ECLI:CZ:NSS:2015:10.AS.224.2014:77
sp. zn. 10 As 224/2014 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna,
soudkyně Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právních věcech žalobců:
a) KRAJSKÉ REGIONÁLNÍ CENTRUM - Centrum ekonomických studií Ostrava,
se sídlem Slévárenská 402/9, Ostrava, b) KRAJSKÉ REGIONÁLNÍ CENTRUM - Centrum
ekonomických studií Opava, se sídlem Slévárenská 402/9, Ostrava, c) KRAJSKÉ
REGIONÁLNÍ CENTRUM - Centrum ekonomických studií Olomouc, se sídlem
Jeremenkova 1211/40B, Olomouc, d) KRAJSKÉ REGIONÁLNÍ CENTRUM - Centrum
ekonomických studií Nový Jičín, se sídlem Slévárenská 402/9, Ostrava, e) Krajské regionální
centrum Centrum ekonomických studií Náchod, se sídlem Rokitanského 61, Hradec Králové,
f) Krajské regionální centrum - centrum ekonomických studií Litoměřice, se sídlem Velká
hradební 484/2, Ústí nad Labem, g) Krajské regionální centrum, centrum ekonomických
studií Jindřichův Hradec, se sídlem Husova tř. 1847/5, České Budějovice, h) Krajské regionální
centrum, centrum ekonomických studií Žďár nad Sázavou, se sídlem Komenského 1610/31,
Jihlava, ch) KRAJSKÉ REGIONÁLNÍ CENTRUM CENTRUM EKONOMICKÝCH
STUDIÍ ZNOJMO, se sídlem Holandská 859/3, Brno, i) Krajské regionální centrum centrum
ekonomických studií Třebíč, se sídlem Komenského 1610/31, Jihlava, j) Krajské regionální
centrum Centrum ekonomických studií Trutnov, se sídlem Rokitanského 61, Hradec Králové,
k) Krajské regionální centrum, centrum ekonomických studií Tábor, se sídlem
Husova tř. 1847/5, České Budějovice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 936/3,
Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 12. 2013, čj. MV-16512-202/VS-2008, v řízení
o kasačních stížnostech žalobců a) až k) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2014,
čj. 9 A 228/2014-95,
takto:
I. Kasační stížnosti se zamí t aj í .
II. Žádný z účastníků řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobci napadli u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) samostatnými
žalobami rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví. Žalovaný tímto rozhodnutím podle §12
odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů (dále jen „zákon o sdružování občanů“),
rozpustil občanské sdružení Česká účetní rada, IČ: 26983567 (dále též „občanské sdružení“),
a organizační jednotky České účetní rady ve smyslu §6 odst. 2 písm. e) zákona o sdružování
občanů, které byly podle stanov jmenovaného sdružení označeny jako „Krajské regionální
centrum“.
[2] Městský soud vyzval jednotlivé žalobce k úhradě soudního poplatku. Následně usnesením
ze dne 5. 9. 2014, čj. 9 A 218/2014-66, spojil všech 12 žalob ke společnému projednání
pod spisovou značku 9 A 218/2014.
[3] Usnesením označeným v záhlaví městský soud žádost žalobců o osvobození od soudních
poplatků a návrh na ustanovení zástupce zamítl. Návrhům nevyhověl z důvodu, že je považoval
za zneužití práva daného §36 odst. 3 s. ř. s. Přitom vycházel z usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010, čj. 1 As 70/2008-74.
[4] Nepříznivou finanční situaci si žalobci podle názoru městského soudu zavinili sami.
Stanovy občanského sdružení totiž předpokládaly celou řadu rozsáhlých a organizačně náročných
aktivit (spolupráce se státními orgány a orgány Evropské unie v oblasti účetních předpisů
a standardů, certifikace účetních poradců, pořádání pravidelných seminářů) a občanské sdružení
čítalo více než 160 organizačních jednotek, přičemž k zajištění chodu těchto aktivit muselo
mít sdružení dostatečné finanční prostředky. Nedostatek finančních prostředků potom vyvolával
otázku, zdali občanské sdružení mělo nějaké příjmy ze zdrojů majetku, které předpokládaly stanovy
(zápisné, členské příspěvky, dotace, dary, příjmy z vlastní odborné a vzdělávací činnosti).
