ECLI:CZ:NSS:2014:9.AS.113.2013:13
sp. zn. 9 As 113/2013 - 13
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Okresní soud v Jindřichově Hradci, se sídlem Klášterská 123/II, Jindřichův
Hradec, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 21. 8. 2013, č. j. 10 Na 66/2013 – 12,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti shora označenému usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), jímž mu nebylo přiznáno
osvobození od soudního poplatku a kterým byla zamítnuta jeho žádost o ustanovení zástupce
pro řízení před krajským soudem.
[2] Žalobou podanou ke krajskému soudu se stěžovatel domáhal ochrany proti nečinnosti
žalovaného, u kterého se domáhal žádostí ze dne 13. 3. 2013 sdělení informace, jaký je současný
vzor obálky pro doručování písemností neurčených do vlastních rukou. Stěžovateli vznikla
s podáním žaloby poplatková povinnost ve smyslu §4 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), kterou nesplnil,
a proto jej krajský soud vyzval usnesením ze dne 17. 7. 2013, č. j. 10 Na 66/2013 – 2, k jeho
zaplacení. Dne 29. 7. 2013 krajský soud obdržel stěžovatelovu žádost o osvobození od soudního
poplatku. Nedostatek prostředků doložil čestným prohlášením, jehož obsahem jsou, kromě
základních osobních údajů, též skutečnosti o nájemním bydlení, o nulové výši zdanitelných příjmů,
o výši nezdanitelných příjmů, které činí přes tři tisíce korun měsíčně, dále údaj o plné invaliditě, výši
peněžních závazků, které činí dle stěžovatele tisíce, o nenarušené způsobilosti zcizovat, o úvěrové
bonitě – 3, dále o skutečnosti, že je příjemcem příspěvku na živobytí, jeho majetkem je elektronický
psací stroj a digitální televizor, ke svým výdajům uvedl stravu, tisk, jízdné, papír a DPH.
[3] S ohledem na neurčitost a neúplnost čestného prohlášení, zaslal krajský soud stěžovateli dne
30. 7. 2013 formulář prohlášení o majetkových, výdělkových a osobních poměrech, který měl být
soudu odeslán zpět ve lhůtě 1 týdne od jeho doručení. Uvedený formulář byl stěžovateli doručen
dne 12. 8. 2013, lhůta pro jeho zpětné zaslání soudu tak uplynula dne 19. 8. 2013. Dne 19. 8. 2013
bylo soudu doručeno sdělení, kde stěžovatel uvádí, že výzvě k zaslání vyplněného prohlášení
nerozumí a z tohoto důvodu žádá o ustanovení zástupce. Prohlášení o majetkových, výdělkových
a osobních poměrech soudu ve stanovené lhůtě a ani ke dni jeho rozhodování doručeno nebylo.
[4] V projednávané věci tak nebyla splněna základní podmínka pro osvobození od soudního
poplatku představující povinnost žadatele doložit, že nemá dostatečné prostředky. Stěžovatel pouze
obecně popsal své majetkové poměry, aniž uvedl přesnou výši příjmů, závazků a výdajů. Jelikož
krajskému soudu nezaslal vyplněný formulář potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových
poměrech, tak soud shledal, že nemá všechny relevantní informace pro posouzení žádosti
o osvobození od soudního poplatku.
[5] Spor před krajským soudem je vyvolán nespokojeností stěžovatele s postupem žalovaného
v případě žádosti stěžovatele o poskytnutí informací. I jiná před tímto soudem projednávaná
podání, jakož i před mnoha soudy okresními, se většinou netýkají, a to ani nepřímo, stěžovatelova
majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí. Jedná se naopak o spory vyvolané
stěžovatelovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí. Takové spory
má samozřejmě stěžovatel právo vést, dává-li mu objektivní právo procesní možnosti tak činit,
a musí v nich mít možnost hájit svá práva. Dle názoru soudu však není důvod, aby náklady
takových sporů, které je jinak zásadně povinen hradit každý žalobce sám, za stěžovatele pravidelně
nesl stát.
[6] Při posuzování žádosti o přiznání osvobození od soudního poplatku a o ustanovení
zástupce krajský soud současně zohlednil informace, které jsou mu známy z ostatních sporů
vedených stěžovatelem, a proto nelze přehlédnout, že kverulační, zjevně šikanózní či dokonce
pracovní kapacitu orgánů veřejné moci z různých důvodů cíleně paralyzující výkon tohoto práva
může mít významné negativní důsledky, které za určitých okolností mohou popřít dokonce i smysl
těchto sporů. Ztotožňuje se s názorem Nejvyššího správního soudu (rozsudek NSS ze dne
26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011-66) a shodně se domnívá, že právě toto výjimečné odepření práva
na osvobození od soudních poplatků, jež je předpokladem vyhovění žádosti o ustanovení zástupce,
může napomoci regulaci nadužívání práva na vedení těchto sporů.
[7] Závěrem krajský soud konstatuje, že stěžovatel neprokázal naplnění podmínek
pro osvobození od soudního poplatku, a proto soud rozhodl ve smyslu §36 odst. 3 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
že osvobození od soudního poplatku nepřiznává. Jelikož stěžovateli nebylo přiznáno osvobození
od soudního poplatku, tak mu soud v souladu s §35 odst. 8 s. ř. s. zamítl jeho žádost o ustanovení
zástupce.
[8] V kasační stížnosti stěžovatel tvrdí, že mu soud zaslal příslušný formulář bez odůvodnění
a ani dodatečně nezdůvodnil opodstatněnost zaslání formuláře, když stěžovatel doložil sociální
poměry čestným prohlášením. Stěžovatel nechápe, proč by měl krajskému soudu doložit
své poměry vícekrát, když už předtím předložil své čestné prohlášení. Není povinen rozumět
odůvodnění rozhodnutí kteréhokoli soudu, ba nemusí ho přijmout za moudré. Má za to, že když
se soud ztotožňuje s výkladem v nějakém rozhodnutí, tak to má odůvodnit. Stěžovatel
je přesvědčen, že není povinen vysvětlovat soudu výraz „přes tři tisíce“, jelikož to znamená
cca 3 001 – 3 449 Kč, nikoli 4 000 Kč či 8 000 Kč. Ani krajský soud ani Nejvyšší správní soud
nemají pravomoc vynášet psychologická či psychiatrická stanoviska. Hodnocení soudu,
že předmětná žaloba je svou povahou sporem vyvolaným stěžovatelovým zájmem o veřejné
záležitosti a fungování veřejných institucí, jsou dle jeho názoru pouhým opisováním jiných judikátů
bez jakéhokoli rozmyslu.
[9] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost přípustná, důvody kasační stížnosti odpovídají důvodům podle
§103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Zdejší soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal při tom, zda netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud jen krátce zmiňuje, že netrval na zaplacení soudního poplatku
a povinném zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti. Trvání na těchto požadavcích
by totiž značilo jen řetězení téhož problému, jelikož předmětem přezkumu je usnesení krajského
soudu, jímž nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku a kterým byla zamítnuta žádost
o ustanovení zástupce. K danému srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 1 Afs 65/2007 - 37, a ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77 (všechna zde citovaná
rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
[12] Zdejší soud souhlasí s názorem krajského soudu v tom, že stěžovatel neunesl důkazní
břemeno ve vztahu k uplatněné žádosti o přiznání osvobození od soudního poplatku, které je
i předpokladem pro vyhovění žádosti o ustanovení zástupce pro soudní řízení, jelikož Nejvyšší
správní soud již v usnesení ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 – 50, publikovaném
pod č. 537/2005 Sb. NSS, vyslovil, že „povinnost doložit nedostatek prostředků je jednoznačně na účastníkovi
řízení, který se domáhá osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.). Pokud účastník tuto povinnost
nesplní, soud výdělkové a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje.“ (srov. obdobně
např. rozsudek ze dne 3. 8. 2011, č. j. 2 Afs 36/2011 – 81). Soud tedy z vlastní iniciativy zpravidla
nezjišťuje podrobnosti o majetkových poměrech žadatele. Hodnotí především informace, které
mu žadatel sám sdělí, popř. jej vyzve, aby potřebné skutečnosti doplnil a vysvětlil nesoulad mezi
nimi (srov. rozsudek ze dne 31. 5. 2011, č. j. 8 Afs 50/2010 – 91).
[13] V projednávané věci krajský soud vyzval stěžovatele ke konkretizaci majetkových
a výdělkových poměrů pomocí vyplnění a předložení formuláře vzor 060 dle zákona č. 99/1963 Sb.
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), protože obecná tvrzení
uvedená v čestném prohlášení považoval za nedostatečná. Na tuto výzvu však stěžovatel reagoval
sdělením, kde uvedl, že nerozumí této výzvě, a proto žádá o ustanovení zástupce se schopností
komunikovat písemně. Výše uvedený postup ze strany krajského soudu a jeho následné hodnocení
známých majetkových a výdělkových poměrů stěžovatele považuje Nejvyšší správní soud za zcela
odůvodněný a správný. Námitky směřující do neodůvodněného postupu krajského soudu jsou
proto nedůvodné. Pokud krajský soud považoval tvrzení o majetkových a výdělkových poměrech
stěžovatele v čestném prohlášení za nedostatečné pro rozhodnutí o přiznání osvobození
od soudního poplatku, je zcela přirozené, že stěžovatele vyzval ke konkretizaci jeho tvrzení.
Je nutné upozornit na dobrou vůli krajského soudu, když dal stěžovateli ještě dodatečnou možnost
konkretizovat své majetkové a výdělkové poměry prostřednictvím výzvy na vyplnění formuláře
prohlášení o majetkových, výdělkových a osobních poměrech, i když zde taková zákonná povinnost
není. Stěžovatel na danou výzvu žádným způsobem nereagoval.
[14] Krajský soud však založil své rozhodnutí zejména na posouzení procesního postupu, jakým
stěžovatel dané řízení vede.
[15] Zdejší soud se plně ztotožnil se závěrem a odůvodněním krajského soudu, že povaha sporu
vedeného před krajským soudem nese znaky svévolného vedení „sporu pro spor“. V případě,
že je takový postup okolnostmi konkrétní věci řádně odůvodněn, je na místě osvobození
od soudních poplatků nepřiznat, a následně ani neustanovit zástupce pro žalobní řízení.
[16] Při posuzování věci lze odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010,
sp. zn. Cpjn 204/2009, ze kterého vyplývá, že „v této souvislosti je třeba vzít v úvahu účel právní úpravy
soudních poplatků, od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše v jednotlivých případech. Obecně uznávaným účelem
(funkcí) soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem soudnictví (fiskální
funkce), omezovat podávání některých neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů na zahájení soudních řízení
(regulační funkce) a působit na to, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti (motivační funkce) – srov. např.
důvodovou zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb. nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009,
sp. zn. II. ÚS 2432/08“. S ohledem na tyto jednotlivé funkce soudních poplatků dochází zdejší soud
k závěru, že je důležité nejen chránit zájmy účastníka řízení, který se domáhá svých práv soudní
cestou, ale zároveň zajistit, aby si účastník řádně uvědomoval důležitost předmětného řízení a byl
si zřetelně vědom okolností, které jeho řízení doprovázejí. Proto při posuzování osvobození
od soudních poplatků soud musí kromě majetkové situace žadatele posoudit i procesní postup,
jakým účastník dané řízení vede (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2012,
č. j. 2 As 113/2012 – 12).
[17] Jak již zdejší soud konstatoval např. v rozsudku ze dne 28. 6. 2013, č. j. 5 As 43/2013 - 11,
zneužívání dobrodiní osvobození od soudních poplatků je nepochybně důvodem způsobilým
legitimizovat odklon od dosavadní rozhodovací praxe. Má-li soud v každém jednotlivém případě
vážit konkrétní specifické okolnosti žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální
poměry žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat i otázkou, jak již bylo naznačeno,
zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s.
oproti §138 odst. 1 o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů, výslovně nereprobuje osvobození
účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek v případě „svévolného uplatňování práva“,
úvaha v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí posouzení specifických okolností žádosti
a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy i v soudním řízení správním. Opačný závěr by byl
v přímém rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby účastník řízení nemohl
pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo u soudu. Usnesení, kterým
soud nevyhoví žádosti o osvobození od soudních poplatků v případě evidentního zneužívání práva
na přístup k soudu, nemůže být s posledně jmenovaným právem účastníka řízení v rozporu (srov.
též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91).
[18] Krajský soud se při závěru o šikanózním výkonu práva přidržel okolností stávajícího
případu a dále zhodnotil postup stěžovatele v povahou obdobných sporech. Zdůraznil, že se jedná
o spory vyvolané stěžovatelovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí.
Konstatoval, že stěžovatel má právo takové spory vést, avšak není důvod, aby náklady těchto sporů
nesl stát. Výjimečné odepření práva na osvobození od soudních poplatků může napomoci regulaci
nadužívaná práva na vedení těchto sporů.
[19] Krajský soud po zhodnocení konkrétních okolností v projednávané věci řádně zdůvodnil,
proč na základě šikanózního výkonu práva ze strany stěžovatele přistoupil k odepření práva
na osvobození od soudního poplatku, jakožto předpokladu k následnému neustanovení zástupce.
Tento postup je nutno hodnotit jako správný. Z napadeného usnesení rovněž vyplývá, že se soud
držel ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu. Námitky stěžovatele, že se jedná
např. o opisování jiných judikátů zcela bez rozmyslu, popř. že soud fabuluje závěry vyslovené
v judikatuře zdejšího soudu, jsou zcela účelové a nedůvodné.
[20] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl
bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
[21] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120
s. ř. s., dle kterých nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2014
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu