ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.172.2015:31
sp. zn. 2 As 172/2015 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: A. H., proti
žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, o žalobě na
ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2015, č. j. 5 A 2/2015 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“)
domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který žalobce spatřoval v přípisu
ze dne 18. 12. 2014, č. j. MSP-1312/2014-OD-DOH/3, jímž se žalovaný vyjádřil k žalobcově
stížnosti proti postupu předsedy Nejvyššího správního soudu.
[2] Městský soud žalobce vyzval k zaplacení soudního poplatku ve výši 2000 Kč, na což
žalobce reagoval žádostí o osvobození od soudních poplatků a současně městskému soudu
zaslal vyplněný formulář „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“. Městský soud
poté žalobce vyzval, aby konkretizoval, z jakých prostředků hradí nutné výdaje, a aby v případě,
že žádá o plné osvobození od soudních poplatků, sdělil, o jaké zvlášť závažné důvody svou
žádost opírá, a existenci takových důvodů doložil. Na tuto výzvu žalobce odpověděl podáním
ze dne 23. 4. 2015, v němž zejména tvrdil, že náklady na zdravotní pojištění za něj hradí úřad
práce a to, kdo hradí ostatní nutné náklady, vyplývá z přílohy, kterou městskému soudu zaslal.
[3] Usnesením ze dne 29. 5. 2015, č. j. 5 A 2/2015 – 34 (dále jen „napadené usnesení“),
městský soud žalobci osvobození od soudních poplatků nepřiznal. V odůvodnění poukázal
na text §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), a konstatoval, že je na účastníku řízení, aby tvrdil a doložil nedostatek
prostředků, kvůli nimž nemůže poplatek zaplatit. V souzené věci však žalobce ani přes
opakovanou výzvu úplný obraz o svých majetkových poměrech neposkytnul. Žalobce neuvedl
žádné příjmy ani majetek a taktéž nevysvětlil a nedoložil, jakým způsobem získává prostředky
nezbytné pro svou obživu, také nekonkretizoval, zda a jaký majetek vlastní. Tvrzení, kterými
žalobce odůvodnil svou žádost o osvobození od soudních poplatků, nepostačovala podle
městského soudu k tomu, aby mohlo být žalobcově žádosti vyhověno. Závěrem městský soud
podotkl, že podmínky práva na odpor podle čl. 23 Listiny základních práv a svobod (dále jen
„Listina“), kterým žalobce odůvodňoval svou žádost, zjevně nebyly naplněny.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti napadenému usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž namítal, že v řízení před městským soudem nejednal zákonný soudce, nýbrž soudce
vyloučený. Stěžovatel měl za to, že se městský soud nevypořádal se všemi jeho tvrzeními
uvedenými v žádosti o osvobození od soudních poplatků, například s tvrzením: „…protože
je dlouhodobě nezaměstnaný díky svévoli soudců a státního aparátu (např. 2T 95/2008 OS Vyškov a další)
od roku 2009 a proto nemá žádný finanční příjem, ještě jednou, žádný finanční příjem“. Domníval
se, že majetkové poměry v žádosti tvrdit nemusel, neboť jasně uvedl, že z majetku nemá žádný
příjem; majetkové poměry u stěžovatele nemají na osvobození od soudních poplatků vliv
a všechny potřebné náležitosti žádosti na výzvu městského soudu doplnil. Stěžovatel taktéž trval
na tom, že doložil podklady k tvrzení, že jsou naplněny podmínky k uplatnění čl. 23 Listiny.
S projednáním kasační stížnosti bez nařízení jednání nesouhlasil.
[5] Stěžovatel současně podal podnět k zahájení kárného řízení s předsedkyní senátu
městského soudu JUDr. Evou Pechovou a soudkyněmi Mgr. Alenou Krýlovou a JUDr. Danou
Černou, neboť tyto soudkyně dle jeho názoru zneužily moc a zákony k jinému účelu,
než pro který slouží. Stěžovatel taktéž vznesl námitku podjatosti celého rozhodujícího senátu
městského soudu, což odůvodnil tím, že soudkyně tvrdily, že stěžovatel lže a uvádí soud v omyl,
neboť podmínky pro osvobození stěžovatele od soudních poplatků neshledaly.
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti.
Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl
účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), a kasační stížnost byla
podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního
poplatku za kasační stížnost, jelikož povinnost zaplatit poplatek má stěžovatel jen tehdy,
směřuje-li jeho kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu o návrhu ve věci samé
či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno s poplatkovou povinností. Ze stejného důvodu
se v nyní souzené věci neuplatní ani §105 odst. 2 s. ř. s. o povinném zastoupení advokátem
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015,
č. j. 1 As 196/2014 – 19, všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná z www.nssoud.cz). Kasační stížnost je tedy přípustná.
[8] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[9] Ve věci samé rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s. bez nařízení
jednání. Podle citovaného ustanovení nařizuje Nejvyšší správní soud jednání pouze ve dvou
případech - provádí-li dokazování nebo považuje-li to za vhodné. V projednávané věci Nejvyšší
správní soud dokazování neprováděl a neshledal ani žádné jiné důvody, pro které by bylo
vhodné jednání nařídit. Samotná žádost účastníka o nařízení jednání v souladu
s judikaturou zdejšího soudu takovým důvodem není (viz rozsudek ze dne 15. 11. 2005,
č. j. 8 Aps 1/2005 - 82, publ. pod č. 932/2006 Sb. NSS).
[10] Jádrem posuzované věci je to, zda městský soud pochybil, když stěžovateli na základě
jeho žádosti nepřiznal osvobození od soudních poplatků. Podle §36 odst. 3 s. ř. s. „[ú]častník,
který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti
osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze
výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud
k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.“ Břemeno tvrzení o nepříznivé
majetkové situaci přitom tíží výlučně žadatele. Není na soudu, aby z vlastní iniciativy vyhledával
skutečnosti, které by žádost o osvobození od soudních poměrů odůvodňovaly (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 – 50, publ.
pod č. 537/2005 Sb. NSS). Nevěrohodnost či neúplnost tvrzení stěžovatele ohledně
existence předpokladů pro osvobození od soudních poplatků vylučuje, aby bylo žádosti
vyhověno (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 26. 8. 2009, č. j. 1 As 39/2009 – 88, publ.
pod č. 1962/2010 Sb. NSS).
[11] V řízení před městským soudem stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků
dne 9. 2. 2015 a svou žádost odůvodnil tím, že je dlouhodobě nezaměstnaný díky svévoli
soudců a státního aparátu, a proto nemá žádný finanční příjem. Ve formuláři „Potvrzení
o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“, který je datován dnem 31. 7. 2014, vyplnil zcela
pouze pasáž o osobních a rodinných poměrech. Stěžovatel neuvedl žádné příjmy a tvrdil,
že nemá vyživovací povinnosti či jiné dluhy. Dále poukázal na to, že ze svého a manželčina
majetku nemá žádný příjem, aniž by tento majetek specifikoval. Údaje o výdělkových
a majetkových poměrech manželky neuvedl s tím, že „manželka se nesoudí“. Mezi jiné okolnosti,
které by mohly mít vliv na osvobození od soudních poplatků (bod X. formuláře), zařadil to,
že jedná podle čl. 23 Listiny.
[12] Dne 10. 4. 2015 městský soud vyzval žalobce, aby upřesnil, z jakých prostředků hradí
nutné výdaje (např. výdaje na stravu, ošacení, osobní hygienu, zdravotní péči, případně náklady
na zdravotní pojištění), a aby v případě, že žádá o plné osvobození od soudních poplatků, sdělil,
o jaké zvlášť závažné důvody svou žádost opírá, a existenci takových důvodů doložil
(č. l. 22 spisu městského soudu). V reakci na to žalobce ve svém podání ze dne 23. 4. 2015
uvedl, že náklady na zdravotní pojištění za něho hradí pracovní úřad a že odpověď na otázku,
kdo hradí nutné výdaje, je podrobně rozvedena v dokumentu „Žaloba proti usnesení ČR- Nejvyšší
správní soud v Brně č. j. 10As 194/2014 - 45 ze dne 9. října 2014“. Závažným důvodem pro podání
žádosti bylo podle žalobce to, že on sám jedná podle čl. 23 Listiny a že právo v České republice
selhává od podzimu 1992 a stát nemá morální ani zákonné právo žádat za nefungující službu
peníze po občanu ČSFR. Přílohou k podání ze dne 23. 4. 2015 zaslal městskému soudu kopii
„Potvrzení o době vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání“ vydaného dne 2. 10. 2014 Úřadem práce
České republiky – krajská pobočka v Brně, kopii „Potvrzení o době vedení v evidenci uchazečů
o zaměstnání a o poskytování podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci“ vydaného dne
14. 2. 2011 Úřadem práce ve Vyškově i shora zmiňovanou „žalobu“ proti usnesení Nejvyššího
správního soudu. Na základě specifikovaných podkladů dospěl městský soud k závěru, že jsou
stěžovatelova tvrzení nepostačující, a proto jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků
nevyhověl.
[13] Nejvyšší správní soud konstatuje, že podklady, jimiž stěžovatel svou žádost o osvobození
od soudních poplatků odůvodnil, jsou neaktuální. Z datace formuláře potvrzení plyne, že byl
vyplněn více než půl roku před tím, než stěžovatel podal žádost o osvobození od soudních
poplatků. Potvrzení vydaná úřady práce pak dokládají, že stěžovatel byl v době od 18. 1. 2011
do 2. 10. 2014 veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, aniž by mu byla vyplácena podpora
v nezaměstnanosti či podpora při rekvalifikaci; nelze z nich však zjistit, zda tento stav trval
i v době, kdy stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelova tvrzení,
jimiž svou žádost podložil, jsou taktéž nekonkrétní a nepodložená. V „žalobě“, na kterou
stěžovatel poukazoval, je uvedeno, že „pokud jeden z manželů není schopen hradit nezbytné náklady,
přejímá tuto povinnost druhý partner“, a současně zde stěžovatel tvrdil, že „movitý či nemovitý majetek
nebude rozprodávat pod cenou, aby získal finance na zaplacení neústavních (vyděračských) poplatků“.
Ze shora citovaného lze dovodit, že je stěžovatel vlastníkem movitých i nemovitých věcí a jeho
manželka má příjmy, z nichž hradí nezbytné náklady stěžovatele. Stěžovatel však tyto
skutečnosti nijak nekonkretizoval a blíže nedoložil. S tvrzením stěžovatele, že své majetkové
poměry tvrdit nemusel, přitom nelze souhlasit, neboť z §36 odst. 3 s. ř. s. jednoznačně plyne
povinnost žadatele náležitě doložit, že dostatečnými prostředky nedisponuje. Pouhé tvrzení
stěžovatele o jejich nedostatečnosti nepostačuje. Požaduje-li stěžovatel, aby byly jeho vlastní
náklady přeneseny na stát, musí svůj požadavek náležitě podložit. Neúplná, nekonkrétní
a neaktuální tvrzení nemohou odůvodnit výjimečné beneficium, jakým úplné osvobození
od soudního poplatku podle současné právní úpravy bezesporu je. Nejvyšší správní soud proto
přisvědčuje názoru městského soudu, podle něhož byla stěžovatelova tvrzení, kterými
odůvodnil svou žádost, zcela nepostačující. Zároveň nelze souhlasit se stěžovatelem v tom,
že se městský soud nevypořádal s jeho tvrzením o absenci příjmů, neboť i toto stěžovatelovo
tvrzení postrádá jakoukoliv bližší konkretizaci.
[14] Odůvodňoval-li stěžovatel svou žádost o osvobození od soudních poplatků tím, že jednal
podle čl. 23 Listiny, pak tento názor nemůže obstát. Využití práva na odpor lidu podle
čl. 23 Listiny přichází v úvahu pouze tehdy, pokud dochází k odstraňování demokratického
řádu lidských práv a základních svobod a zároveň je znemožněna činnost ústavních orgánů
a účinné použití zákonných prostředků (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 5. 2008, č. j. 4 Ans 9/2007 – 197, publ. pod č. 1717/2008 Sb. NSS). Podmínky předvídané
čl. 23 Listiny zjevně nejsou splněny v situaci, kdy se jednotlivec domnívá, že o jeho podání mělo
být rozhodnuto jiným způsobem nebo že zákonem stanovené soudní poplatky jsou příliš
vysoké.
[15] Nejvyšší správní soud dále podotýká, že podle §8 odst. 5 s. ř. s. musí být námitka
podjatosti uplatněna do jednoho týdne ode dne, kdy se účastník o podjatosti dozvěděl.
K později uplatněným námitkám se nepřihlíží. Stěžovatel spatřoval podjatost soudkyň
městského soudu v tom, že z odůvodnění napadeného usnesení plyne, že stěžovatel uvedl
městský soud v omyl a jeho tvrzení byla lživá. Napadené usnesení přitom bylo stěžovateli
doručeno fikcí dne 19. 6. 2015 (viz č. l. 35 spisu krajského soudu) a námitku podjatosti uplatnil
až společně s podáním kasační stížnosti dne 3. 7. 2015 (viz č. l. 18 spisu Nejvyššího správního
soudu). Námitka podjatosti nebyla vznesena v zákonné týdenní lhůtě, a proto k ní Nejvyšší
správní soud nepřihlížel. Pouze na okraj zdejší soud poznamenává, že z odůvodnění
napadeného usnesení vyplývá pouze to, že jsou stěžovatelova tvrzení neúplná, blíže
nekonkretizovaná, a tudíž nepostačují k učinění závěru o naplnění podmínek podle
§35 odst. 3 s. ř. s. K pravdivosti stěžovatelových tvrzení se městský soud nikterak nevyjadřoval.
[16] Závěrem je možné konstatovat, že stěžovatel opětovně žádá o osvobození od soudních
poplatků v soudních řízeních vedených před krajskými soudy i před zdejším soudem.
Své žádosti odůvodňuje a dokládá podobně, ne-li totožně jako v nyní souzené věci, a soudy
jej opakovaně vyrozumívají o tom, že jsou jeho tvrzení neúplná a nekonkrétní, a tudíž jeho
žádostem nemůže být vyhověno (srov. např. usnesení zdejšího soudu ze dne 29. 7. 2015,
č. j. 9 As 144/2015 – 44, ze dne 7. 7. 2015, č. j. 2 As 136/2015 – 39, nebo ze dne 1. 7. 2015,
č. j. 7 As 158/2015 – 36). Má-li stěžovatel skutečný zájem na tom, aby bylo vyhověno jeho
žádostem o osvobození od soudních poplatků, pak by měl věnovat pozornost odůvodnění
soudních rozhodnutí vydaných v jeho věcech a formulovat své žádosti dostatečně konkrétně
tak, aby si soudy mohly učinit úplný a věrohodný obraz o jeho osobních, majetkových
i výdělkových poměrech.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[17] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, a proto ji za podmínek
vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. rozsudkem zamítl.
[18] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 věta
první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch, právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti nemá. Pokud jde o procesně úspěšného
účastníka - žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením
nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu