplatků, od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše v jednotlivých
případech. Obecně uznávaným účelem (funkcí) soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu nákladů,
které vznikají státu výkonem soudnictví (fiskální funkce), omezovat podávání některých neuvážených či svévolných
(šikanózních) návrhů na zahájení soudních řízení (regulační funkce) a působit na to, aby povinní dobrovolně plnili
své povinnosti (motivační funkce) – srov. např. důvodovou zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb. nebo nález
Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 2432/08“. S ohledem na smysl a účel soudních
poplatků dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že je důležité nejen chránit zájmy účastníka
řízení, který se domáhá svých práv soudní cestou, ale zároveň zajistit, aby si uvědomoval
důležitost řízení a byl si vědom okolností, které jeho řízení provázejí. Při posouzení, zda jsou
splněny zákonné podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků, proto musí soud
kromě majetkové situace žadatele posoudit i procesní postup účastníka v daném řízení
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2012, č. j. 2 As 113/2012 – 12).
Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 28. 6. 2013,
č. j. 5 As 43/2013 - 11, „[z]neužívání dobrodiní osvobození od soudních poplatků je nepochybně důvodem
způsobilým legitimizovat odklon od dosavadní rozhodovací praxe. Má-li soud v každém jednotlivém případě vážit
konkrétní specifické okolnosti žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální poměry žadatele, musí
se v rámci tohoto postupu zabývat i otázkou, jak již bylo naznačeno, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně
či šikanózním způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s. oproti §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, výslovně nereprobuje osvobození účastníka řízení
od povinnosti platit soudní poplatek v případě „svévolného uplatňování práva“, úvaha v naznačeném smyslu musí
být imanentní součástí posouzení specifických okolností žádosti a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy
i v soudním řízení správním. Opačný závěr by byl v přímém rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně
brání tomu, aby účastník řízení nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo
u soudu. Usnesení, kterým soud nevyhoví žádosti o osvobození od soudních poplatků v případě evidentního
zneužívání práva na přístup k soudu, nemůže být s posledně jmenovaným právem účastníka řízení v rozporu
(srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91).“
Závěr městského soudu o šikanózním výkonu práva vycházel z okolností dané věci
a rovněž z hodnocení postupu stěžovatele v obdobných sporech. Vedle velkého počtu sporů,
které stěžovatel vede (městský soud počet žalob vyčíslil na 388, u Nejvyššího správního soudu
je evidováno jen za rok 2014 249 stěžovatelových kasačních stížností), což by samo o sobě
nemohlo odůvodnit neosvobození od soudního poplatku, městský soud hodnotil jak postup
stěžovatele v dané věci, tak i podobnost jeho postupu v dalších jím vedených sporech. Městský
soud poukázal na povahu sporu, kdy Česká advokátní komora nevyhověla stěžovatelově žádosti
o ustanovení advokáta k poskytnutí bezplatné právní služby podle ust. §18 odst. 2 zákona
č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, z důvodů nesplnění podmínek
pro takové určení s tím, že se jeho průběh neliší od dalších jeho sporů. Jeho procesní postup
nesměřuje k tomu, aby ve věci mohlo být meritorně rozhodnuto, ale je veden snahou spor
co nejvíce prodloužit. Městský soud popsal i další aspekty stěžovatelova postupu v obdobných
sporech, které svědčí o jeho snaze vést spor pro spor. Podle názoru Nejvyššího správního soudu
je odůvodnění napadeného usnesení náležitě věcně i argumentačně podloženo, proto za takových
podmínek bylo možno odklon od minulé rozhodovací praxe krajských soudů aprobovat. Městský
soud při posuzování stěžovatelovy žádosti o osvobození od soudních poplatků správně přihlížel
i k dalším okolnostem případu, tedy nejen k jeho majetkovým poměrům.
Osvobození od soudního poplatku je možné při kumulativním splnění několika
podmínek. Rozhodující je, zda v souvislosti s podanou žádostí účastník řízení (stěžovatel) doloží,
že nemá dostatečné prostředky, nejedná se o neuvážený či svévolný (šikanózní) návrh a návrh
zjevně nemůže být neúspěšný. U posuzování svévolného (šikanózního) návrhu je nutné zohlednit
jak podání stěžovatele, tak i jeho další podání a způsob vedení jeho sporů v obdobných
případech. Zjevná neúspěšnost je tedy pouze jednou, nikoliv jedinou, podmínkou pro posouzení
nároku na osvobození, resp. zamítnutí žádosti. V dané věci se městský soud důkladně zabýval
podanou žádostí o osvobození od soudních poplatků a přesvědčivě odůvodnil, proč ji shledal
šikanózní.
Namítal-li stěžovatel, že městský soud odmítá vydat věcný rozsudek, nelze se s tím
názorem ztotožnit. V dané fázi řízení o žalobě se rozhoduje o osvobození od soudního poplatku
a teprve po splnění všech podmínek řízení, mezi které patří i zaplacení soudního poplatku
či osvobození od něj, může soud rozhodnout o meritu věci.
Pokud jde o další tvrzení uvedená v kasační stížnosti, jedná se jednak o nekonkrétní
tvrzení, z nichž nebylo možno identifikovat projednatelné stížní námitky proti napadenému
usnesení, a jednak o vyjádření stěžovatelových názorů na činnost městského soudu, které nemají
pro posouzení věci žádnou relevanci.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěrem a odůvodněním městského soudu,
že povaha předmětného sporu má znaky svévolného vedení „sporu pro spor“. V případě
řádného zdůvodnění takového postupu okolnostmi konkrétního případu, je v souladu
se zákonem nepřiznat osvobození od soudních poplatků.
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle ust. §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační
stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a České advokátní komoře žádné náklady
s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu