ECLI:CZ:NSS:2014:NAD.237.2014:23
sp. zn. Nad 237/2014 – 23
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Městský soud v Praze, se sídlem Spálená 2, Praha 2, ve věci žaloby na ochranu proti
nečinnosti správního orgánu, o návrhu Městského soudu v Praze na přikázání věci podle §9 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, ve věci vedené
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 A 67/2014,
takto:
Věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 A 67/2014 se p ři k azu j e
Krajskému soudu v Hradci Králové.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou ze dne 28. 2. 2014 podanou u místně nepříslušného Krajského soudu
v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) domáhá ochrany proti nečinnosti žalovaného,
na kterého se obrátil s žádostí o poskytnutí informace jako na povinný subjekt dle zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění. Krajský soud usnesením
ze dne 25. 3. 2014, č. j. 10 A 30/2014 – 3, věc postoupil k rozhodnutí místně příslušnému
Městskému soudu v Praze (dále též „městský soud“).
[2] Městský soud předložil Nejvyššímu správnímu soudu návrh na přikázání věci jinému
krajskému soudu v souladu s ustanovením §9 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Městský soud svůj návrh odůvodnil
skutečností, že vzhledem k tomu, že žalovaným je městský soud a žaloba směřuje proti nečinnosti
tohoto soudu, u nějž působí soudci, kteří by o podané žalobě měli rozhodovat, mohla by tato
skutečnost vyvolat objektivní pochybnosti o nepodjatosti všech soudců specializovaných senátů
městského soudu.
[3] Žalobce ve vyjádření k návrhu na přikázání věci jinému krajskému soudu vyslovil nesouhlas
s přikázáním věci Krajskému soudu v Praze s odůvodněním, že u většiny věcí týkajících
se městského soudu činí úkony Krajský soud v Praze, a dokonce týž senát (46 A) a týž soudce.
Žalovaný svého práva vyjádřit se ve smyslu ustanovení §9 odst. 3 s. ř. s. k tomu, kterému soudu
má být věc přikázána, nevyužil.
[4] Nejvyšší správní soud shledal návrh Městského soudu v Praze na přikázání věci jinému než
místně příslušnému soudu důvodným.
[5] Ustanovení §9 odst. 1 s. ř. s. upravuje možnost Nejvyššího správního soudu přikázat věc
jinému než místně příslušnému krajskému soudu, jestliže pro vyloučení soudců specializovaných
senátů místně příslušného soudu nelze sestavit senát. V citovaném ustanovení je upraven případ
tzv. delegace nutné, která je podmíněna vyloučením všech soudců specializovaných senátů místně
příslušného soudu, který má věc jako soud věcně a místně příslušný projednat a rozhodnout.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti nelze pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně
příslušného městského soudu sestavit senát, a z toho důvodu jsou splněny zákonné podmínky
pro přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu.
[6] Předsedkyně senátu městského soudu, kterému podle rozvrhu práce přísluší věc projednat,
poukázala na důvody pro vyloučení všech soudců, kteří vyřizují agendu správního soudnictví, neboť
v projednávané věci je žalovaným Městský soud v Praze. V těchto případech lze mít důvodné
pochybnosti o nepodjatosti těchto soudců, protože žalovaným správním orgánem je samotný
městský soud, což je subjekt totožný se správním soudem, který by měl ve věci rozhodnout, a nelze
proto vyloučit určitou míru pocitu sounáležitosti s touto institucí. Všichni soudci specializovaných
senátů tohoto soudu jsou pro možnou podjatost vyloučeni.
[7] Ke vztahu objektivní pochybnosti o nepodjatosti soudců Nejvyšší správní soud odkazuje
na rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004 - 70, na které ve svém návrhu
poukázal i městský soud. Nejvyšší správní soud zde vyslovil, „že vyloučení soudce z projednávání
a rozhodování věci má být založeno nikoli na skutečně prokázané podjatosti, ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít
o jeho nepodjatosti pochybnost“. V tomto ohledu je vhodné poukázat i na obecnou právní zásadu „nemo
iudex in causa sua“, dle které nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci, a ve sporu mezi dvěma
subjekty musí vždy rozhodovat nezávislý třetí subjekt. Tato obecná pravidla jsou obecně uznávána
jako zásady spravedlnosti, a to i tehdy, jestliže nejsou normativně vyjádřena v pozitivním právu
(srov. Knapp, V. Teorie práva, C. H. Beck, Praha 1995, str. 83).
[8] Vzhledem k důvodnému vyloučení všech soudců specializovaných senátů Městského soudu
v Praze jsou splněny podmínky pro delegaci jinému krajskému soudu stanovené v §9 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud proto přikázal věc Krajskému soudu v Hradci Králové, neboť v jeho
působnosti se nachází bydliště žalobce.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. července 2014
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu