ECLI:CZ:NSS:2014:8.AS.121.2014:34
sp. zn. 8 As 121/2014 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: Teplárna
Liberec, a. s., se sídlem Dr. Milady Horákové 641/34a, Liberec, zastoupené Mgr. Martinem
Pecklem, advokátem se sídlem Italská 753/27, Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad
Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
14. 8. 2013, čj. OÚPSŘ 251/2013-330, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 16. 7. 2014, čj. 59 A 94/2013 – 64,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 16. 7. 2014,
čj. 59 A 94/2013 – 64, se zrušuje .
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 14. 8. 2013, čj. OÚPSŘ 251/2013- 330,
se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady soudního řízení ve výši
24 456 Kč, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně
Mgr. Martina Peckla.
Odůvodnění:
I.
1. Autorizovaný inspektor Ing. arch. Josef Patrný doručil dne 22. 5. 2013 Magistrátu města
Liberec, stavebnímu úřadu, oznámení stavebního záměru: „Změna vytápění a ohřevu TUV pro bytový
dům, instalace plynových kotlů Školní 382/10, 383/8, 384/6, 385/4 Liberec – změna dokončené stavby“,
ke kterému přiložil svůj certifikát.
2. Žalobkyně podala u stavebního úřadu námitky proti oznámení stavebního záměru.
3. Žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 8. 2013, čj. OÚPSŘ 251/2013-330, zamítl námitky
žalobkyně jako nepřípustné.
II.
4. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci, který ji rozsudkem ze dne 16. 7. 2014, čj. 59 A 94/2013 – 64, zamítl (rozsudek
krajského soudu, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
je dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost zcela odkazuje).
III.
5. Žalobkyně (stěžovatelka) brojila proti rozsudku krajského soudu kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
6. Podle stěžovatelky krajský soud nesprávně posoudil otázku jejího účastenství
ve stavebním řízení, bylo-li by o předmětném stavebním záměru vedeno. V důsledku toho soud
nesprávně neuznal právo stěžovatelky podat proti stavebnímu záměru námitky podle
§117 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon),
ve znění pozdějších předpisů. Neopomenutelnou podmínkou pro uskutečnění stavebního záměru
postupem podle §117 stavebního zákona (byl-li by takový postup vůbec přípustný) měl být
souhlas stěžovatelky.
7. Účastenství ve stavebním řízení stěžovatelka dovozovala ze skutečnosti, že jí svědčí
ve vztahu k bytovému domu na ulici Školní v Liberci právo odpovídající věcnému břemenu podle
zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických
odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatelka provozuje soustavu zásobování tepelnou energií (dále též „SZTE“) a vlastní mimo
jiné i přípojku zasahující do předmětného bytového domu. Pokud by došlo ke změně způsobu
vytápění tohoto domu, muselo by být do přípojky zasaženo, minimálně jejím odpojením
od potrubí v bytovém domě, včetně uzavření ventilů a zaslepení přípojky. Podle stěžovatelky
nebylo rozhodné, že se zaslepením přípojky souvisí také soukromoprávní vztah mezi
stěžovatelkou a stavebníkem. Jeho ukončení by bylo v případě povolení a provedení stavebního
záměru prakticky nevyhnutelné. Mezi oběma skutečnostmi proto existuje příčinná souvislost.
Stěžovatelka by proto měla být účastníkem řízení na základě §109 písm. b) stavebního zákona.
8. Pokud by stavebník přepojil svůj topný systém na lokální kotel, stala by se přípojka
do předmětného bytového domu zcela nadbytečnou, tím by bylo nevyhnutelně dotčeno věcné
břemeno zřízené ve prospěch stěžovatelky. Z tohoto důvodu stěžovatelka splňuje také podmínku
pro účastenství na základě §109 písm. d) stavebního zákona. Krajský soud opomněl zohlednit
znění příslušných ustanovení energetického zákona, z nichž je zřejmé, že mezi činností
provozovatele SZTE a rozsahem práva odpovídajícího věcnému břemenu existuje bezprostřední
souvislost.
9. Změnou způsobu vytápění, zahrnující odpojení od SZTE, vzniká v systému řada
technických problémů, zejména dochází ke snížení provozuschopnosti z důvodu změny
hydraulických parametrů. Tyto následky by se dotkly stěžovatelky nejen jako provozovatele
SZTE, ale především jako jejího vlastníka. Závěr o technických dopadech potvrzuje stanovisko
Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 4. 3. 2009, čj. 36919/09-82, a posudek vypracovaný
pro objekty v lokalitě Liberec-Františkov. Z těchto důvodů svědčí stěžovatelce účastenství
v řízení na základě §109 písm. d) a e) stavebního zákona.
10. Stěžovatelka podotkla, že pro účastenství osoby ve stavebním řízení postačuje potenciální
dotčení práv, přičemž toto dotčení je třeba vykládat spíše extenzivně. Krajský soud zaujal naopak
restriktivní výklad a ignoroval zákonné podmínky. Nesprávně pak uzavřel, že dotčení SZTE není
přímým důsledkem provedení stavby spočívající ve vybudování nového tepelného zdroje. Podle
stěžovatelky je smyslem stavebního záměru nahradit stávající SZTE novým zdrojem,
a to plynovými kotli. Uskutečnění záměru povede mimo jiné k poklesu počtu odběratelů energie
ze SZTE, což s sebou nese dotčení vlastnického práva stěžovatelky i jejího práva odpovídajícího
věcnému břemenu. Vlastnické právo přitom v sobě zahrnuje i právo užívat věc a požívat
z ní užitky, které v posuzované věci tvoří cena dodané tepelné energie. Stěžovatelka proto
považovala za legitimní, aby mohla namítat ve správním řízení rozpor s právními předpisy,
především se zákonem č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů.
11. Dále stěžovatelka namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Krajský soud
dostatečně neodůvodnil odklon od své předchozí rozhodovací praxe a od judikatury Nejvyššího
správního soudu, přestože oba soudy opakovaně potvrdily účastenství provozovatelů zásobování
teplem (včetně stěžovatelky) ve stavebních řízeních, jejichž předmětem byla změna způsobu
vytápění.
12. Krajský soud se dostatečně nevypořádal s námitkami, že v posuzované věci mělo být
vedeno stavební řízení a že žalovaný nebyl oprávněn umožnit změnu způsobu vytápění
prostřednictvím oznámení stavebního záměru s certifikátem autorizovaného inspektora. Pokud
nebylo stavební řízení vedeno, nebyl splněn požadavek §77 odst. 5 energetického zákona.
13. Stěžovatelka vytkla krajskému soudu neprovedení důkazu předloženými listinami,
konkrétně stanoviskem Ministerstva pro místní rozvoj čj. 36919/09-82 a posudkem dopadů
odpojení objektů v lokalitě Liberec-Františkov, včetně přílohy tvořené stanoviskem k dopadům
na životní prostředí.
14. Závěrem stěžovatelka zdůraznila, že právní úprava zásobování tepelnou energií
má významný veřejnoprávní rozměr.
IV.
15. Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil s rozsudkem krajského soudu.
V.
16. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
17. Kasační stížnost je důvodná.
18. Nejvyšší správní soud se již zabýval právně a skutkově shodnou věcí mezi týmiž účastníky
v rozsudku ze dne 18. 9. 2014, čj. 7 As 162/2014 – 34. Shodná problematika byla rovněž
předmětem řízení vedeného pod sp. zn. 8 As 120/2014. Jediným rozdílem oproti nyní
posuzované věci byl odlišný bytový dům v Liberci. Stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti zcela
shodné námitky, jimiž zpochybňovala rovněž shodné odůvodnění rozsudku krajského soudu.
Nejvyšší správní soud proto na tamto místě pro stručnost plně odkazuje na odůvodnění rozsudku
čj. 7 As 162/2014 – 34 a pouze stručně shrne základní důvody, které jej vedly ke zrušení
rozsudku krajského soudu i rozhodnutí žalovaného.
19. Žalovaný a krajský soud vyšli z nesprávného předpokladu, že stěžovatelka nemohla
být účastníkem případného stavebního řízení na základě §109 písm. d) a e) stavebního zákona.
V důsledku tohoto chybného předpokladu pak nesprávně posoudili právo stěžovatelky uplatnit
námitky proti oznámení stavebního záměru s certifikátem. Odkázal-li krajský soud na rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2014, čj. 9 As 101/2013 – 27, a ze dne 3. 4. 2014,
čj. 9 As 120/2013 – 19, opomněl zásadní skutkovou odlišnost spočívající v tom, že v nyní
posuzované věci byl bytový dům na SZTE stále napojen, zatímco v rozsudcích devátého senátu
byly rozvody v domech již odpojeny. Součástí stavebního záměru je přitom napojení nových
plynových kotlů na stávající rozvody (viz oznámení stavebního záměru i certifikát, které shodně
uvádějí: „Pro vnitřní zásobování objektu budou využity doplněné stávající potrubní rozvody vytápění, TUV.“).
20. Právě v tom, že stavební záměr má zasáhnout do rozvodů, na které je stále napojena
SZTE, spatřuje Nejvyšší správní soud možnost přímého dotčení stěžovatelky na jejích právech
k SZTE. Soud nepochyboval, že provozovatel SZTE by měl být informován o tom, jakým
způsobem bude probíhat napojení na rozvody aktuálně napojené na SZTE, neboť to může
ovlivnit, respektive při chybném postupu i ohrozit fungování celé SZTE. Přinejmenším v tomto
rozsahu by tedy provozovatel SZTE měl mít právo účastnit se případného stavebního řízení.
Pro posouzení práva stěžovatelky uplatnit námitky podle §117 odst. 4 stavebního zákona
je lhostejné, že stěžovatelka nyní uplatnila také mnohé výtky, které se dotčení jejích práv přímo
netýkají. Rozhodná je otázka potenciálního přímého dotčení práv, nikoliv samotná důvodnost
námitek. Je-li patrné, že by určitá osoba mohla být stavebním záměrem přímo dotčena na svých
právech ve smyslu §109 písm. d) či e) stavebního zákona, musí být opatřen její souhlas
podle §117 odst. 2 písm. f) stavebního zákona bez ohledu na to, zda aktuálně vůbec něco vůči
stavebnímu záměru namítá.
21. Nejvyšší správní soud uzavřel, že stěžovatelka by byla v případě předmětného stavebního
záměru na základě §109 písm. d) a e) stavebního zákona účastníkem stavebního řízení, bylo-li
by vedeno. Z tohoto důvodu měl být k oznámení stavebního záměru na základě §117 odst. 2
písm. f) stavebního zákona opatřen její souhlas. Nestalo-li se tak, měl žalovaný posoudit její
námitky jako důvodné a podle §117 odst. 5 věty třetí písm. a) stavebního zákona
měl rozhodnout, že oznámení stavebního záměru nemá právní účinky.
22. Ostatní námitky soud neshledal důvodnými (v podrobnostech viz rozsudek
čj. 7 As 162/2014 – 34).
23. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto rozsudek krajského soudu
zrušil. Současně zrušil i rozhodnutí žalovaného, protože již v řízení před krajským soudem byly
dány důvody pro takový postup [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.], a vrátil věc žalovanému k dalšímu
řízení (§78 odst. 4 s. ř. s.). V něm bude žalovaný vázán názorem Nejvyššího správního soudu
(podle §78 odst. 5 s. ř. s.).
24. Tímto rozsudkem je řízení před správními soudy skončeno, Nejvyšší správní soud proto
rozhodl rovněž o celkových nákladech soudního řízení (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Podle
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s., má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Procesně úspěšnou byla v dané věci stěžovatelka, neboť výsledkem řízení před
správními soudy bylo zrušení správního rozhodnutí, které napadla žalobou.
25. Pokud jde o jejich výši v průběhu řízení o nyní posuzované kasační stížnosti,
ta je představována zaplaceným soudním poplatkem za kasační stížnost ve výši 5000 Kč a náklady
spojenými se zastoupením za 1 úkon právní služby ve výši 3100 Kč (podání kasační stížnosti)
a dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč [§7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1
písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Náklady
zastoupení tedy činí 3400 Kč. Tuto částku pak soud zvýšil podle §57 odst. 2 s. ř. s. o částku
714 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je zástupce stěžovatelky jako plátce povinen
odvést. Celková výše náhrady nákladů za řízení o kasační stížnosti činí 4114 Kč.
26. Náhrada nákladů za řízení před krajským soudem zahrnuje zaplacený soudní poplatek
za žalobu ve výši 3000 Kč a náklady spojené se zastoupením za 3 úkony právní služby
po 3100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a podání repliky) a dále paušální
náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z těchto úkonů [§7, §9 odst. 4 písm. d), §11
odst. 1 písm. a) a d) a §13 odst. 3 advokátního tarifu]. Náklady zastoupení tedy činí 10 200 Kč.
Tuto částku pak soud zvýšil podle §57 odst. 2 s. ř. s. o částku 2142 Kč odpovídající dani
z přidané hodnoty, kterou je zástupce stěžovatelky jako plátce povinen odvést. Celková výše
náhrady nákladů za řízení o žalobě činí 15 342 Kč.
27. Žalovaný je tedy povinen nahradit stěžovatelce náklady soudního řízení ve výši celkem
24 456 Kč, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce stěžovatelky
Mgr. Martina Peckla.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. listopadu 2014
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu