ECLI:CZ:NSS:2015:4.AS.215.2015:32
sp. zn. 4 As 215/2015 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: K. Q., zast.
Mgr. Janem Vlkem, advokátem, se sídlem Římská 14, Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad
Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2015, č. j. 30 A 80/2015 - 26,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2015, č. j. 30 A 80/2015 - 26,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 5. 2015, č. j. RR/1234/15, sp. zn. ZN/126/RR/15
zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Planá (dále též „stavební úřad”)
ze dne 10. 2. 2015, č. j. 1556/2014/31/VUP-R2461, kterým ve věci zemědělské stavby bez čísla
popisného na pozemku st. p. č. 8/3 v k. ú. Pístov podle §133 odst. 4 stavebního zákona
ve veřejném zájmu podle §132 odst. 3 písm. a), b), a c) zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon) vyzval k účasti na kontrolní prohlídce a podle §172
odst. 5 stavebního zákona nařídil žalobci umožnění vstupu oprávněným osobám ve smyslu §172
odst. 1 stavebního zákona do uvedené stavby za účelem zjištění, zda tato stavba (či její změna
ve smyslu §2 odst. 4 stavebního zákona) byla provedena v souladu s rozhodnutím nebo
opatřením stavebního úřadu, zda je užívána k povolenému účelu, či zda neohrožuje život, zdraví
osob nebo zvířat, bezpečnost a životní prostředí.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítal, že stavební úřad není
oprávněn nařídit kontrolní prohlídku stavby, celé řízení o odstranění stavby je vedeno
protiprávně, správní orgány obou stupňů se odmítají zabývat tvrzeními žalobce a neprovedly
jím navrhované důkazy a prohlídka stavby se za nezměněného stavu již opakovaně
konala. Poukázal na skutečnost, že rozhodnutí správních orgánů byla vydána v řízení
o odstranění stavby (vnitřní úpravy uvedené stavby), které je vedeno stavebním úřadem
pod sp. zn. VUP/1556/2014/Šu. Žalobce dále uvedl, že s ohledem na postoj stavebního úřadu,
který trval na odstranění stavby namísto toho, aby se zabýval argumenty žalobce a důkazními
návrhy, že předmětný dům od počátku sloužil k bydlení, napadl žalobou část územního plánu,
která stanovila pro území jeho stavby způsob využití „výroba zemědělská“. Krajský soud v Plzni
na základě této žaloby rozsudkem ze dne 19. 3. 2015, č. j. 59 A 5/2014 – 123, zrušil část
územního plánu s odůvodněním, že územní plán nerespektuje zjištěnou skutečnost,
že nemovitost žalobce vždy sloužila především k bydlení. Zdůraznil, že správním orgánům
opakovaně zaslal doklady prokazující, že stavba byla vždy rodinným domem určeným především
k bydlení. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že práce jím provedené (obnovení příček, vrácení
původních oken při zachování veškeré původní klenby a překladů) nepodléhají stavebnímu
povolení či opatření stavebního úřadu.
[3] Postup stavebního úřadu, který konal již třetí místní šetření, označil žalobce za šikanozní.
Vyjádřil přesvědčení, že k vydání rozhodnutí o uložení povinnosti umožnění vstupu nejsou
splněny podmínky stanovené v §172 stavebního zákona. Žalobce dále uvedl, že postup
stavebního úřadu neztěžuje a v minulosti již ohledání místa umožnil. Konstatoval, že v důsledku
jím prováděných stavebních úprav nedochází ke změně způsobu užívání a vzhledu stavby,
nezasahuje se jimi do nosných konstrukcí a není ovlivněna požární bezpečnost stavby. Stavební
práce, pro něž stavební úřad považuje prohlídku stavby za nezbytnou, neprobíhají. Vzhledem
k neustupujícímu nátlaku ze strany stavebního úřadu a již uložené pokutě ve výši 10.000 Kč
za nesplnění povinnosti vpustit úřednice do svého obydlí, žalobce navrhl, aby krajský soud
přiznal žalobě odkladný účinek. Žalobce dále navrhl, aby krajský soud rozhodnutí správních
orgánů obou stupňů zrušil.
[4] Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. 7. 2015, č. j. 30 A 80/2015 – 26, žalobu podle
§46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) ve spojení
s §68 písm. e) a §70 písm. c) téhož zákona odmítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud při posouzení věci dospěl k závěru o paralele mezi
§54 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a §172 odst. 1 a 5 stavebního zákona, neboť
v obou případech je vlastník povinen strpět úkon správního orgánu a vycházel ze závěrů, k nimž
Nejvyšší správní soud dospěl v rozsudku ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 As 20/2012 – 33. Krajský
soud zohlednil, že žalobce je účastníkem řízení o odstranění stavby, v jehož rámci byla jakožto
dílčí úkon vydána shora uvedená správní rozhodnutí. Žalobce tak bude podle krajského soudu
moci napadnout rozhodnutí ve věci samé a rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tak mají
za této situace povahu rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem
ve smyslu §70 písm. c) s. ř. s.
[5] Proti tomuto usnesení krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel”) včas kasační
stížnost, v níž namítal, že argument účastenstvím stěžovatele v řízení o odstranění stavby
a možností brojit proti případnému rozhodnutí o odstranění stavby může obstát v případě,
kdy by se stěžovatel domáhal pouhého určení nezákonnosti řízení o odstranění stavby.
Nezákonnost tohoto řízení je však pouze jedním z argumentů stěžovatele, kterým poukazuje
na neoprávněnost zásahu stavebního úřadu do svých práv. V této souvislosti stěžovatel uvedl,
že řízení o odstranění stavby, jehož je účastníkem, má zcela odlišný předmět od řízení o nařízení
kontrolní prohlídky. Za podstatné stěžovatel označil, že pracovnice stavebního úřadu opakovaně
narušují jeho domovní svobodu za situace, kdy se za nezměněného stavu kontrolní prohlídka
již opakovaně konala. Postup stavebního úřadu je podle stěžovatele nezákonný a šikanózní,
neboť od stěžovatelem respektovaného zákazu provádět na stavbě jakékoliv stavební práce
se má konat již čtvrtá kontrolní prohlídka. S ohledem na výše uvedené skutečnosti,
tak podle stěžovatele dochází rozhodnutími správních orgánů k neoprávněnému zásahu
do jeho práv takového charakteru a intenzity, že je nelze vyloučit z přezkumu ve správním
soudnictví, a nejedná se pouze o úkony, jimiž se upravuje vedení řízení. Stěžovatel dále vyjádřil
nesouhlas se způsobem, jakým krajský soud aplikoval rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 As 20/2012 – 33, řešícím zcela odlišnou věc (povinnost strpět ohledání
energetického zařízení pro výrobu elektřiny umístěného na pozemku) než rozsudek ze dne
23. 4. 2008, č. j. 8 As 40/2007 – 61, v němž se Nejvyšší správní soud zabýval obdobnou situací,
jako v posuzované věci, tj. zásahem do domovní svobody účastníka nařízením kontrolní
prohlídky. Stěžovatel uzavřel, že ze soudního přezkumu nelze vyloučit rozhodnutí správního
orgánu o uložení povinnosti fyzické osobě strpět ohledání v obydlí.
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[8] Stěžovatel v kasační stížnosti nepodřadil své námitky zákonným kasačním důvodům
ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., z obsahu kasační stížnosti i samotné povahy napadeného soudního
rozhodnutí je nicméně zřejmé, že stěžovatelem může být tvrzen pouze kasační důvod uvedený
v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., který jako jediný dopadá právě na tvrzenou nezákonnost usnesení
o odmítnutí žaloby. Jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, pod tímto
důvodem kasační stížnosti se fakticky skrývají i další důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), c)
a d) s. ř. s. Z povahy věci je vyloučen jen důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Právní
subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena §103 odst. 1 s. ř. s. je věcí právního
hodnocení věci kasačním soudem a nezakládá proto nedostatek návrhu. K tomu srov. například
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný
pod č. 161/2004 Sb. NSS (všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] Podle §172 odst. 1 stavebního zákona, pověřený zaměstnanec stavebního úřadu, orgánu územního
plánování a orgánu obce (dále jen "oprávněná úřední osoba"), pokud plní úkoly podle tohoto zákona, je oprávněn
vstupovat na cizí pozemky, stavby a do staveb s vědomím jejich vlastníků při a) zjišťování stavu stavby
a pozemku, b) opatřování důkazů a dalších podkladů pro vydání správního rozhodnutí nebo opatření.
[11] Podle odst. 3 téhož ustanovení, do obydlí může oprávněná úřední osoba vstoupit, jen pokud
je to nezbytné pro ochranu života, zdraví nebo bezpečnosti osob. Pokud je obydlí užíváno také pro podnikání
nebo provozování jiné hospodářské činnosti, může do něj oprávněná úřední osoba vstoupit též, je-li to nezbytné
pro plnění úkolů veřejné správy podle tohoto zákona. Uživatel obydlí je v uvedených případech povinen oprávněné
úřední osobě vstup do obydlí umožnit.
[12] Podle odst. 5, pokud vlastník pozemku nebo stavby bude bránit vstupu oprávněné úřední osobě
nebo jí přizvané osobě, může mu stavební úřad rozhodnutím, které je prvním úkonem v řízení, umožnění vstupu
nařídit. Odvolání proti takovému rozhodnutí nemá odkladný účinek.
[13] V posuzované věci je mezi účastníky řízení nesporné, že stavební úpravy
prováděné stěžovatelem na jeho nemovitosti spočívají především v obnovení příček a vrácení
původních oken, tj. stavebních úpravách již existujícího domu. Účastníci řízení se však
již neshodují v tom, jaký je charakter předmětné nemovitosti. Žalovaný totiž ve svém
rozhodnutí uvedl, že předmětná stavba je dle aktuálního výpisu z katastru nemovitostí
zemědělskou stavbou a dle pasportu stavby ověřeného stavebním úřadem dne 27. 1. 2003
pod č. j. VUP/076/03/PAS 4216 [který určuje účel užívání stavby ve smyslu §104 zákona
č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném
do 31. 12. 2006], stavbou obsahující pouze prostory nesloužící k bydlení, s tím, že využití
uvedené stavby a uvedených prostor nebylo ode dne ověření pasportu stavebním úřadem
až doposud žádným rozhodnutím ani opatřením změněno, a nejde tedy o stavbu určenou
k bydlení. Stěžovatel naproti tomu opakovaně upozorňuje na skutečnost, že jeho nemovitost
v minulosti vždy sloužila především k bydlení, za tímto účelem ji stěžovatel koupil a hodlá ji takto
využívat (viz přípis stěžovatele ze dne 19. 1. 2015 adresovaný stavebnímu úřadu).
[14] Charakterem domu stěžovatele se již zabýval Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne
19. 3. 2015, č. j. 59 A 5/2014 – 123, který po podrobném zhodnocení všech relevantních
skutečností (historie předmětné nemovitosti, jejího využívání a současného stavu) dospěl
k závěru, že došlo k výrazné dominanci obytné funkce stavby nad její funkcí hospodářskou,
a lze tak uvažovat o úředním určení předmětné stavby jako stavby pro bydlení (bytový dům
nebo rodinný dům), a to jak pro účely katastrální, tak zejména pro účely stavebně právní. Nejvyšší
správní soud z tohoto závěru krajského soudu ve smyslu §52 odst. 2 s. ř. s. vycház í, a nahlíží
proto na stěžovatelovu nemovitost jako stavbu převážně určenou pro bydlení, na níž stěžovatel
provádí stavební úpravy (stavbu ve smyslu §2 odst. 4 stavebního zákona).
[15] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že ať v nemovitosti určené k bydlení probíhá stavba
(stavební úpravy) či nikoliv, jedná se o obydlí ve smyslu čl. 12 Listiny základních práv a svobod,
pokud ji její vlastník využívá, popř. má prokazatelně v úmyslu ji využívat k bydlení. Nejvyšší
správní soud má s ohledem na výše uvedené za to, že v posuzované věci je třeba s ohledem
na skutečnost, že žalobce zamýšlí svou nemovitost využívat k bydlení, vycházet ze závěrů,
k nimž dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 4. 2008, č. j. 8 As 40/2007 – 61,
v němž se jednalo o případ, kdy bylo podle §54 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu
žalobkyni, jakožto nájemkyni bytu, uloženo strpět ohledání na místě ve všech prostorách tohoto
bytu. Nejvyšší správní v této věci vyslovil, že „podle článku 36 odst. 2 Listiny ten, kdo tvrdí,
že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal
zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z tohoto ustanovení je zřejmé, že ústavodárce vycházel
z generální přezkumné klauzule. To znamená, že není nutno stanovit zvláštními zákony, že to či ono rozhodnutí
může být podrobeno soudnímu přezkumu. I když zákon o tom mlčí, je pravomoc soudu založena. Naopak
výluka ze soudního přezkumu musí být v zákoně výslovně stanovena. Nutno je však vzít zřetel i na další část
tohoto ustanovení Listiny, dle kterého z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí
týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Mezi tyto základní práva a svobody patří i ochrana obydlí
(článek 12 Listiny). Se zřetelem na tato ustanovení nelze z přezkoumání rozhodnutí soudem ve správním
soudnictví vyloučit rozhodnutí správního orgánu o uložení povinnosti fyzické osobě strpět místní ohledání v bytě
užívaném k bydlení touto osobou.“ Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že právo na ochranu obydlí
není na místě vykládat restriktivně. V tomto ohledu zdejší soud poukazuje na rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 10. 2014 ve věci DELTA PEKÁRNY a. s.
proti České republice, č. stížnosti 97/11, v němž Evropský soud pro lidská práva v návaznosti
na svou předchozí judikaturu konstatoval, že i šetření Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
provedené v obchodních prostorách uvedené společnosti představuje zásah do jejího práva
na respektování obydlí ve smyslu článku 8 Úmluvy.
[16] Nejvyšší správní soud si je vědom, že rozhodnutí správních orgánů byla v posuzované
věci vydána za účelem zjištění relevantních skutečností (stavu stavby stěžovatele). Takováto
rozhodnutí často nezasahují do hmotných práv účastníka řízení ale pouze do práv stanovených
pro vlastní vedení řízení. S přihlédnutím k výše uvedenému však dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že rozhodnutí správních orgánů v posuzované věci jsou způsobilá zasáhnout do práva
stěžovatele na ochranu obydlí a nejedná se tak o pouze procesní rozhodnutí, která je možné
podřadit pod výluku ze soudního přezkumu dle 70 písm. c) s. ř. s., ale o rozhodnutí ve smyslu
§65 odst. 1 s. ř. s., která podléhají soudnímu přezkumu.
[17] Na výše uvedeném závěru pak nemění nic ani rozsudek zdejšího soudu ze dne
15. 2. 2012, č. j. 1 As 20/2012 - 33, jímž argumentoval krajský soud. Nejvyšší správní soud
k tomu uvádí, že je rozdíl mezi usnesením o ediční povinnosti vydaným dle §54 odst. 1
správního řádu a rozhodnutím, kterým se ukládá povinnost vlastníku nemovitosti strpět vstup
úředních osob dle §172 odst. 5 stavebního zákona. Povinnost dle §54 odst. 1 lze uložit
při dokazování v rámci správního řízení, zatímco povinnost vpustit úřední osobu na pozemek
či do stavby lze vlastníku dle §172 odst. 5 stavebního zákona uložit ve správním řízení nebo
i mimo ně. Stavební zákon tuto zvláštní úpravu obsahuje právě proto, že jde o kvalifikovaný
zásah do práv jednotlivců, jednak do práva na ochranu vlastnictví, především ovšem o potenciální
zásah do práva na ochranu obydlí dle čl. 12 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy (srov. k tomu výslovnou
úpravu v §172 odst. 3 stavebního zákona). Nejvyšší správní soud má tedy stejně jako stěžovatel
za to, že ze závěrů uvedených ve věci sp. zn. 1 As 20/2012 nelze v posuzované věci vycházet.
Je tomu tak v prvé řadě proto, že ve věci sp. zn. 1 As 20/2012 bylo v rámci řízení o udělení
licence, iniciované žalobcem, usnesením podle §54 odst. 1 správního řádu žalobci uložena
povinnost strpět ohledání energetického zařízení pro výrobu elektřiny umístěného na jeho
pozemku. Jednalo se tudíž o odlišný případ, v němž ani potenciálně nemohlo dojít k zásahu
do práva na respektování obydlí, neboť se jednalo o venkovní zařízení k výrobě elektřiny,
tedy nikoli o stavbu určenou k bydlení jako v posuzované věci, ani o uzavřené obchodní prostory,
jak tomu bylo ve věci DELTA PEKÁRNY. Vedle toho lze poukázat na to, že v nyní
posuzovaném případě jde o aplikaci jiného ustanovení jiného právního předpisu.
[18] Nejvyšší správní soud se shoduje s krajským soudem potud, že stěžovatel bude moci
napadnout rozhodnutí vydané ve věci samé, tj. rozhodnutí o nařízení odstranění stavby, pokud
bude vydáno, neboť je účastníkem tohoto řízení zahájeného podle §129 odst. 2 stavebního
zákona. Předmětem řízení o odstranění stavby však nebude posouzení, zda byly při kontrolní
prohlídce stavby a nařízení povinnosti vpustit do nemovitosti stěžovatele pracovníky stavebního
úřadu splněny podmínky uvedené v §172 odst. 1 až 5 stavebního zákona, ale to, zda jsou splněny
podmínky pro nařízení odstranění stavby stanovené v §129 odst. 1 písm. b) téhož zákona.
Stěžovateli lze tudíž přisvědčit, že řízení o odstranění stavby, jehož je účastníkem, má zcela
odlišný předmět od nařízení povinnosti strpět úřední prohlídku nemovitosti. Je navíc jistě možné,
že stavební úřad ve shodě s názorem stěžovatele dospěje k závěru, že stavební úpravy provedené
stěžovatelem nejsou neoprávněnou stavbou a jejich odstranění nenařídí. Bylo by v takovém
případě zcela nesmyslné tvrdit, že stěžovatel by se mohl domáhat soudního přezkumu takového
rozhodnutí stavebního úřadu s tím, že provedená kontrolní prohlídka byla nezákonná. Taková
skutečnost by totiž ve vztahu ke způsobu rozhodnutí ve věci byla zcela irelevantní, žaloba
stěžovatele proti takovému rozhodnutí (ve skutečnosti však pouze směřující proti jinému
rozhodnutí stavebního úřadu) by zřejmě musela být považována za nepřípustnou podle §68
písm. d) s. ř. s.
[19] Dále je nutno zohlednit již výše uvedenou skutečnost, že rozhodnutími správních orgánů
obou stupňů došlo k zásahu do práva na respektování obydlí stěžovatele. Jak vyplývá ze shora
citovaného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci DELTA PEKÁRNY proti
České republice, aby zásah do práva na ochranu obydlí byl shledán souladným s čl. 8 Úmluvy,
je třeba mj. zkoumat, zda je takový zásah nezbytný v demokratické společnosti a v rámci tohoto
kritéria soud zvláště zjišťuje, zda vnitrostátní právo obsahuje účinné záruky proti zneužití
oprávnění státního orgánu zasahovat do chráněného obydlí. Taková záruka je dána, pokud
je prohlídka prováděna buď na základě rozhodnutí nezávislého soudu či s jeho svolením,
případně je prohlídka nařízena rozhodnutím správního orgánu, které podléhá soudnímu
přezkumu, nebo alespoň musí existovat účinná možnost následné soudní kontroly zákonnosti
a nezbytnosti prohlídky (bod 86 a 87 citovaného rozsudku). V nyní posuzované věci nebyla
kontrolní prohlídka nařízena rozhodnutím soudu, ani nemohla být předmětem následné kontroly
v rámci soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu ve věci odstranění stavby (srov. výše)
ani např. na základě zásahové žaloby (prohlídka byla nařízena rozhodnutím správního orgánu,
žaloba by proto byla nepřípustná, srov. §85 s. ř. s.). Z uvedených důvodů tedy jedinou možnost,
jak dosáhnout účinné soudní kontroly zásahu do práva na nedotknutelnost obydlí ve smyslu výše
uvedené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, představuje žaloba proti rozhodnutí
vydanému podle §172 odst. 5 stavebního zákona.
[20] Použitelností ustanovení §70 písm. c) s. ř. s., které vylučuje ze soudního přezkumu
rozhodnutí, kterými se pouze upravuje vedení řízení, se zabýval rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu v usnesení ze dne 17. 7. 2008, č. j. 7 Afs 13/2007 - 54, č. 1720/2008 Sb. NSS,
v souvislosti s otázkou soudní přezkoumatelnosti rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti
správce daně podle §5 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Rozšířený senát
dospěl k názoru, že takové rozhodnutí není rozhodnutím, kterým se pouze upravuje vedení
řízení. Poukázal jednak na to, že správce daně je povinen postupovat při správě daně způsobem,
který při dosažení stanoveného účelu daňový subjekt nejméně omezuje, svoji pravomoc může
vykonávat výlučně v souladu se zákonem, postupovat v součinnosti s daňovým subjektem
a rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti řádně odůvodnit. Všechny tyto zásady by mohly
být popřeny, pokud by rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti nepodléhalo soudnímu
přezkumu. To by navíc vedlo k nebezpečí, že daňová správa bude takovýmto způsobem na úkor
daňových subjektů řešit své organizační potíže. Rozšířený senát dále uvedl: „Argument
o tom, že rozhodnutí o delegaci je procesním úkonem a součástí budoucího řízení, a proto že daňový subjekt může
podat žalobu proti meritornímu rozhodnutí a v jejím rámci napadnout delegaci, neobstojí. Delegovaný správce daně
totiž vůbec nemusí v budoucnu zahájit s daňovým subjektem daňové řízení, aniž by to ale ovlivnilo v důsledku
delegace změněná práva a povinnosti daňového subjektu. Pokud takové řízení neproběhne, delegace nebude jako
procesní úkon součástí budoucího řízení, a tedy neplatí, že daňový subjekt může proti delegaci brojit v rámci žaloby
proti meritornímu rozhodnutí delegovaného správce daně. Proto pokud by daňový subjekt byl nucen čekat
na stanovení své konkrétní daňové povinnosti, a k tomu by v budoucnu nedošlo, nemohl by se delegaci provedené
v rozporu se zákonem nijak bránit, ač k zásahu do jeho právní pozice - jak vyloženo - došlo. Rozhodnutí
o delegaci je proto samostatným úkonem, rozhodnutím samostatně napadnutelným správní žalobou (§65 odst. 1
s. ř. s.).“ Tyto závěry Nejvyšší správní soud zopakoval i v rozsudku ze dne 28. 1. 2015,
č. j. 4 Afs 216/2014 - 32, č. 3197/2015 Sb. NSS, a lze je mutatis mutandis vztáhnout
i na nyní projednávanou věc. I zde totiž může být rozhodnutí dle §172 odst. 5 stavebního zákona
vydáno i mimo probíhající správní řízení.
[21] S přihlédnutím k těmto skutečnostem tak má Nejvyšší správní soud za to, že rozhodnutí,
kterým se nařizuje vlastníku nemovitosti povinnost umožnit oprávněné úřední osobě vstup
do nemovitosti dle §172 odst. 5 stavebního zákona, může zasahovat do hmotných práv dotčené
osoby (do práva vlastnického a práva na ochranu nedotknutelnosti obydlí), proto nemá povahu
rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení před správním orgánem ve smyslu §70 písm. c) s. ř. s.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[22] S přihlédnutím k výše uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížností napadené
usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil, neboť stěžovatel se úspěšně dovolal důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení (§110 odst. 1 věta prvá s. ř. s.).
[23] Podle §110 odst. 4 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu tedy nyní bude, aby se zabýval
věcnými i procesními námitkami uvedenými v žalobě a přezkoumal rozhodnutí žalovaného.
[24] V novém rozhodnutí ve věci krajský soud podle §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu