ECLI:CZ:NSS:2015:4.AS.189.2015:37
sp. zn. 4 As 189/2015 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr Jana Vyklického v právní věci žalobce: M. Š., zast.
Mgr. Janem Farkačem, advokátem, se sídlem Veveří 365/46, Brno, proti žalovanému: Krajský
úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2015, č. j. 22 A 78/2014 -
42,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2015, č. j. 22 A 78/2014 - 42,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 3. 6. 2014,
č. j. JMK62862/2014, se zrušuje a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 28.570 Kč
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Jana Farkače,
advokáta, se sídlem Veveří 365/46, Brno.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ze dne 3. 6. 2014, č. j. JMK 62862/2014 (dále též „napadené rozhodnutí“) ,
bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne
9. 4. 2014, č. j. ODSČ-12413/13-15, kterým byl žalobce uznán vinným tím, že dne 25. 7. 2013
v 10:10 hod., v Brně na ulici Žilkova, s vozidlem tov. zn. ŠKODA, registrační značky X, překročil
nejvyšší dovolenou rychlost v obci stanovenou zvláštním právním předpisem na 50 km/h;
vozidlu byla silničním radarovým rychloměrem MicroDigiCam LTI naměřena rychlost 68 km/h.
Po odečtení tolerance přístroje byla vozidlu stanovena rychlost 65 km/h. Za toto jednání byla
žalobci uložena pokuta ve výši 2.000 Kč a povinnost nahradit paušální částkou náklady řízení ve
výši 1.000 Kč.
[2] V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný popsal průběh správního řízení před
správním orgánem prvního stupně a uvedl, že žalobce byl správním orgánem písemně předvolán
k ústnímu jednání, přičemž lhůta pěti dnů pro přípravu žalobce na ně byla zachována. Obviněný
se z ústního projednání přestupku konaného dne 11. 11. 2013 neomluvil, neboť ve správním
spise není založena žádná omluva, jednání tedy proběhlo v jeho nepřítomnosti. Žalovaný
konstatoval, že takový postup byl plně v souladu se zákonem, neboť za řádnou omluvu nelze
považoval omluvu učiněnou telefonicky. Tvrzení žalobce, že dne 1. 11. 2013 zaslal svou omluvu
písemně, je v rozporu se správním spisem, který takovou písemnost neobsahuje. Z materiálů
přiložených k odvolání sice vyplývá, že žalobce údajně zaslal omluvu e-mailovou zprávou
bez zaručeného elektronického podpisu, avšak takové podání nemůže mít vůči správnímu orgánu
žádné právní účinky. Žalobce podle závěru žalovaného nepodal omluvu z ústního jednání žádnou
z forem stanovených zákonem, tudíž se bez řádné omluvy n edostavil k ústnímu jednání.
Za takové situace byly splněny podmínky pro projednání přestupku v jeho nepřítomnosti.
[3] K vlastnímu přestupku žalovaný uvedl, že jeho spáchání dokládají příslušné podklady
ve správním spisu – výsledek měření zachycený na fotografii pořízené při měření a údaje policistů
zaznamenané ve zpracovaném záznamu. Žalovaný nezjistil, že by zde existovaly pochybnosti
stran místa měření. Ke spáchání předmětného přestupku přitom postačuje nedbalost, nikoli
úmyslné zavinění, jak namítá žalobce. Uložená sankce se shoduje s tím, co bylo žalobci uloženo
v příkaze, tudíž správní orgán prvního stupně neporušil §87 odst. 4 zákona o přestupcích.
Žalovaný shrnul, že správní orgán prvního stupně věc řádně zjistil a správně právně posoudil.
[4] Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil u Krajského soudu v Brně žalobou ze dne
29. 7. 2014, v níž tvrdil, že se z nařízeného ústního jednání řádně a včas omluvil, neboť
se telefonicky spojil s oprávněnou úřední osobou Mgr. J. a požádal jej o odročení jednání
s ohledem na svou zahraniční cestu. Omluva byla tímto úředníkem akceptována. Žalobce
následně témuž úředníkovi zaslal písemnou omluvu s přiloženým dokladem o uhrazení zmíněné
zahraniční cesty, a to na e-mail uvedený na předvolání k ústnímu jednání; následně telefonicky
ověřil její doručení. Správní orgán prvního stupně však tuto omluvu zcela zamlčel. Žalovaný
pouze konstatoval, že žalobce nedodržel písemnou formu omluvy. Tento právní názor je však
dle žalobce nesprávný, neboť běžně je správními orgány akceptována neformální komunikace
prostřednictvím telefonu či e-mailu, o čemž ostatně svědčí i uvádění těchto údajů v záhlaví
dokumentů vytvořených správními orgány. Požadavek na zaslání omluvy formou e-mailu
se zaručeným elektronickým podpisem není podle žalobce na místě. Z jeho strany nemůže
být rovněž řeč o nějakém obstrukčním jednání, když se jednalo o jeho první řádně doloženou
omluvu. Žalobce dále namítal, že správní orgán neprovedl dostatečné dokaz ování, neboť
nesprávně vycházel pouze z úředních záznamů, což vylučuje správní řád a navazující judikatura
správních soudů. Žalobce proto navrhoval, aby krajský napadené rozhodnutí a jemu předcházející
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[5] Žalovaný se k žalobě vyjádřil v podání ze dne 23. 10. 2014, v němž odkázal
na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které se totožnými námitkami žalobce již zabývalo.
Zdůraznil, že nikdy po žalobci nepožadoval písemnou formu omluvy, pouze mu vytknul,
že nedoplnil svoji omluvu o kvalifikovanou formu podání, jak požaduje §37 odst. 4 správního
řádu a navazující judikatura Nejvyššího správního soudu. Žalobce tedy svou omluvu nepodal
řádně. Žalovaný v neposlední řadě nesouhlasil s výtkami, že by byl nedostatečně zjištěn skutkový
stav věci, neboť v souladu s recentní rozhodovací praxí správních soudů v obdobných případech
postačuje, když správní orgán disponuje oznámením přestupku a záznamem přestupku
s ověřovacím listem. Žalovaný navrhoval, aby krajský soud žalobu zamítl.
[6] Žalobce v replice ze dne 18. 11. 2014 nesouhlasil s argumentací žalovaného a poukazoval
na to, že z jím zaslané omluvy bylo bez jakýchkoli pochyb zř ejmé, že ji činí on, neboť nikdo jiný
nemohl tam uvedenými údaji disponovat. Pokud by tuto omluvu podal někdo jiný, žalobce
by se z logiky věci na jednání dostavil, což se však nestalo. Postup správního orgánu tedy
vyhodnotil jako formalistický.
[7] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 7. 2015, č. j. 22 A 78/2014 - 42, žalobu jako
nedůvodnou zamítl. Z obsahu správního spisu zjistil, že v něm chybí úřední záznam potvrzující
žalobcem učiněnou telefonickou omluvu z ústního jednání, jakož i e-mailová zpráva ze dne
1. 11. 2013. Toto podání bylo přiloženo až k doplnění odvolání ze dne 12. 5. 2014. Soud dále
zjistil, že o konání zahraniční cesty, kvůli které podal omluvu z jednání, věděl žalobce
již začátkem října. Přesto e-mailovou zprávu zaslal správnímu orgánu až dne 1. 11. 2013,
a to na adresu úřední osoby správního orgánu. Podle názoru soudu mu přitom nic nebránilo,
aby nejpozději do dne 3. 11. 2013, který byl dnem odletu, doplnil elektronické podání
elektronickým podpisem. To, že tak žalobce neučinil, je nutné přičítat k jeho tíži. Posouzení,
zda byly splněny předpoklady pro projednání věci v nepřítomnosti obviněného, bylo plně
v dispozici správního orgánu. Skutkový stav byl přitom správními orgány zjištěn dostatečně,
neboť se opíral o výsledek měření zachycený na fotografii pořízené při měření a o údaje policistů
zaznamenané v jimi zpracovaném záznamu. Krajský soud pak vysvětlil rozdíly mezi jednotlivými
technickými způsoby, jimiž je možné učinit podání, a to písemně, ústně do protokolu nebo
v elektronické podobě podepsané zaručené elektronickým podpisem. Pokud bylo podání učiněno
v jiné formě, musí být následně potvrzeno jedním ze tří shora uvedených technických způsobů.
Pokud žalobce zaslal pouhý e-mail bez zaručeného elektronického podpisu, který následně
žádným z výše uvedených způsobů nepotvrdil, nepostupoval správně, tudíž nelze hovořit
o právních účincích takového podání. V opačném případě není možné zaručit, že podání učinila
konkrétní osoba, tedy žalobce.
[8] Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2015, č. j. 22 A 78/2014 - 42, podal
žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost ze dne 19. 8. 2015. V doplnění kasační stížnosti
ze dne 30. 9. 2015 uvedl, že ji podává z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ s. ř. s.“).
Setrval na stanovisku, že se omluvil řádně, přičemž svůj postup vůči správnímu orgánu prvního
stupně podrobně zrekapituloval. Zdůraznil, že pro podání omluvy není ani podle současné
rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu nutné zachovat příslušnou formu, tedy postačí
využít telefon nebo e-mail. Důvodnost a včasnost omluvy ostatně (viz vyjádření ze dne
23. 10. 2014) ani samotný žalovaný nerozporoval. Právní úprava obsažená ve správním řádu,
vztahující se k formám a účinkům podání účastníka, nedopadá na omluvu. Nelze stěžovateli
přitom klást k tíži, že správní orgán prvního stupně jeho omluvu nezanesl do správního spisu.
Tímto postupem správní orgány zasáhly do jeho práv dle čl. 38 od st. 2 Listiny základních práv
a svobod. Setrval dále na stanovisku, že krajský soud nesprávně použil jako důkaz úřední
záznamy, zejména policistů, přestože to zakazuje právní úprava a judikatura Nejvyššího správního
soudu, aniž by byli policisté vyslechnuti. Stěžovatel vytýkal rozsudku krajského soudu,
že je nepřezkoumatelný, neboť krajský soud se nijak nevypořádal s jeho návrhem na provedení
výslechu svědka Mgr. J. (pracovníka správního orgánu prvního stupně). Stěžovatel proto
navrhoval, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a aby zrušil napadené
rozhodnutí žalovaného včetně rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
[9] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil v podání ze dne 2. 10. 2015, v němž uvedl,
že kasační stížnost považuje za nedůvodnou, přičemž se zcela ztotožnil s odůvodněním
napadeného rozhodnutí a rozsudku krajského soudu.
[10] V replice ze dne 12. 11. 2015 stěžovatel setrval na své pře dchozí argumentaci a tvrdil,
že žalovaný se ke kasační stížnosti ve skutečnosti nevyjádřil.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[11] Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek Krajského soudu v Brně vzešel (ustanovení §102 s. ř. s.), kasační
stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny důvody
podle ustanovení §104 s. ř. s.
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněn ého důvodu. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[13] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení
spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav byl krajským soudem aplikován nesprávný
právní názor. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
„vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zr ušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.“ Podle písm. d) téhož
ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě ř ízení před soudem, mohla-li
mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
[14] Kasační stížnost je důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí krajského soudu,
že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal,
tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Má -li rozhodnutí soudu projít testem
přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí
srozumitelné, s uvedením dostatku důvodů podporujících výrok rozhodnutí.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel- li soud rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75),
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě
(viz např. rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27 /2004 – 74). Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména
ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo
rozhodováno či jak bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů
(pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních
námitek); jejichž výrok je v rozporu s odůvodněn ím; která neobsahují vůbec právní
závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu
k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 – 130).
[16] V případě napadeného rozsudku se krajský soud nedopustil výše uvedené
nesrozumitelnosti v podobě vnitřní rozpornosti výroku, nerozlišení výroku a odůvodnění,
nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace, prot ože napadené rozhodnutí jasně
a přehledně obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Ostatně samotný stěžovatel jeho
obsahu porozuměl, přičemž s jeho závěry věcně polemizuje v obsáhle vyargumentované kasační
stížnosti. Nelze tudíž hovořit o tom, že by rozsudek krajského soudu byl nesrozumitelný.
Skutečnost, že stěžovatel se závěry soudu nesouhlasí, nepředstavuje důvod pro zrušení
napadeného rozsudku pro jeho údajnou nesrozumitelnost.
[17] Pokud jde o nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu pro nedostatek důvodů,
pod tento termín spadají rovněž nedostatky důvodů skutkových. Bude se typicky jednat
o případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně
zjištěné v rozporu se zákonem, anebo kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly
provedeny. Ani v tomto směru nezjistil Nejvyšší správní soud žádné pochybení krajského soudu,
neboť ten uvedl, z jakého důvodu považuje postup žalovaného za zákonný. Krajský soud v Brně
se v odůvodnění svého rozsudku řádně vyjádřil k zákonnosti postupu žalovaného. Vyjádřil jasně
svůj právní názor ohledně (ne)důvodnosti žaloby; z faktu, že nepřisvědčil argumentaci stěžovatele
a že dospěl k závěrům, se kterými nesouhlasí, nelze dovozovat nepřezkoumatelnost rozsudku.
[18] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl dostatečnou argumentaci, jejímž
prostřednictvím se snažil vyvrátit veškeré námitky stěžovatele. Okolnost, zda tyto úvahy
jsou věcně správné, neboť je stěžovatel rovněž napadá z důvodu jejich údajné nedostatečnosti,
nemůže být zkoumána pohledem naplnění kasačního důvodu dle ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., neboť se fakticky týká stížnostních důvodů dle usta novení §103 odst. 1 písm. a)
a b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s výtkou stěžovatele, že se krajský soud
nezabýval jeho návrhem na výslech svědka – Mgr. J., neboť ze záznamu z jednání soudu
jednoznačně vyplývá, že tento návrh krajský soud zamítl, neboť jej s ohledem na obsah
správního spisu a důkazní situaci považoval za nadbytečný.
[19] K námitkám stěžovatele dovozujícím nesprávné právní posouzení věci a vady řízení, tedy
kasačních důvodů uvedených pod písmeny a) a b) výše uvedeného ustanovení, uvádí Nejvyšší
správní soud následující:
[20] Z obsahu předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobci bylo
doručeno Oznámení o pokračování v řízení o přestupku dne 15. 10. 2013. Dále je součástí
správního spisu protokol z ústního projednání přestupku ze dne 11. 11. 2013, v němž bylo
konstatováno, že se žalobce nedostavil bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu, ač byl řádně
předvolán. K doplnění odvolání ze dne 12. 5. 2014 žalobce přiložil e -mailovou zprávu, kterou
zaslal dne 1. 11. 2013 na adresu X, v níž uvedl, že na základě předchozího telefonického
rozhovoru zasílá omluvu z nařízeného jednání na 11. 11. 2013, přičemž přiložil fakturu a
rezervaci letenky, z nichž má být patrno, že zahraniční cesta byla hrazena ještě před převzetím
výzvy. Stěžovatel výslovně žádal o odročení jednání na pozdější termín. V předkládací zprávě ze
dne 16. 5. 2014 správní orgán prvního stupně uvedl, že stěžovatele v telefonickém rozhovoru
poučil o tom, že má postupovat v souladu s §37 odst. 4 správního řádu. Vzhledem k tomu, že
stěžovatel nepostupoval v souladu s tímto poučením a elektronické podání nepotvrdil, správní
orgán k němu nepřihlížel.
[21] Podle ustanovení §74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), platí, že „o přestupku koná správní orgán v prvním stupni
ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně
předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.“ Podle
ustanovení §37 odst. 4 správního řádu „Podání je možno učinit písemně nebo ústně do protokolu anebo
v elektronické podobě podepsané uznávaným elektronickým podpisem. Za podmínky, že podání je do 5 dnů
potvrzeno, popřípadě doplněno způsobem uvedeným ve větě první, je možno je učinit pomocí jiných technických
prostředků, zejména prostřednictvím dálnopisu, telefaxu nebo veřejné datové sítě bez použití uznávaného
elektronického podpisu.“
[22] Nejvyšší správní soud nemá ohledně skutkového stavu věci pochyb o tom, že stěžovatel
skutečně dne 1. 11. 2013 nejprve telefonicky, a následně prostřednictvím e -mailu bez zaručeného
elektronického podpisu žádal o omluvu z nařízeného jednání, neboť tato skutečnost vyplývá
z předkládací zprávy, v níž správní orgán prvního stupně k této otázce výslovně uvedl, že na tuto
omluvu z důvodu absence její řádné formy nebral z řetel. Z tohoto vyjádření vyplývá, že omluva
se dostala do sféry správního orgánu (byla mu známa), ten však k ní s ohledem na svůj právní
názor ohledně nutnosti dodržení správné formy podání nepřihlížel.
[23] Mezi stranami je sporné pouze to, zda stěžovatel postupoval řádně, když správnímu
orgánu prvního stupně sdělil omluvu nejprve telefonicky, a následně prostřednictvím e-mailu
bez zaručeného elektronického podpisu, resp. zda lze takto učiněnou omluvu po kládat
za dostatečnou.
[24] Nejvyšší správní soud na úvod předesílá, že nijak nezpochybňuje závěry obsažené
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 9 As 90/2008 – 70, že podání
učiněné prostřednictvím veřejné datové sítě – internetu – bez zaručeného elektronického podpisu
podle §37 odst. 4 správního řádu z roku 2004 je úkonem způsobilým vyvolat právní účinky
jen za podmínky jeho následného doplnění (do 5 dnů) některou z kvalifikovaných forem podání .
V uvedeném případě se jednalo o závěr vztahující se k úkonu (podání), jímž byl opravný
prostředek (rozklad) proti fiktivnímu negativnímu rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí
poskytnutí informace.
[25] V posuzované věci však nejde o podání v pravém slova smyslu dle §37 správního řádu,
ale o omluvu z nařízeného jednání učiněnou v souladu s §74 zákona o přestupcích, na níž není
podle názoru Nejvyššího správního soudu možno vztahovat tak vysoký standard požadavků
z hlediska formy, či způsobu podání, jak je tomu u jiných procesních úkonů účastníků řízení,
především takových, s jejichž podáním je spojena možnost zahájit řízení nebo v něm pokračovat
či je skončit. V případě omluvy, je nutné zohlednit její smysl a okolnosti jejího podání, tedy toho,
že v mnoha případech nebude mít účastník možnost dodržet příslušnou formu, či podání
předepsaným způsobem potvrdit tak, jak stanoví právní předpisy pro jiná procesní podání.
Je totiž nutné podle Nejvyššího správního soudu přihlédnout k tomu, že důvody neúčasti
na nařízeném jednání, které jsou způsobilé omluvit účastníka z takového jednání, mohou nastat
krátce před samotným jednáním, kdy účastník řízení zpravidla nebude mít možnost na nastalou
situaci reagovat formálně perfektním úkonem.
[26] S ohledem na to, jaká práva jsou u obviněného ve hře, zvláště když se jedná o „trestní
obvinění“ a právo na spravedlivý proces (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 1. 2006, č. j. 4 As 2/2005 - 62), a s přihlédnutím k výše nastíněným okolnostem, nemá
Nejvyšší správní soud za to, že je nutné po obviněných vy žadovat, aby své omluvy podávali
zákonem předepsanými formálními způsoby pouze dle ustanovení §37 odst. 4 správního řádu.
Nelze tedy omluvu odmítnout pouze proto, že nebyla podána formálně v souladu s §37 odst. 4
správního řádu, neboť praktická aplikace institutu omluvy by byla v takovém případě značně
omezená, přičemž by tak spíše vyhovovala těm, kte ří podáváním „formálně bezvadných omluv“
obstruují a snaží se tak vyhnout potrestání, neboť právě ti by takové formálně bezvadné omluvy
mohli podávat spíše než ti, kterým by se přihodila nenadálá situace, jež by m ateriálně
odůvodňovala odročení jednání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009,
č. j. 7 As 9/2009 - 66). Forma telefonické omluvy byla proto Nejvyšším správním soudem
opakovaně shledána jako nejvhodnější – viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 10. 2012, č. j. 1 As 116/2012 – 25; rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2013,
č. j. 9 As 101/2012 - 60.
[27] Nejvyššímu správnímu soud je nadto z jeho rozhodovací činnosti známo,
že telefonická omluva (tedy neformální způsob oznámení omluvy) je správními
orgány akceptována – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 8. 2012,
č. j. 7 As 4/2012 – 32. Rovněž odborná literatura ve vztahu k omluvě z nařízeného jednání
dospívá k závěru, že správní orgán nemůže a priori jako nepřípustnou odmítnout omluvu,
která nebyla učiněna ve formě podle ustanovení §37 odst. 4 správního řádu, ale že se má zaměřit
na to, zda taková omluva představuje s ohledem na způsob oznámení a rozhodné okolnosti
případu náležitou omluvu - Jemelka, L., Vetešník, P. Zákon o přestupcích a přestupkové řízení.
Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s 398 – 405. Na podporu výše citovaného
lze citovat rovněž názor Nejvyššího soudu, který v případě omluvy z jednání civilního soudu
v rozsudku ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, dospěl k závěru, že „omluvu neúčasti
u jednání soudu nebo jiného úkonu lze ve smyslu §101 odst. 2 a §153b o.s.ř. uskutečnit i jiným způsobem
než podáním podle §42 o.s.ř.“
[28] Pokud tedy správní orgány telefonickou omluvu stěžovatele, která byla následně
potvrzena e-mailem bez zaručeného elektronického podpisu, neakceptovaly pouze z důvodu,
že nesplňovala požadavky formy dle ustanovení §37 odst. 4 správního řádu, přičemž o jejím
uskutečnění, resp. doručení, vyjma předkládací zprávy, dokonce neučinily jakýkoli záznam
do spisu, nepostupovaly v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud s ohledem na to, že dospěl
k závěru o porušení ustanovení upravujících vedení řízení před správním orgánem, neboť správní
orgán prvního stupně provedl jednání bez účasti stěžovatele, ačkoli se řádně nezabýval jeho
omluvou z nařízeného jednání, zrušil rozsudek krajského soudu a napadené rozhodnutí
žalovaného. Z důvodu zjištění tohoto závažného procesního pochybení (viz §76 odst. 1 písm. c)
s. ř. s.) nemohou rozsudek krajského soudu a napadeného rozhodnutí žalovaného obstát, protože
nesprávně dovodily opak. Jelikož Nejvyšší správní soud konstatoval porušení procesních práv
stěžovatele, nezabýval se již zbývající kasační argumentací, neboť to pov ažoval za nadbytečné.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[29] Stěžovatel kasační stížností požadoval zrušení rozsudku krajského soudu a zrušení
napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. ve znění účinném od 1. 1. 2012
dospěje-li Nejvyšší správní soud k tomu, že kasační stížnost je důvodná, rozsudkem zruší
rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátí k dalšímu řízení, pokud ve věci sám nerozhodl
způsobem podle odstavce 2. Podle ustanovení §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. zruší-li Nejvyšší
správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem
byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může podle
povahy věci sám rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu nebo vyslovení jeho
nicotnosti; ustanovení §75, §76 a §78 se použijí přiměřeně. Pravomoc Nejvyššího správního
soudu k současnému zrušení správního rozhodnutí není vázána na návrh stěžovatele; je to tento
soud, který zváží, zda je namístě pouze zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci
krajskému soudu, či zda je racionální současné zrušení rozhodnutí správního orgánu. V dané věci
je zřejmé, že žalobou napadené rozhodnutí mělo být krajským soudem zrušeno a nepřichází
v úvahu jakékoliv doplnění řízení před krajským s oudem. Krajský soud by s odkazem na závěry
Nejvyššího správního soudu pouze přenesl závazný právní názor svým novým rozsudkem
správnímu orgánu.
[30] Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil
kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu. Věc mu však nevrátil k dalšímu řízení,
neboť podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil žalobou napadené rozhodnutí
Krajského úřadu Jihomoravského kraje. Žalovanému podle ustanovení §78 odst. 4 s. ř. s. věc
vrací k dalšímu řízení, v němž je podle odst. 5 téhož ustanovení vázán právním názorem v tomto
rozsudku vysloveným.
[31] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl; proto musí rozhodnout
o náhradě nákladů celého soudního řízení. Podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. má úspěšný stěžovatel právo na náhradu důvodně vynaložených
nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Tyto náklady jsou tvořeny částkou
15.500 Kč za 5 úkonů právní služby podle §11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1966 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
přičemž za jeden úkon přísluší v těchto věcech částka 3.100 Kč (ustanovení §9 odst. 4, §7
advokátního tarifu). Náhrada hotových výdajů činí podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního
tarifu částku 1.500 Kč za pět úkonů právní služby. K této částce Nejvyšší správní soud přičetl
částku odpovídající výši stěžovatelem zaplacených soudních poplatků za řízení před krajským
soudem a Nejvyšším správním soudem, tj. 8.000 Kč. Tuto částku Nejvyšší správní soud dále
navýšil o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, neboť advokát předložil důkaz,
že je plátcem DPH (viz. rozhodnutí o registraci k dani z přidané hodnoty ze dne 6. 1. 2015
vydané Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, Nám. Svobody 4, Brno). Přiznané náklady
řízení žalovaný uhradí k rukám stěžovatelčina zástupce do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu