ECLI:CZ:NSS:2015:5.AFS.31.2015:70
sp. zn. 5 Afs 31/2015 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce:
Středisko ekologické výchovy a etiky Rýchory – SEVER, Brontosaurus Krkonoše,
se sídlem Horská 175, Horní Maršov, zastoupen Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem se sídlem
U Svitavy 2, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31,
Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 30. 9. 2014, č. j. 31 Af 54/2013 – 80,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2014, č. j. 31 Af 54/2013 - 80,
se zrušuje ve výroku II. a věc se v tomto rozsahu vrací krajskému soudu
k dalšímu řízení.
II. Ve zbytku se kasační stížnost zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Platebním výměrem Finančního úřadu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2012,
č. j. 408634/12/228985603497, byl žalobci vyměřen odvod do státního rozpočtu za porušení
rozpočtové kázně podle §44a zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně
některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), v relevantním znění (dále jen „zákon
o rozpočtových pravidlech“) ve výši 894 200 Kč.
Žalobce podal proti uvedenému platebnímu výměru odvolání, na jehož základě žalovaný
rozhodnutím ze dne 11. 7. 2013, č. j. 18148/13/5000-24700-710142, změnil napadený platební
výměr v části týkající se platebních podmínek a bankovního spojení tak, že je vyměřená daňová
povinnost ve výši 894 200 Kč splatná v náhradní lhůtě podle §139 odst. 3 zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a dále uvedl,
že ve zbytku zůstává výrok napadeného platebního výměru beze změny.
Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové domáhal zrušení
jak rozhodnutí žalovaného o odvolání, tak zrušení platebního výměru finančního úřadu a vrácení
věci žalovanému k dalšímu řízení. Současně žalobce uplatňoval nárok na úhradu nákladů řízení.
Krajský soud rozsudkem ze dne 30. 9. 2014, č. j. 31 Af 54/2013 – 80, výrokem I. žalobu
zamítl a výrokem II. žalobci uložil povinnost uhradit žalovanému náklady řízení ve výši
468,55 Kč. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud konstatoval, že daňová kontrola proběhla
v souladu se zákonnými požadavky; a že bylo postaveno najisto, jakých pochybení se žalobce
dopustil. Konkretizace pochybení je obsahem jak odůvodnění napadeného rozhodnutí,
tak i platebního výměru, který na obsah zprávy o daňové kontrole v plném rozsahu odkazuje.
Krajský soud proto nepřisvědčil námitce, že napadené rozhodnutí je nesrozumitelné
a nepřezkoumatelné.
Krajský soud nepřisvědčil ani námitce podjatosti pracovníků správce daně; dospěl
k závěru, že žalobce vznesl námitku podjatosti na sklonku řízení prvního stupně a nereagoval
na následné sdělení správce daně, že jeho podání je nekonkrétní. Žalobce pouze jmenoval osoby,
které se podle něj mohly stát podjatými, neuvedl však, v čem konkrétně měla jejich podjatost
spočívat. Správce daně jej upozornil na tento nedostatek, ale žalobce své podání nedoplnil. Soud
proto přisvědčil žalovanému, že samotné tvrzení podjatosti bez uvedení relevantních důvodů
představuje pouhé formální uplatnění práva a není způsobilé vyvolat důvodnou pochybnost
o nepodjatosti úřední osoby. Správce daně sice nepostupoval formálně správně, neboť o námitce
podjatosti nevydal rozhodnutí podle §77 daňového řádu, toto pochybení však vzhledem ke shora
uvedenému nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.
Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku týkající se příslušnosti správce daně.
Daňovou kontrolu zahájil dne 12. 11. 2009 Finanční úřad v Trutnově jako tehdy místně příslušný
správce daně. V protokolu o jednání ze dne 29. 12. 2010 tento správce daně upozornil žalobce,
že s účinností od 1. 1. 2011 dochází k úpravě kompetencí stanovených v zákoně č. 531/1990 Sb.,
o územních finančních orgánech (dále jen „zákon č. 531/1990 Sb.“), a to zákonem
č. 199/2010 Sb., účinným v části V. od 1. 1. 2011, a to tak, že správu odvodů za porušení
rozpočtové kázně podle §2 odst. 1 písm. j) zákona č. 531/1990 Sb. budou vykonávat
pouze finanční úřady v sídlech krajů, uvedené v příloze 2 k tomuto zákonu. K daňovému řízení
ve věci žalobcovy dotace byl tedy od uvedeného data místně příslušný Finanční úřad v Hradci
Králové. Krajský soud shledal tento postup v souladu se zákonem.
Krajský soud nepřisvědčil ani námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
Žalovaný i správce daně dospěli hodnocením listinných důkazů k závěru, že žalobce porušil
rozpočtovou kázeň při čerpání dotačních prostředků. Podmínky čerpání dotace byly jasně
vymezeny a na základě listinných podkladů bylo nepochybně prokázáno, že žalobce tyto
podmínky nedodržel. Bylo přitom žalobcovou povinností postupovat v souladu s podmínkami
čerpání dotace a svůj postup řádně dokladovat. Pokud tak neučinil, nelz e tento nedostatek zhojit
výpověďmi svědků. Krajský soud se rovněž ztotožnil s názorem žalovaného, že datum porušení
rozpočtové kázně má význam především pro výpočet penále. Správce daně i žalovaný
jednoznačně vymezili, v jakém rozsahu žalobce porušil rozpočtovou kázeň. Žalobci nelze
přisvědčit, že závěr finančních orgánů je založen pouze na domněnkách, a nikoli na důkazech.
Důkazní břemeno vázlo na žalobci, který měl prokázat, že dodržel podmínky rozhodnutí
o poskytnutí dotace. Jestliže tak neučinil, nelze připustit, že by taková absence mohla být
důvodem pro stanovení daně (odvodu) podle pomůcek.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou opíral
o důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel předně namítal, že rozsudek
krajského soudu je nezákonný, neboť krajský soud nevyčerpal předmět řízení. Nerozhodl totiž
o právu stěžovatele na náhradu nákladů řízení, kterého se žalobou domáhal. Krajský soud se tak
dle stěžovatele dopustil vady řízení, která má za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel dále namítal, že výrok II. napadeného rozsudku, jímž krajský soud stěžovateli
uložil povinnost uhradit žalovanému částku 586,55 Kč [pozn. NSS – zřejmě chybně uvedená částka,
dle výroku napadeného rozsudku měla být žalovanému uhrazena částka 468,55 Kč ], má za následek
nepřezkoumatelnost rozsudku pro nesrozumitelnost. Dle stěžovatele totiž nelze stanovenou
povinnost splnit, neboť od 12. 8. 2008 nelze uhradit částku nižší než jednu celou korunu. Rovněž
namítal, že v protokolu o ústním jednání před krajským soudem ze dne 30. 9. 2014 chybí
požadavek stěžovatele na doplnění dokazování a to, jak o něm krajský soud rozhodl. Uvedené
není zřejmé ani z odůvodnění rozsudku krajského soudu. Takový postup je podle stěžovatele
vadou řízení, která měla vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.
Rozsudek krajského soudu je dle stěžovatele nepřezkoumatelný také proto,
že se nezabýval nepřezkoumatelností žalobou napadeného rozhodnutí a sám naopak přezkoumal
rozhodnutí, které je nepřezkoumatelné. Krajský soud se přiklonil k závěru žalovaného
o dostatečně zjištěném skutkovém stavu, ačkoli se žalovaný nevypořádal s konkrétními výtkami
stěžovatele vůči hodnocení důkazů správcem daně, a znemožnil tak stěžovateli unést důkazní
břemeno. Správce daně i žalovaný přitom odmítli stěžovatelovy důkazní návrhy pro nadbytečnost
pouze přípisy, a nikoli meritorním rozhodnutím.
Krajský soud se dle stěžovatele nezabýval ani námitkou po rušení čl. 36 a čl. 2 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, porušení §77 odst. 2 až 7 daňového řádu, porušení
§74 ve spojení s §91 daňového řádu a porušení §5 odst. 1 až 3 daňového řádu. Správce daně
totiž nerozhodl procesně správným způsobem o stěžovatelově námitce podjatosti. Krajský soud
sice konstatoval, že správní orgány skutečně porušily uvedená ustanovení daňového řádu, tato
pochybení však následně zcela nepřípadně bagatelizoval.
Stěžovatel byl přesvědčen o podjatosti pracovníků správce daně , které nasvědčují některé
jejich úkony, například to, že správce daně pokračoval v exekučním řízení ve vztahu
k nemovitému majetku stěžovatele či odmítl stěžovateli vystavit potvrzení o bezdlužnosti, ačkoli
soud rozhodl o odkladném účinku žaloby. Správce daně rovněž podmínil vydání rozhodnutí
o posečkání daně (odvodu) doručením kopie stěžovatelových podání k soudu a doručoval
písemnosti dle svého uvážení, a nikoli dle obsahu předložených plných mocí. Žalovaný i krajský
soud zcela nepřípadně poukázali na možnost podat stížnost proti postupu správce daně podle
§261 daňového řádu. Stěžovatel totiž namítal podjatost správce daně, nikoli nevhodnost jeho
postupu. Stížnost lze nadto podat jen tehdy, neposkytuje -li daňový zákon jiný prostředek
ochrany. Tímto prostředkem bylo samostatné řízení o námitce podjatosti či možnost podat
odvolání proti rozhodnutí, jemuž musí předcházet vyřešení otázky podjatosti.
Stěžovatel rovněž nesouhlasil s názorem krajského soudu, že daňová kontrola byla řádně
zahájena a prováděna místně příslušným správcem daně; má naopak za to, že ze skutkového
stavu a obsahu správního spisu vyplývá, že daňová kontrola byla zahájena místně nepříslušným
správcem daně, a úkony tohoto správce daně proto nejsou účinné.
Stěžovatel dále namítal, že musí být vždy postaveno najisto, k jakému okamžiku došlo
k porušení rozpočtové kázně, jinak nelze mít za prokázané, zda vůbec k porušení rozpočtové
kázně došlo. Ze zprávy o kontrole a jejích příloh je však zřejmé, že správce daně nebyl s to v řadě
případů tento okamžik určit. Jeho závěr o porušení rozpočtové kázně tedy vycházel z domněnek,
nikoli z důkazů. V takovém případě však měl doměřit stěžovateli odvod podle pomůcek, a nikoli
dokazováním, a tedy z moci úřední přihlédnout i k okolnostem svědčícím v jeho prospěch.
Ve výroku rozhodnutí není uvedeno, že odvod byl stanoven podle pomůcek, což je v rozporu
s §98 daňového řádu. Krajský soud pouze zjednodušeně konstatoval, že absence přesného určení
okamžiku porušení rozpočtové kázně nemůže mít za následek stanoven í daně (odvodu) podle
pomůcek. Nezabýval se vytýkaným porušením §98 daňového řádu ani námitkou, že není najisto
postaveno, jakým způsobem byl odvod stanoven. Takovýto závěr krajského soudu označil
stěžovatel za nezákonný a dílem též za nesrozumitelný.
Na závěr stěžovatel uvedl, že krajský soud v jeho neprospěch nesprávně vyložil
§60 odst. 1 a 3 s. ř. s.; je přesvědčen, že mu neměla být uložena povinnost hradit náklady řízení,
které žalovanému vznikly v souvislosti s hájením zákonnosti jeho vlastního rozhodnutí, neboť
tyto náklady nepřesahují běžný rámec úřední činnosti žalovaného a jsou hrazeny ze státního
rozpočtu. Jejich přiznání by znamenalo duplicitní úhradu a sankci pro stěžovatele za to,
že u soudu uplatnil svá práva.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na napadený rozsudek, s nímž
se plně ztotožnil, a dále na obsah žalobou napadeného rozhodnutí o odvolání i na svá vyjádření
učiněná v řízení před krajským soudem. K námitce nemožnosti zaplatit náhradu nákladů řízení
v částce 468,55 Kč poznamenal, že částky v haléřích jsou běžné i v obchodním styku a platbu
lze realizovat po zaokrouhlení na celé koruny. Vzhledem k uvedenému žalovaný navrhl kasační
stížnost zamítnout a dále požádal, aby mu Nejvyšší správní soud v případě úspěchu přiznal
náhradu nákladů řízení v paušální částce 300 Kč jako náhradu výdajů za jeden úkon právní služby
spočívající v písemném vyjádření ke kasační stížnosti, a odkázal přitom na nález Ústavního soudu
ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížno sti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, pouze pokud jde o výrok o nákladech řízení.
Nejdříve Nejvyšší správní soud posoudil stížnostní námitku nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí krajského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], k níž by musel rovněž přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Je tomu tak proto, že by bylo přinejmenším předčasné,
aby se Nejvyšší správní soud zabýval právním posouzením věci samé, bylo -li by napadené
rozhodnutí krajského soudu skutečně nepřezkoumatelné nebo založené na jiné vadě řízení
s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
Za nepřezkoumatelné rozhodnutí pro nesrozumitelnost lze obecně považovat takové
rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl, tj. zda žalobu zamítl,
odmítl, nebo jí vyhověl, případně, jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají
i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení
a kdo byl rozhodnutím zavázán [např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75 (publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS )]. Pokud jde o nepřezkoumatelnost
rozhodnutí pro nedostatek důvodů, k té se zdejší soud vyjádřil např. v již zmíněném rozsudku
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaném pod č. 133/2004 Sb. NSS, v němž
uvedl, že „[n]edostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze
nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit
pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy
tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu
se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“ Obdobně
se Nejvyšší správní soud vyslovil i v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130
(publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS), či v rozsudku ze dne 12. 12. 2003, č. j. 2 Ads 33/2003 – 78
(publ. pod č. 523/2005 Sb. NSS). Nepřezkoumatelným judikatura shledává i rozhodnutí, v němž
krajský soud opomene přezkoumat byť jen jednu ze žalobních námitek (srov. rozsudek ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, nebo ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74).
Z judikatury zdejšího soudu však plyne též skutečnost, že „o vadu řízení, která by mohla mít vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], se nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok
rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 10. 2005, č. j. 6 Ads 57/2004 - 59).
Podle názoru Nejvyššího správního soudu napadený rozsudek není nepřezkoumatelný.
Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel, jak vyhodnotil
pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Z rozsudku je rovněž
patrné, z jakých důvodů má krajský soud za to, že obstojí žalobou napadené rozhodnutí
žalovaného, resp. proč má krajský soud vyslovené právní závěry odvolacího správního orgánu
za přiléhavé, a naopak, z jakých důvodů jsou žalobní námitky stěžovatele liché, mylné anebo
vyvrácené. Kasační stížností napadený rozsudek není nepřezkoumatelný ani z toho důvodu,
že by jím krajský soud přezkoumal nepřezkoumatelné rozhodnutí žalovaného, jak tvrdí stěžovatel
v kasační stížnosti, neboť žalovaný se ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi odvolacími
námitkami a své závěry řádně a srozumitelně zdůvodnil. Námitku nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku krajského soudu tedy Nejvyšší správní soud považuje za nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud dále ze spisu zjistil, že stěžovateli byla na roky 2006 a 2007
poskytnuta dotace z Operačního programu Rozvoj lidských zdrojů v celkové maximální výši
17 761 000 Kč. Finanční rámec projektu byl nastaven tak, že 25 % podíl na veřejném
spolufinancování bude ze státního rozpočtu a 75 % podíl bude z prostředků státního rozpočtu
na předfinancování výdajů Evropského sociálního fondu. Dne 12. 11. 2009 zahájil Finanční úřad
v Trutnově kontrolu za účelem ověření skutečností rozhodných pro případné stanovení
povinnosti odvodu za porušení rozpočtové kázně dle §44 a násl. zákona o rozpočtových
pravidlech. Vzhledem k tomu, že od 1. 1. 2011 došlo novelou zákona č. 531/1990 Sb. ke změně
místní příslušnosti, v protokolu o jednání ze dne 29. 12. 2010 správce daně upozornil stěžovatele
na to, že místně příslušným bude nyní Finanční úřad v Hradci Králové. Dne 13. 9. 2012 vydal
Finanční úřad v Hradci Králové zprávu o výsledku kontroly, která konstatovala , že stěžovatel
převáděl finanční prostředky z dotačního účtu na vlastní účet v rozporu s pokyny poskytovatele
uvedenými v Příručce pro příjemce finanční podpory grantových projektů Operačního programu
Rozvoj lidských zdrojů (dále jen „příručka“). Správce daně uvedl, že stěžovatel nepostupoval
v souladu se zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, a příručkou při výběru dodavatelů
služeb, techniky a nábytku a nezajistil platební podmínky s dodavateli projektu tak, aby byla
doložena účelovost jednotlivých uznatelných nákladů. Stěžovatel nadhodnotil rozpočet projektu
na technické vybavení center, nakoupil nábytek ve výši stanovené rozpočtem částečně
bez výběrového řízení, počínal si nehospodárně a neefektivně tím, že vynakládal dotační
prostředky v neúměrné výši a na výdaje, u nichž neprokázal, že byly nezbytně nutné pro cíle
projektu, vydal prostředky v rozporu s postupem stanoveným v příručce na výdaje partnerů,
neprokázal spolupráci s některými partnery ve smyslu partnerství dle příručky bod 6 a vydal
dotační prostředky dodavatelům v rozporu s uzavřenými smlouvami o nákupu služeb. Závěrem
kontroly tak bylo, že stěžovatel porušil konkrétní ustanovení rozhodnutí o poskytnutí dotace.
Na základě zjištění porušení rozpočtové kázně správce daně uložil odvod z a porušení rozpočtové
kázně dle §44a odst. 4 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech ve výši 355 220 Kč
do státního rozpočtu a ve výši 1 065 660 Kč do Národního fondu II, a dále odvod za porušení
rozpočtové kázně dle §44a odst. 4 písm. c) zákona o rozpočtových pravidlech ve výši
894 200 Kč do státního rozpočtu a ve výši 2 682 600 Kč do Národního fondu II.
Nyní posuzovaná věc se týká platebního výměru na odvod ve výši 894 200 Kč do státního
rozpočtu. O obsahově shodných kasačních stížnostech téhož stěžovatele ovšem již rozhodoval
osmý senát Nejvyššího správního soudu rozsudkem ze dne 26. 5. 2015, č. j. 8 As 179/2014 - 86,
který se týkal platebního výměru na odvod do Národního fondu II za porušení rozpočtové
kázně ve výši 2 682 600 Kč, šestý senát rozsudkem ze dne 25. 6. 2015, č. j. 6 Afs 30/2015 - 70,
který se týkal platebního výměru na odvod do Národního fondu II ve výši 1 065 660 Kč,
a rovněž pátý senát rozsudkem ze dne 18. 9. 2015, sp. zn. 5 Afs 30/2015, který se týkal
platebního výměru na odvod do státního rozpočtu ve výši 355 220 Kč. Nejvyšší správní soud
ve všech případech zrušil napadené rozsudky krajského soudu ve výroku II. a věci mu vrátil
k novému rozhodnutí o nákladech řízení. Ve zbytku pak byly kasační stížnosti shodně zamítnuty.
S těmito rozsudky již byl stěžovatel seznámen.
Vzhledem k tomu, že i v nyní posuzované věci byla stěžovatelem podána obsahově
totožná kasační stížnost a všechny výše shrnuté kasační námitky již byly Nejvyšším
správním soudem v citovaných rozsudcích podrobně vypořádány, považuje zdejší soud
za dostatečné odkázat na odůvodnění uvedených rozsudků. Stran námitek, které stěžovatel
uplatnil rovněž v nyní projednávané věci, tak např. v rozsudku ze dne 25. 6. 2015,
č. j. 6 Afs 30/2015 - 70, Nejvyšší správní soud mimo jiné konstatoval:
„Ke kasační námitce proti výroku II., jímž krajský soud uložil stěžovateli povinnost hradit náklady
řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s hájením zákonnosti jeho vlastního rozhodnutí, Nejvyšší správní
soud uvádí následující. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl v usnesení ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 7 Afs 11/2014 – 4 (všechna zde citovaná rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz), k závěru, že: ‚náhradu
nákladů spojených s účastí pracovníků správního orgánu u jednání správního soudu soud
dle §60 odst. 7 s. ř. s. procesně úspěšnému správnímu orgánu zásadně nepřizná.‘ Podle rozšířeného
senátu jsou náklady spojené s cestováním pracovníků správních orgánů k soudnímu jednání determinovány
organizačním uspořádáním veřejné správy a správního soudnictví. Tyto výdaje představují podobně jako výdaje
na platy úředníků a technické zabezpečení jejich činnosti součást nákladů běžné úřední činnosti orgánů veřejné
správy hrazených z veřejných rozpočtů. Tato okolnost představuje zpravidla důvod zv láštního zřetele hodný,
pro který se náhrada nákladů procesně úspěšnému žalovanému správnímu orgánu nepřizná podle
§60 odst. 7 s. ř. s., ač by na ni jinak měl právo podle §60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný rozhoduje mimo jiné
o odvolání daňových subjektů proti prvostupňovým rozhodnutím správců daně (srov. §114 daňového řádu
v souvislosti s §7 písm. a) zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky). Jak uvedl již osmý
senát v citovaném rozsudku, který je účastníkům znám, žalovaný má správnost a zá konnost svých rozhodnutí
hájit i v řízení před správními soudy. K této činnosti je dostatečně finančně i personálně vybaven z veřejných
rozpočtů, a není zde důvod, aby náklady na tuto činnost nesl procesně neúspěšný daňový subjekt […].
Námitka, že krajský soud nevyčerpal předmět řízení, není důvodná, neboť z výroku rozsudku je zřejmé,
že krajský soud nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení a soudní řád správní neukládá krajskému soudu
povinnost rozhodovat o návrhu neúspěšného žalobce na náhradu nákladů řízení samostatným výrokem. Částku
s přesností na haléře lze nepochybně poukázat žalovanému bezhotovostním převodem; při platbě v hotovosti
ji lze zaokrouhlit na koruny tak, jak je běžné v obchodním styku. Neobstojí tedy námitka, že krajský soud
uložil stěžovateli nesplnitelnou povinnost[…].
Dále stěžovatel namítal, že krajský soud měl zopakovat důkazy provedené před správním orgánem,
a provést další důkazy. Podle stěžovatele žalovaný i správce daně řadu důkazů odmítli provést a k důkazním
návrhům stěžovatele se odmítli vyjádřit. K této námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že správní orgány ani soudy
rozhodující ve správním soudnictví nemají povinnost provést jakýkoli důkaz, který účastník řízení navrhne.
Pokud se však rozhodnou důkaz neprovést, musí tent o postup řádně a přesvědčivě odůvodnit. Nejvyšší správní
soud ze správního spisu zjistil, že v Odpovědi správce daně k Vyjádření příjemce k výsledku kontroly ze dne
3. 1. 2012, č. j. 271077/12/228985603497, datované dnem 22. 6. 2012, správce daně vyjádřil,
že vyhodnotil návrh výslechu velkého množství svědků jako nadbytečný, neboť na neoprávněnosti čerpání dotačních
prostředků z důvodu nehospodárnosti a neefektivnosti by jejich realizace nic nezměnila. V Odpovědi správce daně
k vyjádření zástupce daňového subjektu k výsledku kontrolního zjištění č. j. 271113/12/228985603497,
datované dnem 22. 6. 2012, správce daně v reakci na návrh provedení důkazu svědeckých výpovědí uvedl,
že v rámci Rozhodnutí o poskytnutí dotace se příjemce zavázal k povinnosti řádně uch ovávat mj. i originály
účetních dokladů a dalších dokumentů souvisejících s realizací projektu po dobu 10 let od ukončení financování
projektu, dále byl povinen podávat pravidelná hlášení ve čtvrtletních monitorovacích zprávách. Mělo
být ve vlastním zájmu příjemce zdokumentovat čerpání a použití státní dotace a lze jen těžce akceptovat,
že příjemce spoléhá zpětně především na svědecké výpovědi navrhovaných svědků. Správce daně vyhodnotil všechny
předložené důkazní prostředky a dospěl k tomu, že podávají jednoznačný důkaz o tom, že příjemce dotace
nepostupoval při zacházení s dotačními prostředky vždy hospodárně a efektivně a v souladu s platnými pravidly
určenými poskytovatelem a že nepravdivě informoval poskytovatele v monitorovacích zprávách. Z tohoto Nejvyšší
správní soud shodně se závěry krajského soudu dovozuje, že správce daně i žalovaný se s návrhem na doplnění
skutkového stavu provedením svědeckých výpovědí řádně vypořádali a zdůvodnili, proč se rozhodli tyto důkazy
neprovést. Pokud stěžovatel tvrdil, že tak mělo být učiněno rozhodnutím a ne přípisem, Nejvyšší správní soud
k tomu uvádí, že žalovaný neprovedení navrhovaných důkazů zdůvodnil přímo v napadeném rozhodnutí
na str. 9 a 10, a správce daně se s navrhovanými důkazy vypořádal prostřednictvím odkazu ve zprávě o daňové
kontrole, která je odůvodněním platebního výměru (srovnej §147 odst. 4 daňového řádu). Stěžovatel v žalobě
pouze obecně tvrdil, že správce daně se nevypořádal zákonným způsobem s důkazními návrhy a opětovně
se domáhal provedení svědeckých výpovědí tak, jak to navrhoval v podání ze dne 1. 2. 2012. V tomto ohledu pak
nelze krajskému soudu vytýkat, že se přiklonil k názoru žalovaného, že pokud hodnocením listinných podkladů
bylo nepochybně prokázáno nedodržení podmínek, nemůže být tento najisto postavený stav zvrácen svědeckou
výpovědí. Soudní řád správní umožňuje soudu zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem.
Možnost soudu doplnit dokazování (§77 odst. 2 s. ř. s.) však nelze bez dalšího zaměnit za povinnost (srovnej
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2008, č. j. 8 As 47/2005 - 104).
Není zřejmé, z čeho stěžovatel dovozuje, že krajský soud nezaprotokoloval jeho důkazní návrhy učiněné
při jednání dne 30. 9. 2014. Z protokolu o jednání ze dne 25. 9. 2014 založeném ve spisu krajského soudu
nevyplývá, že by žalobce učinil důkazní návrhy, zástupce žalobce pouze požádal krajský soud, aby písemné
vyhotovení svého stanoviska k vyjádření žalovaného připojil jako součást protokolu. V tomto stanovisku však
žalobce pouze odkazuje na provedení důkazů, jak byly uvedeny v žalobě resp. v důkazním návrhu v odvolání
(viz č. l. 70 [pozn.: v nyní posuzované věci č. l. 69 ]soudního spisu). Dne 30. 9. 2014 (viz protokol, který
stěžovatel dokládá ke kasační stížnosti) [pozn.: v nyní projednávané věci č. l. 75 spisu krajského
soudu] pak došlo k vyhlášení rozsudku ve věci, přičemž za stranu žalobce nebyl přítomen nikdo.
K námitce nesprávného postupu správce daně, který měl o námitce podjatosti samostatně rozhodnout,
a nesprávného postupu krajského soudu, který uvedl, že toto pochybení nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí
ve věci samé, Nejvyšší správní soud uvádí následující. Stěžovatel uplatnil námitku podjatosti v podání ze dne
1. 2. 2012, když ve vyjádření k výsledku kontrolního zjištění mimo jiné uvedl, že má pochybnosti o tom,
zda správci daně provádějící daňovou kontrolu nejsou podjatí, či jinak osobně zainteresování na výsledku řízení
u daňového subjektu. Ustanovení §77 daňového řádu rozlišuje podjatost absolutní (pracovník správce daně
je vyloučen ze zákona) a relativní (existence důvodů podjatosti je předmětem dalšího posuzování). O námitce
podjatosti se vydává rozhodnutí, proti kterému nelze uplatnit opravné prostředky (srov. §77 odst. 7 daňového
řádu). Jedná se o rozhodnu tí, které není samostatně přezkoumatelné žalobou ve správním soudnictví,
daňový subjekt však proti němu může brojit až v žalobě proti konečnému rozhodnutí ve věci samé
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 15. 7. 2010, č. j. 7 Afs 56/2010 – 59).
Správce daně ve své odpovědi k vyjádření příjemce stěžovateli sdělil, že ‚ nelze reagovat na nekonkrétní
a nevěcná obvinění (…) Tímto správce daně reaguje taktéž na domněnku zástupce daňového
subjektu o podjatosti pracovníků správce daně.‘ Stěžovatel namítl v odvolání, že o podjatosti nebylo
rozhodnuto. Výzvou z 31. 5. 2013 jej žalovaný vyzval k odstranění vady podání spočívající v neoznačení
konkrétních osob, u nichž je podjatost namítána, nedostatečné specifikaci zákonného důvodu podjatost i
a neuvedení důvodných pochybností o nepodjatosti jednotlivých osob na základě konkrétních důkazů. K odstranění
těchto vad stanovil lhůtu 15 dnů a poučil jej, že marným uplynutím této lhůty se jeho podání ve vadné části stane
neúčinným. Výzva byla stěžovateli doručena 31. 5. 2013. Přípisem ze dne 15. 6. 2013 stěžovatel žalovanému
sdělil, že v odvolání namítal vadu řízení spočívající v nerozhodnutí o jeho námitce podjatosti a že se nejednalo
o novou námitku podjatosti. Označil výzvu žalovaného za nesplnitel nou a částečně irelevantní, neboť již v řízení
před správcem daně označil konkrétní osoby i důvody namítané podjatosti. Uzavřel, že tato výzva pro něj nemá
žádné účinky. Žalovaný jej následně přípisem ze dne 27. 6. 2013 vyrozuměl o neúčinnosti podání, neboť
jej pro neodstraněné vady nebylo možné projednat. Skutkový stav se v tomto případě shoduje se skutkovým stavem
posuzovaným ve věci sp. zn. 8 As 179/2014, neboť v odvoláních proti jednotlivým platebním výměrům stěžovatel
uplatnil stejné argumenty, výzva ž alovaného k odstranění vad ze dne 31. 5. 2013 se vztahovala k všem podaným
odvoláním vztahujícím se k platebním výměrům vydaným v návaznosti na kontrolu provedenou správcem daně
a stěžovatel na výzvu reagoval přípisem ze dne 15. 6. 2013. Šestý senát tak v podrobnostech odkazuje
na vypořádání této námitky osmým senátem a nyní jen stručně uvádí, že daňové řízení tvoří v zásadě jeden celek
od jeho zahájení až do právní moci konečného rozhodnutí a odvolací řízení má nejen povahu
přezkumnou, ale též povahu nápravnou ve vztahu k pochybením správního orgánu I. stupně. Žalovaný
vyzval stěžovatele k odstranění vad podání, resp. ke konkretizaci námitky podjatosti, ve smyslu §74 odst. 1 a 2
daňového řádu a poučil ho o následcích jejich neodstranění. Stěžovatel výslovně odmítl tak učinit, a za těchto
okolností žalovaný postupoval v souladu s §74 odst. 3 daňového řádu, pokud o námitce podjatosti samostatně
nerozhodl a pouze stěžovateli sdělil, že se jeho podání stalo neúčinným.
Další kasační námitkou stěžovatel namítal, že daňová kontrola nebyla řádně zahájena a prováděna
místně příslušným správcem daně. Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitkou důvodnou, neboť postup správce
daně odpovídá zákonné úpravě a argumentace krajského soudu je přesvědčivá a souladná se zák onem. Jak již bylo
výše uvedeno, daňovou kontrolu zahájil dne 12. 11. 2009 Finanční úřad v Trutnově, který byl místně příslušný
k výkonu správy odvodů za porušení rozpočtové kázně podle sídla stěžovatele [srov. §4 odst. 2 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění do 31. 12. 2010, ve spojení s §2 odst. 1 písm. j),
§6 odst. 2 a Přílohou č. 2 zákona č. 531/1990 Sb. ve znění do 31. 12. 2010]. Při jednání dne 29. 12. 2010
byl stěžovatel správcem daně upozorněn, že v souvislosti se změnou zákona č. 531/1990 Sb. bude v jeho věci
od 1. 1. 2011 příslušný Finanční úřad v Hradci Králové, který následně pokračoval v řízení. Určení nově
příslušného správce daně odpovídá platné právní úpravě účinné od 1. 1. 2011.
Stěžovatel dále namítal, že žalovaný n euvedl, jaké konkrétní podmínky po poskytnutí dotace žalobce
porušil, a že mu právě pro to byl stanoven napadený odvod. V souvislosti s tím také uvedl, že nebylo na jisto
postaveno, k jakému okamžiku měla být rozpočtová kázeň porušena, proto není ani jasné , jakým způsobem byl
stanoven odvod za porušení rozpočtové kázně. Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku důvodnou. Ve zprávě
o daňové kontrole, která je odůvodněním platebního výměru, jsou stěžovatelova pochybení popsána a žalovaný
v napadeném rozhodnutí shrnul, v čem bylo zjištěno porušení rozpočtové kázně a jaké podmínky byly porušeny.
Žalovaný reagoval na s. 8 napadeného rozhodnutí na námitku, že nebylo přesně určené datum porušení rozpočtové
kázně. Uvedl, že datum porušení rozpočtové kázně nemá sa mo o sobě vliv na vyčíslení výše porušení rozpočtové
kázně. Den porušení se podle žalovaného stanovuje proto, že se od něj odvíjí datum, od něhož se počítá penále
za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně. Nelze-li stanovit přesné datum, stanovuje správce daně
datum výhodnější pro daňový subjekt. Správce daně podle žalovaného v souladu s výše uvedeným postupoval.
V žalobě stěžovatel uvedl pouze jediný příklad namítaného postupu, a to na str. 9 přílohy č. 3 ke zprávě o daňové
kontrole, kde se správce daně zabýval pracovními úvazky. Stěžovatel s výjimkou tohoto příkladu, u něhož došlo
k stanovení data porušení výhodnějšího pro daňový subjekt, ani v žalobě ani v kasační stížnosti námitku blíže
nekonkretizoval. V jediném případě, který stěžovatel uvedl, správce daně vysvětlil, jak dospěl k určení dne
porušení rozpočtové kázně. Odvod tedy byl stanoven na základě dokazování, nikoli na základě pomůcek
či v kombinaci s pomůckami, jak tvrdí stěžovatel. Nedošlo tedy k porušení §98 daňového řádu, jenž se použije,
pokud nelze stanovit daň pomocí dokazování. V posuzované věci taková situace nenastala.“
Nejvyšší správní soud se i v nyní posuzované věci s uvedenými závěry plně ztotožňuje
a neshledává žádný důvod, proč by se od nich měl jakkoli odchýlit.
IV. Závěr a náklady řízení
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zrušil výrok II. rozsudku krajského
soudu a ve zbytku kasační stížnost zamítl. V novém rozhodnutí o nákladech řízení krajský soud
nepřizná žalovanému náhradu nákladů řízení v podobě stravného a cestovného pro pracovníka,
který se zúčastnil soudního jednání, neboť se nejedná o náklady, které by přesahovaly rámec
běžné úřední činnosti žalovaného.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty druhé s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Z povahy posuzované věci nelze určit
míru procesní úspěšnosti obou účastníků. Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 8. října 2015
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu