ECLI:CZ:NSS:2015:4.ADS.116.2013:73
sp. zn. 4 Ads 116/2013 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: V. V., zast.
JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem, se sídlem Politických vězňů 27, Kolín IV., proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013, č. j. 43 Ad 21/2013
– 15,
takto:
I. V řízení se pokračuje .
II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013, č. j. 43 Ad 21/2013 – 15, se z r
u š u je a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ze dne 25. 4. 2013, č. j. 42091/010-6313/13.3.2013/1387/LN/43
(dále též „napadené rozhodnutí“), žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí
Okresní správy sociálního zabezpečení Kolín ze dne 14. 2. 2013, č. j. 42004/110-6311-10.8.2012-
7937/72/Do/DPN/R-2, jímž rozhodla tak, že žalobci podle §27 zákona č. 187/2006 Sb.,
o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o nemocenském
pojištění“), náleží výplata nemocenského po uplynutí podpůrčí doby od 10. 8. 2012,
a to při splnění ostatních zákonem stanovených podmínek za období od 11. 8. 2012 do 29. 9.
2012, ale že se žalobci nepřiznává nemocenské po uplynutí podpůrčí doby od 30. 9. 2012.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že podle všech provedených vyšetření
lze u žalobce očekávat v krátké době po uplynutí podpůrčí doby znovunabytí pracovní
schopnosti, a to i k jiné než dosavadní pojištěné činnosti. Dočasná pracovní neschopnost žalobce
byla ukončena po uplynutí podpůrčí doby ke dni 29. 9. 2012 a pracovní schopnost byla obnovena
ode dne 30. 9. 2012. Podle ustanovení §27 zákona o nemocenském pojištění po uplynutí
podpůrčí doby se podle žalované nemocenské sice vyplácí na základě žádosti pojištěnce po dobu
stanovenou v rozhodnutí orgánu nemocenského pojištění, ale pouze podle vyjádření lékaře
orgánu nemocenského pojištění, pokud lze očekávat, že pojištěnec v krátké době, nejdéle však
v době 350 kalendářních dnů od uplynutí podpůrčí doby, nabude pracovní schopnost, a to i k jiné
než dosavadní pojištěné činnosti, přičemž dle lékařských posudků pracovní schopnost žalobce
byla obnovena dne 30. 9. 2012.
[2] Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou ze dne 24. 6. 2013, v níž tvrdil,
že napadené rozhodnutí vychází z nesprávných závěrů přezkoumání příslušné zdravotnické
dokumentace, neboť nebylo bráno v potaz, že prodělal onemocnění boreliózou a že trpěl
skřípnutým nervem, jak bylo zjištěno při operaci pravé horní končetiny dne 2. 4. 2013, což bylo
žalované sděleno. Není pravdou, že přezkoumání zdravotnické dokumentace proběhlo na jednání
dne 18. 4. 2013 za přítomnosti žalobce. Přestože nebyl jeho zdravotní stav uspokojivý, musel
se žalobce z důvodu nedostatku finančních prostředků nechat k 1. 1. 2013 uschopnit. Žalobce
proto navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí zrušil.
[3] Žalovaná se k žalobě vyjádřila v podání ze dne 31. 7. 2013, v němž navrhla odmítnutí
žaloby, protože napadené rozhodnutí je podle §158 písm. a) zákona o nemocenském pojištění
vyloučeno ze soudního přezkumu. K věci samé uvedla, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí
došlo k pochybení v tom směru, že žalobce měl být údajně účastněn jednání lékařské posudkové
služby, což se nezakládá na pravdě; žalovaná toto opravila postupem podle §70 správního řádu.
[4] Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 11. 2013, č. j. 43Ad 21/2013 – 15, žalobu
odmítl. V odůvodnění uvedl, že žaloba brojí proti rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o výplatě
nemocenského po uplynutí podpůrčí doby; přezkum takového rozhodnutí je však ze soudního
přezkumu podle ustanovení §158 písm. a) zákona o nemocenském pojištění vyloučen, proto
soud žalobu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) odmítl.
[5] Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013, č. j. 43Ad 21/2013 –
15, podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost ze dne 9. 12. 2013, v níž uvedl, že
napadá usnesení z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s. Napadené
rozhodnutí, resp. posouzení zdravotního stavu žalobce pro účely rozhodnutí o trvání či ukončení
pracovní neschopnosti samo o sobě totiž zároveň znamenalo právní překážku výkonu povolání
zaměstnání nebo podnikatelské či jiné hospodářské činnosti, tudíž se dotklo základních práv
stěžovatele zaručených Listinou základních práv a svobod. V podání ze dne 14. 2. 2014 odkázal
na nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 15/12, podle kterého ze soudního
přezkumu jsou vyloučena rozhodnutí, jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního
stavu osoby, vyjma případů, kdy by sama o sobě znamenala právní překážku výkonu povolání,
zaměstnání, nebo podnikatelské či jiné hospodářské činnosti. Napadené rozhodnutí se týkalo
výplaty nemocenského po uplynutí podpůrčí doby a bylo založeno na posouzení zdravotního
stavu stěžovatele, přičemž toto posouzení představuje podle stěžovatele překážku popsanou
v citovaném nálezu Ústavního soudu, nadto se dotýká práv stěžovatele zaručených mu ústavním
pořádkem. Stěžovatel byl přesvědčen, že se soud měl zabývat důvodností žaloby a jeho návrhy na
provedení důkazů. Stěžovatel proto navrhoval, aby Nejvyšší správní soud usnesení krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[6] Žalovaná se ke kasační stížnosti stěžovatele vyjádřila v podání ze dne 28. 2. 2014, v němž
poukázala na to, že napadené rozhodnutí je ze soudního přezkumu podle ustanovení §158 písm.
a) zákona o nemocenském pojištění vyloučeno, tudíž krajský soud rozhodl v souladu se zákonem.
Navrhovala proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[7] Nejvyšší správní soud při předběžném posouzení kasační stížnosti nabyl pochybnosti
stran ústavnosti ustanovení §158 písm. a) zákona o nemocenském pojištění vylučujícího
ze soudního přezkumu rozhodnutí o výplatě nemocenského po uplynutí podpůrčí doby. Proto
usnesením ze dne 17. 4. 2014, č. j. 4 Ads 116/2013 – 27, řízení přerušil a předložil Ústavnímu
soudu návrh na zrušení výše citovaného ustanovení zákona o nemocenském pojištění pro rozpor
s ústavním pořádkem.
[8] Ústavní soud nálezem ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 9/14, návrhu Nejvyššího
správního soudu vyhověl a ustanovení §158 písm. a) zákona o nemocenském pojištění zrušil
dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
[9] Podle ustanovení §48 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), „soud řízení usnesením přeruší, jestliže ve věci
byl předložen Ústavnímu soudu návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy.“ Podle ustanovení §48 odst. 5 s. ř. s.
„po odpadnutí překážky předseda senátu i bez návrhu usnesením vysloví, že se v řízení pokračuje.“
[10] Jelikož překážkou pro vedení řízení byla skutečnost, že Nejvyšší správní soud v dané věci
podal návrh na zrušení ustanovení zákona k Ústavnímu soudu, přičemž tato překážka odpadla,
neboť Ústavní soud o tomto návrhu rozhodl svým nálezem ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. Pl. ÚS
9/14. Nejvyšší správní soud proto výrokem I. tohoto rozsudku rozhodl o tom, že v řízení se
pokračuje.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[11] Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadené usnesení Krajského soudu v Praze vzešlo (ustanovení §102 s. ř. s.), kasační
stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny důvody
podle ustanovení §104 s. ř. s.
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[13] Stěžovatel ve své kasační stížnosti podřadil důvod podání kasační stížnosti
pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a, b), d) a e) s. ř. s., avšak v případě, kdy je kasační stížností
napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přichází v úvahu pouze kasační důvod podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Pod tento kasační důvod však lze podřadit i další kasační důvody
v podobě důvodů podle §103 odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s. – srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98.
[14] Nejvyšší správní soud je v takovém případě v řízení o kasační stížnosti oprávněn zkoumat
pouze to, zda rozhodnutí krajského soudu a důvody, o které se toto odmítavé rozhodnutí opírá,
jsou v souladu se zákonem; jeho úkolem není věcně přezkoumávat, zda správní orgány v dané
věci pochybily či nikoli. Nejvyšší správní soud tedy zdůrazňuje, že rozsah přezkumu rozhodnutí
soudu v řízení o kasační stížnosti je vymezen povahou a obsahem přezkoumávaného rozhodnutí.
Jestliže krajský soud žalobu odmítl a věc samu neposuzoval, může Nejvyšší správní soud v řízení
o kasační stížnosti pouze přezkoumat, zda krajský soud správně posoudil podmínky
pro odmítnutí žaloby, nemůže se však již zabývat námitkami týkajícími se „merita věci“, tedy
toho, zda žaloba je důvodná a zda napadené rozhodnutí je nezákonné (srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 24/2004 – 49; ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs
33/2004 – 98; či ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 – 65).
[15] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[16] Podstatou argumentace stěžovatele je požadavek, aby jeho žaloba proti napadenému
rozhodnutí, kterým bylo rozhodováno o poskytování nemocenského po uplynutí podpůrčí doby,
byla soudně projednatelná. Při předběžném projednání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že ustanovení §158 písm. a) zákona o nemocenském pojištění, o které krajský
soud opřel svůj závěr o tom, že žalobu ze dne 24. 6. 2013 je na místě odmítnout, je protiústavní,
proto věc předložil Ústavnímu soudu v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy.
[17] Ústavní soud ohledně ústavnosti vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí o poskytování
nemocenského po uplynutí podpůrčí doby ve svém nálezu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. Pl. ÚS
9/14, dospěl k závěru, že „je-li výplata nemocenského (i po uplynutí podpůrčí doby) konkretizací
(podrobností) čl. 30 odst. 1 Listiny, má to nevyhnutelně za důsledek splnění podmínek uvedených sub 37 pro
situace, kdy zákon „jinak“ stanovit nemůže. V dané věci proto není posuzováno uplatnění podmínek pro
konkrétní podobu práva na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci v zákoně o nemocenském
pojištění, nýbrž interpretován je čl. 36 odst. 2 Listiny, podle kterého jsou-li „ve hře“ základní práva a svobody
(tj. jsou-li dotčena, popř. musí-li být zachovávána), nemůže se možnost zákonodárce „stanovit jinak“ uplatnit.
Zde lze mít námitky vůči formulaci ústavodárce, nicméně je namístě uplatnit výklad in dubio pro libertate.
Úkolem Ústavního soudu v rámci konkrétní kontroly ústavnosti §158 písm. a) zákona o nemocenském pojištění
tak není vyložit navrhovateli, zda je ústavní určitá výše dávky, způsob jejího výpočtu, forma uplatnění atd., nýbrž
to, zda důsledek rozhodnutí o takové dávce vůbec má vztah k základnímu právu, které by mohlo být dotčeno,
aniž by bylo třeba, aby bylo zasaženo či dokonce porušeno. Věc se tak pohybuje v prostoru kautel práva na soudní
ochranu podle čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, nikoli sociálních práv podle čl. 30 Listiny, popř. čl. 26
odst. 1 Listiny, neboť výsledkem posouzení zdravotního stavu žalobce byl rovněž závěr o tom, jakou pracovní
činnost bude moci nadále vykonávat pro případ možnosti brzkého nabytí pracovní schopnosti. V případě
procesních záruk ochrany základních práv, jak vyplývají z Listiny, není povaha případného zásahu do jejich
hmotněprávní podstaty relevantní [a není to ani podstatou v této věci, srov. např. nález Ústavního soudu
k regulačním poplatkům ve zdravotnictví sp. zn. Pl. ÚS 1/08 ze dne 20. 5. 2008 (N 91/49 SbNU 273;
251/2008 Sb.) – bod 92]. Pokud se rozhodnutí orgánu veřejné správy některého základního práva týká,
ať již z hlediska podrobností, podmínek, mezí (není nutné porušení či zkrácení), lze mít za to, že zákonodárcem
stanovená nemožnost uplatnění těchto záruk je s ohledem na výše uvedená ustanovení ústavního pořádku
bez dalšího protiústavní. Bez procesních garancí uplatňování základních práv by totiž, jednoduše řečeno, nebylo
možné jednotlivci ochranu proti takovým nezákonným rozhodnutím orgánů veřejné správy poskytnout…
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí o výplatě nemocenského po uplynutí podpůrčí doby představuje rozhodnutí,
jímž se osobě (žadateli) přizná nárok na hmotné zabezpečení (dávku) za situace, kdy je tato osoba (dočasně)
k práci nezpůsobilá. Jedná se tak evidentně o rozhodnutí, které se práva na přiměřené hmotné zabezpečení
při nezpůsobilosti k práci týká. Ústavní soud se přitom ztotožňuje se závěrem navrhovatele, že napadené
ustanovení §158 písm. a) zákona o nemocenském pojištění, jež zakotvuje výluku uvedeného rozhodnutí
ze soudního přezkumu, je natolik jednoznačné, že jej není možné vyložit ústavně konformně; je proto nutné
ve světle výše uvedených kautel práva na soudní ochranu ve vztahu k rozhodování orgánů veřejné správy přistoupit
k derogaci tohoto ustanovení.“
[18] Za dané situace, kdy Ústavní soud dospěl k závěru, že soudní výluka v případě rozhodnutí
správního orgánu o neposkytování nemocenského po uplynutí podpůrčí doby podle ustanovení
§158 písm. a) zákona o nemocenském pojištění je protiústavní, přičemž příslušnou právní úpravu
z výše uvedených důvodů zrušil, musí Nejvyšší správní soud kasační stížností napadené usnesení
krajského soudu o odmítnutí předmětné žaloby zrušit, neboť v opačném případě by porušil
ústavní práva stěžovatele. Byť tedy krajský soud ke dni svého rozhodování vycházel z příslušného
znění zákona o nemocenském pojištění, tato úprava byla následně shledána protiústavní
a Nejvyšší správní soud tedy musí v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy respektovat nález Ústavního
soudu a umožnit soudní přezkum správního rozhodnutí o neposkytování nemocenského
po uplynutí podpůrčí doby v této konkrétní věci, jež ostatně byla důvodem pro podání návrhu
k Ústavnímu soudu na zrušení příslušného ustanovení zákona o nemocenském pojištění – srov.
přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 A 48/2002 - 98.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[19] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného usnesení Krajského soudu v Praze k závěru, že byl naplněn tvrzený důvod
pro podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., aniž by bylo třeba aplikovat
ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
[20] Kasační stížnost je proto důvodná a Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1
s. ř. s. usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle ustanovení §110
odst. 4 s. ř. s. „zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení,
je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.“
[21] V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne v souladu s ustanovením §110 odst. 3 věty
první s. ř. s. také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu