ECLI:CZ:NSS:2015:1.AZS.211.2015:43
sp. zn. 1 Azs 211/2015 - 43
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: E. A.,
zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 1. 2014, čj. OAM-335/ZA-ZA08-ZA14-2013, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015,
čj. 4 Az 7/2014 – 64,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Anně Doležalové, MBA, advokátce se sídlem
Štěpánská 633/49, Praha 1, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši
3.400 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím neudělil žalobci mezinárodní ochranu
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“).
[3] Městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Uvedl, že považuje odůvodnění
napadeného rozhodnutí za dostatečné a odpovídající rozhodovací praxi. Žalovaný přihlédl
k žalobcovu věku a zdravotnímu stavu; žalobce je ve věku 34 let, je svéprávný a zcela zdráv.
Závěr žalovaného, že žalobce nesplňuje podmínku pro udělení humanitárního azylu, je tedy
správný. V daném případě nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení azylu
podle §14 zákona o azylu. Dále se zabýval neudělením doplňkové ochrany žalobci podle §14a
zákona o azylu. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí zabýval všemi body uvedenými
v §14a odst. 1 a 2 zákona o azylu, přičemž konstatoval, že neexistuje právní důvod,
aby byl žalobce po návratu do Gruzie znovu potrestán, resp. žalobce neuváděl, že by o něj
gruzínské státní orgány jevily jakýkoli zájem. Námitku týkající se nedostatečného posouzení
podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu shledal
rovněž jako nedůvodnou. Žalovaný se podrobně touto otázkou zabýval, hodnotil i žalobcovo
tvrzení o jeho údajném otcovství a městský soud se závěry žalovaného ztotožnil. Žalobce svým
zaviněním způsobil, že mu bylo odňato povolení k pobytu. Nelze proto namítat, že Česká
republika nedostála svým mezinárodním závazkům, jestliže žalobci nebyla udělena doplňková
ochrana s ohledem na jeho soukromí a rodinný život. Městský soud rovněž uvedl, že žalovaný
podrobně nepřezkoumal skutečnost, že žalobce odešel z Gruzie z důvodu problémů s mafií
a občanskou válkou. Tato tvrzení však uvedl žalobce toliko jako důvody odchodu ze země
původu v roce 1994, nikoli jako důvody své žádosti o udělení azylu. Žalovaný naopak dostatečně
vyhodnotil situaci v Gruzii v současné době, kdy došlo ke zlepšení hodnocení politických práv
a nejsou známy žádné případy diskriminace osob ze strany státní moci nebo ze strany
soukromých subjektů. Žalobcovo tvrzení ohledně nebezpečí jeho potrestání za trestné činy
v České republiky neshledal soud jako věrohodné, neboť sám žalobce tuto informaci pouze
někde slyšel.
II.
Obsah kasační stížnosti a posouzení Nejvyššího správního soudu
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností,
v níž uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost je přípustná.
[6] Dále se zabýval přípustností nových tvrzení a důkazů, na které stěžovatel poukázal
až v kasační stížnosti, neboť byly-li by přípustné, mohly by mít vliv na samotné posouzení
přijatelnosti kasační stížnosti, případně následný meritorní přezkum.
[7] Ustanovení §109 odst. 5 s. ř. s. stanoví, že „ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté,
kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží.“
[8] Z judikatury Nejvyššího správního soudu lze dovodit možnost prolomení pravidla
zakotveného v §75 odst. 1 s. ř. s., který stejně jako výše citovaný §109 odst. 5 s. ř. s. nepřipouští,
aby krajský soud přihlédl k novým skutečnostem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 9. 2011, čj. 4 Ads 35/2011 – 75; či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 4. 2011, čj. 5 Azs 3/2011 – 13). Specificky pro oblast mezinárodní ochrany Nejvyšší správní
soud obecně uvedl, že „soud bude povinen prolomit pravidlo stanovené v §75 odst. 1 s. ř. s. a přihlédnout
k novým skutkovým okolnostem z důvodu možného porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (č. 209/1992 Sb.) pouze ve výjimečných případech. A to tehdy, pokud cizinec v řízení před soudem uvede
skutečnosti, které nastaly až po právní moci rozhodnutí správního orgánu nebo nebyly bez vlastního zavinění
cizince předmětem zkoumání správního orgánu, a zároveň se o těchto skutečnostech lze domnívat, že by mohly
být relevantní pro možné udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a soud
neshledá dostatečné záruky, že tyto nové skutečnosti budou dodatečně posouzeny v novém správním řízení“
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2013, čj. 8 Azs 27/2012 – 65). Obdobně
v rozsudku ze dne 10. 7. 2014, čj. 4 Azs 119/2014 – 43, Nejvyšší správní upřesnil, že „v rámci
soudního přezkumu správních rozhodnutí ve věcech mezinárodní ochrany může nastat situace, kdy je třeba
na základě čl. 10 Ústavy České republiky upřednostnit před aplikací §75 odst. 1 s. ř. s. užití čl. 2 a 3 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb., (dále jen „Úmluva“). Tato
situace však nastává pouze tehdy, pokud by ve smyslu uvedených ustanovení Úmluvy mohlo navrácením žadatele
o mezinárodní ochranu dojít k porušení zásady non-refoulement, respektive k ohrožení práva na život nebo
k porušení zákazu mučení v důsledku zhoršení situace, ke kterému v zemi žadatele o mezinárodní ochranu došlo
až po vydání rozhodnutí správního orgánu.“
[9] Nejvyšší správní soud konstatuje, že v dané věci nejsou naplněny podmínky pro
prolomení zásady uvedené v §109 odst. 5 s. ř. s. Stěžovatel sice nové skutečnosti a důkazy zřejmě
nemohl uplatnit před vydáním napadeného rozsudku, avšak mu nic nebrání v tom, aby tyto
skutečnosti uvedl v nové žádosti o azyl. Tato kasační námitka je nepřípustná.
[10] Dále Nejvyšší správní soud zkoumal přijatelnost kasační stížnosti. V posuzované věci
se jedná o oblast mezinárodní ochrany, a proto se Nejvyšší správní soud podle §104a s. ř. s.
zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele.
V opačném případě je totiž na místě kasační stížnost odmítnout jako nepřijatelnou. Institut
nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně
vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS.
V něm interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační
stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech:
(1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou
dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit
judikatorní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[11] K přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud ve shora citovaném usnesení dále
uvedl, že „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě
ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
[12] Důvodem zakládajícím přijatelnost kasační stížnosti je podle stěžovatele právní otázka,
která doposud nebyla vůbec či plně řešena judikaturou. Stěžovatel poukazuje na spornou otázku,
v jakém rozsahu a za jakých okolností může porušení čl. 8 Úmluvy, který zakotvuje právo
na respektování rodinného a soukromého života, představovat porušení mezinárodních závazků
České republiky ve smyslu §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu neudělením doplňkové ochrany.
[13] Vznesenou právní otázkou, v jakém rozsahu a za jakých okolností může porušení
čl. 8 Úmluvy znamenat porušení mezinárodních závazků České republiky podle
§14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, se Nejvyšší správní soud již několikrát zabýval, přičemž
se jedná o ustálenou rozhodovací praxi. Jedná se např. o rozsudky ze dne 11. 3. 2015,
čj. 3 Azs 256/2014 - 28, ze dne 28. 11. 2008, čj. 5 Azs 46/2008 - 71, a ze dne 8. 6. 2011,
čj. 2 Azs 8/2011 - 55, nebo usnesení ze dne 28. 7. 2014, čj. 8 Azs 96/2014 - 3. Nejvyšší správní
soud v těchto rozhodnutích shodně konstatoval, že je vždy nutné posuzovat individuální
okolnosti dané věci, přičemž nelze paušalizovat, že by neudělení doplňkové ochrany podle §14a
zákona o azylu nemohlo působit jako nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života
podle čl. 8 Úmluvy. Stěžovatelem vznesená právní otázka tedy již byla Nejvyšším správním
soudem několikrát zodpovězena, a proto není relevantním důvodem přijatelnosti kasační stížnosti
stěžovatele.
[14] Druhým tvrzeným důvodem přijatelnosti kasační stížnosti je zásadní pochybení
městského soudu v napadeném rozsudku, a to nedostatečné zjištění skutkového stavu
a ztotožnění se s nesprávnými závěry žalovaného.
[15] Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že se o zásadní právní pochybení může jednat
mj. tehdy, pokud soud „v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž
se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti“ (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
čj. 1 Azs 13/2006 - 39).
[16] Rozsudek městského soudu odpovídá požadavkům judikatury Nejvyššího
správního soudu na jeho přezkoumatelnost (srov. např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003,
čj. 2 Ads 58/2003 - 75). Z rozsudku je zjevné, jak ve věci rozhodl, a své rozhodnutí opřel
o dostatečně zjištěný skutkový základ. Vycházel ze správního spisu a informací v něm
shromážděných, přičemž ani žalovanému nelze v tomto směru vytknout, že by skutkový základ
věci zjistil nedostatečně. Nejvyšší správní soud neshledal v napadeném rozsudku, že by městský
soud pochybil při výkladu hmotného a procesního práva či jiným způsobem, kterým
by dosahoval výrazné intenzity.
[17] Nejvyšší správní soud tedy s ohledem na vše shora uvedené konstatuje, že neshledal
důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání, proto ji odmítl pro nepřijatelnost
podle §104a s. ř. s.
III.
Závěr a náklady řízení
[18] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá
o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
[19] Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který
mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování
stát. Ustanovená zástupkyně stěžovatele, JUDr. Anna Doležalová, MBA, advokátka se sídlem
Štěpánská 633/49, Praha, provedla ve věci jeden úkon právní služby, kterým je písemné podání
soudu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za jeden úkon právní služby v dané
věci jí proto náleží mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení
s§7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů
dle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Celková výše odměny ustanovené zástupkyni proto činí
3.400 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne
právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2015
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu