ECLI:CZ:NSS:2015:5.AFS.129.2015:61
sp. zn. 5 Afs 129/2015 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky
Matyášové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce:
RENOVAK Kostelec nad Orlicí s.r.o., se sídlem Komenského 1412, Kostelec nad Orlicí,
zastoupený JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8,
proti žalovanému: Celní úřad pro Královéhradecký kraj, se sídlem Bohuslava
Martinů 1672/8a, Hradec Králové, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2015, č. j. 31 Af 38/2014 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se žalobou na ochranu před nezákonným zásahem
ve smyslu §82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), domáhal u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) vydání rozsudku, kterým
by určil, že zrušením registrace stěžovatele jako distributora pohonných hmot dle zákona
č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o pohonných hmotách“), došlo k nezákonnému zásahu do veřejných subjektivních práv
stěžovatele, a aby soud uložil žalovanému povinnost provést registraci stěžovatele jako
distributora pohonných hmot. In eventum navrhl, aby krajský soud vydal rozsudek, kterým
by žalovanému uložil povinnost vydat rozhodnutí o žádosti stěžovatele o registraci distributora
pohonných hmot ze dne 24. 10. 2013 do dvaceti dnů od právní moci rozsudku.
Nezákonný zásah spatřoval stěžovatel v postupu žalovaného při zrušení registrace
distributora pohonných hmot v návaznosti na novelu zákona o pohonných hmotách provedenou
zákonem č. 234/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách
a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů
(zákon o pohonných hmotách), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 455/1991 Sb.,
o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „novela
č. 234/2013 Sb.“), poté, co v zákonem stanovené lhůtě nesložil zákonem předepsanou kauci
ve výši 20 000 000 Kč.
Stěžovatel v podání ze dne 24. 10. 2013 navrhl žalovanému, aby provedl jeho registraci
distributora pohonných hmot ve smyslu §6e a násl. zákona o pohonných hmotách ve znění
novely č. 234/2013 Sb. (dále též pouze jako „registrace“), aniž by složil kauci dle §6i odst. 1
zákona o pohonných hmotách ve znění novely č. 234/2013 Sb. (dále též jen „kauce“).
Žalovaný ve sdělení ze dne 8. 11. 2013, sp. zn. 49814401/799/6e-6g,6k/z.č.234/2013,
informoval stěžovatele o zrušení (správně o „zániku“ jak dále blíže rozvedeno – pozn.
Nejvyššího správního soudu) jeho registrace podle článku II bod 3 novely č. 234/2013 Sb.,
a to z důvodu neposkytnutí kauce dle §6g odst. 1 písm. e) zákona o pohonných hmotách
ve znění novely č. 234/2013 Sb., neboť bez splnění této podmínky není registrace možná.
Proti tomuto postupu podal stěžovatel u žalovaného dne 9. 1. 2014 stížnost
podle §261 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový
řád“), ve které žalovaného žádal o „odstranění následků protiprávního postupu tím, že daňový subjekt
zaregistruje jako distributora pohonných hmot“. Žalovaný v úředním záznamu o vyřízení stížnosti proti
zrušení registrace distributora pohonných hmot ze dne 16. 1. 2014, zn. 1122/2014-550000-3,
informoval stěžovatele, že ve svém postupu nijak nepochybil, neboť jednal v souladu se zákonem
o pohonných hmotách; proto byla stížnost posouzena jako nedůvodná.
Stěžovatel podal dne 14. 2. 2014 ke Generálnímu ředitelství cel žádost
o prošetření vyřízení stížnosti žalovaným. Generální ředitelství cel ve sdělení ze dne 26. 3. 2014,
č. j. 10196-4/2013-900000-302, konstatovalo, že postup žalovaného shledalo správným a stížnost
stěžovatele nedůvodnou.
Následně podal stěžovatel dne 2. 6. 2014 žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu
ke krajskému soudu. Krajský soud rozsudkem ze dne 30. 4. 2015, č. j. 31 Af 38/2014 - 43, žalobu
podle §87 odst. 3 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů, jež podřadil
pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že zrušením jeho registrace distributora pohonných
hmot mu bylo znemožněno pokračovat v jeho více než dvacetileté podnikatelské činnosti,
spočívající mj. v prodeji specializovaného závodního paliva určeného pro sportovní účely, které
je prodáváno v neporušených barelech. Objemy, v nichž stěžovatel palivo distribuuje,
neumožňují dosahovat takových výnosů, aby byl schopen poskytnout kauci dle §6i zákona
o pohonných hmotách ve znění novely č. 234/2013 Sb. Z tohoto důvodu stěžovatel požádal
žalovaného, aby jeho registraci nerušil. Žalovaný však žalobci oznámil, že jeho registrace byla
v důsledku nesložení kauce zrušena.
Podle stěžovatele je rozsudek krajského soudu nezákonný, neboť krajský soud porušil
článek 4 Ústavy, články 11 a 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článek 1 Protokolu č. 1
k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a vyvodil nesprávné závěry
ze skutečnosti, že Ústavní soud odložil vykonatelnost nálezu ze dne 13. 5. 2014,
sp. zn. Pl. ÚS 44/13, publ. pod č. 130/2014 Sb.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná
na www.nalus.usoud.cz), jímž byla konstatována protiústavnost úpravy kauce distributora
pohonných hmot.
Stěžovatel namítl, že se již v žalobě dovolával nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014,
sp. zn. Pl. ÚS 44/13, kterým byla konstatována protiústavnost §6i odst. 1 a §6i odst. 2 zákona
o pohonných hmotách. Tato úprava byla protiústavní od samého počátku a odklad
vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu vytvořil zákonodárci prostor k tomu, aby přijal úpravu
splňující požadavky ústavní konformity v intencích derogačních důvodů vyjádřených v tomto
nálezu, když stěžejním derogačním důvodem byla plošnost přijatého opatření, která
nerespektovala princip proporcionality. Pokud Ústavní soud konstatoval protiústavnost
nediferencované kauce a současně odložil vykonatelnost svého nálezu, nelze z tohoto postupu
dle stěžovatele usuzovat, že po dobu odkladu vykonatelnosti může být protiústavní úprava
bez dalšího mechanicky aplikována. Naopak, v takovém případě je na obecných soudech,
aby zvážily, zda aplikací takovéto úpravy neporuší ústavně zaručená základní práva dotčených
osob. Pokud by takovému zásahu do ústavně zaručených základních práv došlo, nemůže být
ustanovení, jehož protiústavnost byla vyslovena, aplikováno a otevírá se prostor pro přímou
aplikaci ústavních norem. Stěžovatel není subjektem, u kterého by hrozilo krácení daňových
příjmů způsobem, jemuž má zabránit kauce dle §6g odst. 1 písm. e) zákona o pohonných
hmotách ve znění novely č. 234/2013 Sb., neboť tomu brání specifická povaha sportovního
paliva. Skutkové okolnosti projednávané věci odůvodňují závěr, že stěžovatel je „právě jedním
z oněch poctivých distributorů pohonných hmot, na něž protiústavně (neboť likvidačně)“ dopadla povinnost
poskytnout kauci, a kterým byla poskytnuta ochrana Ústavním soudem.
Krajský soud byl povinen posoudit, zda derogační důvody uvedené v nálezu Ústavního
soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 44/13, dopadají na případ stěžovatele, a pokud ano,
neměl tuto protiústavní úpravu aplikovat, aby se tak vyhnul porušení ústavně zaručených práv
stěžovatele. Jestliže tak krajský soud neučinil, jsou jeho skutkové i právní závěry neúplné a jeho
rozhodnutí nemůže z tohoto důvodu obstát.
Stěžovatel dále nesouhlasil se závěrem krajského soudu, dle kterého návrh, aby krajský
soud uložil žalovanému provést registraci distributora pohonných hmot, přesahuje rámec žaloby
na ochranu před nezákonným zásahem. Stěžovatel požadoval, aby byl obnoven stav, který
existoval před nezákonným zásahem. Podle platné právní úpravy musí být distributor pohonných
hmot registrován, přičemž jednou z podmínek registrace je poskytnutí kauce. Je-li tato podmínka
protiústavní, pak je podle stěžovatele jediným možným způsobem obnovení stavu
před nezákonným zásahem právě registrace. Stěžovatel se nemohl domáhat „zrušení zrušení
registrace jako faktického úkonu, neboť co se fakticky stalo, nelze již odestát“, proto se domáhal obnovení
registrace. Jestliže krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel mohl požadovat obnovení
registrace ex tunc, pak mu nebránilo přiznat na návrh stěžovatele méně, tedy obnovit registraci
s účinky ex nunc.
Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě. Nad rámec
dříve použité argumentace žalovaný poukázal na skutečnost, že ani nová právní úprava
zákona o pohonných hmotách, která reaguje na nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014,
sp. zn. Pl. ÚS 44/13, neskýtá subjektu, a rovněž tak celnímu úřadu, možnost využití snížené
kauce, natož registrace bez kauce.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.) a zkoumal při tom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle §6g odst. 1 písm. e) zákona o pohonných hmotách ve znění novely
č. 234/2013 Sb. je jednou z podmínek registrace poskytnutí kauce.
Podle §6i odst. 1 zákona o pohonných hmotách ve znění novely č. 234/2013 Sb.
distributor pohonných hmot je povinen poskytnout kauci, a to
a) složením částky ve výši 20 000 000 Kč na zvláštní účet celního úřadu s tím, že kauce
v této výši musí být na tomto účtu po celou dobu registrace distributora pohonných hmot, nebo
b) bankovní zárukou, kterou přijal celní úřad, k zajištění nedoplatků v celkové výši
do 20 000 000 Kč, které jsou evidovány u orgánů Celní správy České republiky nebo u jiných
správců daně k devadesátému dni ode dne zrušení nebo zániku registrace distributora pohonných
hmot.
Podle čl. II. bodu 1 novely č. 234/2013 Sb. distributor pohonných hmot, který byl zapsán
v registru distributorů pohonných hmot podle zákona č. 311/2006 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se považuje za distributora pohonných hmot
registrovaného podle zákona č. 311/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto
zákona, a to po dobu 1 měsíce ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle čl. II. bodu 2 novely č. 234/2013 Sb. pokud distributor pohonných hmot podle
bodu 1 do 1 měsíce ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona podá přihlášku k registraci
a poskytne kauci podle §6i zákona č. 311/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona, považuje se za distributora pohonných hmot registrovaného podle zákona
č. 311/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, a to do dne
předcházejícího dni pravomocného ukončení registračního řízení.
Podle čl. II. bodu 3 novely č. 234/2013 Sb. nesplní-li distributor pohonných hmot
podmínky podle bodu 2, považuje se za distributora pohonných hmot, jehož registrace byla
zrušena dnem následujícím po uplynutí 1 měsíce ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Novela č. 234/2013 Sb. nabyla účinnosti dne 1. 10. 2013.
Z výše citovaných ustanovení plyne, že k tomu, aby mohl být stěžovatel nadále
registrován jako distributor pohonných hmot, musel v prvé řadě splnit dvě podmínky, a to podat
přihlášku k registraci a poskytnout předmětnou kauci. Nesplnil-li, byť jen jednu z těchto
podmínek, stanovila novela č. 234/2013 Sb. právní fikci, že se považuje za distributora
pohonných hmot, jehož registrace byla zrušena dnem následujícím po uplynutí 1 měsíce ode dne
nabytí účinnosti této novely. V takovém případě celní úřad o zrušení registrace nerozhodoval
a pouze o této skutečnosti dotyčného distributora uvědomil tak, jak tomu bylo i v nyní
posuzované věci. Došlo-li ke vzniku této právní fikce v důsledku neposkytnutí kauce
při současném podání přihlášky k registraci, nepřichází z povahy věci v úvahu, aby o této
přihlášce bylo v takovém případě zvlášť rozhodováno.
V posuzované věci není sporné, že stěžovatel předmětnou přihlášku podal, spornou
je otázka, zda nezaplacením kauce ve lhůtě stanovené novelou č. 234/2013 Sb. nastala fikce
zrušení jeho registrace.
Nutno v této souvislosti podotknout, že žalovaný i krajský soud nepřesně uvádí,
že registraci stěžovatele „zrušil žalovaný“, ačkoli žalovaný registraci stěžovatele dle čl. II. bodu 3
novely č. 234/2013 Sb. zrušit nemohl, neboť k uvedené právní fikci podle tohoto článku dochází
přímo ze zákona. Jde tedy z povahy věci o zánik registrace, která při nesplnění stanovených
povinností nastala ex lege uplynutím času (dnem následujícím po uplynutí 1 měsíce ode dne nabytí
účinnosti novely č. 234/2013 Sb.). Uvedená pojmová nepřesnost ovšem nemá bez dalšího žádný
vliv na výklad čl. II. bodu 3 novely č. 234/2013 Sb., zákonnost postupu žalovaného či rozsudku
krajského soudu.
Stěžovatel namítal, že krajský soud vyvodil nesprávné závěry ze skutečnosti, že Ústavní
soud odložil vykonatelnost nálezu Pl. ÚS 44/13. Krajský soud měl dle stěžovatele zvážit,
zda aplikací předmětných ustanovení neporuší ústavně zaručená základní práva stěžovatele.
Jestliže by k takovému porušení mohlo dojít, neměl krajský soud tuto právní úpravu aplikovat,
ale měl přímo aplikovat ústavní normy, přičemž podle stěžovatele povinnost poskytnout kauci
vůči němu selhává „hned v prvním kroku testu proporcionality, neboť se nejedná o opatření způsobilé ochránit
kolidující legitimní veřejný zájem na ochraně veřejného rozpočtu před daňovými podvody“.
Tuto kasační námitku neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
Krajský soud dostatečně a srozumitelně vyložil, z jakého důvodu postupoval žalovaný
správně, když stěžovateli sdělil, že pro nesplnění podmínky dle §6g odst. 1 písm. e) zákona
o pohonných hmotách ve znění novely č. 234/2013 Sb. (tj. poskytnutí kauce) nastala právní fikce,
že registrace stěžovatele byla zrušena v souladu s článkem II. bod 3. novely č. 234/2013 Sb.
(doslova: „zrušil registraci stěžovatele z moci úřední dle čl. II bod 3 ZoPHM“), o čemž stěžovatele
informoval sdělením ze dne 8. 11. 2013, ve kterém zároveň konstatoval, že zákon o pohonných
hmotách ve znění novely č. 234/2013 Sb. neumožňuje registraci distributora pohonných hmot
bez splnění podmínky dle §6g odst. 1 písm. e) zákona o pohonných hmotách. Krajský soud
rovněž konstatoval, že žalovaný byl povinen při posuzování splnění podmínek registrace
distributora pohonných hmot postupovat dle zákona o pohonných hmotách ve znění novely
č. 234/2013 Sb. Ten v rozhodnou dobu nepřipouštěl výjimku, na základě které by byl distributor
pohonných hmot zproštěn povinnosti poskytnout kauci. Na uvedeném nemohl podle
názoru krajského soudu ničeho změnit ani nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014,
sp. zn. Pl. ÚS 44/13, kterým Ústavní soud zrušil část §6i odst. 1 zákona o pohonných hmotách
ve znění novely č. 234/2013 Sb. týkající se jednotné výše kauce a §6i odst. 2 zákona
o pohonných hmotách ve znění novely č. 234/2013 Sb., a to uplynutím dne 30. 6. 2015. Závěry
krajského soudu o tom, z jakého důvodu nebylo možné ve věci přihlédnout k nálezu Ústavního
soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 44/13, jsou tedy zcela zřejmé.
S posouzením věci krajským soudem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Je nesporné,
že stěžovatel jako distributor pohonných hmot neposkytl kauci podle §6i zákona o pohonných
hmotách ve znění novely č. 234/2013 Sb. a nesplnil tak podmínky stanovené čl. II bodem 2
novely č. 234/2013 Sb.
K možné aplikaci nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 44/13,
Nejvyšší správní soud dodává, že z tohoto nálezu plyne, že důvodem, který vedl Ústavní soud
ke zrušení §6i odst. 1 a odst. 2 zákona o pohonných hmotách ve znění novely č. 234/2013 Sb.
byla skutečnost, že tato ustanovení neobstála v testu proporcionality, když způsob stanovení
jednotné kauce nelze považovat za jediný možný a ve vztahu ke všem distributorům pohonných
hmot nejšetrnější. Napadená právní úprava může mít tzv. rdousící efekt na menší distributory
pohonných hmot, spočívající již například v samotné obtížnosti opatřit si požadovanou částku
kauce, je zjevně nejméně šetrnou alternativou ve vztahu k právu garantovanému čl. 26 Listiny
základních práv a svobod. Odložením vykonatelnosti předmětného nálezu do 30. 6. 2015 poskytl
Ústavní soud zákonodárci dostatečný časový prostor, aby ústavně konformním způsobem
diferencovaně upravil výši kauce či podmínky jejího stanovení.
Ústavní soud tedy neshledal protiústavní kauci jako takovou, ale za protiústavní označil
pouze nemožnost její diferenciace a z jeho nálezu nelze dovodit povinnost zákonodárce umožnit
distributorovi z určitých důvodů kauci vůbec neposkytnout. Ústavní soud zpochybnil pouze
stanovení její jednotné výše.
Podle §71 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), byl-li na základě právního předpisu, který
byl zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud
vykonán, je zrušení takového právního předpisu důvodem pro obnovu řízení podle ustanovení
zákona o trestním řízení soudním.
Podle §71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ostatní pravomocná rozhodnutí vydaná
na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle
takových rozhodnutí však nelze vykonávat.
Podle §71 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ustanovení odstavců 1 a 2 platí
i v případech, kdy byly zrušeny části právních předpisů, popřípadě některá jejich ustanovení.
Podle §71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu jinak práva a povinnosti z právních vztahů
vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena.
Právní předpis, k jehož zrušení existuje důvod spočívající v rozporu s ústavním
pořádkem, nepozbývá platnosti ipso facto, nýbrž až na základě rozhodnutí Ústavního soudu, a tedy
během své platnosti působí vznik, změnu a zánik práv a povinností (viz nálezy Ústavního soudu
ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1777/07, ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 2340/13,
nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10).
V projednávané věci, ve které nebylo vydáno žádné (pravomocné) rozhodnutí, ale došlo
k zániku registrace stěžovatele jako distributora pohonných hmot ex lege před vydáním nálezu
Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 44/13, se tedy neuplatní §71 odst. 2 zákona
o Ústavním soudu, ale §71 odst. 4 tohoto zákona.
Uvedené závěry o pozbytí platnosti právního předpisu z důvodu rozporu s ústavním
pořádkem sice neplatí zcela bezvýjimečně, neboť je nutno zohlednit také důvody zrušení určitého
právního předpisu, resp. jeho části (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2015,
sp. zn. I. ÚS 810/14), avšak vzhledem k okolnostem posuzované věci neshledal Nejvyšší správní
soud relevantní důvody pro odchýlení se od těchto závěrů.
Podstatné totiž je, že Ústavní soud v citovaném zrušujícím nálezu nezpochybnil
poskytnutí kauce distributorem jako takové (z jeho nálezu nelze dovodit možnost distributora
kauci vůbec neposkytnout), ale za protiústavní označil jen nemožnost její diferenciace. Ostatně
také novela provedená v reakci na citovaný nález Ústavního soudu zákonem č. 157/2015 Sb.,
kterým se mění zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů,
a zákon č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot
a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „novela
č. 157/2015 Sb.“), připouští za splnění stanovených podmínek pouze snížení kauce poskytované
distributorem pohonných hmot z částky 20 000 000 Kč na 10 000 000 Kč, ale neumožňuje
registraci bez poskytnutí kauce.
Stěžovatel se ovšem domáhá (obnovení) své registrace bez poskytnutí jakékoli
sankce, přestože tuto možnost nepřipouští nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014,
sp. zn. Pl. ÚS 44/13, ani novela č. 157/2015 Sb., natož zákon o pohonných hmotách ve znění
novely č. 234/2013 Sb.
Lze proto k této kasační námitce shrnout, že zákon o pohonných hmotách ve znění
novely č. 234/2013 Sb. byl v době, kdy došlo k zániku registrace stěžovatele, platnou a účinnou
součástí právního řádu. K zániku registrace stěžovatele jako distributora pohonných hmot došlo
ještě před vyhlášením nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 44/13, a před
nabytím vykonatelnosti tohoto nálezu; již proto tento nález nemohl účinky zániku registrace
stěžovatele ve smyslu §71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zvrátit.
Z uvedeného plyne rovněž odlišnost projednávané věci od případu posuzovaného
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 A 48/2002 – 98, podle kterého
správní soud nemůže při přezkoumání rozhodnutí správního orgánu vyjít z právního stavu, který
tu byl v době jeho vydání (§75 odst. 1 s. ř. s.), jestliže taková právní úprava byla v mezidobí
zrušena Ústavním soudem pro neústavnost. V této věci bylo předmětem přezkumu správní
rozhodnutí, u kterého připadala v úvahu aplikace §71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, zatímco
v nyní projednávané věci je posuzováno, zda k určitému okamžiku nastala právní událost – zánik
registrace stěžovatele ex lege, kdy se uplatní §71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že žalovaný správně postupoval podle §6i zákona
o pohonných hmotách ve znění novely č. 234/2013 Sb., neboť toto znění zákona o pohonných
hmotách je rozhodné pro posouzení nyní projednávané věci a postup žalovaného proto
ani nebyl nezákonným zásahem (k podmínkám shledání důvodnosti žaloby na ochranu
před nezákonným zásahem viz blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005,
č. j. 2 Aps 1/2005 - 65, publ. pod č. 603/2005 Sb.).
Závěrem k této námitce považuje Nejvyšší správní soud za vhodné uvést, že zákonodárce
v čl. VI. (Přechodná ustanovení) novely č. 157/2015 Sb. zohlednil postavení distributorů
pohonných hmot, kteří byli registrováni jako distributoři pohonných hmot podle zákona
č. 311/2006 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 234/2013 Sb.
(tedy distributorů v postavení stěžovatele) při podání přihlášky o registraci a žádosti o snížení
kauce.
Nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud rovněž námitku stěžovatele směřující
proti nesprávnému posouzení otázky formulace žalobního návrhu (petitu).
Podle §82 s. ř. s. každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným
zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není
rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo
zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah
byl nezákonný.
Podle §87 odst. 1 s. ř. s. soud rozsudkem určí, že provedený zásah byl nezákonný,
a trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování, zakáže správnímu
orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval, a přikáže, aby, je-li to možné, obnovil stav
před zásahem.
Vymezením žalobního petitu v zásahových žalobách se Nejvyšší správní soud zabýval
například v rozsudku ze dne 28. 5. 2014, č. j. 1 Afs 60/2014 - 48, ve kterém vyslovil: „Zákonný
text může svádět k závěru, že správní soud je oprávněn vydat výrok určovací a výrok na plnění vedle sebe.
Při bližším pohledu je ovšem zřejmé, že tyto výroky vedle sebe neobstojí: určovací žalobu nelze uplatnit za trvání
zásahu (srov. sloveso „byl“ v §82 a §87 odst. 2 s. ř. s.). Naopak výroku přikazujícího či zakazujícího
je možné se domáhat výlučně u zásahu, který trvá (nebo trvají jeho důsledky či hrozí jeho opakování). Žalobce
tak musí v závislosti na skutkové situaci volit adekvátní obranu. Jestliže zásah trvá (trvají jeho důsledky či hrozí
jeho opakování) je na místě navrhnout soudu vydání výroku na plnění (zakazujícího či přikazujícího). Pokud
byl zásah před podáním žaloby ukončen, může se žalobce domáhat určení, že zásah byl nezákonný. V řízení
o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem tedy nemůže žalobce požadovat vydání určovacího výroku,
že žalovaný zásah byl nezákonný, dokud tento zásah nebo jeho důsledky trvají anebo hrozí jeho opakování.
Došlo-li k ukončení zásahu (netrvá zásah, jeho důsledky ani nehrozí jeho opakování), nelze se domáhat, aby soud
zakázal správnímu orgánu pokračovat v porušování žalobcova práva a přikázal mu obnovit stav před zásahem.
[…] Žalobce rovněž může již v žalobě navrhnout eventuální petit: primárně se bude domáhat zákazu
pokračování v porušování konkrétního žalobcova práva nebo příkazu obnovit stav před zásahem a eventuálně
(pokud zásah v mezidobí skončí) bude požadovat určení, že zásah byl nezákonný.“
V nyní projednávané věci se stěžovatel domáhal určení, že zásah byl nezákonný („Zrušením
registrace žalobce jako distributora pohonných hmot dle zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách došlo
k nezákonnému zásahu do veřejných subjektivních práv žalobce.“) a současně odstranění tvrzených
důsledků zásahu („Žalovaný je povinen provést registraci žalobce jako distributora pohonných hmot.“).
In eventum pak stěžovatel navrhl, aby krajský soud rozhodl
takto:„Žalovanému se ukládá vydat
rozhodnutí o žádosti žalobce o registraci distributora pohonných hmot ze dne 24. 10. 2013 do dvaceti dnů
od právní moci rozsudku.“ S ohledem na argumentaci uplatněnou ve výše citovaném rozhodnutí
zdejšího soudu není prvně zmíněné vymezení žalobního petitu správné, neboť stěžovatel
se v řízení před krajským soudem mohl toliko domáhat, aby krajský soud žalovanému zakázal
pokračování v porušování jeho práv a přikázal mu, je-li to možné, obnovit stav před zásahem
(§87 odst. 2 s. ř. s.). Toho se, jak plyne z tvrzení žalobce, domáhal stěžovatel právě druhým
ze žalobních petitů, resp. petitem eventuálním, když v žalobě, jejím doplnění i kasační stížnosti
zdůrazňoval, že se podanou žalobou domáhal ochrany proti zrušení původní registrace, k němuž
nebyly splněny podmínky, tedy se domáhá obnovení původního stavu a pro případ, že soud
dospěje k závěru, že žalovaný byl povinen registraci stěžovatele provést správním rozhodnutím,
pak tak měl učinit na základě žádosti stěžovatele ze dne 24. 10. 2013.
Argumentace stěžovatele, který se zásahovou žalobou domáhá obnovení původního
stavu, tj. své původní registrace distributora pohonných hmot, a to úkonem nebo rozhodnutím
o jeho nově podané přihlášce (žádosti), je ovšem sama o sobě vnitřně rozporná. Obnovením
původního stavu v projednávané věci lze totiž rozumět pouze obnovení původního zápisu
předmětné registrace stěžovatele, a nikoli rozhodování o jeho nové přihlášce (žádosti).
Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje s hodnocením krajského soudu, že k obnovení
stavu před zásahem by mohlo dojít toliko „zrušením zrušení registrace“, v důsledku čehož
by stěžovatel byl nepřetržitě zaregistrován, čemuž by ovšem správně odpovídal žalobní návrh,
aby žalovanému byla uložena povinnost obnovit zápis předmětné registrace stěžovatele. Stěžovatel však,
přestože ve svých tvrzeních neustále trvá na tom, že podal zásahovou žalobu, nepožadoval
obnovení stavu před zásahem, avšak domáhal se uložení povinnosti provedení „nové“ registrace,
resp. vydání rozhodnutí o jeho přihlášce (žádosti), což ovšem přesahuje rámec žaloby na ochranu
před nezákonným zásahem.
IV. Závěr a náklady řízení
Ačkoliv Nejvyšší správní soud částečně doplnil argumentaci krajského soudu, lze uzavřít,
že krajský soud dospěl ke správným právním závěrům. Nejvyšší správní soud konstatuje, že není
dán důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., pro který by bylo nezbytné napadený rozsudek
krajského soudu zrušit, neboť se nejedná o nezákonné rozhodnutí z důvodu nesprávného
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Ze všech shora vyložených důvodů tak vyplývá, že se Nejvyšší správní soud s námitkami
uplatněnými stěžovatelem neztotožnil, neshledal tudíž kasační stížnost důvodnou, a proto
ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení; žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly,
a proto soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 9. prosince 2015
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu