ECLI:CZ:NSS:2015:4.AZS.105.2015:22
sp. zn. 4 Azs 105/2015 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: S. P.,
zast. JUDr. Janou Brhlovou, advokátkou, se sídlem K. Śliwky 129, Karviná-Fryštát,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2015,
č. j. 62 Az 11/2014 - 55,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna a náhrada hotových výdajů zástupkyni žalobce JUDr. Janě Brhlové, advokátce,
se sídlem K. Śliwky 129, Karviná-Fryštát, se s t a n o v í ve výši 4.114 Kč a bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského
soudu v Ostravě (dále též „krajský soud“), jímž soud zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 20. 5. 2014, č. j. OAM-29/ZA-ZA08-K07-2014 (dále též „přezkoumávané
rozhodnutí“ nebo „napadené rozhodnutí“), a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
[2] Přezkoumávaným rozhodnutím rozhodl žalovaný o žádosti žalobce o udělení
mezinárodní ochrany tak, že se mu mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
neuděluje. Žalovaný konstatoval, že se jedná o druhou žádost žalobce o udělení mezinárodní
ochrany. První žádost byla zamítnuta, přičemž ani následnou žalobu správní soudy neshledaly
důvodnou. K opakovaným obavám žalobce o život z důvodu jeho konfliktu s „klientem“
žalovaný uvedl, že tato tvrzení jsou nepřípustná, neboť ta již uvedl ve své předchozí žádosti
o mezinárodní ochranu a tato byla vypořádána jak v řízení před správním orgánem,
tak i v následném řízení soudním. Přesto žalovaný shledal, že nová žádost o mezinárodní ochranu
je přípustná, protože žalobce uvedl nové skutečnosti ve smyslu svého nepříznivého zdravotního
stavu, které nemohl dříve uplatnit. Dospěl však k závěru, že z důvodu nepříznivého zdravotního
stavu nehrozí žalobci nepřiměřené jednání či zacházení ze strany státních orgánů země původu,
což ani žalobce sám neuvádí. Neshledal rovněž splněnými podmínky dle ustanovení §14 zákona
o azylu, neboť nebylo prokázáno, že by si žalobce nemohl získávat prostředky k životu prací.
Žalovaný nehodlal jakkoli snížit zdravotní komplikace žalobce, na druhou stranu nelze podle
něj dospět k závěru, že by žalobce byl aktuálně v ohrožení života. Ze zpráv o zemi původu
přitom žalovaný nezjistil, že by žalobci hrozilo neposkytnutí zdravotní péče po jeho návratu
do této země. Žalovaný v neposlední řadě nezjistil splnění podmínek pro udělení doplňkové
ochrany, neboť nezjistil, že by žalobci po návratu na Ukrajinu hrozila vážná újma. Sice dospěl
k závěru, že bezpečnostní situace na jihu a východě Ukrajiny je složitá, je možné ji však řešit
přestěhováním se v rámci země; žalobce nadto žil v západní části země, přičemž tato oblast
je pod kontrolou proevropsky orientované vlády proklamující vládu demokracie a práva.
[3] Žalobce namítal ve své žalobě ze dne 5. 6. 2014 nezákonnost přezkoumávaného
rozhodnutí spočívající v pochybení žalovaného při hodnocení situace na Ukrajině. Z uvedených
důvodů navrhl krajskému soudu, aby přezkoumávané rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
[4] Krajský soud v Ostravě žalobce usnesením ze dne 21. 8. 2014, č. j. 62 Az 11/2014 – 27,
ustavil žalobci jako zástupkyni JUDr. Janu Brhlovou, advokátku.
[5] Z hlediska skutkových zjištění vycházel krajský soud z obsahu správního spisu, z něhož
vyplývá, že žalobce podal svou současnou žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 29. 1. 2014.
V žádosti uvedl, že je státním občanem Ukrajiny, pravoslavného vyznání, nikdy nebyl politicky
organizován, nekonal vojenskou službu pro špatný zrak. Uvedl, že má zdravotní potíže,
má odřezané prsty na noze, k čemuž došlo před dvěma lety, trpí necitlivostí nohou, avšak užívá
léky. Dále uvedl, že má obavy z pomsty „klienta“, kterého žalobce zbil, protože mu dlužil.
Krajský soud odkázal rovněž na dřívější řízení žalobce o udělení mezinárodní ochrany, které
se uskutečnilo v roku 2011; řízení bylo skončeno zamítnutím žádosti žalobce jako zjevně
nedůvodné podle ustanovení §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu.
[6] Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů
(viz ustanovení §75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“) a dospěl k závěru, že rozhodnutí je v souladu se zákonem.
Soud považoval za nepochybné, že žalobce do České republiky cestoval za prací, návratu
na Ukrajinu se obává z důvodu roztržky se svým klientem a z důvodu svého nepříznivého
zdravotního stavu. Žalobce tedy podle závěru soudu neuvedl žádný důvod pronásledování
na Ukrajině, který jej donutil zemi původu opustit; skutečnost, že má konflikt se soukromou
osobou, sama o sobě nemůže rovněž založit důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Soud
rovněž nezjistil, že by žalovaný pochybil v otázce posouzení splnění podmínek pro udělení
doplňkové ochrany, protože nebylo zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud
by byl vrácen do své vlasti, hrozilo by mu skutečné nebezpečí vážné újmy. Soud sice přisvědčil
tomu, že na území Ukrajiny existuje vnitřní konflikt, ten však nepostihl celé území Ukrajiny,
naopak se soustředí na jihovýchodní Ukrajině. Místem pobytu žalobce na území Ukrajiny
byl Užhorod ležící v západní části Ukrajiny, kam ozbrojené boje nezasahují. Ohledně
nepříznivého zdravotního stavu žalobce soud vysvětlil, že pouhá odlišná úroveň zdravotní péče
na Ukrajině, nemůže založit důvod pro udělení doplňkové ochrany. Nadto onemocnění žalobce
není natolik závažné, aby jej bylo možné klasifikovat jako osobu zvláště těžce nemocnou.
[7] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
ze dne 21. 4. 2015, v níž namítal, že kasační stížnost je přípustná, protože dopad řešené právní
otázky jde nad rámec tohoto konkrétního případu. Zdůraznil, že důvodem jeho žádosti o udělení
mezinárodní ochrany byl špatný zdravotní stav, jak opakovaně dokládal lékařskými zprávami.
Dalším důvodem byla jeho přetrvávající obava z jednání jeho bývalého „klienta“, pro kterého
v minulosti pracoval a kterého fyzicky napadl, neboť mu dlužil peníze. Nově se dovolával toho,
že bezpečnostní situace na Ukrajině se v mezidobí značně zhoršila, přičemž existuje nebezpečí,
že střety se separatisty se rozšíří i na další území Ukrajiny, a to i do oblasti, v níž před odjezdem
do České republiky stěžovatel bydlel. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2015, č. j. 62 Az 11/2014 - 55, zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 15. 5. 2015, v němž setrval
na stanovisku, že tvrzení stěžovatele o jeho nepříznivém zdravotním stavu, nestabilní situaci
na Ukrajině a jeho problémech s „klientem“ nezakládají důvod pro udělení mezinárodní ochrany.
Žalovaný proto navrhoval, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl pro nedůvodnost.
[9] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti v první řadě hodnotil, zda jsou
splněny podmínky řízení. V této souvislosti dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované
náležitosti, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou (viz ustanovení §103 a §106 s. ř. s.),
stěžovatel je řádně zastoupen (viz ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.) a není namístě kasační stížnost
odmítnout pro nepřípustnost (viz ustanovení §104 s. ř. s.).
[10] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[11] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná. Pojem „přesah
vlastních zájmů stěžovatele“ je v judikatuře (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, všechna rozhodnutí uvedená v tomto usnesení jsou
dostupná na www.nssoud.cz) vykládán jako „natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě
ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele
je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
[12] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že je v zájmu stěžovatele, aby v kasační stížnosti
přesvědčivě uvedl, v čem zmíněný přesah vlastních zájmů spatřuje, a z jakého důvodu by tedy
měl zdejší soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. Přichází-li totiž stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není
nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl stejný
závěr.
[13] Kasační stížnost nicméně neobsahuje žádnou argumentaci, která by přesah vlastních
zájmů stěžovatele dokládala. Nejvyšší správní soud se proto zabýval otázkou přijatelnosti kasační
stížnosti stěžovatele pouze v obecné rovině za použití shora nastíněných kriterií.
[14] Ve vztahu k obavám stěžovatele z jednání „klienta“, pro kterého v České republice
pracoval a kterého napadl z důvodu neuhrazení dluhu, Nejvyšší správní soud odkazuje
na předchozí rozhodnutí ve věci první žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany,
a to na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2013, č. j. 4 Azs 28/2013 – 27,
podle kterého „pokud jde o námitku možností ochrany před útoky soukromých osob, jež je na Ukrajině
jednotlivcům k dispozici, poukazuje Nejvyšší správní soud nejprve na rozsudek ze dne 31. 10. 2008,
č. j. 5 Azs 50/2008 – 62, (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), v němž konstatoval, že „pokud je zjevné, že orgány v zemi původu nejsou schopny či ochotny
poskytnout účinnou ochranu před vážnou újmou způsobenou nestátními subjekty, nelze po žadateli požadovat,
aby se na tyto orgány obracel. Pokud to však zjevné není (…), žadatel musí v pohovoru se žalovaným uvést,
proč se na poskytovatele ochrany s žádostí neobrátil; břemeno tvrzení ohledně nedostupnosti (či nedostatečnosti)
ochrany v zemi původu tudíž leží na straně [žadatele]“ V případě Ukrajiny se ovšem nejedná o zemi, ve které
příslušné orgány vůbec nejsou schopny či ochotny poskytnout účinnou ochranu před pronásledováním způsobeným
nestátními subjekty (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2013, č. j. 1 Azs 9/2013 – 36).
Vzhledem k tomuto judikaturnímu závěru je v případě Ukrajiny nezbytné, aby žadatel o mezinárodní ochranu
odůvodňující svou žádost nebezpečím hrozícím ze strany soukromých osob označil důkazy dostatečné k závěru,
že právě v jeho případě jsou dány okolnosti, pro něž mu ochrana před zásahy těchto soukromých osob nemůže
být nebo v dostatečné míře nebude poskytnuta. Právě proto jsou nepřípadné odkazy stěžovatele na jiné ukrajinské
občany, kterým byla mezinárodní ochrana v České republice v minulosti udělena. Sama tato skutečnost totiž není
způsobilá automaticky odůvodnit žádost o mezinárodní ochranu kteréhokoli dalšího ukrajinského občana.
Nejvyššímu správnímu soudu pak nezbývá než konstatovat, že stěžovatel ani v průběhu správního řízení,
ani v řízení před krajským soudem, a ostatně ani v rámci jeho kasační stížnosti, neoznačil žádný důkaz, který
by prokazoval nebezpečí, že mu na Ukrajině nebude poskytnuta dostatečná ochrana před útoky jiných
soukromých osob. Stěžovatel samu tvrzenou hrozbu ze strany třetích osob dovozuje pouze ze sdělení svých
známých, které však ani na výzvu správního orgánu nedokázal konkretizovat. Pro doložení, že mu ukrajinské
úřady odmítnou ochranu poskytnout, tvrdil, že by tak učinily až opožděně. Dovolává-li se stěžovatel nedostatků
v ukrajinském policejním a justičním systému, bylo by třeba, aby rovněž uvedl a prokázal, proč by právě v jeho
případě vedly zmíněné deficity k odepření ochrany před útoky jiných soukromých osob. To však stěžovatel nečiní.
Za takových okolností musí ovšem Nejvyšší správní soud přisvědčit krajskému soudu i žalovanému v závěru,
že takto tvrzené nebezpečí je pouhou nepodloženou spekulací.“
[15] K námitkám stěžovatele ohledně nedostatečného zhodnocení jeho nepříznivého
zdravotního stavu Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69, podle kterého „nelze jistě vyloučit, že by doplňková ochrana
byla cizinci udělena i z důvodů nedostatečné úrovně zdravotní péče v zemi původu; tato nedostatečnost by však
musela dosahovat úrovně označitelné za mučení nebo nelidské či ponižující zacházení, jak na ně pamatuje
jak §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, tak – aplikovatelný i na základě §14a odst. 2 písm. d) zákona
o azylu - čl. 3 Evropské úmluvy, jak jej vyložil Evropský soud pro lidská práva zejména v rozsudku D. proti
Spojenému království ze dne 2. 5. 1997, stížnost č. 30240/96. V něm Evropský soud pro lidská práva označil
za porušení článku 3 Evropské úmluvy vyhoštění cizince v terminálním stadiu choroby AIDS zpět do jeho země
původu, tedy na Závětrné ostrovy v Malých Antilách, do ostrovního státu Svatý Kryštof a Nevis, neboť žádná
z obou nemocnic tohoto karibského ostrova nebyla schopna podle soudu tuto nemoc léčit způsobem, který
by zachoval akceptovatelnou délku a důstojnost stěžovatelova života. Stěžovatelčina situace v případě návratu
na Ukrajinu však zjevně není se situací rozebíranou v tomto případě srovnatelná, jak plyne ze skutkových zjištění
učiněných žalovaným. Zatímco totiž výklad Evropského soudu pro lidská práva pamatuje na velmi výjimečné
situace, kdy by vydání cizince do země původu jej dostalo do situace označitelné za mučení či nelidské zacházení;
stěžovatelčin výklad by při dovedení do absurdních důsledků vedl k tomu, že všichni občané všech signatářů
Evropské sociální charty by se potenciálně mohli přestěhovat do toho ze států, jež jsou vázány jejím článkem 13
části II., který poskytuje nejkvalitnější zdravotní péči. Dle názoru zdejšího soudu ovšem plyne z tohoto ustanovení
toliko právo na zdravotní péči v daném smluvním státu, nikoli právo všech občanů všech smluvních států
na tu úroveň zdravotní péče, která je poskytována ve smluvním státě, jenž ji má nejvyšší.“
[16] Výše uvedené závěry Nejvyšší správní soud doplnil v rozsudku ze dne 9. 10. 2009,
č. j. 6 Azs 34/2009 – 89, podle kterého „při výkladu ust. §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu
je tedy třeba vycházet především z rozsahu práva nebýt mučen, jak je zakotveno v čl. 3 Evropské úmluvy
a jak je vymezeno Evropským soudem pro lidská práva. Tuto skutečnost ostatně potvrdil i Evropský soudní dvůr,
když konstatoval, že „čl. 15 písm. b) směrnice … věcně odpovídá uvedenému článku 3“ (rozsudek ESD
ze 17. 2. 2009 ve věci C - 465/07 M. a N. Elgafaji v. Staatssecretaris van Justitie, bod 28), jakkoliv nelze
toto tvrzení absolutizovat, neboť Evropský soudní dvůr se v řízení vyjadřoval k jinému typu vážné újmy.
Evropský soud pro lidská práva (dále též „Evropský soud“) se již několikrát zabýval případy obdobnými
případu stěžovatele, tedy otázkou, zda členský stát Rady Evropy poruší čl. 3 Evropské úmluvy tím, že vyhostí
cizince do země jeho původu, kde mu nebude poskytnuta lékařské péče srovnatelná s péčí poskytovanou v členském
státě, přičemž tato skutečnost zásadním způsobem ovlivní délku a kvalitu života jedince. Tyto tzv. „humanitární
případy“ se specificky vyznačují tím, že jedinci nehrozí nelidské či ponižující zacházení ze strany státu
či nestátních subjektů v zemi původu (kvůli jejich jednání), nýbrž z objektivních důvodů (kvůli charakteru nemoci,
jíž trpí). Na tomto místě je třeba předznamenat, že Evropský soud si je zmíněných specifik dobře vědom
a porušení článku 3 v takových případech shledal pouze výjimečně. Evropský soud jasně uvedl, že „v takových
případech musí Soud podrobit přísnému zkoumání všechny okolnosti případu, zejména pak osobní situaci
jednotlivce v přijímajícím státě. Na podkladu takto zjištěného stavu bude Soud rozhodovat, zda hrozí skutečné
nebezpečí, že vyhoštění stěžovatele bude v rozporu s článkem 3.“ (rozsudek ESLP ze dne 2. 5. 1997, D. proti
Spojenému království, stížnost č. 30240/96, body 49 a 50; překlad NSS).
Dosud jediným případem, v němž bylo vyhoštění shledáno v rozporu s článkem 3, je již citovaný rozsudek D.
proti Spojenému království. Stěžovatel, občan ostrovního státu Svatý Kryštof a Nevis, trpěl chorobou AIDS
v terminálním stádiu. Na ostrově byly v době rozhodování Evropského soudu pouze dvě nemocnice, avšak žádná
z nich nebyla schopna stěžovatele léčit způsobem, který by zachoval alespoň akceptovatelnou délku a důstojnost
stěžovatelova života. Evropský soud zohlednil zejména stěžovatelův kritický zdravotní stav a též fakt, že v zemi
původu nežil nikdo, kdo by stěžovateli mohl poskytnout morální podporu a společnost (body 52 a 53 rozsudku).
„[...] za takto mimořádných okolností a tak závažných humanitárních důvodů, Soud uzavřel, že vyhoštění
stěžovatele by bylo porušením článku 3“ (bod 54 rozsudku; překlad NSS). Po vynesení rozsudku D. proti
Spojenému království různí stěžovatelé v obdobném postavení uplatňovali tytéž námitky, avšak nikdy úspěšně.
V květnu 2008 pak rozhodl Velký senát Evropského soudu pro lidská práva ve věci N. proti Spojenému
království, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 27. 5. 2008, stížnost č. 26565/05, ani zde nebyl stěžovatel
úspěšný. Soud nejprve podrobně zrekapituloval svá dosavadní rozhodnutí týkající se vyhoštění v „humanitárních
případech“ (body 32 - 41 rozsudku; Nejvyšší správní soud pro stručnost na tuto pasáž odkazuje) a extrahuje
z nich následující principy, jež je třeba na obdobné případy aplikovat: „To, že stěžovatelova situace, včetně
vyhlídek na dobu dožití, bude významně ztížena, pokud bude vyhoštěn ze smluvního státu, nezakládá samo
o sobě porušení článku 3. Rozhodnutí o vyhoštění cizince trpícího vážnou tělesnou nebo duševní chorobou do země,
kde jsou zařízení pro léčbu této nemoci na nižší úrovni než ty, jež jsou dostupné ve smluvním státě, může vyvolat
porušení článku 3, ale pouze ve velmi výjimečných případech, kdy jsou dány závažné humanitární důvody proti
vyhoštění. [...] Soud nevylučuje, že se mohou vyskytnout další případy [jako D. proti Spojenému království],
v nichž budou humanitární úvahy stejně závažné. Avšak to předpokládá, že dosáhnou vysoké míry stanovené
v případu D. proti Spojenému království [...].“ (body 42, 43 rozsudku; překlad NSS). Dále pak Evropský
soud připomíná, že Evropská úmluva je určena především k ochraně občanských a politických práv, nikoliv práv
sociálních či hospodářských. Rozdíly mezi úrovní léčby dostupné v členských a nečlenských státech Rady Evropy
mohou být samozřejmě velmi značné. „[...] článek 3 neukládá členským státům povinnost zmírňovat takové
rozdíly prostřednictvím poskytování bezplatné a neomezené zdravotní péče cizincům, jež nepobývají legálně
na jejich území. Opačný závěr by pro členské státy znamenal přílišnou zátěž.“ (bod 44 rozsudku; překlad NSS).
Závěrem pak Evropský soud poznamenává, že jeho závěry se vztahují na cizince trpící jakýmkoliv závažným
onemocněním, nikoli jen HIV/AIDS.
Posléze Evropský soud přikročil ke zkoumání konkrétní situace N. (státní příslušnice Ugandy trpící AIDS)
a shledal, že její stav je stabilizovaný a takový zůstane, dokud bude dostávat základní léčbu, kterou potřebuje.
V Ugandě je taková antiretrovirální léčba dostupná, ačkoliv ne pro všechny potřebné. Evropský soud tak dospěl
k závěru, že stěžovatelčin případ není odlišný od případů, v nichž v minulosti porušení článku 3 neshledal,
a naopak nevykazuje tak závažné okolnosti jako případ D. proti Spojenému království, soud tedy stížnost
zamítl. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že rozhodnutí N. proti Spojenému království bylo přijato Velkým
senátem a pro jeho přijetí hlasovalo 14 soudců, tři hlasovali proti. Názor soudu lze tedy považovat za ustálený
pohled na případy namítaného porušení článku 3 v tzv. humanitárních případech vyhoštění. Je pravdou,
že z rozhodnutí nelze vyčíst zcela zobecňující test „závažnosti okolností případu“, které již způsobí porušení
článku 3 Evropské úmluvy, po jehož vytvoření volala ve svém vyjádření k případu třetí strana (The Helsinki
Foundation for Human Rights). Rozhodující orgány se tedy musí zabývat okolnostmi každého posuzovaného
případu a porovnávat je s případy řešenými Evropským soudem, zejména případem D. proti Spojenému
království.“
[17] Z výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že mezinárodní
ochrana může být cizinci poskytnuta i z důvodu jeho nepříznivého zdravotního stavu,
ale to pouze tehdy, pokud by návrat do země původu cizince přímo ohrozil na životě, tj. pokud
by byl způsobilý naplnit podmínky ustanovení §14a zákona o azylu spočívající v podobě hrozby
skutečného nebezpečí vážné újmy spočívajícím v mučení nebo nelidském či ponižujícím
zacházení. Jak však žalovaný zjistil, žádné takové nebezpečí stěžovateli nehrozí. Stěžovatel totiž
sice trpí nepříznivým zdravotním stavem v důsledku amputace části prstů dolní končetiny včetně
souvisejících komplikací, ale zcela zjevně se nejedná o tak závažný zdravotní stav specifikovaný
ve výše citované judikatuře Nejvyššího správního soudu, který by zakládal obavy, že po návratu
stěžovatele do země původu by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a
zákona o azylu. Samotný fakt, že zdravotnictví na Ukrajině je na jiné úrovni než zdravotnictví
v České republice a že stěžovatel by měl přístup ke zdravotní péči na Ukrajině pravděpodobně
komplikovanější, nikoliv však nedostupná, nedokládá nutnost udělit stěžovateli mezinárodní
ochranu ve smyslu zákona o azylu.
[18] K poslednímu okruhu námitek stěžovatele Nejvyšší správní soud konstatuje,
že na Ukrajině je vnitřní konflikt mezi centrální vládou a proruskými separatisty, tento konflikt
však probíhá pouze v jihovýchodní oblasti Ukrajiny v Luhanské a Doněcké oblasti
a neexistují žádné indicie, že by se tento konflikt mohl rozšířit i do jiných oblastí, zejm. na území
Zakarpatské Ukrajiny, odkud stěžovatel pochází, která se nachází ve značné vzdálenosti
od epicentra probíhajícího konfliktu. Jak vyslovil Nejvyšší správní soud např. ve svém usnesení
ze dne 9. 10. 2014, č. j. 4 Azs 144/2014 – 34, takovéto okolnosti „nelze pojímat jako vážnou újmu,
která zakládá důvod pro udělení doplňkové ochrany a kterou značí ve smyslu §14a odst. 2 písm. c) zákona
o azylu – vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo
vnitřního ozbrojeného konfliktu.“
[19] Po posouzení kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ustálená
a vnitřně jednotná judikatura zdejšího soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny
stěžovatelem uplatněné námitky. Nejvyšší správní soud neshledal přesah vlastních zájmů
stěžovatele ani zásadní pochybení v postupu krajského soudu, které by mohlo mít dopad
do hmotně právního postavení stěžovatele. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost odmítl
jako nepřijatelnou podle ustanovení §104a s. ř. s.
[20] O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. rozhodnuto tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
[21] Odměna zástupkyni stěžovatele JUDr. Janě Brhlové, advokátce, která byla
stěžovateli k jeho žádosti ustanovena usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2014,
č. j. 62 Az 11/2014 – 27, byla stanovena za jeden úkon právní služby, a to za písemné podání
soudu ve věci samé (kasační stížnost ze dne 21. 4. 2015) podle ustanovení §11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“). Za výše uvedený
úkon tak náleží zástupkyni stěžovatele odměna ve výši 3.100 Kč podle ustanovení §9 odst. 4
písm. d) ve spojení s ustanovením §7 advokátního tarifu a dále režijní paušál ve výši 300 Kč
podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy 3.400 Kč. Tuto částku Nejvyšší
správní soud dále navýšil o DPH, neboť advokátka je dle osvědčení předloženého soudu plátkyní
DPH. Bude ji proto vyplacena částka ve výši 4.114 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu