ECLI:CZ:NSS:2015:2.AZS.197.2014:53
sp. zn. 2 Azs 197/2014 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: B. R., zast.
JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Rumunská 22/28, Praha 2, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 29. 8. 2014, č. j. OAM-183/LE-BE02-BE02-PS-2014, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2014, č. j. 44 A 54/2014
– 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Odměna advokáta JUDr. Maroše Matiaška, LL.M., se u r č u je částkou 3400 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Rozsudek krajského soudu
[1] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2014, č. j. 44 A 54/2014 - 16, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2014,
č. j. OAM-183/LE-BE02-BE02-PS-2014, jímž mu byla podle §46a odst. 1 písm. c)
a §46a odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), uložena povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců v Bělé
pod Bezdězem - Jezové až do vycestování, maximálně však do 31. 12. 2014. V žalobě stěžovatel
zejména namítal, že žalovaný nesprávně aplikoval ustanovení §46a zákona o azylu, neboť
se dostatečným způsobem nevěnoval zhodnocení toho, zda žalobce představuje nebezpečí
pro veřejný pořádek. Dostatečně nezohlednil ani individuální okolnosti života stěžovatele
a nepřihlédl ani k jeho celkové životní situaci a k současné situaci na Ukrajině.
[2] Krajský soud se v odůvodnění svého rozsudku zaměřil zejména na otázku, zda důvody
uváděné žalovaným in concreto skutečně představují nebezpečí pro veřejný pořádek. Samotná
okolnost, že se cizinec nachází na území ČR, aniž by k tomu byl oprávněn, není podle krajského
soudu bez dalšího dostatečně intenzivním narušením veřejného pořádku, žalovaný ovšem
své rozhodnutí odůvodnil nelegálním pobytem stěžovatele na území ČR a jeho délkou,
chybějícím cestovním dokladem, uložením správního vyhoštění a jeho mařením, dvojím trestním
odsouzením a neukotveností stěžovatele v ČR. S tímto hodnocením se krajský soud ztotožnil.
Žalovaný podle krajského soudu zjistil i potřebné individuální okolnosti života stěžovatele.
V tomto směru není třeba trvat na tom, aby žalovaný, pokud v rozhodnutí uvede zjištěné
skutečnosti, přičemž ty též mají oporu ve správním spise, znovu tyto okolnosti opakoval v rámci
své právní úvahy. Postačí, uvede-li, že na základě konstatovaných skutečností dospěl k určitému
právnímu závěru, podle něhož je nade vší pochybnost zřejmé, že všechny rekapitulované
skutečnosti byly podkladem pro jeho právní úvahu. Takto vystavěné odůvodnění není na závadu;
může být ve výsledku sice stručné, avšak podstatné je, že půjde o odůvodnění výstižné
a přezkoumatelné. Podle krajského soudu stěžovatel nepatří ani do skupiny tzv. privilegovaných
osob, jimž není možné povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců uložit. K námitce
nedobré situace na Ukrajině krajský soud dodal, že stěžovatel na ni v řízení před správním
orgánem neupozorňoval, a proto žalovanému nelze vytnout, že se jí nezabýval. V případě
stěžovatele nedošlo podle krajského osudu ani k porušení čl. 5 či 8 Evropské úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[3] Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, ve které uplatnil
důvody podle ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Následně doplnil kasační stížnost
o konkrétní námitky, ve kterých především uvádí, že krajský soud nesprávně interpretoval pojem
veřejného pořádku a nechal v platnosti rozhodnutí správního orgánu, které je zjevně nezákonné
a rozporné s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Podle judikatury Ústavního soudu
je nutnou podmínkou jakéhokoliv rozhodnutí zakládajícího omezení osobní svobody jednotlivce
precizní a vyčerpávající odůvodnění, avšak podle názoru stěžovatele tato podmínka nebyla v jeho
případě naplněna.
[4] Stěžovatel má za to, že je možné rozhodnout o zajištění jednotlivce, jen pokud existují
důvody domnívat se, že by žadatel mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek do budoucna,
což plyne i z logiky věci a judikatury Nejvyššího správního soudu. Žalovaný i krajský soud
se omezili výhradně na zkoumání, zda minulé jednání stěžovatele lze hodnotit jako narušení
veřejného pořádku. Nezabývali se vůbec otázkou, v čem konkrétně by mohlo nebezpečí
pro veřejný pořádek ze strany stěžovatele do budoucna spočívat. Z toho důvodu je rozsudek
krajského soudu nezákonný a pro nedostatečné odůvodnění i nepřezkoumatelný.
[5] Žalovaný ve svém rozhodnutí odůvodnil závěr, že stěžovatel by mohl svým chováním
představovat nebezpečí pro veřejný pořádek, pouze na základě jeho nelegálního pobytu
a opakovaného nevycestování a stejné odůvodnění použil i pro délku zajištění. Krajský soud
k těmto důvodům přičetl i dvojí trestní odsouzení a údajnou stěžovatelovu neukotvenost v České
republice. Otázka, zda jednotlivec v minulosti veřejný pořádek narušil, není podle názoru
stěžovatele pro hodnocení potenciality zásahu rozhodující, proto samotný fakt, že cizinec
jednorázově či opakovaně veřejný pořádek v minulosti narušil, není pro aplikaci výhrady
dostačující, pokud zároveň neznamená, že veřejný pořádek je ze strany cizince i nadále ohrožen.
[6] Nadto je stěžovatel přesvědčen, že opatření přijaté z důvodů veřejného pořádku není
v souladu se zásadou přiměřenosti. Nebyl brán ohled na stupeň jeho integrace, osobní poměry,
věk, ale hlavně délku pobytu na území. Není pravdou, že stěžovatel nemá žádné vztahy k České
republice. Žije zde od roku 1996, což v současné chvíli představuje téměř polovinu stěžovatelova
života. Uvádět, že osoba, která dobrovolně polovinu svého života tráví na určitém místě, nemá
k tomuto místu vztah, jenom z důvodů, že v současné chvíli nemá vlastní bydlení a zaměstnání,
jak vyplývá z odůvodnění, považuje stěžovatel za zavádějící a velmi chybné. Délka pobytu
stěžovatele na území České republiky nebyla při rozhodování vůbec zohledněna.
[7] Krajský soud se podle stěžovatele nevypořádal s některými námitkami v žalobě.
Stěžovatel jasně vyjádřil nesouhlas se stanoviskem správního orgánu, že by svůj nelegální pobyt
nijak neřešil, a upozornil na skutečnost, že se svou situaci snažil vyřešit. Také z rozhodnutí
správního orgánu vyplývá, že stěžovatel uvedl, že na vycestování neměl dostatek peněžních
prostředků. Krajský soud se této námitce nijak nevěnoval. Krajský soud se také nijak nevěnoval
namítaným obavám stěžovatele z návratu do země původu zapříčiněnými bezpečnostní situací.
Ačkoli se centrum nepokojů nachází převážně ve východní části Ukrajiny, stěžovatel upozorňuje
na skutečnost, že během nepokojů v Kyjevě probíhaly tyto i ve Lvově, tedy v západní části
Ukrajiny.
[8] Zdůvodnění maximální délky zajištění v rozhodnutí žalovaného je podle stěžovatele velmi
vágní. Jelikož byla délka zajištění odůvodněna pouze nelegálním pobytem a opakovaným
nevycestováním, považuje jej za nesprávné, neboť sám nelegální pobyt není důvodem
pro zajištění. Povinnost odůvodňovat uložení maximální délky zajištění vyplývá mimo jiné
z judikatury Nejvyššího správního soudu (stěžovatel cituje závěry rozsudku ze dne 5. 3. 2014,
č. j. 3 Azs 24/2013 - 42). Stěžovatel má za to, že odůvodnění délky zajištění je velmi stručné
a zkratkovité a tím pádem zcela nedostatečné, tudíž nepřezkoumatelné. Navíc je stěžovatel
přesvědčen, že správní orgán využívá maximální možnou délku zajištění ve všech případech
tzv. „přezajištění“, přičemž odůvodnění této skutečnosti je často v rozsahu jedné věty, jako
je tomu právě v případě stěžovatele. Stěžovatel je přesvědčen, že není možné, aby orgány státu
přijímaly rozhodnutí „automaticky“, naopak je potřeba, aby zásah do práv jednotlivce byl vždy
dostatečně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněn. Stávající právní úprava vzhledem
k nejasnému vztahu mezi institutem zajištění cizinců podle zákona o pobytu cizinců a povinností
setrvat v zařízení pro zajištění cizinců podle zákona o azylu neposkytuje dostatečné záruky
ohledně celkové délky faktického zajištění cizince. V současné právní úpravě není upraveno,
zda se doba předchozího zajištění cizince za účelem správního vyhoštění započítává do délky
povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců podle zákona o azylu. Také není upravena
otázka, zda se délka, po kterou je cizinec „přezajištěn“, započítává do celkové délky zajištění
v zařízení pro zajištění cizinců.
[9] Podle názoru stěžovatele je stanovení délky na 120 dnů příliš dlouhé a z následujícího
důvodu nepřípustné. Z čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod je zřejmé, že každý zásah do osobní svobody musí být podroben soudní kontrole.
Tato kontrola pak nejen musí proběhnout urychleně a v případě nezákonnosti zbavení svobody
vést k propuštění cizince, ale zároveň musí být vykonávána s určitou periodicitou (ESLP,
Chichkov v. Bulharsko, stížnost č. 38822/97, rozhodnutí ze dne 9. 1. 2003, §88 a rozsudky tam
uvedené; rozsudek ze dne 4. 9. 2012, č. j. 7 As 97/2012 - 26 č. 2780/2013 Sb. NSS). Zajištěním
stěžovatele na 120 dnů správní orgán de facto určil, že další soudní kontrola zákonnosti zajištění
v podstatě již neproběhne. Absence účinného opravného prostředku způsobuje nejen porušení
čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod., ale též nezákonnost
(neústavnost) zajištění jako takového (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 1999,
Pl. ÚS 29/98). Ustanovení §46a zákona o azylu neobsahuje žádné alternativy k zásahu do osobní
svobody, jako je tomu např. u §123b zákona o pobytu cizinců. Tato právní úprava není
podle stěžovatele v souladu se zásadou subsidiarity a ani s čl. 5 Evropské úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod. Právě skutečnost, že v tomto případě zákon o azylu nenabízí
alternativy zajištění, má podle názoru stěžovatele řádné odůvodnění délky zajištění veliký význam.
Stěžovatel trvá na tom, že délka zajištění byla stanovena nepřiměřeně dlouhá a odůvodnění bylo
nedostatečné.
[10] Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že posuzování chování cizince
v minulosti představuje jediný možný prostředek, kterým lze v takové situaci disponovat.
Požadavek stěžovatele uvést zcela konkrétně, jakého jednání proti veřejnému pořádku
se v budoucnosti může cizinec dopustit, jde nad rámec zákona. Obecná obava z toho,
že by mohlo ze strany cizince (právě vzhledem k jeho dosavadnímu jednání) dojít k ohrožení
veřejného pořádku, tak zcela ve smyslu zákona o azylu postačí k uložení povinnosti podle
§46a tohoto zákona. Ke ostížní námitce, že se žalovaný omezil pouze na skutečnost samotného
nelegálního pobytu stěžovatele, poukazuje správní orgán na vydaná rozhodnutí, ze kterých
vyplývá, že tomu tak v provedených řízeních nebylo. Správní orgán i soud posuzovaly dosavadní
jednání stěžovatele v jeho souhrnu. Celkové okolnosti, délka i konkrétní průběh pobytu
stěžovatele na území ČR jsou pak ze spisového materiálu plně seznatelné. Kasační stížnost
poukazuje konkrétně pouze na celkovou délku pobytu stěžovatele na území ČR, aniž by však
zpochybnila podstatnou skutečnost ztráty legálního pobytu stěžovatele v ČR v minulosti, jeho
následné záměrné setrvávání na území v rozporu s podmínkami stanovenými právním řádem ČR,
následně též pobyt i v rozporu s vydaným a pravomocným rozhodnutím o správním vyhoštění,
příp. snahy stěžovatele o vyhýbání se kontrole prováděné Policií ČR. K obecné námitce ohledně
tvrzené snahy stěžovatele o řešení své pobytové situace v ČR za pomoci zákonných prostředků
a její případné relevanci pro předmětné řízení však již kasační stížnosti nepřináší žádnou bližší
argumentaci či bližší skutková zjištění, která by oprávněnost a relevantnost námitky prokazovala,
argumentace stěžovatele je pouze v rovině obecného tvrzení. Taktéž ani uváděná absence
finančních prostředků nemůže nepředstavovat skutečnost, která by přijaté závěry sama o sobě
objektivně zpochybňovala. Pokud stěžovatel namítá, že se krajský soud nevěnoval namítaným
obavám stěžovatele z návratu do země jeho státní příslušnosti, uvádí k tomuto správní orgán,
že tato problematika se primárně týká vlastního řízení ve věci mezinárodní ochrany, kde jsou
posuzovány veškeré tvrzené obavy cizince z návratu do jeho vlasti z pohledu jejich důvodnosti
a možného podřazení pod taxativně stanovené důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Řízení
o udělení mezinárodní ochrany na území ČR bylo v případě stěžovatele ukončeno pravomocně
dne 7. 10. 2014, stěžovateli nebyla udělena žádná z forem mezinárodní ochrany (v současnosti
probíhá přezkumné soudní řízení, které stěžovatel vyvolal podáním žaloby).
[12] Co se týče délky uložené povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců, žalovaný
uvádí, že popsal konkrétní a plně individuální skutečnosti, které jej vedly k nutnosti uložit
stěžovateli povinnost setrvat až do vycestování. Mezi instituty zajištění cizinců podle zákona
o pobytu cizinců a uložením povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců podle zákona
o azylu nepanuje nejasný vztah, jak tvrdí stěžovatel; otázky, které si stěžovatel v kasační stížnosti
v této souvislosti klade, byly podle žalovaného judikaturou vyřešeny. K námitce porušení
čl. 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod žalovaný uvádí, že stěžovatel
tuto námitku vznesl před soudem pouze v obecné, zcela nekonkrétní podobě, bez nezbytné
právní či skutkové argumentace. Za této situace má žalovaný za to, že kasační námitka není
přípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.), neboť nebyla uplatněna již před soudem, ač v tom stěžovateli nic
nebránilo. Požadovaná periodicita soudního přezkumu je pak v případě uložení povinnosti
setrvat v zařízení pro zajištění cizinců podle žalovaného zajištěna zákonem o azylu dostatečným
způsobem. K tomu žalovaný dodává, že stěžovatel využil postup podle §46a odst. 5 zákona
o azylu a dne 24. 11. 2014 požádal o přezkoumání důvodů setrvání v zařízení pro zajištění
cizinců. Správní orgán tyto důvody přezkoumal, a shledal, že důvody, pro které bylo rozhodnutí
o uložení povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců vydáno, nadále trvají (správní
rozhodnutí ze dne 27. 11. 2014, č.j OAM-183/LE-BE02-BE02-PS2-2014, nabytí právní moci
dne 1. 12. 2014). Dne 31. 12. 2014 byl stěžovatel přemístěn do Pobytového střediska (s
povolenou propustkou na adresu H. 1306/21, P., a to od 6. 1. do 26. 2. 2015). K poukazu
stěžovatele, že §46a zákona o azylu neobsahuje žádné alternativy k zásahu do osobní svobody,
jako je tomu např. u §123b zákona o pobytu cizinců, v čemž stěžovatel opět spatřuje porušení čl.
5 uvedené úmluvy, správní orgán uvádí, že se Nejvyšší správní soud již v minulosti vyslovil k
obdobné námitce a shledal, že v režimu zákona o azylu nelze dovodit povinnost posoudit
možnost využití mírnějších donucovacích prostředků upravených v zákoně o pobytu cizinců.
Zákon o azylu případy mírnějších variant donucovacích prostředků neupravuje. To je ostatně
logické. Pokud je zcela naplněn předpoklad §46a zákona o azylu, který vymezuje podmínky pro
zajištění cizince, nepřichází použití mírnějších prostředků do úvahy, ale je namístě cizince zajistit.
Proto správní orgán nepochybil, když ve svém rozhodnutí nevedl úvahy o existenci mírnějších
donucovacích prostředků (zákonem o azylu nezakotvených).
[13] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu
s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané
kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
[15] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou,
zda je v dané věci namístě vést úvahu ve smyslu §104a s. ř. s. o přijatelnosti kasační stížnosti,
tj. zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Dospěl
k závěru, že toto ustanovení svým smyslem dopadá jen na případy, kdy se má rozhodnout
o kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany, nikoli na případ, kdy jde o řešení otázky setrvání
v přijímacím středisku cizince, který se mezinárodní ochrany, resp. zrušení správního rozhodnutí,
jímž mu mezinárodní ochrana nebyla poskytnuta, teprve žalobou u krajského soudu bude
dovolávat, případně se jí již dovolával (stejně k otázce opatrovnictví viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 Azs 11/2013 – 18). Kasační stížnost je proto v dané
věci bez nutnosti dalšího posouzení přijatelná.
[16] Skutkové okolnosti týkající se pobytu a činnosti stěžovatele na území České republiky
nejsou v dané věci sporné. Stěžovatel přicestoval do České republiky v roce 1996 za účelem
podnikání. V roce 2003 na několik dní na Ukrajině navštívil otce a do ČR se vrátil v létě 2003
s platným cestovním dokladem a vízem za účelem podnikání, od této doby z území ČR
nevycestoval a nepřetržitě zde pobývá. Od ukončení dlouhodobého pobytu pobývá na území ČR
nelegálně. Cestovní doklad mu ukradli někdy v roce 2013, krádež nahlásil a dostavil
se na ukrajinskou ambasádu s žádostí o vydání nového dokladu. Na ambasádě mu bylo sděleno,
že nový pas nedostane, že mu vydají pouze doklad náhradní k vycestování, což nechtěl. Nakonec
mu byl vydán náhradní doklad k vycestování. V současné nemá na území ČR podanou žádnou
žádost o pobyt, nemá zde stálou adresu, než byl zadržen, bydlel u kamaráda v P. Dne 26. 4. 2014
bylo stěžovateli vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění a zároveň byl zařazen do Evidence
nežádoucích osob na jeden rok. Byla mu stanovena doba k vycestování z území ČR do 30 dnů od
nabytí právní moci rozhodnutí a vystaven výjezdní příkaz s platností do 2. 6. 2014. Stěžovatel
z území ČR v době platnosti výjezdního příkazu nevycestoval, dále zde pobýval bez platného
dokladu a víz. Žalobce byl také dvakrát odsouzen pro spáchání trestných činů dle §171 odst. 1
písm. c) zák. č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dle tehdy účinné právní normy) a §247 odst. 1
písm. b) a odst. 2 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dle tehdy účinné právní normy).
[17] Dne 22. 8. 2014 kontrolovala žalobce policejní hlídka, protože se choval nervózně
a před hlídkou chtěl ujet na kole. Při kontrole bylo zjištěno, že u sebe nemá žádný doklad a nemá
na území ČR povolen pobyt. Protože stěžovatel pobýval na území ČR od 3. 6. 2014 bez platného
víza, byl zajištěn a následně umístěn do ZZC. Při sepisování žádosti o udělení mezinárodní
ochrany dne 28. 8. 2014 stěžovatel objasnil, že v ČR žije i jeho manželka, ale že od doby, kdy byl
vzat do vazby v roce 2012, o ní nemá žádné zprávy, neviděl ji a není s ní v kontaktu. Na území
ČR nemá rodinné, soukromé a kulturní či sociální vazby, které by byly jeho zajištěním zasaženy.
[18] Podle §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu ministerstvo rozhodne o povinnosti žadatele
o udělení mezinárodní ochrany setrvat v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců
až do vycestování, maximálně však po dobu 120 dní, jestliže by žadatel mohl představovat
nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek, není-li takový postup v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky.
[19] Z důvodové zprávy (k bodu 42 sněmovního tisku č. 191) vyplývá, že výše uvedené
ustanovení bylo přijato s cílem zamezit zneužívání řízení o mezinárodní ochraně pro nelegální
migraci či jiné nelegální aktivity. Řízení o udělení mezinárodní ochrany již z podstaty slouží
k tomu, aby bylo zjištěno, zda žadatel potřebuje ochranu České republiky, anebo nikoli. Již sama
existence řízení presumuje, že ne všichni žadatelé ochranu získají, že ne všichni žadatelé mají
důvody, pro které lze ochranu udělit – a toto vše je zjišťováno v průběhu řízení.
[20] Z odůvodnění napadeného rozsudku logicky a srozumitelně vyplývá, že jednání
stěžovatele představuje nebezpečí pro veřejný pořádek České republiky. Tento závěr krajský soud
učinil v souladu s žalovaným na základě zjištění, že stěžovatel pobýval na území České republiky
neoprávněně, nerespektoval tuzemské právní normy o pobytu cizinců ani žádné ze správních
rozhodnutí o vyhoštění, přičemž svévolně opouštěl zajišťovací zařízení. Napadený rozsudek dále
obsahuje odkazy na správná ustanovení příslušných právních předpisů, podle nichž bylo
rozhodováno, a není nikterak vnitřně rozporný. Naopak je vystaven na logických argumentech
a konkrétních skutkových zjištěních a je z něj na první pohled zřejmé, jak bylo v posuzovaném
případě stěžovatele rozhodnuto. Nejvyšší správní soud se s ohledem na výše uvedené neztotožnil
s námitkou stěžovatele, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro jeho nesrozumitelnost.
[21] Výklad pojmu „veřejný pořádek“ použitého v kontextu §46a odst. 1 písm. c) zákona
o azylu náleží primárně judikatuře soudů rozhodujících ve správním soudnictví. Při výkladu
a následné aplikaci tohoto ustanovení je třeba brát v úvahu jeho smysl a účel, ale i okolnosti jeho
vzniku a původu, přičemž musí být též respektovány závazky vyplývající pro Českou republiku
z mezinárodního i unijního práva. K výkladu pojmu „veřejný pořádek“ ve smyslu citovaného
ustanovení lze odkázat především na rozsáhlé odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 9. 2013, č. j. 5 Azs 13/2013 - 30. V tomto rozsudku vztáhl zdejší soud závěry
rozšířeného senátu i na kontext citovaného ustanovení a dospěl k následujícím závěrům:
„Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se v usnesení ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 – 151,
publikovaném pod č. 2420/2011 Sb. NSS, zabýval výkladem pojmu narušení veřejného pořádku ve smyslu
§119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Právě v tomto usnesení konstatoval, že „při výkladu pojmů
„veřejný pořádek“, resp. „závažné narušení veřejného pořádku“ pro účely výkladu ustanovení cizineckého zákona,
je třeba brát v úvahu nejen účel daného právního předpisu, ale také kontext samotného ustanovení. Závěry o tom,
jaké konkrétní jednání je závažným narušením veřejného pořádku, učiněné ve vztahu k určitému ustanovení,
pak nelze bez dalšího přebírat při výkladu ustanovení jiných, nýbrž je potřeba přihlížet ke specifickým okolnostem
vzniku, původu a účelu ustanovení, stejně jako je třeba pak dané ustanovení přiměřeným způsobem vyložit rovněž
ve vztahu k individuálním okolnostem jednotlivých případů“. Tento závěr lze přenést i na nyní posuzovanou věc,
neboť i v daném případě platí, že při výkladu §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu musí být zohledněno nejen
znění tohoto ustanovení, ale, jak již bylo uvedeno, též jeho smysl a účel i okolnosti jeho vzniku a původu. (…)
S ohledem na uvedené lze konstatovat, že stávající judikatura Soudního dvora a Nejvyššího správního soudu
poskytuje dostatečné vodítko k vymezení rozsahu pojmu veřejný pořádek ve smyslu §46a odst. 1 písm. c) zákona
o azylu. Východiskem je zde stejně jako v případě výkladu §119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců
obecný test použití výhrady veřejného pořádku v oblasti volného pohybu osob a imigračního a azylového práva
zformulovaný Soudním dvorem. Obě tato ustanovení jsou výsledkem transpozice směrnic EU a sledují obdobný
účel, kterým je ochrana základních zájmů společnosti, a to do budoucnosti. Proto za situace, kdy zákon o azylu
ani relevantní předpisy unijního práva dosud neurčují konkrétní okolnosti, jež mohou založit důvodné podezření,
že by mohl žadatel představovat nebezpečí pro veřejný pořádek [ostatně rovněž již citovaný čl. 8 odst. 3 písm. e)
nové přijímací směrnice přebírá tento důvod pro zajištění žadatele o mezinárodní ochranu v jeho obecné formulaci
„z důvodu ochrany veřejného pořádku“], není žádný důvod, proč závěry vyslovené rozšířeným senátem nevztáhnout
i na §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu. To tedy znamená, že za nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu
§46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu je třeba považovat pouze hrozbu takového jednání, které bude představovat
skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, přičemž je nutno
zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci.“
[22] Z tohoto právního názoru vycházel Nejvyšší správní soud i v nyní posuzované věci.
Krajský soud vzhledem k okolnostem dosavadního pobytu stěžovatele na území ČR usoudil,
že u stěžovatele existovala důvodná domněnka, že bude představovat nebezpečí pro veřejný
pořádek, protože stěžovatel závažně a opakovaně nerespektoval právní předpisy ČR
ani rozhodnutí o správním vyhoštění, tudíž soustavně porušoval veřejný pořádek.
[23] V rozsudku ze dne 12. února 2014, č. j. 3 Azs 19/2013 - 44, zdejší soud citované závěry
doplnil, když uvedl, že „aby bylo možné jednání cizince považovat za nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu
§46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu, musí jít o jednání určité intenzity. Pouhé nedodržení právního předpisu
jistě není samo o sobě skutečným, aktuálním a dostatečně závažným ohrožením některého ze základních zájmů
společnosti. Per argumentum ad absurdum by bylo možno dovést výklad krajského soudu k závěru, že aplikace
předmětného institutu zajištění ve smyslu ustanovení §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu je možná vždy, pokud
se cizinec dopustí jakéhokoliv porušení právních předpisů České republiky, kupř. přejde silnici na červený světelný
signál „Stůj“, apod. Takto ovšem účel předmětného ustanovení vnímat nelze.“ V této věci vytkl zdejší soud
krajskému soudu, že nesprávně vyložil pojem veřejný pořádek v kontextu
§46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu, neboť tento pojem nekvalifikoval za použití skutkového
stavu zjištěného ze správního spisu. Přitom právě konkrétní okolnosti jednání cizince jsou
pro posouzení podmínek aplikace §46a odst. 1 písm. c) rozhodující.
[24] Co se týče námitky stěžovatele, že nebezpečí pro veřejný pořádek musí ze strany cizince
existovat do budoucna, pak tento aspekt je nepochybně znakem skutečné, aktuální a dostatečně
závažné hrozby. Ze zákonných ustanovení a jejich výkladu, jak byl citován výše, plyne především
požadavek zohlednit a uvést všechny skutečnosti, které mají na rozhodnutí žalovaného
při posuzování existence takové hrozby vliv. Jak uvedl již zdejší soud v rozsudku ze dne
18. 12. 2014, č. j. 1 Azs 213/2014 – 34, toto posuzování probíhá na půdorysu dosavadního
chování cizince - „správní orgány z povahy věci činí úvahu o reálně hrozbě narušení veřejného pořádku
na základě dosavadního chování cizince“. Rozhodnutí žalovaného ani rozsudek krajského soudu
tak nejsou nezákonné pro nedostatek důvodů proto, že v nich není dostatečně zhodnoceno
nebezpečí chování stěžovatele do budoucna.
[25] Stěžovateli lze rovněž přisvědčit, že skutečným, aktuálním a závažným ohrožením
některého ze základních zájmů společnosti není samotný nelegální vstup či nelegální pobyt
na území ČR. K tomu lze odkázat na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 12. 2013, č. j. 5 Azs 17/2013 - 22, rozsudku ze dne 5. 2. 2014, č. j. 1 Azs 21/2013 - 50, nebo
rozsudku ze dne 27. 2. 2014, č. j. 6 Azs 19/2013 - 47: „Závěr ministerstva o nebezpečí pro veřejný
pořádek tedy vychází jen ze značně kusé úvahy, že stěžovatel na území České republiky pobýval nelegálně
a existují důvodné pochybnosti o jeho dobrovolném vycestování. V čem ministerstvo spatřovalo „skutečné, aktuální
a dostatečně závažné ohrožení základních zájmů společnosti“, resp. „jakých zájmů“, však již z jeho odůvodnění
zřejmé není. V případě stěžovatele, na rozdíl od věci posuzované rozšířeným senátem, sice nelze z obsahu spisů
explicitně dovodit, že by se jednalo o rodinného příslušníka občana EU, resp. rodinného příslušníka občana České
republiky, ale to nic nemění na povinnosti správního orgánu zohlednit při svém rozhodování rovněž individuální
okolnosti života stěžovatele a přihlédnout také k jeho celkové životní situaci.“
[26] Pokud ovšem stěžovatel namítá, že žalovaný postavil závěry svého rozhodnutí toliko
na základě nelegálního pobytu stěžovatele v ČR a jeho opakovaného nevycestování, nelze tomu
přisvědčit. Z rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že ohrožení veřejného pořádku shledal rovněž
v trestné činnosti stěžovatele, který byl pravomocně odsouzen za trestné činy krádeže, řízení
motorového vozidla bez řidičského oprávnění a maření výkonu úředního rozhodnutí. Postup,
kdy žalovaný využil informace zjištěné v předchozím řízení, není pochybením. Tento závěr
ostatně zaujal zdejší soud ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 Azs 24/2013 - 42, kde uvedl,
že „v postupu, kdy žalovaný využil informace o stěžovateli z předchozích řízení, neshledal pochybení. Vzhledem
k tomu, že zákon o azylu nekonkretizuje způsob, jakým má ministerstvo zjišťovat splnění podmínek pro uložení
povinnosti podle §46a odst. 1 písm. c), lze dovodit, že tyto skutečnosti ministerstvo zjišťuje především ze spisů
žadatele a informací od Policie ČR. Převzetí skutkových zjištění z předchozího řízení o zajištění do rozhodnutí
o povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců proto není nedostatkem tohoto rozhodnutí za předpokladu,
že tato skutková zjištění umožňují dostačujícím způsobem posoudit, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci
§46a odst. 1 písm. c) zákon o azylu, včetně posouzení otázky, zda cizinec nespadá do chráněné skupiny osob,
na které nelze tuto povinnost aplikovat.“ K vydání rozhodnutí dle §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu
postačují již samotné důvodné obavy, že by cizinec mohl představovat nebezpečí pro veřejný
pořádek. V nyní projednávaném případě však žalovaný uvedeným rozhodnutím reagoval
na existenci konkrétních jednání v minulosti, která ve svém souhrnu představovala skutečné,
aktuální a dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku, zejména zájmu společnosti
na respektování a výkonu pravomocně uložených trestů v trestním řízení a respekt k právnímu
řádu a pobytovým právním předpisům České republiky. Zároveň povaha těchto jednání
v kontextu konkrétní životní situace stěžovatele naznačovala, že se s nikoli malou měrou
pravděpodobnosti mohou u něho opakovat i v budoucnu. Z rozhodnutí žalovaného tedy jasně
plyne, jaké konkrétní a specifické okolnosti byly důvodem vydaného rozhodnutí. Námitka
žalobce namítající nedostatečné odůvodnění proto neobstojí, což lze přenést i na závěry
krajského soudu, který se s hodnocením skutkových okolností ztotožnil se žalovaným. Stěžovatel
přitom ani v kasační stížnosti nerozporuje, že by zjištěné informace, ze kterých žalovaný
vycházel, byly nesprávné.
[27] Co se týče uložené délky setrvání v zařízení pro zajištění cizinců, lze prvně obecně uvést,
že při porovnání s podobným institutem, kterým je zajištění cizince za účelem správního
vyhoštění (§124 zákona o pobytu cizinců), nelze přehlédnout, že zákonodárce v zákoně o pobytu
cizinců přímo stanovuje kriteria, na základě kterých má být stanovena doba trvání zajištění
(„policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané
složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění“), přičemž doba zajištění nesmí překročit
180 dnů. Otázku odůvodnění stanovení doby zajištění podle tohoto institutu pak vykládá
judikatura tak, že „vedlejší ustanovení výroku rozhodnutí o zajištění cizince za účelem jeho vyhoštění, jímž
se stanoví doba trvání zajištění (§124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky), musí být řádně odůvodněno ve smyslu §68 odst. 3 správního řádu z roku 2004, aby bylo možné
přezkoumat, zda správní orgán nezneužil správní uvážení či nepřekročil jeho meze“ (podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011 - 79). V odůvodnění
citovaného rozsudku se dále uvádí, že „(…) řádně odůvodněny musí být všechny části výroku správního
rozhodnutí, tj. i jeho vedlejší ustanovení. Tím spíše tehdy, jestliže stanovení doby trvání zajištění je ovládáno
správním uvážením, při jehož výkonu se bere v úvahu zejména předpokládaná složitost přípravy výkonu správního
vyhoštění (§124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců), ale rovněž další meze vlastní pro výkon veřejné moci v právním
státě, jako je zákaz libovůle, zákaz diskriminace, příkaz zachovávat lidskou důstojnost, respekt principu
proporcionality a rovnosti atd. (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 3. 2005,
č. j. 6 A 25/2002 - 42, publ. pod č. 906/2006 Sb. NSS; všechna zde cit. rozhodnutí NSS jsou přístupná
na www.nssoud.cz). Výkon správního uvážení musí nalézt odraz v odůvodnění rozhodnutí, aby mohl soud
přezkoumat, zda správní orgán správního uvážení nezneužil, či nepřekročil jeho meze (viz rozsudek NSS ze dne
22. 9. 2004, č. j. 2 As 19/2004 – 92, publ. pod č. 430/2005 Sb. NSS, srov. též rozsudek NSS ze dne
30. 11. 2004, č. j. 3 As 24/2004 – 79)“.
[28] Ačkoliv účelem ustanovení §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu není, tak jako v případě
zajištění za účelem správního vyhoštění, zajistit výkon vyhoštění, závěry judikatury o nezbytnosti
odůvodnění stanovení délky zajištění lze analogicky vztáhnout i na rozhodování o povinnosti
setrvat v zařízení pro zajištění cizinců podle tohoto ustanovení. Správní orgán musí proto
odůvodnit rozhodnutí o délce uložené povinnosti, a to o to pečlivěji, pokud se rozhodne uložit
zákonné maximum. Požadavek na odůvodnění délky této povinnosti je možné dovodit i z toho,
že se jedná o zásah do osobní svobody jednotlivce a musí být zaručen jeho soulad
s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Jak uvádí Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne
17. 9. 2013, č. j. 5 Azs 13/2013 – 30, „Dosavadní judikatura Evropského soudu pro lidská práva týkající
se omezení svobody žadatelů o mezinárodní ochranu v ČR potvrzuje, že se na taková omezení svobody vztahuje
čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy (viz rozsudek ESLP ze dne 25. 10. 2012, Buishvili vs. ČR, stížnost
č. 30241/11, §49; rozsudek ESLP ze dne 27. 11. 2008, Rashed vs. ČR, stížnost č. 298/07, §70).
Byť se Evropský soud pro lidská práva v uvedených případech zabýval rozhodnutím o nepovolení vstupu žadatele
na území ČR, resp. podle předchozí právní úpravy faktickým umístěním žadatele do přijímacího střediska
na mezinárodním letišti podle §73 zákona o azylu, je Nejvyšší správní soud přesvědčen o tom, že tyto závěry lze
vztáhnout i na rozhodnutí o povinnosti žadatele setrvat v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění
cizinců podle §46a zákona o pobytu cizinců.“ Z judikatury ESLP plyne, že doba trvání zbavení
svobody nesmí přesáhnout přiměřenou lhůtu nezbytnou pro dosažení sledovaného cíle (rozsudek
ESLP ze dne 27. 11. 2008, Rashed vs. ČR, stížnost č. 298/07, bod 68, rozhodnutí velkého senátu
ESLP ze dne 29. 1. 2008 ve věci Saadi proti Velké Británii, stížnost č. 13229/03, bod 79,
http://echr.coe.int; srovnej také Krnec, J. Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva
o lidských právech. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 496).
[29] Vzhledem k výše uvedenému musí být z rozhodnutí správního orgánu zřejmé, z jakého
důvodu se rozhodne uložit dobu povinnosti podle §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu v délce
120 dnů, která představuje zákonný limit. Kritériem přiměřenosti opatření a rovněž tak i uložené
doby setrvání v zajišťovacím zařízení může být pochopitelně závažnost jednání cizince.
Například v rozsudku ze dne 19. 2. 2014, č. j. 3 Azs 25/2013 - 39, zdejší soud posoudil jako
odůvodněný závěr žalovaného, že „z chování žalobce lze dovodit jeho neochotu dlouhodobě respektovat
základní pravidla vyjádřená v zákonech České republiky, a že skutečně existuje důvodná obava, že v dosavadním
chování bude pokračovat a že v důsledku toho dojde v budoucnu k narušení veřejného pořádku. Po zvážení
intenzity porušování zákona ze strany žalobce je pak zřejmé, že přijaté opatření splňovalo kriteria přiměřenosti.“
A v rozsudku ze dne 21. 5. 2014, č. j. 6 Azs 33/2014 - 45, zdejší soud uvedl následující:
„V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný poukázal na konkrétní a specifické okolnosti daného případu,
na základě kterých rozhodl o povinnosti žalobce setrvat v zařízení pro zajištění cizinců, a vzhledem ke všem těmto
uvedeným okolnostem (včetně absence platných dokladů, jež je třeba nejprve obstarat) dospěl k závěru o nutnosti
vyslovit povinnost setrvat zařízení pro zajištění cizinců v maximální možné zákonné délce. Stanovená délka
povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců není odůvodněna toliko závěrečnou větou odůvodnění napadeného
rozhodnutí, nýbrž specifickými skutkovými okolnostmi uvedenými v celém odůvodnění napadeného rozsudku
(arg. „vzhledem k výše uvedenému“). Nejvyšší správní soud proto nemá žádnou pochybnost o tom, že stanovená,
byť podle zákona maximální délka povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců odpovídá též požadavkům
subsidiarity a přiměřenosti, jaké na zásah do práva na osobní svobodu klade čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy
(srov. rozsudek ESLP ze dne 27. Listopadu 2008 Rashed proti České republice, stížnost č. 298/07, bod 68;
rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. ledna 2008 ve věci Saadi proti Velké Británii, stížnost
č. 13229/03, bod 79).“
[30] V posuzované věci žalovaný odůvodnil stanovenou dobu zajištění právě s ohledem
na nebezpečí, které stěžovatel představuje pro veřejný pořádek, a také z důvodu, že nečinil žádné
kroky k legalizaci svého pobytu v České republice. Tento závěr, jakkoliv je stručný, není
nepřezkoumatelný. Přestože stěžovatel uvádí, že měl zájem svoji situaci řešit, neuvádí žádná
zásadní tvrzení, která by byla s úvahami žalovaného v rozporu. Individuální situaci stěžovatele,
která spočívá v nedostatku peněz k vycestování a v obavách ze situace na Ukrajině, nepovažuje
zdejší soud za natolik závažnou, aby odůvodňovala nestandardně benevolentní přístup k jeho
osobě. Jak navíc bylo již uvedeno, podle žalovaného nespočívá nebezpečí stěžovatele pro veřejný
pořádek pouze v jeho nelegálním pobytu, ale také v jeho opakované trestné činnosti. Ve vztahu
k té stěžovatel zůstal v žalobě i v kasační stížnosti argumentačně netečný. Stanovená délka
uložené povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců se proto nejeví jako nepřiměřená.
[31] Nelze samozřejmě pominout, že uložením povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění
cizinců dochází k výraznému zásahu do práv žadatele o udělení mezinárodní ochrany, k omezení
jeho osobní svobody (detenci), a to až po dobu 120 dní. Proto je v ust. §46a odst. 5 zákona
o azylu upravena povinnost ministerstva zkoumat po dobu platnosti rozhodnutí o povinnosti
setrvat v přijímacím středisku, zda důvody vydání tohoto rozhodnutí trvají. Periodicita soudního
přezkumu je v případě uložení povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců zákonem o azylu
zajištěna dostatečným způsobem. Výše uvedené povinnost ministerstva nadto není výhradě
pasivní povahy, jak vyplývá i z judikatury zdejšího soudu (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 7 Azs 19/2013 - 38).
[32] Co se týče námitky nejasného vztahu institutu zajištění cizinců podle zákona o pobytu
cizinců a povinnosti podle §46a odst. 1 zákona o azylu, pak ani tato nemůže být důvodná.
Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací činnosti již dostatečně vyjasnil základní východiska
institutu uložení setrvání v zajišťovacím řízení, přičemž se věnoval i výpočtu jednotlivých dob
zajištění. Odkázat lze zejména na závěry již citovaného rozsudku ze dne 5. 3. 2014,
č. j. 3 Azs 24/2013 - 42, ve kterém zdejší soud dospěl k závěru, že „(p)odle čl. 15 odst. 5 věty druhé
návratové směrnice platí, že ?Každý členský stát stanoví omezenou dobu trvání zajištění, jež nesmí přesáhnout
dobu šesti měsíců.? Podle §125 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců, doba zajištění nesmí překročit
180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody. Zákon o pobytu cizinců umožňuje v určitých
výjimečných případech (cizinec zmařil výkon správního vyhoštění, nebo uvádí nepravdivé údaje, které jsou nezbytné
pro zajištění náhradního cestovního dokladu) prodloužit zajištění cizince i nad dobu 180 dnů, viz ustanovení
§125 odst. 2 a 3 zákona o pobytu cizinců, v souladu s návratovou směrnicí, která umožňuje toto prodloužení
zajištění v čl. 15 odst. 6. I tady je však stanovený limit, přičemž celková doba trvání zajištění v tom případě nesmí
v souhrnu překročit 545 dnů. Maximální doba zajištění je stanovena kvůli tomu, že se jedná o zásah do osobní
svobody jednotlivce, který musí být určitým způsobem limitován. Vzhledem k tomu, že v případě rozhodnutí
o povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců se jedná svou podstatou o „přezajištění“ - cizinec prakticky
přechází z režimu zákona o pobytu cizinců do režimu zákona o azylu bez toho, že by reálně opustil zařízení
pro zajištění, bylo by v rozporu s výše uvedenými mezinárodními závazky, pokud by se mohla maximální doba
zajištění tímto způsobem prodlužovat a překračovat tak povolené limity. Z výše uvedených důvodů se Nejvyšší
správní soud neztotožňuje se závěry krajského soudu, že z důvodu „mnohých variant“ není možné v zákoně
stanovit obecnou maximální délku doby zajištění. Naopak, maximální délku zajištění v režimu podle zákona
o pobytu cizinců stanovuje jednak návratová směrnice, stejně tak jako tuto délku implementoval samotný zákon
o pobytu cizinců. Vzhledem k tomu, že povinnost cizince setrvat v zařízení pro zajištění cizinců v režimu zákona
o azylu je ve své podstatě taky jeho zajištěním, nelze takto zásadní zásah do osobní svobody jednotlivce
prodlužovat tím, že se cizinec bude „přezajišťován“ v režimech různých zákonů na dobu delší, než je maximální
celková doba zajištění cizince. Proto se doba, po kterou je cizinec povinen setrvat v zařízení pro zajištění cizinců
či v přijímacím zařízení podle §46a zákona o azylu započítává do celkové doby zajištění, která nesmí
(za běžných okolností) přesáhnout 180 dnů.“
[33] V nyní projednávaném případě bylo omezení osobní svobody stěžovatele podle
§46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu logickým důsledkem událostí, které tomuto rozhodnutí
předcházely. V tomto kontextu Nejvyšší správní soud zejména opět připomíná povahu jednání
stěžovatele. Pokud stěžovatel namítá, že se krajský soud nevěnoval namítaným obavám
stěžovatele z návratu do země jeho státní příslušnosti, pak k tomuto krajský soud správně uvedl,
že tyto okolnosti stěžovatel v řízení před žalovaným nijak neakcentoval, takže žalovanému nelze
vytknout, že se jimi nezabýval. Lze dodat, že obavy z návratu do země původu nejsou s to přímo
vyloučit uložení povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců; mohou být vzaty v potaz
při posuzování chování cizince, ve kterém správní orgán shledává nebezpečí pro veřejný pořádek,
a to zejména ve vztahu k důvodům nelegálního pobytu na území České republiky. Pochopitelně
nemohou odůvodnit páchání trestné nebo jinak závažné činnosti. Problematika situace v zemi
původu je pak především otázkou řízení ve věci mezinárodní ochrany. Vzhledem k tomu,
že předmětem nynějšího řízení bylo pouze rozhodnutí o povinnosti setrvat v přijímacím zařízení,
není na místě zabývat se dalšími skutkovými důvody spojenými s nemožností stěžovatele
vycestovat nad míru splnění podmínek aplikace §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu.
[34] Jako nedůvodnou posoudil zdejší soud i námitku, že nebyla při rozhodování zohledněna
délka pobytu stěžovatele na území České republiky. Žalovaný i krajský soud vycházeli z výše
uvedeného skutkového stavu, z něhož je doba pobytu stěžovatele na území České republiky
zřejmá. Neshledali však samotnou délku pobytu natolik relevantní ve vztahu
k §46a odst. 1 písm c) zákona o azylu, aby se jí museli výslovně zabývat. Takový postup není
chybný, neboť samotný pobyt na území nesvědčí o konkrétních vazbách ke státu, pokud se nijak
výrazněji neprojevil. Podobně nehraje velkou roli každá sociální interakce, do které stěžovatel
vstupoval, pokud nepřekročila určitou mez, aby bylo nutné ji zohlednit. V tomto směru bylo
především podstatné, že stěžovatel nemá na území ČR adresu, zdržuje se v P. na různých
místech, bydlí u kamarádů nebo na ubytovně dle finančních možností, na území ČR nesdílí
společnou domácnost s občanem Evropské unie a nemá zde ani bližší vazby k osobám české
státní příslušnosti, na území ČR se nenacházejí ani osoby, ke kterým by měl stěžovatel vyživovací
povinnost. V České republice se sice nachází manželka stěžovatele, kontakt s ní ovšem stěžovatel
neudržuje. Rovněž ohledně této námitky platí, že stěžovatel nijak neupřesnil, jaké vazby
nad rámec jeho pobytu v České republice bylo nutno zohlednit.
[35] Lze uzavřít, že napadený rozsudek krajského soudu netrpí vytýkanými vadami. Krajský
soud řádně posoudil podmínky rozhodnutí o povinnosti setrvat v přijímacím zařízení.
IV. Závěr a náklady řízení
[36] Z výše uvedeného vyplývá, že kasační stížnost není důvodná. Proto Nejvyšší správní soud
kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Učinil tak postupem podle
ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud
zpravidla bez jednání.
[37] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalovanému žádné náklady s tímto
řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže Nejvyšší správní soud rozhodl,
že žalovanému, který by jako procesně úspěšný účastník řízení o kasační stížnosti nárok
na náhradu nákladů tohoto řízení zásadně měl, se tato náhrada nepřiznává.
[38] Nejvyšší správní soud stěžovateli ustanovil usnesením ze dne 13. 1. 2015,
č. j. 2 Azs 197/2014 - 35, zástupcem advokáta JUDr. Maroše Matiaška, LL.M., a podle
ust. §35 odst. 8 s. ř. s. v takovém případě platí odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát.
Podle ust. §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, má v posuzované věci advokát nárok na odměnu za jeden úkon
právní služby (písemné podání ve věci samé - doplnění kasační stížnosti) ve výši 3100 Kč
a náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč. Celková částka odměny tedy činí 3400 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu