ECLI:CZ:NSS:2015:4.AS.21.2015:33
sp. zn. 4 As 21/2015 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Pally a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: M. O.,
zast. JUDr. Tomášem Pezlem, advokátem, se sídlem Oldřichova 23, Praha 2, proti žalovanému:
Národní bezpečnostní úřad, se sídlem Na Popelce 2/16, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2015, č. j. 5 A 280/2010 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 7. 2010, č. j. 67167/2010-NBÚ/P, podle §121
odst. 3 a §101 odst. 2 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných skutečností
a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 412/2005 Sb.“),
v bezpečnostním řízení o zrušení platnosti veřejné listiny, zahájeném podle §93 odst. 1 písm. c)
zákona č. 412/2005 Sb., zrušil platnost osvědčení žalobce pro stupeň utajení Důvěrné číslo
NBÚ-044793 (dále jen „osvědčení“), neboť ten jako držitel osvědčení přestal splňovat podmínku
bezpečnostní spolehlivosti podle §12 odst. 1 písm. d) zákona č. 412/2005 Sb.
Ředitel žalovaného rozhodnutím ze dne 27. 10. 2010, č. j. 191/2010-NBÚ/07-OP, podle
§131 odst. 4 zákona č. 412/2005 Sb., rozklad žalobce zamítl a uvedené rozhodnutí o zrušení
platnosti osvědčení potvrdil.
V odůvodnění rozhodnutí o rozkladu ředitel žalovaného uvedl, že žalobce nedisponuje
dokladem o vysokoškolském vzdělání a není oprávněn užívat akademický titul bakalář (ve zkratce
„Bc.“). Již od počátku studia na Anglo-American College in Prague mu muselo být známo,
že jeho absolvováním nezíská oprávnění uvedený akademický titul užívat a že se nejedná
o vysokoškolské vzdělání podle české právní úpravy. Přesto žalobce akademický titul bakalář
uváděl kupříkladu u svého současného zaměstnavatele Ministerstva zahraničních věcí v osobním
dotazníku, k němuž přiložil doklad o ukončení studijního programu Business Administration
na Anglo-American College in Prague a diplom o udělení titulu „Bachelor of Arts in Business
Administration“. Stejný vysokoškolský titul uváděl i v dotazníku fyzické osoby ze dne 22. 9. 2005,
který přiložil k žádosti o vydání osvědčení adresované žalovanému. V případě dalších písemností
nacházejících se v jeho personálním spise na Ministerstvu zahraničních věcí pak u svého jména
uvedení zkratky akademického titulu „Bc.“, vědomě strpěl, neboť některé z nich bez výhrad
podepsal.
Podle žalovaného je přitom zavádějící tvrzení žalobce, že jím absolvovaný studijní
program, na základě kterého obdržel vysokoškolský diplom, byl akreditován švýcarskou institucí,
a že tak disponuje oprávněním k užívání akademického titulu bakalář. Věrohodná
není ani související argumentace, že žalobce neměl v úmyslu klamat o svém vzdělání, ale jednal
v omylu, že titul užívat může, jelikož mu to bylo sděleno při nástupu do zaměstnání u Policie
České republiky s dovětkem, že policie takto jeho vzdělání chápe. Tato argumentace je totiž
v přímém rozporu jednak s tím, co žalobce vypověděl při pohovoru, a jednak se sdělením
Ministerstva vnitra. O motivaci žalobce, jíž byl veden při používání akademického titulu „Bc.“,
lze jen spekulovat. Nicméně s jistotou je možné konstatovat, že pracovní místa, na nichž působil
či působí, vyžadovala minimálně vyšší odborné nebo vysokoškolské vzdělání. Žalobce tedy využil
situace, kdy vydával doklad o ukončení předmětného studia za doklad o získání vysokoškolského
vzdělání v bakalářském studijním programu, a díky tomu zastával taková pracovní místa, která
by jako středoškolák vykonávat nemohl, a takto uvedl v omyl nejenom Ministerstvo vnitra
a Ministerstvo zahraničních věcí, ale i Národní bezpečnostní úřad při bezpečnostním řízení.
Dále se žalovaný neztotožnil s tvrzením žalobce, podle něhož při předložení diplomu,
který obsahuje poznámku, že škola není držitelem české akreditace k vydávání vysokoškolských
diplomů, museli jeho zaměstnavatelé znát i obsah této poznámky, a proto je nemohl uvést
v omyl. Z vyjádření Ministerstva vnitra a Ministerstva zahraničních věcí totiž pouze vyplývá,
že žalobce předložil doklady o vysokoškolském vzdělání. Poznámka na přední straně diplomu
byla pořízena pracovníkem personálního útvaru Ministerstva zahraničních věcí a v ní bylo rovněž
uvedeno, že žalobce ještě potřebuje nostrifikaci z české vysoké školy. Uvedenou poznámku
tak lze chápat jako seznámení se s diplomem s výhradou jeho uznání českými úřady. Na jedné
straně bylo věcí zaměstnavatelů žalobce, že jím předložený vysokoškolský diplom bez dalšího
akceptovali jako doklad o jeho vysokoškolském vzdělání. Na druhé straně však nelze souhlasit
s tvrzením žalobce, že pokud zaměstnavatelům doklad o vysokoškolském vzdělání předložil
a ti se s jeho obsahem seznámili, nemohl je uvést v omyl. Žalobce totiž předal Ministerstvu vnitra
a Ministerstvu zahraničních věcí vysokoškolský diplom, který nebyl veřejnou listinou dokládající
vysokoškolské vzdělání, a ačkoliv mu na personálním oddělení Ministerstva zahraničních věcí při
nástupu do zaměstnání tuto skutečnost sdělili, přijali jeho vysvětlení o akreditaci studia
ve Švýcarsku. V tomto vysvětlení, jež žalobce svým zaměstnavatelům ohledně svého vzdělání
podal, tak lze shledat snahu o jejich oklamání či uvedení v omyl.
Rovněž je podle žalovaného zapotřebí vzít v úvahu skutková zjištění týkající se zařazení
žalobce na pracovní pozice u jeho zaměstnavatelů. Ve sdělení Ministerstva vnitra ze dne
12. 4. 2010 se totiž uvádí, že žalobce byl zařazen na pozici s vyšším příjmem, v důsledku čehož
vznikl přeplatek, který bude předmětem dalšího šetření. Pro rozhodování v bezpečnostním řízení
přitom nebylo podstatné, zda Policie České republiky či Ministerstvo zahraničních věcí si měly
či mohly být vědomy toho, že žalobce nesplňuje jimi stanovené kvalifikační předpoklady
pro přijetí na určitou pracovní pozici. Relevantní není ani to, zda a jakým způsobem bude z jejich
strany tato záležitost řešena. Pro posouzení bezpečnostní spolehlivosti žalobce totiž
je rozhodující, že vědomě předkládal svým zaměstnavatelům doklad o udělení akademického
titulu bakalář, ačkoliv nebyl oprávněn jej užívat.
Vzhledem k tomuto dlouhodobému, vědomému a účelově motivovanému protiprávnímu
jednání existuje podle ředitele žalovaného u žalobce bezpečnostní riziko podle §14 odst. 3
písm. d) zákona č. 412/2005 Sb., které spočívá v chování majícího vliv na jeho důvěryhodnost
nebo ovlivnitelnost a na jeho schopnost utajovat informace. Právní úprava ochrany utajovaných
skutečností je založena na vyloučení jakýchkoli pochybností o bezpečnostní spolehlivosti.
Shromážděné podklady se vyhodnocují ve vztahu k eventuální možnosti bezpečnostního rizika
a pro závěr o bezpečnostní nespolehlivosti postačuje již pouhé podezření z jeho existence.
Při posuzování bezpečnostního rizika se přihlíží ke všem okolnostem naznačujícím, že chování
prověřované osoby má vliv na její důvěryhodnost nebo ovlivnitelnost, přičemž tyto okolnosti
se hodnotí jednotlivě i ve svém souhrnu. Závěr o existenci bezpečnostního rizika v dané věci
má oporu ve spisovém materiálu, který prokazuje, že účastník nejenže neoprávněně a vědomě
užíval akademický titul bakalář, nýbrž i nepravdivě vyplnil písemnosti, v nichž byl tento titul
uveden a které uplatnil ve vztahu ke svým zaměstnavatelům. Navíc takto postupoval i vůči
Národnímu bezpečnostnímu úřadu, když svým podpisem dotazníku fyzické osoby, který
je součástí žádosti o vydání osvědčení, stvrdil, že veškeré údaje uvedl pravdivě. Z tohoto postoje
žalobce lze usuzovat i na jeho vztah k utajovaným informacím, neboť nelze vyloučit, že se bude
chovat obdobným způsobem i při jejich ochraně. O liknavém přístupu žalobce k plnění
povinností vyplývajících ze zákona č. 412/2005 Sb. ostatně svědčí i to, že v rozporu s jeho
ustanovením §66 odst. 1 písm. b) neodevzdal osvědčení, jehož platnost zanikla. Navíc úmyslné
neoprávněné užívání vědecké nebo umělecké hodnosti nebo titulu absolventa vysoké školy
je přestupkem podle §21 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, takže důvody
pro odejmutí osvědčení nejsou bagatelní.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2015, č. j. 5 A 280/2010 - 35, žalobu
žalobce proti uvedenému rozhodnutí o odvolání jako nedůvodnou zamítl.
V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že podle sdělení Ministerstva školství, mládeže
a tělovýchovy ze dne 15. 2. 2010 neudělilo ministerstvo právnické osobě Anglo-American College
in Prague státní souhlas působit jako vysoká škola ani akreditaci pro studijní program ukončený
titulem „Bachelor of Arts in Business Administration“. Diplom vydaný dne 15. 6. 2001 tak nelze
považovat za doklad o vysokoškolském vzdělání podle zákona o vysokých školách, který
by žalobce opravňoval k užívání akademického titulu bakalář. Navíc ve správním spise
je založena dohoda uzavřená dne 26. 8. 1997 mezi žalobcem a Anglo-American College
in Prague, v níž je výslovně uvedeno, že škola je neziskovou a nezávislou českou nadací, která
nabízí kurzy na úrovni bakalářského studia, avšak z důvodu nedostatečné legislativy v České
republice se nemůže zaregistrovat jako instituce vyššího vzdělávání (vysoká škola) a kvalifikace,
kterou škola nabízí po jejím absolvování, není uznána jako oficiální ekvivalent k českému titulu
bakalář. Žalobce, který dohodu vlastnoručně podepsal, tedy nepochybně byl seznámen
s tím, že absolvování školy jej neopravňuje k užívání titulu bakalář. Na této skutečnosti nemůže
nic změnit ani to, že jím absolvovaný studijní program byl akreditován European Council
for Buseness Education, neboť se nejednalo o akreditaci podle zákona o vysokých školách.
Vysvětlení žalobce, že byl při nástupu k Policii České republiky informován o oprávnění
k užívání vysokoškolského titulu „Bc.“, nemůže podle soudu obstát. Ve sdělení Ministerstva
vnitra ze dne 12. 4. 2010 se totiž taková skutečnost neuvádí. Navíc při pohovoru před Národním
bezpečnostním úřadem ze dne 24. 5. 2010 žalobce tvrdil, že je oprávněn titul „Bc.“ užívat nikoliv
proto, že by byl takto informován při nástupu k Policii České republiky, nýbrž z toho důvodu,
že škola v době vydání měla evropskou akreditaci European Council for Business Education.
Při stejném pohovoru pak žalobce uvedl, že informaci, podle níž nelze předmětný diplom
považovat za doklad o vysokoškolském vzdělání, získal na personálním oddělení Ministerstva
zahraničních věcí při nástupu do zaměstnání, nicméně jeho vysvětlení ministerstvo nakonec
akceptovalo a zařadilo ho na současné místo. S ohledem na tato rozporná žalobcova vyjádření
a obsah zmíněné dohody ze dne 26. 8. 1997 proto nemůže obstát tvrzení, podle něhož žalobce
jednal v omylu, neboť se domníval, že je oprávněn akademický titul bakalář užívat.
Dále soud uvedl, že správní orgán, který shledal naplnění skutkové podstaty podle §14
odst. 3 písm. d) zákona č. 412/2005 Sb. v dlouhodobém a vědomém užívání vysokoškolského
titulu, ve smyslu §14 odst. 6 téhož zákona hodnotil další okolnosti. Zejména přihlédl
k tomu, že žalobce uvedeným jednáním získal neoprávněné výhody v pracovních pozicích
ve státní správě. V této souvislosti je nutné poukázat na sdělení Ministerstva vnitra ze dne
12. 4. 2010, podle něhož žalobce, který byl do služebního poměru přijat 1. 9. 2003, byl na základě
dokladů o vysokoškolském vzdělání jmenován do funkce policejní rada a hodnosti podporučík
a byl mu přiznán osobní příplatek ve výši, která této hodnosti odpovídala, přičemž v případě
splnění požadavku pouze úplného středního vzdělání by byl při přijetí do služebního poměru
jmenován do hodnosti strážmistr, které odpovídal příplatek v nižší výši, v důsledku čehož vznikl
přeplatek na služebním příjmu příslušníka. Také z vyjádření Ministerstva zahraničních věcí ze dne
22. 3. 2010 vyplývá, že žalobce byl zařazen v platové třídě 11, která dle Katalogu prací vyžaduje
vysokoškolské vzdělání magisterské či bakalářské. Nelze se přitom ztotožnit s tvrzením žalobce
o nutnosti zkoumání, zda jím dosažené vzdělání lze posoudit aspoň jako vyšší odborné vzdělání,
neboť studijní program, který ukončil, neměl potřebnou akreditaci ani podle školského zákona.
Zjištění správního orgánu, podle něhož žalobce dlouhodobě užíval akademický titul
bakalář, ačkoli věděl, že k tomu není oprávněn, je podle soudu spolehlivě doloženo. Toto
dlouhodobé protiprávní jednání je namístě podřadit pod ustanovení §14 odst. 3 písm. d) zákona
č. 412/2005 Sb., neboť se jedná o chování, které má vliv na důvěryhodnost nebo ovlivnitelnost
osoby a může ovlivnit její schopnost utajovat informace. Řádně doloženy jsou i další skutečnosti,
které byly správním orgánem hodnoceny ve smyslu §14 odst. 6 téhož zákona, tj. skutečnost,
že se jednalo o chování opakované, vnějšími okolnostmi nevynucené, jehož se žalobce dopustil
i ve vztahu k Národnímu bezpečnostnímu úřadu v rámci řízení o vydání osvědčení a rovněž
i v souvislosti s výkonem zaměstnání u Ministerstva zahraničních věcí, kde mohl mít přístup
k utajovaným informacím. Dále bylo zjištěno, že žalobce na základě svého jednání získával
neoprávněné výhody v zaměstnáních, kde byl zařazen na pozice, jimž odpovídal vyšší příjem,
ačkoliv pro ně nesplňoval kvalifikační předpoklady. Proto je nutné přisvědčit žalovanému,
že chování žalobce nedává dostatečnou záruku jeho spolehlivosti, že vzbuzuje obavu z jeho další
protiprávní činnosti a že by tak žalobce mohl nadřadit své vlastní zájmy i při plnění povinností
při ochraně utajovaných informací. Nelze se proto ztotožnit s názorem žalobce, že posouzení
dané věci žalovaným je účelové a nedůvěryhodné.
K žalobní námitce, že žalovaný nedoložil ani netvrdil příčinnou souvislost mezi jednáním,
které je považováno za možné bezpečnostní riziko, a možným ohrožením chráněných zájmů,
soud poukázal na postup upravený zákonem č. 412/2005 Sb. Podle něho správní orgán zjišťuje
existenci skutečnosti uvedené v §14 odst. 3 téhož zákona a z hlediska kritérií stanovených v jeho
odstavci šestém posuzuje, zda znamená bezpečnostní riziko. Tento postup žalovaný dodržel,
když dovodil, že se žalobce bude obdobným způsobem chovat i při ochraně utajovaných
informací, a konstatoval, že úmyslné neoprávněné užívání titulu absolventa vysoké školy
je porušením českého právního řádu a nejedná se tak o bagatelní a jen formální pochybení.
Podle dalšího závěru soudu ředitel žalovaného v rozhodnutí o rozkladu nezměnil
ani nepotlačil důvody pro vydání rozhodnutí prvního stupně. Stejně tak se nezaměřil pouze
na jeden důvod, kterým bylo užívání akademického titulu bez příslušného dokladu
o vysokoškolském vzdělání, jak se uvádí v žalobě. Z odůvodnění žalobou napadeného
rozhodnutí je zřejmé, že ředitel žalovaného přezkoumal prvoinstanční rozhodnutí, vypořádal
se s námitkami obsaženými v rozkladu a řádně odůvodnil jím učiněné závěry. Žalobce v žalobě
namítl, že v řízení o rozkladu nebylo zkoumáno, proč a jakým způsobem došlo k užívání
akademického titulu, aniž by však blíže konkretizoval, které závěry ředitele žalovaného a z jakých
důvodů považuje za nesprávné. Z odůvodnění rozhodnutí o rozkladu je přitom zřejmé, jaké
skutečnosti byly podkladem rozhodnutí a jaké závěry byly učiněny, takže na žalobci bylo vznést
konkrétní žalobní námitky, které teprve mohly být soudem vypořádány.
K žalobní námitce, podle níž žalovaný bez dalšího předjímal naplnění úmyslu užívat titul
k získání neoprávněných výhod, soud uvedl, že podle výslovného závěru odvolacího orgánu
naopak lze o motivace žalobce jen spekulovat. S konstatováním správního orgánu druhého
stupně, že žalobce dosahoval výhod neoprávněným užíváním akademického titulu bakalář,
se soud ztotožnil, neboť to byl žalobce, kdo při nástupu do zaměstnání předložil diplom,
jímž dokládal své vysokoškolské vzdělání, jehož však ve skutečnosti nedosáhl. Shledává-li
pak ředitel žalovaného v tomto jednání snahu žalobce o oklamání jeho zaměstnavatelů, nečiní
tak bez dalšího, jak žalobce v žalobě namítá, ale s logickým odůvodněním, jež žalobce svou
argumentací nevyvrátil.
Dále se soud zabýval žalobní námitkou, podle níž Policii České republiky ani Ministerstvo
zahraničních věcí nemohl žalobce uvést v omyl předložením diplomu opatřeného poznámkou
o akreditaci European Council for Business Education. K této námitce soud uvedl, že údaj:
„Studijní program Business Administration byl po celou dobu studia p. M. O. akreditován European Council for
Business Education (ECBE) v Ženevě, Švýcarsko“ neobsahuje předmětný diplom, jak se uvádí v
žalobě, ale potvrzení o absolvování a formě studia, které bylo vystaveno až dne 19. 3. 2010. Ve
skutečnosti je kopie žalobcova diplomu opatřena poznámkou „ještě potřebuje nostrifikaci z české VŠ
(diplomy vydané po r. 2004 už ne)-státní souhlas udělen 7/2001“, která byla podle žalovaného na diplom
vyznačena až pozdějším zaměstnavatelem žalobce Ministerstvem zahraničních věcí, což nebylo
v žalobě zpochybněno. Není však rozhodné, zda zaměstnavatelé žalobce sami měli či mohli
zjistit, že diplom nedokládá vysokoškolské vzdělání a že žalobce akademický titul „Bc.“ užívá
neoprávněně. Z hlediska bezpečnostního rizika je totiž rozhodné chování samotného žalobce,
jenž vědomě vystupoval jako nositel tohoto vysokoškolského titulu, ač jím ve skutečnosti nebyl.
Zmínkou o neodevzdání osvědčení ředitel žalovaného podle soudu jen poukazoval
na liknavý přístup žalobce při plnění povinností vyplývajících ze zákona č. 412/2005 Sb. Tato
skutečnost však nemůže být v žalobním řízení hodnocena, neboť nastala až po rozhodnutí
prvního stupně a není tak způsobilá doložit chování žalobce, jež bylo důvodem pro vydání
tohoto správního aktu.
Proti uvedenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonem stanovené
lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Pod důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., který spočívá v tvrzené
zmatečnosti řízení před soudem, je nutné podřadit námitku stěžovatele, podle níž v posuzované
věci rozhodl podjatý senát Městského soudu v Praze, neboť ten po zahájení žalobního řízení
rozhodoval v jiném řízení vedeném pod sp. zn. 5 A 230/2010, v němž byli žalobci rodiče
stěžovatele, o jejichž příbuzenském vztahu k němu nemohl mít senát vzhledem k jejich bydlišti
a předmětu této jiné věci žádné pochybnosti. O uvedené skutečnosti přitom stěžovatel nevěděl
a zjistil ji až po doručení napadeného rozsudku.
Mezi důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. , který spočívá
v nepřezkoumatelnosti a v jiné vadě řízení před soudem, je možné zahrnout následující stížnostní
námitky:
Řízení před Městským soudem v Praze bylo zahájeno dne 3. 12. 2010, o žalobě bylo
rozhodnuto bez nařízení jednání údajně dne 9. 1. 2014 a rozsudek byl doručen až dne 15. 1. 2015,
takže v dané věci nastaly na straně soudu průtahy. Navíc není zcela zřejmé, kdy došlo k vydání
napadeného rozsudku, neboť ten je datován dnem 9. 1. 2014, avšak na portálu InfoSoud je jako
datum vyřízení uveden den 9. 1. 2015. Nejistota o datu vydání napadeného rozsudku je sama
o sobě velmi závažná, neboť účastník řízení o žalobě má právo vědět, kdy soud o jeho věci
skutečně rozhodl. Jestliže byl rozsudek vydán dne 9. 1. 2014, není dále zřejmé, proč žalobní řízení
trvalo téměř čtyři roky, když soud disponoval podklady pro rozhodnutí nejpozději dne
10. 3. 2011, v němž obdržel vyjádření žalovaného k žalobě. V případě, že napadený rozsudek
byl vydán až dne 9. 1. 2015, nabízí se stejná otázka s tím, že žalobní řízení trvalo téměř pět let,
ačkoliv si soud vyžádal souhlas s vyřízením věci bez nařízení jednání.
Jestliže od podání žaloby uběhla doba čtyř až pěti let, měl soud nařídit jednání,
byť po formální stránce byly splněny všechny podmínky uvedené v §51 odst. 1 s. ř. s.
pro vyřízení věci bez nařízení jednání. Souhlas účastníků řízení s tímto postupem je totiž nutné
chápat v kontextu zásad hospodárnosti a rychlosti řízení. Jestliže však soud rozhodoval
s tak značným časovým odstupem od podání žaloby, nemohl tyto zásady naplnit, takže v zájmu
náležitého posouzení věci měl jednání nařídit a vyslechnout argumenty účastníků řízení. Tímto
postupem soudu došlo ke zkrácení práv stěžovatele, neboť ten podal žalobu proti rozhodnutí
o odebrání bezpečnostní prověrky, které mohlo mít za následek překážku pro další trvání jeho
pracovního poměru, avšak na vydání rozsudku čekal téměř pět let. Kdyby proto věděl, že dojde
k takovému prodlení s rozhodnutím soudu, jistě by na nařízení jednání trval.
Napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť neobsahuje náležité odůvodnění.
Soud v něm totiž pouze parafrázoval rozhodnutí o odvolání a vyjádření žalovaného
a nevypořádal se s jednotlivými žalobními body. Zejména se jen okrajově zabýval námitkami
o nepřezkoumatelnosti a nesprávnosti rozhodnutí o rozkladu a o tom, že se fakticky jedná o nový
správní akt, neboť v něm byly definovány jiné důvody pro odnětí bezpečnostní prověrky.
Kasačnímu důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. , který spočívá ve vadě řízení
před správním orgánem, odpovídají tyto stížnostní námitky:
Ředitel žalovaného zcela potlačil argumenty, na nichž bylo postaveno rozhodnutí prvního
stupně. Místo toho se pak bez vlastního dokazování zaměřil pouze na jedno hledisko, kterým
bylo užívání akademického titulu bez příslušného diplomu. Tímto postupem ředitel žalovaného
překročil pravomoci, které jsou mu v řízení o rozkladu dány v ustanovení §125 až 132 zákona
č. 412/2005 Sb.
V řízení před správními orgány nebyl nějak prokázán úmysl stěžovatele uvést oba
své zaměstnavatele v omyl ani to, že jednal v úmyslu zneužít vydaného diplomu. Správní orgány
nedoložily ani úmysl stěžovatele užívat akademický titul k získání neoprávněných výhod. Dále
se ředitel žalovaného v rozhodnutí o rozkladu nezabývá tím, proč a jak došlo k neoprávněnému
užívání akademického titulu. Navíc z této skutečnosti rovnou presumuje nebezpečí, které
má být důvodem pro odebrání bezpečnostní prověrky, aniž osvětlil, čím jednání stěžovatele
snižuje jeho bezpečnostní důvěryhodnost. Ředitel žalovaného poukázal též na včasné nevrácení
osvědčení Národnímu bezpečnostnímu úřadu, aniž vysvětlil, jak tato skutečnost souvisí
s bezpečnostním rizikem na straně stěžovatele.
Nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem, která odpovídá
důvodu kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., uplatnil stěžovatel v následujících
námitkách:
Stěžovatel řádně ukončil studium na Anglo-American College in Prague, což dosvědčil
diplomem vydaným touto institucí. Uvedený doklad obsahuje poznámku tištěnou na jeho rubu,
že škola není držitelem české akreditace k vydávání vysokoškolských diplomů, ale je akreditována
European Councils for Business Education. Jestliže tedy předložil diplom oběma svým
zaměstnavatelům, museli tito znát i obsah této poznámky. Pro přijetí do služebního poměru
na místo policejního rady bylo vyžadováno vyšší odborné nebo vysokoškolské vzdělání
a při svém nástupu byl zařazen do 8. platové skupiny, která kvalifikačně odpovídá osobám
s úplným středoškolským vzděláním s maturitou. Pro přijetí na místo odborný rada
na Ministerstvu zahraničních věcí a pro zařazení do 9. platové třídy bylo potřeba dosažení vyššího
odborného vzdělání. Jestliže tedy nebylo možné považovat diplom jako doklad o dosažení
vysokoškolského vzdělání, přicházelo v úvahu jeho chápání jako dokladu o ukončení vyššího
odborného vzdělání. Navíc jeho kvalifikaci zkoumal vždy personální odbor, který následně
rozhodl o zařazení do příslušné platové třídy. Z těchto důvodů nemohl své zaměstnavatele uvést
v omyl za účelem získání lepší pracovní pozice. Užívání akademického titulu bakalář tak nebylo
vedeno snahou klamat o dosaženém vzdělání, nýbrž bylo zapříčiněno jeho domněnkou, že tento
titul může užívat. Uvedená skutečnost mu byla ostatně sdělena při nástupu do služebního poměru
u Policie České republiky s dovětkem, že policie jeho vzdělání takto chápe.
Užívání akademického titulu bakalář za daných skutkových okolností nelze považovat
za jednání, které by představovalo bezpečnostní riziko. Navíc jestliže by oprávněnost užívání
vysokoškolského titulu bakalář byla z hlediska zákona relevantní či závažná pro zaměstnavatele
stěžovatele, jistě by ho vyzvali k doplnění vzdělání nebo by s ním ukončili pracovní (služební)
poměr. K takové situaci však nedošlo, ačkoliv zaměstnavatelé o celé záležitosti věděli. Důvody
pro zrušení platnosti osvědčení jsou tak bagatelní, spočívají jen ve formálním nedostatku a není
z nich patrné, že by ze strany stěžovatele došlo k závažnému snížení jeho spolehlivosti.
O tendenčnosti a účelovosti rozhodnutí o rozkladu svědčí i nedostatečná specifikace konkrétního
bezpečnostního rizika, které je spatřováno pouze obecně v neoprávněném užívání akademického
titulu „Bc.“ Navíc ředitel žalovaného ani netvrdil existenci příčinné souvislosti mezi jednáním,
v němž spatřuje bezpečnostní riziko, a možným ohrožením zájmů chráněných zákonem
č. 412/2005 Sb.
Na základě těchto skutečností stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku Městského
soudu v Praze.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že soud vydal napadený rozsudek dne
9. 1. 2015 a že datum 9. 1. 2014, který je obsažen v jeho písemném vyhotovení, představuje
pouze chybu v psaní. Soud rozhodl o věci bez nařízení jednání v souladu s §51 odst. 1 s. ř. s.
a stěžovatel podle zásady vigilantibus iura nyní nemůže namítat, že od podání žaloby uběhla delší
lhůta. Soud se vypořádal se všemi žalobními body, což je z odůvodnění napadeného rozsudku
naprosto zřejmé. Skutečnost, že se soud přiklonil k závěrům správního orgánu, s nimiž stěžovatel
nesouhlasí, nemůže sama o sobě způsobit nepřezkoumatelnost jeho rozsudku. Jediným a stejným
důvodem pro rozhodnutí správních orgánů obou stupňů bylo zjištěné bezpečnostní riziko podle
§14 odst. 3 písm. d) zákona č. 412/2005 Sb., které bylo shledáno v dlouhodobém a vědomém
protiprávním jednání stěžovatele spočívajícím v neoprávněném užívání vysokoškolského titulu.
Tvrzení stěžovatele, že rozhodnutí prvního stupně se opírá o jiné důvody, než rozhodnutí
o rozkladu, je tedy nepravdivé. Jestliže se v rozhodnutí o zrušení platnosti osvědčení argumentuje
dalšími skutečnostmi, konkrétně neoprávněnými výhodami v zaměstnání, jedná se o hodnocení
důsledku rizikového chování stěžovatele v rámci správního uvážení ve smyslu §14 odst. 6 zákona
č. 412/2005 Sb. Městský soud v Praze tuto správní úvahu shledal správnou a velmi podrobně
odůvodnil, na základě jakých skutečností k uvedenému závěru dospěl.
S ohledem na tyto skutečnosti žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom žádné
vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval kasační námitkou, podle níž ve věci rozhodoval
vyloučený senát Městského soudu v Praze, neboť ten ve stejné době projednával i žalobu rodičů
stěžovatele, ačkoliv o jejich vzájemném příbuzenském vztahu nemohl mít žádné pochybnosti,
což bylo zjištěno až po doručení napadeného rozsudku. V případě zjištěné zmatečnosti řízení
před soudem by se již totiž Nejvyšší správní soud nemohl zabývat dalšími námitkami stěžovatele
a musel by napadený rozsudek bez dalšího zrušit.
Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci představuje odchylku od ústavní
zásady zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle které nikdo nesmí
být odňat svému zákonnému soudci, a proto lze k tomuto postupu přistoupit pouze
z výjimečných důvodů stanovených zákonem. Ty jsou pro oblast správního soudnictví upraveny
v ustanovení §8 odst. 1 s. ř. s., podle něhož soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže
se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich
nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu
nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce
v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Nestrannost (nepodjatost) soudce je především subjektivní psychickou kategorií, která
vyjadřuje vnitřní vztah soudce k projednávané věci. Je však nutné ji vnímat také z objektivního
hlediska a zkoumat, zda skutečně existují vnější okolnosti vyvolávající oprávněné pochybnosti
o nezaujatosti soudce v konkrétním případě. Pokud jsou tyto objektivní okolnosti zjištěny a nelze
vyloučit jejich vliv na nestrannost soudce, musí být z projednávání a rozhodování věci vyloučen.
Za objektivní však nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví účastníku
řízení, nýbrž to, zda vztah soudce ke konkrétní věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje
takové povahy a intenzity, že nebude moci či schopen nestranně rozhodovat (srov. kupř. nález
Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05).
Stěžovatel však neuvedl žádnou objektivní skutečnost, jež by mohla vyvolat oprávněné
pochybnosti o nestrannosti členů pátého senátu Městského soudu v Praze při rozhodování o nyní
posuzované věci. Jejich projednávání jiné žaloby, která se týkala rodičů stěžovatele, totiž naplňuje
hypotézu ustanovení §8 odst. 1 věty třetí s. ř. s., podle něhož důvodem k vyloučení soudce není
jeho rozhodování v jiných věcech. Řízení o žalobě tedy nebylo zmatečné, neboť nevyšly najevo
žádné skutečnosti, na základě nichž by bylo možné dovodit, že v něm rozhodovali vyloučení
soudci. Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. tak nebyl naplněn.
Dále Nejvyšší správní soud posoudil kasační námitky, v nichž stěžovatel poukazoval
na údajné vady řízení o žalobě. Jestliže by se totiž Městský soud v Praze dopustil vady, která
mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, nemohl by být napadený rozsudek
podroben věcnému přezkoumání.
Délka řízení před krajským soudem, které bylo zahájeno již dne 3. 12. 2010, byla skutečně
neúměrně dlouhá, nicméně nemohla mít žádný vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Dlouhé
čekání na jeho vydání nemělo za následek ani porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele
na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti. V ní totiž byly splněny všechny podmínky
pro rozhodnutí bez nařízení jednání stanovené §51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalovaný s tím souhlasil
a stěžovatel nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovým postupem,
takže se má za to, že souhlas udělil, když byl o takovém následku ve výzvě výslovně poučen.
Jestliže stěžovatel tento konkludentní souhlas udělil jen v zájmu hospodárnosti a rychlosti řízení,
avšak vzhledem k prodlení s rozhodnutím o žalobě považoval za vhodnější nařízení jednání
a vyslechnutí argumentů účastníků řízení, jak nyní tvrdí, nic mu nebránilo takový požadavek
vznést kdykoli v průběhu žalobního řízení. Po marném uplynutí dvoutýdenní zákonné lhůty
podle §51 odst. 1 věty druhé s. ř. s. totiž účastník řízení nepozbývá svého práva na veřejné
projednání věci a až do rozhodnutí o žalobě tak může soudu sdělit, že na nařízení jednání trvá
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2006, č. j. 2 Azs 216/2005 - 50,
publikovaný pod č. 975/2006 Sb. NSS).
Zákonnost rozsudku Městského soudu v Praze neovlivnila ani zjevná písařská chyba jeho
zkráceného písemného vyhotovení na úřední desce soudu a písemného vyhotovení zaslaného
účastníkům řízení, která obsahují nesprávné datum vyhlášení, a to den 9. 1. 2014. Z protokolu
o hlasování i z údaje o dni vyvěšení zkráceného písemného vyhotovení rozsudku je totiž naprosto
zřejmé, že byl vyhlášen dne 9. 1. 2015. O datu vyhlášení napadeného rozsudku tedy neexistuje
žádná nejistota, jež by vzbudila pochybnosti o tom, kdy Městský soud v Praze o žalobě rozhodl.
Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. například rozsudky ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaný
pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaný
pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64, nebo ze dne 25. 5. 2006,
č. j. 2 Afs 154/2005 - 245) vyplývá, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů,
jestliže není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení
důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci v žalobě; proč považoval žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené nebo proč
subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí může být případ, kdy soud opomněl přezkoumat některou ze včas uplatněných
žalobních námitek. Také podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 21. 10. 2004,
sp. zn. II. ÚS 686/02) je jedním z principů, představujícím součást práva na řádný proces
a vylučujícím libovůli při rozhodování, i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit.
Z odůvodnění rozsudku proto musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami
při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
V projednávané věci však Nejvyšší správní soud takové vady napadeného rozsudku
neshledal. Městský soud v Praze totiž svůj rozsudek dostatečně odůvodnil a jeho právní názory
jsou srozumitelné. Na základě žalobních námitek se velmi důkladně zabýval všemi aspekty
posuzované právní otázky a srozumitelně vysvětlil, proč byly v dané věci splněny podmínky
pro zrušení platnosti osvědčení. S žalobní námitkou o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
o rozkladu se přitom Městský soud v Praze vypořádal v rámci posouzení správnosti jednotlivých
závěrů, které v něm byly učiněny. Námitce stěžovatele, podle níž ředitel žalovaného oproti
rozhodnutí prvního stupně změnil důvody pro odnětí bezpečnostní prověrky, a že se tak vlastně
jedná o nový správní akt, soud výslovně nepřisvědčil. Zároveň v rekapitulační části rozsudku
konstatoval, že se ředitel žalovaného ztotožnil se závěrem správního orgánu prvního stupně,
podle něhož u žalobce existuje bezpečnostní riziko podle §14 odst. 3 písm. d) zákona
č. 412/2005 Sb. vzhledem k jeho dlouhodobému a vědomému protiprávnímu jednání, které
spočívá v neoprávněném užívání vysokoškolského titulu bakalář. Z toho vyplývá, že Městský
soud v Praze považoval rozhodnutí o rozkladu za správní akt opírající se o tentýž důvod jako
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Napadený rozsudek tak není nepřezkoumatelný a v řízení před Městským soudem v Praze
nedošlo ani k jiné vadě, která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud proto neshledal ani naplnění důvodu kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.
Rozsudek Městského soudu v Praze by nebyl způsobilý věcného přezkumu ani v situaci,
kdyby řízení před správními orgány bylo zatíženo vadami, jež mohly ovlivnit zákonnost žalobou
napadeného rozhodnutí. Proto se Nejvyšší správní soud zabýval dalšími kasačními námitkami,
v nichž se stěžovatel o takových vadách zmiňoval.
V rozhodnutí o zrušení platnosti osvědčení žalovaný uvedl, že u žalobce zjistil přítomnost
bezpečnostního rizika podle §14 odst. 3 písm. d) zákona č. 412/2005 Sb., které spočívá v jeho
dlouhodobém a vědomém neoprávněném užívání vysokoškolského titulu bakalář. Na základě
tohoto protiprávního jednání získával neoprávněné výhody v zaměstnáních ve státní správě,
kde zastával pozice, na které nesplňoval kvalifikační předpoklady. Takto přitom uvedl v omyl
nejen své zaměstnavatele, nýbrž i Národní bezpečnostní úřad, neboť akademický titul bakalář
používal i v řízení o vydání osvědčení. Také ředitel žalovaného v rozhodnutí o rozkladu dospěl
k závěru, že neoprávněné užívání akademického titulu bakalář stěžovatelem představuje
bezpečnostní riziko popsané v §14 odst. 3 písm. d) zákona č. 412/2005 Sb. Vzal přitom dále
v úvahu, že se stěžovatel tohoto jednání dopustil opakovaně, vědomě, účelově a dokonce
i v rámci samotného bezpečnostního řízení. Oproti rozhodnutí prvního stupně ředitel
žalovaného toliko připustil, že stěžovatel svým zaměstnavatelům předložil předmětný diplom
a ti se tak s jeho obsahem mohli seznámit. Nicméně i přes uvedené zjištění byl v rozhodnutí
o rozkladu učiněn závěr, že pokud tento diplom nebyl veřejnou listinou dokládající
vysokoškolské vzdělání, nelze v postupu stěžovatele neshledat uvedení jeho zaměstnavatelů
v omyl.
Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů se tedy opírá o naprosto stejný důvod,
jímž je bezpečnostní riziko podle §14 odst. 3 písm. d) zákona č. 412/2005 Sb. spočívající
v dlouhodobém a vědomém neoprávněném užívání vysokoškolského titulu bakalář, přičemž
žalovaný a jeho ředitel se pouze drobně lišili v hodnocení důsledku tohoto protiprávního jednání
stěžovatele. Nelze se tak ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že rozhodnutí o rozkladu představuje
nový správní akt, který se opírá o jiné důvody, než rozhodnutí prvního stupně. Postupem ředitele
žalovaného tedy nebyla porušena ustanovení §125 a násl. zákona č. 412/2005 Sb., která upravují
řízení o rozkladu proti rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu.
Podle závěru obou správních orgánů neoprávněné užívání akademického titulu bakalář
bylo ze strany stěžovatele vědomé, neboť již před začátkem studia na Anglo-American College
in Prague podepsal dohodu, z níž bylo zřejmé, že tento titul mu být udělen nemůže. Dále
žalovaný i jeho ředitel uvedli, že na základě předloženého dokladu o vysokoškolském vzdělání
stěžovatel u svých zaměstnavatelů zastával pozice s vyššími příjmy, na které by jako středoškolák
nemohl být zařazen. Z rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tedy vyplývá, na základě jakých
zjištění byl prokázán úmysl stěžovatele uvést své zaměstnavatele v omyl a získat tak neoprávněné
výhody.
V rozhodnutí o rozkladu se ředitel žalovaného ztotožnil s důvody, jež vedly správní orgán
prvního stupně k závěru o neoprávněném užívání akademického titulu bakalář stěžovatelem.
Jedná se o zmíněnou dohodu uzavřenou mezi stěžovatelem a školou a o stanovisko Ministerstva
školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 15. 2. 2010, z něhož vyplývá, že doklad o absolvování
studia vystavený Anglo-American College in Prague není veřejnou listinou podle zákona
o vysokých školách a stěžovatele neopravňuje k užívání akademického titulu bakalář. Dále ředitel
žalovaného vysvětlil, že stěžovatel neoprávněným a vědomým užíváním akademického titulu
bakalář zpochybnil svou důvěryhodnost v míře tvořící bezpečnostní riziko a že z tohoto jeho
postoje lze usuzovat i na jeho vztah k ochraně utajovaných informací. Nelze se tedy ztotožnit
s tvrzením stěžovatele, že se rozhodnutí o rozkladu nezabývalo uvedenými aspekty posuzované
věci.
Ve včasném nevrácení osvědčení ředitel žalovaného nespatřoval bezpečnostní riziko
a touto zmínkou jen poukázal na liknavý přístup stěžovatele při plnění povinností vyplývajících
ze zákona č. 412/2005 Sb., jak správně uvedl Městský soud v Praze.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal vady řízení před správními orgány, jež by mohly
mít vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Proto ani důvod kasační stížnosti podle
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nebyl naplněn.
Za této situace mohl Nejvyšší správní soud konečně přistoupit k meritornímu přezkumu
kasační stížností napadeného rozsudku a posoudit, zda v nyní projednávané věci byly splněny
zákonné podmínky pro zrušení platnosti osvědčení stěžovatele.
Podle §101 odst. 2 zákona č. 412/2005 Sb. přestal-li držitel osvědčení fyzické osoby, osvědčení
podnikatele nebo dokladu splňovat podmínky pro vydání takovéto veřejné listiny, Úřad její platnost zruší. Podle
§12 odst. 1 písm. d) zákona č. 412/2005 Sb. osvědčení fyzické osoby Úřad vydá fyzické osobě, která
je bezpečnostně spolehlivá. Podle §14 odst. 1 zákona č. 412/2005 Sb. podmínku bezpečnostní spolehlivosti
splňuje fyzická osoba, u níž není zjištěno bezpečnostní riziko. Podle §14 odst. 3 písm. d) zákona
č. 412/2005 Sb. za bezpečnostní riziko lze též považovat chování, které má vliv na důvěryhodnost
nebo ovlivnitelnost osoby a může ovlivnit její schopnost utajovat informace. Podle §14 odst. 4 zákona
č. 412/2005 Sb. bezpečnostní rizika uvedená v odstavci 3 písm. b) až i) se zjišťují 10 let zpětně od podání
žádosti pro stupeň utajení Důvěrné, 15 let zpětně pro stupeň utajení Tajné a 20 let zpětně pro stupeň utajení
Přísně tajné, nebo za období od 15 let věku podle toho, které z nich je kratší. Podle §14 odst. 6 zákona
č. 412/2005 Sb. při posuzování, zda skutečnost uvedená v odstavci 3 je bezpečnostním rizikem, se přihlíží
k tomu, do jaké míry může ovlivnit schopnost utajovat informace, k době jejího výskytu, k jejímu rozsahu,
charakteru a k chování fyzické osoby v období uvedeném v odstavci 4.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že dne 19. 3. 1997 podal stěžovatel žádost o přijetí
do studijního programu Business Administration na Anglo-American College in Prague. Tato
škola uzavřela se stěžovatelem dohodu ze dne 26. 8. 1997, v níž prohlásila, že je neziskovou
a nezávislou českou nadací, jež nabízí placené studium na úrovni bakalářského studia přednášené
v anglickém jazyce, že se kvůli nedostatečné legislativě nemůže v České republice zaregistrovat
jako instituce vyššího vzdělávání (vysoká škola), že kvalifikace, kterou nabízí, není uznána jako
oficiální ekvivalent k českému titulu bakalář a že její studenti nemají možnost žádat o sociální
příspěvky a další výhody, jež příslušejí studentům navštěvujícím státní a státem uznané školy
vyššího vzdělávání.
Po absolvování uvedeného studia byl stěžovateli dne 15. 6. 2001 vystaven diplom
o udělení titulu „Bachelor of Arts in Business Administration“. Podle sdělení Ministerstva
školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 15. 2. 2010, č. j. 4 152/2010 - 30, však tento diplom není
veřejnou listinou ve smyslu §57 odst. 7 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně
a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů,
neboť ministerstvo neudělilo Anglo-American College in Prague státní souhlas působit
jako soukromá vysoká škola podle §39 zákona o vysokých školách ani akreditaci studijnímu
programu ukončenému zmíněným titulem podle §78 odst. 1 téhož zákona. Právnická osoba
Anglo-American College in Prague proto není vysokou školou s akreditovaným studijním
programem podle zákona o vysokých školách a jí vydaný doklad o absolvování studia tak nelze
považovat za doklad o vysokoškolském vzdělání, který by stěžovatele opravňoval k užívání
akademického titulu bakalář.
Z těchto skutečností je zcela zřejmé, že Anglo-American College in Prague nebyla během
studia stěžovatele ani na jeho konci oprávněna udělovat akademický titul bakalář podle §45
odst. 4 zákona o vysokých školách. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost,
že studijní program Business Administration byl po celou dobu studia stěžovatele akreditován
švýcarskou institucí European Council for Business Education (ECBE) se sídlem v Ženevě,
jak vyplývá z potvrzení školy o absolvování a formě studia ze dne 19. 3. 2010. Podle §78 odst. 1
a 2 zákona o vysokých školách totiž studijní program podléhá akreditaci, kterou uděluje ministerstvo,
přičemž není-li studijní program akreditován, nelze k jeho studiu přijímat uchazeče, konat výuku, zkoušky
ani přiznávat akademické tituly. Jestliže tedy v dané věci uvedená škola českou akreditaci nezískala,
nemohla jejím absolventům udělovat akademické tituly podle zákona o vysokých školách.
Studium stěžovatele na Anglo-American College in Prague nebylo jako zahraniční vysokoškolské
vzdělání a kvalifikace uznána v České republice postupem podle §89 a násl. zákona o vysokých
školách, takže ani z tohoto titulu nemohl stěžovatel akademický titul bakalář užívat.
Stěžovatel tedy užíval vysokoškolský titul bakalář neoprávněně. Absolvováním studia
na Anglo-American College in Prague nemohl dosáhnout ani vyššího odborného vzdělání,
neboť také podle §104 odst. 1 školského zákona č. 561/2004 Sb. vzdělávací program v příslušném
oboru vzdělání pro jednotlivou vyšší odbornou školu podléhá akreditaci, kterou tato škola nezískala.
Neoprávněné užívání akademického titulu přitom bylo dlouhodobé, neboť ho stěžovatel
použil dne 26. 4. 2005 v osobním dotazníku u svého zaměstnavatele Ministerstva zahraničních
věcí, dne 22. 9. 2005 ho dokonce uvedl v bezpečnostním dotazníku přiloženém k žádosti
o vydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi a v období od 4. 7. 2005 do 16. 12. 2009
jeho uvedení strpěl u mnoha dalších písemností, které se nacházejí v jeho personálním spise
na Ministerstvu zahraničních věcí a které bez výhrad podepsal.
Písemnosti založené ve správním spise dále nepochybně svědčí o tom, že neoprávněné
užívání vysokoškolského titulu bakalář bylo ze strany stěžovatele vědomé. Již na počátku studia
na Anglo-American College in Prague mu totiž bylo známo, že po jeho ukončení tento titul
nemůže získat, neboť vlastnoručně podepsal již zmíněnou dohodu ze dne 26. 8. 1997, ve které
škola výslovně prohlásila, že nemůže působit jako vysoká škola podle právního řádu České
republiky a udělovat český titul bakalář. Ani diplom vystavený stěžovateli dne 15. 6. 2001
neobsahuje žádnou zmínku o získání vysokoškolského vzdělání podle českých právních předpisů,
přičemž v něm uvedený titul „Bachelor of Arts in Business Administration“, zákon o vysokých
školách ve svých ustanoveních §45 až 47 vůbec neupravuje. Není přitom rozhodné, zda uvedená
škola získala potřebnou akreditaci krátce po vydání diplomu, jak uvedl stěžovatel v protokolu
o pohovoru ze dne 24. 5. 2010, který byl veden před Národním bezpečnostním úřadem.
Stěžovateli totiž muselo být zřejmé, že tato nová akreditace se nemůže vztahovat zpětně na dobu
jeho studia. Z obsahu správního spisu dále nikterak nevyplývá, že by stěžovatel byl při nástupu
do služebního poměru příslušníka Policie České republiky uveden v omyl poskytnutím informace
o možnosti akademický titul bakalář užívat. Ve stavu omylu se stěžovatel nemohl nacházet
ani kvůli tomu, že oba jeho zaměstnavatelé jím tvrzené dosažení vysokoškolského vzdělání
nakonec akceptovali a zařadili ho na tomu odpovídající pracovní pozice. Právě stěžovatel
měl totiž nejlépe vědět, zda studiem na Anglo-American College in Prague skutečně získal
oprávnění k užívání akademického titulu bakalář podle českého práva. Jestliže mu tedy na základě
uvedených skutečností muselo být po celou dobu studia i na jeho konci zcela zřejmé, že tento
vysokoškolský titul nezískal, nemohl být svými zaměstnavateli v tomto směru uveden v omyl.
Na druhou stranu nelze tvrdit, že to byl naopak stěžovatel, kdo své zaměstnavatele uvedl
v omyl. Jim totiž při nástupu do služebního či pracovního poměru předložil diplom vystavený
Anglo-American College in Prague. Oba zaměstnavatelé přitom disponovali patřičným odborným
aparátem způsobilým tento diplom náležitě posoudit a označit ho za doklad, který neosvědčuje
dosažení vysokoškolského vzdělání v bakalářském studijním programu podle zákona o vysokých
školách, a to bez ohledu na opačné tvrzení stěžovatele.
Přes tuto určitou korekci odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů však
i Nejvyšší správní soud musí učinit závěr, že důsledkem dlouhodobého a vědomého
protiprávního jednání stěžovatele, které spočívalo v neoprávněném užívání vysokoškolského
titulu bakalář, bylo získání neoprávněných výhod u Policie České republiky a Ministerstva
zahraničních věcí. Podle sdělení Ministerstva vnitra ze dne 12. 4. 2010 totiž stěžovatel
při přijetí do služebního poměru byl s účinností od 1. 9. 2003 na základě předložených dokladů
o vysokoškolském vzdělání jmenován do funkce policejní rada a hodnosti podporučík, přičemž
v případě splnění požadavku pouze úplného středního vzdělání by byl jmenován do hodnosti
strážmistr a příslušel by mu hodnostní příplatek v nižší částce. V důsledku toho vznikl přeplatek
na služebním příjmu stěžovatele, což má být předmětem dalšího šetření. Také ze sdělení
Ministerstva zahraničních věcí ze dne 22. 3. 2010 vyplývá, že stěžovatel byl zařazen v platové
třídě 11, která podle Katalogu prací vyžaduje vysokoškolské vzdělání v magisterském
či bakalářském studijním programu. V příčinné souvislosti s vědomým protiprávním jednáním
tedy stěžovatel u svých zaměstnavatelů po delší dobu zastával pracovní pozice s vyššími příjmy,
které by jako středoškolák nemohl získat.
Na základě těchto skutečností dospěl Nejvyšší správní soud ve shodě s Městským soudem
v Praze i správními orgány k závěru, že stěžovatel v dané věci dlouhodobě a vědomě užíval
vysokoškolský titul bakalář, ačkoliv k tomu nebyl oprávněn, v důsledku čehož získal neoprávněné
výhody u svých zaměstnavatelů.
Při řešení otázky, zda toto protiprávní jednání představuje bezpečnostní riziko, je nutné
předně zdůraznit, že znění §14 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb. použitím slova lze vymezuje
správnímu orgánu prostor pro správní uvážení. Pouze správnímu orgánu proto přísluší posoudit,
zda při naplnění některého protiprávního jednání uvedeného v tomto ustanovení je bezpečnostní
riziko v konkrétním případě dáno, či nikoli. Správní soudy jsou pak podle §78 odst. 1 věty druhé
s. ř. s. oprávněny jen přezkoumat, jestli správní orgán nepřekročil zákonem stanovené meze
správního uvážení nebo jej nezneužil. Před uplatněním tohoto správního uvážení je však většinou
třeba ještě provést výklad neurčitého právního pojmu uvedeného v příslušné skutkové podstatě
§14 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb.
V této souvislosti lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011 - 101, který byl publikován pod č. 2602/2012 Sb. NSS.
V něm se ve vztahu k případům spadajícím pod §14 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb. uvádí,
že „[z]de zákon reflektuje, že v realitě života mohou mít ty samé vzorce chování v různých případech velmi odlišné
důsledky a že v takových případech by byl každý zákonný automatismus kontraproduktivní. Záleží vždy
na kontextu, tedy na době, situaci, povaze jednajícího a mnoha dalších zákonem jen obtížně definovatelných
okolnostech. Zákonodárce proto v citovaném ustanovení zcela záměrně užívá slova lze, jímž správnímu orgánu
vymezuje prostor pro komplexní, všestrannou a do hloubky konkrétních okolností jednotlivého případu jdoucí
úvahu o tom, zda v daném případě je bezpečnostní riziko vskutku dáno, i když je splněna nutná vstupní
podmínka, tedy naplnění některé konkrétní skutkové podstaty uvedené v písmenech a) až j) citovaného ustanovení.
K tomu, podle jakých pravidel a na základě jakých kritérií má být správní úvaha vedena, je obsaženo vodítko
v ust. §14 odst. 6 zákona o utajovaných informacích. ... Znamená to tedy, že úvaha podle ust. §14 odst. 3 a 6
zákona o utajovaných informacích musí v první řadě vycházet z dostatečných skutkových zjištění o všech
rozhodných znacích skutkové podstaty podle některého z písmen odst. 3 citovaného ustanovení a o všech
rozhodných vodítcích vyplývajících z jeho odst. 6. Zjištěné skutkové okolnosti pak musí ve svém souhrnu
být přesvědčivým podkladem pro závěr, že v konkrétním případě znamená naplnění určité skutkové podstaty
skutečně bezpečnostní riziko.“.
V bezpečnostním řízení správní orgány učinily závěr, podle něhož dlouhodobé a vědomé
neoprávněné užívání akademického titulu bakalář, kterým stěžovatel získal neoprávněné
výhody u svých zaměstnavatelů, přestavuje chování, jež má vliv na jeho důvěryhodnost
nebo ovlivnitelnost a může ovlivnit jeho schopnost utajovat informace. Toto protiprávní jednání
stěžovatele totiž bylo opakované, vnějšími okolnostmi nevynucené a učiněné i vůči Národnímu
bezpečnostnímu úřadu v rámci řízení o vydání osvědčení. Uvedené chování stěžovatele tak podle
žalovaného i jeho ředitele nedává dostatečnou záruku jeho spolehlivost ani jistotu, že stěžovatel
nadřadí plnění povinností vyplývajících ze zákona č. 412/2005 Sb. před svými vlastními zájmy
a že se nedopustí dalšího protiprávního jednání i ve vztahu k ochraně utajovaných skutečností.
Navíc neoprávněné užívání akademického titulu nelze považovat jen za formální nedostatek
či bagatelní protiprávní jednání, neboť naplňuje znaky skutkové podstaty přestupku.
Tento výklad neurčitých právních pojmů a uvedené správní uvážení, které byly provedeny
podle §14 odst. 3 písm. d) zákona č. 412/2005 Sb., považuje Nejvyšší správní soud za správné,
vyčerpávající, logické, opřené o náležitě zjištěný skutkový stav a vycházející z mezí a hledisek
stanovených zákonem, jimž tak nelze nic vytknout. Jestliže tedy na základě nich žalovaný
a jeho ředitel učinili závěr, podle něhož neoprávněné užívání vysokoškolského titulu bakalář,
které bylo dlouhodobé a vědomé a v jehož důsledku stěžovatel získal neoprávněné výhody
u svých zaměstnavatelů, představuje bezpečnostní riziko ve smyslu §14 odst. 3 písm. d) zákona
č. 412/2005 Sb. za použití hledisek uvedených v odstavci šestém téhož ustanovení, nelze
rozhodnutí o zrušení platnosti osvědčení a na něho navazující rozhodnutí o rozkladu považovat
za nezákonná.
Uvedenou právní otázku tedy Městský soud v Praze posoudil správně, a proto Nejvyšší
správní soud neshledal ani naplnění důvodu kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60 odst. 1
věty první s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2015
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu