ECLI:CZ:NSS:2014:9.ADS.51.2014:27
sp. zn. 9 Ads 51/2014 – 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: F. D.,
zast. JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem Tovární 881/7, Znojmo, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí
žalované ze dne 2. 4. 2013, č. j. x, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 29. 11. 2013, č. j. 22 Ad 23/2013 – 44,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2013, č. j. 22 Ad 23/2013 – 44,
se z r ušuj e a věc se v ra cí tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Rozhodnutím žalované ze dne 23. 1. 2013, č. j. x, bylo podle §56 odst. 1 písm. a) a §39
odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o důchodovém pojištění“), rozhodnuto tak, že se žalobci (dále jen „stěžovatel“) odnímá
invalidní důchod, neboť podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení Znojmo ze dne
14. 1. 2013 již není invalidní, protože z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu jeho
pracovní schopnost poklesla pouze o 20 %.
[2] Proti tomuto rozhodnutí uplatnil stěžovatel námitky. V rámci řízení o námitkách žalovaná
posoudila znovu jeho zdravotní stav a v rozhodnutí specifikovaném v záhlaví konstatovala, že dle
nového posudku o invaliditě, který vypracovala dne 28. 3. 2013, se již nejedná o invaliditu
I. stupně, neboť míra poklesu jeho pracovní schopnosti byla z důvodu dlouhodobě nepříznivého
stavu určena rovněž ve výši 20 %. Rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti je zdravotní postižení uvedené
v kapitole VI. (Postižení nervové soustavy), položce 3 (Postižení extrapyramidového systému,
Parkinsonova nemoc a další extrapyramidové poruchy), písm. b) (lehká forma, bilaterizace,
ale přetrvává asymetrie, anteroverze trupu, přítomny všechny klasické projevy v úrovni lehké
poruchy, pohybová chudost, incipientní porucha posturální stability, stadium II, některé denní
aktivity omezeny) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu
pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní
schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity), (dále jen „vyhláška
o posuzování invalidity“).
[3] Potvrzující rozhodnutí žalované o námitkách stěžovatel napadl správní žalobou, kterou
Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) jako nedůvodnou zamítl, když dovodil, že se toto
rozhodnutí zakládalo na dostatečně zjištěném skutkovém stavu věci. Soud poukazuje na to,
že při posouzení míry invalidity se jedná o otázku odbornou – medicínskou, a proto vycházel
z hodnocení obsaženého především v posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních
věcí v Brně (dále jen „posudková komise“) ze dne 17. 10. 2013, který si nechal vypracovat,
protože jej považoval za věcně správný, dostatečně, logicky a srozumitelně odůvodněný.
Jednotlivé posudky zdravotní stav popsaly shodně a vyhodnotily pokles míry pracovní schopnosti
20 %. Jediný posudek Okresní správy sociálního zabezpečení Znojmo ze dne 14. 1. 2013, byť
stanovil míru poklesu pracovní schopnosti na 20%, zařadil zdravotní postižení v důsledku
administrativního pochybení pod kapitolu V. (duševní poruchy a poruchy chování), položku 3
(schizofrenní poruchy a poruchy s bludy), písm. b) přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity,
když však zároveň jako určující příčinu onemocnění určil Parkinsonovu chorobu. Z jednotlivých
posudků proto plyne jednoznačný závěr, podle něhož stěžovatelův zdravotní stav nenáleží
do kategorie invalidity I., II. nebo III. stupně. Tyto závěry nezpochybňuje dílčí odlišnost
způsobená administrativním pochybením v jednom z nich.
[4] Proti tomuto rozsudku krajského soudu stěžovatel brojí kasační stížností.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje námitky, které podřazuje pod ustanovení §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
[6] Krajský soud a žalovaná měly podle stěžovatele pochybit při výkladu a aplikaci ustanovení
§39 odst. 1 a 2 zákona o důchodovém pojištění, neboť nedostatečně zvážily všechny okolnosti
jeho zdravotního stavu a nesprávně určily míru schopnosti jeho soustavné výdělečné činnosti.
Napadený rozsudek je kvůli tomuto pochybení nezákonný, neboť došlo k porušení §39
odst. 1, 2, 3 a 4 zákona o důchodovém pojištění.
[7] Stěžovatel upozorňuje, že jednotlivé posudky zřejmě opomenuly hodnotit míru poklesu
jeho pracovní schopnosti ve vztahu ke konkrétní jím vykonávané práci, která vyžaduje přesnost,
manuální zručnost a velkou sílu pro výkon jednotlivých úkonů. Běžné úkony své profese může
vykonávat jen s obtížemi. Jemná motorika je však narušena v takové míře, že některé úkony
nemůže vykonávat vůbec. To je případ svářečských prací. Takové úkony za něj vykonávají
spolupracovníci. I tyto okolnosti pro něj znamenají zátěžovou situaci, ale z obavy ze ztráty
zaměstnání jim musí čelit. Dále má problémy se zvládáním základních osobních úkonů jako
oblékání a zavazování tkaniček. Aktuální zdravotní stav je závislý na konkrétní medikaci
v určitém období. Užívá 13 tablet léků denně, které u něho vyvolávají vedlejší účinky (je unavený,
nemůže podávat plný pracovní výkon). Musí vstávat o hodinu dříve, aby si mohl vzít léky, jinak
by nemohl řídit auto, které musí využívat v průběhu dne. Dále trpí artrózou kloubů horních
končetin a je postižen stavy, kdy není schopen nic zvednout. Nesmí pracovat v hloubce
a ve výškách, což ho limituje ve výkonu zaměstnání. Je otázkou, jak je možné, že posudky
hodnotí pokles pracovní schopnosti pouze ve výši 20 %, když dřívější hodnocení bylo ve výši
35 %, a od té doby se jeho zdravotní stav nezlepšil.
[8] Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[9] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem. Zdejší soud proto mohl přezkoumat
napadený rozsudek v mezích kasační stížnosti. Zároveň zkoumal, zda rozsudek netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[11] Stěžovatel označil důvody kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Formálním označením kasačních důvodů nicméně Nejvyšší správní soud vázán není; kasační
námitky podle svého obsahu tedy zdejší soud vyhodnotil jako důvody kasační stížnosti ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., jak plyne z následujícího odůvodnění.
[12] Kasační námitky jsou svým obsahem námitkami neúplného a nepřesvědčivého posouzení
zdravotního stavu v řízení o dávkách důchodového pojištění podmíněných dlouhodobě
nepříznivým zdravotním stavem. Nejvyšší správní soud uvádí, že podle jeho konstantní
judikatury (např. rozsudek ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 - 54, publikovaný pod číslem
511/2005 Sb. NSS, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz) se jedná o námitku jiné vady řízení ve smyslu ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Zdejší soud proto přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004,
č. j. 1 As 7/2004 - 47), tj. z důvodu nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí spočívající v jiné
vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé.
[13] Podle §75 odst. 1 s. ř. s. soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, tj. ke dni 2. 4. 2013.
[14] Podle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění je pojištěnec invalidní,
jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní
schopnosti nejméně o 35 %. Podle §39 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění platí,
že při určování poklesu pracovní schopnosti se vychází ze zdravotního stavu pojištěnce
doloženého výsledky funkčních vyšetření; přitom se bere v úvahu, zda jde o zdravotní postižení
trvale ovlivňující pracovní schopnost, zda se jedná o stabilizovaný zdravotní stav,
zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován, dále schopnost rekvalifikace
pojištěnce na jiný druh výdělečné činnosti, než dosud vykonával, schopnost využití zachované
pracovní schopnosti v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 35 % a nejvíce o 69 %,
a v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 % též to, zda je pojištěnec schopen
výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek.
[15] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2013, č. j. 6 Ads 11/2013 – 20,
platí, že, „[p]osouzení míry poklesu pracovní schopnosti a stanovení dne vzniku invalidity je otázkou odbornou,
medicínskou (důchod podmíněný dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem), a rozhodnutí soudu tak závisí
především na odborném lékařském posouzení. Správní soud si proto nemůže učinit úsudek o této otázce sám.
Podle §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších
předpisů, posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech
důchodového pojištění Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tímto účelem zřizuje jako své orgány posudkové
komise. Posudkové komise jsou oprávněny posoudit pokles pracovní schopnosti a zaujmout posudkové závěry
o invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku. Posudek, který splňuje požadavek úplnosti a přesvědčivosti
a který se vypořádává se všemi rozhodujícími skutečnostmi, bývá zpravidla rozhodujícím důkazem pro posouzení
správnosti a zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí. Posudkový závěr by měl být náležitě zdůvodněn, aby byl
přesvědčivý i pro soud, který nemá, a ani nemůže mít, odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity
závisí především.“
[16] Správní soud tedy sám zdravotní stav žadatele o invalidní důchod nepřezkoumává.
Nejsou-li namítány jiné vady řízení, správní soud v řízení o správní žalobě proti rozhodnutí
orgánů sociálního zabezpečení ve věci invalidity a změny jejího stupně ověřuje pouze to,
zda posudek příslušné posudkové komise, o nějž se opírá správní rozhodnutí, je úplný
a přesvědčivý (test úplnosti, přesvědčivosti a správnosti posudku – srov. konstantní judikaturu
Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 - 54,
rozsudek ze dne 3. 4. 2013, č. j. 6 Ads 158/2012 - 24, rozsudek ze dne 10. 5. 2013
č. j. 6 Ads 12/2013 - 22, rozsudek ze dne 10. 5. 2013, č. j. 6 Ads 25/2013 – 26, a mnohé jiné),
případně - namítá-li to žalobce - zda byla příslušná posudková komise řádně obsazena
(test řádného složení posudkové komise).
[17] V nyní posuzovaném případě stěžovatel nezpochybňuje, že by příslušná posudková
komise, o jejíž závěry opřel především krajský soud svůj kasační stížností napadený rozsudek,
byla obsazena nesprávně, ostatně ani ze spisů nic takového neplyne. Nejvyšší správní soud
se proto zabýval pouze otázkou, zda tento posudek obstojí v testu úplnosti, přesvědčivosti
a správnosti.
[18] Při těchto úvahách vycházel ze své judikatury; podle rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 5. 2013, č. j. 6 Ads 11/2013 - 20, platí, že „[p]ožadavek úplnosti, přesvědčivosti
a správnosti posudku spočívá v tom, že se posudková komise musí vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi,
především s těmi, které posuzovaný namítá, a musí své posudkové závěry náležitě odůvodnit. Z posudku musí být
zřejmé, že zdravotní stav posuzovaného byl komplexně posouzen na základě úplné zdravotnické dokumentace
i s přihlédnutím ke všem jím tvrzeným obtížím, aby nevznikly pochybnosti o úplnosti a správnosti klinické
diagnózy. V posudku musí být dále uvedeno, zda zjištěný zdravotní stav zakládá dlouhodobě nepříznivý
zdravotní stav, a pokud ano, které zdravotní postižení bylo vzato za jeho rozhodující příčinu v případě,
že příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je více zdravotních potíží (§2 odst. 3 vyhlášky
o posuzování invalidity), přičemž jednotlivé hodnoty procentní míry poklesu pracovní schopnosti stanovené
pro jednotlivá zdravotní postižení se tu nesčítají, ale procentní míra poklesu pracovní schopnosti se stanoví podle
tohoto zdravotního postižení se zřetelem k závažnosti vlivu ostatních zdravotních postižení na pokles pracovní
schopnosti pojištěnce. Za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu se považuje takové
zdravotní postižení, které má nejvýznamnější dopad na pokles pracovní schopnosti pojištěnce. Procentní míru
poklesu pracovní schopnosti tedy komise vyhodnotí podle charakteru zdravotního postižení na základě vyhlášky
o posuzování invalidity, přičemž zdravotní postižení podřadí podle jeho druhu a intenzity pod příslušnou kapitolu,
oddíl a položku přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity, a současně odůvodní stanovenou míru poklesu pracovní
schopnosti v rámci zde stanoveného rozpětí, včetně případného navýšení“ podle §3 vyhlášky o posuzování
invalidity.
[19] Nejvyšší správní soud konstatuje, že posudek posudkové komise ze dne 17. 10. 2013
v testu úplnosti, přesvědčivosti a správnosti neobstál.
[20] Jak je zřejmé z rozhodnutí žalované ze dne 23. 1. 2013, č. j. x, stěžovatel byl původně
hodnocen jako invalidní, avšak na základě tohoto rozhodnutí potvrzeného i napadeným
rozhodnutím žalované mu byl odejmut invalidní důchod, neboť již nebyl posuzován jako
invalidní. Podle konstantní soudní praxe jsou uznávány tři okruhy příčin, které mohou vést
k přesvědčivému odůvodnění zániku nebo snížení stupně dříve uznané invalidity. Jedná
se o posudkově významné zlepšení zdravotního stavu, stabilizaci zdravotního stavu spojenou
s adaptací např. na poúrazovou situaci a tím i s obnovením výdělečné schopnosti ve stanoveném
rozsahu, a dřívější posudkové nadhodnocení zdravotního stavu - tzv. posudkový omyl
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2003, č. j. 4 Ads 19/2003-48).
Pro přesvědčivost posudkových závěrů je nezbytné, aby v posudku uváděný důvod zániku nebo
snížení stupně invalidity byl zcela konkrétně a jednoznačně vysvětlen, neboť jen tak může soud
získat potřebný skutkový základ pro správné právní posouzení věci. V této souvislosti nutno
zdůraznit, že případné chybějící či nepřesně formulované náležitosti posudku, které způsobují
jeho nepřesvědčivost či neúplnost, nemůže soud nahradit vlastní úvahou, jelikož pro to nemá
potřebné medicínské znalosti.
[21] V posudku posudkové komise ze dne 17. 10. 2013 se podává, že posouzení obsažené
v posudku Okresní správy sociálního zabezpečení Znojmo z ledna 2012 bylo s ohledem na vývoj
zdravotního stavu významně nadhodnocené. Posudková komise k tomu pouze dodává, že této
skutečnosti „si pravděpodobně byla vědoma i posuzující lékařka, neboť v posudkovém zhodnocení mimo jiné
uvedla, že posuzovaný pracuje v plném pracovním úvazku, že stav je dlouhodobě stabilizovaný a další KLP
stanovila již za rok.“ Je tak zřejmé, že posudková komise opírá závěr o zániku invalidity
o posudkový omyl posudku Okresní správy sociálního zabezpečení Znojmo z ledna 2012.
V posudku posudkové komise ze dne 17. 10. 2013 však absentuje přesvědčivé a konkrétní
zdůvodnění, v čem by měl tento omyl spočívat. Posudková komise tak nijak nevysvětluje,
jak se liší jednotlivá dříve zpracovaná posouzení, která označuje pouze za „velmi vstřícná“,
od posudku Okresní správy sociálního zabezpečení Znojmo z ledna 2012, v jehož případě
již dovozuje posudkový omyl. Bez takové úvahy pak není zřejmé, proč stěžovatel nyní není
posuzován jako invalidní, když u něho stále přetrvávají okolnosti, za kterých byl v roce 2006
invalidním uznán (klidový a postulární třes levé horní končetiny, výkon stejného povolání
v plném úvazku). I pokud by bylo navíc vysvětleno, v čem spočíval posudkový omyl z roku 2012,
bylo by nezbytné, aby posudek dále vysvětlil, kdy a jak došlo k posudkově významnému zlepšení
zdravotního stavu nebo stabilizaci zdravotního stavu spojené s adaptací oproti předchozím
zdravotním prohlídkám.
[22] Posudek posudkové komise se v důsledku toho nevypořádal s klíčovou otázkou
odůvodnění zániku invalidity stěžovatele a nesplňuje tak požadavky na úplnost skutkových
zjištění a přesvědčivost posudkových závěrů. Se zřetelem ke shora uvedenému je Nejvyšší správní
soud toho názoru, že dosavadní posudek posudkové komise ze dne 17. 10. 2013 nemůže být
dostatečným podkladem pro posouzení zákonnosti napadeného správního rozhodnutí.
[23] Jestliže tedy krajský soud při posouzení věci z uvedeného posudku vycházel, rozhodoval
na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Je tak na místě uzavřít, že soud zatížil
řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[24] Jestliže jsou v kasační stížnosti rozváděny konkrétní obtíže, kterým musí stěžovatel
v souvislosti s výkonem jeho profese čelit, je nutné odkázat na ustanovení §109 odst. 5 s. ř. s.,
podle kterého platí, že: „Ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené
rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží.“ Nejvyšší správní soud se k ustanovení §109 odst. 4
s. ř. s., která je zcela identické s nyní účinným zněním §109 odst. 5 s. ř. s., vyjádřil ve svém
rozhodnutí ze dne 12. 1. 2005, č. j. 7 Azs 329/2004 - 48, tak, že toto ustanovení „…brání tomu,
aby se poté, co bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí, uplatňovaly skutkové novoty. K takto uplatněným novým
skutečnostem Nejvyšší správní soud při svém rozhodování nepřihlíží. Přitom je třeba zdůraznit, že nepřípustnost
kasačních důvodů neuplatněných v řízení před soudem (§104 odst. 4 s. ř. s.) a nemožnost uplatňování
skutkových novot (§109 odst. 4 s. ř. s.) je třeba vztáhnout k důvodům a skutečnostem uplatněným v žalobě,
resp. ve lhůtě uvedené v §72 odst. 1 s .ř. s. Proto případné uvedení těchto důvodů a skutečností ve správním řízení
(včetně řízení azylového) je nerozhodné. Jde jen o další projev zásady koncentrace v řízení před správními soudy,
který je v obecném smyslu důsledkem jednoho z principů demokratického právního státu, ať si každý chrání
svá práva.“ Zdejší soud proto s ohledem na shora uvedené k tvrzeným skutečnostem nemohl
přihlédnout, a to i když některé z nich byly uplatněny dříve ve správním řízení v námitkách proti
rozhodnutí žalované ze dne 23. 1. 2013, č. j. x.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený
rozsudek krajského soudu podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a současně vrátil věc tomuto
soudu k dalšímu řízení. V něm je soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu tak,
že si vyžádá doplňkový posudek posudkové komise, v němž se komise vypořádá se shora
nastíněnými otázkami.
[26] V novém rozhodnutí pak krajský soud rozhodne podle ust. §110 odst. 3 s. ř. s.
i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2014
JUDr. Radan Malík
předseda senátu