[5] Městský soud rovněž neuznal tvrzení žalobců, že jednou z příčin finančních
potíží bylo trestní stíhání a zadržení J. Š., statutárního orgánu občanského sdružení. Jmenovaný byl
stíhán a odsouzen po právu (viz rozsudek městského soudu ze dne 29. 5. 2009, č j. 47 T 9/2008-
2804, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 9 To 79/2010) za podvody,
které spáchal v pozici předsedy správní rady občanského sdružení. Přes vědomý nedostatek
finančních prostředků totiž uzavíral kupní smlouvy s úmyslem převzít zboží bez jeho zaplacení.
[6] Žalobci dále nijak nedoložili škodu ve výši cca. 2,5 miliónu Kč, která jim údajně vznikla
vyrabováním sídla občanského sdružení, kdy policie po zatčení J. Š. sídlo nestřežila, a obnovu
některých činností od poloviny roku 2012. Ačkoli stanovy občanského sdružení předpokládaly
celou řadu zdrojů, finanční situace sdružení prokázala, že nebylo z těchto zdrojů čerpáno
dostatečně. Navíc se jednalo o dlouhodobý stav, jelikož občanské sdružení nemělo ani dostatek
finančních prostředků k úhradě dluhů v letech 2006 a 2007, kdy J. Š. páchal jménem občanského
sdružení podvody.
[7] Městský soud závěrem uvedl, že možná nezákonnost rozhodnutí žalovaného má vliv
na formulaci žalobních námitek a nikoli na rozhodování o osvobození od soudních poplatků.
Navíc podotkl, že více než 150 žalob podaných organizačními jednotkami je totožného
obsahu jako žaloba občanského sdružení. Jelikož ke zrušení rozhodnutí žalovaného by postačovalo,
aby byla shledána důvodnou žaloba občanského sdružení, jsou další žaloby fakticky
nadbytečné. Městský soud proto považoval za spravedlivé požadovat po žalobcích zaplacení
soudního poplatku. Z důvodu zamítnutí žádosti o osvobození od soudního poplatku nesplnili
žalobci ani podmínky pro ustanovení zástupce podle ustanovení §35 odst. 8 věty prvé s. ř. s.
Žaloby ale byly formulovány dostatečně určitě a srozumitelně, měly zákonné náležitosti,
byly způsobilé k projednání a uplynula zákonem stanovená lhůta pro jejich rozšíření o další žalobní
námitky. Proto neměl městský soud za splněný ani požadavek nezbytné potřebnosti pro ustanovení
zástupce.
II.
Obsah kasačních stížností
[8] Žalobci (dále též „stěžovatelé“), jejichž jménem jedná a kasační stížnosti
shodného obsahu podává J. Š., brojí proti nadepsanému usnesení městského soudu.
Uvádějí, že přestože doložili nedostatek finančních prostředků, městský soud nevyhověl
jejich žádostem z důvodu zneužití práva daného §36 odst. 3 s. ř. s. Žalovaný svým rozhodnutím
„zlikvidoval“ činnost 160 organizací, což mělo vliv na jejich fungování, a tato skutečnost nemůže být
přičítána stěžovatelům k tíži. Stěžovatelé žádají soud, aby nespojoval jejich činnost s protiprávním
jednáním jejich statutárního orgánu jako fyzické osoby nebo zástupce jiné „firmy“. Statutární orgán
stěžovatelů spáchal trestný čin spočívající v nezaplacení více jak 20 faktur v letech 2005
až 2007, od února 2008 byl ve vazbě a v roce 2009 byl odsouzen. Naproti tomu organizační
jednotky vznikaly od konce roku 2008 do června 2009. Organizační jednotky s vlastní právní
subjektivitou nemůžou nést odpovědnost za dění předcházející jejich vzniku, a proto nemohly krýt
jakoukoli činnost statutárního orgánu v době, kdy ještě neexistovaly. Stěžovatelé dále uvádí,
že zohlednění trestné činnosti statutárního orgánu je mimo rámec zákonné úpravy podmínek
pro osvobození od soudního poplatku. Pokud rovněž žádali o ustanovení zástupce, neměl městský
soud přehlédnout deklarované příjmy, stav finančních prostředků a možnost si prostředky
opatřit. Závěrem se stěžovatelé podivují nad tím, že městský soud považoval za projev
zneužití práva skutečnost, že podané žaloby více než 150 organizačních jednotek byly obsahově
totožné s žalobou občanského sdružení; stěžovatelé si zvolili tento postup z právní opatrnosti.
Městský soud mohl spojit všechny žaloby ke společnému řízení a informovat o tom stěžovatele.
Městský soud ale žaloby nelogicky spojil do několika skupin. Z výše uvedených důvodů stěžovatelé
navrhují, aby zdejší soud nadepsané usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[9] Městský soud v přípisu ze dne 3. 11. 2014, jejž přiložil k předávanému spisovému
materiálu, uvedl, že při rozhodování o osvobození od soudního poplatku přihlédl
ke skutečnosti, že všichni stěžovatelé jsou organizačními jednotkami občanského sdružení,
jehož jménem se J. Š. dopouštěl rozsáhlé majetkové trestné činnosti. Přitom konstatoval, že nemohl
všechny žaloby spojit ke společnému projednání, protože různé žaloby vyžadovaly odlišné procesní
postupy (některé žaloby byly podány opožděně, část žalob byla podána vícekrát a jiné podaly
organizační jednotky bez právní subjektivity).
III.
Posouzení kasační stížnosti
[10] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnosti jsou podány včas, neboť byly podány ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.) a jsou podány osobou oprávněnou, neboť stěžovatelé
byli účastníky řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud netrval
na zaplacení soudních poplatků a povinném zastoupení advokátem. V případě kasační stížnosti
proti usnesení městského soudu o neosvobození od soudních poplatků a zamítnutí žádosti
k ustanovení advokáta by totiž docházelo pouze k řetězení problému, které by popíralo smysl
samotného řízení, a zároveň by nesvědčilo ani zásadě hospodárnosti a rychlosti řízení, jež se obecně
uplatňuje ve vztahu k výkonu celé veřejné správy (srov. rozsudky NSS ze dne 25. 4. 2007,
čj. 9 As 3/2007-77, a ze dne 13. 9. 2007, čj. 9 As 43/2007-77).
[11] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasačních stížností, a to v mezích jejích rozsahu
a uplatněných důvodů; neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.).
[12] Stěžovatelé podali kasační stížnosti z důvodu tvrzené nezákonnosti dle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
[13] Předně Nejvyšší správní soud poznamenává, že obdobnými věcmi jiných organizačních
složek občanského sdružení Česká účetní rada se zabýval např. již v rozsudcích ze dne 14. 1. 2015,
čj. 10 As 223/2014-71, a ze dne 29. 1. 2015, čj. 10 As 222/2014-21. Od závěrů v nich uvedených
neměl přitom Nejvyšší správní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávaném případě.
[14] Z předložených spisů zjistil zdejší soud následující pro věc podstatné skutečnosti.
Žádostmi ze dne 24. 7. 2014 požádali stěžovatelé městský soud o osvobození od soudních
poplatků a o ustanovení právního zástupce. Za příčinu dlouhodobých problémů považovali
trestní stíhání a uvěznění statutárního orgánu, přičemž následně došlo k vyrabování sídla,
které policie nezabezpečila; tehdy došlo ke škodě 2,5 milionu Kč. Žalobci dále uvedli,
že se jim od poloviny roku 2012 podařilo obnovit zejména sdružovací agendu. Namítali neadekvátní
postup žalovaného ve sdružovací agendě a tvrdili, že na základě rozhodnutí žalovaného došlo
ke zhoršení jejich postavení v právních vztazích, což jim zabránilo pokračovat ve střednědobém
stabilizačním plánu k vyřešení tíživých majetkových poměrů. Stěžovatelé neměli dostatečnou
finanční hotovost k úhradě soudního poplatku, nevlastnili žádný nemovitý majetek, movitý majetek
neměl téměř žádnou hodnotu a zřizovatel vedl o podstatnou část majetku řadu soudních sporů.
Součástí žádostí byla přiznání k dani z příjmu právnických osob, dále potvrzení o osobních
majetkových a výdělkových poměrech pro účely řízení před městským soudem a výroční zprávy.
[15] Kasační stížnosti nejsou důvodné.
[16] Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod „[k]aždý se může domáhat
stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného
orgánu.“ Podle §36 odst. 3 věty první a druhá s. ř. s. „[ú]častník, který doloží, že nemá dostatečné
prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků.
Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody,
a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.“
[17] Podle §35 odst. 8 věty první s. ř. s. „[n]avrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen
od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit
usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby uvedené
v odstavci 2 platí v takovém případě stát.“
[18] Nejvyšší správní soud se v usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010,
čj. 1 As 70/2008-74, zabýval podmínkami pro osvobození neziskové organizace, přičemž vycházel
z povahy právnické osoby. Rozhodl, že „[p]ři posuzování podmínek pro osvobození od soudních
poplatků soud podle §36 odst. 3 věty první s. ř. s. zkoumá, zda právnická osoba má dostatečné prostředky.
Pokud právnická osoba vědomě uspořádá svoji činnost tak, aby dlouhodobě setrvávala bez dostatečných
finančních prostředků, ačkoliv jejich vynakládání v souvislosti s vykonávanou činností je obvyklé a nezbytné,
nelze takovou právnickou osobu zpravidla osvobodit od soudního poplatku ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s.“
Ačkoli soudy mají nemajetnost posuzovat zásadně objektivně, nikoliv zkoumat subjektivní
příčiny tohoto stavu, musí se zabývat otázkou, zdali není nemajetnost jen předstíraná.
Indicií pro takový stav je „[…] dlouhodobější fungování právnické osoby bez přiměřeného formálního
majetkového zázemí. Jestliže právnická osoba dlouhodoběji funguje v souladu s účelem (cílem), pro který byla
založena či který je předmětem její činnosti, aniž by ovšem byla schopna takové fungování zabezpečit ze zdrojů,
které má sama právně k dispozici, je to indicií, že ve skutečnosti ekonomické zázemí takové osoby tvoří lidé
podílející se přímo či nepřímo, zjevně či skrytě na její činnosti. Takové dlouhodobé fungování tedy naznačuje,
že skutečné ekonomické možnosti dané právnické osoby jsou větší než rozsah majetku, který jí (formálně)
právně patří, a že ve skutečnosti netrpí nedostatkem prostředků, neboť žádná právnická osoba nemůže
jako skutečně samostatná entita dlouhodobě existovat bez dostatečného majetkového zázemí pokrývajícího náklady
na její činnost“. Důkazní břemeno ohledně nedostatku prostředků potom „[…] nese účastník řízení.
V případě, že v řízení vyjdou najevo výše uvedené indicie, je proto na právnické osobě, aby prokázala,
že fakticky nedisponuje prostředky formálně vlastněnými někým jiným, zejména pak fyzickými osobami
podílejícími se na její činnosti či jinými právnickými nebo fyzickými osobami, s nimiž ji pojí faktické
vztahy. Jelikož nelze po nikom požadovat prokázání negativní skutečnosti, bude na právnické osobě,
aby podrobně osvětlila všechny relevantní aspekty své činnosti a popsala, z čeho jsou financovány a jak vysoké
faktické náklady vyžadují“. Navíc rozhodování o osvobození od soudních poplatků je limitováno
zásadou zákazu zneužití práva, jejíž porušení může rovněž vést k zamítnutí žádosti.
[19] V nyní posuzovaném případě nabyl zdejší soud důvodných pochybností,
zdali je nemajetnost stěžovatelů reálná, respektive zda se nejedná o úmyslné nastavení
organizačních poměrů stěžovatelů ve smyslu shora citované judikatury. Ačkoli předmětem sporu
je další existence stěžovatelů, celá řada indicií, jak správně konstatoval městský soud,
nasvědčuje tomu, že stěžovatelé úmyslně nastavili svoje vnitřní podmínky tak, že nejsou schopni
soudní poplatek uhradit.
[20] Stěžovatelé prvně namítají, že byli neoprávněně nařčeni ze zneužívání
práva, přičemž nesouhlasí s tím, že městský soud vzal v potaz trestnou činnost jejich
statutárního orgánu. K tomu je třeba zdůraznit, že z pravomocných rozhodnutí
trestních soudů (rozsudek městského soudu ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 47 T 9/2008,
a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 9 To 79/2010) vyplývá, že J. Š.
páchal v letech 2005 až 2007 trestnou činnost (podvody), kdy celková škoda způsobená třetím
osobám dosahuje téměř 10 milionů Kč. Tuto trestnou činnost páchal J. Š. především
prostřednictvím občanského sdružení Česká účetní rada. Stěžovatelé (prostřednictvím svého
statutárního orgánu – odsouzeného J. Š.) tedy nemohou tvrdit, že městský soud jim nesprávně
přičítá protizákonnou činnost jiné osoby. Na tomto závěru nemění nic ani to, že někteří ze
stěžovatelů vznikli až poté, co byla tato zdokumentovaná trestná činnost páchána. Jakkoli
organizační složky občanského sdružení, u nichž to stanovy předvídají, mají právní subjektivitu,
nelze je považovat za osoby zcela nezávislé na sdružení, jehož jsou organizační složkou. Naopak
organizační složky sdílejí právní osud sdružení jako celku.
[21] Městský soud dále správně vycházel z uspořádání majetkových poměrů stěžovatelů,
kdy nehledě na faktickou finanční situaci shledal rozpory v deklarované aktivitě stěžovatelů
a jejich příjmech. Zatímco stěžovatelé uvádějí jako předmět činnosti řadu odborných a organizačně
náročných aktivit (jejich výčet je obsažen na s. 9 a 10 jednotlivých žalob) a jsou součástí
rozsáhlé sítě organizačních složek občanského sdružení Česká účetní rada, tvrdí všichni shodně,
že jejich příjmy nepostačují na úhradu soudních poplatků. Stav stěžovatelů tak v kontextu
jejich popisované činnosti vzbuzuje důvodné pochybnosti ohledně prezentované a skutečné situace,
což je indicií pro bližší zkoumání, zdali není nemajetnost stěžovatelů důsledkem záměrného
nastavení organizační struktury. Záměrné nastavení organizační struktury lze v posuzované
věci spatřovat především ve zřízení velmi rozsáhlé a nepřehledné struktury mnoha desítek
organizačních složek sdružení, aniž by to bylo věcně odůvodnitelné (např. počtem členů,
regionálními aktivitami apod.). Naopak se nabízí myšlenka, zda takto složitá a rozsáhlá
struktura nebyla vytvořena za účelem znepřehlednění účetních a finančních operací a nemožnosti
zjištění skutečných majetkových poměrů sdružení, případně zda nebyly početné organizační
složky vytvořeny za účelem „rozředění“ finančních zdrojů a majetku tak, aby bylo dosaženo
„nemajetnosti“ jednotlivých právnických osob. Za takové situace nesli stěžovatelé důkazní
břemeno k prokázání, že jejich nemajetnost byla opravdová. Jinými slovy, museli prokázat,
že jejich nemajetnost byla pouze aktuální a nejednalo se o průvodní jev, který je navzdory finanční
náročnosti jejich činnosti provázel po delší dobu fungování.
[22] Nejvyšší správní soud vycházel z tvrzení, která stěžovatelé předložili v žádosti
o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelé spatřovali příčinu finančních problémů
v trestním stíhání a uvěznění jejich statutárního orgánu, v důsledku něhož bylo
„vyrabováno“ sídlo občanského sdružení, přičemž stěžovatelé tuto skutečnost nijak nedoložili.
Stěžovatelé poukazovali na jejich snahu o obnovu sdružovací činnosti a na problémy
se „střednědobým stabilizačním plánem“, který měl pomoci vyřešit majetkové potíže,
ale byl narušen rozhodnutím žalovaného; nijak ale neosvětlili, jaké důsledky mohly tyto kroky
mít pro jejich finanční situaci. Zdejší soud shledal citované výroky za obecná tvrzení,
která stěžovatelé ničím nepodložili; v důsledku toho neunesli důkazní břemeno.
Městský soud proto rozhodl správně, pokud stěžovatele neosvobodil od úhrady soudních poplatků
a zároveň jim neustanovil právního zástupce.
[23] Zdejší soud se dále ztotožňuje i se závěrem městského soudu, který poukázal
na zbytečnou mnohost žalob identického obsahu. Je zjevné, že pokud se ukáže správným
tvrzení stěžovatelů, že napadené rozhodnutí žalovaného je nezákonné, pak by dostatečná soudní
ochrana proti rozhodnutí o rozpuštění sdružení byla zajištěna již samotnou žalobou
občanského sdružení (otázka osvobození samotného sdružení nebyla Nejvyšším správním
soudem v této věci posuzována). Žaloby organizačních jednotek jsou pak nadbytečné,
zejména pokud je obsah jednotlivých žalob identický a všechny žaloby byly podány fakticky
jedinou osobou – J. Š.. Městský soud potom srozumitelně zdůvodnil požadavkem
odlišného procesního postupu v jednotlivých případech, proč žaloby rozčlenil do různých skupin,
které pak spojil ke společnému projednání.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[24] Nedůvodnou kasační stížnost proto Nejvyšší správní soud dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[25] Vzhledem k tomu, že stěžovatelé neměli ve věci úspěch a žalovanému nevznikly náklady
nad rámec jeho úřední činnosti, nemají účastníci dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. února 2015
Zdeněk Kühn
předseda senátu