ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.169.2014:28
sp. zn. 2 As 169/2014 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové, v právní věci žalobkyně: Teplárna
Liberec, a. s., se sídlem tř. Dr. Milady Horákové 641/34a, Liberec 1, zast. Mgr. Martinem
Pecklem, advokátem se sídlem AK Italská 27, Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad
Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
30. 9. 2013, č. j. OÚPSŘ 280/2013-330-rozh., v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne 28. 8. 2014,
č. j. 59 A 112/2013 – 94,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně jako „stěžovatelka“ domáhá přezkoumání
a zrušení shora nadepsaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka
v Liberci, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2013,
č. j. OÚPSŘ 280/2013-330-rozh. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky
a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Liberec, odboru stavebního úřadu (dále jen „stavební
úřad“) ze dne 4. 7. 2013, č. j. SURR/7130/079278/13-Hv, CJ MML 102164/13, jímž bylo
Společenství vlastníků jednotek domu 736 Legií Liberec (dále též „stavebník“) vydáno stavební
povolení na stavební úpravy pro změnu vytápění – plynové odběrné zařízení v předmětném
bytovém domě.
Krajský soud se v napadeném rozsudku ztotožnil s názorem žalovaného, že stěžovatelka
mohla jako účastník řízení úspěšně vznášet podle §114 odst. 1 stavebního zákona jen ty námitky,
kterými poukáže na přímé dotčení svých práv, tj. práv odpovídajících věcnému břemeni
za účelem přístupu ke svému rozvodovému zařízení v předmětných bytových domech,
resp. vlastnických práv. Soud odkázal také na rozsudky Nejvyššího správního soudu, které tento
závěr potvrzují.
Pokud se stěžovatelka domáhala ochrany svého vlastnického práva k soustavě zásobování
tepelnou energií v Liberci (dále jen „SZTE“), a to i ve veřejném zájmu, činila tak podle soudu
obecně. Zmiňovala pouze snížení účinnosti a provozuschopnosti SZTE, technické problémy
a případnou změnu hydraulických poměrů. V řízení před správními orgány tyto skutečnosti
rovněž nespecifikovala. Z obsahu správního spisu přitom podle krajského soudu nevyplývá,
že by právo stěžovatelky odpovídající zákonnému věcnému břemeni přístupu mělo být omezeno;
stěžovatelce ve výkonu vlastnických práv k jejímu zařízení také nic nebrání. Z žádného právního
předpisu navíc neplyne povinnost správních orgánů ve stavebním řízení zjišťovat, jak se případně
změna způsobu vytápění dotkne provozování SZTE jako celku. Otázka zhoršení
provozuschopnosti či dokonce ekonomiky provozu SZTE tak nemohla být řešena v probíhajícím
stavebním řízení a nemohla být sama o sobě ani důvodem pro odepření vydání povolení
na změnu způsobu vytápění. Stěžovatelka se proto ani před správním soudem nemůže
s úspěchem dovolávat ochrany těchto práv s odkazem na ochranu veřejného zájmu. Změna
způsobu vytápění spočívající v odpojení bytových domů od SZTE stěžovatelky a připojení
na nový zdroj tepelné energie má svůj soukromoprávní aspekt; nesouvisí s umístěním nového
zdroje vytápění, ale až s ukončením odběru tepelné energie ze SZTE v důsledku ukončení
soukromoprávního vztahu mezi stavebníkem jako odběratelem a stěžovatelkou jako dodavatelem
tepelné energie. Z uvedeného důvodu soud neprovedl stěžovatelkou předložený důkaz posudkem
týkajícím se dopadů odpojení objektů v lokalitě Liberec - Františkov, jenž se navíc týkal jiné
lokality, než ve které se nachází bytový dům, jehož se stavební úpravy týkají.
Soud nevyhověl ani námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného z důvodu
nedostatečného odůvodnění. Stěžovatelka nespecifikovala, jakými námitkami se žalovaný
nezabýval. Soud proto jen v obecné rovině konstatoval, že rozhodnutí správních orgánů
za nepřezkoumatelná nepovažuje.
Nedůvodné jsou dle soudu také námitky týkající se rozporu napadeného rozhodnutí
s §77 odst. 5 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy
v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „energetický zákon“). Soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že z Územní energetické
koncepce města Liberec ani z Krajské územní koncepce Libereckého kraje nelze dovodit
povinnost využívat v dosahu centrálního zdroje tepla (dále „CZT“), resp. SZTE, jedině tohoto
zdroje a dovodit tak právo stěžovatelky jako vlastníka soustavy SZTE na připojení předmětného
bytového domu k SZTE, tedy právo dodávat do tohoto bytového domu tepelnou energii.
Uvedený výklad odpovídá přiměřené svobodě volby systému vytápění i závěrům obsaženým
ve Stanovisku a metodice k odpojování od centralizovaného zásobování teplem Ministerstva
pro místní rozvoj z listopadu 2011.
Krajský soud neshledal ani namítaný nesoulad se zákonem č. 201/2012 Sb., o ochraně
ovzduší, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“), jenž od 1. 9. 2012
nahradil zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů, neboť
námitky týkající se porušení zájmů chráněných tímto zákonem jsou nad rámec oprávnění
stěžovatelky vznášet námitky k povolované stavbě dle §114 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební
zákon“). Vzhledem k tomu, že je stěžovatelka právnickou osobou, nemohla být zkrácena
na právu na příznivé životní prostředí. Ustanovení §3 odst. 8 zákona o ochraně ovzduší navíc
není koncipováno k ochraně SZTE stěžovatelky a nezakládá jí žádné veřejné právo zásobovat
fyzické a právnické osoby tepelnou energií, ani právo, aby jako vlastník SZTE vystupovala
k ochraně veřejných zájmů na úseku ochrany ovzduší. Stěžovatelka nemůže namítat
ani nesprávný způsob doložení nákladů na vytápění jiným způsobem než ze SZTE. Proto soud
nevyhověl návrhu na doplnění dokazování stěžovatelkou označenou listinou, která se vztahovala
ke způsobu, jakým mají být porovnávány ceny vytápění.
K námitce absence územního řízení soud konstatoval, že ji stěžovatelka nespojila
s konkrétním tvrzením o tom, jak se tento postup ze strany správních orgánů negativně dotkl
jejího právního postavení.
Soud konečně nesouhlasil ani s tím, že by postup odvolacího orgánu dle §149 odst. 4
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
nebyl podmíněn odvolacími námitkami a odvolací orgán by musel dle tohoto ustanovení
postupovat vždy, přezkoumává-li dle §89 odst. 2 správního řádu soulad prvostupňového
rozhodnutí a řízení, které jeho rozhodnutí předcházelo, se zákonem. Pokud si žalovaný
vyhodnotil, že námitky stěžovatelky týkající se závazných stanovisek dotčených orgánů státní
správy nesměřují k ochraně jejích věcných práv, nebyl povinen v odvolacím řízení postupovat
podle §149 odst. 4 správního řádu. Nezákonnosti napadeného rozhodnutí v tomto směru
se tudíž stěžovatelka nemůže úspěšně dovolávat ani ve své žalobě, protože žaloba proti
správnímu rozhodnutí podle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), je prostředkem k ochraně vlastních veřejných práv,
nikoliv nástrojem obecné kontroly zákonnosti napadeného správního rozhodnutí ze strany
soudu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) s. ř. s., tj. nesprávné posouzení právní otázky soudem, vady předcházejícího správního řízení,
pro něž měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit, a nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku.
Nesprávné posouzení právní otázky spočívá podle stěžovatelky v krajským soudem
provedeném hodnocení otázky přípustnosti námitek vznesených stěžovatelkou jako účastníkem
stavebního řízení a povinností správních orgánů se těmito námitkami řádně vypořádat.
Stěžovatelka námitkami poukazovala zejména na rozpor stavby – tj. předmětné změny způsobu
vytápění – s právními předpisy. Její námitky lze nepochybně podřadit pod námitky proti
projektové dokumentaci dle §114 odst. 1 stavebního zákona. I kdyby stěžovatelka připustila
výklad krajského soudu, že tyto námitky byly nad rámec stanovený stavebním zákonem, měly
dle jejího názoru správní orgány přesto povinnost se jimi zabývat, protože poukazovaly
na zásadní porušení zákona v souvislosti s předmětnou změnou způsobu vytápění.
Dále stěžovatelka namítla, že stavbou byla přímo dotčena její vlastnická práva
k SZTE, neboť odpojením vytápěného objektu od SZTE vzniká v systému řada problémů rázu
technického, zejména dochází ke snížení jeho provozuschopnosti z důvodu změny hydraulických
parametrů. Tento závěr vyplývá i např. ze stanoviska odboru stavebního řádu Ministerstva
pro místní rozvoj ze dne 4. 3. 2009, č. j. 36919/09 - 82, publikovaného ve Stavebně správní praxi,
příloze časopisu Urbanismus a územní rozvoj, ročník XII, č. 4/2009, a dále i z posudku
vypracovaného pro objekty v lokalitě Liberec - Františkov, kde se nachází další objekty
odpojované od SZTE. Tím, že krajský soud navržený důkaz neprovedl, zatížil řízení
před ním závažnou procesní vadou, která způsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku.
Stěžovatelka poznamenala, že m ezi povolením výstavby lokální plynové kotelny
a odpojením bytového domu od SZTE existuje přímý kauzální vztah. Neobstojí proto argument
soudu, že příčinou odpojení je ukončení soukromoprávní smlouvy mezi stěžovatelkou
a stavebníkem, neboť to je pouze formálním aktem podmíněným povolením výstavby lokální
plynové kotelny. Práva stěžovatelky nemají pouze soukromoprávní charakter i z toho důvodu,
že SZTE je podle příslušných ustanovení energetického zákona zřizována a provozována
ve veřejném zájmu. K podání žaloby za účelem ochrany veřejného zájmu přitom nejsou
oprávněna jenom občanská sdružení, jak uvádí krajský soud. Takový závěr nemá oporu
v právních předpisech, konkrétně ani v §65 odst. 2 s. ř. s.
Změna způsobu vytápění má za následek zkrácení hmotných práv stěžovatelky. Jedná
se nejen o fyzický zásah do konkrétního potrubí, nýbrž i o dopady na SZTE či její část v příslušné
lokalitě jako celek. Ve stavebním řízení byla současně zkrácena i procesní práva stěžovatelky,
neboť správní orgány se nevypořádaly s námitkami stěžovatelky s odkazem na jejich údajnou
nepřípustnost. Nesprávné je dále hodnocení krajského soudu, že povolením lokálního plynového
kotle zůstane nedotčeno věcné břemeno stěžovatelky k umístění příslušné přípojky. Po přepojení
topného systému na lokální kotel se přípojka stane naprosto nadbytečnou. Krajský
soud podle stěžovatelky nesprávně přistupuje k otázce dotčenosti SZTE v rovině čistě
soukromoprávní a zcela přehlíží, že SZTE je soustavou zřizovanou a provozovanou ve veřejném
zájmu, což se projevuje například v kontraktační povinnosti držitele licence na výrobu
nebo rozvod tepelné energie ve vztahu k odběrateli tepelné energie.
Krajský soud se nijak nevyjádřil ani k argumentaci stěžovatelky týkající se zcela zjevných
rozporů v odůvodnění rozhodnutí a jeho nesrozumitelnosti, pokud jde o posouzení vlivu změny
způsobu vytápění na provozuschopnost SZTE. Rozsudek je proto nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů.
Nezákonnost rozsudku dále stěžovatelka spatřovala v nesprávném posouzení splnění
podmínek pro odpojení od centrálního vytápění podle §16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší.
Změna způsobu vytápění může být povolena pouze tehdy, jestliže je zásobování teplem
ze SZTE pro stavebníka ekonomicky nepřijatelné. Tento závěr je potvrzen i rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2007, č. j. 1 As 16/2006 – 54, a také stanoviskem
Ministerstva pro místní rozvoj („Změna způsobu vytápění v souvislosti s odpojením soustavy zásobování
tepelnou energií – metodická pomůcka odboru stavebního řádu Ministerstva pro místní rozvoj“). Ekonomickou
nepřijatelnost zásobování teplem ze SZTE v žádném případě neprokazuje stavebníkem
předložená technická zpráva. Nezjištění skutkového stavu v řízení před správními orgány
tak představuje podstatnou vadu řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Pokud krajský
soud takový postup potvrdil, dopustil se nesprávného právního posouzení věci. Došlo
tak k upření přístupu stěžovatelky ke spravedlnosti a tím porušení jejího základního práva
dle čl. 36 odst. 2 Listiny.
Podle stěžovatelky dále krajský soud nezákonně posoudil otázku splnění podmínky
souladu předmětné změny způsobu vytápění s územní energetickou koncepcí ve smyslu
§77 odst. 5 energetického zákona. Podle územní energetické koncepce Statutárního města
Liberce pro mimocentrální oblast, kde se nachází i předmětný bytový dům, platí, že „dodávkové
teplo je třeba upřednostňovat všude v dosahu vybudované soustavy CZT. Zemní plyn lze preferovat při splnění
podmínek ekonomické a ekologické přijatelnosti v lokalitách nedostupných ze systému CZT.“ Územní
energetická koncepce tedy jednoznačně preferuje zásobování teplem ze SZTE a zásobování
na bázi zemního plynu podmiňuje nedostupností systému CZT, resp. SZTE. Krajský soud
pochybil, pokud měl za to, že územní energetická koncepce (část 3.1.1) obsahuje pouze určitá
doporučení z hlediska nakládání s energiemi a nezakládá přímo povinnost využití tepelné
energie ze SZTE. Podle stěžovatelky tak měly správní orgány posoudit a náležitě odůvodnit,
kdy a na základě jakých úvah a důkazů považují provedení předmětné stavby za souladné
s územní energetickou koncepcí.
Nesprávně byla posouzena také povinnost stavebního úřadu provést územní řízení
podle stavebního zákona. Dopady stavby na soustavu zásobování tepelnou energií totiž mohou
být komplexně a kvalifikovaně posouzeny právě v územním řízení, ve kterém mohou
jeho účastníci předkládat návrhy, vyjádření, účastnit se jednání a podobně.
Nezákonnost rozsudku tkví dle stěžovatelky dále v nesprávném posouzení
povinnosti žalovaného dbát na dodržení procesních práv stěžovatelky ve správním řízení
a na dodržování základních zásad činnosti správních orgánů. Ve stavebním řízení byla porušena
procesní práva stěžovatelky stanovená v §89 odst. 2, §149 odst. 4 a §2 odst. 1 a odst. 4,
§3 a §4 odst. 4 správního řádu. I přes upozornění na porušení většiny uvedených ustanovení
správního řádu se krajský soud s námitkami uplatněnými v žalobě nevypořádal, s výjimkou
argumentace k §149 odst. 4 správního řádu, se kterou ovšem stěžovatelka nesouhlasí.
Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil
jak rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, tak rozhodnutí správních
orgánů obou stupňů.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že on i příslušný stavební úřad
postupovali při vydání předmětných rozhodnutí v souladu se zákonem a soud zcela správně
žalobu zamítl. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatelka je zastoupena
advokátem. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl
bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Ze spisu byly zjištěny následující skutečnosti podstatné pro nyní projednávanou věc:
Stěžovatelka je vlastníkem přípojky a části soustavy zásobování tepelnou energií v Liberci
v okolí bytového domu v Liberci XIV - Ruprechtice, Legií č. p. 736/29. Dne 27. 5. 2013 podal
stavebník – Společenství vlastníků jednotek domu 736 legií Liberec žádost o vydání stavebního
povolení na stavbu odběrného plynového zařízení pro vytápění předmětného bytového domu,
dle přiložené projektové dokumentace, spočívající v umístění 2 plynových kondenzačních kotlů
a zásobníku topné vody. Po ústním jednání spojeném s ohledáním na místě konaném dne
1. 7. 2013 vydal dne 4. 7. 2013 stavební úřad dle §115 stavebního zákona stavební povolení
na stavbu „Stavební úpravy pro změnu vytápění – plynové odběrné zařízení v domě č. p - 736 v Liberci XIV,
ul. Legií“, s tím, že se jedná o instalaci 2 kondenzačních plynových kotlů do suterénu domu,
do samostatného prostoru. Stavební úřad konstatoval, že žádost o povolení stavby přezkoumal
z hledisek dle §111 stavebního zákona, projednal ji s účastníky a dotčenými orgány a zjistil,
že uskutečněním nebo užíváním nejsou ohroženy zájmy chráněné stavebním zákonem, předpisy
vydanými k jeho provedení, a zvláštními předpisy, a projektová dokumentace splňuje obecné
technické požadavky na stavby. Stavební úřad zajistil vzájemný soulad předložených
závazných stanovisek dotčených orgánů vyžadovaných zvláštními předpisy, jež konkrétně
konstatoval. K námitkám stěžovatelky nepřihlédl, neboť je posoudil jako jdoucí nad rámec
§114 odst. 1 stavebního zákona. Přesto k věci samé s ohledem na uplatněné námitky uvedl,
že stavba je v souladu s územním plánem a územní energetickou koncepcí Statutárního města
Liberec, přípustnou formou zásobení teplem v daném urbanistickém obvodu je rovněž zemní
plyn, za předpokladu splnění podmínky ekonomické efektivnosti, a ekologické přijatelnosti.
Z hlediska ochrany ovzduší bylo vydáno závazné stanovisko Magistrátu města Liberec, odboru
životního prostředí, a z projektové dokumentace vyplývá, že stěžovatelka splnila podmínku
dle §16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší. Povolením dalšího zdroje pro vytápění domu nemůže
být zařízení ani provoz SZTE dotčen. Podle stavebního úřadu nebylo třeba vydat územní
rozhodnutí, neboť se jedná o změnu dokončené stavby.
Proti rozhodnutí o vydání stavebního povolení podala stěžovatelka odvolání, v němž
zejména namítala, že se stavební úřad nevypořádal se splněním podmínek stanovených
v energetickém zákoně, v zákoně o ochraně ovzduší, a ve stavebním zákoně, a dále souladem
stavby s veřejným zájmem. Žalovaný odvolání stěžovatelky žalobou napadeným rozhodnutím
zamítl. Stavebnímu úřadu žalovaný vytkl, že neměl-li k dispozici stanovisko Krajské hygienické
stanice, měl sám posoudit stavbu z hygienického hlediska. Žalovaný v tomto směru posouzení
stavby doplnil. Zdůraznil, že účastník řízení může uplatnit jen námitky v souladu
s §114 odst. 1 stavebního zákona, proto námitky stěžovatelky, jež se přímo netýkaly jejích
vlastnických práv, byly přezkoumány jen z hlediska zákonnosti rozhodnutí. Žalovaný uzavřel,
že byl zjištěn stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a že do vlastnictví stěžovatelky
předmětnou stavbou nebude zasahováno. Zákonné podmínky pro vydání stavebního povolení
byly podle žalovaného naplněny.
Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že problematikou změny způsobu vytápění
a „odpojování“ bytových domů od SZTE se již opakovaně zabýval a nevidí důvod se od svých
dřívějších závěrů obsažených např. v rozsudcích ze dne 13. 11. 2014, č. j. 7 As 57/2014 – 38,
ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 As 134/2014 – 34, ze dne 26. 1. 2014, č. j. 1 As 129/2014 – 35, nebo
ze dne 23. 1. 2015, č. j. 9 As 67/2014 – 48, jakkoli odchýlit. I v těchto věcech se jednalo o kasační
stížnosti stěžovatelky v podstatě stejného obsahu jako nyní projednávaná kasační stížnost, pouze
ve vztahu k jiným bytovým domům.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal rozsudek krajského soudu z hlediska namítané
nepřezkoumatelnosti, neboť pouze u přezkoumatelného rozhodnutí lze zpravidla vážit
důvodnost konkrétních kasačních námitek. K otázce nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí
se již Nejvyšší správní soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75
(publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS), podle něhož za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost
lze obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud
rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl, nebo jí vyhověl, případně, jehož výrok je vnitřně rozporný.
Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Pokud jde o nepřezkoumatelnost rozhodnutí
pro nedostatek důvodů, k té se zdejší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaném pod č. 133/2004 Sb. NSS, v němž uvedl, že „[n]edostatkem
důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů
skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit
pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky
tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu
se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“ Obdobně
se Nejvyšší správní soud vyslovil i v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130
(publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS), či v rozsudku ze dne 12. 12. 2003, č. j. 2 Ads 33/2003 – 78
(publ. pod č. 523/2005 Sb. NSS). Nepřezkoumatelným judikatura shledává i rozhodnutí, v němž
krajský soud opomene přezkoumat byť jen jednu ze žalobních námitek (srov. rozsudek ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, nebo ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74).
Z judikatury zdejšího soudu však plyne též skutečnost, že „[o]vadu řízení, která by mohla mít vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], se nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok
rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo.“ (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 10. 2005, č. j. 6 Ads 57/2004 - 59).
Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřovala stěžovatelka za prvé
v tom, že krajský soud neprovedl navrhovaný důkaz – posudek k dopadům odpojení objektů
v lokalitě Liberec-Františkov, včetně jeho přílohy. V této souvislosti Nejvyšší správní soud
poznamenává, že za nepřezkoumatelný by bylo možné rozsudek považovat pouze v případě,
že by neprovedení důkazů nebylo zdůvodněno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 4. 2008, č. j. 9 Azs 15/2008 - 108). V posuzovaném případě však krajský soud zcela
jasně vysvětlil, že nedoplnil dokazování z toho důvodu, že otázka zhoršení provozuschopnosti
či dokonce ekonomiky provozu SZTE (což byla skutečnost, kterou měl navrhovaný důkaz
prokazovat) nemohla být za daného legislativního rámce řešena v probíhajícím řízení a nemohla
být sama o sobě důvodem pro odepření vydání stavebního povolení na změnu způsobu vytápění
při splnění zákonných podmínek. Dotčení práv stěžovatelky, které měl důkaz prokazovat, bylo
totiž podle krajského soudu vyvoláno jinou skutečností, a sice ukončením soukromoprávního
vztahu mezi stěžovatelkou a stavebníkem a následným zastavením dodávky tepelné energie
do předmětných bytových domů. Kromě toho, že závěr krajského soudu o neprovedení
předmětného důkazu je řádně odůvodněn, Nejvyšší správní soud jej také pokládá za věcně
správný (viz níže). Krajský soud se tedy nedopustil ani jiného pochybení tím, že dokazování
navrženou listinou neprovedl.
Za další důvod nepřezkoumatelnosti rozsudku považuje stěžovatelka nevypořádání
se s žalobními námitkami, kterými poukazovala na zjevnou nesrozumitelnost rozhodnutí
a na rozpory v argumentaci žalovaného týkající se souladu stavby s veřejným zájmem a posouzení
dopadů stavby na SZTE. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že s touto námitkou se sice krajský
soud nevypořádal výslovně, nicméně z odůvodnění napadeného rozsudku je jednoznačně
seznatelné, že krajský soud nepovažoval rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné a naopak
se se závěry žalovaného k těmto otázkám ztotožnil (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS).
Z rozsudku krajského soudu jasně vyplývá, že otázku souladu stavby s veřejným zájmem a stejně
tak její dopady na okolí nemůže stavební úřad řešit k námitce stěžovatelky, neboť taková námitka
přesahuje rámec stanovený §114 odst. 1 stavebního zákona. Danou otázku stavební úřad
hodnotil na základě závazných stanovisek dotčených orgánů, která byla předložena spolu
s žádostí o vydání stavebního povolení.
Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu nezpůsobuje ani skutečnost, že krajský
soud výslovně nereagoval na tvrzené porušení základních zásad předcházejícího správního řízení.
Stěžovatelka v podané žalobě namítala porušení §2 odst. 1 a 4, §3 a §4 odst. 4 správního řádu
pouze v obecné rovině. Svá tvrzení o porušení procesních práv konkretizovala výlučně ve vztahu
k namítanému porušení §89 a §149 odst. 4 správního řádu; s těmito řádně uplatněnými
žalobními body se krajský soud v rozsudku náležitě vypořádal. Neměl však povinnost vyjadřovat
se k porušení základních zásad správního řízení a dohledávat za stěžovatelku, zda citovaná
ustanovení nebyla porušena, neboť pouhé odkazy na právní předpis bez uvedení skutkových,
na daný případ individualizovaných, výtek, nelze považovat za žalobní námitky
(k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, publikované
pod č. 2162/2011 Sb. NSS).
Námitky stěžovatelky týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
tak v intencích citované judikatury Nejvyššího správního soudu nejsou důvodné.
Nejvyšší správní soud se dále věnoval námitce brojící proti posouzení (ne)přípustnosti
námitek vznesených stěžovatelkou jako účastníkem stavebního řízení dle §108 a násl. stavebního
zákona.
Jak vyplývá ze stavebního povolení i z dokumentace stavby, předmětem řízení byla změna
dosavadní stavby bytového domu, resp. stavební úpravy jeho části spočívající v instalaci jiného
zdroje vytápění. Na tento způsob změny vytápění dopadá §77 odst. 5 energetického zákona,
který obsahuje speciální úpravu podmínek pro povolení stavby spočívající ve změně vytápění.
Podle tohoto ustanovení může být změna způsobu vytápění „provedena pouze na základě stavebního
řízení se souhlasem orgánů ochrany životního prostředí a v souladu s územní energetickou koncepcí“.
Nejvyšší správní soud v této věci vyšel z uvedené speciální úpravy pro změnu způsobu
vytápění stanovené energetickým zákonem, dle kterého lze změnu způsobu vytápění povolit
pouze za podmínek, že:
- stavba bude povolena ve stavebním řízení;
- ke změně bude udělen souhlas orgánů ochrany životního prostředí;
- změna stavby je v souladu s územní energetickou koncepcí.
Podle první z uvedených podmínek citovaného ustanovení energetického zákona
je stavebník oprávněn provést změnu stavby, resp. stavební úpravu spočívající ve změně vytápění
jen na základě stavebního povolení vydaného ve stavebním řízení. To znamená, že žádost
o změnu stavby bylo třeba projednat postupem podle ustanovení §111 až §115 stavebního
zákona, v rámci kterého stěžovatelka mohla podle §114 odst. 1 zákona uplatňovat svá práva
účastníka řízení, která jí plynula z §109 odst. 1 písm. d) stavebního zákona (podle tohoto
ustanovení je účastníkem stavebního řízení „vlastník stavby na pozemku, na kterém má být stavba
prováděna, a ten, kdo má k tomuto pozemku nebo stavbě právo odpovídající věcnému břemenu, mohou-li být jejich
práva prováděním stavby přímo dotčena“).
Podle §114 odst. 1 stavebního zákona „[ú]častník řízení může uplatnit námitky proti projektové
dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavby nebo požadavkům dotčených orgánů, pokud je jimi přímo
dotčeno jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření nebo právo odpovídající
věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě. Účastník řízení ve svých námitkách uvede skutečnosti, které zakládají
jeho postavení jako účastníka řízení, a důvody podání námitek; k námitkám, které překračují rozsah uvedený
ve větě první, se nepřihlíží.“ Citované ustanovení tedy neopravňuje osobu v postavení účastníka řízení
podle §109 odst. 1 stavebního zákona k podání jakýchkoliv námitek, ale jen takových, které jsou
spojeny s přímým dotčením na právech zakládajících účastenství.
Stěžovatelka tedy mohla být dotčena jedině na právech k tepelnému zařízení umístěnému
v bytových domech, pokud by na tomto jejím zařízení či technologii byly činěny nějaké zásahy.
Ze stavebního povolení a z přiložené dokumentace vyplývá, že změna způsobu vytápění
spočívala v instalaci dvou plynových kotlů v samostatné místnosti, ze stavebního povolení dále
plyne, že při provádění stavby nesmí dojít k dotčení stávajícího rozvodného tepelného zařízení
SZTE ve vlastnictví stěžovatelky, přičemž plynové kondenzační kotle budou napojeny
na stávající rozvody topné vody domu a rozvody teplé vody domu až po odpojení těchto
rozvodů od rozvodného tepelného zařízení ve vlastnictví stěžovatelky. Stěžovatelce bude
umožněn po dobu stavby přístup ke všem rozvodným tepelným zařízením v domě z titulu
zákonného věcného břemene. Stěžovatelka v odvolání ani v žalobě neuváděla žádné námitky
proti projektové dokumentaci, které by se týkaly zásahu do jejího tepelného zařízení či dotčení
tohoto zařízení – přípojky ze SZTE do bytového objektu. Námitky porušení svých vlastnických
práv činila pouze v obecné rovině poukazem na problémy technického rázu mající vliv
na provozuschopnost a funkčnost celé soustavy SZTE. Podle Nejvyššího správního soudu
se však nejedná o důsledky provedení stavebního záměru, nýbrž o důsledky ukončení
soukromoprávního vztahu mezi provozovatelem SZTE (stěžovatelkou) a odběratelem
(stavebníkem). Jakkoliv je motivace stavebníka patrná a prováděná změna stavby má zřejmě vést
k ukončení smluvního vztahu se stěžovatelkou, jsou tyto skutečnosti na sobě zcela nezávislé.
Stěžovatelkou uváděné důsledky zjevně nastanou i v případě, že by byl smluvní vztah ukončen,
aniž by byl daný stavební záměr realizován. Mezi realizací stavebního záměru a problémy,
které stěžovatelka uváděla, tedy není přímý kauzální vztah. Domnívá-li se stěžovatelka, že by snad
právní úprava měla při ukončování smluvního vztahu více pamatovat na dopady na SZTE, není
to otázka, kterou by se měly zabývat stavební úřady (popř. následně správní soudy)
při posuzování povolení stavby.
V této souvislosti lze poukázat také na obdobné závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 4. 2014, č. j. 5 As 92/2013 - 51: „Namítá-li stěžovatel, že předmětná
přípojka k SZTE ztratí svým neužíváním způsobilost sloužit k vytápění, jedná se dle názoru soudu o otázku
týkající se soukromoprávního vztahu mezi stěžovatelem a stavebníkem. V této souvislosti je vhodné upozornit
na úpravu obsaženou v §77 odst. 5 věta druhá energetického zákona, dle které ‚veškeré vyvolané
jednorázové náklady na provedení těchto změn a rovněž takové náklady spojené s odpojením
od rozvodného tepelného zařízení uhradí ten, kdo změnu nebo odpojení od rozvodného
tepelného zařízení požaduje‘. V žádném případě pak nelze pouze s odkazem na možné znehodnocení části
SZTE požadovat, aby stavebník již navždy setrval ve smluvním vztahu se stěžovatelem (dodavatelem tepelné
energie).“ Podobný charakter mají také další stěžovatelkou uváděné technické obtíže, které podle
ní povedou ke zvýšení nákladů na dodávku tepla.
Krajský soud proto nepochybil, pokud ohledně tvrzených důsledků odpojení bytového
domu od SZTE neprováděl další dokazování listinami předloženými stěžovatelkou. Stěžovatelka
pro podporu svých tvrzení o problémech technického rázu předložila posudek k dopadům
odpojení objektů v lokalitě Liberec - Františkov, včetně přílohy – stanoviska k environmentálním
dopadům. Z jeho obsahu vyplývá vyčíslení ekonomických dopadů na provoz tepelné soustavy
a míra znečištění ovzduší způsobenou odpojením domů skupiny 1+2+3+4 v lokalitě Františkov.
Uvedené však nesouvisí s důvodem, pro který byla stěžovatelka účastníkem stavebního řízení.
Stěžovatelka dále namítá dotčení svého práva z věcného břemene nevyužitím přípojky
a její nadbytečností, nicméně tato námitka nesouvisí s jejím věcným právem přístupu k přípojce.
Obhospodařování této přípojky nic nebrání. Nejvyšší správní soud nepřisvědčuje kasační
námitce, že ve stavebním řízení lze vedle fyzických zásahů do soustavy projednávat i dopady
na SZTE jako celek v příslušné lokalitě. Ve stavebním řízení nejsou předmětem posuzování
žádosti o stavební povolení otázky ekonomické výhodnosti či nevýhodnosti stavby
pro stavebníka nebo jiné účastníky řízení. Námitky stěžovatelky poukazující na dotčení
SZTE jako celku, na případné (jen odhadované) zhoršení provozuschopnosti a ekonomiky
provozu SZTE z důvodů měrných teplotních a tlakových ztrát, které vyvolá nutnost přestavby
SZTE, svědčí o dopadu do ekonomické sféry stěžovatelky jako dodavatele v důsledku ztráty
jednoho z odběratelů tepelné energie. Ani v případě, že by se dopady způsobené ztrátou části
odběratelského řetězce promítly do cen ostatních odběratelů tepelné energie ze SZTE, nešlo
by o situaci vytvářející veřejný zájem, který by měl být chráněn ve stavebním řízení, nadto
stěžovatelkou jako podnikatelským subjektem. Ekonomické zájmy účastníků řízení nemohou
být předmětem posouzení ve stavebním řízení.
Stěžovatelkou uplatněné námitky o veřejném zájmu na provozuschopnosti soustavy
SZTE a udržení dosavadních nákladů nelze podřadit pod námitky proti projektové dokumentaci
stavebních úprav, neboť se týkají zcela jiné roviny zájmů. Je třeba rozlišovat na jedné straně
změnu způsobu vytápění z pohledu energetického a stavebního zákona projednávanou
ve stavebním řízení a na straně druhé soukromoprávní vztah, z něhož vyplývají důsledky
spočívající v omezení dodávek tepelné energie do předmětných bytových domů a případně
i v omezení provozu SZTE. Je zřejmé, že změna způsobu vytápění není v zájmu stěžovatelky,
neboť sníží její dosavadní odbyt tepelné energie. Tento její zájem jako soukromého subjektu
není ovšem ve stavebním řízení relevantní a neurčuje postavení stěžovatelky jako účastníka
veřejnoprávního řízení. Skutečnost, že stěžovatelka provozuje SZTE dle energetického zákona
ve veřejném zájmu [§2 odst. 2 písm. c) bod 14] a že SZTE je šetrným systémem dodávek tepelné
energie v širší oblasti pro více odběratelů, nedává stěžovatelce (jako soukromé osobě
a podnikateli s tepelnou energií) právo osobovat si oproti jiným subjektům ochranu veřejných
zájmů a oponovat stavebnímu záměru jiných soukromých osob z pozice ochránce veřejných
zájmů.
Žalovaný i krajský soud v dané věci postupovali nejen v souladu s tím, v jakém rozsahu
stavební zákon umožňuje kvalifikovaně (odvozeně od hmotných práv) uplatňovat námitky
ve stavebním řízení, ale řídili se i judikaturou Nejvyššího správního soudu. Ten se již v několika
svých rozsudcích (např. ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 108/2010 - 71 a ze dne 9. 11. 2011,
č. j. 9 As 52/2011 - 159), které se týkaly povolení stavby jiného zdroje tepla a jeho využití oproti
soustavě centrálního vytápění, vyslovil negativně k možnosti vznášet námitky, které přesahují
stavebním zákonem vymezený rámec. Na tuto judikaturu navázaly i rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 4. 2014, č. j. 5 As 82/2013 - 56 a č. j. 5 As 89/2013 - 50, jež se týkají
obdobného případu změny vytápění z vlastního plynového zdroje v jiných bytových domech
a ukončení využívání SZTE ve vlastnictví stěžovatelky. V těchto rozsudcích Nejvyšší správní
soud opětovně konstatoval, že smyslem účastenství stěžovatelky v řízení podle ustanovení
§77 odst. 5 energetického zákona má být ochrana jejích věcných práv k nemovitosti, nikoliv
ochrana jejích podnikatelských záměrů, ekonomických zájmů a dosavadních investic do SZTE,
včetně případných investic do rekonstrukce či modernizace části rozvodného tepelného zařízení.
Z kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatelka si je uvedených právních náhledů
na její postavení vědoma, nicméně má za to, že svými námitkami nepřesáhla zákonem vymezený
rámec, neboť své oprávnění dovozuje ze speciálních zákonů - z energetického zákona
a ze zákona o ochraně ovzduší. Nejvyšší správní soud se proto zabýval i tím, zda tyto zákony
nepřiznávají stěžovatelce práva uplatňovat jiné námitky, než které jí přísluší dle stavebního
zákona.
Podle ustanovení §77 odst. 5 energetického zákona je nezbytné projednat změnu
vytápění stavby ve stavebním řízení. To znamená, že energetický zákon ve své prvé
podmínce - provedení stavebního řízení - nedává stěžovatelce více práv, než má ve stavebním
řízení dle §114 odst. 1 stavebního zákona ve spojení s důvodem svého účastenství. Stěžovatelka
dále nemůže dosáhnout uplatnění svých námitek nad zákonný rozsah daný přímým dotčením
na právech ani z hlediska druhé podmínky energetického zákona, jíž je souhlas orgánů ochrany
životního prostředí. Ani v intencích otázek životního prostředí není stěžovatelka v pozici
ochránce veřejného zájmu, neboť ten hájí příslušné orgány státní správy. Stěžovatelka není
v kvalifikovaném postavení subjektu, jemuž je ochrana veřejného zájmu za určitých podmínek
založena přímo zákonem, jako je tomu u občanských sdružení chránících přírodu a krajinu.
Ochrana životního prostředí garantovaná jednotlivými zvláštními právními předpisy byla v řízení
zajištěna ve spolupráci s dotčenými správními orgány prostřednictvím souhrnného vyjádření
(stanoviska) Magistrátu města Liberec, odboru životního prostředí, ze dne 28. 6. 2013 z hlediska
ochrany jednotlivých složek životního prostředí, včetně ochrany ovzduší a závazného stanoviska
Magistrátu města Liberec, odboru životního prostředí, oddělení odpadů a ovzduší, ze dne
13. 5. 2013, jímž byl dán souhlas k umístění a povolení stacionárních zdrojů znečišťování
ovzduší – dvou plynových kondenzačních kotlů v bytovém domě Legií 736, Liberec XIV.
Konkrétními kasačními námitkami směřujícími do postupu správních orgánů v rozporu
s ustanoveními energetického zákona či zákona o ochraně ovzduší se proto Nejvyšší správní soud
nezabýval. Jak již bylo výše vysvětleno, stěžovatelka v těchto otázkách nemůže být dotčena
na svých hmotných právech, proto uvedené námitky nemohou být důvodné.
Na základě závěrů shora uvedených lze konstatovat, že krajský soud správně posoudil
otázku přípustnosti námitek stěžovatelky ve stavebním řízení. Námitka nesprávného posouzení
je tak nedůvodná.
Výše uvedené hodnocení kasačních námitek stěžovatelky ve svém výsledku zakládá
neoprávněnost její další námitky o porušení procesních předpisů a práv, která pro ni vyplývají
z §89 odst. 2 správního řádu (právo na odvolací přezkum v souladu s právními předpisy)
a §149 odst. 4 správního řádu (povinnost přezkumu závazných stanovisek nadřízeným správním
orgánem). Krajský soud ve vztahu k namítanému porušení §149 odst. 4 správního řádu správně
dovodil, že nebyla-li stěžovatelka oprávněna hájit veřejné zájmy a nesměřují-li její odvolací
námitky týkající se nezbytnosti přezkumu uvedených stanovisek nadřízeným správním orgánem
k ochraně jejích věcných práv, nestíhala žalovaného povinnost iniciovat přezkumné
řízení uvedených stanovisek. K obecné námitce stěžovatelky stran porušení základních zásad
správního řízení (§2, §3 a §4 správního řádu), je nutné zopakovat, že pouhé odkazy na právní
předpis bez uvedení skutkových, na daný případ individualizovaných výtek, nelze považovat
za řádně uplatněné kasační námitky (k tomu srov. již citované usnesení rozšířeného senátu ze dne
24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78, publikované pod č. 2162/2011 Sb. NSS).
Důvodnou pak není ani námitka, že v dané věci mělo být v souladu s §81 stavebního
zákona vedeno územní řízení.
Podle ustanovení §81 odst. 1 stavebního zákona rozhodnutí o změně vlivu užívání stavby
na území stanoví podmínky pro změnu užívání stavby, která má vliv na životní prostředí nebo
nároky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu.
Podle ustanovení §81 odst. 2 stavebního zákona rozhodnutí o změně vlivu užívání stavby
na území vyžadují takové změny v užívání stavby, pro které bylo vydáno stanovisko k posouzení
vlivů provedení záměru na životní prostředí nebo mají nové nároky na veřejnou dopravní
a technickou infrastrukturu.
Změna způsobu vytápění představuje změnu dokončené stavby, neboť vytápění stavby
je její nedílnou součástí a spolu s další technickou vybaveností zajišťuje využití stavby tak, jak byla
realizována a kolaudována. V souzené věci změna stavby naplňuje znaky stavební úpravy
podle ustanovení §2 odst. 5 písm. c) stavebního zákona, neboť jejím provedením bude
nadále zachováno její půdorysné a výškové ohraničení (nejde o nástavbu) dotčeného
bytového domu. Z důvodu povahy předmětné změny stavby, u níž by dle ustanovení
§96 odst. 2 písm. c) stavebního zákona obecně postačoval územní souhlas, ale zejména proto,
že energetický zákon v ustanovení §77 odst. 5 obsahuje zvláštní úpravu, není územní řízení
podmínkou pro povolení změny způsobu vytápění. Ochrana životního prostředí je hájena
prostřednictvím dotčených orgánů v rámci stavebního řízení (viz shora).
Stěžovatelka namítala rovněž vadu správního řízení spočívající v nedostatečném
vypořádání splnění podmínky ekonomické nepřijatelnosti zásobování teplem ze SZTE
dle §16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší. Nejvyšší správní soud především uvádí, že tato
námitka s ohledem na výše popsané meze účastnických práv stěžovatelky není na místě.
Nad rámec však Nejvyšší správní soud předesílá, že o splnění podmínky ekonomické
nepřijatelnosti dosavadního zásobování teplem ze SZTE a ekonomicky výhodnějším zásobování
teplem z vlastního zdroje stavebníka je povinen si učinit úsudek stavební úřad. Žalovaný k této
otázce uvedl, že z kalkulace ceny pro porovnání nákladů na změnu způsobu vytápění
předmětného bytového domu vyplývá, že vytápění vlastní plynovou kotelnou v domě bude
pro vlastníky bytů oproti vytápění ze SZTE ekonomicky výhodnější. Jak již bylo zdejším soudem
judikováno (např. v rozsudku ze dne 13. 11. 2014, č. j. 7 As 57/2014 – 38), ekonomickou
přijatelnost změny způsobu vytápění je nutné posuzovat z hlediska práv stavebníka, neboť vůči
jeho osobě zákon o ochraně ovzduší v ust. §16 odst. 7 stanoví benevolenci přechodu na jiný
zdroj vytápění. Energetický zákon tedy neukládá ekonomické posouzení přijatelnosti zásobování
teplem ze SZTE nebo ze stacionárního zdroje provozovateli SZTE, a proto mu ani nemůže
zakládat procesní právo účastníka řízení uplatňovat námitky proti tomu, jakým způsobem
ekonomicky přijatelnější řešení zásobování teplem prokazuje stavebník. Krajský soud tak správně
vyhodnotil, že pokud nemohly být ekonomické zájmy stěžovatelky v řízení zohledněny, nemůže
namítat ani nesprávný způsob doložení nákladů na vytápění z jiného zdroje. Ani tato námitka
proto není důvodná.
Krajský soud i žalovaný se s námitkami stěžovatelky vypořádali dostatečně.
Přezkoumatelným způsobem odůvodnili, na jakém skutkovém a právním posouzení věci založili
svá rozhodnutí. Zabývali se především přípustným rozsahem námitek, který vyvodili z postavení
stěžovatelky podle konkrétní právní úpravy.
Nejvyšší správní soud ze všech výše uvedených důvodů podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
zamítl kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch,
a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl,
že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. února 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu