ECLI:CZ:NSS:2015:3.AS.253.2014:50
sp. zn. 3 As 253/2014 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně JUDr. I. P.,
zastoupené JUDr. Gabrielou Polesnou, advokátkou se sídlem Brno, Příkop 4, proti žalovanému
Magistrátu Hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, za účasti osoby
zúčastněné na řízení JUDr. Tomáše Sirovátka, bytem K Mohyle 476/3, Praha 6, zastoupeného
JUDr. Tomášem Prokopcem, advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 19, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2014, č. j. 9 A
203/2010 – 90,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobou proti rozhodnutí správního orgánu se žalobkyně (dále „stěžovatelka“) domáhala
u Městského soudu v Praze (dále „městský soud“) vydání rozsudku, kterým by soud zrušil:
1/ Vrácení odvolání vydaného stavebním odborem žalovaného dne 22. 7. 2010
pod č. j. S-MHMP 394251/2010/OST/Ja
2/ Usnesení stavebního odboru žalovaného ze dne 23. 7. 2010,
č. j. S-MHMP 362408/2010/OST/Hn/Ja
3/ Souhlas Úřadu městské části Praha 6 (dále „stavební úřad“) s provedením ohlášené
stavby ze dne 23. 3. 2009, č. j. MCP6 019207/2009
4/ Souhlas s provedením ohlášené stavby Nástavba a přístavba RD Praha 6, Ruzyně č. p. 476,
K Mohyle 3, získaný mlčky uplynutí času podle §106 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., stavební
zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále „stavební zákon“).
Městský soud žalobu stěžovatelky odmítl. Nejprve poukázal na vývoj judikatury
Nejvyššího správního soudu týkající se povahy souhlasů s provedením ohlášené stavby. Nejvyšší
správní soud k této problematice zaujal konečné stanovisko v usnesení rozšířeného senátu
ze dne 18. 9. 2012, č. j. 2 As 86/2010 – 76. Dovodil, že souhlasy, které stavební úřad výslovně
či mlčky činí k ohlášení stavby, jsou „jinými úkony“ podle IV. části zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „správní řád“). Nejsou proto rozhodnutími
ve smyslu §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“) a soudní ochrana proti nim je zaručena žalobou na ochranu před nezákonným zásahem,
pokynem nebo donucením správního orgánu podle §82 a násl. s. ř. s. Protože tyto souhlasy
nejsou rozhodnutími, nelze proti nim podat ani odvolání ve správním řízení.
Žalovaný tedy nemohl o odvolání stěžovatelky proti souhlasu s provedením ohlášené
stavby rozhodnout a jeho přípis ze dne 22. 7. 2010 pod č. j. S-MHMP 394251/2010/OST/Ja,
není rozhodnutím o odvolání, ale pouhým průvodním dopisem, v němž žalovaný popisuje, proč
vrací předložené odvolání, aniž by o něm rozhodoval, zpět stavebnímu úřadu.
Za rozhodnutí o odvolání stěžovatelky nelze považovat ani usnesení žalovaného
23. 7. 2010, č. j. S-MHMP 362408/2010/OST/Hn/Ja. Tímto usnesením žalovaný pouze rozhodl
podle §80 správního řádu o návrhu stěžovatelky na přijetí opatření proti nečinnosti stavebního
úřadu ve věci zahájení řízení o odstranění stavby na pozemcích parcelní číslo 753 a 754 v k. ú.
Ruzyně a zrušení souhlasu s provedením ohlášené stavby ze dne 23. 3. 2009. Citovaným
usnesením žalovaný rozhodl, že neshledal důvody k uplatnění opatření proti nečinnosti podle
správního řádu, neboť nečinnost stavebního úřadu neshledal. Ani toto usnesení žalovaného není
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Pokud stěžovatelka nesouhlasila s jeho obsahem, měla
se domáhat soudní ochrany žalobou proti nečinnosti správního orgánu podle §79 a násl. s. ř. s.
Ohledně žalobního návrhu na zrušení souhlasu s provedením ohlášené stavby získaného
mlčky uplynutím času podle §106 odst. 1 stavebního zákona městský soud nejprve upozornil
na vnitřní rozpornost žalobní argumentace spočívající v tom, že stěžovatelka požaduje zrušení
tohoto souhlasu a zároveň tvrdí, že tento souhlas neexistuje. Dále uvedl, že ani souhlas získaný
mlčky není správním rozhodnutím, nýbrž úkonem podle části IV. správního řádu.
Městský soud též uvedl, že v projednávané věci nebylo pochyb o tom, že žaloba
stěžovatelky byla žalobou proti rozhodnutí správního orgánu v režimu §65 a násl. s. ř. s. Proto
nebyl důvod stěžovatelku vyzývat k doplnění žaloby postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s.
Pro úplnost však uvedl, že i v případě, kdy by byla žaloba stěžovatelky koncipována jako žaloba
na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu (režim §82 a násl. s. ř. s.), nezbylo
by mu než žalobu odmítnout, a to ze dvou důvodů.
Předně, písemný souhlas s provedením stavby ze dne 23. 3. 2009, č. j. MCP6
019207/2009, byl v mezidobí zrušen ve zkráceném přezkumném řízení, kterým bylo současně
deklarováno, že nastoupil souhlas získaný mlčky ve smyslu §106 odst. 1 stavebního zákona.
Stěžovatelka tedy mohla napadnout rozhodnutí vydané ve zkráceném přezkumném řízení
odvoláním a rozhodnutí o odvolání posléze žalobou proti rozhodnutí správního orgánu. Žaloba
na ochranu před nezákonným zásahem je přitom subsidiárním prostředkem ochrany, který nelze
použít, pokud existuje možnost ochrany prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí správního
orgánu. Z tohoto důvodu by žaloba stěžovatelky musela být odmítnuta, i pokud by byla
koncipována jako žaloba na ochranu před nezákonným zásahem. Druhý důvod odmítnutí žaloby
(i kdyby byla koncipována správně jako zásahová žaloba) představuje její opožděnost. Žalobkyně
sama uvádí, že o souhlasu stavebního úřadu s provedením ohlášené stavby se dozvěděla
dne 15. 3. 2010, kdy jí byla stavebním úřadem poskytnuta kopie tohoto souhlasu. Stěžovatelka
však svoji žalobu podala až v říjnu 2010, tedy po uplynutí zákonem stanovené subjektivní
dvouměsíční lhůty (§84 odst. 1 věta prvá s. ř. s.).
Ani správně koncipovaná zásahová žaloba by, podle názoru městského soudu, nemohla
uspět též proto, že žalovaný nebyl původcem nezákonného zásahu, totiž vydání souhlasu
s provedením ohlášené stavby.
Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností z důvodu podle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Namítá, že městský soud při svém rozhodování nezohlednil specifickou situaci, která
nastala vývojem judikatury Nejvyššího správního soudu k problematice povahy souhlasů
s ohlášením stavby. Stěžovatelka podala žalobu v říjnu 2010, kdy podle judikatury byly tyto
souhlasy považovány za správní rozhodnutí (např. podle rozsudku Nejvyšší správního soudu
ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 92/2008 – 76, nebo podle rozsudku ze dne 13. 5. 2011,
č. j. 7 As 89/2010 – 84). Ke změně judikatury došlo až rozhodnutím rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2012, č. j. 2 As 86/2010 – 76. Tuto změnu judikatury
stěžovatelka nemohla předvídat a nemůže jít proto k její tíži. Městský soud měl podle
stěžovatelky postupovat tak, aby bylo zajištěno zachování lhůt a přístup stěžovatelky k soudu.
V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 10. 2012, č. j. 9 As 61/2012 – 67. Tímto rozsudkem byla řešena situace, kdy byla žaloba
(proti rozhodnutí správního orgánu napadající souhlas s provedením stavby) podána též ještě
v době před sjednocujícím rozhodnutím rozšířeného senátu, avšak rozhodnuto o ní bylo
krajským soudem až po vydání sjednocujícího rozhodnutí rozšířeného senátu. Na základě tohoto
rozhodnutí byla žaloba krajským soudem odmítnuta. Nejvyšší správní soud však v citovaném
rozsudku vyslovil názor, že vzhledem k obtížné a problematické rozlišitelnosti povahy souhlasu
s provedením stavby podle stavebního zákona, je na místě, aby krajský soud umožnil v dalším
řízení doplnění žaloby podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s.
Stěžovatelka se též vymezila proti úvaze městského soudu, že její žalobu by bylo nutné
odmítnout i kdyby byla podána jako žaloba na ochranu před nezákonným zásahem. Uvádí,
že podala odvolání proti usnesení stavebního úřadu ve zkráceném přezkumném řízení, kterým
stavební úřad zrušil svůj písemný souhlas s provedením ohlášené stavby a konstatoval, že místo
tohoto souhlasu nastupuje souhlas získaný mlčky. Žalovaný však toto odvolání stěžovatelky
zamítl jako nepřípustné. Toto rozhodnutí stavebního úřadu napadla stěžovatelka žalobou
vedenou u městského soudu pod č. j. 3 A 68/2011, kterou následně městský soud odmítl. Toto
rozhodnutí městského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, o které tento soud rozhodl
rozsudkem ze dne 21. 1. 2015, č. j. 3 As 58/2014 - 75, tak, že ji zamítl.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s usnesením krajského soudu
a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Ke kasační stížnosti se vyjádřila osoba zúčastněná na řízení. Ztotožnila se s rozhodnutím
městského soudu a odkázala na jeho usnesení v související věci ze dne 5. 3. 2014,
č. j. 3 A 28/2014 – 34, ve kterém městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka mohla na změnu
judikatury reagovat a podat správný typ žaloby (zásahovou žalobu) ještě v průběhu subjektivní
lhůty k jejímu podání. Podle osoby zúčastněné na řízení zástupkyně žalobkyně nepostupovala lege
artis, když tuto příležitost nevyužila. Z toho však nemůže vyplývat právo stěžovatelky
na prominutí příslušných lhůt nebo jiné procesní zvýhodnění oproti ostáním účastníkům řízení.
Dále se osoba zúčastněná na řízení obsáhle vyjádřila ke skutkovým okolnostem ohlášení stavby
a k otázce, zda stavba konvenuje požadavkům stavebního zákona pro ohlášení. Závěrem osoba
zúčastněná na řízení navrhuje zamítnutí kasační stížnosti a požaduje přiznání náhrady nákladů
řízení ve výši 28.575 Kč. Tyto náklady řízení jí vznikly v souvislosti s vypracováním „Průvodní
zprávy zeměměřického inženýra Ing. Š. ze dne 20. 4. 2012“ (7.400 Kč) a „Revizního znaleckého
posudku znaleckého ústavu Jokl Appraisal, v. o. s. ze dne 3. 10. 2013“ (21.175 Kč).
Stěžovatelka doplnila svou kasační stížnost podáním ze dne 7. 4. 2015, ve kterém
zopakovala podstatné body své argumentace z kasační stížnosti a odkázala mimo jiné na nález
Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 2170/08, podle kterého je změna rozhodovací soudní praxe
(zejména v případě nejvyšších soudních instancí) jevem v podstatě nežádoucím, neboť je tak
narušován princip předvídatelnosti soudního rozhodování. Stěžovatelka proto opět zdůraznila,
že nemohla předvídat vývoj judikatury Nejvyššího správního soudu a tento fakt tedy nemůže jít
k její tíži. Předložila též fotodokumentaci stavby.
K doplnění kasační stížnosti se vyjádřila osoba zúčastněná na řízení. Vymezila
se proti předložené fotodokumentaci stavby a tvrzením stěžovatelky ohledně zkreslení údajů
týkajících se velikosti stavby. Zopakovala též svou původní argumentaci z vyjádření ke kasační
stížnosti a zdůraznila, že podle jejího názoru jsou vady žaloby stěžovatelky nezhojitelné ani jejím
případným doplněním, zejména z důvodu neodpovídajícího označení žalovaného.
K tomuto vyjádření osoby zúčastněné na řízení podala stěžovatelka repliku, ve které
se ohrazuje proti tvrzením, týkajícím se okolností ohlášení stavby. Stěžovatelka zdůraznila,
že žalovaný byl v žalobě označen v souladu s tím, jak byla žaloba koncipována na základě
judikatury existující v době jejího podání. Původce nezákonného zásahu (stavební úřad) přitom
lze z obsahu žaloby jednoznačně identifikovat. Žaloba podle názoru stěžovatelky vyhoví též
lhůtám stanoveným pro podání zásahové žaloby. Stěžovatelka se o možnosti vzniku souhlasu
mlčky dověděla z usnesení žalovaného ze dne 23. 7. 2010, které jí bylo oznámeno dne 3. 8. 2010;
žaloba byla podána 3. 10. 2010. Objektivní lhůta je rovněž splněna, neboť fikce souhlasu mlčky
by nastala 19. 10. 2008, marným uplynutím 40 dnů od ohlášení stavby provedeného
dne 8. 9. 2008.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení. Ověřil,
že stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.). V kasační
stížnosti, kterou podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustný důvod podle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. a v řízení o kasační s tížnosti je zastoupena advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Kasační stížnost je tedy meritorně projednatelná.
Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Především je třeba připomenout, že kasační stížnost stěžovatelky směřuje proti usnesení
městského soudu o odmítnutí její žaloby. Předmětem přezkumu v řízení o kasační stížnosti je
tedy [s ohledem stěžovatelkou správně uplatněný stížnostní důvod podle §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s.] otázka, zda odmítnutí žaloby stěžovatelky bylo zákonné. Pro rozhodování Nejvyššího
správního soudu tedy není podstatná polemika stěžovatelky a osoby zúčastněné na řízení ohledně
toho, zda stavba splňuje parametry vyžadované stavebním zákonem pro její ohlášení, zda
stěžovatelka byla osobou zúčastněnou na řízení uvedena v omyl ohledně velikosti stavby a další
okolnosti, které by mohly být podstatné teprve pro případné meritorní rozhodování o žalobě
stěžovatelky.
Zásadní otázkou v projednávané věci je správnost postupu městského soudu s ohledem
na specifický vývoj názoru na povahu souhlasů podle stavebního zákona. Je třeba připomenout,
že povaha těchto souhlasů byla hodnocena judikaturou existující v době podání stěžovatelčiny
žaloby různě.
Ze sjednocujícího usnesení rozšířeného senátu ze dne 18. 9. 2012, č. j. 2 As 86/2010 – 76,
vyplývá, že judikaturou bylo v některých případech nahlíženo na tyto souhlasy jako na rozhodnutí
v materiálním smyslu (rozsudky ze dne 26. 6. 2008, č. j. 4 Aps 7/2007 – 54, ze dne 10. 7. 2008,
č. j. 4 As 64/2007 – 65, a ze dne 13. 5. 2011, č. j. 7 As 89/2010 - 84), v jiných případech
judikatura dovozovala, že souhlasy rozhodnutími ve smyslu §65 s. ř. s. nejsou (rozsudky
ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Aps 1/2006 – 80, ze dne 26. 6. 2008, č. j. 7 As 1/2008 – 86,
ze dne 25. 6. 2009, č. j. 7 As 10/2009 – 86, a ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 As 7/2008 – 100). Je tedy
zjevné, že ohledně povahy souhlasů vydávaných podle stavebního zákona panovaly v době
podání stěžovatelčiny žaloby značné rozpory. Tyto rozpory byly odstraněny až výše citovaným
sjednocujícím rozhodnutím rozšířeného senátu. Na uvedenou situaci tedy nedopadají závěry
nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2170/08, neboť se v pravém slova smyslu nejednalo
o změnu rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, ale o sjednocení do té doby zcela
rozporné rozhodovací praxe, což je naopak jev vysloveně žádoucí.
Je třeba též uvést, že městský soud postupoval zcela správně, pokud aplikoval závěry
sjednocujícího rozhodnutí rozšířeného senátu při rozhodování o žalobě stěžovatelky. Soudy
rozhodující ve správním soudnictví mají totiž povinnost od okamžiku vyhlášení rozhodnutí
rozšířeného senátu podle tam zaujatého právního názoru postupovat ve všech probíhajících
a v budoucnu zahájených řízení (srovnej závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 – 86).
Stěžovatelka je toho názoru, že jí měl městský soud, vzhledem k výše uvedenému
specifickému vývoji náhledu na povahu souhlasů vydávaných podle stavebního zákona, vyzvat
k doplnění žaloby postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s. S takovým názorem nelze souhlasit, neboť
tento postup je určen pro případy, kdy žaloba vykazuje odstranitelné vady. V kontextu nyní
posuzované věci by takový postup přicházel v úvahu tehdy, jestliže by nebylo ze žaloby
dostatečně zřejmé, zda se jedná o zásahovou žalobu nebo žalobu proti rozhodnutí správního
orgánu (srovnej například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2012,
č. j. 2 As 86/2010 – 90). Stěžovatelka sama přitom v projednávané věci nerozporovala, že její
žaloba byla koncipována jako žaloba proti rozhodnutí správního orgánu a podle názoru
Nejvyššího správního soudu ani text samotné žaloby pochybnosti o typu žaloby nepřipouští.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu však tato otázka nemá pro rozhodnutí o kasační
stížnosti klíčový význam. I kdyby totiž městský soud vyzval stěžovatelku k doplnění žaloby
ve výše uvedeném smyslu, nic by to nezměnilo na faktu, že takto doplněná - zásahová žaloba
by byla podána opožděně, po uplynutí subjektivní dvouměsíční lhůty.
Podle §84 odst. 1 věta prvá s. ř. s. musí být zásahová žaloba podána do dvou měsíců
ode dne, kdy se žalobce dověděl o nezákonném zásahu. Zmeškání této lhůty nelze podle §84
odst. 2 s. ř. s. prominout. K problematice posuzování vědomosti (žalobkyně) o nezákonném
zásahu pak lze citovat například závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011,
č. j. 5 Aps 5/2010 - 293, publikovaném pod č. 2386/2011 Sb. NSS, ve kterém zdejší soud uvedl,
že „počátek běhu subjektivní dvouměsíční lhůty k podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem
správního orgánu je dán okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o skutečnostech, v nichž spatřuje nezákonný zásah.
Rozhodující je přitom znalost žalobce o skutkových okolnostech, z nichž vyplývá konání či nekonání správního
orgánu, v němž je spatřován nezákonný zásah. Okamžik, kdy žalobce nabyl přesvědčení o tom, že předmětné
konání či nekonání správního orgánu naplňuje veškeré znaky nezákonného zásahu definované v §82 s. ř. s.,
není pro běh této lhůty rozhodný.“
V posuzovaném případě lze okamžik, kdy se stěžovatelka dověděla o existenci
nezákonného zásahu (souhlas stavebního úřadu s provedením ohlášené stavby) stabilizovat
minimálně ke dni 15. 3. 2010, kdy jí byla stavebním úřadem poskytnuta kopie souhlasu
stavebního úřadu ze dne 23. 3. 2009, č. j. MCP6 019207/2009. (toto datum potvrzuje i obsah
správního spisu.) Od této chvíle si stěžovatelka musela být vědoma, že nezákonný zásah
v podobě souhlasu stavebního úřadu s provedením ohlášené stavby existuje. Při posouzení
vědomosti stěžovatelky o existenci souhlasu s provedením ohlášené stavby není rozhodné,
že tento písemný souhlas byl později formálně zrušen ve zkráceném přezkumném řízení a bylo
deklarováno, že souhlas byl ve smyslu §106 odst. 1 stavebního zákona, v tehdy platném znění,
vydán mlčky již před vydáním písemného souhlasu. Skutkově totiž představuje z pohledu
stěžovatelky vydání souhlasu s provedením ohlášené stavby jeden a tentýž nezákonný zásah
se stejnými důsledky, ať již byl vydán písemně nebo mlčky.
Z toho vyplývá, že i pokud by stěžovatelka byla městským soudem vyzvána k doplnění
žaloby podle §37 odst. 5 s. ř. s. a bylo by jí tak umožněno její žalobu fakticky změnit na žalobu
zásahovou, musela by být i takto změněná žaloba odmítnuta pro opožděnost, neboť žaloba byla
podána až v říjnu 2010. Výsledek řízení o žalobě stěžovatelky by tedy byl stejný i v případě, že by
stěžovatelce městský soud umožnil postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s. doplnit její žalobu tak, aby
jí bylo možno posoudit jako žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu.
Co se týče smyslu a účelu žalobních lhůt, je třeba konstatovat, že i podle názoru
Ústavního soudu se obecně jedná o legitimní právní nástroj, jehož smyslem je „snížení entropie
(neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích (což hraje
zejména důležitou roli z hlediska dokazování v případech sporů), urychlení procesu rozhodování s cílem reálného
dosažení zamýšlených cílů. Tyto důvody vedly k zavedení lhůt již před tisíci lety.“ (nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 33/97, dostupný z http://nalus.usoud.cz). Pro úplnost je třeba též poznamenat,
že podle obsahu správního spisu v odvolání proti souhlasu s provedením ohlášené stavby
ze dne 22. 3. 2010 také stěžovatelka výslovně uvedla, že ohlášení stavby bylo stavebnímu úřadu
podáno dne 8. 9. 2008 a stavební úřad vydal souhlas s provedením stavby dne 23. 3. 2009, tedy
6 měsíců po ohlášení stavby. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka měla minimálně v době podání
tohoto odvolání také povědomí o okolnostech, ze kterých vyplynulo udělení souhlasu mlčky
ve smyslu §106 odst. 1 stavebního zákona, v tehdy platném znění.
Kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. tedy nebyl dán a Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítnul.
Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti procesně úspěšná, proto jí Nejvyšší
správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 s. ř. s.). Náhrada nákladů řízení
by naopak náležela žalovanému, který byl ve věci procesně úspěšný. Žalovanému však podle
obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly a ani náhradu nákladů řízení nepožadoval.
Osoba zúčastněná na řízení požadovala náhradu nákladů řízení ve výši 28.575 Kč, které jí
vznikly v souvislosti s vypracováním „Průvodní zprávy zeměměřického inženýra Ing. Š. ze dne
20. 4. 2012“ a „Revizního znaleckého posudku ústavu Jokl Appraisal, v. o. s. ze dne 3. 10. 2013“.
Podle §60 odst. 5 s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které
jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů hodných zvláštního
zřetele jí soud může na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. V posuzované věci
Nejvyšší správní soud od osoby zúčastněné na řízení předložení žádného znaleckého posudku
nevyžadoval a tato osoba ani neuvedla důvody hodné zvláštního zřetele, které by přiznání
požadované náhrady nákladů řízení odůvodňovaly. Z těchto důvodů proto osobě zúčastněné na
řízení právo na náhradu nákladů řízení nenáleží.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2015
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu