ECLI:CZ:NSS:2015:1.AZS.107.2015:25
sp. zn. 1 Azs 107/2015 - 25
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobkyně: S. H., zastoupené Mgr.
Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Policie ČR,
Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3, o žalobě proti
rozhodnutí žalované ze dne 2. 2. 2015, č. j. CPR-18817-3/ČJ-2014-930310-V243, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2015,
č. j. 4 A 14/2015 – 30,
takto:
Kasační stížnosti se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení v záhlaví
označeného rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí
Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení
pobytové kontroly, pátrání a eskort, č. j. KRPA 123549-47/ČJ-2014-000022 ze dne 5. 10. 2014.
Tím bylo rozhodnuto o správním vyhoštění žalobkyně ve smyslu ustanovení
§119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně
některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), na dobu jednoho roku, po kterou jí nelze
umožnit vstup na území členských států Evropské unie. Žalobkyni byla uložena povinnost
vycestovat do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Okamžikem, kdy měla pozbýt
oprávnění k pobytu na území ČR, by pozbyla i oprávnění k pobytu na území EU. Žalobkyně
zejména namítala nepřiměřenost správního vyhoštění vůči jejímu soukromému a rodinnému
životu podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná bagatelizovala vztah žalobkyně
k její rodině, kterou tvoří manžel a dvě děti. Správní orgány nevzaly v potaz kritéria přiměřenosti
vyplývající z §174a zákona o pobytu cizinců a jejich rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná.
[2] Městský soud žalobu zamítl. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně
vyplývá, že se podrobně zabýval skutečnostmi, které vyšly najevo v průběhu správního řízení,
a které byly zjištěny jak lustrací pobytu žalobkyně na území České republiky i pobytu jejích
rodinných příslušníků. Správní orgány vycházely ze skutečnosti, že žalobkyně neoprávněně
pobývala na území České republiky bez víza téměř osm měsíců po uplynutí platnosti výjezdního
příkazu. Dále vycházely z výpovědi žalobkyně i výpovědi jejího manžela. Při posouzení
přiměřenosti dopadu rozhodnutí správní orgány vycházely z §174a zákona o pobytu cizinců.
Rozhodnutím o správním vyhoštění bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi zájmem státu
na ochraně veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku na straně jedné a zájmem cizinky
na ochraně soukromého a rodinného života na straně druhé. Městský soud v tomto zhodnocení
neshledal žádné pochybení. Rozhodnutí je podle městského soudu přesvědčivé a z provedených
zjištění nevyplynula převaha zájmu žalobkyně na jejím soukromém a osobním životě nad zájmem
společnosti na vyhoštění cizince.
[3] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační
stížností, doručenou Nejvyššímu správnímu soudu dne 18. 5. 2015. Zároveň s podáním kasační
stížnosti navrhla stěžovatelka zdejšímu soudu, aby jí přiznal odkladný účinek ve smyslu
§107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[4] V odůvodnění návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatelka
uvedla, že její individuální zájem na ochraně procesních práv významně převyšuje potenciální
újmu, která by mohla vzniknout jiným osobám či potenciální ohrožení důležitého veřejného
zájmu. Přiznání odkladného účinku podle stěžovatelky nemůže způsobit jakoukoliv újmu třetí
osobě. Co se možného rozporu s důležitým veřejným zájmem týče, stěžovatelka uznala,
že uložení správního vyhoštění může být ve veřejném zájmu. Tento veřejný zájem ovšem podle
jejího názoru nelze stavět do konfliktu s výše uvedeným zájmem stěžovatelky na spravedlivý
proces, jelikož zájem jednotlivce spojený se zcela zásadními dopady do stěžovatelčina
života převyšuje jakýkoliv důležitý veřejný zájem. Svou argumentaci stěžovatelka podpořila
odkazy na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterými byl v jiných obdobných věcech
přiznán odkladný účinek kasačních stížností (konkrétně usnesení ze dne 23. 1. 2013,
č. j. 6 As 82/2012 – 37, usnesení ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 – 76 a usnesení
ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 – 100).
[5] Žalovaná byla vyzvána k vyjádření se k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti. Této možnosti ovšem nevyužila a k návrhu žalobkyně se nevyjádřila.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Podle §107 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně.
Odkladný účinek podle §107 s. ř. s. může být v řízení o kasační stížnosti přiznán a působit nejen
ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí krajského soudu (či jeho části), ale i přímo ve vztahu
ke správnímu rozhodnutí (či jeho části), k jehož přezkumu se dotyčné řízení před
krajským soudem vedlo (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005,
č. j. 2 Afs 77/2005 - 96, publikované pod č. 786/2006 Sb. NSS).
[7] Možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s.
podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní
následky rozhodnutí by znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a 2) přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[8] Důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám
jsou vždy individuální, závislé na osobě a situaci stěžovatele. K tomu Nejvyšší správní soud uvedl:
„Je-li přezkoumáváno rozhodnutí příslušných správních orgánů o správním vyhoštění, je újma, hrozící stěžovateli
z jeho výkonu, zřejmá ze samotné povahy tohoto rozhodnutí. To platí přinejmenším, pokud jde o zajištění práva
na spravedlivý proces a práva na respektování soukromého života. K tomu musí soud přihlédnout i tehdy, jestliže
stěžovatel v žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (§107 odst. 1 s. ř. s.) netvrdí konkrétní
skutkové okolnosti svého případu ani nenavrhuje důkazy k jejich prokázání.“ (viz usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 – 25, publikované
pod č. 3169/2015 Sb. NSS). Pokud jde o splnění druhého zákonného předpokladu, tj. že přiznání
odkladného účinku není v rozporu s veřejným zájmem, soud vychází z povahy věci, z obsahu
spisového materiálu, případně z vyjádření účastníků řízení o kasační stížnosti.
[9] V dané věci je dotčeno právo stěžovatelky na respektování soukromého a rodinného
života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.;
dále jen „Úmluva“). Z tohoto ustanovení kromě substantivních negativních a pozitivních závazků
vyplývají i závazky procedurální. Zásahy do zájmů chráněných čl. 8 Úmluvy totiž musí vyplývat
z rozhodovacího procesu, který je spravedlivý, a poskytuje dostatečný respekt k zájmům
vyplývajícím z práva na respektování soukromého a rodinného života (srov. rozsudek velkého
senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 5. 2001 ve věci T. P. a K. M. proti Spojenému
království, č. 28945/95, §72, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 9. 1996
ve věci Buckley proti Spojenému království, č. 20348/92, §76). Osobám, do jejichž práv je v určitém
řízení zasaženo, musí být dostatečným způsobem umožněno v tomto řízení chránit své zájmy.
V tomto ohledu proto existuje určitá provázanost mezi čl. 8 Úmluvy a zárukami, která garantuje
právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy (viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M.
Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 887).
[10] Tento pozitivní závazek musel Nejvyšší správní soud vzít v potaz při poměřování újmy,
která by mohla žalobkyni vzniknout nepřiznáním odkladného účinku a újmou, která by mohla
vzniknout jiným osobám, pokud by k odložení účinků jinak závazného rozhodnutí došlo. Zásah
do stěžovatelčiných práv by byl v případě nepřiznání odkladného účinku podstatný, protože
by stěžovatelka musela opustit území členských států Evropské unie již předtím, než by Nejvyšší
správní soud rozhodl o její kasační stížnosti. Nemohla by proto náležitě chránit své zájmy
díky možnosti vystupovat v řízení osobně, být v kontaktu se svým zástupcem, udělovat
mu konkrétní pokyny pro výkon zastoupení apod (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 – 100). Naproti tomu nelze dovozovat, že by přiznání
odkladného účinku mělo způsobit jakoukoliv újmu jiným osobám. V tomto poměřování proto
lze dojít k závěru, že by újma hrozící stěžovatelce v důsledku nepřiznání odkladného účinku byla
nepoměrně větší, než možná újma hrozící jiným osobám v důsledku jeho přiznání. První
kritérium přiznání odkladného účinku je proto splněno.
[11] Pokud jde o možný rozpor s důležitými veřejným zájmem, je nutné na jednu misku
vah položit zájem stěžovatelky na ochraně jejích výše uvedených procesních práv a na druhou
misku vah zájem společnosti na ochraně veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku,
jak v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl městský soud. Pro zamítnutí návrhu přitom
nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného
výkladu ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení je třeba vykládat ústavně konformním
způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality poměřovat intenzitu hrozícího
zásahu do základního práva svědčícího žalobkyni s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov.
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 – 131, publ.
pod č. 1698/2008 Sb. NSS). Jak již bylo výše uvedeno, újma způsobená stěžovatelce nepřiznáním
odkladného účinku by byla podstatná. Intenzita narušení zmíněného veřejného zájmu by naopak
vzhledem k předběžné povaze přiznání odkladného účinku byla nízká nebo maximálně mírná.
Nepřiznání odkladného účinku by proto nebylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Tím je splněna druhá podmínka pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[12] Z výše uvedeného tedy vyplývá, že by Nejvyšší správní soud v případě nepřiznání
odkladného účinku kasační stížnosti v projednávané věci nectil výše popsaný závazek státu
umožnit stěžovatelce, do jejíhož práva na respektování soukromého a rodinného života bylo
zasaženo, účinně chránit své zájmy. Pokud by došlo ke správnímu vyhoštění stěžovatelky,
jen stěží by bylo možno hovořit o spravedlivém rozhodování o její kasační stížnosti, které
by dostatečně respektovalo zájmy vyplývající z čl. 8 Úmluvy, jak vyžaduje výše citovaná
judikatura. Tím ovšem nemá být řečeno, že je třeba přiznávat odkladný účinek všem kasačním
stížnostem proti zamítavému rozsudku o žalobě proti rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno
rozhodnutí o uložení správního vyhoštění. I zde je třeba zvažovat individuální okolnosti každé
konkrétní věci. Současně Nejvyšší správní soud upozorňuje, že přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat
rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005,
č. j. 8 As 26/2005 – 76, publikované pod č. 1072/2007 Sb. NSS).
[13] Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud stěžovatelce vyhověl a její kasační stížnosti
přiznal odkladný účinek. Do rozhodnutí o kasační stížnosti se tak pozastavují účinky rozsudku
Městského soudu Praze ze dne 14. 4. 2015, č. j. 4 A 14/2015 – 30, i rozhodnutí žalované
dne 2. 2. 2015, č. j. CPR-18817-3/ČJ-2014-930310-V243. Rozhodnutí Policie ČR, Krajského
ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, odd. pobytové kontroly, pátrání a eskort,
č. j. KRPA 123549-47/ČJ-2014-000022 ze dne 5. 10. 2014, proto není v právní moci. Soud však
připomíná, že může usnesení o přiznání odkladného účinku i bez návrhu usnesením zrušit,
ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody,
nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly (§73 odst. 5 ve spojení s §107 odst. 1 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. června 2015
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu