ECLI:CZ:NSS:2015:3.AZS.183.2014:27
sp. zn. 3 Azs 183/2014 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Zory Šmolkové a JUDr. Jaroslava Vlašína ve věci žalobce Y. H., zastoupeného
Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti žalovanému Ministerstvu
vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2014, č. j. 4 Az 18/2013 -
33.
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátovi stěžovatele Mgr. Markovi Sedlákovi, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 4.114 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ČR ze dne 30. 9. 2013, č. j. OAM-116/ZA-06-HA02-2010. Rozhodnutím
správního orgánu byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany, neboť
nesplnil podmínky pro udělení azylu dle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), ani podmínky doplňkové ochrany podle
§14a a 14b zákona o azylu. Městský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že stěžovatel
neuvedl žádné azylově relevantní důvody předvídané §12 písm. a) a b), §13 a §14 zákona
o azylu. Důvodem jeho žádosti o azyl byla snaha o legalizaci pobytu na území České republiky,
když stěžovatel sice vstoupil na území České republiky v roce 1993 za účelem sloučení rodiny
na základě povolení k pobytu, podle vlastního vyjádření však zde od roku 1999 pobýval nelegálně
a až dne 16. 7. 2007 podal žádost o povolení pobytu z důvodů zvláštního zřetel hodných, které
spatřoval v tom, že v České republice má veškeré rodinné i sociální vazby a o povolení k pobytu
v roce 1999 přišel z důvodu obstrukcí Čínské lidové republiky, která mu bezdůvodně nevydala
pas. Soud dále přisvědčil žalovanému v tom, že v případě stěžovatele nebyly dány žádné
skutečnosti svědčící o hrozbě vážné újmy podle §14a zákona o azylu a nebyly splněny
ani podmínky pro doplňkovou ochranu z důvodu dle §14b zákona o azylu.
Kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek městského soudu z důvodů jeho
nezákonnosti [§103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“], neboť žalovaný
nesprávně posoudil otázku, zda stěžovatel splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany
dle §14a zákona o azylu. Stěžovatel má za to, že splňuje podmínky doplňkové ochrany podle
tohoto ustanovení, protože v České republice má trvalé rodinné a sociální vazby, na území
Čínské lidové republiky takové vazby nemá, neumí ani psát a číst čínsky, neboť základní školu
absolvoval částečně v České republice, a vycestováním by mu vznikla vážná újma. Nadto,
svou situaci nezavinil, neboť v roce 1999 ztratil pas a čínská ambasáda mu nový pas bezdůvodně
nevydala. Městský soud rodinné vazby stěžovatele nezohlednil, neboť stěžovatel měl podle jeho
názoru dost času na to, aby v průběhu let ošetřil svůj pobyt v České republice, a mezinárodní
ochrana formou humanitárního azylu se uděluje ze zcela jiných závažných příčin. Podle názoru
stěžovatele, vykonáním správního vyhoštění by bylo znemožněno právo stěžovatele na rodinný
život v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, neboť má nezletilou dceru H. Y.,
nar. X, pro jejíž vývoj je - zejména v rané fázi života – důležitý pravidelný kontakt s otcem a život
ve funkčním rodinném zázemí. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Městského soudu v Praze zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost, neboť námitky stěžovatele
nejsou oprávněné. Žalovaný souhlasí s názorem soudu, že stěžovatel nesplňuje žádnou
z podmínek pro udělení azylu, jak jsou zakotveny v §§12, 13, 14 zákona o azylu, ani podmínky
doplňující ochrany dle §§14a a 14b zákona o azylu. Stěžovatel podle vlastních slov měl povolení
k pobytu na území České republiky v době přicestování v roce 1993 do roku 1999; od té doby
pobýval na území nelegálně až do roku 2007, kdy začal svou situaci řešit cestou cizinecké policie.
O mezinárodní ochranu požádal až v době, kdy mu bylo uloženo vyhoštění a hrozilo mu reálné
opuštění České republiky. Žalovaný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
č. j. 2 Azs 66/2008 - 52 z 8. 1. 2009, podle kterého rodinné vazby nejsou důvodem pro udělení
doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu.
Poté, co Nejvyšší správní soud posoudil podmínky řízení a přípustnost kasační stížnosti,
se dále zabýval její přijatelností.
Vymezením institutu nepřijatelnosti a jeho dopadem do soudního řízení
správního se Nejvyšší správní soud důkladně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí NSS
jsou přístupná na www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může
jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které
dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační
stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního
soudu, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského
soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení
stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru
proto zpravidla důvodem přijatelnosti nebudou.
V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit
podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu
uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií
přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak z úřední
povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci
sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
Stěžovatel namítal nesprávné posouzení právní otázky, zda důvodem pro poskytnutí
doplňkové ochrany dle §14a odst. 1 a 2, písm. d) zákona o azylu je ochrana rodinného života
za situace, kdy stěžovatel žije v České republice již 18 let, má zde vybudovány pevné sociální
vazby, v Čínské republice žádné vazby nemá, neumí ani psát a číst čínsky a má dvouletou dceru,
jejíž duševní vývoj by byl ztrátou pravidelného kontaktu s otcem ve funkčním rodinném zázemí
v tomto raném věku nepochybně narušen. Neudělení mezinárodní ochrany stěžovateli v tomto
případě podle něj představuje porušení mezinárodních závazků České republiky, protože
jím dojde k porušení jeho práva na rodinný život.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze při výkladu §14a odst. 1
a 2, písm. d), zákona o azylu postupoval v intencích ustálené judikatury k této otázce. Otázkou,
zda rodinné vztahy stěžovatele na území České republiky mohou založit důvod pro udělení
doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, a jaké situace mohou vytvářet rozpor
s mezinárodními závazky ČR ve smyslu §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, se Nejvyšší správní
soud zabýval například v rozhodnutí 2 Azs 66/2008 - 52 z 8. 1. 2009, se závěrem, že „rodinné
vazby v ČR nejsou důvodem pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, přičemž stěžovatelčin
poukaz na článek 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod nevnáší do tohoto posouzení nic normativně
nového, když tato ustanovení pouze vyjadřují respekt české veřejné moci k rodině a rodičovství a chrání rodinu před
nuceným odebráním dětí rodičům či před omezením rodičovských práv“. Otázkou možného porušení čl. 8
Úmluvy v případě vycestování žadatele o mezinárodní ochranu se Nejvyšší správní soud již také
opakovaně zabýval. V rozsudku ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, uvedl, že je třeba
„rozlišovat důvody, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky ČR bylo samotné vycestování cizince [§14a
odst. 2 písm. d) zákona o azylu a §179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“)], od důvodů,
pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky bylo až případné vyhoštění tohoto cizince. Samotná nutnost
vycestovaní cizince do země původu při neudělení žádné z forem mezinárodní ochrany a za situace, kdy cizinci
nesvědčí žádný jiný důvod k zákonnému pobytu na území ČR, totiž tomuto cizinci neznemožňuje,
aby si po návratu do země původu nepožádal o některou z možných forem povolení k pobytu na území ČR
dle zákona o pobytu cizinců.“. Jak dále Nejvyšší správní soud uvedl, „obvykle právě jen dlouhodobý zákaz
pobytu na území ČR může v některých případech dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu do soukromého
a rodinného života, který si cizinec za dobu svého pobytu na území ČR vytvořil.“ Při stanovení rozsahu
povinností státu je tedy nutno zvážit okolnosti konkrétní věci a posoudit, zda se nejedná
o případ, kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinného či soukromého života byla již nutnost
pouhého vycestování z území ČR.
V případě stěžovatele se jak Městský soud v Praze tak žalovaný podrobně zabývali
dopady svého rozhodnutí do soukromého života stěžovatele se závěrem, že i v případě, kdyby
byl stěžovatel neúspěšný při realizaci svého legálního pobytu v České republice prostřednictvím
jiných právních institutů, které jsou pro případ, že cizinec chce žít na území České republiky
určeny primárně, tedy instituty zákona o pobytu cizinců, dojde sice k zásahu do práva stěžovatele
na soukromý život, nebude se jednat o zásah nepřiměřený, neboť stěžovatel po dlouhou dobu
(od r. 1999 do r. 2007) pobýval na území České republiky nelegálně, o svou situaci se nijak
nezajímal přesto, že je to první povinností cizince, který svou budoucnost spojuje s územím
jiného než domovského státu. S tímto závěrem žalovaného souhlasil ve svém rozhodnutí rovněž
Městský soud v Praze, podle kterého žalobce (stěžovatel) vlastní vinou přestal splňovat podmínky
stanovené českým řádem pro pobyt cizinců na území a v tom nelze spatřovat porušení
mezinárodních závazků ze strany České republiky.
S ohledem na citovanou judikaturu žalovaný ani Městský soud v Praze nepochybili,
pokud uvedené ustanovení §14a zákona o azylu v případě stěžovatele vyložili tak, že stěžovatel
podmínky doplňkové ochrany nesplňuje, neboť tento závěr je v souladu s citovanou judikaturou.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou
splněny a kasační stížnost podle §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Nejvyšší správní soud závěrem připomíná, že institut azylu není a nikdy nebyl nástrojem
k řešení nepříznivé osobní či ekonomické situace žadatele. Právo na azyl založené
na mezinárodních úmluvách totiž v sobě nezahrnuje právo této osoby vybrat si zemi,
kde se pokusí začít nový život odpovídající jeho představám, jelikož slouží výhradně k poskytnutí
nezbytné ochrany cizím státem, je-li žadatel (popřípadě též jeho rodinný příslušník) ve vlastní
zemi vystaven pronásledování ze zákonem vyjmenovaných důvodů, popřípadě existují-li jiné,
zcela výjimečné okolnosti, za kterých by bylo „nehumánní“ azyl neudělit (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2005, č. j. 4 Azs 34/2005 - 60).
Podle §60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti
žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží
v souladu s §11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby učiněný
v řízení o kasační stížnosti ve výši 3100 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální
částky 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 3400 Kč.
Protože je ustanovený advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu
o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně z přidané hodnoty vypočtená dle §37 odst. 1
a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, v platném znění, činí 714 Kč.
Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 4.114 Kč. Uvedená
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese dle §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 21. ledna 2015
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu