ECLI:CZ:NSS:2015:5.AFS.152.2015:35
sp. zn. 5 Afs 152/2015 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce:
BEAS SOLAR s.r.o., se sídlem Sadová 454, Jaroměř - Josefov, zastoupený JUDr. Milanem
Jelínkem, advokátem se sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8, adresa pro doručování:
Resslova 1253/17a, Hradec Králové, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2015, č. j. 15 Af 119/2013 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se včas podanou kasační stížností domáhá zrušení
v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“),
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství
(dále jen „žalovaný“) ze dne 5. 6. 2015, č. j. 15602/13/5000-14203-700681, kterým byla
zamítnuta odvolání stěžovatele a potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně
(dále jen „správce daně“) ze dne 30. 8. 2012, č. j. 170679/12/178913507710, ze dne 1. 10. 2012,
č. j. 175108/12/178913507710, a ze dne 19. 11. 2012, č. j. 199827/12/178913507710.
Rozhodnutími správce daně byly ve smyslu §237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), zamítnuty stížnosti stěžovatele na postup
společnosti ČEZ Distribuce, a.s. (dále jen „plátce daně“) při výběru odvodu z elektřiny
ze slunečního záření (dále jen „odvod“) podle §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře
výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném
do 31. 12. 2012 (dále je „zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů“).
Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalovaného správní žalobu ke Krajskému
soudu v Ústí nad Labem, který ji rozsudkem ze dne 29. 6. 2015, č. j. 15 Af 119/2013 – 44,
podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku odkázal na závěry Ústavního soudu,
který se ústavností odvodu zakotveného v §7a až §7i zákona o podpoře využívání obnovitelných
zdrojů zabýval a ve svém nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367,
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na adrese nalus.usoud.cz), vyslovil, že uvedený odvod
je v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Současně zdůraznil nutnost individuálního
posouzení každého specifického případu, při němž je třeba zohlednit i jistou míru
podnikatelského a ekonomického rizika výroby elektřiny ve fotovoltaické elektrárně. Pokud
jde o Ústavním soudem zmiňované „nalezení spravedlivé řešení“ obecnými soudy, tj. otázku,
v jakém řízení má být hodnocena ústavnost aplikace solárního odvodu v konkrétních případech,
krajský soud poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 – 57 (rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz). V této souvislosti krajský soud upozornil, že za stávající právní úpravy
je nejpřiléhavějším prostředkem k zohlednění individuálních účinků solárního odvodu
vyměřeného podle zákona, leč dopadajícího „rdousícím způsobem“ na jednotlivce, institut
prominutí daně dle §259 daňového řádu, nikoliv institut stížnosti na postup plátce daně
ve smyslu §237 daňového řádu. Krajský soud konstatoval, že bez ohledu na to, zda stěžovatel
svá tvrzení a důkazy o protiústavnosti odvodu a jeho likvidačním dopadu na svou osobu uplatnil
v daňovém řízení nebo v řízení před soudem, nemohly tyto skutečnosti být v těchto řízeních
jakkoli zohledněny a nemohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí správních orgánů. K návrhu
stěžovatele na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen
„Soudní dvůr“) uvedl krajský soud, že k takovému postupu neshledal důvod, přičemž poukázal
na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012,
č. j. 1 Afs 80/2012 - 40, publ. pod č. 2808/2013 Sb. NSS. Ohledně stěžovatelem namítaného
porušení čl. 16, 17 a 52 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie odkázal krajský soud
na závěry Ústavního soudu učiněné v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11.
II.
Obsah kasační stížnosti stěžovatele
Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, a to z důvodu nesprávného
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a pro
nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]
Stěžovatel uvedl, že důvody kasační stížnosti vymezil s přihlédnutím k rozhodnutí
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 – 57,
z něhož vyplývá, že konkrétní dopady solárního odvodu do právní sféry výrobce elektřiny nemají
být posuzovány v řízení vedených na základě stížností proti postupu plátce daně, ale mají být
řešeny prostřednictvím institutu prominutí daně dle §260 daňového řádu. Otázka konkrétních
dopadů solárního odvodu do právní sféry výrobce elektřiny se tedy stala právně bezvýznamnou,
neboť ani zrušení žalobou napadeného rozhodnutí z tohoto konkrétního důvodu nepovede
k ochraně subjektivního práva stěžovatele.
Podle stěžovatele krajský soud porušil zásadu přednosti práva Evropské unie
před vnitrostátním právem, když nezohlednil rozpor vnitrostátní úpravy s právem Evropské unie.
Dále vytýká krajskému soudu nedostatečné vypořádání návrhu na položení předběžné otázky
Soudnímu dvoru. V žalobě stěžovatel namítal, že institut solárního odvodu, jak byl zaveden
vnitrostátním právem, porušuje principy sekundárního práva Evropské unie a vede též k porušení
Listiny základních práv Evropské unie. Dle přesvědčení stěžovatele se krajský soud s touto
námitkou plně nevypořádal, neboť již správní žaloba byla formulována na základě rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 1 Afs 80/2012, a prostý poukaz na tento
rozsudek nepředstavuje dostatečné odůvodnění.
Rozpor institutu solárního odvodu s právem Evropské unie není podle stěžovatele
nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 vyřešen.
Stěžovatel zdůraznil, že považuje za nezpochybnitelné, že garance výkupních cen
za dodávky elektřiny vyrobené ze slunečního záření představuje opatření vnitrostátního
zákonodárce, kterým je implementováno právo Evropské unie. Stěžovatel se domnívá,
že Česká republika, jako členský stát Evropské unie, má volnost, pokud jde o určení, jakými
prostředky bude cíl stanovený unijním právem plnit, nicméně musí při tom postupovat
dle čl. 51 Listiny základních práv Evropské unie. Není proto správný předpoklad krajského
soudu, který vychází z toho, že pokud je to stát, kdo jako formu podpory výroby elektřiny
ze slunečního záření zvolil garantované výkupní ceny, pak se toto konkrétní opatření ocitá zcela
mimo dosah práva Evropské unie. Stále se totiž jedná o implementaci unijního práva, která musí
být činěna nejen v souladu s vnitrostátním ústavním pořádkem, ale též s Listinou základních práv
Evropské unie. Pokud tedy Česká republika stanovila mechanismus korekce garantované výkupní
ceny, pak založila u investorů legitimní očekávání, které je chráněno právem Evropské unie. Toto
legitimní očekávání bylo porušeno v okamžiku, kdy stát předem stanovený mechanismus korekce
výkupní ceny suspendoval. Krajský soud podle stěžovatele nesprávně uvádí, že námitky směřující
proti porušení čl. 16, 17 a 52 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie vypořádal Ústavní
soud v nálezu sp. zn. Pl ÚS 17/11. Ten totiž není Listinou základních práv Evropské unie vázán
a není jejím finálním interpretem.
Stěžovatel současně předložil Nejvyššímu správnímu soudu návrh na položení
předběžných otázek Soudnímu dvoru následujícího znění:
„I. Je v souladu s čl. 16 a čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie zákonem č. 402/2010 Sb.
založená povinnost výrobce elektřiny ze slunečního záření hradit odvod z dodané elektřiny ve výši 26 %
garantované výkupní ceny za situace, kdy vnitrostátním právem vytvořený systém podpory výroby elektřiny
ze slunečního záření předem stanovil mechanismus úpravy výkupních cen, dle něhož výkupní cena pro nadcházející
kalendářní rok stanovená Energetickým regulačním úřadem nemohla být nižší než 95 % výkupní ceny stanovené
Energetickým regulačním úřadem pro předcházející rok?
II. Je zásada proporcionality (čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie) dodržena v situaci,
kdy vnitrostátní zákonodárce nejprve za účelem transpozice směrnic 2001/77/ES, resp. 2009/28/ES založil
pravomoc správního úřadu (ERÚ) stanovovat každoročně výkupní ceny a současně zákonem stanovil limit
meziročního poklesu výkupních cen, a posléze sám přistoupil k efektivnímu snížení garantované výkupní ceny
zcela nezávisle na původně stanoveném mechanismu?
III. Je v souladu s právem Evropské unie závěr Ústavního soudu obsažený v nálezu Pl. ÚS 17/11
ze dne 15. 5. 2012, dle něhož ochrana legitimního očekávání adresátů právní úpravy neznemožňuje zákonodárci
přijetí zákonné úpravy, která modifikuje výkupní cenu bez ohledu na to, že předešlá zákonná úprava obsahovala
konkrétní mechanismus budoucích změn výkupní ceny?“
Vzhledem k výše uvedenému proto stěžovatel navrhuje položení uvedených předběžných
otázek a následně zrušení rozsudku krajského soudu a zároveň zrušení žalobou napadeného
rozhodnutí žalovaného.
III.
Vyjádření žalovaného
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil přesvědčení, že vůči stěžovateli bylo
postupováno v souladu s platnou a účinnou právní úpravou a v daném případě byly naplněny
zákonné podmínky pro solární obvod. Dále poukázal na dosavadní judikaturu Ústavního soudu
a zdejšího soudu a návrh na položení předběžných otázek pokládá za bezpředmětný. Proto
navrhuje, aby kasační stížnost stěžovatele byla zamítnuta jako nedůvodná.
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadený rozsudek krajského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Obdobnou kasační stížností směřující proti obsahově shodnému rozsudku téhož
krajského soudu se Nejvyšší správní soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 7. 5. 2014,
č. j. 5 Afs 126/2013 – 34, od něhož nemá důvod se odchýlit ani v nyní posuzované věci, proto
se ani nyní jeho závěry neliší od závěrů uvedeného rozsudku (srov. také rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 4. 2014, č. j. 2 Afs 106/2013 – 35).
Nejvyšší správní soud se nejdříve musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. , která má spočívat v tom, že se krajský
soud nedostatečně zabýval otázkou porušení unijního práva a návrhem na předložení
předběžných otázek Soudnímu dvoru. Teprve, dospěje-li kasační soud k závěru, že napadené
rozhodnutí je přezkoumatelné, může se zabývat dalšími stížnostními námitkami
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105,
publ. pod č. 617/2005 Sb. NSS). Dle konstantní judikatury se za nepřezkoumatelné pro
nedostatek důvodů považuje například takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány všechny
žalobní námitky; dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní argumentaci
účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou a proč žalobní námitky považoval za liché, mylné
či vyvrácené, rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak byla naplněna zákonná kritéria,
případně by nepřezkoumatelnost rozhodnutí byla dána tehdy, pokud by z rozhodnutí
nebylo zřejmé, které podklady byly vzaty v úvahu a proč (viz například rozsudky ze dne
28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006 - 36, publ. pod č. 1389/2007 Sb. NSS, ze dne 23. 6. 2005,
č. j. 7 As 10/2005- 298, publ. pod č. 1119/2007 Sb. NSS, ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001 -
47, publ. pod č. 386/2004 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 17. 9. 2003, č. j. 5 A 156/2002 - 25,
publ. pod č. 81/2004 Sb. NSS). Vychází-li zdejší soud z právě uvedeného pojetí, nemůže než
konstatovat, že nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu tak, jak ji stěžovatel namítá,
neshledal.
Podle Nejvyššího správního soudu jsou z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé
úvahy, kterými se krajský soud řídil při hodnocení právních otázek. Krajský soud se při posouzení
věci řídil relevantní judikaturou Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, která dává
na žalobní argumenty stěžovatele dostatečnou odpověď. Namítá-li stěžovatel, že tuto judikaturu
nelze plně použít, pak nebrojí proti nesrozumitelnosti či nedostatkům důvodů napadeného
rozsudku, nýbrž rozporuje posouzení právní otázky krajským soudem. Rovněž je třeba upozornit,
že pouze Nejvyšší správní soud je ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie
(Úř. věst. C 326, 26. 10. 2012, s. 47 - 199, dostupné na internetové adrese eur-lex.europa.eu;
dále jen „Smlouva“) povinen položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru v případě vzniku
výkladových nejasností ohledně některého ustanovení unijního práva, není-li dána některá
z výjimek z této povinnosti vyplývající z ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie.
Pro krajské soudy je ve správním soudnictví položení předběžné otázky procesní možností, nikoli
povinností. To je samozřejmě nezbavuje povinnosti vypořádat se s návrhem na položení
předběžné otázky; to nicméně krajský soud v projednávané věci dostatečným způsobem učinil.
Předmětem správního řízení v posuzované věci byla stížnost stěžovatele na postup plátce
daně podle §237 daňového řádu. Touto stížností i následným odvoláním a žalobou se stěžovatel
domáhal ochrany před tvrzeným porušením svých základních práv, zejm. práva na ochranu
majetku a svobody podnikání. K porušení mělo dojít v důsledku solárního odvodu z výkupní
ceny elektrické energie (§7a a násl. zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů). Rozšířený
senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 – 57,
ovšem rozhodl, že konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze
zohlednit v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení, které na ně navazuje
(na jehož odůvodnění zdejší soud pro stručnost zcela odkazuje). V posuzované věci proto
správní orgány nemohly v řízení o stížnosti stěžovatele zohlednit dopady solárního odvodu
do práv stěžovatele a nemohl tak učinit ani krajský soud. Ostatně v tomto směru stěžovatel
kasační námitku nevznášel, když konstatoval, že s ohledem na závěry usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 – 57, se otázka konkrétních
dopadů solárního odvodu stala právně bezvýznamnou.
Podstatou kasační stížnosti je polemika se závěry Nejvyššího správního soudu
a Ústavního soudu, resp. skutečnost, že se žádný z vnitrostátních soudních orgánů neobrátil
s předběžnou otázkou na Soudní dvůr.
Co se týče povinnosti položení předběžné otázky Soudnímu dvoru ve smyslu
čl. 267 Smlouvy, zdejší soud připomíná závěr svého rozsudku ze dne 4. 7. 2007,
č. j. 3 As 22/2006 – 138, v němž uvedl, že základní podmínkou pro položení předběžné
otázky krajským soudem nebo Nejvyšším správním soudem je, že vnitrostátní soud považuje
rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce za nutné k tomu, aby ve věci mohl rozhodnout.
V tomto ohledu lze přiměřeně poukázat rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 7. 2010, č. j. 2 As 55/2010 - 167, publ. pod č. 2124/2010 Sb. NSS.
Podle čl. 267 Smlouvy platí, že Soudní dvůr má pravomoc rozhodovat o předběžných
otázkách týkajících se:
a) výkladu Smluv,
b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie.
Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li
rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat Soudní dvůr
o rozhodnutí o této otázce. Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu,
jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento
soud povinen obrátit se na Soudní dvůr.
Povinností vnitrostátních soudů k položení předběžné otázky se ve své judikatuře Soudní
dvůr již mnohokrát zabýval, zejména v rozsudku CILFIT (ze dne 6. 10. 1982, C-283/81,
Recueil, s. 3415), kde vyslovil názor, že předkládací povinnost vnitrostátního soudu odpadá mj.
v případě tzv. acte clair, tj. když výklad ustanovení unijního práva je zřejmý.
Stěžovatel namítá, že institut solárního odvodu, jak byl zaveden vnitrostátním právem,
porušuje principy sekundárního práva Evropské unie a že zároveň je zapotřebí postupovat
dle čl. 51 Listiny základních práv Evropské unie, a není proto správný závěr krajského
soudu učiněný s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012,
sp. zn. 1 Afs 80/2012, v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2009/28/ES ze dne 23. 4. 2009 o podpoře využívání energie z obnovitelných
zdrojů (Úř. věst. L 140, 5. 6. 2009, s. 16-62; dále jen „směrnice 2009/28/ES“) nemá ve vztahu
ke sráženému odvodu přímý účinek a že na opatření České republiky, která jako formu podpory
výroby elektřiny ze slunečního záření zvolila garantované výkupní ceny, se unijní právo
nevztahuje. Dále stěžovatel namítá rozpor s Listinou základních práv Evropské unie, konkrétně
jejím čl. 16 (svoboda podnikání) a čl. 17 (právo na vlastnictví).
K otázce aplikace Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) Nejvyšší
správní soud uvádí, že článek 51 Listiny vymezuje její působnost následovně:
„1. Ustanovení této listiny jsou při dodržení zásady subsidiarity určena orgánům, institucím a jiným
subjektům Unie, a dále členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie. Respektují proto práva, dodržují
zásady a podporují jejich uplatňování v souladu se svými pravomocemi, při zachování mezí pravomocí, které jsou
Unii svěřeny ve Smlouvách.
2. Tato listina nerozšiřuje oblast působnosti práva Unie nad rámec pravomocí Unie, ani nevytváří
žádnou novou pravomoc či úkol pro Unii, ani nemění pravomoc a úkoly stanovené ve Smlouvách.“
Výkladem čl. 51 odst. 1 Listiny, tedy otázkou, v jakých případech Listina zavazuje členské
státy Unie, se Soudní dvůr zabýval např. v rozsudku ze dne 26. 2. 2013 ve věci Akerberg Fransson
(C - 617/10), v němž dovodil, že základní práva zaručená v právním řádu Unie se uplatní
ve všech situacích, které se řídí unijním právem, avšak nikoli mimo tyto situace. Vnitrostátní
právní úpravu, která nespadá do rámce unijního práva, nemůže Soudní dvůr posoudit z hlediska
Listiny. Naproti tomu, spadá-li taková vnitrostátní právní úprava do působnosti tohoto práva,
Soudní dvůr rozhodující o předběžné otázce je povinen poskytnout všechny prvky výkladu
unijního práva (včetně Listiny) nezbytné k tomu, aby vnitrostátní soud posoudil soulad této
právní úpravy se základními právy, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje.
Jestliže tedy právní situace nespadá do působnosti unijního práva, nevztahuje
se na ni Listina a ani Soudní dvůr nemá pravomoc rozhodnout o předběžné otázce vztahující
se k takové situaci. Samotná ustanovení Listiny nemohou tuto pravomoc založit (v tomto smyslu
viz např. usnesení Soudního dvora ze dne 12. 7. 2012, Curra a další, C – 466/11, bod 26).
Tyto závěry Soudní dvůr potvrdil v rozsudku ze dne 6. 3. 2014 ve věci Cruciano Siragusa
(C – 206/13), v němž konstatoval, že vnitrostátní právní úpravu, která nespadá do rámce
unijního práva, nemůže posoudit z hlediska Listiny. Soudní dvůr v tomto rozsudku definoval
podmínky, které je nutné zkoumat při posuzování otázky, zda v konkrétním případě existuje
spojení mezi vnitrostátním právním předpisem a unijním právem. Dle Soudního dvora je třeba
v každém konkrétním případě posoudit, zda má uvedená vnitrostátní právní úprava za cíl
provádět ustanovení unijního práva, jakou má tato právní úprava povahu, zda sleduje jiné cíle,
než které zahrnuje unijní právo, i když může toto právo nepřímo ovlivnit a zda existuje zvláštní
ustanovení unijního práva v této oblasti nebo ustanovení způsobilé ji ovlivnit.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že hlavním smyslem směrnice 2009/28/ES
je uložit členským státům závazek dosáhnout do roku 2020 stanoveného podílu energie vyrobené
z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie. Dle čl. 3 odst. 2 směrnice jsou státy
povinny zavést opatření, kterými účinným způsobem zajistí dosažení stanoveného podílu energie
z obnovitelných zdrojů. Za tím účelem mohou členské státy zavést režim podpory (viz čl. 3
odst. 3).
Směrnice 2009/28/ES ukládá České republice povinnost zajistit, aby podíl energie
vyrobené z obnovitelných zdrojů dosáhl v roce 2020 13 % hrubé konečné spotřeby energie.
Ponechává přitom na vnitrostátní právní úpravě, jakými konkrétními opatřeními bude tohoto cíle
dosaženo. Tato konkrétní opatření tak jsou stanovena vnitrostátním právem, nikoliv právem
unijním. Směrnice dovoluje, aby státy přikročily k subvencování výroby elektrické energie
z obnovitelných zdrojů, čímž činí výjimku z jinak striktního zákazu veřejné podpory. Směrnice
však žádným způsobem nepředepisuje, že by stát musel přijmout nějaká konkrétní opatření typu
zaručení výkupních cen, zaručení návratnosti investic, příspěvku na pořízení fotovoltaických
elektráren nebo osvobození výroby energie z obnovitelných zdrojů od daně apod.
Krajský soud správně odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 12. 2012, č. j. 1 Afs 80/2012 – 40, publ. pod č. 2808/2013 Sb. NSS, v němž se zdejší soud
zabýval mj. souladem právní úpravy odvodu za elektřinu ze slunečního záření se směrnicí
2009/28/ES. Zdejší soud se v citovaném rozsudku zabýval rovněž posouzením otázky,
zda normy obsažené ve směrnici 2009/28/ES mohou mít přímý účinek, a dospěl k závěru,
že tomu tak není. Aplikovaná právní úprava solárního odvodu nemá předobraz v unijním právu
a žádná z těchto norem ani zavedení tohoto odvodu nebrání.
Ostatně, pokud jde o usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, i to (stejně jako všechna předchozí rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ve věci solárních odvodů) muselo, byť implicitně, uvážit, zda není
třeba předběžnou otázku z uvedeného důvodu položit, neboť, jak uvedeno shora, soud poslední
instance je povinen takovou otázku položit, jsou-li pro to naplněny podmínky vyplývající
z unijního práva.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že v projednávané věci má unijní dimenzi jen povinnost
České republiky zajistit, aby do určitého data vzrostl podíl výroby energie z obnovitelných zdrojů,
jak výše uvedeno. Způsob, jakým k tomu dojde, je již otázkou vnitrostátní právní úpravy,
která nespadá do rámce unijního práva. S ohledem na znění článku 51 Listiny se proto
na projednávanou věc Listina nevztahuje a není dána pravomoc Soudního dvora k rozhodnutí
o předběžných otázkách navrhovaných žalobcem. Z uvedených důvodů tedy nelze návrhu
stěžovatele na položení těchto předběžných otázek Soudnímu dvoru vyhovět.
Obiter dictum lze doplnit, že z hlediska stěžovatelem namítaných základních práv
(svoboda podnikání a právo na vlastnictví) pak hodnotily českou právní úpravu soudy již ve výše
uvedených rozhodnutích a zabýval se jí rovněž Ústavní soud ve výše citovaném nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Svoboda podnikání i právo vlastnit majetek jsou totiž uznány rovněž
Listinou základních práv a svobod a zejména ochrana majetku je také zakotvena v čl. 1
Dodatkového protokolu (příloha 1) k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod,
což byl pro Ústavní soud referenční rámec při úvaze o ústavnosti českého legislativního řešení.
Zde lze poukázat na závěry Ústavního soudu v citovaném nálezu.
Náročnost interpretace právní úpravy solárních odvodů, kterou dokumentuje již jen sám
shora dokumentovaný judikaturní vývoj v rámci Nejvyššího správního soudu, není dána
nejasností právních aktů Evropské unie. Výklad právních norem v oblasti solárních odvodů sice
představuje určitou interpretační výzvu, ale to ještě samo o sobě neznamená, že by české
rozhodovací orgány, v čele s Nejvyšším správním soudem, měly tento úkol přenechat Soudnímu
dvoru, který je povolán jen k výkladu unijního práva, nikoli k výkladu práva vnitrostátního.
Je tedy na domácích soudech, aby tento výkladový problém vyřešily samy, leda by vyvstala
výkladová nejasnost týkající se některého ustanovení unijního práva, jejíž vyřešení není
jednoznačné, dosud nebyla Soudním dvorem řešena a je potřebná k vyřešení daného případu.
Jak již bylo vyloženo, v projednávaném případě taková nejasnost týkající se práva Evropské unie
nevyvstala. Solární odvod je daní, která na unijní úrovni upravena není a není tu ani jiná přímá
souvislost s unijním právem.
Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud uvážil, že krajský soud zamítl žalobu
důvodně, neboť v obecné rovině je úprava solárního odvodu v souladu s ústavním pořádkem
a v konkrétní rovině nemohly orgány finanční správy v řízení o stížnostech na postup plátce daně
zohlednit dopady solárního odvodu na stěžovatele.
V.
Závěr a náklady řízení
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost stěžovatele není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl dle §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
úspěch neměl a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly,
takže mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2015
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu