ECLI:CZ:NSS:2015:10.AZS.125.2015:32
sp. zn. 10 Azs 125/2015 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: N. T. M., zast. JUDr.
Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem Dražkovice 181, Pardubice, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 4. 2. 2015, čj. OAM-522/ZA-ZA14-HA08/2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 25. 5. 2015,
čj. 50 Az 1/2015 – 55,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 4. 2. 2015, čj. OAM-522/ZA-ZA14-HA08/2014, žalovaný rozhodl,
že se žalobci neuděluje mezinárodní ochrana dle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). V daném případě se jednalo o opakovanou
žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany, kterou odůvodnil narozením syna s českou
státní občankou O. P. s tím, že má syna rád a chtěl by se mu věnovat. Upřesnil, že s matkou syna
společnou domácnost nesdílí, neboť ta má ještě další dítě a žije v bytě se svým přítelem.
[2] Žalovaný v žádosti žalobce neshledal azylově relevantní důvod, neboť poskytnutí
azylu je specifickým důvodem pro povolení pobytu na území České republiky a nelze
jej zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území České republiky upravenými
zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Shodný závěr učinil
žalovaný i ve vztahu k posouzení možného udělení humanitárního azylu a doplňkové ochrany
dle ustanovení §14 a §14a zákona o azylu.
[3] Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“)
nepřisvědčil názoru žalobce, že narození syna představuje důvod pro udělení humanitárního
azylu, event. doplňkové ochrany, a žalobu zamítl.
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti podané proti tomuto rozsudku namítá,
že krajský soud neprovedl stěžovatelem navrhovaný důkaz jeho výslechem a výslechem O. P.,
matky jejich společného dítěte, kterými mělo být prokázáno tvrzení, že jsou u něj dány důvody
humanitárního azylu, popř. doplňkové ochrany. Bez provedení výslechu stěžovatele a svědkyně
O. P. nemohl být zjištěn skutkový stav v takovém rozsahu, aby bylo možné rozhodnout ve věci
samé. Řízení před krajským soudem tak způsobem vedení dokazování bylo zatíženo vadou, která
mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, v čemž stěžovatel spatřuje kasační
důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[5] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval některé argumenty uvedené
v jeho rozhodnutí, ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl kasační stížnosti nevyhovět.
[7] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud po posouzení přípustnosti
kasační stížnosti v souladu s ustanovením §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost
odmítne jako nepřijatelnou.
[8] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší
správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39,
č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů
stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat
v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek,
které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu;
(2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně;
(3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotně právního postavení stěžovatele.
[9] Stěžovatel v kasační stížnosti krajskému soudu vytýká, že neprovedl důkaz výslechem
jeho osoby a matky jejich společného dítěte, který stěžovatel navrhl za účelem osvětlení
jeho vztahu k synovi. Nejvyšší správní soud v obecné rovině uvádí, že soudu náleží právo
posoudit a rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoli (§52 odst. 1 s. ř. s.).
Důvodem neakceptování návrhu na provedení důkazu však může být jeho irelevantnost
ve vztahu k předmětu řízení, nedostatečná vypovídací hodnota nebo jeho nadbytečnost.
Pokud takto soud nepostupuje, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení
obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými
v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod
(viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, srov. rovněž rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2009, čj. 7 Azs 25/2009 - 131).
[10] Nejvyšší správní soud z obsahu napadeného rozsudku ověřil, že krajský soud návrh
na provedení důkazu zamítl pro nadbytečnost, a to z toho důvodu, že skutečnosti zjištěné
z tohoto důkazu by neměly vliv na rozhodnutí soudu ve věci. Stěžovatelova tvrzení dle krajského
soudu nepředstavovala natolik závažné a naléhavé důvody, aby bez přistoupení dalších okolností
mohly vést k udělení humanitárního azylu či doplňkové ochrany, takže by ani případný
výslech matky dítěte stěžovatele nemohl ovlivnit výsledek řízení. Nejvyšší správní soud
se s tímto závěrem krajského soudu, který byl opřen o relevantní judikaturu Nejvyššího správního
soudu, ztotožňuje.
[11] Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem konstatuje, že se již ve skutkově
obdobných případech vyjádřil k subsumpci nyní stěžovatelem tvrzených okolností (dítě na území
České republiky) pod §14 zákona o azylu tak, že se sice jedná o důvody pochopitelné,
avšak nikoliv natolik závažné a naléhavé, aby bez přistoupení dalších okolností zvláštního
zřetele hodných mohly být vnímány jako výjimečné, tedy zvláštního zřetele hodné ve smyslu
§14 zákona o azylu upravující udělení humanitárního azylu (srov. např. rozhodnutí ze dne
16. 2. 2005, čj. 4 Azs 333/2004 - 69, ze dne 21. 1. 2004, čj. 4 Azs 47/2003 – 52, ze dne 6. 2. 2008,
čj. 1 Azs 4/2008-54). K aplikačnímu dosahu §14 zákona o azylu a jeho přezkumu soudem
lze též odkázat na rozsudek 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004 - 55, rozsudek ze dne 19. 7. 2004,
čj. 5 Azs 105/2004 - 72, publ. pod č. 375/2004 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 22. 1. 2004,
čj. 5 Azs 47/2003 - 48).
[12] Možností udělení doplňkové ochrany z důvodu ochrany soukromého a rodinného
života včetně možné aplikace čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozhodnutích ze dne 28. 11. 2008, čj. 5 Azs 46/2008-71,
ze dne 25. 1. 2013, čj. 6 Azs 35/2011-47, či ze dne 29. 2. 2012, čj. 2 Azs 38/2011-74.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že udělení mezinárodní ochrany je pouze specifickým
způsobem legalizace pobytu na území České republiky, a to z přesně vymezených důvodů;
v ostatních případech je však nutno vycházet z režimu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců,
ve znění pozdějších předpisů, azylovým řízením nelze nahradit smysl a účel úpravy
obsažené v zákoně o pobytu cizinců. Po ukončení ochrany stěžovatele podle zákona o azylu,
bude namístě ochrana jeho rodinného a soukromého života v režimu zákona o pobytu cizinců
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2007, č. j. 2 Azs 126/2006 - 3),
kde budou jeho tvrzení ohledně soužití se synem vyhodnoceny dle §119a odst. 2 zákona
o pobytu cizinců.
[13] Stěžovatel nepředložil v žalobě ani v kasační stížnosti argumenty, které by svědčily
pro to, že se jedná o případ popsaný výše v judikatuře, kdy by z intenzity zásahu do rodinného
a soukromého života vyplývala povinnost udělit doplňkovou ochranu.
[14] Pro shora uvedené Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání, neboť kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně,
přičemž nebyl shledán důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu. Nejvyšší správní soud
neshledal ani zásadní pochybení krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené a jasné
soudní judikatury, či ve formě hrubého pochybení při výkladu hmotného nebo procesního práva.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[15] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o §60 odst. 3,
větu první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. července 2015
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu