ECLI:CZ:NSS:2015:4.AFS.123.2015:53
sp. zn. 4 Afs 123/2015 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: ZAREMBA
Stav s. r. o., IČ: 28265092, se sídlem Světova 473/12, Praha 8, proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2015, č. j. 11 Af 41/2014 - 156,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 6. 2014, č. j. 15146/14/5000-14304-605186, podle
§116 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, a podle zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro příslušné zdaňovací období (dále též „ZDPH“)
změnil rozhodnutí (platební výměr) Finančního úřadu pro Prahu 8 ze dne 28. 2. 2012,
č. j. 76134/12/008511108735, kterým byla žalobci doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací
období květen roku 2011 ve výši 478.842 Kč, tak, že doměřená daň činí 9.398.295 Kč a uložil
žalobci tuto částku zaplatit ve lhůtě 15 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na bankovní
účet správce daně. Finanční orgány neuznaly žalobcem vykázaný nadměrný odpočet na dani
z přidané hodnoty, neboť dospěly k závěru, že žalobcem účtované plnění spočívající v dodávkách
niklových katod a provedení stavebních prací ve skutečnosti nebylo realizováno.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítal, že rozhodnutí
žalovaného je nezákonné a trpí podstatnými vadami řízení. Žalobce žalovanému vytknul,
že zkreslil jeho námitky a pak vyvracel něco, co žalobce nenamítal. Žalovaný se podle žalobce
nevypořádal s námitkami žalobce uplatněnými v doplnění odvolání a postupoval tak v rozporu
s §115 odst. 1 a 2 daňového řádu. Žalovaný sice uznal vady řízení před správcem daně, ale
neodstranil je. Žalovaný byl povinen odstranit vady postupu správce daně tak, že měl důkazní
řízení doplnit prostřednictvím správce daně, všechny důkazy pak zhodnotit ve smyslu §8 odst. 1
daňového řádu a s tímto doplněním důkazního řízení žalobce seznámit, což však neučinil.
[3] Tvrzení žalovaného, že žalobcem namítané vady odstranil v odvolacím řízení, není podle
názoru žalobce v souladu se skutečností. Žalovaný se měl zabývat obsahem své výzvy k vyjádření
se v rámci odvolacího řízení ze dne 24. 3. 2014, č. j. 8070/14/5000-14304-6058186, proti jejímuž
obsahu směřovaly námitky žalobce. Žalobce dále brojil proti hodnocení čestného prohlášení
jednatele společnosti Ladyss stav s. r. o. ze dne 15. 2. 2012, které nebylo správními orgány
uznáno jako řádný důkaz. Žalovaným zastávaný názor je v rozporu s §93 odst. 1 daňového řádu,
z kterého podle žalobce vyplývá, že prohlášení jiných osob nejsou jako důkazní prostředky
vyloučeny. Žalobce ve svém vyjádření navrhoval doplnění důkazů a jejich řádné vyhodnocení.
Žalovaný tedy měl věc se žalobcem před vydáním svého rozhodnutí projednat. Podotknul,
že z jiných řízení je mu známo, že žalovaný nikdy nevyhovuje žádostem o projednání věci
při ústním jednání s tím, že mu to zákon nepřikazuje. Neochota žalovaného k projednání věci
se žalobcem tak je zřejmá.
[4] Žalovaný neuvedl, k jakému daňovému podvodu mělo údajně dojít a jaká konkrétní
opatření, která mohou být po něm rozumně požadována, měl žalobce přijmout k ověření, že není
účasten na daňovém podvodu. Nevypořádal se s námitkami nezákonného hodnocení důkazů.
Některé námitky v tomto směru proti postupu správce daně sice žalovaný uznal, ale ve svém
sdělení vady postupu správce daně v tomto ohledu nenapravil. Jestliže vyhodnocení některých
důkazů uvedl žalovaný až v odůvodnění svého rozhodnutí, učinil z dvoustupňového řízení
navzdory zákonu prakticky řízení jednostupňové, čímž žalobci odňal jeho právo na řádně vedené
daňové a odvolací řízení. Hodnocení věci správními orgány nebylo provedeno v souladu s §8
odst. 1 daňového řádu.
[5] Žalobce vyjádřil přesvědčení, že nebylo prokázáno, že by došlo k daňovému podvodu.
K odkazu žalovaného na trestní řízení s osobami, které se zúčastnily obchodů žalobce v květnu
2001 žalobce uvedl, že údajná trestná činnost se týkala jiného zdaňovacího období a nebyla
prokázána. Dodávky od společnosti Ladyss stav s. r. o., žalobce prokázal nejenom předložením
tzv. formálních důkazních prostředků ale také svědectvím jednatele této společnosti Ladislava
Červenky a svědectvím svého zaměstnance pana R. Č. Správní orgány neprokázaly, že by
předmětné dodávky nebyly realizovány. Další doklady svědčící o uskutečnění předmětných
dodávek zajistila u žalobce Policie ČR. Správce daně ani žalovaný však nenahlédli
do vyšetřovacího spisu, aby tyto doklady ověřili, přestože Policie ČR tuto možnost správci daně
nabídla. O uskutečnění předmětných dodávek svědčí i úhrady přes bankovní účty. Odběratelé
potvrdili dodatečnými daňovými přiznáními, že zboží odebrali a že bylo dále vyvezeno do jiné
členské země EU. Žalobce nemůže nést důsledky toho, že jeho odběratel byl v pozdější době
pro finanční orgány Slovenska nedostupný a tyto tak nemohly potvrdit uskutečnění
deklarovaných transakcí. Stejně tak nemůže nést důsledky případných nesrovnalostí
ve výpovědích svědků. Jestliže žalovaný tvrdí, že výpověď paní M. u správce daně je v rozporu
s její výpovědí na Policii ČR, pak bylo jeho povinností tyto rozpory odstranit a případně obě
výpovědi vyhodnotit z hlediska jejich možné účelovosti.
[6] Žalobci není známo, že by společnost Future construction s. r. o. přebírala v Ostratě
dodávky od svých dodavatelů, jak tvrdí žalovaný a žalobce nebyl ani seznámen s důkazy, které
by tomuto tvrzení nasvědčovaly. Skutečnost je taková, že zboží si do Ostraty nechal posílat
dodavatel žalobce, a to z toho důvodu, že tyto dodávky hned přeprodával žalobci, takže jeho
počínání je logické. Vyjádřil přesvědčení, že uskutečnění nákupu a prodeje niklových katod
i provedení stavebních prací ze strany společnosti Future construction s. r. o. dostatečně prokázal
a kdyby jej žalovaný řádně seznámil ve smyslu §115 odst. 1 a 2 daňového řádu s vyhodnocením
důkazů, pak by údajné pochybnosti vyvrátil. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl,
aby městský soud rozhodnutí žalovaného zrušil, věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení a uložil
mu povinnost zaplatit žalobci náklady řízení.
[7] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 5. 2015, č. j. 11 Af 41/2014 – 156, žalobu
zamítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud
předeslal, že žaloba – tak jak byla žalobcem formulována – je na samé hranici, která
ještě umožňuje konkrétní, věcný a srozumitelný přezkum napadeného rozhodnutí. Konstatoval,
že značně obsáhlý a souvislý text žaloby, v němž lze jen obtížně jednoznačně určit, zda namítané
vady se vztahují k rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nebo i k rozhodnutí žalovaného,
zda a jaké konkrétní vady prvoinstančního rozhodnutí byly žalobcem vytknuty v odvolání
a jak s nimi naložil žalovaný, mu umožnil provést přezkum žalobou napadeného rozhodnutí
do jisté míry obecným způsobem vyjma těch námitek, které svojí určitostí a srozumitelností
byly způsobilé k tomu, aby se jimi soud zabýval podrobně a individuálně.
[8] K námitce žalobce, že žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl záměrně zkresleně námitky
žalobce, městský soud uvedl, že správní orgány obou stupňů s ohledem na zásadu hospodárnosti
řízení rozsáhlá podání žalobce ve svých vyjádřeních a rozhodnutích musely zkracovat,
aby bylo možno se k nim vůbec vyjádřit, což mohlo vést žalobce k názoru, že tímto postupem
„překrucují“ žalobcem uváděné skutečnosti. Žalobce však nebyl takovým postupem finančních
orgánů na svých právech zkrácen.
[9] Městský soud se neztotožnil s žalobcovou námitkou, že žalovaný vady řízení v odvolacím
řízení neodstranil, když se řádně nevypořádal s námitkami žalobce a „pouze“ odkázal
na odůvodnění svého rozhodnutí. Po prostudování příslušných listin totiž soud dospěl k názoru,
že namítaný odkaz na odůvodnění rozhodnutí je zcela dostačující, není v rozporu se zákonem
a důsledkem jeho uvedení není nezákonnost napadeného rozhodnutí například z důvodu jeho
nesrozumitelnosti či nepřezkoumatelnosti.
[10] Městský soud nepřisvědčil ani námitce žalobce ohledně porušení §115 odst. 1 a 2
daňového řádu, neboť z obsahu správního spisu zjistil, že uvedená ustanovení žalovaný
respektoval. Žalovaný dodržel také zákonnou povinnost seznámit žalobce se svým odlišným
právním názorem, ke kterému dospěl v průběhu odvolacího řízení a se skutečnostmi a důkazy,
které byly zjištěny v rámci odvolacího řízení. Stalo se tak přípisem žalovaného ze dne 24. 3. 2014,
kterým bylo žalobci umožněno se k uvedeným skutečnostem ještě před vydáním napadeného
rozhodnutí vyjádřit. Že se tak skutečně stalo, potvrzuje i reakce žalobce ze dne 9. 5. 2014.
Rozhodnutí o provedení navržených důkazů je v kompetenci žalovaného za předpokladu, že svůj
postup dostatečně odůvodní. Pokud následně po citované výzvě neučinil žalobce žádný návrh
na provedení dalších důkazních prostředků anebo pokud žalovaný nepovažoval doplnění dalších
důkazních prostředků za účelné, bylo namístě přistoupit k vydání rozhodnutí tak, jak žalovaný
učinil.
[11] V případě žalobcovy námitky proti hodnocení čestného prohlášení jednatele společnosti
Ladyss stav s. r. o., které nebylo správními orgány vyhodnoceno jako řádný důkaz, městský
soud poukázal na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006,
č. j. 1 Afs 77/2005 – 43, a přisvědčil žalovanému, že v posuzovaném případě čestným
prohlášením nemůže být proveden věrohodný důkaz, neboť skutečnost jím nemůže být nikdy
prokázána, ale pouze osvědčena.
[12] K výtce žalobce, že žalovaný neuvedl, k jakému daňovému podvodu mělo dojít
a která konkrétní opatření měl žalobce přijmout, soud uvedl, že ze žádného předpisu nevyplývá
pro žalovaného povinnost žalobce poučovat o opatřeních, které je vhodné či dokonce nutné
přijmout, aby se žalobce svým jednáním vyvaroval protiprávního jednání. Žalobce jakožto
podnikatele lze považovat za osobu práva natolik znalou, že si má být vědom všech svých
povinností. Městský soud se ztotožnil se žalovaným, že jej stíhá břemeno důkazní ohledně
prokázání toho, zda žalobce disponoval případnou vědomostí o účasti na daňovém podvodu,
avšak odpovědnost za prokázání skutečností uváděných v daňovém přiznání je primárně
na žalobci.
[13] K nezákonnému hodnocení ze strany žalovaného dle spisu nedošlo. Žalovaný dostatečně
určitě a srozumitelně vyložil, ke kterým důkazům se při svém rozhodování přiklonil a z jakého
důvodu tak učinil, čímž plně naplnil zákonné požadavky na hodnocení důkazních prostředků.
[14] Splnění pouhých formálních náležitostí daňového dokladu nepostačuje ke vzniku nároku
na daňový odpočet. Důvod, pro který žalobci nemohl vzniknout nárok na odpočet, spočívá právě
v tom, že žalobce nedoložil oprávněnost nároku hodnověrným dokladem. Uskutečněním
zdanitelného plnění rozumí ZDPH stav faktický, nikoli stav formálně vykázaný.
[15] Žalobce v daňovém řízení sice předložil faktury, doklady o jejich zaplacení a doklady
o vedení požadované evidence, avšak správní orgány dospěly k závěru, že právní stav vyplývající
z obsahu správního spisu skutečnostem uvedeným v daňových dokladech neodpovídá.
Podstatnou skutečností je, zda došlo ke zdanitelným plněním dodáním zboží nebo poskytnutí
služby s místem plnění v tuzemsku nebo mimo tuzemsko. Žalobce přijetí zdanitelných plnění
od společnosti Ladyss stav s. r. o. dále jejich poskytnutí ve prospěch společnosti
STAVITEĽSTVO – Jozef Koňak, s. r. o. (dále jen „SJK“) a COLORMIX s. r. o. (dále
jen „COLORMIX“) neprokázal. Žalovaný k tomu v rámci odvolacího řízení provedl další
dokazování. K problematice účasti na daňovém podvodu již v minulosti judikoval Nejvyšší
správní soud (např. rozsudky ze dne 5. 9. 2012, č. j. 1 Afs 58/2012 - 46, a ze dne 30. 5. 2013,
č. j. 1 Afs 14/2013 - 60). Žalobci by nárok na odpočet DPH zůstal zachován, pokud by nevěděl
a vědět ani nemohl, že se svým obchodem účastní plnění, které je samo součástí podvodu.
Od žalobce se však očekává, že v rámci své hospodářské činnosti přijme přiměřená opatření,
aby zjistil, zda jeho plnění není součástí podvodu. Pokud tedy žalobce podezřelé okolnosti
ignoroval, sám se podvodu účastnil, a tím se zároveň zbavil nároku na odpočet. Pakliže bylo
trestní stíhání obchodních partnerů žalobce zahájeno již v březnu 2011 a žalobce v květnu 2011
s těmito osobami pokračoval v obdobných podvodných transakcích, lze jen stěží dovodit,
že žalobce splňuje podmínku naprosté nevědomosti o případné existenci podvodu,
čímž byl dostatečně odůvodněn závěr o tom, že žalobce nárok na odpočet DPH pozbyl. Ačkoli
usnesení o zahájení trestního stíhání těchto osob se jiného zdaňovacího období (březen 2011),
popisuje zcela totožné jednání týchž osob, proto bylo možné předpokládat, že stejným nebo
obdobným způsobem mohly zmíněné osoby jednat rovněž ve zdaňovacím období květen 2011.
[16] Nedůvodnou byla shledána i námitka, že žalobce nemůže nést důsledky případných
nesrovnalostí ve výpovědích svědků a že povinnost odstranit tyto nesrovnalosti měl správce
daně. Žalobce nenesl důsledky případných nesrovnalostí ve výpovědích svědků, ale k jeho tíži
bylo vyhodnoceno neprokázání splnění podmínek pro řádný vznik nároku na odpočet DPH.
[17] Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že správce daně nepostavil
své rozhodnutí o doměření daňové povinnosti žalobce primárně na obsahu trestního spisu, jehož
provedení jako důkazu žalobce navrhoval. Žalovaný měl dostatek jiných hodnověrných
důkazních prostředků a bylo tak v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů na úvaze
žalovaného, zda si vyžádá a použije výše uvedený vyšetřovací spis jako další důkazní prostředek.
Neprovedení takto navrženého důkazu žalovaný náležitě vysvětlil v odůvodnění svého
rozhodnutí.
[18] Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Závěr městského soudu, že podaná žaloba je na samé hranici
přezkoumatelnosti, označil stěžovatel za neobjektivní, neboť v žalobě vždy citoval souvislou část
odůvodnění rozhodnutí žalovaného, k níž uvedl své žalobní námitky, přičemž text žalovaného
vždy od svých námitek výrazně odlišil. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že v žalobě uvedl zcela
přesně, v čem jeho námitky spočívají a jakým způsobem žalovaný jeho odvolací námitky zkreslil.
Stěžovatelova podání jsou rozsáhlá z toho důvodu, že v nich vždy cituje to, co uvádí správní
orgány, aby tak nemohlo dojít k nesprávné interpretaci jeho námitek. Neobjektivní tudíž je také
závěr městského soudu, že stěžovatelova podání jsou nesmírně rozsáhlá na úkor srozumitelnosti
a přehlednosti obsahu textu a proto působí často zmatečně.
[19] Stěžovatel opětovně namítal, že žalovaný postupoval v rozporu s §115 odst. 1 a 2
daňového řádu a neodstranil vady řízení před správcem daně. Žalovaný se nevypořádal
s námitkami proti obsahu výzvy ze dne 24. 3. 2014, č. j. 8070/14/5000-14304-6058186.
Provedení hodnocení důkazů až v rozhodnutí o odvolání je v rozporu s §115 odst. 1 a 2
daňového řádu. Žalovaný měl odstranit vady postupu správce daně doplněním dokazování
prostřednictvím správce daně a zhodnocením důkazů ve smyslu §8 odst. 1 daňového řádu.
Následně měl s tímto doplněním důkazního řízení, včetně zákonného vyhodnocení důkazů,
řádně seznámit žalobce, což neučinil. Tvrzení žalovaného, že neshledal námitky uvedené
v odst. 22 svého rozhodnutí důvodnými, označil stěžovatel za účelové a nemající oporu
ve výzvě žalovaného č. j. 8070/14/5000-14304-6058186. I kdyby se žalovaný s námitkami
stěžovatele vznesenými v jeho vyjádření k uvedené výzvě vypořádal vyhodnocením důkazů
v odůvodnění svého rozhodnutí o odvolání, postupoval by v rozporu s ustanovením §115
odst. 1 a 2 daňového řádu. Navíc by tento postup pro stěžovatele znamenal, že ztratil reálnou
možnost doplnit své odvolání argumentací proti řádně vyhodnoceným důkazům, což představuje
porušení ústavního práva stěžovatele dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
[20] K argumentaci městského soudu týkající se možnosti použití čestného prohlášení
(jednatele společnosti Ladyss stav s. r. o. ze dne 15. 2. 2012) jako důkazu stěžovatel uvedl,
že jestliže správce daně nechce připustit čestné prohlášení třetí osoby jako důkazní prostředek,
měl by v souladu s ustanovením §92 odst. 2 daňového řádu vyslechnout tuto třetí osobu jako
svědka, což se nestalo.
[21] Stěžovatel dále městskému soudu vytknul hrubé zkreslení jeho námitky, že ž alovaný
s ním byl povinen věc projednat při ústním jednání. Městský soud podle stěžovatele zkreslil
také námitku, že žalovaný neuvádí, která konkrétní opatření měl přijmout k ověření, že plnění,
které provádí, jej nepovede k účasti na daňovém podvodu. Nešlo tedy o to, aby žalovaný předem
poučoval stěžovatele o opatřeních, které je vhodné či nutné přijmout, aby se stěžovatel svým
jednáním vyvaroval protiprávního jednání, ale o to, aby žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí
uvedl, která rozumně možná opatření stěžovatel neučinil.
[22] Městský soud opomenul zabývat se námitkou porušení s §8 odst. 1 daňového řádu.
Přisouzení míry věrohodnosti jednotlivým důkazům nemůže být aktem svévole správce daně,
ale musí být podloženo logickou a přezkoumatelnou úvahou. Odůvodnění rozhodnutí
žalovaného obsahuje zdlouhavé opisování jednotlivých důkazů, aniž by bylo jasně vyloženo, která
část skutkových zjištění nebo okolnost významná pro rozhodnutí je provedeným důkazem
zjištěna a prokázána.
[23] Závěr městského soudu, že žalovaný naplnil zákonné požadavky na hodnocení důkazů,
přičemž stěžovatel ani neuvedl, jakým způsobem hodnocení důkazů nesplňuje zákonné
požadavky, není v souladu se skutečností. Stěžovatel poukázal na žalobní námitky, v nichž
namítal, že žalovaný postupoval v rozporu s §8 odst. 1 a §115 odst. 1 a 2 daňového řádu, a zcela
konkrétně uvedl, jakým způsobem hodnocení důkazních prostředků nesplňuje zákonné
požadavky na řádné hodnocení důkazů.
[24] Městský soud se podle stěžovatele dále mýlí ve svém závěru, že stěžovatel ignoroval
podezřelé okolnosti (trestní stíhání osob, které se účastnily obchodů se žalobcem v květnu 2011
zahájeného již v březnu 2011). Trestní stíhání osob, které se zúčastnily obchodů se žalobcem
v květnu 2011, totiž nemohlo být zahájeno v březnu 2011, když se týkalo daňové povinnosti
za zdaňovací období březen 2011. Ve skutečnosti bylo trestní stíhání zahájeno dne 19. 6. 2013,
jak uváděl žalovaný, což patrně městský soud pro rozsáhlost odůvodnění rozhodnutí žalovaného
přehlédl. V květnu 2011 tedy stěžovatel nemohl vědět, že osoby, s kterými obchodoval v březnu
2011, budou za obchody v tomto období trestně stíhány. Stěžovatel žádné podezřelé okolnosti
neignoroval, neboť mu žádné takové okolnosti nebyly známy. Plnění od společnosti Ladyss stav
s. r. o. prokázal jednak řádnými daňovými doklady a jednak svědeckými výpověďmi pana
Červenky a pana Č. Místně příslušný správce daně neuznal společnosti Ladyss stav s. r. o. daň na
vstupu, ale daň na výstupu ponechal v plné výši, tedy měl za prokázané, že se tvrzené zdanitelné
plnění uskutečnilo. Stěžovatel má dále za to, že prokázal i uskutečnění zdanitelných plnění ve
prospěch společnosti SJK a COLORMIX, když uskutečnění těchto plnění navíc potvrdili
jednatelé uvedených společností. Je tedy na berních orgánech Slovenské republiky, aby daň
doměřili tomu, kdo ji patrně zkrátil, a nikoli stěžovateli.
[25] Policie ČR u stěžovatele zajistila i další doklady, svědčící o uskutečnění předmětných
dodávek. Žalovaný se tak ve smyslu §92 odst. 2 daňového řádu měl s těmito důkazními
prostředky seznámit, zejména když mu tuto možnost Policie ČR nabídla. Jedná se o povinnost
správce daně, která mu vyplývá z daňového řádu a čl. 1 odst. 1 Ústavy.
[26] Závěrem stěžovatel poukázal na rozhodnutí ve spojené věci věci C-80/11 a C-142/11
Mahagében a Péter David, v němž Soudní dvůr EU vyslovil stanovisko, že daňový orgán nemůže
obecně požadovat, aby osoba povinná k dani, která hodlá uplatnit svůj nárok na odpočet DPH,
ověřovala, že se subjekty na vstupu nedopustily nesrovnalostí či podvodu, a je na daňových
orgánech, aby u osob povinných k dani provedly nezbytné kontroly za účelem odhalení
nesrovnalostí a podvodu na DPH a uložily sankce osobám, které se nesrovnalostí dopustily.
Tyto orgány tedy nemohou přenášet své vlastní kontrolní úkoly na osoby povinné k dani
a odmítnout jim přiznat nárok na odpočet z důvodu, že tyto úkoly nesplnily. Z uvedeného
stěžovatel dovodil, že daň je třeba vyměřovat tomu, kdo se podvodného jednání skutečně
dopustil, a ne tomu, kdo byl pouze nevědomým účastníkem možného podvodného řetězce.
[27] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil se závěry, k nimž
dospěl městský soud. Ke stěžovatelem namítanému porušení §115 odst. 1 a 2 daňového řádu
žalovaný upozornil, že podle obvyklé praxe orgánů Finanční správy ČR, kterou podporuje
relevantní komentářová literatura a judikatura správních soudů, musí být vady odvoláním
napadeného rozhodnutí nebo postupu správce daně prvního stupně napraveny v rámci
odvolacího řízení. Jestliže tedy k takovému postupu odvolací orgán přistoupí, disponuje stejným
okruhem oprávnění jako správce daně v řízení v prvním stupni. Seznámení stěžovatele
s podklady učiněné v rámci postupu podle §115 daňového řádu bylo provedeno jasným,
srozumitelným, konkrétním a vyčerpávajícím způsobem (viz výzva žalovaného ze dne
24. 3. 2014, č. j. 8070/14/5000-14304-605186). Reakcí stěžovatele byl přípis ze dne 7. 5. 2014,
v němž však stěžovatel neučinil jakýkoli návrh na provedení dalších důkazů a bylo proto zcela
na místě, aby žalovaný vydal rozhodnutí o odvolání. Uvedeným postupem žalovaný odstranil
vadu řízení založenou správcem daně, který v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na úřední
záznam, s nímž nebyl stěžovatel seznámen před vydáním rozhodnutí. Žalovaný upozornil
na skutečnost, že se ve svém rozhodnutí neodchýlil od právního názoru vyjádřeného ve své výše
uvedené písemnosti. Pokud se stěžovatel domáhal, aby věc byla projednána v rámci ústního
jednání, tuto možnost měl stěžovatel po celou dobu daňového řízení. Jestliže ji však stěžovatel
nevyužil, nelze důsledky jeho pasivity přenášet na orgány Finanční správy ČR. Stěžovatel dále
poukázal na rozsudek ze dne 24. 5. 2006, č. j. 1 Afs 77/2005 – 43, v němž Nejvyšší správní soud
dospěl k jednoznačnému závěru o nepoužitelnosti čestného prohlášení jako důkazu. K tvrzení
stěžovatele, že osoba, která podala čestné prohlášení, měla být v souladu s §92 odst. 2 daňového
řádu vyslechnuta jako svědek, žalovaný uvedl, že stěžovatel měl možnost navrhnout výslech této
třetí osoby, pokud tento procesní úkon považoval za nezbytný k prokázání jeho daňových
tvrzení. Nelze však přenášet tuto aktivitu na žalovaného, který shromážděné důkazy náležitě
zhodnotil v souladu s §92 odst. 2 daňového řádu. K namítaným vadám hodnocení důkazů
žalovaný uvedl, že v souladu s §8 odst. 1 daňového řádu dostál všem zásadám dokazování
a řádně zjistil skutkový stav.
[28] Žalovaný dále uvedl, že v průběhu daňového řízení byl prokázán vznik konkrétních
pochybností ohledně daňových tvrzení stěžovatele, neboť na předložených daňových dokladech
deklarovaní dodavatelé neuskutečnili tam uvedená zdanitelná plnění v tvrzeném rozsahu. Ačkoliv
se usnesení o zahájení trestního stíhání netýká posuzovaného zdaňovacího období květen 2011,
popisuje jednání stejných osob vystupujících za identickou obchodní společnost, a je tak zcela
logický úsudek, že totožným nebo obdobným způsobem zmíněné osoby jednaly rovněž
ve zdaňovacím období květen 2011. K poukazu stěžovatele na výše uvedené rozhodnutí
Soudního dvora EU žalovaný uvedl, že objektivní skutečnosti prokazují, že stěžovatel mohl
a měl vědět, že je součástí daňového podvodu.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[29] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná a za stěžovatele v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. jedná zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním. Poté Nejvyšší správní
soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[30] Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že se stěžovatel dovolává důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[31] Kasační stížnost není důvodná.
[32] Podle §8 odst. 1 daňového řádu, správce daně při dokazování hodnotí důkazy podle své úvahy.
Správce daně posuzuje každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží
ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo.
[33] Podle §92 odst. 2 téhož zákona, správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné zjištění
a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů.
[34] Podle §115 odst. 1 daňového řádu, v rámci odvolacího řízení může odvolací orgán provádět
dokazování k doplnění podkladů pro rozhodnutí nebo k odstranění vad řízení, anebo toto doplnění
nebo odstranění vad uložit správci daně, který napadené rozhodnutí vydal, se stanovením přiměřené lhůty.
[35] Podle odst. 2 téhož ustanovení, provádí-li odvolací orgán v rámci odvolacího řízení dokazování,
seznámí před vydáním rozhodnutí o odvolání odvolatele se zjištěnými skutečnostmi a důkazy, které je prokazují,
a umožní mu, aby se k nim ve stanovené lhůtě vyjádřil, popřípadě navrhl provedení dalších důkazních prostředků.
Obdobně postupuje odvolací orgán i v případě, kdy dospěje k odlišnému právnímu názoru, než správce daně
prvního stupně, a tato změna by ovlivnila rozhodnutí v neprospěch odvolatele.
[36] K argumentaci stěžovatele uvedené v úvodu kasační stížnosti, v níž namítá neobjektivnost
závěrů městského soudu ve vztahu k projednatelnosti, přehlednosti a srozumitelnosti žaloby
Nejvyšší správní soud uvádí, že tato argumentace se za situace, kdy městský soud na základě
podané žaloby rozhodnutí žalovaného věcně přezkoumal, netýká podstaty věci samé
a nemá tudíž vliv na její posouzení. Nejvyšší správní soud proto pouze stručně konstatuje,
že se ztotožňuje s městským soudem, že žaloba je rozsáhlé (56 stran textu) a místy poněkud
nepřehledné podání, neboť stěžovatel se opakuje ve své argumentaci a cituje dlouhé pasáže textu.
Podstatné je nicméně to, že obsahuje žalobní body a umožnila tak soudní přezkum rozhodnutí
žalovaného. Městský soud se k podstatným námitkám, které stěžovatel v žalobě uplatnil,
přiměřeným způsobem vyjádřil a vysvětlil, proč je neshledal důvodnými. Nelze ani stěžovateli
přisvědčit, že by městský soud námitky stěžovatele dezinterpretoval. Odůvodnění napadeného
rozsudku je logické, pochopitelné a dostatečné, rozsudek proto není možné považovat
za nepřezkoumatelný.
[37] Námitce stěžovatele, že žalovaný postupoval v rozporu s §115 odst. 1 a 2 daňového řádu
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil, neboť postup žalovaného, který v odvolacím řízení prováděl
prostřednictvím správce daně dokazování a odstraňoval vady řízení před správcem daně je plně
v souladu s §115 odst. 1 daňového řádu, které takovýto postup umožňuje. V daňovém řízení
totiž primárně platí princip apelace, který umožňuje případné vady řízení v prvním stupni
a skutkově i právně sporné aspekty věci vyřešit před odvolacím orgánem, aniž by bylo nutné věc
vracet ke správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení (respektive procesní předpis takový
postup vůbec neumožňuje, srov. §116 odst. 1 d. ř.). V odvolacím daňovém řízení tak mimo jiné
lze doplnit dokazování, a to i ve značném rozsahu, jak tomu bylo v právě posuzované věci.
Pokud žalovaný odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, namísto toho, aby argumentoval
obsahem své výzvy k vyjádření se v rámci odvolacího řízení ze dne 24. 3. 2014,
č. j. 8070/14/5000-14304-6058186, proti jejímuž obsahu směřovaly námitky žalobce, ani tato
skutečnost nepředstavuje nezákonnost rozhodnutí žalovaného, neboť část odůvodnění
žalovaného, na kterou takto odkázal, obsahuje důkazy, jejich hodnocení a právní závěry, s nimiž
byl stěžovatel v souladu s §115 odst. 2 daňového řádu seznámen shora uvedenou výzvou
žalovaného. Obsah samotné výzvy je jasný, srozumitelný, konkrétní, obsahuje všechny nové
skutečnosti, které žalovaný zjistil provedeným dokazováním a právní hodnocení takto zjištěného
skutkového stavu - závěry žalovaného ke kterým dospěl na základě hodnocení zjištěných důkazů
jednotlivě i v souvislostech. Stěžovateli tudíž nelze přisvědčit ani v tom, že v posuzované věci
žalovaný hodnotil v rozporu s §115 odst. 1 a 2 daňového řádu důkazy až v rozhodnutí
o odvolání a důvodné nejsou ani námitky stěžovatele, že jej žalovaný nevyrozuměl o doplnění
důkazního řízení, hodnocení získaných důkazů a správní orgány mu znemožnily účinnou obranu
v rámci daňového řízení tím, že ho dostatečně neseznámily s hodnocením provedených důkazů.
[38] Námitka, v níž stěžovatel namítá, že žalovaný byl povinen odstranit vady postupu správce
daně tak, že měl důkazní řízení doplnit prostřednictvím správce daně a všechny důkazy
pak zhodnotit ve smyslu §8 odst. 1 daňového řádu, rovněž není důvodná, neboť ze spisu
je zřejmé, že žalovaný takto postupoval. Dne 26. 9. 2012 žalovaný uložil správci daně,
aby stanoveným způsobem doplnil dokazování. Poté, co dne 28. 1. 2014 správce daně předložil
žalovanému spisový materiál obsahující dodatečně provedené důkazy, žalovaný tyto důkazy
zhodnotil a vyzval stěžovatele, aby se k takto doplněným podkladům vyjádřil. Z odůvodnění
rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že hodnotil důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení
důkazů, neboť získané důkazy hodnotil z hlediska jejich věrohodnosti, vzájemně je porovnával,
hodnotil je tedy jednotlivě i v souvislostech a následně na základě těchto důkazů věc právně
posoudil. Jak již bylo zmíněno výše, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování; způsob, jakým
jej žalovaný zhodnotil je podrobný, má oporu ve spisu a je výsledkem logického uvažování.
Taktéž námitka stěžovatele, že správní orgány nepostupovaly v souladu s §8 odst. 1 daňového
řádu, v němž je zakotvena zásada volného hodnocení důkazů, proto není důvodná. Městský soud
se k této námitce stěžovatele vyjádřil, když konstatoval, že žalovaný v odůvodnění žalobou
napadeného rozhodnutí dostatečně určitě a srozumitelně vyložil, ke kterým důkazům se při svém
rozhodování přiklonil a z jakého důvodu (včetně uvedení hodnotících úvah), čímž zcela naplnil
zákonné požadavky na hodnocení důkazních prostředků. Rozhodnutí žalovaného je vskutku
obsáhlé (49 stran), to je však dáno značně rozsáhlým dokazováním, v průběhu kterého bylo
zjištěno velké množství důkazů, které žalovaný popsal v odůvodnění svého rozhodnutí
a vycházel z nich při posouzení věci. Nelze tudíž ani přisvědčit výtce stěžovatele, že rozhodnutí
žalovaného obsahuje jen zdlouhavé opisování jednotlivých důkazů, aniž by bylo vyloženo, která
část skutkových zjištění nebo okolnost významná pro rozhodnutí je provedeným důkazem
zjištěna a prokázána.
[39] Důvodnou neshledal Nejvyšší správní soud ani námitku stěžovatele, jíž brojil proti závěru
žalovaného o nedůvodnosti námitek citovaných v odst. 22 rozhodnutí žalovaného (jedná
se o námitky vznesené stěžovatelem v průběhu v odvolacího řízení v jeho vyjádření ze dne
7. 5. 2014 k výše uvedené výzvě žalovaného z 24. 3. 2014, kterou byl seznámen se zjištěnými
důkazy a právními závěry žalovaného). Žalovaný totiž své závěry o nedůvodnosti námitek
stěžovatele opřel o řádně zjištěný skutkový stav, který ve svém rozhodnutí náležitě a podrobně
popsal. Stěžovateli nebylo upřeno právo doplnit své odvolání argumentací proti zjištěným
důkazům, neboť mu žalovaný umožnil vyjádřit se k těmto důkazům a jeho právnímu hodnocení
věci a poskytl stěžovateli k tomu dostatečnou lhůtu, neboť rozhodnutím o prodloužení lhůty
ze dne 2. 4. 2014, č. j. 9091/14/5000-14304-605186, vyhověl žádosti žalobce o prodloužení lhůty
k vyjádření se ke zjištěným skutečnostem. Stěžovatel tohoto práva využil svým vyjádřením ze dne
7. 5. 2014. Stěžovateli tedy bylo v rámci daňového řízení umožněno bránit svá práva a předkládat
důkazy navrhované ke svým tvrzením a nedošlo ani k porušení jeho práva vyjádřit se ke zjištěným
skutečnostem a důkazům.
[40] Tvrzení stěžovatele, že jestliže správce daně nechce připustit čestné prohlášení třetí osoby
jako důkazní prostředek, měl by v souladu s ustanovením §92 odst. 2 daňového řádu vyslechnout
tuto třetí osobu jako svědka, což se nestalo, Nejvyšší správní soud uvádí, že není pravdivé.
Jednatele společnosti Ladyss stav s. r. o. Ladislava Červenku, jehož čestné prohlášení ze dne
15. 2. 2012 stěžovatel předložil, totiž dne 17. 12. 2012 správce daně za účasti zástupce stěžovatele
vyslechl jako svědka ke skutečnostem uvedeným v jeho čestném prohlášení (dodávka a fakturace
zboží stěžovateli v květnu 2011) vyslechl. Nejvyšší správní soud na okraj dodává, že citované
ustanovení daňového řádu ukládá správci daně co nejúplnější zjištění skutečností rozhodných
pro správné zjištění a stanovení daně, přičemž není vázán jen návrhy daňových subjektů. Je tudíž
na uvážení správce daně, zda k obsahu čestného prohlášení, které, jak městský soud správně
s poukazem na relevantní judikaturu konstatoval, není v zásadě možné použít jako důkaz,
pokládá za potřebné osobu, která učinila čestné prohlášení, vyslechnout jako svědka.
[41] K námitce stěžovatele, v níž upozornil na doklady zajištěné Policií ČR, svědčící
dle stěžovatele o uskutečnění předmětných dodávek, s nimiž se žalovaný měl podle názoru
stěžovatele podle §92 odst. 2 daňového řádu seznámit, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že pokud žalovaný dospěl k závěru o tom, že na základě provedených důkazů již zjistil dostatek
skutečností pro správně zjištění a stanovení daně, nebylo již nutné seznamovat se s doklady
zajištěnými Policií ČR v jiném (trestním) řízení. V této souvislosti Nejvyšší správní soud doplňuje,
že ze spisu vyplývá, že finanční orgány si od Policie ČR vyžádaly relevantní listiny týkající
se vedeného trestního řízení a tyto listiny byly do spisu žalovaného zařazeny dne 25. 2. 2014.
O těchto podkladech byl stěžovatel rovněž informován ve výzvě žalovaného z 24. 3. 2014,
srov. její bod 61. Další doklady o realizaci zdanitelného plnění, které měla zajistit Policie ČR,
stěžovatel nijak blíže nespecifikoval.
[42] K námitce, v níž stěžovatel městskému soudu vytknul zkreslení jeho námitky, že žalovaný
byl povinen se stěžovatelem věc projednat v ústním jednání, Nejvyšší správní soud uvádí,
že městský soud se zaměřil především na námitku žalobce vtělenou v žalobě, že žalovaný nikdy
nevyhovuje žádostem o projednání věci v ústním jednání. Městský soud dále shledal,
že stěžovatel byl v průběhu odvolacího řízení seznámen se zjištěnými skutečnostmi a důkazy
výzvou žalovaného ze dne 24. 3. 2014, na kterou stěžovatel reagoval vyjádřením ze dne
9. 5. 2014. Dále je třeba uvést, že daňový řád nevyžaduje k projednání věci ústní jednání
a stěžovatel se v průběhu řízení před žalovaným ústního jednání ani nedomáhal. Z uvedeného
tak je patrné, že v posuzované věci nebylo nezbytné nařizovat ústní jednání a žalovaný
nepochybil, pokud tak neučinil.
[43] Námitku, dle které žalovaný neuvádí, která konkrétní opatření měl přijmout k ověření,
že plnění, které provádí, jej nepovede k účasti na daňovém podvodu, městský soud nezkreslil
a řádně se s ní vypořádal, když připomenul relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu
a poukázal na skutečnost, že od stěžovatele se očekává, že v rámci své hospodářské činnosti
přijme přiměřená opatření, aby zjistil, zda jeho plnění není součástí podvodu. Městský soud
následně shledal, že stěžovatel ignoroval podezřelé okolnosti. K argumentaci stěžovatele,
že žalovaný měl v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, která rozumně možná opatření
u prováděných plnění stěžovatele uchrání před účastí na daňovém podvodu, Nejvyšší správní
soud uvádí, že žalovaný v této souvislosti mimo jiné poukázal na způsob přesunu finančních
prostředků mezi stěžovatelem a dalšími dodavateli v řetězci, nepředložení písemných objednávek
zboží a neprověření deklarovaných odběratelů na Slovensku. Na základě těchto a dalších
skutečností posléze žalovaný dospěl k závěru, že stěžovatel nepřijal všechna opatření, která
mohou být po něm rozumně požadována. S přihlédnutím k výše uvedenému má Nejvyšší správní
soud za to, že z obsahu rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že stěžovatel mohl provést taková
opatření, aby vyvaroval zapojení do podvodného řetězce, přičemž není nutné veškerá tato
opatření konkrétně vyjmenovávat.
[44] Stěžovateli lze přisvědčit potud, že městský soud v odůvodnění rozsudku nesprávně
uvedl, že trestní stíhání obchodních partnerů stěžovatele bylo zahájeno v březnu 2011. Z obsahu
správního spisu (výzva k poskytnutí údajů Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne
13. 1. 2014 adresovaná Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Zlínského kraje, Službě
kriminální policie a vyšetřování), totiž vyplývá, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo
vydáno dne 19. 6. 2013 pod č. j. KRPZ-6486-280/TČ-2012-150081-LTR. Toto pochybení
městského soudu však s ohledem na výše uvedené okolnosti neznamená nesprávnost jeho
závěrů, že stěžovatel mohl při vynaložení přiměřené péče o podvodném charakteru jednání svých
obchodních partnerů vědět. Jak je v závěru tohoto rozsudku vysvětleno, stěžovatele nelze
považovat za osobu jednající v dobré víře, která nemohla o svém zapojení do podvodného
řetězce vědět.
[45] V případě tvrzení stěžovatele, že plnění od společnosti Ladyss stav s. r. o. prokázal jednak
řádnými daňovými doklady a jednak svědeckými výpověďmi pana Červenky a pana R. Č.
(zaměstnanec stěžovatele), se Nejvyšší správní shoduje se žalovaným, že tento stěžovatelův názor
vyvrací následující skutečnosti:
- stěžovatel kromě rámcové smlouvy, která však sama o sobě neprokazuje,
že by přijal plnění tak, jak je v předmětných fakturách deklarováno, nedoložil žádné
kupní smlouvy, objednávky, ani jiné písemnosti dokládající komunikaci mezi
ním a společností Ladyss stav s. r. o., přestože R. Č., který byl osobou pověřenou
stěžovatelem k zajišťování obchodů s kovovým materiálem, ve svědecké výpovědi
uvedl, že měly existovat písemné objednávky a písemné kupní smlouvy k jednotlivým
dodávkám zboží, jejichž součástí byla i cena zboží. Písemnou objednávku tvrdil i
Ladislav Červenka, jednatel společnosti Ladyss stav s. r. o., který uvedl, že stěžovatel
si zboží objednával ústně, prostřednictvím M. Z., a potvrzoval písemnou
objednávkou.
- obraty na bankovních účtech dokládají převody peněžních prostředků mezi několika
bankovními účty, ale neprokazují, že zdanitelná plnění přijal stěžovatel od společnosti
Ladyss stav s. r. o. tak, jak je deklarováno fakturami za nákup niklových katod (tyto
finanční transakce naopak zakládají pochybnosti o tom, zda se nejedná o účelové
přesouvání peněžních prostředků bez vazby na uskutečnění zdanitelných plnění).
- tvrzení R. Č., že potvrdil dodací listy, je v rozporu se stěžovatelem předloženými
dodacími listy, kterou jsou podepsány panem Z.
- výpověď Renaty Sedláčkové (jednatelka společnosti Future construction s. r. o.
v době dodání niklových katod společností Ladyss stav s. r. o., následně dodaných
na základě faktur za nákup niklových katod stěžovateli), která nebyla schopna sdělit
konkrétní informace k přepravě, přestože ji sama měla zajišťovat a organizovat.
Nebylo jí např. známo, která osoba předala dodací listy přepravci, kde docházelo
k nakládce zboží, přestože tvrdila, že se jí občas zúčastnila.
- byla zpochybněna věrohodnost předloženého certifikátu, jako listiny vztahující
se k pořízení niklových katod na základě faktur za jejich nákup, které měly
být dle předložených dokladů pořízeny od společnosti Ladyss stav s. r. o., která
je měla pořídit od společnosti Future construction s. r. o., neboť z odpovědi
na mezinárodní dožádání vyplývá, že certifikát byl určen pro jinou společnost
a vztahoval se ke konkrétní dodávce. Věrohodnost předloženého certifikátu
dále zpochybňuje svědecká výpověď R. Č., který jako svědek vypověděl, že ke každé
dodávce niklových katod musí existovat certifikát a že certifikát byl přímo od
producenta z Ruska – Norils Nickel. Takové certifikáty však stěžovatel nepředložil.
[46] Tvrzení stěžovatele, že prokázal i uskutečnění zdanitelných plnění ve prospěch
společností SJK a COLORMIX, když uskutečnění těchto plnění navíc potvrdili jednatelé
uvedených společností, pak vyvrátil žalovaný těmito skutečnostmi:
- výpovědí R. Č., který vypověděl, že ke každé dodávce niklových katod těmto
společnostem měly být vystaveny i kupní smlouvy, stěžovatel však žádné takové
smlouvy nepředložil. Rámcové kupní smlouvy neprokazují, že stěžovatel dodal
niklové katody do jiného členského státu uvedeným společnostem, jak bylo
deklarováno vystavenými fakturami za jejich prodej.
- vyjádřením stěžovatele i svědeckou výpovědí R. Č., z nichž vyplynulo, že si odběratelé
SJK a COLOMIX měli sami zajišťovat jejich přepravu od stěžovatele. Dle
předložených mezinárodních nákladních listů měla být jeho přepravcem ve všech
případech společnost STAVEBNINY – Tatry, s. r. o. Zástupce této společnosti
však přepravu popřel a současně uvedl, že vozidlo registrační značky X s návěsem X,
které mělo zboží dle mezinárodních nákladních listů převážet, společnost
STAVEBNINY – Tatry, s. r. o. ni kdy nevlastnila a neměla ho ani pronajaté.
Z odpovědi slovenské daňové zprávy na dožádání dále vyplývá, že razítko, kterým
byly stěžovatelem předložené mezinárodní náklady list opatřeny, se neshoduje
s razítkem, které používá společnost STAVEBNINY – Tatry, s. r. o.
- výpovědí jednatele společnosti COLORMIX Pavola Hrebenára, který mimo jiné
uvedl, že za zboží platil v hotovosti a po dobu svého jednatelství nedisponoval
žádným bankovním účtem. Stěžovatel však tvrdil a prokazoval bankovními výpisy,
že úhrady proběhly bezhotovostně.
- odpovědí Slovenské daňové správy na mezinárodní dožádání správce týkající se SJK
a nákupu niklových katod od stěžovatele, z níž vyplývá že SJK nemá v daňových
přiznáních k dani z přidané hodnoty vykázané žádné pořízení zboží z jiného
členského státu od osoby registrované v jiném členském státu. J. K., který byl v době
stěžovatelem deklarovaného dodání niklových katod jednatelem této společnosti, se
distancoval od faktur za podej niklových katod. K razítkům a podpisům na fakturách
tento jednatel vypověděl, že nejsou jeho. Z odpovědi tak vyplývá, že SJK
nerealizovala se stěžovatelem žádný obchod.
[47] K uvedenému Nejvyšší správní soud uzavírá, že způsob obchodování stěžovatele není
důvěryhodný a vzbuzuje vážné pochybnosti. Důkazy formální povahy mohou v obecné rovině
obstát pouze za situace, že obchodní transakce nevykazují žádné pochybnosti. Jak již zdejší soud
vyslovil v bodě 42 rozsudku ze dne 5. 9. 2012, č. j. 1 Afs 58/2012 - 12, „z konstantní judikatury
Ústavního soudu vyplývá, že prokazování nároku na odpočet daně je prvotně záležitostí dokladovou, současně
je však třeba respektovat soulad s faktickým stavem. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými
náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno,
že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je v dokladech prezentováno. Důkaz daňovým
dokladem (ve smyslu §73 odst. 12 zákona o dani z přidané hodnoty) je pouze formálním důkazem dovršujícím
hmotně právní aspekty skutečného provedení zdanitelného plnění. Jestliže zdanitelné plnění nebylo uskutečněno
tak, jak je plátcem deklarováno, nemůže být důkazní povinnost naplněna pouhým předložením, byť formálně
správného, daňového dokladu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 402/99
(N 73/22 SbNU 131), http://nalus.usoud.cz].“ V rozsudku ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 Afs 15/2008 - 12
pak Nejvyšší správní vyslovil, že „[z]ákon o dani z přidané hodnoty totiž rozumí uskutečněním zdanitelného
plnění stav faktický, nikoli stav formálně vykazovaný, a proto daňový subjekt v průběhu daňového řízení musí
doložit oprávněnost uplatněného nároku na odpočet daně z přidané hodnoty.“
[48] Poukaz stěžovatele na spojenou věc C-80/11 a C-142/11, Mahagében a Péter David,
v níž Soudní dvůr EU vyslovil názor, že daňový orgán nemůže obecně požadovat, aby osoba
povinná k dani, která chce uplatnit svůj nárok na odpočet DPH ověřovala, že se subjekty
na vstupu nedopustily nesrovnalostí či podvodu, a je na daňových orgánech, aby u osob
povinných k dani provedly nezbytné kontroly za účelem odhalení nesrovnalostí a podvodu
na DPH a uložily sankce osobě povinné k dani, které se jich dopustily, není v posuzované věci
relevantní. Ve správním řízení zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že stěžovatel se daňového
podvodu sám účastnil (výše byly popsány pouze ty z nich, které jsou relevantní k vypořádání
kasačních námitek stěžovatele), což vylučuje možnost, že by stěžovatel nevěděl a ani vědět
nemohl, že se účastní plnění, které je samo součástí podvodu. Na stěžovatele proto nelze hledět
jako na osobu jednající v dobré víře, která se nepodílela na žádných nesrovnalostech a přijala
veškerá opatření, která po ní lze rozumně požadovat, aby zajistila, že obchody, které prováděla,
nepovedou k účasti na daňovém podvodu. V daňovém řízení bylo prokázáno, v jakých
skutkových okolnostech jednání stěžovatele a jeho obchodních partnerů, které mělo za cíl získání
neoprávněné daňové výhody, spočívalo. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje
na již zmíněný rozsudek ze dne 5. 9. 2012, č. j. 1 Afs 58/2012 - 12, v jehož bodě 54 vyslovil,
že „pokud je ovšem s přihlédnutím k objektivním skutečnostem prokázáno, že dodání je uskutečněno pro osobu
povinnou k dani, která věděla nebo měla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu
na dani z přidané hodnoty, je věcí vnitrostátního soudu odmítnout takové osobě povinné k dani přiznat nárok
na odpočet. Osoba povinná k dani, která věděla nebo měla vědět, že se svým nákupem účastní podvodného
plnění, pak musí být pro účely šesté směrnice považována za osobu účastnící se tohoto podvodu, a to bez ohledu
na to, zda má z následného prodeje zboží prospěch, či nikoli. V takové situaci totiž osoba povinná
k dani pomáhá pachatelům podvodu a stává se jejich spolupachatelem (rozsudek Soudního dvora ve spojených
věcech C-439/04 a C-440/04 Axel Kittel proti Belgickému státu a Belgický stát proti Recolta Recycling SPRL
[2006] Sb. rozh., s. I-6161). Rovněž tyto principy přejala následně i judikatura Nejvyššího správního soudu
(např. rozsudky ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 As 15/2008-100, nebo ze dne 30. 7. 2010, č. j. 8 Afs 14/2010- 195,
publikovaný pod č. 2172/2011 Sb. NSS).“
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[49] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dle §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[50] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu