ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.143.2014:44
sp. zn. 2 As 143/2014 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: M. K.,
zast. JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4, proti
žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 26. 1. 2010, č. j. 16/8077/2010/1672, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2014, č. j. 8 Af 13/2010 – 58,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2014, č. j. 8 Af 13/2010 – 58,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení shora
nadepsaného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým tento soud zrušil rozhodnutí
stěžovatele ze dne 26. 1. 2010, č. j. 16/8077/2010/1672 (dále jen „napadené rozhodnutí“).
Uvedeným rozhodnutím bylo v souladu s §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce proti
rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne
29. 9. 2009, č. j. MHMP 763279/2009/DOP-T/Ho/TAXI (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“), kterým byla zaměstnavateli žalobce uložena pokuta ve výši 500 000 Kč za porušení
cenových předpisů podle ust. §15 odst. 1 písm. a) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění
účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o cenách“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.
Městský soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného,
ve spojení s prvostupňovým rozhodnutím, je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Tento
závěr dovodil ze skutečnosti, že ačkoliv byl žalobce účastníkem řízení, v němž bylo napadené
rozhodnutí vydáno, nebylo o něm nijak rozhodnuto; ve vztahu k jeho osobě tedy nebylo vydáno
ani rozhodnutí meritorní, ani rozhodnutí procesní. Z obsahu správního spisu je přitom
nepochybné, že žalobce byl na základě oznámení ze dne 29. 7. 2009 účastníkem řízení o deliktu,
k němuž mělo dojít porušením ust. §15 odst. 1 písm. a) zákona o cenách, takže bylo nutné,
aby řízení s tímto předmětem bylo vůči němu zákonným způsobem ukončeno. Tedy
buď aby byl žalobce shledán odpovědným za předmětný delikt, nebo aby byla jeho odpovědnost
vyloučena, anebo aby bylo řízení vůči jeho osobě zastaveno. Správní orgány však vůči žalobci
žádné rozhodnutí nevydaly. Městský soud uzavřel, že pokud měly správní orgány
za to, že s ohledem na ust. §9 odst. 3 písm. e) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, v tehdy
účinném znění (dále jen „zákon o silniční dopravě“), mohl být žalobce dotčen na svých právech,
pak měly tuto skutečnost vyjádřit ve výroku rozhodnutí. Na tom nemění nic ani skutečnost,
že k dotčení práv žalobce dochází přímo ze zákona. Za nepřezkoumatelné považoval soud
prvostupňové rozhodnutí též proto, že ačkoliv byla odpovědnost za správní delikt přisouzena
panu K. K., jako provozovateli taxislužby, v části odůvodnění týkající se žalobcovy
nespolehlivosti správní orgán prvního stupně uvedl, že předmětný delikt byl způsoben výhradně
individuálním jednáním řidiče taxislužby. V kontextu celého rozhodnutí považoval soud toto
konstatování za nesrozumitelné, neboť z rozhodnutí tak nebylo zřejmé, kdo se měl podle názoru
správních orgánů předmětného deliktního jednání dopustit.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“
Stěžovatel předně poukazuje na to, že žalobce byl účastníkem správního řízení pouze
proto, že případným rozhodnutím o pokutě mohl být dotčen na svých právech, neboť podle
§9 odst. 3 písm. e) zákona o silniční dopravě by se pravomocným rozhodnutím o uložení pokuty
stal nespolehlivým. Stěžovatel připomíná, že účastníky správního řízení nejsou pouze osoby,
jimž má být založeno právo, nebo uložena povinnost, nýbrž též osoby, které mohou
být rozhodnutím přímo dotčeny.
V daném případě je nesporné, že prodávajícím podle zákona o cenách byl provozovatel
taxislužby. S ním bylo proto vedeno řízení o porušení cenových předpisů, a s ohledem na zjištěné
porušení §15 zákona o cenách mu byla uložena pokuta. To byla jediná pravomoc cenového
kontrolního orgánu podle zákona o cenách v této věci. Pravomoc rozhodovat o právech
a povinnostech jiných účastníků řízení cenové kontrolní orgány neměly. Tvrzení městského
soudu, že mělo být rozhodnuto o odpovědnosti žalobce za předmětný delikt, nebo že mělo
být řízení proti jeho osobě zastaveno, není správné. V předmětném řízení nebylo rozhodováno
o právech nebo povinnostech žalobce a cenové kontrolní orgány neměly žádných pravomocí
konstituovat nebo deklarovat práva a povinnosti podle zákona o silniční dopravě. Správní orgány
tedy ve věci porušení cenových předpisů nerozhodovaly o vedlejším účastníkovi, pouze ve svém
rozhodnutí zaznamenaly, kdo byl řidičem vozidla taxislužby při porušení cenových předpisů.
I kdyby neexistovalo předmětné ustanovení zákona o silniční dopravě, pro řádné zjištění
skutkového stavu je třeba přesně uvádět, jak k porušení cenových předpisů došlo a který
zaměstnanec jej spáchal, přestože za něj ponese odpovědnost provozovatel taxislužby.
Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením, že není zřejmé, kdo se dopustil předmětného deliktu.
Z celého spisu, ale i ze samotného rozhodnutí je naprosto zřejmé, že jednání v rozporu
s cenovými předpisy se sice dopustil řidič, tedy žalobce, ale odpovědnost za toto jednání nese
provozovatel taxislužby jako prodávající. Protože žalobce nebyl prodávajícím ve smyslu zákona
o cenách, nemohla mu být uložena ani pokuta.
S ohledem na uvedené stěžovatel navrhuje, aby zdejší soud zrušil napadené rozhodnutí
městského soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu
a kasační stížnost považuje za bezpředmětnou. Zdůrazňuje však také, že souhlasí se stěžovatelem
v tom smyslu, že o jeho právech ani povinnostech nemohlo být rozhodováno, a proto nebyl
jakkoli legitimován, aby vystupoval jako účastník řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a za stěžovatele jedná zaměstnanec,
který má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno
pro výkon advokacie. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost je důvodná.
Ze spisu byly zjištěny následující skutečnosti. Dne 13. 7. 2009 v čase od 20:18
do 20:29 byla dvěma cizincům z Itálie, G. B. a G. A., poskytnuta přeprava vozidlem SPZ: X,
na trase Malostranské náměstí (Újezd), Praha 1 – ulice Seifertova 3. Protože se jmenovaným zdála
jimi zaplacená částka příliš vysoká, podali dne 29. 7. 2009 oznámení, ke kterému přiložili tištěnou
stvrzenku z taxametru č. 00510 na částku 693 Kč. Z této stvrzenky bylo identifikováno vozidlo
taxislužby, jméno provozovatele taxislužby K. K., Týn nad Vltavou, a jméno řidiče M. K.
Z vydané stvrzenky dále vyplývá, že řidič při jízdě po trase v délce 5,8 Km použil sazbu č. 1
s hodnotami nástupní sazba 90 Kč, jízda/1 Km 99 Kč, čekání/1 min. 13 Kč. Dopisem ze dne
29. 7. 2009 bylo provozovateli i řidiči oznámeno zahájení správního řízení ve věci uložení pokuty
za porušení cenových předpisů a byli zároveň obeznámeni se svými právy (navrhovat důkazy,
činit návrhy, vyjádřit své stanovisko, nahlížet do spisu apod.). Provozovatel taxislužby převzal
dopis dne 3. 8. 2009 a žalobce dne 10. 8. 2009. Ani jeden z účastníků se k zahájení řízení nijak
nevyjádřil. Dne 3. 9. 2009 zaslal správní orgán prvního stupně účastníkům oznámení o ukončení
dokazování – seznámení s podklady rozhodnutí. V tomto oznámení byli účastníci seznámeni
s možností vyjádřit se před vydáním rozhodnutí ke všem podkladům, a to včetně způsobu jejich
opatření, příp. navrhnout jejich doplnění. Žalobce jej převzal dne 7. 9. 2009 a provozovatel
taxislužby dne 9. 9. 2009. Ani k tomuto oznámení se žádný z účastníků řízení nevyjádřil. Správní
orgán prvního stupně následně dne 29. 9. 2009 vydal rozhodnutí, kterým provozovateli taxislužby
uložil pokutu a povinnost uhradit náklady správního řízení. Jak již bylo uvedeno, odvolání
žalobce proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.
Nejvyšší správní soud předně upozorňuje, že podle §109 odst. 4 s. ř. s. části věty
za středníkem je povinen zkoumat, zda řízení před krajským (městským) soudem netrpí některou
z taxativně uvedených vad, k níž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. V nyní projednávané
věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že řízení před městským soudem takovou vadou trpí.
Podle §34 odst. 1 s. ř. s. jsou osobami zúčastněnými na řízení ty osoby, jež byly přímo
dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo
tím, že rozhodnutí nebylo vydáno, a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením
nebo vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li účastníky a výslovně oznámily,
že budou v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat. Navrhovatel je povinen
v návrhu označit osoby, které přicházejí v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení,
jsou-li mu známy (§34 odst. 2 s. ř. s.). Osoba zúčastněná na řízení má právo předkládat písemná
vyjádření, nahlížet do spisu, být vyrozuměna o podání žaloby i o nařízeném jednání a žádat,
aby jí bylo při jednání uděleno slovo. Rovněž se jí doručuje rozhodnutí, jímž se řízení u soudu
končí (§34 odst. 3 s. ř. s.).
Z předloženého soudního spisu vyplývá, že žalobce nesplnil svou povinnost plynoucí
z §34 odst. 2 s. ř. s. a neoznačil provozovatele taxislužby, pana K., jako osobu, která přichází
v úvahu jako osoba zúčastněná na řízení, a městský soud jej pak nevyrozuměl o probíhajícím
řízení, ani jej nevyzval, aby se rozhodl, zda bude v řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné
na řízení.
V rozsudku ze dne 2. 5. 2007, č. j. 5 As 3/2007 – 68 (všechna rozhodnutí tohoto soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz), Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že pokud žalobce
v žalobě neoznačil osobu, o jejímž možném postavení osoby zúčastněné na řízení před soudem
nebylo pochyb, bylo povinností předsedy senátu tuto osobu vyrozumět o probíhajícím řízení
a vyzvat ji, aby oznámila, zda bude svá práva v řízení uplatňovat. Nedostál-li krajský (městský)
soud této povinnosti a takovou osobu v řízení zcela pominul, trpí jeho rozhodnutí vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé a pro kterou je tedy nutno
toto rozhodnutí zrušit [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Obdobně v rozsudku ze dne 21. 12. 2005,
č. j. 1 As 39/2004 – 75, publikovaném pod č. 1479/2008 Sb. NSS, pak bylo judikováno,
že „ustanovení §34 odst. 2 s. ř. s. předpokládá aktivní postup soudu při zjišťování okruhu možných osob
zúčastněných na řízení. Jestliže krajský soud nevyrozuměl o probíhajícím řízení účastníka správního řízení
odlišného od žalobce, který splňoval podmínky §34 odst. 1 s. ř. s. (zde stavebník), zatížil řízení vadou, která
mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
Předmětem řízení před městským soudem byl přezkum správního rozhodnutí stěžovatele,
jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí o uložení pokuty provozovateli
taxislužby, panu K. K., v důsledku porušení cenových předpisů jeho zaměstnancem. Odvolatelem
a zároveň žalobcem byl tento zaměstnanec, tedy osoba odlišná od účastníka správního řízení,
jemuž byla vydaným rozhodnutím uložena povinnost. Nelze mít pochyb o tom, že v daném
případě svědčilo provozovateli taxislužby postavení osoby zúčastněné na řízení, neboť je zajisté
osobou přímo dotčenou ve svých právech a povinnostech vydáním (zrušením) napadeného
rozhodnutí (§34 odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud při zvažování toho, zda uvedený postup městského soudu
je, či není důvodem pro zrušení kasační stížností napadeného rozsudku, musel vycházet se závěrů
vyslovených v rozsudku zdejšího soudu ze dne 17. 12. 2010, č. j. 7 As 70/2009 - 190, podle
kterého ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (ve spojení s §109 odst. 4 s. ř. s. v nyní účinném
znění) nehovoří o vadě, která měla vliv na zákonnost rozhodnutí, ale o vadě, která mohla takový
vliv mít. Pro závěr o nutnosti aplikace citovaného ustanovení tedy postačí i důvodná pochybnost
o zákonnosti napadeného rozhodnutí v příčinné souvislosti se zjištěnou vadou řízení.
Shora uvedená procesní vada, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, však sama
o sobě nebrání Nejvyššímu správnímu soudu vypořádat se s věcnou argumentací městského
soudu. S odkazem na zásadu procesní ekonomie považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné
zabývat se také námitkami stěžovatele, které vesměs směřují proti závěru městského soudu
o nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí z důvodů souvisejících s účastenstvím žalobce
ve správním řízení. Za situace, kdy by došlo ke zrušení rozsudku městského soudu pouze
pro zmíněnou procesní vadu, setrval by městský soud na svém právním názoru, jejž považuje
zdejší soud za naprosto nesprávný. Po vypořádání předmětné otázky v tomto řízení bude právní
názor Nejvyššího správního soudu přenesen na městský soud, který jím pak bude v dalším řízení
vázán (§110 odst. 4. s. ř. s).
Jak již bylo shora konstatováno, správní orgán prvního stupně, jako věcně a místně
příslušný správní orgán podle §4a odst. 2 zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České
republiky v oblasti cen, zahájil dne 3. 8. 2009 správní řízení ve věci uložení pokuty za porušení
cenových předpisů podle §15 odst. 1 písm. a) zákona o cenách. Za účastníky řízení označil
jednak provozovatele taxislužby, pana K. K. a jednak žalobce. Po provedeném správním řízení
uložil rozhodnutím ze dne 29. 9. 2009 provozovateli taxislužby pokutu ve výši 500 000 Kč
za porušení cenových předpisů a povinnost k úhradě nákladů správního řízení. O právech
a povinnostech žalobce nebylo rozhodováno. Uvedený postup byl potvrzen napadeným
rozhodnutím.
Pro nyní projednávanou věc je tedy zásadní posouzení toho, zda byl postup správních
orgánů, které považovaly žalobce za účastníka správního řízení, přestože o něm nerozhodly
samostatným výrokem, v souladu s právními předpisy. Městský soud tento postup vyhodnotil
jako nesprávný a rozhodnutí správních orgánů posoudil jako nepřezkoumatelná, neboť
z nich nebylo zřejmé, kdo byl odpovědný za předmětný delikt, resp. kdo jej spáchal.
Podle §4a odst. 1 písm. a) zákona o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen
může obec v rozsahu a za podmínek stanovených v rozhodnutí ministerstva nařízením obce
stanovit maximální ceny, pokud nejsou stanoveny ministerstvem. Podle odst. 2 předmětného
ustanovení obecní úřad provádí cenovou kontrolu a ukládá, vybírá a vymáhá pokuty za porušení
cenových předpisů. Maximální ceny pro osobní taxislužbu na území hlavního města Prahy
byly stanoveny nařízením č. 20/2006 Sb. HMP.
Podle §15 odst. 1 písm. a) zákona o cenách prodávající poruší cenové předpisy, jestliže
prodává za cenu vyšší než maximální nebo pevnou úředně stanovenou cenu. Podle §17 odst. 1
písm. b) platí, že pokud cenové kontrolní orgány zjistí, že došlo k porušení cenových předpisů
podle §15, uloží prodávajícímu nebo kupujícímu pokutu do výše 1 000 000 Kč.
Podle tehdy účinného §17 odst. 5 zákona o cenách platilo, že cenové kontrolní orgány
v řízení o porušení cenových předpisů postupovaly podle zákona o správním řízení.
Pro posouzení sporného účastenství žalobce v předmětném řízení nutno uvést, že správní
řád ve svém §27 rozlišuje v zásadě tři skupiny účastníků řízení – účastníky hlavní, vedlejší
a ty, o nichž to stanoví zákon.
Podle §27 odst. 1 písm. b) správního řádu jsou účastníky v řízení zahájeném „z moci úřední
dotčené osoby, jimž má rozhodnutí založit, změnit nebo zrušit právo anebo povinnost nebo prohlásit, že právo
nebo povinnost mají anebo nemají.“ Jedná se o tzv. přímé, neboli hlavní účastníky řízení,
tzn. o účastníky, kteří jsou bezprostředními adresáty rozhodnutí (v podrobnostech viz J. Vedral:
Správní řád, Komentář, II. aktualizované a rozšířené vydání, BOVA POLYGON, Praha 2012,
str. 326-331). V nyní posuzované věci byl hlavním účastníkem řízení o porušení cenových
předpisů bezpochyby provozovatel taxislužby, pan K., jakožto prodávající podle zákona
o cenách. Přestože se protiprávního jednání dopustil žalobce, jako řidič vozidla, prodejcem
ve smyslu zákona o cenách byl provozovatel taxislužby. Odpovědnost provozovatele taxislužby
plyne mj. z §21 odst. 3 zákona o silniční dopravě, dle kterého „[p]rovozovatel taxislužby je povinen
zajistit, aby řidič při výkonu taxislužby používal taxametr uvedený v odstavci 2 (tj. úředně ověřený
a zaplombovaný taxametr, jehož nedílnou součástí je tiskárna a paměťová jednotka schopná
uchovávat denní a měsíční zaznamenané hodnoty o provozu vozidla alespoň po dobu pěti let
ode dne jejich záznamu) a po ukončení jízdy bez vyzvání vydal cestujícímu nepoškozený a čitelný doklad
o výši jízdného pořízený jako výstup z tiskárny taxametru. Podrobnosti o užití taxametru, náležitostech
"Uživatelské a evidenční knihy taxametru", která musí být při výkonu taxislužby ve vozidle, a náležitostech
dokladu o výši jízdného stanoví prováděcí právní předpis. Doklad o zaplacení jízdného, jakož i denní hodnoty
o provozu vozidla zaznamenané na paměťové jednotce jsou jiným dokladem sloužícím k přehledu o stavu
hospodaření a majetku nebo k jeho kontrole podle zvláštního právního předpisu.“ V důsledku zjištěného
porušení cenových předpisů, tj. prodeje za cenu vyšší než maximální, byla provozovateli
taxislužby uložena pokuta a povinnost k úhradě nákladů správního řízení.
V §27 odst. 2 správního řádu jsou de?nováni tzv. účastníci vedlejší. Jsou jimi „další dotčené
osoby (podle §2 odst. 3 jsou dotčenými osobami ty osoby, jichž se činnost správního orgánu
v jednotlivém případě dotýká), pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech
nebo povinnostech.“ Tito účastníci se na rozdíl od účastníků řízení podle §27 odst. 1 správního řádu
neuvádějí ve výrokové části rozhodnutí, jejich opomenutí však znamená krácení jejich procesních
práv a tedy i důvod ke zrušení rozhodnutí pro porušení ustanovení o procesních právech
účastníků řízení (viz J. Vedral: Správní řád, Komentář, II. aktualizované a rozšířené vydání,
BOVA POLYGON, Praha 2012, str. 331 an). Jak to plyne z rozhodnutí správních orgánů v této
věci i z uplatněných stížnostních námitek, žalobce byl v řízení o uložení pokuty pro porušení
cenových předpisů uveden v záhlaví rozhodnutí jako účastník řízení, bylo mu umožněno vyjádřit
se k zahájení řízení, k podkladům rozhodnutí apod., nebylo však rozhodováno o jeho právech
a povinnostech, a byl tak posuzován právě jako účastník vedlejší, tj. účastník podle §27 odst. 2
správního řádu. Jak již bylo shora konstatováno, účastníkem podle tohoto ustanovení je osoba,
o jejichž právech nebo povinnostech není přímo rozhodováno, ale která může být rozhodnutím
na svých právech nebo povinnostech přímo dotčena. Správní orgány vyšly z toho, že podle
§21 odst. 9, věty první, zákona o silniční dopravě „dopravní úřad příslušný podle odstavce 5 rozhodne
o odebrání průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby, jestliže zjistí, že osoba řidiče nesplňuje podmínku
bezúhonnosti či spolehlivosti.“ Podle §9 odst. 3 písm. e) stejného zákona platí, že za spolehlivou
se nepovažuje osoba, která se „jako řidič vozidla taxislužby v průběhu posledních tří let dopustila jednání,
za nějž byla provozovateli taxislužby pravomocně uložena sankce za porušení právních předpisů
souvisejících s provozováním silniční dopravy.“ V případě uložení pokuty provozovateli taxislužby
by se tak s ohledem na uvedená ustanovení stal žalobce osobou nespolehlivou, a tudíž
by byl přímo dotčen na svých právech. Bylo tak na místě považovat jej za vedlejšího účastníka
řízení.
Ze shora uvedeného plyne, že správní orgány nijak nepochybily, považovaly-li žalobce
za účastníka řízení podle §27 odst. 2 správního řádu, a nepochybily ani v tom, že o jeho právech
a povinnostech nevydaly samostatný výrok. Správní orgán prvního stupně, a potažmo
ani žalovaný, nebyl nadán pravomocí rozhodnout o tom, zda je stěžovatel spolehlivou osobou
podle zákona o silniční dopravě. O odebrání průkazu o způsobilosti řidiče rozhoduje dopravní
úřad (viz §21 odst. 9 ve spojení s §2 odst. 22 zákona o silniční dopravě), a nikoliv cenový
kontrolní úřad, jehož působnost je omezena pouze na kontrolu dodržování cenových
předpisů. Ostatně obdobný právní názor již tento soud vyslovil v rozsudku ze dne 29. 9. 2014,
č. j. 1 As 113/2014 - 40.
Se stěžovatelem nutno souhlasit též v tom, že ze samotného rozhodnutí je zřejmé,
kdo se fakticky dopustil protiprávního jednání a kdo byl odpovědný za porušení cenových
předpisů (viz výše). Správní orgány v rozhodnutí uvedly, že pokuta byla uložena provozovateli
taxislužby, panu K., jakožto prodávajícímu podle §15 odst. 1 písm. a) zákona o cenách.
Provozovatel taxislužby byl totiž odpovědný za jednání svého zaměstnance, tj. žalobce,
jenž se dopustil protiprávního jednání tím, že účtoval zahraničním cestujícím dne 13. 7. 2009
za poskytnutí taxislužby na trase Malostranské náměstí (Újezd) – Praha 1 – ulice Seifertova 3
(vzdálenost 5,8 Km) částku ve výši 693 Kč, ačkoli podle §5 odst. 2 zákona o cenách v návaznosti
na nařízení č. 20/2006 Sb. HMP byl oprávněn účtovat částku v maximální výši 216 Kč.
Konečně, vycházeje z konstantní judikatury zdejšího soudu ohledně popisu skutku,
je nutno stěžovateli přisvědčit také v tom, že pro řádnou konkretizaci skutkového stavu je třeba
přesně uvádět, jak a kdy k porušení cenových předpisů došlo a také který konkrétní zaměstnanec
jej spáchal, právě proto, že za toto jednání zaměstnance ponese odpovědnost provozovatel
taxislužby. Jak již bylo judikováno rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu, „výrok
rozhodnutí o jiném správním deliktu, musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání,
popřípadě i uvedením jiných skutečností (podtrženo NSS), jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn
s jiným“ (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. ledna 2008,
č. j. 2 As 34/2006 – 73). Míra podrobnosti, s níž je skutek popsán, je záležitostí úvahy správního
orgánu vycházející z konkrétních okolností případu. Musí se však jednat alespoň o natolik
podrobný popis, aby byly naplněny požadavky jednoznačné identifikace skutku a srozumitelnosti
tak, aby v popisu skutku byly uvedeny veškeré zákonné znaky příslušné skutkové podstaty
a aby již z výroku rozhodnutí vyplývalo, jakým jednáním byl předmětný delikt spáchán. Právě
uvedení konkrétního řidiče taxislužby, který se dopustil protiprávního jednání, za které odpovídá
provozovatel taxislužby, je skutečností, která konkretizuje skutek takovým způsobem,
aby nedošlo k jeho zaměnitelnosti se skutkem jiným, a naplňuje tak dané premisy.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí stěžovatele (správního orgánu
prvního stupně) nelze považovat za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost z důvodů, pro které
bylo napadené rozhodnutí městským soudem zrušeno.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost stěžovatele důvodnou a v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V něm bude městský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným
v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení bude muset městský soud vyrozumět
provozovatele taxislužby, pana K. K., o možnosti přihlásit se do řízení jako osoba na něm
zúčastněná a uplatňovat v něm svá práva. Kromě toho se bude muset vypořádat s námitkami
žalobce uplatněnými v žalobě, kterými se nezabýval v důsledku nesprávného posouzení věci
a shledání rozhodnutí prvostupňového orgánu a stěžovatele nepřezkoumatelnými.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského (městského) soudu a vrátí-li mu věc
k dalšímu řízení, rozhodne tento soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu
.