ECLI:CZ:NSS:2014:7.AS.36.2013:23
sp. zn. 7 As 36/2013 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: V. B., zastoupený
Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad
Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2013, č. j. 17 A 63/2011 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2013, č. j. 17 A 63/2011 – 36, bylo
zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje (dále jen „stěžovatel“) ze dne 26. 7. 2011
č. j. DSH/9998/11, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce (dále jen „účastník řízení“)
a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Plzně ze dne 5. 5. 2011, č. j. MMP/053555/11, jímž byl
účastník řízení uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích podle ust. §22 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona č. 200/1990 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) pro porušení ust. §5 odst. 1 písm. a)
zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“).
Tohoto přestupku se měl účastník řízen dopustit tím, že dne 17. 2. 2011 v době okolo 12:40 h
v Plzni řídil nákladní vozidlo značky Renault Maxity F24, RZ: X u kterého došlo vlivem špatného
technického stavu k uvolnění jistících matic z levého zadního kola, následkem čehož se kolo
uvolnilo a pohybovalo po Slovanské tř., kde se střetlo s chodcem a ten utrpěl zranění. Za tento
přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 5.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel na dobu šesti měsíců.
V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že správní orgány podstatně porušily
ustanovení o řízení, když nepřípustně suplovaly činnost znalce a nezjistily stav věci v souladu
s požadavky stanovenými v ust. §3 a §50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“). Těžištěm sporu mezi účastníky řízení bylo, zda pro závěr
o technické (ne)způsobilosti vozidla k jízdě postačovala podrobná fotodokumentace a její
vyhodnocení správními orgány, jak tvrdil stěžovatel, nebo se jednalo o otázku odbornou,
kterou pro vyloučení důvodných pochybností nebylo možné posoudit bez výslechu znalce,
resp. znaleckého posudku, jak tvrdil účastník řízení. Podle krajského soudu je přestupkové řízení
jako řízení, v němž má být uložena sankce za přestupek, ovládáno zásadou vyšetřovací. Skutečnosti
týkající se technického stavu vozidla, jeho způsobilosti k provozu na pozemních komunikacích,
příčiny uvolnění jistících matic kola, případně technické závady vozidla, jsou zcela nepochybně
otázkami ryze technického charakteru, jejichž zodpovězení má zásadní význam pro posouzení
objektivní stránky přestupku, ale do jisté míry i pro posouzení případného zavinění účastníka
řízení. V daném případě správní orgány obou stupňů překročily meze své kompetence,
když otázky technické a zásadního rázu posoudily, aniž by k tomu měly dostatek odborné
způsobilosti. Bez přímého a bezprostředního pozorování pouze na základě, byť obsáhlé,
fotodokumentace, která má podle názoru krajského soudu pro neodborníka daleko nižší
vypovídací hodnotu než pro odborníka, pak správní orgány neoprávněně vyvozovaly znalecké
úsudky. To vše za situace, kdy na místě nehody provedl prohlídku vozidla znalec odpovídajícího
oboru a nic nebránilo vypracování znaleckého posudku.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť krajský soud nesprávně vyhodnotil,
že správní orgány nejsou schopny posoudit, zda na předmětném vozidle nemohlo dojít k technické
závad, a shledal, že nebyl zjištěn stav věci, o němž není důvodných pochybností. Pochybil tak tím,
že nesprávně interpretoval ust. §3 a §50 odst. 3 správního řádu, neboť požaduje, aby byl
proveden důkaz, který není potřebný, jelikož skutkový stav věci jednoznačně vyplývá z obsahu
spisu. Podle stěžovatele v napadeném rozsudku zcela absentuje úvaha, zda účastník řízení uvedl
skutkovou verzi, která by mohla být pravděpodobnou a jako taková by odůvodňovala možný závěr
o technické závadě na vozidle. Pochybnost, kterou vyjadřoval účastník řízení nebyla podložena
žádným pravděpodobným dějem, který by odůvodňoval možnou technickou závadu. S ohledem
na zřetelně viditelné závity na šroubech i maticích stěžovatel nemohl považovat jakoukoli
technickou závadu za možnou, natož pravděpodobnou. Tento závěr byl navíc podpořen
skutečností, že vozidlo bylo po opětovném upevnění matic na kole opět technicky způsobilé
k provozu. Pokud by však některé komponenty vozidla byly technickou závadou postiženy, nebyla
by opětovná montáž kola možná. Proto je odkaz krajského soudu na zásadu in dubio pro reo
nesprávný. Stěžovatel posouzení znalce v daném případě nepovažoval za potřebné,
neboť k vyhodnocení fotodokumentace nebylo zapotřebí odborných znalostí ani dovedností.
Zpracování znaleckého posudku by tak bylo nadbytečné. Stěžovatel také poukázal na to,
že účastník řízení při šetření dopravní nehody neuplatnil technickou závadu a vozidlo před jízdou
nekontroloval. Tudíž nedošlo ze strany správních orgánů k nepřípustnému suplování činnosti
znalce a správní orgány pouze postupovaly v duchu zásady volného hodnocení důkazů. Z výše
uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle obsahu správního spisu, konkrétně z protokolu o nehodě v silničním provozu, řídil
účastník řízení dne 17. 2. 2011 ve 12:40 h řídil nákladní vozidlo značky Renault Maxity F24, RZ: X
a v prostoru křižovatky ulic Slovanská x Klášterní x Jugoslávská x Hradišťská došlo k uvolnění
kola a následně ke střetu zadní nápravy vozidla s živičnou vozovkou, kdy vozidlo zastavilo.
Uvolněné kolo pokračovalo dále vpřed a najelo na chodník, kde došlo ke střetu s chodcem P. V.,
který v důsledku toho utrpěl zranění. Na vozidle vznikla hmotná škoda cca 5.000 Kč. Technická
závada jako příčina dopravní nehody nebyla na místě ohledání zjištěna ani uplatněna. Na místě byl
vyhotoven plánek místa dopravní nehody, v němž byla zakreslena místa nálezu matic z vozidla,
místo střetu kola s vyvýšeným obrubníkem, konečná poloha uvolněného kola z vozidla a postavení
vozidla a místo střetu kola s chodcem. Pořízena byla také fotodokumentace. V protokolu o nehodě
je rovněž uvedeno, že byla na místě nehody provedena prohlídka vozidla znalcem Ing. Karlem
Petrů a vytěžena svědkyně I. H. Do protokolu o ústním jednání ze dne 26. 4. 2011 účastník řízení
uvedl, že v průběhu jízdy nepociťoval žádné změny v řízení vozidla, vnímal jen drobné odchylky
ve stabilitě vozidla, které přičítal nerovnosti komunikace a které byly zcela běžné v situaci, že zadní
část vozidla nebyla zatížena. Takto se vozidlo chovalo od samého počátku, co bylo uvedeno do
provozu. V současné době má najeto cca 15.000 km. Proto ho nenapadlo, že by mohlo být na
vozidle něco uvolněno. Kola vozidla naposledy kontroloval někdy v polovině ledna 2011,
bezprostředně před jízdou nikoliv. Účastník řízení nenavrhoval provedení dalších důkazů ani
doplnění spisové dokumentace. Na základě takto zjištěného skutkového stavu vydal Magistrát
města Plzně rozhodnutí, jímž byl účastník řízení uznán vinným z přestupku proti bezpečnosti a
plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ust. §22 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o
přestupcích. Proti tomuto rozhodnutí podal účastník řízení odvolání, v němž namítal, že před
vydáním rozhodnutí nebyl zjištěn v dostatečném rozsahu skutečný stav věci a nebyly provedeny
všechny důkazy, které mohly přispět k řádnému objasnění skutkového stavu, zejména nebyl
vyslechnut znalec Ing. Karel Petrů. Stěžovatel o podaném odvolání rozhodl tak, že je zamítl a
napadené rozhodnutí potvrdil.
Podle ust. §22 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o přestupcích se přestupku dopustí ten,
kdo v provozu na pozemních komunikacích řídí vozidlo, které je technicky nezpůsobilé k provozu
na pozemních komunikacích tak závažným způsobem, že bezprostředně ohrožuje ostatní
účastníky provozu na pozemních komunikacích.
Za tento přestupek může být pachateli uložena podle odst. 7 citovaného ustanovení pokuta
v rozmezí od 5.000 Kč do 10.000 Kč a zákaz činnosti od šesti měsíců do jednoho roku. Kromě
toho jako sekundární sankce mu může být uděleno pět bodů podle ust. §123a a násl. přílohy
zákona o silničním provozu. Tyto sankce mohou být uloženy pouze tehdy, je-li zjištěn takový stav
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 2 As 46/2005 - 55, publikovaný na www.nssoud.cz,
v němž bylo vysloveno, že základní zásady přestupkového práva jsou založeny na stejných
zásadách jako trestní právo, zejména na presumpci neviny, zásadě in dubio pro reo, zásadě postihu
za zaviněné jednání (nikoli pouze za způsobení škodlivého následku) a požadavku, že postih je
možný jen v případě, kdy bylo prokázáno, že došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty
přestupku. V řízení o přestupku se proto nelze spokojit s tím, že skutečnost, že obviněný
z přestupku jej spáchal se jeví být pravděpodobnou, či dokonce nejpravděpodobnější, verzí
skutkového děje. Existuje-li pochybnost, tzn., existuje-li ne zcela nepravděpodobná možnost,
že skutkový děj se odehrál jinak než tak, že naplňuje všechny znaky skutkové podstaty přestupku,
nemůže být učiněn závěr o tom, že přestupek byl spáchán.
Mezi účastníky řízení je sporné, zda na základě důkazů provedených v průběhu správního
řízení byl skutečný stav věci zjištěn natolik spolehlivě a dostatečně, že bylo možno uznat účastníka
řízení vinným ze spáchání přestupku podle ust. §22 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o přestupcích.
S tím také souvisí otázka, zda zjištění skutkového stavu vyžadovalo doplnění dokazování
znaleckým posudkem.
Zákon o přestupcích blíže neupravuje postup při zjišťování skutkového stavu. Proto je
nutno v souladu s ust. §51 zákona o přestupcích, který stanoví, že na řízení o přestupcích
se subsidiárně použijí předpisy o správním řízení, postupovat v řízení o přestupku podle
ustanovení správního řádu. V ust. §3 správního řádu je uvedeno, že správní orgán má postupovat
tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je
nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v ust. §2 správního řádu, tedy
s požadavky na zákonnost jeho postupu. Ust. §50 odst. 3 správního řádu pak správnímu orgánu
ukládá povinnost i bez návrhu zjišťovat všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch
i v neprospěch toho, komu v řízení ukládá správní orgán nějakou povinnost. Podle odst. 4
citovaného ustanovení pak správní orgán podklady pro rozhodnutí, zejména důkazy, hodnotí
podle své úvahy, a pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli
účastníci. Postup správního orgánu při dokazování upravuje ust. §51 a násl. správního řádu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2009, č. j. 1 As 44/2009 - 4, publikovaný
na www.nssoud.cz).
Dokazování provedené správními orgány výše uvedené požadavky nesplňuje a vzhledem
k jeho nedostatečnosti tak přicházejí v úvahu dvě možné verze skutkového stavu věci. Účastníka
řízení lze shledat vinným ze spáchání přestupku podle ust. §22 odst. 1 písm. a) bod 3.
přestupkového zákona, pokud by byla prokázána verze skutkového děje zastávaná správními
orgány. Pokud by však provedenými důkazy prokázána nebyla, nelze jej za přestupek postihnout
přesto, že verze zastávaná správními orgány se bude jevit pravděpodobnější, a to dokonce
i podstatně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2011, č. j. 7 As 4/2011 - 79,
publikovaný na www.nssoud.cz). Je tedy na správních orgánech, aby měly k dispozici takové
důkazy, které by splňovaly výše popsaný důkazní standard. Takovým důkazem je v daném případě
zcela nepochybně nejméně výslech znalce, který na místě dopravní nehody provedl prohlídku
vozidla, resp. znalecký posudek. Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje se závěrem krajského
soudu, že skutečnosti týkající se technického stavu vozidla, jeho způsobilosti k provozu
na pozemních komunikacích a příčiny uvolnění jistících matic kola nepochybně představují otázky
ryze technického charakteru, jejichž odborné posouzení má zcela zásadní význam. Provedení
důkazu výslechem znalce nebo znaleckým posudkem by tedy nepochybně poskytlo potřebný
podklad, na základě kterého by správní orgány zjistily, zda jimi zastávaná verze je jedinou, o jejíž
pravdivosti neexistují důvodné pochybnosti a vyvrátilo by námitky účastníka řízení, že příčinou
dopravní nehody byla technická závada vozidla.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Ve věci rozhodl v souladu
s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalobci žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu