ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.164.2014:39
sp. zn. 2 As 164/2014 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: MgA. D. K.,
zast. Mgr. Vlastimilem Slanařem, advokátem se sídlem Krušinova 140/1, Brno, proti žalovanému:
Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 27. 11. 2013, č. j. DSH/18210/2013, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 7. 2014, č. j. 17 A 60/2013 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce, jakožto stěžovatel, domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
výše uvedenému rozhodnutí žalovaného (dále jen „rozhodnutí žalovaného”). Tím žalovaný
rozhodl o stěžovatelově odvolání tak, že v části výroku změnil rozhodnutí Magistrátu města
Plzně ze dne 7. 10. 2013, č. j. MMP/207993/13 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí”), a v jeho
zbytku jej potvrdil.
Prvostupňovým rozhodnutím byl stěžovatel uznán vinným z porušení ustanovení
§18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu”), a tím i z naplnění skutkové podstaty
přestupku dle ustanovení §125c odst. 1 písm. f) bod 4 téhož zákona, a dále byl uznán vinným
z porušení ustanovení §3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu a z naplnění skutkové
podstaty přestupku ve smyslu ustanovení §125c odst. 1 písm. e) bod 1 téhož zákona, čehož
se měl dopustit dne 27. 6. 2013, v době okolo 20:41 hodin, kdy jel, jako řidič motorového vozidla
tovární značky Ford, registrační značky (dále jen „rz”) X, po vozovce pozemní komunikace
Dálnice D5 ve směru na Rozvadov v km cca 72,00, kdy mu byla v úseku nejvyšší dovolené
rychlosti jízdy 130 km/h, a to při zvážení možné odchylky měřícího zařízení +/- 3%, naměřena
rychlost jízdy 150 km/h, čímž překročil nejvyšší dovolenou rychlost, stanovenou zvláštním
právním předpisem, mimo obec o méně než 30 km/h. Dále v uvedené době řídil předmětné
motorové vozidlo, rz X, přestože nebyl držitelem řidičského oprávnění pro žádnou ze skupin
řidičského oprávnění. Za tyto přestupky mu byla uložena pokuta ve výši 26 000 Kč, zákaz
činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců a povinnost
uhradit náklady řízení 1000 Kč.
Rozhodnutím o stěžovatelově odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí změnil
žalovaný výrok napadeného rozhodnutí tak, že vypustil odstavec ve znění „z porušení ustanovení
§18 odst. 3 zákona o silničním provozu a z naplnění skutkové podstaty přestupku dle ustanovení
§125c odst. 1 písm. f) bod 5 téhož zákona” a odstavec ve znění „dne 27. 6. 2013 v době okolo 20:41 hodin
jel jako řidič motorového vozidla tov. zn. Ford, RZ: X po vozovce pozemní komunikace Dálnice D5 ve směru
na Rozvadov v km cca 72,00, kdy mu byla v úseku nejvyšší dovolené rychlosti jízdy 130 km/h ze strany Policie
České republiky, silničním rychloměrem Polcam PC 2006, v. č. 1249/PL/2008 naměřena rychlost jízdy
150 km/h, a to při zvážení možné odchylky měřícího zařízení +/- 3%, čímž překročil nejvyšší dovolenou
rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem mimo obec o méně než 30 km/h. Dále v uvedené době řídil
předmětné motorové vozidlo, RZ: X, přestože nebyl držitelem řidičského oprávnění pro žádnou ze skupin
řidičského oprávnění.” nahradil odstavcem ve znění „dne 27. 6. 2013 v době okolo 20:41 hodin jel jako
řidič motorového vozidla tov. zn. Ford, RZ: X po vozovce pozemní komunikace dálnice D5 ve směru jízdy
na Rozvadov na km cca 72,00, ačkoli nebyl držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových
vozidel.” Změna výroku o pokutě za spáchaný přestupek spočívala v jejím snížení na částku
25 000 Kč. Ve zbytku pak žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdil a stěžovatelovo odvolání
zamítl.
Proti rozhodnutí žalovaného se stěžovatel bránil správní žalobou, ve které namítal
nedostatečné zjištění a zjišťování skutkového stavu správním orgánem, poukázal na neprovedení
jím navrhovaných důkazů, kterým mělo dojít k hrubému porušení procedury správního řízení,
a na základě těchto tvrzení dovozoval nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí.
Konečně stěžovatel v žalobě tvrdil, že správní orgány postupovaly v předmětné věci v rozporu
se zásadou presumpce neviny a zjištění skutkového stavu, o kterém nejsou důvodné pochybnosti.
Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud”) v odůvodnění napadeného rozsudku
nejprve zevrubně popsal žalobcovu argumentaci ve správním řízení před orgánem prvního
stupně i před žalovaným, poté se vyjádřil ke vzneseným námitkám. K těmto konstatoval,
že neshledal porušení ustanovení §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád”), nedostatečným zjištěním stavu věci žalovaným. Uvedl,
že má za nepochybné, že v dané věci správní orgán prvního stupně provedl dostatečné
dokazování, což vyplývá ze soudem provedeného shrnutí obsahu správního spisu. Ztotožnil
se se závěrem žalovaného, že na základě provedeného dokazování byl prokázán skutkový stav
věci, o kterém nevznikly důvodné pochybnosti. K námitkám neprokázání existence a nedostatku
řádného doručení rozhodnutí, na základě kterého stěžovatel měl pozbýt řidičské oprávnění,
krajský soud uzavřel, že existence rozhodnutí správními orgány prokázána byla, a to provedením
důkazů úředním záznamem a výpisem z evidenční karty řidiče, stejně jako důkazu oznámením
Magistrátu města Brna ze dne 11. 1. 2012, č. j. ODSČ-2/B-12 (dále též jen „oznámení o dosažení
12 bodů”), a dále kopií obálky obsahující údaje o doručování tohoto oznámení spolu s příslušnou
doručenkou. Krajský soud dospěl k závěru, že předmětné oznámení bylo stěžovateli doručeno
fikcí v souladu s ustanovením §24 odst. 1 správního řádu, a tudíž uplynutím lhůty 5 pracovních
dnů dle ustanovení §123c odst. 3 věty druhé zákona o silničním provozu pozbyl stěžovatel
řidičské oprávnění. Objektivní stránka přestupku tak podle závěru soudu byla naplněna.
Ke stěžovatelově námitce nedostatku zavinění krajský soud uvedl, že skutečnost, že žalobce věděl
o tom, že v minulosti spáchal několik přestupků a že na základě nich mohl dosáhnout 12 bodů,
jednoznačně vyplývá z jeho tvrzení při jednání před správním orgánem a především z následného
písemného vyjádření. Přisvědčil tak závěru správních orgánů, že žalobce neomlouvá případná
neznalost bodového ohodnocení jednotlivých přestupků, jichž se dříve dopustil, neboť tyto
údaje, stejně jako zákonný postup po dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení, jsou součástí
zákona o silničním provozu, který je žalobce jakožto držitel řidičského oprávnění v České
republice povinen znát. Krajský soud tedy považoval za správné odmítnutí návrhu žalobce
na výslech zaměstnance správního orgánu prvního stupně pro nadbytečnost. Co do odůvodnění
odmítnutí důkazních návrhů stěžovatele správními orgány krajský soud shledal, že v dané věci
bylo dokazování správním orgánem vedeno v souladu s premisami žalobcem zmiňovaného
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2006, č. j. 5 Afs 147/2004 – 89. Ohledně
námitky absence naplnění materiální stránky přestupku krajský soud dospěl k závěru, že v dané
věci nebyly zjištěny žádné významné konkrétní skutečnosti, které by tomuto nasvědčovaly,
přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5 As 106/2011 – 77 ze dne
6. 1. 2012.
Stěžovatel brojí proti shora označenému rozsudku krajského soudu kasační stížností,
v níž uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.”). Namítá tedy v prvé řadě nezákonnost napadeného rozhodnutí
krajského soudu, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v přecházejícím
řízení, v druhé řadě namítá rovněž existenci vad řízení, spočívajících v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené správní rozhodnutí zrušit. Poslední
stěžovatelem uvedený důvod kasační stížnosti tkví v tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné
vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé.
Kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje stěžovatel v nesprávném právním
názoru krajského soudu v otázce posouzení stěžovatelem tvrzeného porušení §3 správního řádu
v řízení před správními orgány. V řízení před správními orgány mělo údajně dojít k celé řadě
procesních pochybení, jež stěžovatel dále upřesňuje. Stěžovatel uvádí, že správní orgány
nepostupovaly tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a krajský soud
pochybil, pokud takto nedostatečně zjištěný skutkový stav aproboval jako stav věci, o kterém
důvodné pochybnosti nejsou.
Za vadu řízení před správním orgánem, pro kterou měl krajský soud žalobou napadené
rozhodnutí žalovaného zrušit [kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. š.], považuje
stěžovatel primárně nedostatečně zjištěný skutkový stav, tedy nedostatek prokázání naplnění
objektivní stránky (neprokázání skutečnosti, že stěžovatel řídil motorové vozidlo bez řidičského
oprávnění) a subjektivní stránky (nedostatek zavinění stěžovatele, jenž tvrdí, že nevěděl o blokaci
svého řidičského oprávnění) přestupku. V souvislosti s tím pak poukazuje na pochybení
správních orgánů, když odmítaly jeho důkazní návrhy, jimiž mělo být prokázáno, že podnikl
veškerá opatření pro seznámení se s jím očekávaným oznámením o blokaci řidičského oprávnění,
a že tak nezavinil svou nevědomost o tomto oznámení. Konečně má v tomto ohledu stěžovatel
za to, že správní orgány nepostupovaly v souladu se zákonem, když odmítly provedení
jím navržených důkazů výslechy členů jeho rodiny a pracovníka žalovaného pro nadbytečnost,
ač jimi bylo sledováno vyvrácení pravdivosti údajů na doručence oznámení o dosažení 12 bodů
stěžovatelem.
Ve vztahu k tvrzené nepřezkoumatelnosti kasační stížností napadeného rozsudku
krajského soudu stěžovatel uvádí, že tuto spatřuje v opomenutí vypořádání se s námitkou
ohledně stěžovatelovy neinformovanosti o uložení písemnosti (oznámení o dosažení 12 bodů)
a s tím souvisejícím nedostatkem jejího doručení.
Stěžovatel krajskému soudu, a potažmo i žalovanému a správnímu orgánu prvního
stupně, rovněž vytýká, že se nezabýval otázkou, zda údaj o uložení písemnosti na poště
je pravdivý, zda odpovídá skutečnosti a zejména zda adresát byl doručovatelem o uložení
písemnosti také skutečně a fakticky rádně vyrozuměn, aby si písemnost vůbec mohl převzít.
V souvislosti s tímto stěžovatel namítá, že při posuzování naplnění objektivní stránky daného
přestupku se, podle jeho názoru, nelze spokojit s formálním přezkumem zápisů na obálce
doručované písemnosti, a z nich dovozovat, že písemnost byla řádně doručována a že adresát
byl o uložení této písemnosti řádně informován.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby zdejší soud rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, eventuálně aby zrušil jak rozsudek krajského soudu,
tak i rozhodnutí žalovaného.
Žalovaný ve svém vyjádření vyjádřil nesouhlas s argumentací stěžovatele. Odkazuje
rovněž na své vyjádření ke správní žalobě a na odůvodnění napadeného správního rozhodnutí.
Dále žalovaný tvrdí, že důkazy provedené orgánem prvního stupně umožňovaly spolehlivé
zjištění skutkového stavu věci v souladu s ustanovením §3 správního řádu. Provádění dalších
žalobcem navrhovaných důkazů by tudíž bylo nadbytečné. Žalovaný podotýká, že žalobce
v řízení o odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí nikterak relevantně proceduru doručování
nezpochybnil, tudíž nebylo na místě pochybovat o pravdivosti údajů uvedených na obálkách
doručovaných písemností. Nejvyššímu správnímu soudu proto navrhl, aby kasační stížnost
zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že je podána včas, stěžovatel je zastoupen advokátem a směřuje proti rozhodnutí,
vůči kterému je kasační stížnost obecně přípustná, není však přípustná v jedné ze stěžovatelem
uplatněných kasačních námitek.
Stěžovatel totiž, krom dalšího, namítá nezjišťování pravdivosti údajů zaznamenaných
na kopii doručenky oznámení o dosažení 12 bodů dle §123c odst. 3 zákona o silničním provozu.
Takové tvrzení v žalobě neuplatnil. Dle ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. je kasační stížnosti
nedůvodná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož
rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. V daném případě není Nejvyššímu
správnímu soudu známa skutečnost, která by stěžovateli v uplatnění této námitky před krajským
soudem bránila, a ani stěžovatel sám takovou skutečnost neuvádí. Jedná se tudíž o námitku
nepřípustnou.
Důvodnost kasační stížnosti zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu a přípustně
uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Ohledně stěžovatelovy námitky poukazující na pochybení krajského soudu při ztotožnění
se s názorem žalovaného ohledně dostatečnosti míry zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, Nejvyšší správní soud uvádí, že otázkou výkladu ustanovení §3 správního řádu,
jenž stanoví jedno z obecných pravidel postupu správních orgánů při zjišťování stavu věci
související s předmětem řízení, se již v minulosti opakovaně zabýval (srov. např. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 - 68, nebo též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 2 As 46/2005 – 55).
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že se krajský soud po vlastním
vyhodnocení výsledků dokazování vedeného v rámci řízení před správním orgánem prvního
stupně, ztotožnil se závěrem odvolacího správního orgánu v tom smyslu, že o zjištění stavu věci
nelze mít důvodné pochybnosti, a správní orgán prvního stupně tudíž dostál požadavkům
kladeným §3 správního řádu. Krajský soud dospěl k závěru, že správní orgány prokázaly
existenci rozhodnutí, na jehož podkladě žalobce pozbyl řidičské oprávnění, a rovněž prokázaly
řádnost doručení tohoto rozhodnutí. Přihlédl přitom k údajům z evidenční karty řidiče, jež kromě
údaje o datu, ke kterému pozbyl stěžovatel řidičské oprávnění, uvádí rovněž i způsob, jakým
mu bylo oznámení dle §123c odst. 3 zákona o silničním provozu doručeno. Údaj o doručení
oznámení pak porovnal s údaji na doručence poštovní zásilky, prostřednictvím níž bylo toto
oznámení doručováno. Krajský soud takto zjistil, že relevantní písemnost byla stěžovateli
doručena v souladu s §24 odst. 1 správního řádu, tedy tzv. fikcí, a to uplynutím deseti dnů
ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, tedy dne 26. 1. 2012, pročež po uplynutí zákonné
doby pěti pracovních dnů od doručení oznámení pozbyl stěžovatel, dle ustanovení
§123c odst. 3 zákona o silničním provozu, řidičské oprávnění. Krajský soud tak shledal,
že objektivní stránka přestupku byla naplněna.
Po posouzení obsahu správního i soudního spisu vedeného v projednávané věci
konstatuje Nejvyšší správní soud, že shledal zjištění stavu věci, o kterém nebyly v řízení před
správními orgány důvodné pochybnosti, rovněž dostatečným. Nejvyšší správní soud přitom
vycházel ze skutečnosti, že stěžovatel, jak v řízení před správními orgány, tak v soudním řízení
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného, namítal nejprve nevědomost pozbytí řidičského oprávnění,
dále též nedostatek doručení oznámení o dosažení 12 bodů, a konečně tvrdil, že nebyl na adrese
svého trvalého pobytu vyzván k vyzvednutí uložené písemnosti tak, jak předpokládá
§23 odst. 4 správního řádu. Z těchto hledisek správní spis obsahoval dostatek důkazů
nezbytných k posouzení věci. Krajský soud tedy neměl důvod ke zrušení rozhodnutí správního
orgánu pro nedostatek skutkových zjištění či pro rozpor rozhodnutí se skutečnostmi zřejmými
ze spisu. Stejně tak rozsudek krajského soudu obsahoval dostatečné vypořádání se všemi
žalobními námitkami a výrok jeho rozsudku má oporu v jeho odůvodnění. To se týká i námitky
nedostatku informování o uložení zásilky s oznámením o dosažení 12 bodů; krajský soud
výslovně posuzoval podmínky pro doručení fikcí, a pokud je shledal naplněnými, nebyl důvod
k další argumentaci, zejména za situace, kdy nebylo nutné vyvracet nějaké konkrétní odlišné
žalobní tvrzení. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že napadený rozsudek krajského soudu není
nepřezkoumatelný ani pro nesrozumitelnost ani pro nedostatek důvodů.
Stěžejní kasační námitkou pak je správnost posouzení právní otázky spočívající zejména
v tvrzení, že nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty sankcionovaného přestupku za situace,
kdy stěžovatel tvrdí, že nevěděl o pozbytí řidičského oprávnění.
Stěžovatel byl postižen za spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona
o silničním provozu. Toho se dopustí fyzická osoba tím, že v provozu na pozemních
komunikacích řídí motorové vozidlo a v rozporu s §3 odst. 3 písm. a) není držitelem řidičského
oprávnění podle §81. Podle §80 cit. zákona řidičské oprávnění jeho držitele opravňuje k řízení
motorového vozidla zařazeného do skupiny, pro které mu bylo vydáno, přičemž osvědčením
o řidičském oprávnění je řidičský průkaz. Tím se samozřejmě rozumí průkaz platný, přičemž
pozbytí jeho platnosti (např. v důsledku uplynutí doby či ze zákona při výměně řidičských
průkazů určitého typu), neznamená automaticky pozbytí řidičského oprávnění.
Pro spáchání přestupku, který je předmětem tohoto řízení, ovšem není podstatné,
zda řidič disponuje řidičským průkazem, ale zda má či nemá oprávnění k řízení motorových
vozidel v daném čase. Smyslem povinnosti je nepochybně nejen ochrana bezpečnosti silničního
provozu před osobami, které nedisponují dostatečnými odbornými schopnostmi řídit motorové
vozidlo, ale i před osobami, které řidičské oprávnění pozbyly v důsledku svého jednání
porušujícího předpisy takovým způsobem, že jejich možnost řídit motorové vozidlo byla
ze zákona nebo na základě rozhodnutí dočasně omezena. Důvody pozbytí řidičského oprávnění
mohou být i další – je to např. pozbytí ze zdravotních důvodů, pozbytí v důsledku vzdání
se oprávnění, pozbytí v důsledku uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení
motorových vozidel. Pozbytí řidičského oprávnění tak může být vyvoláno jak protispolečenským
jednáním řidiče, tak i jeho administrativním úkonem. Ve všech případech ovšem řízení bez
řidičského oprávnění může být postižitelné pro výše uvedený přestupek, přičemž důvod pozbytí
řidičského oprávnění může hrát roli jen při posouzení společenské škodlivosti jednání pachatele,
tedy při úvaze o výši trestu; lze jen připomenout, že v daném případě se jedná o přestupek,
u něhož nelze upustit od uložení sankce (§125c odst. 4, 8 zákona o silničním provozu).
Stran existence subjektivní stránky předmětného přestupku, kterou stěžovatel
popírá, je dle Nejvyššího správního soudu na tomto místě třeba uvést, že podle
§3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o přestupcích”), postačí k odpovědnosti za přestupek zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon
výslovně, že je potřeba úmyslného zavinění. Ohledně přestupku spočívajícího v řízení
motorového vozidla bez řidičského oprávnění pak §125c silničního zákona (ani jiné zákonné
ustanovení) nestanoví nutnost úmyslného zavinění. Pro naplnění subjektivní stránky tohoto
přestupku tak postačuje i zavinění nedbalostní. Nedbalostní formu zavinění pak dále konkretizuje
§4 odst. 1 zákona o přestupcích. V jeho intencích [zejména s ohledem na písm. b) referovaného
odstavce] je pak irelevantní, zda obviněný fakticky věděl, či nevěděl o tom, že svým jednáním
může porušit nebo ohrozit zákonem chráněný zájem, to však platí pouze v případě, kdy toto
vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Případem podobného přestupku, kdy pachatel rovněž považoval za vyloučené naplnění
subjektivní stránky přestupku v situaci, kdy nevěděl o pozbytí svého řidičského oprávnění
v důsledku fiktivního doručení, se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 13. 3. 2012,
č. j 1 As 22/2012 – 55 (všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
V části III.B. tohoto rozsudku soud vyslovil: (p)ro naplnění zavinění formou nevědomé nedbalosti musí být
naplněny kumulativně dva znaky (srov. rozsudek NSS ze dne 7. 8. 2008, č. j. 1 As 56/2008 - 66). Prvním
z nich je, že pachatel přestupku nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný
zákonem -- mezi stranami není sporu, že v nyní řešené věci je tento znak naplněn. Druhým znakem je skutečnost,
že pachatel o tomto vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. V rámci naplnění tohoto
druhého znaku nevědomé nedbalosti se tedy vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě
objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele, neboť přestupkový
zákon zakládá odpovědnost za přestupky spáchané z nevědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti
předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách
je zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního
a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem
(srov. obdobně Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 183 - 184).
[50] Co se týče objektivní míry potřebné opatrnosti, ta se žádá zpravidla od každého ve stejné míře. Jestliže není
objektivní kritérium upraveno zvláštními právními nebo bezpečnostními předpisy či uznávanými pravidly, je nutno
vyžadovat takovou opatrnost, jaká je přiměřená okolnostem a situaci, kterou pachatel svým jednáním sám vyvolal.
V daném případě, jak správně podotýká stěžovatel, se jednalo o životní situaci (doručování rozhodnutí správního
orgánu), v níž nejsou povinnosti pachatele upraveny žádným právním předpisem. V těchto situacích se zpravidla
vychází jen z obecně uznávaných zásad rozumného člověka. Zpravidla tu postačí dodržet stanovenou nebo
ve společnosti uznávanou míru potřebné opatrnosti. Víc se nežádá (Šámal, P. a kol. c.d., s. 185). Nejvyšší
správní soud se na tomto místě musí ztotožnit se závěry žalovaného i krajského soudu, že stěžovatel tuto
uznávanou míru potřebné opatrnosti nedodržel, neboť si neuspořádal své osobní poměry při doručování
tak, aby se mohl seznámit se všemi zásilkami jemu doručovanými a aby se vinou osob jemu blízkých či dalších
okolností 1 As 22/2012 - 65 „neztrácely“. Pouze vlastní přístup stěžovatele k přebírání doručených
zásilek na adresu uvedenou pro styk se správními orgány vedl k tomu, že se o rozhodnutí magistrátu
nedozvěděl. … Dle názoru Nejvyššího správního soudu je naopak nutné pro závěr, že pachatel měl a mohl vědět
o tom, že řídí bez řidičského průkazu, mít najisto postaveno, že pachateli bylo rozhodnutí ukládající tuto sankci
řádně doručeno. Právě skutečnost, že se vlivem své nedostatečné opatrnosti s tímto rozhodnutím nemohl fakticky
seznámit, ačkoli by při zachování obecně uznávané míry opatrnosti měl, může vést k závěru o nevědomé nedbalosti
při spáchání přestupku. Pro konstatování nevědomé nedbalosti však musí být splněno i subjektivní kritérium
nedbalosti, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě.
Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý
stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání
apod.) a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané. …
Toto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu prošlo i testem ústavnosti (k tomu srovnej
usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2012, zn. I. ÚS 2220/12, www.usoud.cz).
V daném případě stěžovatel pozbyl řidičské oprávnění následkem dosažení počtu
12 bodů, jimiž je hodnoceno porušování zákonných povinností (§123a zákona o silničním
provozu). Podle §123c odst. 3 zákona o silničním provozu příslušný obecní úřad při dosažení
celkového počtu 12 bodů neprodleně písemnou nebo elektronickou cestou oznámí tuto
skutečnost řidiči a vyzve jej k odevzdání řidičského průkazu nejpozději do pěti dnů. Řidič
pozbývá řidičské oprávnění uplynutím pěti pracovních dnů ode dne, v němž mu bylo toto
oznámení doručeno.
V této souvislosti nemůže Nejvyšší správní soud než přisvědčit žalovanému
v tom, že z podkladů obsažených ve správním spisu lze učinit závěr o stěžovatelově očekávání
eventuálního oznámení o dosažení 12 bodů, neboť si byl vědom vyššího počtu přestupků,
jichž se v předchozí době dopustil. Sám také uvedl, že si tohoto rizika byl vědom, a proto
se u pracovníka žalovaného osobně informoval o úředním postupu v případě dosažení 12 bodů.
K doručení oznámení a výzvy pak ovšem došlo fikcí.
I v tomto případě lze poukázat na stávající judikaturu Nejvyššího správního soudu,
který v rozsudku ze dne 3. 4. 2013, č. j. 6 As 75/2012 - 39, posuzoval doručení podle
§23 a §24 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“), byť v jiné než rozhodné
době. Dospěl k závěru, že při dodržení postupu doručování, se uplynutím úložní lhůty zásilka
považuje za doručenou. I v této věci soud vyslovil, že „pokud se vlivem své nedostatečné opatrnosti
s tímto rozhodnutím stěžovatel nemohl fakticky seznámit a o jeho obsahu nevěděl, ačkoli by při zachování obecně
uznávané míry opatrnosti měl, může právě tato skutečnost vést k závěru o nevědomé nedbalosti při spáchání
předmětného přestupku“. Dále zde poukázal na další rozhodnutí tohoto soudu, a to na rozsudek
ze dne 31. 3. 2010, č. j. 5 As 26/2009 - 67, podle něhož „splnění podmínek pro uložení doručované
písemnosti dle §23 správního řádu z roku 2004, a tudíž i pro její doručení na základě fikce
dle §24 odst. 1 téhož zákona, pokud si ji adresát ve lhůtě 10 dnů od uložení nevyzvedne, prokazuje správní
orgán obvykle tím, že založí do spisu vrácenou obálku s nevyzvednutou písemností, včetně předtištěné doručenky,
na níž je zaznamenáno a stvrzeno podpisem doručovatele, že byla tato zásilka určitého data uložena a že bylo
v místě doručování zanecháno oznámení o tomto uložení a rovněž poučení o následcích nevyzvednutí zásilky.
Jiným způsobem je třeba doručení dokazovat jen pokud takový doklad chybí. I zde byla
dovozena nevědomá nedbalost u přestupce, kterému bylo rozhodnutí, na jehož základě pozbyl
řidičské oprávnění, doručeno fikcí. Rozsudek Nejvyššího správního soudu byl i v tomto případě
akceptován Ústavním soudem (usnesení ze dne 5. 11. 2013, zn. IV. ÚS 2110/13, www.usoud.cz)
Nelze zpochybnit, že v případě, kdy by nebylo oznámení dle §123c odst. 3 zákona
o silničním provozu stěžovateli doručeno, nedošlo by k pozbytí řidičského oprávnění. Z obsahu
správního spisu však vyplývá, že toto oznámení bylo příslušným správním orgánem odesláno
prostřednictvím provozovatele poštovních služeb na adresu trvalého pobytu stěžovatele. Protože
však stěžovatel měl v době doručování předmětné písemnosti s daným provozovatelem
poštovních služeb uzavřenou smlouvu, na jejímž základě mu byla pošta přeposílána na jinou
konkrétní adresu, než je adresa jeho trvalého pobytu, tzv. dosílku, nebyl provozovatelem
poštovních služeb učiněn pokus o doručení na adrese uvedené odesílajícím správním orgánem
(stěžovatel nikterak nerozporoval existenci smlouvy o dosílání). Namísto toho byla písemnost
doručována na jinou, stěžovatelem pro dosílku uvedenou, adresu. Nastal tak stav, kdy předmětná
písemnost byla správním orgánem adresována stěžovateli v souladu s příslušnými ustanoveními
správního řádu, nebyla však doručena na adresu odesílatelem specifikovanou, tudíž stěžovatel
nebyl vyzván k vyzvednutí písemnosti na adrese svého trvalého pobytu, nýbrž byl takto vyzván
na adrese jím zřízené dosílky. K účinku disponování se zásilkou, doručované provozovatelem
poštovních služeb, jenž bylo založeno smlouvou mezi adresátem a tímto provozovatelem,
na souladnost doručení písemností se zákonnými požadavky ustanovení §24 správního řádu,
se Nejvyšší správní soud v minulosti opakovaně vyjádřil (srov. např. rozsudek zdejšího soudu
ze dne 30. 6. 2010, č. j. 1 As 10/2010 – 51, nebo též rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 8. 2013,
č. j. 8 As 106/2012 – 45).
Skutečnost, že předmětné oznámení bylo dosláno na adresu odlišnou od adresy trvalého
pobytu stěžovatele, reflektoval jak správní orgán prvního stupně, tak i žalovaný a krajský soud.
V této souvislosti je však třeba podotknout, že stěžovatel opakovaně tvrdil, že výzva k vyzvednutí
písemnosti mu nebyla zanechána na adrese jeho trvalého pobytu. To je ovšem skutečnost, která
nebyla správními orgány nikterak rozporována. Z listinných důkazů, ve správním řízení
provedených, totiž vyplývá, že pokus o doručení písemnosti byl učiněn na adrese, na kterou měly
případné písemnosti být dosílány, nikoliv na adrese stěžovatelova trvalého pobytu. Nebylo tedy
ani možno očekávat, že by o uložení písemnosti byl stěžovatel uvědoměn na adrese jeho trvalého
pobytu. Nebylo tak třeba tuto skutečnost prokazovat, a proto postupovaly správní orgány
v souladu se zákonem, pokud neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů (výslech
rodinných příslušníků) odmítly s odůvodněním poukazujícím na jejich nadbytečnost.
Nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že byl dostatečně obezřetný, pokud na adrese trvalého
pobytu činil opatření k tomu, aby rodinní příslušníci sledovali doručování zásilek. Ve vztahu
k dosílací adrese neuvedl nic podstatného, vyjma obecného tvrzení, že pošta ne vždy dodržuje
předepsaný postup při doručování zásilek.
Žalovaným i správním orgánem prvního stupně byl tudíž dostatečně zjištěn skutkový
stav, za kterého lze dospět k závěru o naplnění subjektivní stránky přestupku, tedy přítomnosti
zavinění ve formě nevědomé nedbalosti.
V daném případě je zásadní, že oznámení, jenž bylo podmínkou pro pozbytí řidičského
oprávnění ze zákona, bylo stěžovateli doručeno. Způsob doručení, resp. skutečnost, že doručeno
bylo dle §24 odst. 1 správního řádu, zde již nehraje roli. Nelze tudíž než konstatovat, že bylo-li
lze předpokládat doručování oznámení o dosažení 12 bodů, založil stěžovatel svým přístupem
k přebírání zásilek svou vědomost o možnosti doručení fikcí, a tedy mohl a měl vědět o pozbytí
řidičského oprávnění a tím se dopustil nevědomé nedbalosti i ve vztahu ke spáchanému
přestupku. Nelze rovněž pominout, že pozbytí řidičského oprávnění v důsledku dosažení
12 bodů je skutečností plynoucí ze zákona o silničním provozu, jehož znalost a dodržování
je součástí odborných znalostí každého řidiče, nehledě k tomu, že by tato znalost mohla být
označena za všeobecnou. Součástí běžné opatrnosti řidiče ve vztahu bodovému stavu
tak je i sledování počtu bodů, zejména za situace opakovaného páchání přestupků, přičemž
znalost o bodovém stavu lze získat postupem podle §123b odst. 6 (žádost o sdělení počtu bodů
podaná správnímu orgánu) nebo podle odst. 7 (na kontaktním místě státní správy). Zjištění
o hraničním počtu bodů pak s sebou nese potřebu zvýšené opatrnosti ve vztahu k přebírání
zásilek, neboť lze očekávat doručení vyrozumění o dosažení 12 bodů a výzvy k odevzdání
řidičského průkazu.
Krajský soud tedy správně posoudil otázku dostatečnosti zjištění stavu věci správními
orgány, když shledal, že v řízení o přestupku byly pochybnosti o doručení oznámení o dosažení
12 bodů dle §123c odst. 3 zákona o silničním provozu vyvráceny údaji vyplývajícími z kopie
doručenky této písemnosti, když stěžovatel pravdivost těchto údajů nezpochybňoval. Byly
prokázány i skutečnosti nasvědčující subjektivní stránce spáchaného přestupku. Námitka
nesprávného posouzení právní otázky, tak jak ji výše formuloval stěžovatel, je tudíž rovněž
nedůvodná.
Zdejší soud pak ani postupem souladným s ustanovením §104 odst. 4 s. ř. s., věty první
za středníkem, neshledal zmatečnost řízení před krajským soudem, ani vadu, která by mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Rovněž nepovažuje rozhodnutí krajského soudu
za nepřezkoumatelné, či předmětná rozhodnutí správních orgánů za nicotná. Nezbylo
pak, než kasační stížnost, jako nedůvodnou, v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s.,
zamítnout.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné
náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada
nákladů řízení o kasačních stížnostech nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. února 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu