ECLI:CZ:NSS:2015:4.AS.232.2015:46
sp. zn. 4 As 232/2015 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: Jezero Kopa, s. r. o.,
IČ 29009324, se sídlem U Sluncové 666/12a, Praha 8, zast. JUDr. Radkou Kubešovou,
advokátkou, se sídlem Ve Dvoře 70, Lázně Toušeň, proti žalovanému: Krajský úřad
Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2015, č. j. 46 A 103/2013 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 6.800 Kč
do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky JUDr. Radky Kubešové.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 31. 7. 2013, č. j. 115567/2013/KUSK, zamítl odvolání
žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Brandýs nad Labem - Stará Boleslav
(dále jen „stavební úřad“) ze dne 4. 4. 2013, č. j. 018103/2013, kterým stavební úřad prodloužil
na dobu 2 roků ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí platnost stavebního povolení
vydaného dne 8. 11. 2010 pod č. j. Výst 057125/2010/JJ (dále jen „stavební povolení“). Stavební
povolení vydal stavební úřad městu Brandýs nad Labem - Stará Boleslav na stavbu „Dům
Seniorů“. Tato stavba se skládá z hlavní budovy s lůžkovou částí, technickým vybavením,
restaurací a lapačem tuků na pozemcích parc. č. 276/35, 276/77 v katastrálním území Stará
Boleslav, Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném
u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-východ.
Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že stavební povolení má obecně stanovenou
platnost na dva roky s tím, že stavební úřad může na základě žádosti stavebníka platnost
stavebního povolení prodloužit. Žalovaný zdůraznil, že řízení o prodloužení platnosti stavebního
povolení není pokračováním stavebního řízení. Veřejný zájem na ochraně přírody a krajiny
je zájmem legitimním a vyhodnocení vlivů stavby na životní prostředí je součástí povolovacího
procesu, ale protože nebyla zpochybněna zákonnost a správnost stavebního povolení, nelze
podle žalovaného dovodit, že by výskyt chráněného pavouka Dipoena erthropus - snovačka
červenonohá (Theridiidae) (dále jen „snovačka červenonohá“) byl bez dalšího důvodem
pro neprodloužení platnosti stavebního povolení. Stavební úřad podle žalovaného nemohl
tuto otázku v řízení o prodloužení platnosti stavebního povolení zkoumat, neboť zákonodárce
pro řízení o prodloužení platnosti stavebního povolení nepředpokládá, že dotčené správní orgány
předloží nová závazná stanoviska. Dále žalovaný uvedl, že stavební úřad při zahájení řízení
o prodloužení platnosti stavebního povolení byl povinen vycházet z §47 odst. 1 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a v oznámení o zahájení řízení tedy
nemohl účastníkům sdělit, že k pozdě podaným námitkám a důkazům nebude přihlížet, neboť
správní řád koncentrační zásadu neobsahuje. Žalobkyně proto mohla uplatnit své námitky
kdykoliv v průběhu 4 a půl měsíce od zahájení řízení do vydání rozhodnutí, což však neučinila.
Podle žalovaného §63 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), zaručuje právo každého
na volný průchod přes pozemky, avšak pozemky parc. č. 276/35, 276/77 a 276/6 v katastrálním
území Stará Boleslav jsou pozemky stavební a §63 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny
se na ně nevztahuje. Žalovaný rovněž vyloučil, že by pěšina, která vznikla na uvedených
pozemcích, mohla být účelovou či pozemní komunikací.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 2015, č. j. 46 A 103/2013 - 46, zrušil
rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že stavební úřad
nestanovil lhůtu k uplatnění námitek přiměřeně okolnostem případu. Uplatnění zájmu účastníků
řízení nemůže být jen formální, ale musí být umožněno i prakticky. Žalobkyně před podáním
námitek chtěla nahlédnout do spisu, aby je mohla relevantně učinit. Jelikož polovina vymezené
lhůty připadla na dny pracovního volna a další dny byly blízké vánočním svátkům, měla
žalobkyně k dispozici pro nahlédnutí do spisu toliko jediný úřední den. Z tohoto důvodu
žalobkyně požádala o prodloužení lhůty k vyjádření, avšak stavební úřad její žádost ignoroval.
Krajský soud podotkl, že ani velká časová prodleva mezi zahájením řízení a vydáním rozhodnutí
neumožňuje přisvědčit žalovanému, že žalobkyně měla dostatečnou možnost svá práva uplatnit.
Podle krajského soudu nemůže jít žalobkyni k tíži, že námitky nepodala, neboť stavební úřad
v oznámení o zahájení řízení výslovně uvedl, že k námitkám podaným po desetidenní
lhůtě, kterou stanovil, nebude přihlížet. Krajský soud zpochybnil závěr žalovaného, že stavební
úřad nebyl oprávněn v řízení o prodloužení platnosti stavebního povolení posoudit otázku
výskytu chráněné snovačky červenonohé. Stavební úřad byl povinen k námitkám dotčených
osob posoudit aktuální situaci a zkoumat, zda neexistují okolnosti, jež brání prodloužení
platnosti stavebního povolení. Krajský soud nepřisvědčil žalobkyni, že pěšina na pozemcích
parc. č. 276/35 a 276/77 v katastrálním území Stará Boleslav, je pěšinou ve smyslu §63 odst. 2
zákona o ochraně přírody a krajiny a rovněž odmítl i žalobní námitku, že tato pěšina je účelovou
či pozemní komunikací.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost.
V ní namítl, že krajský soud nesprávně posoudil přiměřenost lhůty k podání námitek. Podle
stěžovatele si žalobkyně mohla se stavebním úřadem domluvit termín nahlížení do spisu i mimo
úřední hodiny, a tudíž mohla svého práva využít i ve stanovené lhůtě. Stěžovatel připomněl,
že měsíc prosinec neobsahuje speciální ustanovení k počítání času a že je tedy stanovení lhůty
v souladu se zákonem, a žalobkyně tudíž nebyla na svých právech zkrácena. Navíc žalobkyně
mohla do spisu nahlédnout kdykoliv do vydání rozhodnutí ve věci samé, neboť řízení
o prodloužení platnosti stavebního povolení nepodléhá koncentrační zásadě. Ostatně stěžovatel
námitky žalobkyně vypořádal a neshledal je důvodnými. Žalobkyně totiž uvedla pouze
hypotetické informace bez doložení skutečných důkazů o výskytu chráněné snovačky
červenonohé. Navíc žalobkyně podle stěžovatele není v postavení subjektu, jež má chránit zájmy
ohrožených druhů živočichů. Nicméně stěžovatel uvedl, že pro případ, že se výskyt chráněné
snovačky červenonohé potvrdí, může to být při splnění zákonných podmínek důvodem
pro obnovu stavebního řízení ve smyslu §100 odst. 1 písm. a) správního řádu.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se plně ztotožňuje se závěry
krajského soudu. Setrvala na názoru, že ji stavební úřad zkrátil na právu efektivně uplatnit
námitky a že jeho postup je v rozporu s principy dobré správy. Stěžovatel porušil i ustanovení §4
odst. 1 správního řádu, podle kterého je veřejná správa službou veřejnosti. Žalobkyně uvedla,
že stavební úřad porušil i další ustanovení správního řádu, konkrétně §4 odst. 3 a 4, §36 odst. 2,
§38 odst. 1, §39 odst. 1 a 2 . Stavební úřad pochybil, pokud na žádost žalobkyně o prodloužení
lhůty k vyjádření nereagoval. Jeho postup nemůže omluvit ani to, že ve spise neměly
být téměř žádné podklady, nebo že přes poučení o stanovení lhůty měla žalobkyně námitky
po uběhnutí lhůty uplatnit. Stavební úřad neměl vůbec stavební povolení vydat, neboť
se na předmětných pozemcích nachází snovačka červenonohá, což je kriticky ohrožený druh
pavouka. Žalobkyně souhlasí se závěrem krajského soudu, že se stavební úřad nevypořádal
s námitkou porušení zájmů na ochraně přírody a krajiny a že tedy neměl vydat rozhodnutí,
jímž prodloužil platnost stavebního povolení. Výskyt snovačky červenonohé lze potvrdit
výslechem či čestným prohlášením členů Základní organizace Českého svazu ochránců přírody
v Brandýse nad Labem - Stará Boleslav (dále jen „základní organizace“), jehož jedním z hlavních
cílů je zachování a obnova druhové rozmanitosti, péče o vzácné biotopy či podpora ohrožených
druhů rostlin a živočichů, včetně mapování výskytu živočichů. Tato organizace podala
bezúspěšně podnět k zahájení řízení ve smyslu §66 a §67 zákona o ochraně přírody a krajiny.
V podnětu uvedla, že provedení stavebního záměru je v rozporu s čl. 35 Listiny základních práv
a svobod a Úmluvou o biologické rozmanitosti vyhlášené pod č 134/1999 Sb. Krajský úřad
Středočeského kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, v reakci na podnět základní
organizace uvedl, že snovačka červenonohá není kriticky ohrožený druh ve smyslu §66 a §67
zákona o ochraně přírody a krajiny. S tímto závěrem žalobkyně nesouhlasí a namítla, že mezi
kriticky ohrožené druhy je nutné řadit i ty druhy, které splní kritéria pro zařazení mezi kriticky
ohrožené druhy, tak jak je stanoví významné mezinárodní organizace. Posouzení, zda je snovačka
červenonohá kriticky ohrožený druh, postoupil Krajský úřad Středočeského kraje, odbor
životního prostředí a zemědělství, na základě podaného podnětu základní organizace k vyřešení
Městskému úřadu Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, odboru životního prostředí, který
se doposud k věci nevyjádřil. Podle žalobkyně nemůže být stavební povolení zákonné, neboť
bylo vydáno na základě nezákonného závazného stanoviska. Dále žalobkyně namítla, že sice není
subjektem zabývajícím se problematikou ochrany přírody, avšak může namítat porušení zájmů
na ochraně ohrožených druhů, neboť jí svědčí právo na příznivé životní prostředí. Podle
žalobkyně si při projednávání prodloužení platnosti stavebního povolení měl stavební úřad
zajistit nové, aktuální závazné stanovisko. Žalobkyně neiniciovala obnovu řízení, neboť měla
za to, že podklady řízení postačí k tomu, aby stavební úřad prodloužení platnosti stavebního
povolení nepovolil. Ostatně obnovit řízení mohl ex offo i stavební úřad. Žalobkyně Nejvyššímu
správnímu soudu navrhla, aby kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu kasační
stížnosti je zřejmé, že ji stěžovatel podal z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné
právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný
právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle §4 odst. 4 správního řádu „[s]právní orgán umožní dotčeným osobám uplatňovat jejich práva
a oprávněné zájmy.“
Nejvyšší správní soud uvádí, že lhůta, kterou stavební úřad žalobkyni poskytl k uplatnění
námitek, nebyla přiměřená. Byť skutečně měsíc prosinec neobsahuje speciální ustanovení
o počítání času, neznamená to, že by stavební úřad svým ryze formalistickým přístupem neomezil
žalobkyni v jejich právech. Naopak stavební úřad měl dbát na to, aby žalobkyni byla poskytnuta
taková lhůta, během níž bude moci efektivně uplatnit svá práva. Tím, že se faktická lhůta
k nahlédnutí do spisu zmenšila na toliko jeden pracovní den, a to den následující po doručení
oznámení o zahájení řízení, nelze považovat postup stavebního úřadu za souladný se zákonem
a s principy dobré správy, jak upozornila žalobkyně. Nesprávnému procesnímu postupu
se přitom stavební úřad mohl vyhnout tím, že by k žádosti žalobkyně prodloužil lhůtu k uplatnění
námitek, v průběhu které by žalobkyně mohla do spisu nahlédnout a následně uplatnit námitky.
Tuto žádost však stavební úřad nesprávně ignoroval a neumožnil žalobkyni efektivní uplatnění
procesních práv. Zdejší soud odmítá tvrzení stěžovatele, že žalobkyně mohla uplatnit námitky
i po uběhnutí desetidenní lhůty. Jelikož stavební úřad žalobkyni poučil, že námitky může podat
pouze ve stanovené lhůtě, považuje zdejší soud za nepřípustné, aby bylo kladeno žalobkyni k tíži,
že se držela poučení správního orgánu v důvěře ve správnost údajů uvedených v oznámení
o zahájení řízení a námitky v řízení před stavebním úřadem neuplatnila. Pokud s odkazem
na §112 odst. 2 stavebního zákona stavební úřad stanovil lhůtu pro uplatnění námitek pro řízení
o prodloužení platnosti stavebního povolení, došlo tím ke koncentraci řízení a v důsledku toho
pak žalobkyně nemohla po uplynutí lhůty námitky uplatnit. Tvrzení stěžovatele, že správní řád
neobsahuje koncentrační zásadu, je proto v projednávané věci liché. Obdobně ani odkaz
na skutečnost, že ve spise nejsou žádné podstatné dokumenty či obdobná tvrzení, nemůže podle
Nejvyššího správního soudu obhájit nesprávný procesní postup stavebního úřadu. Stavební úřad
byl povinen umožnit žalobkyni do spisu nahlédnout a to bez ohledu na to, zda spis obsahuje
či neobsahuje podstatné dokumenty. Obdobně neobstojí ani argument, že stěžovatel námitky
žalobkyně vypořádal v řízení o odvolání. Procesní práva slouží k zaručení spravedlivého procesu
i v prvostupňovém řízení a žalobkyni mělo být umožněno je uplatnit. Okolnost, že stěžovatel
námitky nakonec neshledal důvodnými, nemůže závažné procesní pochybení napravit, a krajský
soud tedy postupoval správně, jestliže zrušil rozhodnutí stěžovatele.
Podle §115 odst. 4 stavebního zákona „[s]tavební povolení pozbývá platnosti, jestliže stavba
nebyla zahájena do 2 let ode dne, kdy nabylo právní moci. Dobu platnosti stavebního povolení může stavební úřad
prodloužit na odůvodněnou žádost stavebníka podanou před jejím uplynutím. Podáním žádosti se staví běh lhůty
platnosti stavebního povolení.“
K námitce stěžovatele, že oba správní orgány nebyly povinny se zabývat otázkou výskytu
snovačky červenonohé, lze uvést, že Nejvyšší právní soud již v rozsudku ze dne 26. 9. 2012,
č. j. 9 As 74/2012 - 39, dovodil, že „[ú]čelem časového omezení je, aby bylo se stavbou započato
v aktuálním, reálném čase. Jedině tak lze eliminovat nežádoucí důsledky plynutí času, kdy by bylo možno postavit
stavbu např. po deseti či dvaceti letech od získání stavebního povolení, ačkoli se již mohly zásadním způsobem
změnit např. podmínky v území či požadavky na projektovou dokumentaci a technické parametry u mnohých
staveb. V tom je potřeba spatřovat hlavní smysl a účel omezení platnosti stavebního povolení, které ovšem
lze v odůvodněných případech prolomit a platnost stavebního povolení prodloužit. Ustanovení §115 odst. 4
stavebního zákona přitom parametry pro případné prodloužení platnosti stavebního povolení nijak nespecifikuje
a prodloužení váže pouze na odůvodněnou žádost stavebníka a na správní uvážení stavebního úřadu vyjádřeného
v předmětném paragrafu dikcí „může… prodloužit“. Rozhodnutí ve věci žádosti o prodloužení platnosti
stavebního povolení je výsledkem samostatné a poměrně široké správní úvahy stavebního úřadu podmíněné žádostí
stavebníka. Nejedná se o pokračování či prodloužení stavebního řízení, které bylo ukončeno vydáním
pravomocného stavebního povolení, přestože je jasné, že probíhá ve věcné souvislosti a časové návaznosti
na pravomocné stavební povolení. Je proto nezbytné z takového stavebního povolení vycházet, a to i s ohledem
na požadavek právní jistoty a tzv. presumpci správnosti správních aktů, na kterou správně upozornil již krajský
soud. Každý správní akt je totiž třeba považovat za správný a závazný, dokud jej příslušný orgán (správní orgán,
event. soud) nezbaví svým výrokem závaznosti, tj. pokud jej nezmění nebo nezruší, a to v právem předepsané
proceduře.“
Jak vyplývá z citovaného rozsudku, není řízení o prodloužení platnosti stavebního
povolení řízením ryze formálním, které by vedlo k automatickému prodlužování platnosti
stavebního povolení. Naopak stavební úřad je v tomto řízení povinen důsledně zhodnotit,
zda nenastala taková změna poměrů, která by bránila realizaci záměru. Nejvyšší správní soud
nesouhlasí s názorem stěžovatele, že stavební úřad nepochybil, pokud se nezabýval otázkou
výskytu snovačky červenonohé, respektive uvedl, že tato otázka není v řízení o prodloužení
stavebního povolení posouditelná. Jak vyplývá ze znění §115 odst. 4 stavebního zákona,
je stavební úřad povinen posoudit aktuální situaci v území za účelem zjištění, zda je možné stavbu
stále realizovat, a to zejména s přihlédnutím k námitkám účastníků řízení a ochraně veřejných
zájmů. Jak správně upozornil krajský soud, řízení o prodloužení stavebního povolení není
pokračováním stavebního řízení a nelze v něm posoudit, zda zde již v době rozhodování
o stavebním povolení byly překážky pro vydání rozhodnutí, jímž se stavba povoluje. Proto
stavební úřad nebyl povinen v tomto řízení zjišťovat, zda se na předmětných pozemcích
snovačka červenonohá vyskytovala již v době, kdy probíhalo stavební řízení. Nicméně souhlasně
s krajským soudem lze uvést, že stavební úřad musí k námitce účastníka řízení posoudit,
zda nenastaly okolnosti či zásadní změna okolností bránící stavbě. Žalovaný měl tedy posoudit,
zda se na území nachází snovačka červenonohá a případně, zda by její případný výskyt bránil
prodloužení platnosti stavebního povolení či nikoliv. Tím, že stěžovatel námitku žalobkyně
vypořádal bez bližší argumentace, napadené rozhodnutí zatížil nepřezkoumatelností. Kasační
námitka, že tuto otázku stěžovatel nebyl povinen řešit, je tak nedůvodná.
Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší správní soud doplňuje, že žalobkyně doložila podnět
podaný základní organizací ke Krajskému úřadu Středočeského kraje, odboru životního prostředí,
aby prošetřil, zda se na předmětných pozemcích nachází snovačka červenonohá. Krajský úřad
tento podnět postoupil Městskému úřadu Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, odboru životního
prostředí, který by měl ve věci učinit příslušné úkony.
Nejvyšší správní soud z obsahu spisu krajského soudu zjistil, že ten nevyrozuměl
o probíhajícím řízení další účastníky správního řízení odlišné od žalobkyně (s výjimkou
stavebníka města Brandýs nad Labem - Stará Boleslav), čímž řízení zatížil vadou, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Přesto Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu nezrušil, protože zmíněné okolnosti nemohly ovlivnit zákonnost rozsudku.
Nejvyšší správní soud totiž již dříve v rozsudku ze dne 21. 12. 2005, č. j. 1 As 39/2004 - 75 uvedl,
že „(…) se dále zabýval obsahem kasační stížnosti stěžovatele E. D., a. s. a shledal, že městský soud zatížil
řízení vadou, když v rozporu s §34 odst. 2 s. ř. s. nevyzval stěžovatele, aby jakožto stavebník a investor (a tedy
účastník správního řízení) ve stanovené lhůtě oznámil, zda bude v řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné
na řízení, a zamezil tak jeho účasti na předmětném řízení. (…) Tato vada však v daném případě neměla vliv
na zákonnost napadeného rozsudku, a to kvůli nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného (viz výše). Městský
soud zrušil toto rozhodnutí sice k žalobním bodům, jak však vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu
(srov. č. 272/2004, č. 359/2004, č. 523/2005 Sb. NSS), trpí-li rozhodnutí správního orgánu tak závažnou
vadou řízení, která brání jeho přezkoumání soudem v mezích žalobních bodů (§76 odst. 1 s. ř. s.), zruší soud
rozsudkem napadené rozhodnutí pro vady řízení i bez návrhu. Závažnou vadou řízení je dle §76 odst. 1
písm. a) s. ř. s. též nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů, k této vadě by tudíž městský soud
přihlédl z úřední povinnosti, tedy i tehdy, pokud by žaloba na takové vady nepoukazovala. Z toho plyne,
že i kdyby stěžovateli bylo umožněno uplatňovat v řízení před soudem práva osoby zúčastněné na řízení, nemělo
by to s ohledem na výše uvedené vliv na výsledek řízení, došlo by taktéž ke zrušení předmětného rozhodnutí.
Procesní práva stěžovatele tak sice byla dotčena, avšak nikoli v míře ovlivňující zákonnost napadeného
rozsudku.“ Jelikož Nejvyšší správní soud souhlasí s postupem krajského soudu, který rozhodnutí
stěžovatele zrušil pro nepřezkoumatelnost ve smyslu §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a závažnou
procesní vadu ve smyslu §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., rozsudek krajského soudu nezrušil, neboť
případné uplatnění práv osob zúčastněných na řízení by nemohlo mít vliv na výsledek řízení,
neboť krajský soud by i při uplatnění námitek osob zúčastněných na řízení musel rozhodnutí
stěžovatele zrušit.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
Žalobkyně měla v řízení před Nejvyšším správním soudem plný úspěch, a proto
zdejší soud podle §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. uložil stěžovateli povinnost zaplatit
žalobkyni do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 6.800 Kč, která se skládá z částky 6.200 Kč za dva úkony
právní služby ve výši 3.100 Kč (příprava a převzetí zastoupení a vyjádření ke kasační stížnosti
ze dne 23. 11. 2015 podle §9 odst. 2 ve spojení s §7 a §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb,
ve znění pozdějších předpisů), z částky 2 x 300 Kč jako režijního paušálu (§13 odst. 1 a 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdější předpisů).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2015
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu