ECLI:CZ:NSS:2015:1.AFS.235.2015:44
sp. zn. 1 Afs 235/2015 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedky ně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: Ing. O. F.,
zastoupen Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou se sídlem Údolní 567/33, Brno,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě
proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 2012, čj. 13092/12-
1200-506330, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 21. 9. 2015, čj. 15 Af 42/2013 – 46,
takto:
Odůvodnění:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
I.
Vymezení věci
[1] Finanční úřad v Děčíně (dále jen „správce daně“) rozhodnutími ze dne 30. 8. 2012,
čj. 169919/12/178913507710 a ze dne 1. 10. 2012, čj. 178220/12/178913507710, zamítl
žalobcovy stížnosti na postup plátce daně – společnosti ČEZ Distribuce, a. s. při výběru odvodu
z elektřiny ze slunečního záření dle §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb ., o podpoře výroby
elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře
využívání obnovitelných zdrojů). Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které Finanční
ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen „finanční ředitelství“) v záhlaví specifikovaným
rozhodnutím zamítlo.
[2] Žalobce brojil proti rozhodnutí finančního ředitelství žalobou, kterou soud
jako nedůvodnou zamítl. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 17/11, který se podrobně zabýval souladem právní úpravy odvodu z elektřiny
ze slunečního záření s ústavním pořádkem, a také na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 12. 2013, čj. 1 Afs 76/2013 - 57.
II.
Důvody kasační stížnosti
[3] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní sou d napadený rozsudek a rozhodnutí
finančního ředitelství zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
[4] Stěžovatel namítl, že se krajský soud neměl řídit závěry vyplývajícími z usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 76/2013 - 57, jelikož jejich aplikace
znamená porušování ústavně zaručených práv stěžovatele. Argumentace kasační stížnosti
se proto zaměřuje zejména na závěry uvedené v tomto usnesení.
[5] Institut prominutí daně podle stěžovatele nenaplňuje požadavky na účinný prostředek
nápravy vyplývající z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva,
jelikož není v procesní dispozici výrobců elektřiny ze slunečního záření. Je jen na vůli ministra
financí, zda institutu prominutí daně využije či nikoliv. Jelikož ministr financí zůstal v této
záležitosti nečinný a zákonodárce nepřijal takovou právní normu, která by umožnila správci daně
na žádost stěžovatele prominout solární odvod podle §259 daňového řádu, je jediným
prostředkem vyhovujícím požadavkům Ústavního soudu postup podle §237 daňového řádu.
[6] Podle stěžovatele rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl v usnesení
čj. 1 Afs 76/2013 - 57 chybně k závěru, že finanční úřady nemohou v řízení o stížnosti
podle §237 daňového řádu posuzovat bez jakékoliv psané právní úpravy likvidační účinky
solárního odvodu na poplatníka. Rozšířený senát tímto závěrem učinil z prostředku ochrany
(stížnost podle §237 daňového řádu) pouze formální nástroj, který neumožňuje stěžovateli
domoci se nápravy protiústavního působení plynoucího z nečinnosti státu, což je zcela proti
smyslu a účelu ústavněprávních záruk spravedlnosti vyjádřených v čl. 4 a v čl. 90 Ústavy a proti
judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
[7] Stěžovatel také předložil sdělení Ministerstva financí ze dne 19. 9. 2014, které reaguje
na podněty výrobců elektřiny ze slunečního záření, a podle něhož byly podněty vzaty v potaz
a budou využity při přípravě nejvhodnějšího komplexního řešení dané situace. Stěžovatel rovněž
odkázal na tiskovou zprávu Ministerstva financí z e dne 18. 9. 2014, podle které mohou výrobci
elektřiny ze slunečního záření podat žádost o posečkání daně u jakékoliv jiné daně, např. daně
z přidané hodnoty, jejíž jsou poplatníci. Ani toto řešení nelze považovat za účinný prostředek
nápravy.
[8] Dále stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěry uvedenými v usneseních Ústavního soudu
ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1645/14, a ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 1157/14,
kterými byly odmítnuty ústavní stížnosti výrobců elektřiny ze slunečního záření proti rozsudk ům
Nejvyššího správního soudu, jež aprobovaly závěry uvedené v usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel nesouhlasil ani se závěry vyjádřenými v nálezu Ústavního
soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14; podle tohoto nálezu nedochází současnou praxí
k odepření spravedlnosti, neboť stěžovatel může žádat o zmírnění následků solárního odvodu.
Ústavní soud také dodal, že stěžovateli nelze poskytnout ochranu prostřednictvím soudní moci
před uplynutím zákonem garantované patnáctileté doby návratnosti investice, neboť nyní nelze
jednoznačně dospět k závěru, že by bylo v neúměrné míře zasaženo vlastnické právo stěžovatele.
Podle stěžovatele tento přístup nechrání ty výrobce elektřiny ze slunečního záření, kteří budou
nuceni v důsledku solárního odvodu ukončit podnikatelskou činnost.
[9] Stěžovatel také odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005,
sp. zn. I. ÚS 403/03, který stanovuje povinnost soudu argumentačně se vypořádat s účastníkem
uváděnými argumenty právní vědy nebo judikatury. Většina argumentace krajského soudu však
spočívá v citaci usnesení rozšířeného senátu, proti němuž se stěžovatel již v rámci své žaloby
vymezoval. Stěžovatel je toho názoru, že situace, ze které soudy při svém rozhodování vycházely,
se změnila, a to zejména zmiňovanou nečinností výkonné a zákonodárné moci, která způsobila
disproporční zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, neboť je obětí odepření
spravedlnosti. Krajský soud tak měl přezkoumávat protiústavní dopady aplikace ustanovení
o solárním odvodu v individuálním případě stěžovatele. K tomu však ještě stěžovatel upozornil
na nedostatky požadavku na individualizaci výpočtu doby návratnosti. Uvedl, že 15letá doba
návratnosti se týká výpočtu při stanovených technickoekonomických parametre ch, nikoliv
výpočtu pro individuálního investora (vit §6 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů) .
[10] Krajský soud podle stěžovatele pochybil, pokud nepřihlédl k jím navrženým důkazům
(smluvní dokumentace, faktury, individuální ekonomická kalkulace návratnosti investice),
čímž zatížil napadený rozsudek nepřezkoumatelností.
[11] Stěžovateli je známo, že v typově obdobných věcech již bylo podáno několik stížností
k Evropskému soudu pro lidská práva (např. vedených pod zn. 253/15, 6259/15 či 6941/15).
Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud dle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. přerušil řízení do doby
rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o stížnosti vedené pod č. 253/15 týkající
se obdobné věci. Na podporu svého požadavku odkázal na usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 6. 2015, čj. 52 Af 9/2015 – 57, kterým bylo
z požadovaného důvodu řízení v obdobné věci přerušeno.
III.
Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[12] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že daňové orgány byly ve věci vázány zákonnými
ustanoveními, která byla zcela jednoznačná a neumožňovala více výkladů. Nelze připustit,
aby správní orgán, byť v zájmu ochrany ústavnosti, předmětná zákonná ustanovení neaplikoval,
neboť by se z jeho strany jednalo o zcela zřejmý projev svévole. Žalovaný považuje závěry
usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu za správné, včetně konstatování,
že v řízení o stížnosti na postup plátce daně ani v navazujícím řízení nelze zohlednit konkrétní
dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie. Žalovaný se tak plně ztotožnil se závěry
napadeného rozsudku. Dále vyjádřil nesouhlas s návrhem stěžovatele na přerušení řízení
a odkázal na rozhodnutí ze dne 18. 9. 2015, sp. zn. 5 Afs 44/2015, kterým Nejvyšší správní soud
obdobné žádosti na přerušení řízení nevyhověl.
[13] Vzhledem k uvedenému navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl.
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána
včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] K osobě žalovaného soud podotýká, že k 31. 12. 2012 finanční ředitelství a finanční úřady
zřízené podle zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, zanikly a jejich
působnost převzaly orgány finanční správy příslušné podle zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční
správě České republiky. V souladu s §19 odst. 1, §20 odst. 1 a 2 a §7 písm. a) posledně
zmiňovaného zákona ve spojení s §114 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, přešla
působnost Finančního ředitelství v Ústí nad Labem jako orgánu rozhodujícího o odvoláních proti
rozhodnutím finančních úřadů na Odvolací finanční ředitelství. Za žalovaného je proto třeba
považovat v souladu s §69 s. ř. s. právě Odvolací finanční ředitelství.
[17] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu a dospěl k závěru, že není důvodná. Požadavky na přezkoumatelnost soudních
rozhodnutí formulovala ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu. Z přezkoumatelného
rozhodnutí má být zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňo vání zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci v žalobě, proč považoval žalobní námitky za liché, mylné
nebo vyvrácené, či proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy
(srov. např. rozsudky NSS ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003 – 52, nebo ze dne 18. 10. 2005,
čj. 1 Afs 135/2004 – 73, č. 787/2006 Sb. NSS).
[18] Napadený rozsudek vyhovuje uvedeným kritériím. Z jeho odůvodnění je zřejmé,
proč krajský soud aproboval právní závěry žalovaného a proč shledal žalobní námitky
nedůvodnými. Závěry krajského soudu jsou srozumitelně formulované a vnitřně souladné.
Skutečnost, že se krajský soud nezabýval důkazy navrženými stěžovatelem, nezpůsobuje
nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, jelikož krajský soud postupoval v souladu
s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 76/2013 – 57, podle
kterého nejsou finanční úřady v řízení o stížnosti podle §237 daňového řádu oprávněny
posuzovat dopady solárního odvodu na poplatníka, a k tomuto postupu nejsou oprávněny
ani správní soudy.
[19] Klíčovou právní otázkou v dané věci je, zda lze konkrétní dopady solárního odvodu
na výrobce elektrické energie zohlednit v řízení o stížnosti na postu p plátce daně a v navazujícím
soudním řízení. Nejvyšší správní soud již v mnoha svých rozsudcích konstatoval, že úprava
solárního odvodu je v obecné rovině v souladu s ústavním pořádkem. Vycházel přitom
z odůvodnění nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. Ú S 17/11, kterým Ústavní soud zamítl návrh
na zrušení části zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Podle Ústavního soudu může
v některých případech mít solární odvod pro konkrétního výrobce elektrické energie rdousící
efekt.
[20] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu pak v usnesení ze dne 17. 12. 2013,
čj. 1 Afs 76/2013 - 57, dospěl k závěru, že konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce
elektřiny ze slunečního záření nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce
daně, ani v soudním řízení. Konstatoval, že §237 daňového řádu umožňuje správci daně
přezkoumat pouze postup plátce, tj. zda při srážce solárního odvodu postupoval v souladu
se zákonem o podpoře výroby elektřiny. Ten kromě osvobození malých výrobců nepřipouští
žádné výjimky, na základě kterých by byl plátce odvodu své zákonné povinnosti zproštěn,
tedy neobsahuje žádný zvláštní mechanismus, jenž by umožňoval individuální přístup
k výrobcům. Stížnost na postup plátce daně tedy neumožňuje správci daně posoudit věc
s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem a v odůvodněných případech poskytnout
poplatníkovi efektivní ochranu. Podle rozšířeného senátu by bylo absurdní klást na plátce
povinnost, nota bene bez jakékoliv psané právní úpravy, aby sám posuzoval likvidační účinky
solárního odvodu na poplatníka.
[21] S ohledem na požadavky dělby moci a z ústavního hlediska by bylo podle rozšířeného
senátu přinejmenším problematické, aby neexistenci psané právní úpravy nahradila bez dalšího
moc soudní. Shora uvedený právní názor rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
potvrdil i Ústavní soud v usnesení ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 1273/14, a přidržela
se jej i následná judikatura Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatel
zmiňoval v kasační stížnosti. Tuto judikaturu lze považovat za ustálenou a stěžovateli
je nepochybně známa.
[22] Stěžovateli nelze přisvědčit, že se krajský soud mohl a měl od závěrů rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu odchýlit. Nejvyšší správní soud určil kritéria, za nichž se krajský
soud může odchýlit od dosavadní ustálené judikatury, již v rozsudku ze dne 8. 1. 2009,
čj. 1 Afs 140/2008 – 77. Podle tohoto rozsudku není judikatura správních soudů neměnná
a ani existence právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí rozšířeného senátu nebrání opětovně
kasační stížností zpochybnit jeho validitu. Změny judikatury za situace nezměněného právního
předpisu by se měly odehrávat z principiálních důvodů, zejména proto, že se změnily právní
předpisy související s právním předpisem vykládaným, resp. došlo ke změně právních názorů
soudů, k jejichž judikatuře je Nejvyšší správní soud povinen přihlížet, případně se změnily
okolnosti podstatné pro působení právní normy dotvořené judikaturou, eventuálně se nově
objevily jiné závažné důvody, které poskytnou základ pro změnu právního názoru Nejvyššího
správního soudu, pokud potřeba takovéto změny převáží nad zájmy osob jednajících v dobré víře
v trvající existenci judikatury.
[23] Skutečnost, že judikatura byla sjednocena rozšířeným senátem, přináší zvlášť významné
argumenty ve prospěch setrvání na takto vytvořeném právním názoru. Brojí-li stěžovatel
proti němu, a současně kromě nesouhlasu nepřinese v kasační stížnosti žádné s ním konkurující
argumenty, postačí v rozhodnutí zpravidla toliko odkázat na příslušné části odůvodnění
rozhodnutí rozšířeného senátu. Pokud naopak stěžovatel nabídne nové argumenty směřující proti
právnímu závěru rozšířeného senátu, musí se s těmito argumenty Nejvyšší správní soud
dostatečně vypořádat, eventuálně pokud jimi bude o nesprávnosti právního závěru přesvědčen,
předložit věc podle §17 odst. 1 s. ř. s. rozšířenému senátu.
[24] Podle Nejvyššího správního soudu však v daném případě nenastala žádná ze situací
předvídaných ve výše uvedeném rozsudku. Nezměnily se právní předpisy související se zákonem
o podpoře výroby elektřiny a ani nedošlo ke změně právních názorů soudů, k jejichž judikatuře
je Nejvyšší správní soud povinen přihlížet. V daném případě by se jednalo především o změnu
přístupu Ústavního soudu, který však právní názor Nejvyššího správního soudu několikrát
aproboval (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1645/14 a sp. zn. II. ÚS 1157/14,
jakož i nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14). Nedošlo ani ke změně
okolností, které jsou podstatné pro působení právní normy, ani nenastaly nové jiné závažné
důvody, které by mohly být základem pro změnu právního názoru, pokud potřeba takové změny
převáží nad zájmy osob jednajících v dobré víře ve stávající judikaturu.
[25] Podle stěžovatele je zásadním důvodem pro odklon od stávající judikatury Nej vyššího
správního soudu nečinnost ministra financí, který dosud nevyužil institut prominutí daně.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu již v usnesení ze dne 17. 12. 2013,
čj. 1 Afs 76/2013 - 57, v bodě 57 uvedl, že v případě, že by složky státní moci zůstaly v této
oblasti dlouhodobě nečinné a tato nečinnost by nabyla ústavního rozměru, byly by správní soudy
povinny zakročit na ochranu práv stěžovatele a ostatních dotčených osob. Tento závěr zopakoval
Nejvyšší správní soud i v rozsudcích ze dne 10. 6. 2014, čj. 2 Afs 90/2013 - 36,
a ze dne 27. 11. 2014, čj. 9 Afs 133/2013 – 49, jakož i v rozsudcích v e věcech stěžovatele ze dne
11. 12. 2014, čj. 7 Afs 138/2014 – 38 a čj. 7 Afs 164/2014 – 33. Ve všech těchto případech
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že řešení tvrzených nepříznivých dopadů odvodu
na stěžovatele je stále v rukou moci zákonodárné a výkonné a až poté případně také moci soudní.
Podle Nejvyššího správního soudu v projednávané věci namítaná nečinnost složek státní
moci nenabyla ústavních rozměrů, a proto nenastaly důvody pro změnu judikatury
nebo pro předložení věci rozšířenému senátu podle §17 odst. 1 s. ř. s.
[26] Kasační soud již ve svém rozhodovací praxi zdůraznil, že není věcí soudní moci diktovat
veřejné správě konkrétní způsoby naplnění jejích ústavních povinností. Rozšířený senát
na konkrétním případu modeloval možnost eliminace likvidačních účinků odvodu; byl ovšem
při svém rozhodování vázán jednak vlastní pravomocí řešit předloženou spornou právní otázku
(a jen ji), jednak skutkovým a právním půdorysem posuzované věci. Na něm formuloval
své závěry a nemohl se vymknout do oblasti jiných daňových povinností daňového subjektu
a jeho celkové ekonomické situace. Na rozdíl od rozšířeného senátu má daňová exekutiva
možnost rozvinout úvahu o zmírnění likvidačních účinků i jinými prostředky – a to posouzením
celkové ekonomické situace daňového subjektu se zohledněním a znalostí jeho pozic ve všech
daních (viz rozsudek NSS ze dne 27. 8. 2015, čj. 1 Afs 171/2015 – 41).
[27] Stěžovatel dále uvedl, že za účinný prostředek nápravy nepovažuje ani žádost o posečkání
daně u jiných daní, jejichž je poplatníkem. Tato námitka má výhradně spekulativní a teoretický
charakter a jako taková nemá vliv na posouzení věci samé. I kdyby stěžovatel tvrdil a prokázal,
že takovou žádost neúspěšně podal, nelze se soudního přezkumu rozhodnutí o takové žádosti
domáhat v nynějším řízení, jehož předmětem je rozhodnutí žalovaného o odvolání stěžovatele
proti rozhodnutí správce daně o stížnosti na postup plátce daně, neboť se typově jedná o zcela
odlišná rozhodnutí vydaná podle daňového řádu.
[28] S ohledem na výše uvedené krajský soud důvodně zamítl stěžovatelovu žalobu. Odvod
z elektřiny ze slunečního záření je tot iž v obecné rovině v souladu s ústavními předpisy
a v konkrétní rovině nebylo možno dopady tohoto odvodu na stěžovatele posoudit v řízení
o stížnosti na postup plátce daně, ani v odvolacím řízení či soudním řízení. S ohledem na tyto
závěry byl postup krajského soudu, který nedoplnil dokazování způsobem navrženým
stěžovatelem, a svůj postup také odůvodnil, v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
správního soudu.
[29] Dále se kasační soud zabýval návrhem stěžovatele na přerušení řízení podle
§48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. do doby rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o stížnosti
vedené pod č. 253/15 týkající se obdobné věci. Nejvyšší správní soud se již otázkou
opodstatněnosti přerušení řízení v obdobné věci zabýval, avšak důvody pro přerušení neshledal
(viz rozsudky NSS ze dne 30. 4. 2015, čj. 4 Afs 39/2015 – 41, nebo ze dne 18. 9. 2015,
čj. 5 Afs 44/2015 – 51). Lze sice připustit, že výsledek řízení před Evropským soudem pro lidská
práva by mohl mít v hypotetické rovině do budoucna vliv na posuzování případů týkajících
se solárních odvodů, jelikož judikatura uvedeného soudu je významným pramenem poznání
Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kterou jsou tuzemské soudy
vázány (srov. čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy). Jak bylo ale výše nastíněno, Nejvyšší správní soud
považuje, opíraje se o judikaturu rozšířeného senátu a Ústavního soudu, argumentaci stěžovatele
za nesprávnou, resp. v řízení o žádosti na postup plátce odvodu nepřípadnou a nerelevantní.
Nedomnívá se proto, že by stěžovatel mohl uspět u Evropského soudu pro lidská práva,
a přerušení řízení tak v nyní posuzované věci nepokládá za relevantní (srov. možnost uvážení,
kterou dává §48 odst. 3 s. ř. s. soudu). Nejvyšší správní soud proto rozhodl bez přerušení řízení
na základě zákona a v souladu s konstantní judikaturou správních soudů.
V.
Závěr a náklady řízení o kasační stížnost i
[30] Nejvyšší správní soud tedy neshledal námitky stěžovatele důvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
[31] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížno sti, neboť ve věci neměl
úspěch. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2015
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu