ECLI:CZ:NSS:2015:5.ADS.100.2015:37
sp. zn. 5 Ads 100/2015 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce:
HOTEL BORNÝ – F, s.r.o., se sídlem Staré Splavy 249, zastoupený Mgr. Pavlínou
Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Česká správa sociálního
zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 29. 4. 2015,
č. j. 59 Ad 16/2014 – 42,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 29. 4. 2015,
č. j. 59 Ad 16/2014 - 42, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
II. Odměna a náhrada hotových výdajů advokátky Mgr. Pavlíny Zámečníkové
se u r č u je částkou 6800 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Nejvyšší správní soud obdržel dne 15. 5. 2015 kasační stížnost, kterou žalobce brojil
proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen „krajský soud“)
ze dne 29. 4. 2015, č. j. 59 Ad 16/2014 – 42. Tímto rozhodnutím krajský soud zastavil
řízení o žalobě proti rozhodnutím žalované ze dne 30. 6. 2014, č. j. 45000/04963/14/020/RB
a č. j. 45000/04978/14/020/RB, kterými byla jako opožděná zamítnuta odvolání žalobce
proti rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení Česká Lípa ze dne 30. 4. 2014,
č. j. 45001/013208/14/220/PE, a č. j. 45001/013210/14/220/PE, kterými Okresní správa
sociálního zabezpečení Česká Lípa zamítla námitky žalobce proti jejím výkazům nedoplatků, jimiž
byly dle §104g odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení
žalobci předepsány dlužné částky na pojistném na sociální zabezpečení a penále.
Krajský soud v předmětném usnesení uvedl, že poté, co bylo usnesením Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 10. 2014, č. j. Nao 395/2014 - 21, rozhodnuto o tom, že soudci
správního úseku krajského soudu nejsou vyloučeni z rozhodování o podané žalobě, nepřiznal
krajský soud usnesením ze dne 9. 2. 2015, č. j. 59 Ad 16/2014 - 27, žalobci osvobození
od soudních poplatků a zamítl jeho návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů. Kasační
stížnost proti uvedenému usnesení byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 3. 2015, č. j. 7 As 54/2015 - 15. Poté krajský soud žalobce opětovně vyzval k zaplacení
soudního poplatku ve výši 6000 Kč za žalobu a 2000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku
žalobě přípisem ze dne 22. 4. 2015, č. j. 59 Ad 16/2014 - 39, žalobci doručenou dne 23. 4. 2015.
Krajský soud žalobce současně poučil v souladu s §9 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), že pokud nebude soudní poplatek
ve stanovené lhůtě pěti dnů uhrazen v plné výši, řízení o žalobě bude zastaveno.
Krajský soud poté konstatoval, že vzhledem k tomu, že soudní poplatek za žalobu byl
splatný již podáním žaloby a žalobce jej neuhradil ani dodatečně ve stanovené lhůtě (krajský soud
uvedl, že ověřil, že do 28. 4. 2015 poplatek zaplacen nebyl), krajský soud řízení dle §47 písm. c)
s. ř. s. ve spojení s §9 zákona o soudních poplatcích usnesením ze dne 29. 4. 2015,
č. j. 59 Ad 16/2014 – 42, zastavil.
Žalobce (stěžovatel) napadl usnesení krajského soudu o zastavení řízení kasační stížností,
v níž se odvolával na důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b), c), d) a e) s. ř. s.
Stěžovatel uvedl, že předmětné usnesení mu bylo do datové schránky „údajně“ doručeno
dne 30. 4. 2015, a rozhodnuto bylo na základě „umělých“ domněnek soudu, které byly v rozporu
s „řádně, důvodně a včas“ stěžovatelem sdělenými údaji. Krajský soud tak vykonstruoval skutkový
a právní stav, ke kterému se stěžovatel neměl možnost vyjádřit, a byla mu tak upřena jeho
základní práva, a to aniž by se krajský soud zabýval skutkovým a právním stavem předmětné věci.
Stěžovatel se domnívá, že žaloba byla podána „řádně, důvodně a včas“, a stejně tak, že důvodné bylo
i požadované osvobození do soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení o žalobě.
Stěžovateli tak byla upřena ochrana jeho práv a „vědomě došlo a systematicky dochází i k zneužití
zákona“.
Stěžovatel přitom zdejší soud požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků,
ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti a rovněž požádal o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud následně z obchodního rejstříku zjistil, že ve vztahu ke stěžovateli
bylo zahájeno insolvenční řízení na základě vyhlášky Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci, ze dne 21. 12. 2011, č. j. KSLB 76 INS 24005/2011-A-3. Účinky zahájení
insolvenčního řízení nastaly dne 21. 12. 2011 v 10:19 hod. Na základě usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 22. 5. 2015, č. j. KSLB 76 INS 24005/2011-A-120,
bylo rozhodnuto o zjištění úpadku stěžovatele a o prohlášení konkursu na majetek dlužníka
(stěžovatele). Účinky tohoto rozhodnutí nastaly dne 22. 5. 2015 ve 14:45 hodin. Insolvenčním
správcem dlužníka (stěžovatele) byl ustanoven Ing. Aleš Klaudy, IČO 67222544.
Nejvyšší správní soud účastníky řízení a insolvenčního správce informoval přípisem
ze dne 15. 6. 2015, č. j. 5 Ads 100/2015 – 17, že dle §140a odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb.,
o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „insolvenční zákon“), došlo zveřejněním rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku
dne 22. 5. 2015 ve 14:45 hod. k přerušení předmětného řízení o kasační stížnosti. Shodný účinek
ke shodnému okamžiku mělo dle §263 odst. 1 insolvenčního zákona rovněž prohlášení konkursu
na majetek dlužníka (stěžovatele).
V této souvislosti Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 14. 8. 2015,
č. j. 5 Ads 100/2015 – 18, v souladu s §264 odst. 1 insolvenčního zákona, určil insolvenčnímu
správci dlužníka (stěžovatele) lhůtu dvou týdnů od doručení tohoto usnesení, ve které insolvenční
správce mohl podat návrh na pokračování v předmětném řízení. Podal-li by insolvenční
správce dlužníka (stěžovatele) takový návrh v určené lhůtě, stal by se účastníkem řízení místo
dlužníka - stěžovatele (§264 odst. 1 insolvenčního zákona).
Insolvenční správce dlužníka (stěžovatele) však předmětný návrh v určené lhůtě
nepodal. V takovém případě může daný návrh podat dlužník (stěžovatel), popřípadě žalovaná
s tím, že v takovém případě dlužník (stěžovatel) zůstává účastníkem řízení (§264 odst. 2
insolvenčního zákona). Stěžovatel této možnosti využil, když na základě usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 5 Ads 100/2015 – 20, zdejší soud přípisem
ze dne 18. 10. 2015 informoval, že trvá na pokračování řízení.
Usnesením ze dne 3. 11. 2015, č. j. 5 Ads 100/2015 – 25, poté Nejvyšší správní soud
na základě žádosti stěžovatele přiznal stěžovateli osvobození od soudního poplatku a zástupcem
stěžovatele ustanovil Mgr. Pavlínu Zámečníkovou, advokátku. Ta kasační stížnost stěžovatele
doplnila podáním doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 16. 11. 2015.
Dle názoru stěžovatele vyjádřeného ve zmíněném doplnění kasační stížnosti byly
již od počátku řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 59 Ad 16/2014 splněny podmínky
pro osvobození od soudních poplatků, a to přímo ze zákona o soudních poplatcích. Bylo tomu
tak s ohledem na výše uvedené insolvenční řízení, zahájené se stěžovatelem dne 21. 12. 2011,
ve kterém bylo Krajským soudem v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci dne 26. 3. 2014
rozhodnuto o úpadku spojeném s prohlášením konkursu a ustanovením insolvenčního správce;
dle názoru stěžovatele byla správnost tohoto rozhodnutí potvrzena rozhodnutím Vrchního
soudu v Praze ze dne 5. 1. 2015. Osvobození od soudních poplatků přímo ze zákona
tak stěžovatel odvozuje z §11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích, dle kterého
se od poplatku osvobozují insolvenční správce nebo dlužník s dispozičními oprávněními v řízení
o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty nebo které mají být
uspokojeny z tohoto majetku. S poukazem na §229 odst. 3 písm. a) a b) insolvenčního zákona
byl stěžovatel dle svého názoru již od počátku řízení před krajským soudem subjektem
podřaditelným pod zákonný termín „dlužník s dispozičním oprávněním“, přičemž řízení o žalobě proti
rozhodnutím žalované se týká nároku vzneseného vůči stěžovateli, který má být uspokojen
z majetkové podstaty, kdy tato skutečnost byla krajskému soudu známa z jeho rozhodovací
činnosti a měl k ní přihlédnout při řešení otázky povinnosti k hrazení soudního poplatku
za podanou žalobu z úřední povinnosti.
Přestože je stěžovatel ze zákona osvobozen od soudních poplatků, byl krajským soudem
nezákonně vyzván k jejich uhrazení. Následně bylo, ačkoli stěžovatel z důvodu právní opatrnosti
odkázal na probíhající insolvenční řízení a požádal o osvobození od poplatku, rozhodnuto
kasační stížností napadeným usnesením krajského soudu o zastavení řízení. K zastavení řízení
došlo navíc v době, kdy bylo již pravomocně rozhodnuto o odvolání proti usnesení o zjištění
úpadku a způsobu jeho řešení, tzn. po 5. 1. 2015. Stěžovatel dodává, že i kdyby byl krajským
soudem nezákonně a restriktivně vykládán §11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích
tak, že toto ustanovení nelze aplikovat na řízení, u nichž v důsledku včas podaného odvolání
nenabylo právní moci rozhodnutí o úpadku, pak z výše uvedených skutečností je dle stěžovatele
patrné, že kasační stížností napadené usnesení bylo vydáno již v době po pravomocném ukončení
insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSLB 76 INS 24005/2011.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel shledal kasační stížností napadené usnesení
krajského soudu nezákonným a navrhl, aby Nejvyšší správní soud toto rozhodnutí zrušil a vrátil
věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti samé nevyjádřila, pouze k návrhu stěžovatele na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti v přípise ze dne 9. 11. 2015 uvedla, že s přiznáním tohoto
odkladného účinku nesouhlasí, neboť pro něj nejsou splněny zákonné důvody.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Je třeba také poznamenat, že v případech, kdy je řízení krajským soudem zastaveno,
lze v kasační stížnosti účinně namítat právě pouze důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
tedy nezákonnost rozhodnutí o zastavení řízení. Pod citovaný důvod lze v takovém případě
podřadit nesprávný úsudek krajského soudu o tom, že jsou splněny zákonné podmínky
pro zastavení řízení, popřípadě zmatečnost soudního řízení, nepřezkoumatelnost rozhodnutí
či jiné vady řízení před soudem, které mohly mít za následek nezákonnost rozhodnutí o zastavení
řízení.
Jak již vyplynulo z výše uvedeného a jak Nejvyšší správní soud zjistil ze soudního spisu,
krajský soud nepřiznal usnesením ze dne 9. 2. 2015, č. j. 59 Ad 16/2014 - 27, stěžovateli
osvobození od soudních poplatků a zamítl jeho návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů.
Kasační stížnost proti uvedenému usnesení byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 3. 2015, č. j. 7 As 54/2015 – 15, neboť zdejší soud shledal, že usnesení
krajského soudu není čeho vytknout. Poté krajský soud stěžovatele opětovně vyzval k zaplacení
soudního poplatku ve výši 6000 Kč za žalobu a 2000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku
žalobě přípisem ze dne 22. 4. 2015, č. j. 59 Ad 16/2014 – 39, a to ve lhůtě 5 dnů. Tato výzva byla
stěžovateli doručena dne 23. 4. 2015, jak nepochybně vyplývá z elektronické „doručenky“
(„Potvrzení o dodání a doručení do datové schránky“) připojené k č. l. 39 spisu krajského soudu.
V předmětné výzvě krajský soud stěžovatele současně poučil v souladu s §9 odst. 3 zákona
o soudních poplatcích, že pokud nebude soudní poplatek ve stanovené lhůtě 5 dnů uhrazen
v plné výši, řízení o žalobě bude zastaveno.
Z obsahu spisu krajského soudu dále vyplynulo, že do dne 28. 4. 2015, tedy do soudem
stanovené lhůty, nebyl soudní poplatek zaplacen. Kasační stížností napadené usnesení krajského
soudu o zastavení řízení pak nabylo právní moci dne 30. 4. 2015, kdy bylo doručeno stěžovateli
(viz „Potvrzení o dodání a doručení do datové schránky“ přiložené k č. l. 43 spisu krajského soudu).
Z výše uvedeného zdánlivě vyplývá, že podmínky pro zastavení řízení pro nezaplacení
soudního poplatku byly splněny. Pro opačný závěr, tedy konstatování důvodnosti kasační
stížnosti, na rozdíl od povšechných proklamací uvedených v kasační stížnosti koncipované
stěžovatelem samotným, je rozhodná argumentace uvedená v doplnění kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom souhlasí s tím, že dle §11 odst. 2 písm. n) zákona
o soudních poplatcích je od soudního poplatku ze zákona osvobozen „insolvenční správce nebo
dlužník s dispozičními oprávněními v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty
nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku“. Dle souvisejícího ustanovení §229 odst. 3 písm. a)
a b) insolvenčního zákona platí, že „[n]estanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě
osobou s dispozičními oprávněními a) dlužník v době do rozhodnutí o úpadku, b) dlužník v době od rozhodnutí
o úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku“.
Právě popsaná situace ve věci nastala a stěžovatel byl v předmětném řízení osvobozen
od soudního poplatku ze zákona, pročež nebylo možné řízení o kasační stížnosti zastavit
pro nezaplacení soudního poplatku.
Nejvyšší správní soud k shora uvedenému vývoji řízení před krajským soudem ve vztahu
k žádostem stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení,
jakož i k následnému přezkumu příslušného rozhodnutí krajského soudu zdejším soudem
připomíná, že skutečnost, že byl stěžovatel osvobozen od soudních poplatků ze zákona,
nevylučuje, aby o jeho žádosti bylo rozhodováno. Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne
30. 6. 2015, č. j. 4 As 130/2015 – 15, dostupném na www.nssoud.cz, dospěl k závěru, že krajský
soud je povinen posoudit žádost o osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu, včetně
osvobození od povinnosti hradit případné další náklady řízení vzniklé státu, i v situaci,
kdy je žalobce od placení soudního poplatku osvobozen ze zákona (srov. také např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2007, č. j. 6 Ads 12/2007 – 38, www.nssoud.cz).
Z tohoto hlediska byla výzva krajského soudu k prokázání osobních, majetkových a výdělkových
poměrů stěžovatele, pakliže žádal o ustanovení zástupce pro řízení o žalobě, zcela legitimní,
přičemž z judikatury zdejšího soudu plyne, že povinnost doložit nedostatek prostředků
je jednoznačně na účastníkovi řízení, který se domáhá osvobození od soudních poplatků; pokud
účastník tuto povinnost nesplní, soud výdělkové a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti
nezjišťuje (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 - 50,
publikované pod č. 537/2005 Sb. NSS).
K věci je možné dodat, že předmětné insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele.
V rámci tohoto řízení podal dne 9. 12. 2013 další insolvenční návrh sám stěžovatel
prostřednictvím svého jednatele Jiřího Vindušky, který byl oprávněn za stěžovatele samostatně
jednat, a nejpozději v tomto okamžiku, s přihlédnutím k §205 insolvenčního zákona, bylo třeba
počítat se vznikem majetkové podstaty a tedy rovněž s nastoupením osvobození od soudních
poplatků ze zákona. Na tom nic nemění ani následné rozpory mezi jednateli stěžovatele, zejména
pokusy druhého jednatele stěžovatele vzít návrh podaný jménem stěžovatele jednatelem
Jiřím Vinduškou zpět (viz také usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci
ze dne 15. 10. 2014, č. j. KSLB 76 INS 24005/2011-A-76, jímž soud ustanovil stěžovateli
pro uvedené rozpory mezi jednateli pro insolvenční řízení opatrovníka, a usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 12. 12. 2014, č. j. 1 VSPH 2235/2014-A-86, toto rozhodnutí krajského
soudu potvrzující) či pokusy jediného společního stěžovatele o odvolání jednatele Jiřího
Vindušky. Rozhodující v daném ohledu je, že ze zmiňovaného usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 22. 5. 2015, č. j. KSLB 76 INS 24005/2011-A-120,
jímž bylo rozhodnuto o zjištění úpadku stěžovatele a o prohlášení konkursu na majetek
stěžovatele, jednoznačně vyplývá, že se tak stalo jak na základě insolvenčního návrhu věřitele,
tak na základě insolvenčního návrhu dlužníka.
K argumentaci uvedené v doplnění kasační stížnosti lze ovšem rovněž upřesnit, že poprvé
byl úpadek dlužníka zjištěn, na jeho majetek prohlášen konkurs a určen insolvenční správce
usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 26. 3. 2014,
č. j. KSLB 76 INS 24005/2011-A-57; toto usnesení však bylo zrušeno usnesením Vrchního
soudu v Praze ze dne 5. 6. 2014, č. j. 3 VSHP 796/2014-A-64, přičemž opětovně bylo
rozhodnuto o zjištění úpadku dlužníka, prohlášení konkursu a ustanovení insolvenčního správce
právě až usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 22. 5. 2015,
č. j. KSLB 76 INS 24005/2011-A-120. Nejvyšší správní soud přitom v insolvenčním
rejstříku nedohledal žádné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2015, o kterém
hovoří stěžovatel. Zdejší soud v insolvenčním rejstříku v tomto směru nalezl pouze usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2014, č. j. 1 VSHP 2053/2014-A-83, které bylo
v insolvenčním rejstříku zveřejněno dne 5. 1. 2015 a kterým Vrchní soud v Praze potvrdil
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 4. 9. 2014,
č. j. KSLB 76 INS 24005/2011-A-68, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci
neustanovil dlužníkovi právního zástupce z řad advokátů a nepřiznal mu osvobození od soudních
poplatků. Již zmíněným usnesením ze dne 12. 12. 2014 zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne
7. 1. 2015 pak Vrchní soud v Praze pod č. j. 1 VSPH 2235/2014-A-86 potvrdil
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 15. 10. 2014,
č. j. KSLB 76 INS 24005/2011-A-76, jímž byl dlužníkovi pro insolvenční řízení ustanoven
opatrovník. To ovšem na závěrech Nejvyššího správního soudu v nynější věci, jak již bylo
vysvětleno, nic nemění.
Nejvyšší správní soud tak konstatuje, že ze shora uvedených důvodů ve věci nebyly
splněny podmínky pro zastavení řízení dle §47 písm. c) s. ř. s. ve spojení s §9 zákona o soudních
poplatcích.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu s §110 odst. 1
s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude Krajský soud
v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). Krajský soud tak bude povinen žalobu
posoudit z hlediska splnění dalších podmínek řízení a posléze případně věcně.
Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, protože o věci samé bylo rozhodnuto bez zbytečného prodlení po nezbytném
poučení účastníků řízení, obstarání dalších podkladů nutných pro rozhodnutí a především
po zjištění podmínek pro pokračování řízení, které bylo ze zákona přerušeno (viz výše uvedená
ustanovení insolvenčního zákona).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci v novém rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Byť Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu ruší a věc mu vrací k dalšímu
řízení, je povinen zároveň rozhodnout o odměně a úhradě hotových výdajů ustanovené
zástupkyni stěžovatele, které dle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Odměna a hotové výdaje
ustanoveného advokáta sice totiž patří mezi náklady řízení ve smyslu §57 s. ř. s., nejde však
o náhradu nákladů řízení mezi jeho účastníky ve smyslu §60 s. ř. s., o níž má dle §110 odst. 3
s. ř. s. v případě náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti po zrušení napadeného rozhodnutí
krajského soudu rozhodovat v dalším řízení krajský soud.
Ustanovená zástupkyně Mgr. Pavlína Zámečníková odměnu a hotové výdaje nevyčíslila.
Nejvyšší správní soud tak vycházel z obsahu spisu a přiznal ustanovené zástupkyni
odměnu za dva úkony právní služby [převzetí a příprava zastoupení, včetně nahlížení
do spisu dne 13. 11. 2015 (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2008,
č. j. 5 Azs 33/2008 - 40, dostupné na www.nssoud.cz) a doplnění kasační stížnosti] po 3100 Kč
podle §11 odst. 1 písm. b) a d) ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §7 bodem 5 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), v účinném znění, a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč podle
§13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy 6800 Kč.
Nejvyšší správní soud připomíná, že advokát ustanovený v řízení o kasační stížnosti
zastupuje účastníka i v dalším řízení o žalobě před krajským soudem poté, co bylo rozhodnutí
krajského soudu Nejvyšším správním soudem zrušeno (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 4. 2010, č. j. 4 Azs 6/2010 – 42, publikovaný pod č. 2081/2010 Sb. NSS); totéž
se týká, s přihlédnutím k výše uvedenému, osvobození od soudních poplatků, k němuž Nejvyšší
správní soud přistoupil již po prohlášení konkursu na majetek stěžovatele.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 11. prosince 2015
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu