ECLI:CZ:NSS:2015:1.AFS.132.2015:43
sp. zn. 1 Afs 132/2015 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Petra Hluštíka v právní věci žalobce:
HAMRENERGY s. r. o., se sídlem Břevniště 34, Hamr na Jezeře, zastoupený JUDr. Jakubem
Hájkem, advokátem se sídlem Václavské nám. 832/19, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2012, čj. 13273/12-1200-506330, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 6. 2015,
čj. 15 Af 429/2012 - 112,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 12. 2012, čj. 13273/12-1200-506330 zamítl odvolání
žalobce proti rozhodnutím Finančního úřadu v Děčíně ze dne 23. 5. 2012,
čj. 132482/12/178913501506, ze dne 29. 6. 2012, čj. 146564/12/178913507710, ze dne
30. 7. 2012, čj. 158122/12/178913507710, ze dne 24. 8. 2012, čj. 169410/12/178913507710,
a ze dne 1. 10. 2012, čj. 176390/12/178913507710, jimiž rozhodl o stížnostech žalobce
na postup plátce daně, a to společnosti ČEZ Distribuce, a. s., při výběru odvodu z elektřiny
ze slunečního záření podle §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny
z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, ve které zejména namítal, že daňová
povinnost protiústavně zasahuje do jeho majetkových práv, porušuje zákaz retroaktivity
a odporuje principu rovnosti a principu legitimního očekávání. Domníval se rovněž, že se u něho
jedná o specifický případ zmiňovaný v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 17/11, kdy aplikace citovaných ustanovení zá kona č. 180/2005 Sb. má za následek
vznik protiústavnosti, neboť v jeho případě došlo k porušení zákonem garantované patnáctileté
doby návratnosti investice. Správní řízení je zatíženo vadami, jelikož se žalovaný nezabýval
individuálními aspekty případu. Přijetím dané právní úpravy došlo k porušení závazků
z mezinárodních smluv o ochraně investic. Rovněž je právní úprava v rozporu se závazky
vyplývajícími pro Českou republiku z Rámcové smlouvy Organizace spojených národů o změně
klimatu nebo Kjótským protokolem k této úmluvě, stejně jako je v rozporu se Směrnicí
Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES o podpoře využívání energie z obnovitelných
zdrojů.
[3] Krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Nejprve konstatoval, že napadené
rozhodnutí není nepřezkoumatelné, neboť se žalovaný se všemi odvolacími námitkami řádně
vypořádal. Zdůraznil, že ústavností právní úpravy odvodu z elektřiny ze slunečního záření
se zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, přičemž neshledal porušení zákazu
retroaktivity či principu legitimního očekávání a právní jistoty. S těmito závěry se krajský soud
plně ztotožnil a žalobcovy námitky v tomto směru vyhodnotil jako nedůvodné. Pokud
jde o Ústavním soudem zmiňované specifické situace, v nichž by uvalený odvod měl rdousící
efekt na výrobce energie ze slunečního záření, poukázal na usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, čj. 1 Afs 76/2013 – 57. S ohledem jeho závěry
nelze individuální dopady solárního odvodu zohlednit v řízení o stížnosti na postup plátce daně,
což následně potvrdil i Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 2216/14.
K námitkám rozporů dané právní úpravy s mezinárodními smlouvami, úmluvami a evropským
právem, uvedl, že rovněž nejsou důvodné. K této otázce se již vyslovil Nejvyšší správní
soud v rozsudcích ze dne 13. 3. 2013, čj. 7 Afs 9/2013 - 25, a ze dne 20. 12. 2012,
čj. 1 Afs 80/2014 - 40, ve kterých konstatoval, že předmětná směrnice nem á přímý účinek
ve vztahu ke srážkám odvodů z elektřiny ze slunečního záření a pouze ukládá členským státům
přijmout opatření bez bližšího určení k zajištění dosažení cílů této směrnice. Rámcová úmluva
OSN o změně klimatu, Kjótský protokol ani mezinárodní s mlouvy o podpoře a ochraně investic
rovněž neobsahují přímo vykonatelná ustanovení týkající se otázky výkupních cen za energii
vyrobenou v solárních elektrárnách či návratnost investic. Proto soud dospěl k závěru,
že se žalobce nemůže účinně dovolávat užití uvedené mezinárodní či evropské právní úpravy.
II.
Důvody kasační stížnosti
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), písm. b) a písm. d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek a rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatel setrval na argumentaci uvedené v žalobě proti napadenému rozhodnutí
a v plném rozsahu na ni odkázal. Tvrdil nesprávnost a nezákonnost napadeného rozhodnutí
z důvodu, že se správce daně ani žalovaný nezabývali tím, zda výběrem odvodu nedojde
k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, resp. zda podmínky pro uplatnění odvodu
ve smyslu nálezu Ústavního soudu byly v případě stěžovatele splněny či nikoli a zda byl výběr
odvodu v daném případě ústavně konformní. V řízení před správním orgánem stěžovatel
prokazoval znaleckým oceněním, že individuální účinky odvodu a jeho výběru vůči stěžovateli
znamenají porušení garancí stanovených zákonem o podpoře, a že představují nepřípustný, resp.
protiústavní rdousící efekt na stěžovatele a jeho vlastníky, přičemž konečným důsledkem účinků
je protiústavní zásah do samotné majetkové podstaty žalobce.
[6] Napadené rozhodnutí i rozhodnutí správce daně považuje za nepřezkoumatelné
pro nedostatek odůvodnění, a v této souvislosti odkázal na žalobu, vyjádření, znalecké ocenění
a znalecký posudek. Dále uvedl, že rozhodnutí správce daně i žalovaného musí splňovat
požadavky podle §102 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „ d. ř.“), tedy
musí mj. obsahovat informaci o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami
uplatněnými příjemcem rozhodnutí. Napadené rozhodnutí i rozhodnutí správce daně takovéto
informace neobsahují, a proto jsou pro nedostatečné odůvodnění nepřezkoumatelná.
[7] Rovněž namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z důvodu, že se krajský soud
namítanou nepřezkoumatelností rozhodnutí žalovaného a správce daně nikterak nezabýval.
Konstatování, že je z napadeného rozhodnutí patrné, které skutečnosti správní orgán hodnotil
a na základě jakých úvah dospěl ke svým závěrům, a tedy že je tak plně přezkoumatelné , avšak
bez uvedení konkrétních skutečností, které krajský soud k takovému závěru vedly, činí i napadený
rozsudek pro nedostatek odůvodnění nepřezkoumatelným.
[8] Závěry krajského soudu, které se opírají o usnesení rozšířeného senátu, aprobované
Ústavním soudem, jsou zcela nepřijatelné. Krajský soud se s námitkou nepřijatelnosti závěrů
Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu nikterak nezabýval a nevypořádal. K tomu dále
uvádí, že změna právního názoru Nejvyššího správního soudu ohledně možnosti obrany proti
výběru odvodu, přičemž stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 10. 2013, čj. 1 Afs 76/2013 - 39, je narušením principu právní jistoty a předvídatelnosti
soudního rozhodování. Odkaz na procesní prostředek prominutí daně podle §259
zák. č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „d. ř.“), kterým se lze bránit proti odvodu,
je nesprávný, jelikož jej nelze za stávajícího právního stavu využít. Zákon o podpoře totiž
neupravuje institut prominutí odvodu, případné hmotněprávní podmínky, ani pravomoc správců
odvod prominout. Dále se prominutí daně podle §260 odst. 1 d. ř. nevztahuje na individuální
žádosti, nýbrž na všechny daňové subjekty, jichž se důvod prominutí týká, a rozhodnutí ministra
financí o prominutí odvodu podle §260 ve spojení s §259 d. ř. nebylo od vydání usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ke dni podání kasační stížnosti vydáno. Bezmála
tři roky od vydání nálezu Ústavního soudu nebyla přijata ani relevantní zákonná úprava, která
by umožňovala plátci (resp. správci) daně či soudní moci zohlednit v individuálních případech,
že solární odvod má na poplatníka likvidační dopad. Z těchto důvodů jsou tedy závěry
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, akceptované Ústavním soudem, na které
se krajský soud odvolává, nepřijatelné. V opačném případě, za stávajícího právního stavu,
neexistuje jakýkoli, natožpak efektivní, prostředek právní ochrany, kterým by bylo možné
se bránit proti individuálním dopadům odvodu na konkrétní výrobce elektrické ene rgie, resp.
se jimi zabývat. Takový stav by naplňoval znaky denegatio iustitiae. Napadený rozsudek je
exemplárním příkladem porušení povinnosti uložené nálezem Ústavního soudu obecným
soudům, a došlo tak k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele ve s myslu čl. 11,
čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
[9] Dále namítá, že krajský soud při posouzení rozpornosti právní úpravy odvodu
s evropským právem opomněl tzv. nepřímý účinek směrnice, který znamená, že národní soudy
mají povinnost interpretovat národní legislativu ve světle smyslu a účelu příslušné směrnice.
Tím, že byla přijata právní úprava odvodu, bylo postupováno proti smyslu a účelu směrnice.
III.
Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[10] Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 1 Afs 76/2013. V posuzovaném případě zůstává rozhodné jedině to, zda byl správně
a úplně zjištěn skutkový stav a na něj aplikována příslušn á právní úprava, což se v předmětné věci
stalo. Eventuální zohledňování individuálních dopadů solárních odvodu je za stávající právní
úpravy proveditelné jen prostřednictvím institutu prominutí daně podle §260 d. ř. v návaznosti
na §259 téhož zákona.
[11] K namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku poukázal zejména na jeho strany
4 a 5, na kterých se krajský soud vypořádal s namítanou nepřezkoumatelností rozhodnutí
žalovaného. Dále v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 - 75.
[12] Ohledně namítaného porušení garancí zákona o podpoře v souvislosti s tzv. rdousícím
efektem, žalovaný opětovně odkázal na výše uvedené usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu, dle kterého stížnost na postup plátce daně není za stávající právní úpravy
nástrojem, který by umožnil správci daně posuzovat věc s přihlédnutím ke konkrétním
skutkovým okolnostem a v odůvodněných případech poskytl poplatníkovi efektivní ochranu.
Uzavřel, že jednal zcela v souladu s platnou právní úpravou a v souladu se zásadou zákonnosti
dle §5 odst. 1 d. ř.
[13] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou
s tím, že stěžovateli nepřizná právo na náhradu nákladů řízení a právního zastoupení.
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána
včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[15] Nejprve soud k osobě žalovaného podotýká, že k 31. 12. 2012 finanční ředitelství
a finanční úřady zřízené podle zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, zanikly
a jejich působnost převzaly orgány finanční správy příslušné podle zákona č. 456/2011 Sb.,
o Finanční správě České republiky. V souladu s §19 odst. 1, §20 odst. 1 a 2 a §7 písm. a)
posledně zmiňovaného zákona ve spojení s §114 odst. 1 d. ř., přešla působnost Finančního
ředitelství v Ústí nad Labem jako orgánu rozhodujícího o odvoláních proti rozhodnutím
finančních úřadů na Odvolací finanční ředitelství. Žalovaným je proto v souladu s §69 s. ř. s.
právě Odvolací finanční ředitelství.
[16] Dále Nejvyšší správní soud konstatuje, že samotný stěžovatelův odkaz na argumentaci
uvedenou v jeho žalobě ze dne 14. 12. 2012, doplněné podáními ze dne 5. 3. 2013, 23. 1. 2014
a 10. 4. 2014, nepovažuje bez dalšího za dostatečné vymezení kasačních námitek. Jelikož však
stěžovatel v kasační stížnosti jednotlivé námitky dále rozvedl, s oud vzal v úvahu námitky takto
vymezené s tím, že k argumentaci, na kterou stěžovatel odkazuje, přihlédl.
[17] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí správce daně, spočívající v tvrzeném nedostatku
důvodů, stejně jako námitkou vady řízení před správním orgánem (viz IV.A). Dále se soud
zabýval posouzením právní otázky, zda výběrem odvodu nedojde k porušení ústavně zaručených
práv stěžovatele, resp. zda podmínky pro uplatnění odvodu ve smyslu nál ezu Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 17/11 byly v případě stěžovatele splněny či nikoli, a zda výběr odvodu v daném
případě byl ústavně konformní. Soud se rovněž musel vypořádat s námitkou, že závěry usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 76/2013 - 57 jsou nepřijatelné,
a že došlo k porušení principů právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování (viz IV.B).
Dále se soud zabýval tvrzenou rozporností právní úpravy odvodů s mezinárodním a evropským
právem (viz. IV.C).
[18] Kasační stížnost není důvodná.
IV.A Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a správních rozhodnutí
[19] Stěžovatel se domnívá, že se krajský soud nikterak nevěnoval námitce
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného a správce daně a námitce nepřijatelnosti závěrů
usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Tyto námitky však nejsou důvodné.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 - 75, vyplývá,
že „za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku
nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok
je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán […] Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady
lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné
v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny. “
V napadeném rozsudku se krajský soud na stranách 4 a 5 věnoval této námitce, přičemž
mj. konstatoval, že „primárně se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného roz hodnutí.
Dle názoru soudu se s námitkami obsaženými v odvolání původně žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí
řádně vypořádal. Z odůvodnění jednoznačně vyplývá, které skutečnosti správní orgán hodnotil a na základě jakých
úvah dospěl ke svým závěrům [...] Žalobou napadené rozhodnutí je tedy dle názoru soudu plně přezkoumatelné.
Soud rovněž shledal odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí dostatečně přesvědčivým “ K tomu Nejvyšší
správní soud poukazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005 - 130,
ve kterém konstatoval, že „je-li rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno, je z něho zřejmé,
proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky
považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shod ují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází -li
krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský soud správné závěry se souhlasnou poznámkou
osvojil.“ Dle přesvědčení Nejvyššího správního soudu se, s ohledem na citovanou judikaturu
zdejšího soudu, krajský soud dostatečně a srozumitelně vypořádal se všemi žalobními námitkami,
a napadený rozsudek proto není v této části nepřezkoumatelný.
[20] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozho dnutí
žalovaného a správce daně, kterou však stěžovatel vznesl toliko v obecné rovině, přičemž
konstatoval, že napadené rozhodnutí ani rozhodnutí správce daně neobsahuje informace podle
§102 odst. 3 d. ř. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel, stejně jako v kasační
stížnosti, i v odvolání proti rozhodnutím správce daně namítal jeho nepřezkoumatelnost, avšak
toliko v obecné rovině bez bližší specifikace, se kterou námitkou se opomněl správce daně
zabývat. Nejvyšší správní soud posoudil rozhodnutí žalovaného a správce daně a odvolání proti
rozhodnutím správce daně, a dospěl k závěru, že předmětná rozhodnutí jsou řádně odůvodněná,
logická, zcela reagují na danou procesní i hmotněprávní situaci stěžovatele, a jsou tedy
přezkoumatelná.
IV.B Soulad právní úpravy odvodu s ústavním pořádkem
[21] Druhý okruh kasačních námitek v podstatě míří do neústavnosti právní úpravy vztahující
se k odvodu z elektrické energie. Kasační stížnost je zopakováním žalobních bodů obecně
namítajících porušení principu rovnosti, legitimního očekávání a zákazu retroaktivity.
[22] Stěžovatel v kasační stížnosti obsáhle zrekapituloval pasáže a závěry nálezu Ústavního
soudu. Dále zdůraznil, že závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu jsou
nepřijatelné, a změna právního názoru Nejvyššího správního soudu ohledně možnosti obrany
proti výběru odvodu je narušením principu právní jistoty a předvídatelnosti soudního
rozhodování.
[23] Nejvyšší správní soud nejprve zdůrazňuje, že věc posuzovaná rozšířeným senátem, jehož
závěry považuje stěžovatel za nepřijatelné, byla prvním senátem zdejšího soudu předložena
rozšířenému senátu právě z důvodu rozdílných právních názorů napříč jednotlivými senáty
zdejšího soudu, přičemž závěry uvedené v usnesení rozšířeného senátu čj. 1 Afs 76/2013 – 57
mají sjednotit rozhodovací praxi obecných soudů v dané problematice, čím naopak posílí
předvídatelnost práva a legitimní očekávání jeho adresátů. Takovýto postup ostatně požaduje
s. ř. s. v §17 odst. 1, který stanoví, že „dospěl-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování
k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu.“
[24] Soud je dále přesvědčen, že opakováním pasáží jak z plenárního nálezu Ústavního soudu,
tak rozsudku krajského soudu vztahujícím se k otázkám stěžovatelem tvrzené retroaktivity právní
úpravy, libovůle zákonodárce, porušení principu rovnosti a legitimního očekávání, by k objasnění
věci nad rámec již opakovaně uvedeného nikterak nepřispěl. Závěry Ústavního soudu v těchto
otázkách jsou zřejmé, byly podrobně popsány krajským soudem a s těmito závěry se zcela
ztotožňuje i Nejvyšší správní soud. Bylo by zcela nadbytečné (a to i z důvodu zjevné
obeznámenosti stěžovatele s těmito závěry), aby je na tomto místě znovu uváděl.
[25] Stížnost dle §237 d. ř. představuje specifický prostředek obrany poplatníka vůči plátci
daně při uplatňování srážkové daně. Jedná se o ochranu před nezákonným postupem
plátce, o nástroj určený pro „řešení sporu mezi plátcem a poplatníkem“, který slouží zejména
k tomu, aby byl postup plátce podroben kontrole státní moci a poplatník byl před případným
nezákonným postupem plátce prostřednictvím konečného rozhodnutí správce daně ochráněn;
v takovém řízení není prostoru pro řešení tvrzených individuálních likvidačních účinků právní
úpravy. K témuž závěru ostatně dospěl právě i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v usnesení čj. 1 Afs 76/2013 – 57.
[26] Stěžovatel považuje závěry rozšířeného senátu za nepřijatelné. Tato polemika však
nemůže vést k jeho úspěchu v nynějším řízení. Závěry rozšířeného senátu jsou jednoznačné
a plně dopadající na posuzovanou věc. Rozhodující senát je jimi ostatně vázán a v této věci nevidí
žádný důvod k tomu, aby se pokoušel o jejich změnu iniciováním nového řízení před roz šířeným
senátem. K argumentaci stěžovatele nicméně považuje za vhodné uvést následující.
[27] Usnesení rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013, čj. 1 Afs 76/2013 – 57, je určující
pro posouzení námitek týkajících se prokazování porušení zákonem garantované patnáctileté
doby návratnosti investice a rdousícího efektu solárního odvodu.
[28] Nejvyšší správní soud (pro zdůraznění souvislostí) shrnuje, že Ústavní soud
ve výše opakovaně zmiňovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 nevyhověl návrhu skupiny
senátorů na zrušení části zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů upravující tzv. solární
odvod. Na závěr zmíněného nálezu však dodal, že „ při abstraktním přezkumu ústavnosti
není schopen objektivně prokázat nebo hypoteticky vymodelovat všechny myslitelné situace, které napadená
ustanovení v individuálním případě mohou vyvolat. Předmětem posouzení tedy nyní nemohou být ani specifické
případy jednotlivých výrobců, u nichž s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, s přihlédnutím k míře
podnikatelského a ekonomického rizika může Ústavní soud své posouzení upřesnit v budoucnu. “
Podle Ústavního soudu totiž zjevně „nelze vyloučit, že v individuálních případech dolehne některé
z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační („rdousící efekt“) či zasahující samotnou majetkovou podstatu
výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny – tedy protiústavně. Zde bude nutno hodnotit jak dodržení garancí ve smyslu
§6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. v jejich dlouhodobém (patnáctiletém) trvání, tak okamžité (průběžné)
účinky napadených ustanovení, aby byl v takovém výjimečném případě vzniklý nárok ochráněn. “ Pro takové
specifické případy pak zavázal obecné soudy „ udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit
složité“ (bod 88. nálezu).
[29] Rozšířený senát následně dovodil, že institut stížnosti na postup plátce daně není
za stávající právní úpravy nástrojem, který by umožnil správci daně posuzovat věc s přihlédnutím
ke konkrétním skutkovým okolnostem a v odůvodněných případech poskytnout poplatníkovi
efektivní ochranu. V nyní projednávaném případě proto krajský soud správně uvedl,
že v řízeních, jež vyústila v napadené rozhodnutí žalovaného (tj. v řízeních o stížnosti na postup
plátce daně), není místa pro řešení namítaných likvidačních dopad ů solárních odvodu
na stěžovatele.
[30] Podle rozšířeného senátu je nejpřiléhavějším prostředkem k zohlednění individuálních
účinků odvodu vyměřeného podle zákona, leč dopadajícího rdousícím způsobem na jednotlivce,
za stávající právní úpravy institut prominut í daně, upravený v §259 a 260 daňového řádu
(k podrobnostem viz body [48] až [57] citovaného usnesení rozšířeného senátu).
[31] Závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu potvrdil Ústavní soud ve svém
nedávném nálezu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14.
[32] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že současný stav naplňuje znaky denegatio iustitiae.
Vyvstala tedy otázka, jak má stěžovatel postupovat, jestliže exekutiva dosud nenaplnila požadavky
plynoucí jak z nálezu Ústavního soudu, tak z apelu ro zšířeného senátu. K této otázce se Nejvyšší
správní soud bohatě vyjádřil v rozsudku ze dne 17. 12. 2014, čj. 1 Afs 121/2014 – 52.
Ve zmíněné věci si soud vyžádal stanovisko Ministerstva financí, ze kterého vyplynulo, že ministr
financí momentálně neplánuje vydat rozhodnutí o prominutí daně dle §260 odst. 1 písm. a)
daňového řádu, které by dopadalo na poplatníky solárního odvodu. V přípravě nejsou ani žádné
změny relevantní zákonné úpravy. Ministerstvo nicméně zdůraznilo, že danou problematikou
se s cílem naplnit principy vyslovené soudní mocí intenzivně zabývá a přikládá závěrům
Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu ohledně možného „rdousícího efektu“ solárního
odvodu v individuálních případech maximální důležitost.
[33] Podle názoru Ministerstva financí lze „rdousícímu efektu“ solárního odvodu za současné
právní úpravy účinně předcházet postupem podle §156 a 157 daňového řádu, tedy posečkáním
úhrady jiných daní, u kterých výrobci elektřiny ze slunečního záření vzniká pov innost jejich
úhrady. Ve výjimečných případech, kdy má odvod na poplatníka - výrobce elektřiny
ze slunečního záření - likvidační účinky, lze podle Ministerstva financí důvodně předpokládat,
že jeho ekonomická situace bude celkově špatná a tento poplatník bude mít popř. nedoplatky
i na jiných daních. Pro uplatnění institutu posečkání je přitom rozhodující posouzení komplexní
situace daňového subjektu. Pokud tedy bude v konkrétním individuálním případě shledán
„rdousící efekt“ odvodu, nic nebrání správci daně toto zohlednit a poskytnout poplatníkovi úlevu
např. formou posečkání úhrady daně z příjmů či daně z přidané hodnoty. Ve smyslu ustanovení
§157 odst. 7 daňového řádu může zároveň správce daně z důvodu tvrdosti založené
ekonomickými nebo sociálními poměry daňového subjektu upustit od předepsání úroku
z posečkání.
[34] Ministerstvo financí dále odkázalo na upozornění, které pro daňové subjekty
zveřejnilo na internetových stránkách daňové správy dne 18. 9. 2014
(http://www.financnisprava.cz/cs/dane-a-pojistne/novinky/2014/resenimoznych-
individualnich-likvidacni-5347). Podle Ministerstva financí představuje uvedený postup
mechanismus požadovaný Ústavním soudem pro možnost individuálního řešení případných
likvidačních účinků odvodu z elektřiny ze slunečního záření.
[35] Lze tedy shrnout, že pokud se výrobce elektřiny ze slunečního záření dostane do situace
individuálních likvidačních účinků spojených s úhradou (odvedením) této daně, může požádat
o posečkání s úhradou jiné daně. Správce daně posoudí jeho celkovou ekonomickou situaci
a nastane-li takový účinek, rozhodne o posečkání s úhradou jiné daně. Garance patnáctileté
návratnosti investice do solární elektrárny však neznamená právo každého jednotlivého
podnikatele v oboru výroby elektřiny ze solárního záření na ziskovost jeho podnikání
odpovídající uvedené návratnosti. Znamená pouze, že za obvyklých okolností a při vynaložení
péče řádného hospodáře by zpravidla uvedené návratnosti mělo být u průměrného podnikatele
podnikajícího v tomto oboru dosaženo. Proto tedy ne každé obtíže spojené s nutností unést
břemeno solárního odvodu, byť by ve spojení s dalšími faktory zásadně ovlivnily hospodaření
podnikatele, mohou mít likvidační účinky ve smyslu, v jakém je chápe nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 17/11.
[36] Samotné rozhodnutí ve věci žádosti o posečkání s úhradou jiné daně musí být řádně
odůvodněno a je samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví (viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2006, čj. 3 Afs 10/2003 – 106, ze dne 22. 4. 2011,
čj. 2 Afs 88/2010 – 70, nebo ze dne 19. 3. 2008, čj. 9 Afs 131/2007 – 53; popř. i nález Ústavního
soudu ze dne 16. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 49/04).
[37] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že předmětnou právní otázku posoudil krajský soud
správně, a proto je i tato námitka nedůvodná.
IV.C Námitka opomenutí nepřímého účinku směrnice
[38] Stěžovatel dále namítal, že krajský soud opomněl při posuzování souladnosti vnitrostátní
právní úpravy s unijním právem na tzv. nepřímý účinek směrnice č. 2009/28/ES, který ukládá
členským státům povinnost interpretovat národní legislativu způsobem, který nebude v rozporu
se smyslem a účelem dané směrnice. K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že ani tato
námitka není důvodná.
[39] Obecně k této námitce soud uvádí, že souladem novely zákona o podpoře
výroby elektřiny se směrnicí 2009/28/ES se zabýval již v rozsudku ze dne 9. 1. 2013,
čj. 1 Afs 94/2012 - 28, ve kterém uvedl, že „smyslem směrnice 2009/28/ES je zavázat státy k dosažení
stanoveného podílu energie vyrobené z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie do roku 2020.
Dle čl. 3 odst. 2 směrnice jsou státy povinny zavést opatření, kterými účinným způsobem zajistí dosažení
stanoveného podílu energie z obnovitelných zdrojů. Za tímto účelem mohou členské státy zavést režim podpory
(čl. 3 odst. 3), jímž se rozumí jakýkoli nástroj, režim či mechanismus uplatňovaný členským státem či skupinou
členských států, který podporuje užívání energie z obnovitelných zdrojů snížením nákladů na výrobu této energie,
zvýšením ceny, za kterou ji lze prodat, nebo zvýšením množství takto prodané energie prostřednictvím povinnosti
využívat energii z obnovitelných zdrojů nebo jinak. To zahrnuje mimo jiné investiční pomoc, osvobození od daně
nebo snížení či vrácení daně, režimy podpory pro povinnost využívat energii z obnovitelných zdrojů, včetně režimů
používajících zelené certifikáty, a režimy přímé cenové podpory, včetně tarifů výkupních cen a plateb prémií. Cílem
směrnice je tedy dosažení minimálního stanoveného podílu energie z obn ovitelných zdrojů na celkové spotřebě
energie na území Evropské unie, a to prostřednictvím dosažení minimálního podílu energie z obnovitelných zdrojů
stanoveného diferencovaně pro jednotlivé členské státy.“
[40] Dále soud ve shora citovaném rozsudku vyslovil, že směrnice 2009/28/ES ukládá České
republice povinnost zajistit, aby podíl energie vyrobené z obnovitelných zdrojů dosáhl v roce
2020 13 % hrubé konečné spotřeby energie, ale přitom jí ponechává prostor pro uvážení, jakými
konkrétními opatřeními bude tohoto cíle dosaženo. Směrnice 2009/28/ES žádným způsobem
nepředepisuje, že by stát musel přijmout nějaká konkrétní opatření, např. zaručení výkupních cen
nebo návratnosti investic, příspěvek na pořízení fotovoltaických elektráren, osvobození výroby
energie z obnovitelných zdrojů od daně apod. Právní úprava solárního odvodu nemá předobraz
v žádné z norem evropského práva a žádná z těchto norem ani zavedení tohoto odvodu nebrání
(srov. také rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013, čj. 2 Afs 81/2012 - 26,
ze dne 16. 5. 2013, čj. 7 Afs 38/2013 - 21, a ze dne 24. 7. 2013, čj. 2 Afs 15/2013 - 29).
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že právní úprava solárního
odvodu tak, jak byla vyložena Ústavním soudem, není v rozporu se smyslem a účelem směrnice
2009/28/ES. Stěžovatelova námitka, že se krajský soud nevypořádal s nepřímým účinkem
směrnice, tedy není důvodná. Ačkoliv v napadeném rozsudku absentuje podrobnější úvaha,
ze které by vyplýval závěr o nepřímém účinku daných směrnic na právní úpravu solárního
odvodu, tato nedůslednost nepředstavuje natolik závažné pochybení krajského soudu, které
by mohlo způsobit nezákonnost napadeného rozsudku. Lze si tedy jistě představit podrobnější
odůvodnění, Nejvyšší správní soud však v daném případě neshledal s ohledem na zásadu
ekonomie řízení důvod ke zrušení rozsudku krajského soudu.
V.
Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[41] Nejvyšší správní soud tedy neshledal námitky stěžovatele důvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
[42] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížno sti, neboť ve věci neměl
úspěch. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. července 2015
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu