ECLI:CZ:NSS:2014:9.AS.147.2014:19
sp. zn. 9 As 147/2014 – 19
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Kühna, Ph.D., v právní věci žalobce: T. H.,
zast. Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem Paprsková 1340/10, Praha 4,
proti žalovanému: Obvodní soud pro Prahu 5, se sídlem náměstí Kinských 234/5, Praha 5,
ve věci ochrany proti nečinnosti žalovaného ohledně vyřízení žádosti o informace ze dne
26. 4. 2012, vyřizované pod sp. zn. 62 Si 127/2012, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, č. j. 8 A 172/2013 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč,
který mu bude vrácen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti shora označenému usnesení
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým městský soud zastavil řízení o jeho
žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného při vyřízení žádosti o informace ze dne 26. 4. 2012,
vyřizované pod sp. zn. 62 Si 127/2012, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů
řízení.
[2] Stěžovatel se žalobou ze dne 29. 10. 2013 domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného.
Ta spočívala v tom, že ačkoliv podal dne 24. 6. 2012 žádost o informace, spočívající v zaslání kopie
spisu správy žalovaného sp. zn. Spr 560/2009, který se týkal vyřizování jeho žádosti na nevhodné
chování soudkyně, jeho žádost nebyla do data podání žaloby vyřízena. Původně zamítavé
rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno dne 2. 5. 2013 Ministerstvem spravedlnosti, nicméně ani
od této doby žalovaný požadovanou informaci neposkytl. Stěžovatel v žalobě dále uvedl, že se dne
26. 7. 2013 obrátil na Ministerstvo spravedlnosti se stížností na průtahy a žádostí o přijetí opatření
proti nečinnosti, nicméně ministerstvo zůstalo až do doby podání žaloby nečinné. K žalobě připojil
kopii tohoto podání s otiskem podacího razítka ministerstva.
[3] Podáním ze dne 10. 1. 2014 vzal stěžovatel žalobu zpět a navrhl, aby soud rozhodl
o zastavení řízení. Tento postup odůvodnil tím, že dne 31. 12. 2013 obdržel od žalovaného
požadovaný obsah spisu, čímž došlo k ukončení nečinnosti žalovaného. Zároveň požádal o přiznání
náhrady nákladů vůči žalovanému s ohledem na §60 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podle kterého platí, že pokud vzal
navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno
pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení.
[4] Městský soud napadeným usnesením návrhu stěžovatele vyhověl a řízení výrokem I.
zastavil. Na rozdíl od požadavku stěžovatele však rozhodl výrokem II. tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem III. pak bylo rozhodnuto o vrácení části soudního
poplatku ve výši 1.000,- Kč. Soud přitom vyšel z toho, že stěžovatel byl povinen před podáním
žaloby uplatnit opatření proti nečinnosti u Ministerstva spravedlnosti. Ačkoliv stěžovatel v žalobě
tvrdil, že tak učinil, městský soud uvedenou skutečnost nezjistil ze správního spisu žalovaného
a na jeho dotaz mu Ministerstvo spravedlnosti sdělilo, že takové podání stěžovatele neregistruje.
Z těchto důvodů měl městský soud za to, že žaloba nebyla podána důvodně, a tedy že by ji žalobce
vzal zpět pro pozdější chování žalovaného.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Stěžovatel napadá usnesení městského soudu kasační stížností z důvodů dle §103 odst. 1
písm. a), d) a e) s. ř. s., tj. nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, jiné vadě řízení před soudem, kdy taková vada mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé, a nezákonnosti rozhodnutí o zastavení řízení.
[6] Stěžovatel v úvodu kasační stížnosti uvádí, že napadá všechny výroky napadeného usnesení.
Výslovně přitom uvádí, že kasační stížnost není nepřípustná ve smyslu §104 odst. 2 s. ř. s.,
neboť toto ustanovení se vztahuje pouze na situace, kdy stěžovatel napadne výlučně výrok
o nákladech řízení. Poukazuje přitom na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 – 64, publikované ve Sb. NSS pod č. 2116/2010 (všechna zde
citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
[7] Stěžovatel nejprve rekapituluje celý průběh sporu, když poukazuje mimo jiné na to, že kopie
stížnosti na průtahy a opatření proti nečinnosti adresovaná Ministerstvu spravedlnosti opatřená
podacím razítkem Ministerstva spravedlnosti byla přiložena k žalobě a v žalobě byla jako příloha
uvedena.
[8] Dále obsáhle argumentuje, z jakých důvodů mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení.
V prvé řadě polemizuje s tím, zda je vůbec na místě požadovat vyčerpání prostředku ke zjednání
nápravy proti nečinnosti. Nicméně i pokud by bylo nezbytné prostředek nápravy proti nečinnosti
ve správním řízení vyčerpat, pak tak učinil. Je nepochopitelné, proč k němu soud nepřihlédl,
když byl založen ve spise. Vyjádření žalovaného ani Ministerstva spravedlnosti, kde bylo uváděno,
že prostředek nápravy nevyčerpal, mu nebyla zaslána, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý
proces, které platí i pro rozhodování o nákladech řízení.
[9] Tyto vady podle stěžovatele však nejsou podstatné jen pro výrok o nákladech řízení,
ale i pro výrok o zastavení řízení. Pokud totiž městský soud dovodil, že žalobce nevyčerpal
prostředek k ochraně proti nečinnosti správního orgánu, pak měl soud rozhodnout o odmítnutí
návrhu podle §46 písm. d) s. ř. s., neboť by žaloba byla ve smyslu §79 odst. 1 s. ř. s. nepřípustná.
S ohledem na to je výrok o zastavení řízení v rozporu s jeho odůvodněním.
[10] Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje, aby napadené usnesení městského soudu zrušil.
[11] Žalovaný se přes výzvu ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti.
Stěžovatelem je namítáno, že pokud soud dovozuje, že nevyčerpal §79 odst. 1 s. ř. s. předepsaný
prostředek nápravy, měl soud žalobu odmítnout podle §46 písm. d) s. ř. s. Tyto námitky, formálně
brojící proti výroku o zastavení řízení, neshledal kasační soud přípustnými.
[13] Výrok o zastavení řízení vycházel ze zcela jednoznačného projevu vůle vzít žalobu zpět.
Podání ze dne 10. 1. 2014 nemohlo vzbuzovat žádné pochybnosti, když bylo nazváno zpětvzetí
žaloby a žalobce navíc výslovně navrhoval, aby bylo řízení zastaveno. Zpětvzetí žaloby je projevem
dispoziční zásady, podle níž je navrhovatel oprávněn nakládat procesními prostředky poskytnutými
zákonem k ochraně jeho práv (řízením) a těmito svými právy (předmětem řízení). Právu
navrhovatele vzít svůj návrh zpět odpovídá povinnost soudu řízení usnesením zastavit. Pokud
se tedy navrhovatel rozhodne, že po podání návrhu nebude trvat na rozhodnutí ve věci samé,
soudní řád správní mu to prostřednictvím institutu zastavení řízení umožňuje.
[14] Tím, že stěžovatel vzal žalobu zpět, se nemohl důvodně domnívat, že řízení před městským
soudem skončí jinak, než právě zastavením řízení z důvodu zpětvzetí žaloby. V samotném podání,
jímž stěžovatel vzal žalobu zpět, výslovně zastavení řízení požadoval. Stěžovatel tak jednoznačně
věděl, jaké procesní důsledky jeho zpětvzetí žaloby bude mít. Za této situace, kdy skutečným
úmyslem stěžovatele není a z povahy věci ani nemůže být jiný výrok, než výrok o zastavení
řízení, brojí námitky proti výroku o zastavení řízení fakticky jen proti důvodům tohoto rozhodnutí,
resp. s nimi souvisejícím procesním postupem městského soudu. To ostatně vyplývá i z toho,
že jeho stěžejní argumentace v kasační stížnosti směřuje k tomu, že soud pouze chybně aplikoval
ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., větu druhou, tedy ustanovení upravující náhradu nákladů řízení
v případě zastavení řízení při zpětvzetí žaloby. Se závěry soudu ohledně nesplnění podmínek řízení
nesouhlasí a tudíž ani netvrdí, že měla být žaloba správně odmítnuta. Tuto argumentaci vede pouze
podmíněně, pokud by byla správná úvaha městského soudu ohledně nevyčerpání prostředku
nápravy, což však sám popírá. Takové námitky jsou však dle §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustné.
K tomu srov. usnesení zdejšího soudu ze dne 24. 2. 2011, č. j. 2 Ans 1/2011 - 63; ze dne
24. 2. 2011, č. j. 5 Ans 1/2011 - 66; ze dne 28. 2. 2011, č. j. 8 Ans 3/2011 - 63, ze dne 14. 4. 2011,
č. j. 9 Ans 4/2011 – 69; ze dne 23. 8. 2012, č. j. 9 Ans 11/2012 - 34. Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost v této části odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §104 odst. 2
a §120 s. ř. s.
[15] Podle usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 7 Afs 1/2007, na které poukazoval i sám
stěžovatel, platí, že je-li kasační stížností napadán pouze výrok o nákladech řízení, je nutné kasační
stížnost pro nepřípustnost odmítnout. Je-li však kasační stížností napaden výrok o nákladech řízení
společně s výrokem ve věci samé, je taková kasační stížnost přípustná. Takto podaná kasační
stížnost nebrání tomu, aby byl napraven nesprávný výrok krajského soudu o nákladech řízení
i v situaci, kdy nebude důvodná kasační stížnost v části brojící proti věci samé. Jestliže ale na takto
spojenou kasační stížnost dopadá ve vztahu k napadenému výroku ve věci samé kterýkoliv z jiných
důvodů nepřípustnosti kasační stížnosti, je kasační stížnost nepřípustná jako celek a není možné
odděleně věcně přezkoumat napadený výrok o nákladech řízení (srovnej odstavec 34. citovaného
usnesení rozšířeného senátu).
[16] Výše uvedeným závěrem rozšířený senát jednoznačně deklaroval, že pouhé formální
napadení výroku ve věci samé nemůže samo o sobě vést k přezkumu výroku o nákladech řízení.
Taková situace nastala v právě projednávaném případě. Nepřípustnost stížnostních námitek
směřujících do výroku o zastavení řízení pak v souladu se závěry vyslovenými v usnesení
rozšířeného senátu vylučuje, aby se Nejvyšší správní soud zabýval námitkami brojícími proti výroku
o nákladech řízení, a to i pokud by je považoval za důvodné. I v této části proto bylo třeba kasační
stížnost odmítnout dle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §104 odst. 2 a §120 s. ř. s.
IV. Závěr
[17] Nejvyšší správní soud vyhodnotil kasační stížnost jako nepřípustnou a dle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s., ve spojení s §104 odst. 2 a §120 s. ř. s., ji odmítl. O věci přitom rozhodl
bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
[18] O nákladech řízení před Nejvyšším správním soudem bylo rozhodnuto v souladu
s §60 odst. 3 a 120 s. ř. s., podle kterých nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[19] Podle ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, byl-li návrh
na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut, soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek.
Nejvyšší správní soud proto rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 000 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2014
JUDr. Radan Malík
předseda senátu