ECLI:CZ:NSS:2014:8.AS.86.2013:33
sp. zn. 8 As 86/2013 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: Člověk v tísni,
o. p. s., se sídlem Šafaříkova 24, Praha 2, zastoupeného Mgr. Davidem Valouchem, advokátem
se sídlem Šafaříkova 24, Praha 2, proti žalovanému: Plzeňské městské dopravní podniky, a. s.,
se sídlem Denisovo nábřeží 12, Plzeň, zastoupenému Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem
se sídlem Šafaříkovy sady 5, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 12. 2011, bez čísla
jednacího, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
28. 6. 2013, čj. 30 A 8/2012 - 87,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce dne 31. 10. 2011 požádal žalovaného o poskytnutí informací podle zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném v rozhodné době (dále
jen „zákon č. 106/1999 Sb.“ nebo „zákon o svobodném přístupu k informacím“), a to konkrétně
o poskytnutí „textu smlouvy/smluv, v če tn ě p ř í pad n ý ch do datků , uz a v řený c h mezi ž al o v an ý m a adv o kátn í
kan ce l á ř í /ka n ce l ář e mi z a ú če l e m s p r áv y po h l e dáv e k“. Přitom odkázal na nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 260/06 a na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 57/2006. Dovodil
z nich, že žalovaný je povinným subjektem podle zákona č. 106/1999 Sb., neboť naplňuje znaky
veřejné instituce.
[2] Žalovaný přípisem ze dne 29. 11. 2011 žalobci sdělil, že jeho žádosti nelze vyhovět, neboť
požadovaná smlouva je dle §17 obchodního zákoníku předmětem obchodního tajemství
mezi žalovaným a advokátní kanceláří. Dále uvedl, že není povinným subjektem dle zákona
č. 106/1999 Sb., resp. veřejnou institucí. Aby tomu tak bylo, musel by plnit výlučně veřejné účely
stanovené zákonem. Tak tomu není: veřejný účel tu není stanoven zákonem, podnik provozuje
podnikatelskou činnost čistě soukromoprávního charakteru.
[3] Žalobce proti uvedenému přípisu (v němž spatřoval rozhodnutí o odmítnutí žádosti
v materiálním smyslu) podal odvolání ze dne 6. 12. 2011. Namítl, že podle ustálené judikatury
se povinnost poskytovat informace vztahuje i na obchodní společnosti, pokud u nich převažují
znaky svědčící o jejich veřejné povaze a odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 1 As 114/2011 ve věci Dopravního podniku hl. m. Prahy.
[4] Současně namítl, že v dané věci nebylo možno žádost odmítnout ani s odkazem
na obchodní tajemství, neboť bylo nutno nejprve zkoumat, zda požadované informace definici
obchodního tajemství naplňují; tuto argumentaci opíral o rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 3 Ads 33/2006 a §9 odst. 2 a §15 odst. 2. zákona č. 106/1999 Sb.
[5] Žalovaný přípisem ze dne 23. 12. 2011 sdělil žalobci, že jeho odvolání „je nedův o d né
a na roz ho dn ut í o o d mí tn u tí ž ádo s ti je trváno “, a to proto, že za prvé žalovaný není povinným
subjektem podle zákona o svobodném přístupu k informacím, ale je svébytnou obchodní
společností; za druhé texty platných smluv uzavřených s advokátní kanceláří za účelem vymáhání
a správy pohledávek, včetně dodatků, jsou předmětem obchodního tajemství, protože obsahují
informace, které musí zůstat utajeny a zveřejnění by způsobilo žalovanému majetkovou
i nemajetkovou újmu; za třetí smluvní advokátní kanceláři není vypláceno žádné peněžité plnění,
ani poskytovány finanční prostředky z veřejných rozpočtů.
II.
[6] Žalobce žalobou podanou Krajskému soudu v Plzni napadl rozhodnutí žalovaného
ze dne 23. 12. 2011 i postup jemu předcházející. Tvrdil, že došlo k odmítnutí žádosti o poskytnutí
požadovaných informací v rozporu se zákonem č. 106/1999 Sb. i ustálenou judikaturou,
na kterou poukázal již v žádosti a v odvolání [3], včetně navazujících rozhodnutí soudů,
kdy za veřejnou instituci je považováno i Letiště Praha nebo společnost ČEZ. Za veřejnou
instituci může být považován i soukromý subjekt, převažují-li u něj znaky svědčící jeho veřejné
povaze. Žalovaný je zřízen za účelem zajištění veřejné dopravy v Plzni, zakladatelem
této společnosti je město Plzeň, jeho majetková účast je 100 %, město Plzeň pak každoročně
dotuje žalovaného z veřejných rozpočtů (dle údajů ve výročních zprávách žalovaného).
[7] Za chybné - jako v odvolání - považoval žalobce i odmítnutí žádosti proto, že smlouvy
představují obchodní tajemství.
[8] I třetí důvod žalobce považoval za nepravdivý: pokud advokátní kancelář vymáhá
pohledávky žalovaného soudně (popř. v rozhodčím řízení) lze předpokládat, že tuto činnost
vykonává podnikatelsky za odměnu, nikoli bezúplatně, tedy za odměnu poskytovanou žalovaným
z prostředků, které mu jsou převážně poskytovány městem, tedy z veřejných prostředků.
[9] Krajský soud žalobě vyhověl rozsudkem napadeným kasační stížností, a obě již zmíněná
rozhodnutí žalovaného výrokem I. zrušil. Výrokem II. nařídil žalovanému poskytnout
ve vymezeném rozsahu informace, ke konkrétní smlouvě a jejím dodatkům. (Rozsudek krajského
soudu, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je dostupný
na www.nssoud.cz a soud na ně na tomto místě pro stručnost zcela odkazuje).
III.
[10] Žalovaný (stěžovatel) v kasační stížnosti podané proti rozsudku krajského soudu namítl,
že závěr soudu spočívá na nesprávných skutkových zjištěních a na nesprávném právním
posouzení věci [§103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s.].
[11] Konkrétně tvrdí, že není tzv. veřejnou institucí a tudíž ani povinným subjektem podle
zákona o svobodném přístupu k informacím, „ n e b o ť by jin ak musel v ý l učně p l ni t v eřej né úč ely s tan o v e n é
z áko n e m “. Je nutno rozlišovat informační povinnost podle zákona o zadávání veřejných zakázek
(kterou plní beze zbytku), a zákona o svobodném přístupu k informacím. Podřazení
soukromoprávního subjektu pod druhý z uvedených zákonů považuje za okolnost, která
by mohla být zneužita ostatními soutěžiteli na relevantním trhu. Jako dopravce poskytuje služby
na území města Plzně a v okolí. Město Plzeň, které je jediným akcionářem, financuje dopravu
prostřednictvím tzv. úhrady prokazatelné ztráty. To však nemůže být důvodem, aby se žalovaný
choval jako subjekt veřejné správy.
[12] Podřazením žalovaného pod veřejnou instituci dochází k příliš extenzivnímu výkladu
tohoto pojmu a rozšíření povinných subjektů podle zákona č. 106/1999 Sb., protože žadatelem
může být každý, a tedy i konkurenční subjekt; žádost se může týkat rozmanitých informací včetně
obchodních smluv a povinný se tak dostává do značné nevýhody s možným negativním dopadem
na jeho hospodářské výsledky.
[13] Stěžovatel má za to, že definiční znaky „veřejné instituce“ dovozované na základě
platného práva, odborné nauky a soudní judikatury musí být naplněny kumulativně. Veřejná
instituce musí být vykonavatelem veřejné správy. I podle definičních znaků vymezených
Ústavním soudem je pod tímto pojmem nutno rozumět veřejný ústav a veřejný podnik, veřejné
fondy a veřejné nadace, popř. státní podnik. Ústavní soud však zpochybnil možnost analogického
rozšíření okruhu povinných subjektů o obchodní společnosti.
[14] Stěžovatel dále tvrdí, že soud nesprávně interpretoval omezující ustanovení zákona
o svobodném přístupu k informacím, protože advokátní kanceláři zabývající se vymáháním
a správou pohledávek není vypláceno žádné peněžité plnění ani nejsou poskytovány finanční
prostředky z veřejných rozpočtů, požadované informace se tak týkají podnikatelské činnosti čistě
soukromoprávního charakteru. Žalovaný neposkytuje advokátní kanceláři žádné finanční plnění.
[15] Žalobce ke kasační stížnosti vyjádření nepodal.
IV.
[16] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Neshledal vady,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Krajský soud správně především shrnul relevantní závěry judikatury k pojmu veřejná
instituce ve smyslu §2 odst. 1 uvedeného zákona, aby následně posoudil, zda je aplikace
uvedeného ustanovení na místě v případě stěžovatele.
[19] Nejvyšší správní soud v již zmíněném rozsudku [3], z něhož vycházel i krajský soud
v dané věci, s podrobnou argumentací vyložil, že „ Dop r a vn í p od n ik h l. m. Pr ah y , a k c iová s po l e čn o s t,
je v eřej nou i n s ti tu cí ve smyslu §2 o ds t. 1 z áko n a č. 106/1999 Sb., o s v o bo dn é m přístu pu k in for ma c í m“.
[20] Klíčovými rozhodnutími, v nichž podal výklad zmiňovaných ustanovení zákona
o svobodném přístupu k informacím Ústavní soud, jsou nálezy ze dne 27. 2. 2003,
sp. zn. III. ÚS 686/02, a ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06 (státní podnik Letiště Praha).
V posléze uvedeném nálezu mimo jiné konstatoval, že je třeba „ r e f l e kto v at s k u te čn o s t, ž e se v č i nno sti
mnoha instit uc í p r olín a j í as pe kty souk romop ráv ní s v e řej no p ráv ní mi a r o z h o du j í cí pro kv al i f i kaci i nsti tuce j ak o
v eřej né či s o u kr o mé potom je, kte r é as p e kty př e v až u j í. Z ař az e n í zk o uma né i n s ti tu ce po d i nsti tuc i v eřej nou
či instituci s ou k r omou tak musí vy p lý va t z " př e v a h y " z n aků , je ž jsou pro i nsti t uci v eřej no u či s ou k r omou
ty pi cké. “. Za relevantní hlediska pro určení, zda se jedná o instituci veřejnou či soukromou,
Ústavní soud označil:
a) způsob vzniku (zániku) instituce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti
soukromoprávního úkonu);
b) hledisko osoby zřizovatele (tedy zda je zřizovatelem instituce stát či nikoli);
c) subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce (tj. zda dochází ke kreaci orgánů státem
či nikoli);
d) existence či neexistence státního dohledu nad činností instituce;
e) veřejný nebo soukromý účel instituce.
[21] V daném případě pak Ústavní soud shledal, že posuzovaný subjekt představuje veřejnou
instituci.
[22] Ústavní soud vyslovil své závěry v citovaném nálezu na půdorysu případu,
v němž se jednalo o posouzení povahy státního podniku. Nejvyšší správní soud v navazující
judikatuře (viz zejména rozsudek ze dne 29. 5. 2008, čj. 8 As 57/2006-67) vztáhnul jeho obecnější
argumentaci rovněž na instituce, jejichž zřizovateli (a těmi, kdož vytvářejí jejich orgány
a vykonávají nad nimi dohled) jsou územní samosprávné celky a jejich orgány. Vyšel přitom
z okruhu povinných osob, kterými jsou nejen státní orgány, ale právě i územní samosprávné celky
a jejich orgány. Představují-li další kategorii povinných osob veřejné instituce, jedná se o skupinu
subjektů odvozujících své postavení do značné míry právě od dvou prvně jmenovaných kategorií
(resp. od státu v širším slova smyslu). Neexistuje přitom důvod, aby toto odvozené postavení
bylo shledáno ve vztahu k jedné z těchto kategorií, nikoliv však již k druhé. Opačný, restriktivní
výklad by totiž mohl vést „k vyloučení dopadu zákona o svobodném přístupu k informacím
na nezanedbatelnou část činnosti územních samosprávných celků a jejich orgánů v důsledku
prostého zakládání společností soukromého práva“. Lze ještě dodat, že Nejvyšší správní soud
v citované věci dovodil, že společnost FC Hradec Králové, a. s., jejímž zakladatelem a jediným
akcionářem je statutární město Hradec Králové, představuje veřejnou instituci ve smyslu zákona
o svobodném přístupu k informacím.
[23] K tomu lze poukázat také na rozsudky Nejvyššího správního soudu z nedávné doby
(ze dne 6. 10. 2009, čj. 2 Ans 4/2009 - 93, a ze dne 15. 10. 2010, čj. 2 Ans 7/2010 - 175).
Na právní argumentaci v nich obsaženou lze v plném rozsahu také odkázat.
[24] Tyto úvahy plně odpovídají tomu, že spolu s rozsáhlejšími právy a možnostmi je spojena
i větší míra odpovědnosti a povinností, a to i v případě subjektů soukromého práva. Tato míra
odpovědnosti je tím vyšší, čím těsnější je přímé nebo nepřímé propojení takových subjektů
se státem a veřejnými financemi, ale také tím vyšší, čím více jsou schopny zasahovat do práv
jiných osob, a to zejména do práv základních.
[25] Lze tak shrnout, že z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu vyplývá
souhrn kritérií, které je třeba posuzovat při rozhodování o tom, zda určitý subjekt představuje
veřejnou instituci ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím (způsob vzniku,
hledisko osoby zřizovatele, subjektu vytvářejícího jednotlivé orgány posuzované instituce,
existence či neexistence státního dohledu nad činností instituce, veřejný nebo soukromý účel
instituce). U daného subjektu přitom nemusí být naplněn veřejnoprávní aspekt ve všech těchto
znacích, postačí převaha znaků typických pro veřejnou instituci.
[26] Krajský soud do svého rozsudku uvedené závěry pro posouzení právní otázky převzal
a neshledal důvod se od nich odchýlit. Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci rovněž
nemá důvod ke změně vyslovených závěrů. Námitka stěžovatele, že soudy zastávaný výklad
pojmu veřejné instituce je příliš extenzivní, a že tedy překračuje záměr zákonodárce a rámec
zákonné úpravy, není důvodná. Zákonodárce při přijímání zákona o svobodném přístupu
k informacím vyšel z principu otevřenosti veřejné správy (v protikladu k principu důvěrnosti)
a jak okruh povinných subjektů, tak rozsah informací, které mají příslušné subjekty povinnost
poskytovat, koncipoval velice široce. Zákonodárce ostatně v novelizaci zákona o svobodném
přístupu k informacím (zákonem č. 61/2006 Sb.) dokonce ještě rozšířil okruh povinných osob
vymezených v jeho §2 odst. 1. Lze sice připustit, že některým subjektům, které mají formu
soukromoprávní společnosti, může v praxi dodržování postupů předepsaných uvedeným
zákonem činit potíže, to však není důvodem k tomu, aby poskytování informací odmítaly. Může
to však být podnět pro zákonodárce, aby procedury přizpůsobil tomu, že podle nich musejí
postupovat i zmiňované subjekty.
[27] Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci neshledal důvodnou ani námitku
stěžovatele, že definiční znaky vymezené Ústavním soudem jako znaky relevantní pro určení,
zda jde o instituci veřejnou či soukromou, musí být naplněny současně všechny (kumulativně).
Z rozhodnutí Ústavního soudu, jak i správně konstatoval ve svém rozsudku krajský soud, takový
požadavek neplyne. Naopak je zcela zřejmé, že Ústavní soud výslovně požadoval při posouzení
povahy instituce zkoumat, které znaky převažují, jak je již uvedeno v citovaném rozsudku
Nejvyššího správního soudu [3], který uzavřel, že „U dan é h o s u bj e ktu p ř itom nemusí bý t nap l ně n
v e ř e j n o pr áv n í a s pe kt ve v š e ch t ě ch to z n ací ch , po s tačí př e v ah a z n ak ů ty pi cký ch pro v e ř e j n o u i nsti tuci . “ .
[28] Dovolává-li se stěžovatel nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 260/06 s tím, že nález
zpochybnil možnost rozšíření okruhu povinných subjektů o obchodní společnosti, Nejvyšší
správní soud již v rozsudku [3], s odkazem na závěry rozsudku osmého senátu Nejvyššího
správního soudu [1] (na který žalobce v dané věci odkazoval již v samotné žádosti o informace
z 31. 10. 2011) uvedl základní důvody, které vedly k odmítnutí restriktivního výkladu pojmu
veřejná instituce, jak je shora uvedeno. K argumentaci obdobné, obsahem nikoli rozsahem,
argumentaci stěžovatele, že by pod tento pojem měly být zařazeny toliko instituce „výlučně plnící
veřejné účely“, resp. vykonávající veřejnou správu zaujal Nejvyšší správní soud závěr
již v rozsudcích druhého senátu [23]; závěry posledně uvedeného rozsudku jsou rovněž
aprobovány rozsudkem [3], z něhož krajský soud vycházel, a stranám sporu jsou známy.
Stěžovatel v daném případě žádnou novou právně relevantní oponenturu nevznáší, soud proto
považuje za nadbytečné v tomto rozsudku opakovat již vyslovené. Obecnou obavu žalobce
ze zneužití přístupu k informacím ostatními soutěžiteli soud proto nesdílí, vzhledem k omezením
práva na informace zákonem č. 106/1999 Sb. stanoveným (např. právě pro případ obchodního
tajemství).
[29] Náhled stěžovatele, že není „ i n s ti tu cí (v ý l u čn ě ) pl n í cí v eřej né ú če l y s tan o v e n é z á ko n e m“ se míjí
s právní úpravou zákona č. 194/2010 Sb., o veřejných službách v přepravě cestujících (účinného
od 1. 7. 2010), neboť je doloženo (a stěžovatel to nepopírá), že podle této právní úpravy,
popř. předchozí právní úpravy je mu poskytována městem Plzní úhrada prokazatelné ztráty
tj. finanční kompenzace, a to právě za jím poskytované veřejné služby v přepravě cestujících
(provozování veřejné městské linkové osobní dopravy).
[30] Krajský soud v napadeném rozsudku (str. 10 a násl.) přistoupil k aplikaci popsaných
kriterií na žalobce (stěžovatele) a dospěl k závěru, že v případě žalovaného nepochybně převažují
znaky typické pro veřejnou instituci. Stěžovatel je sice akciovou společností založenou na základě
soukromoprávních úkonů upravených obchodním zákoníkem, v procesu zakládání však dle
krajského soudu byly přítomny i veřejnoprávní prvky. Dle Stanov byl žalovaný založen
zakladatelskou listinou bez výzvy k upsání akcií, a to na základě usnesení zastupitelstva města
Plzně č. 199 ze dne 4. 11. 1997. O převaze veřejnoprávních prvků neměl krajský soud
pochybnost ani u dalších tří kritérií - zřizovatelem(zakladatelem) stěžovatele bylo statutární město
Plzeň (tj. územní samosprávný celek), které je jeho jediným akcionářem (majetková účast 100%).
Město Plzeň jako jediný akcionář představuje orgán stěžovatele žalovaného (vykonává působnost
valné hromady), jednak má rozhodující vliv na vytváření dalších orgánů, jak krajský soud uvedl
konkrétním odkazem na aktuální výpis obchodního rejstříku a příslušné články Stanov. Současně
krajský soud uvedl, že také může vykonávat dohled nad činností stěžovatele. Nejedná se sice
o výkon vrchnostenské kontroly, ale o dohled prostřednictvím oprávnění upravených obchodním
zákoníkem, nicméně i takovou formu dohledu lze pro nynější účely podřadit pod dohled
ze strany veřejnoprávní korporace (i dle rozsudku NSS zmíněného na počátku odůvodnění [1]).
Konečně i k pátému kritériu - účel založení instituce, krajský soud uvedl, že jakkoli
má v obchodním rejstříku žalovaný zapsánu jako předmět podnikání řadu činností, je patrné,
že jeho hlavní činnost spočívá v provozování (zajišťování) veřejné osobní dopravy; totéž plyne
i z preambule Stanov. Zajišťování dopravních potřeb občanů pak lze považovat za činnost
směřující k naplnění základní funkce obce jako veřejnoprávní korporace dle §2 odst. 2 zákona
o obcích č. 128/2000 Sb. S ohledem na charakter veřejné dopravy, její potřebu a význam
je na ni nahlíženo jako na veřejný statek - účel založení žalovaného je tedy veřejné povahy.
[31] Nejvyšší správní soud se s uvedeným hodnocením provedeným krajským soudem
ztotožňuje.
[32] Namítá-li stěžovatel, že neplní „výlučně“ veřejné účely stanovené zákonem, je k tomu
vhodné doplnit, že převažující činností tj. základním předmětem činnosti stěžovatele
je provozování veřejné osobní dopravy. Veřejná doprava je veřejným statkem. Jistá míra
ingerence státu (či územních samosprávných celků) je tu běžná. To ostatně konstatoval také
Ústavní soud v nálezu zmíněném v úvodu [1] ve vztahu ke státnímu podniku Letiště Praha.
Ústavní soud akcentoval, že při posuzování kritéria veřejného účelu je podstatné, zda je veřejný
účel danou institucí naplňován materiálně. Realita fungování městské dopravy zpravidla spočívá
na dominantním provozovateli veřejné osobní dopravy (ve větších městech linek tramvají
i autobusových linek apod.). Dle výpisu z obchodního rejstříku stěžovatel je provozovatelem
mj. dráhy tramvajové a dráhy trolejbusové na území města Plzně na konkrétních linkách,
současně provozuje i autobusové linky (výroční zpráva 2011). Z výročních zpráv stěžovatele
(povinně zveřejňovaných) plyne, jak krajský soud uvedl, že „žalobci je poskytována úhrada
prokazatelné ztráty. Za roky 2009, 2010 a 2011 byla žalovanému každoročně vyplácena finanční
kompenzace, vždy přesahující 55 % výnosů společnosti Z rozpočtu města Plzně na rok 2012
a 2013 plyne, že kompenzace v absolutních číslech je ještě vyšší. Nejedná se tedy o marginální
podíl výkonu formou veřejné služby v přepravě cestujících.
[33] Obrana žalobce, že plní informační povinnosti podle zákona o zadávání veřejných
zakázek, není důvodná. Poskytnutí požadované informace nelze odmítnout s poukazem na §2
odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím, protože zákon o veřejných zakázkách není
zvláštním zákonem ve smyslu uvedeného ustanovení. Tím může být pouze zákon, který obsahuje
komplexní úpravu podmínek a provedení práva na informace, tj. úpravu, která dostatečným
způsobem provádí ústavně zaručené právo na informace a stanoví mj. prostředky právní obrany
žadatelům o informace (srov. také Furek, A., Rothanzl, L. Zákon o svobodném přístupu
k informacím. Komentář. 2010. Praha: Linde, str. 46). Zákon o veřejných zakázkách takovou
komplexní úpravu neobsahuje (na rozdíl od např. zákona č. 123/1998 Sb., o poskytování
informací o životním prostředí).
[34] Nejvyšší správní soud tedy ve shodě s krajským soudem konstatuje, že v případě
stěžovatele nepochybně převažují znaky typické pro veřejnou instituci ve smyslu §2
odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím.
[35] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítl, že neposkytuje advokátní kanceláři žádné
finanční plnění z veřejných rozpočtů.
[36] Obdobnou argumentaci žalovaný uvedl již v řízení před krajským soudem, ve vyjádření
k žalobě pod bodem 3. Tomuto bodu v tomto vyjádření předcházela námitka 2., že požadované
informace jsou předmětem obchodního tajemství, kterou kasační stížnost nepřejala. Krajský soud
ve výroku II., jímž nařídil informace poskytnout, konkrétně vymezil rozsah, v jakém
tak má žalovaný učinit a odepřel tím (omezil tím) právo na informace žalobce v rozsahu,
který shledal obchodním tajemstvím. Toto vymezení žalovaný v kasační stížnosti konkrétně
nezpochybňuje, a jak plyne z napadeného rozsudku, žalovaný ani v předložených listinách soudu
neoznačil žádné finanční částky, které by představovaly obchodní tajemství, a jež by ve Smlouvě
popř. dodatcích byly obsaženy.
[37] Obecnou výhradu, že krajský soud „ n e s pr á v ně i nterp reto v a l o me z u j í cí u s t an o v e n í z áko n a “,
tak Nejvyšší správní soud musí odmítnout. Smysl výhrady lze spatřovat v tom, že má žalovaný
za to, že jako soukromoprávní subjekt není povinným subjektem podle zákona o svobodném
přístupu k informacím, protože ve Smlouvě není ujednání o konkrétní finanční částce, resp. není
žádná poskytována z „veřejných prostředků“. Této námitce nelze přisvědčit. Jednak je nesporné,
že žalovaný je příjemcem „veřejných prostředků“ ve formě úhrady prokazatelné ztráty (finanční
kompenzace) poskytované městem. Vykonával-li by správu pohledávek, včetně jejich vymáhání
sám (svými zaměstnanci), staly by se úspěšně vymožené dlužné úhrady s příslušenstvím jeho
příjmem (oproti tomu by měl i výdaje na správu pohledávek). Je jistě povolán k tomu provést
finanční rozvahu, zda hospodárnější bude správu a vymáhání pohledávek zadat odlišnému
subjektu, který své náklady na tyto služby uspokojí např. až z vymožených částek (či ve výši
určitého procenta). Z hlediska práva na informace a transparentního přístupu k nakládání
s prostředky pocházejícími z veřejných zdrojů, je právě i hospodárnost jejich využití (účelnost
vynaložení nákladů) rozhodná. Způsob, jakým je v případě smluvnímu partnerovi při obstarání
vymáhání pohledávek poskytováno protiplnění, tak není rozhodný.
IV.
[38] Nejvyšší správní soud tedy shledal námitky stěžovatele nedůvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.),
zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[39] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce měl ve věci plný úspěch, a má tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Vzhledem k tomu, že se ke kasační stížnosti nevyjádřil, na jeho straně důvodně vynaložené
náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly a náhrada nákladů řízení mu proto přiznána nebyla.
Žalovaný neměl ve věci úspěch, a proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nemá.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. ledna 2014
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu