ECLI:CZ:NSS:2015:2.AZS.59.2015:33
sp. zn. 2 Azs 59/2015 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: T. Ch. A., zastoupeného
Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 12. 2014, č. j. CPR-15834-3/ČJ-2014-930310-V240,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2015,
č. j. 1 A 4/2015 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, ze dne
28. 8. 2014, č. j. KRPA-108809-52/ČJ-2014-000022, bylo žalobci podle §119 odst. 1 písm. b)
bod 9 a §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), uloženo správní vyhoštění, přičemž doba, po kterou mu nelze umožnit vstup
na území členských států Evropské unie, byla stanovena na čtyři roky. Proti tomuto
rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaná zamítla rozhodnutím ze dne 30. 12. 2014,
č. j. CPR-15834-3/ČJ-2014-930310-V240 (dále jen „napadené rozhodnutí“).
[2] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 10. 3. 2015, č. j. 1 A 4/2015 – 24 (dále jen „městský soud“ a „napadený
rozsudek“), zamítl. Uvedl, že správní orgány zásah správního vyhoštění do soukromého
a rodinného života žalobce posuzovaly a řádně zdůvodnily závěr, proč tento zásah nepovažují
za nepřiměřený. Vycházely při tom především z imigrační historie žalobce, který se na území
České republiky opakovaně dopouštěl trestné činnosti, přestupků a porušení zákona o pobytu
cizinců. Správní orgány hodnotily i další potenciálně významné okolnosti jako například vztah
žalobce a jeho nezletilého syna; dospěly však ke správnému závěru, že zájem na ochraně tohoto
vztahu nepřeváží nad zájmem na vyhoštění žalobce. Správní orgány tak při svém rozhodování
o přiměřenosti zásahu správního vyhoštění do žalobcova soukromého a rodinného života
zohlednily všechna relevantní kritéria a své úvahy v tomto směru také náležitě a správně
odůvodnily. Městský soud se neztotožnil ani s námitkou žalobce, že správní orgány nedostatečně
hodnotily dopady svých rozhodnutí ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců. Žalobce zákon
o pobytu cizinců porušoval opakovaně a správní vyhoštění na delší dobu tak bylo namístě,
neboť veškerá dřívější mírnější opatření byla neefektivní. Městský soud považoval za správný
i postup žalované, jež řízení ve věci správního vyhoštění žalobce nepřerušila v souvislosti
s odvoláním žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o zrušení jeho povolení k trvalému
pobytu. Žalovaná vycházela nejen z toho, že toto rozhodnutí bylo v době správního řízení
již pravomocné, ale přihlédla též k obsahu žalobcových námitek ohledně údajně nesprávného
doručení tohoto rozhodnutí. Městský soud pak přisvědčil žalované v tom, že tyto námitky
žalobce byly pouze účelové. Zákon o pobytu cizinců neklade na výrok rozhodnutí o správním
vyhoštění žádné zvláštní požadavky, a ten tak nemusí vymezovat konkrétní jednání, kterým
cizinec porušil právní předpisy; výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je tedy plně
srozumitelný a přezkoumatelný. Městský soud rovněž nepřisvědčil námitce žalobce,
že mu byla k vycestování stanovena příliš krátká lhůta.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost
z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Městský soud dle jeho názoru nedostatečně přezkoumal
činnost správních orgánů, které nevycházely ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu,
a napadený rozsudek nepřesvědčivě odůvodnil. Napadený rozsudek je tak nezákonný
a nepřezkoumatelný. Městský soud se také řádně nevypořádal se všemi žalobními námitkami.
Ve správním řízení byly zásadním způsobem porušeny §2 odst. 3 a 4, §3 a §50 odst. 3
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.
[4] Stěžovatel namítl, že se na území České republiky nenacházel v době řízení o správním
vyhoštění ilegálně, neboť v tu dobu stále probíhalo řízení o jeho odvolání proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra, kterým mu bylo zrušeno povolení k trvalému pobytu. Žádost o prominutí
zmeškání lhůty je, resp. by měla být, vždy spojena se zmeškaným úkonem, a pokud stěžovatel
takovou žádost podal a tvrdil, že mu rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu nebylo
řádně doručeno, odvolací řízení stále probíhalo a podané odvolání tak mělo odkladný účinek
na vykonatelnost rozhodnutí. Stěžovatel tak s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního
soudu č. j. 4 Azs 181/2014 – 30 konstatoval, že městský soud a správní orgány protiprávně vyšly
ze zdánlivě pravomocného rozhodnutí. Dle stěžovatele bylo namístě vyčkat výsledku řízení
o odvolání proti rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu, neboť pouze odvolací orgán
rozhoduje o tom, zda je podané odvolání opožděné, a to bez ohledu na to, jak pozdě je podáno.
Pokud skutečně došlo k pochybení při doručování, rozhodnutí o zrušení povolení
k trvalému pobytu nemohlo nabýt právní moci a stěžovatel se na území České republiky nemohl
nacházet v rozporu se zákonem, a to bez ohledu na vyznačenou doložku právní moci.
[5] Stěžovatel nesouhlasil se závěry městského soudu a správních orgánů ve vztahu
k přiměřenosti zásahu správního vyhoštění do jeho soukromého a rodinného života. S ohledem
na zavedenou správní praxi, kdy správní orgány vyhoštěným cizincům prakticky neumožňují
návrat, se stěžovatel nebude moci do České republiky vrátit a jeho rodina, pevně usídlená v České
republice, ho nemůže do jeho vlasti následovat. Přitom „je nutno zkoumat skutečný a aktuální stav,
přičemž otázka, za jakých okolností vztah cizinců – rodinných příslušníků vznikl, je pro posouzení zásahu
do soukromého a rodinného, zcela nepodstatná.“ Správní orgány možné zásahy do soukromého
a rodinného života stěžovatele ve svých rozhodnutích prakticky nijak nezkoumaly,
čímž svá rozhodnutí zatížily nepřezkoumatelností. Městský soud pak jejich pochybení nenapravil
a tím je přenesl i do napadeného rozsudku.
[6] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na své vyjádření k žalobě
a na napadené rozhodnutí, ve svém postupu neshledala pochybení, plně se ztotožnila se závěrem
napadeného rozsudku a navrhla kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti,
neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost
byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Podmínka povinného zastoupení ve smyslu §105 odst. 2
s. ř. s. je také splněna. Kasační stížnost je tedy přípustná.
[8] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti. Zkoumal přitom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval v obecné rovině vznesenými námitkami
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, tedy tím, zda je napadený rozsudek srozumitelný
a zda je v jeho odůvodnění uveden dostatek důvodů podporujících jeho výrok
(k nepřezkoumatelnosti viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, nebo ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS, všechna v tomto rozsudku citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Dle Nejvyššího
správního soudu je z napadeného rozsudku jednoznačně seznatelné, jakými úvahami se městský
soud řídil a k jakým závěrům dospěl. Napadený rozsudek je tedy bez jakýchkoliv pochybností
přezkoumatelný, o čemž ostatně svědčí i to, že s jeho závěry stěžovatel ve své kasační stížnosti
bez problému polemizuje. Nejvyšší správní soud nezjistil ani to, že by městský soud opomenul
vypořádat některou ze stěžovatelových žalobních námitek. Konkretizované námitky
nepřezkoumatelnosti, uplatněné stěžovatelem ve spojení s jinými kasačními námitkami, budou
pro větší přehlednost vypořádány v následujících pasážích odůvodnění tohoto rozsudku
(viz odstavce [11] a [15]).
[10] Pokud stěžovatel správním orgánům vytýkal, že nezjistily stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, nepřihlédly ke specifickým okolnostem případu a nešetřily jeho oprávněné
zájmy, čímž měly porušit §2 odst. 3 a 4, §3 a §50 odst. 3 správního řádu, pak Nejvyšší správní
soud považuje za nutné poukázat na §102 s. ř. s., podle něhož je kasační stížnost opravným
prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví. Zásadně
tedy nelze koncipovat kasační námitky tak, jak to v tomto případě učinil stěžovatel, který napadl
vady správního řízení, aniž by rozvedl, v čem měl městský soud při vypořádání souvisejících
žalobních bodů pochybit. Takto koncipované kasační námitky nejsou způsobilé konkrétního
přezkumu a Nejvyšší správní soud se k nim tak mohl vyjádřit pouze v obecné rovině. Učinil
tak pouze ve stručnosti, neboť stěžovatelovy námitky nepoukazují na žádná konkrétní pochybení
správních orgánů ani na konkrétní rozpory či nedostatky ve skutkových zjištěních. Ustanovení
§3 správního řádu stanoví povinnost správních orgánů zjistit stav věci tak, aby o něm nebyly
důvodné pochybnosti (zásada materiální pravdy), a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad
jeho úkonu s požadavky §2 správního řádu. Podle §50 odst. 3 správního řádu je správní orgán
povinen v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, i bez návrhu zjistit všechny
rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.
Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že správní orgány pečlivě zjišťovaly všechny
okolnosti potřebné pro náležité posouzení případu. Při svém rozhodování vycházely z vyjádření
samotného stěžovatele, z výslechu jeho syna a z rozhodnutí vydaných v jiných řízeních vedených
se stěžovatelem. Tyto úkony nelze považovat za úkony, které by jednostranně směřovaly
ke zjišťování skutečností pouze v neprospěch stěžovatele. Není a nemůže být pochybením
správních orgánů, že takto vzešlé skutkové podklady vyzněly v neprospěch stěžovatele.
Jeho obecné výtky směřující proti postupu správních orgánů tedy nejsou důvodné.
[11] Stěžovatel dále spatřoval pochybení správních orgánů a potažmo městského soudu
v tom, že nevyčkaly na výsledek odvolacího řízení proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, kterým
mu bylo zrušeno povolení k trvalému pobytu. Stěžovatel tvrdil, že toto rozhodnutí mu nebylo
řádně doručeno, a podal proti němu společně se žádostí o prominutí zmeškání lhůty a s návrhem
na určení neplatnosti doručení odvolání. Pokud stěžovatel odkázal na rozsudek ze dne
10. 10. 2014, č. j. 4 Azs 181/2014 – 30, pak v tomto rozsudku posuzoval Nejvyšší správní soud
případ, v němž žalobce tvrdil, že usnesení Ministerstva vnitra o zastavení řízení o žalobcově
žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu nenabylo právní moci,
neboť bylo doručeno třetí osobě bez patřičného zmocnění. Nejvyšší správní soud za této situace
konstatoval, že správní orgány pochybily, když žalobci uložily správní vyhoštění na základě pouhé
domněnky o neexistenci fikce trvajícího oprávnění cizince k pobytu (§47 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců), a to přesto, že součástí správního spisu nebylo usnesení Ministerstva vnitra
o zastavení řízení o žalobcově žádosti s vyznačenou doložkou právní moci (správní orgány měly
k dispozici pouze stejnopis tohoto usnesení bez vyznačené doložky právní moci a sdělení
Ministerstva vnitra, že toto usnesení pokládá za pravomocné) a žalobce uváděl tvrzení, jež byla
způsobilá vyvrátit opožděnost podaného odvolání proti tomuto usnesení. V nyní posuzované
věci správní orgány naopak vyšly z rozhodnutí Ministerstva vnitra o zrušení povolení k trvalému
pobytu stěžovatele ze dne 8. 1. 2014 s vyznačenou doložkou právní moci (založeného
ve správním spise včetně kopie doručenky jako příloha č. l. 20). Stěžovatel ve správním řízení
neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by svědčily o tom, že by mohlo být jeho žádosti
o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, resp. návrhu na určení neplatnosti doručení,
vyhověno (pouze v obecné rovině tvrdil, že mu rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu
nebylo doručeno v souladu se zákonem). Stěžovatel zároveň ve správním řízení konstatoval,
že si je vědom toho, že mu může být platně doručena písemnost, přestože se na nahlášené adrese
nezdržuje. Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že správní orgány v nyní posuzovaném případě,
kdy měly k dispozici pravomocné rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu stěžovatele,
kterým byly dle §53 odst. 3 správního řádu vázány a jehož zákonnost či správnost nebyly
oprávněny přezkoumávat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2012,
č. j. 3 As 27/2011 - 89), a stěžovatel zároveň neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které
by mohly zpochybnit nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, nepochybily, když nevyčkaly
na vyřízení odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí, resp. řízení nepřerušily postupem
podle §64 odst. 1 písm. c) správního řádu. K obdobným závěrům dospěl také městský soud
a napadený rozsudek je tak v tomto ohledu zcela správný a přezkoumatelný.
[12] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že městský soud a správní
orgány řádně nezkoumaly přiměřenost zásahu správního vyhoštění do jeho soukromého
a rodinného života. Správní orgán prvního stupně v této souvislosti zjistil, že stěžovatel nesdílí
společnou domácnost s občanem Evropské unie. Na území České republiky má syna narozeného
v roce 1998 žijícího se svou matkou a sestrou. Stěžovatel s nimi nikdy nebydlel, svého syna
v minulosti navštěvoval sporadicky, asi jednou ročně. Syn navštívil stěžovatele pouze dvakrát,
jejich kontakt je přerušen již asi 8 let, stěžovatelův syn vůbec neví, kde jeho otec žije a co dělá,
a nemá na něho ani telefonický kontakt. Stěžovatel na svého syna nikdy finančně nepřispíval
a ani se nepodílel na jeho výchově. Z těchto skutečností správní orgán prvního stupně dovodil,
že stěžovatel se nemůže úspěšně dovolávat ochrany svého soukromého a rodinného života.
Stěžovatel se sice v České republice legálně zdržoval delší dobu, avšak dopustil se zde čtyř
trestných činů a sedmi přestupků, přičemž jednoho dokonce v době probíhajícího správního
řízení. Stěžovatel rovněž neztratil vazby ke svému domovskému státu, kde žijí jeho rodiče,
u nichž může v případě vycestování bydlet. Žalovaná závěry správního orgánu prvního stupně
potvrdila a doplnila, že neoprávněný pobyt stěžovatele byl zjištěn při policejním zákroku
vedeném s cílem zadržet osoby podezřelé z nedovolené výroby a nakládání s omamnými
a psychotropními látkami a jedy. Jednání stěžovatele tedy nelze považovat za jednorázové
nesplnění formálních povinností ukládaných zákonem o pobytu cizinců, naopak je lze vnímat
jako trvalé a skutečné ohrožení zájmů společnosti. Městský soud se se závěry správních orgánů
ztotožnil.
[13] Podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze rozhodnutí o správním vyhoštění
vydat, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života
cizince. Podle §174a téhož zákona správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadů
rozhodnutí podle tohoto zákona zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání
cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných
vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb
ke státu, jehož je cizinec státním občanem. V případech, v nichž jde o posouzení otázky možného
porušení práva na respektování rodinného či soukromého života cizince v důsledku jeho
nuceného vycestování, je dále třeba vycházet z judikatury Evropského soudu pro lidská práva
(dále jen „ESLP“) vztahující se k čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále
jen „Úmluva“). Judikatura ESLP za rodinu ve smyslu čl. 8 Úmluvy považuje v prvé řadě vztah
mezi manželi a mezi rodiči a nezletilými dětmi. Rodinný život zahrnuje i vztahy mezi dalšími
příbuznými, u těchto vztahů však již existence rodinného života není předpokládána, ale bude
záviset na všech okolnostech případu, zda mezi osobami existují skutečně „blízké osobní vazby“
(srov. Kmec, J. et al. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2012, str. 872-873; dále jen „Komentář k Úmluvě“). Ve věcech vyhoštění pak ESLP zaujímá ještě
užší pohled na existenci rodinného života. Zde je omezen zpravidla na „jádro rodiny“
(věc Slivenko proti Lotyšsku, rozsudek velkého senátu ze dne 9. 10. 2003, č. 48321/99, §94).
Například ve věci A. W. Khan proti Spojenému království (rozsudek ze dne 12. 1. 2010, č. 47486/06,
§32) neuznal ESLP existenci rodinného života mezi dospělým dítětem a jeho rodiči z důvodu
neprokázání „dostatečné míry závislosti“. Širší pojem oproti „rodinnému životu“ představuje
„soukromý život“. Judikatura ESLP se totiž při jeho výkladu neomezuje pouze na oblast týkající
se samotného jednotlivce. Respektování soukromého života musí dle ESLP zahrnovat do určité
míry také právo na vytváření a rozvíjení vztahů s ostatními lidmi. Garance poskytované čl. 8
Úmluvy tedy mají zajistit bez vnějších zásahů rozvoj osobnosti každého jednotlivce ve vztahu
s dalšími lidskými bytostmi (Komentář k Úmluvě, str. 868 - 869; rozsudek ze dne 24. 2. 1998,
Botta proti Itálii, č. 21439/93, §32; obdobně rozsudek velkého senátu ze dne 10. 4. 2007, Evans
proti Spojenému království, č. 6339/05, §71).
[14] Práva vyplývající z čl. 8 Úmluvy však nejsou absolutní a je zde prostor pro vyvažování
protichůdných zájmů cizince a státu. Judikatura ESLP v této souvislosti zohledňuje zejména:
(1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince
ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento
stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu,
např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační
historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost
porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem (viz např. rozsudek velkého
senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, č. 46410/99, §57-58, a rozsudky ze dne
31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, §39, či ze dne
28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, §70). Všechna uvedená kritéria je třeba
posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi
s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného pořádku.
(obdobně viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2013,
č. j. 8 As 118/2012 – 45). V této souvislosti lze doplnit, že subjektivní ústavně zaručené právo
cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne
9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 26/07, dostupný z http://nalus.usoud.cz).
[15] V souvislosti s výše nastíněným komplexním posuzováním zájmů jednotlivce na pobytu
v dané zemi s opačnými zájmy státu považuje Nejvyšší správní soud odůvodnění správních
orgánů v tomto směru (shrnuté v odst. [12] tohoto rozsudku) za zcela dostatečné a správné.
Stěžovatel kromě tvrzení, že jeho rodina je pevně usídlena na území České republiky a nemůže
jej do jeho vlasti následovat, neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly vypovídat
o jeho základních životních vazbách v České republice či o integraci do zdejší společnosti
(jeho námitka, v níž s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013,
č. j. 8 As 68/2012 – 39, poukazoval na okolnosti vzniku vztahu cizinců – rodinných příslušníků,
je nesrozumitelná a ve vztahu k této věci nepřípadná, neboť citovaný rozsudek se zabýval
účelovostí souhlasného prohlášení o určení otcovství, naproti tomu okolnosti vzniku
vztahu stěžovatele s jeho rodinnými příslušníky jím nebyly v nyní posuzované věci zmiňovány,
a tím ani nemohly být správními orgány hodnoceny). Sám stěžovatel ve správním řízení uvedl,
že se v České republice stýká pouze se svým synem, žádné jiné příbuzné zde nemá, s matkou
svého syna komunikuje pouze kvůli synovi, jinak se s ní nestýká. Stěžovatelův syn uvedl,
že se svým otcem má přerušený kontakt asi od druhé třídy základní školy (tj. asi osm let),
nezkoušel a ani necítí potřebu ho kontaktovat. Tyto skutečnosti přitom stěžovatel v soudním
přezkumu napadeného rozhodnutí nijak nezpochybnil. Již jen z této prokázané absence stabilních
rodinných (resp. soukromých) vztahů v České republice má Nejvyšší správní soud
za to, že dopady správního vyhoštění stěžovatele na jeho soukromý a rodinný život v České
republice budou minimální a výjimečné okolnosti činící vyhoštění stěžovatele nesouladným s čl. 8
Úmluvy tak nemohou být v projednávané věci naplněny. Za této situace je tak nadbytečné
podrobně zkoumat intenzitu zájmu státu na vyhoštění stěžovatele a postačí jen ve stručnosti
konstatovat, že stěžovatel na území České republiky závažným způsobem narušoval veřejný
pořádek, neboť zde spáchal čtyři trestné činy a sedm přestupků. Ke shodnému závěru
dospěl po zhodnocení relevantních skutečností i městský soud a napadený rozsudek tedy není
nepřezkoumatelný nebo nezákonný, jak namítal stěžovatel.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl. O návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nerozhodoval, neboť o samotné kasační stížnosti
bylo rozhodnuto neprodleně po doplnění jejích důvodů (viz usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. 6. 2012, č. j. 6 Ads 73/2012 - 17). Další usnesení, jež by oddálilo následky
napadeného rozhodnutí správního orgánu do doby, než Nejvyšší správní soud rozhodne
o kasační stížnosti (a s vydáním jeho rozsudku pak pozbylo účinnosti), by bylo nadbytečné
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. 2 Azs 3/2003 – 44,
publ. pod č. 173/2004 Sb. NSS).
[17] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a žalované náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud
proto rozhodl, že se žalované náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. května 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu