ECLI:CZ:NSS:2015:5.AS.188.2015:31
sp. zn. 5 As 188/2015 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: K. Q., zast. Mgr.
Janem Vlkem, advokátem, se sídlem Římská 14, Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad
Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2015, č. j. 30 A 95/2015 - 20,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2015, č. j. 30 A 95/2015 - 20,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
Městský úřad Planá dále jen „stavební úřa d“) vydal dne 5. 5. 2015 rozhodnutí
pod č. j. 1556/2014/52/VUP-R2472, kterým podle §133 odst. 4 ve spojení s §132 odst. 3
písm. a), b) a c) stavebního zákona vyzval žalobce k účasti na kontrolní prohlídce, a ve smyslu
§172 odst. 5 stavebního zákona mu u ložil povinnost umožnit oprávněným úředním osobám
vstup do zemědělské stavby na pozemku st. p. 8/3 v katastrálním území Pístov za účelem zjištění,
zda uvedená stavba (či změna uvedené dokončené stavby ve smyslu §2 odst. 4 stavebního
zákona) byla provedena v souladu s rozhodnutím nebo opatřením stavebního úřadu, zda
je užívána k povolenému účelu či zda neohrožuje život nebo zdraví osob nebo zvířat, bezpečnost
a životní prostředí. Žalobce proti rozhodnutí stavebního úřadu podal dne 12. 5. 2015
odvolání; o odvolání rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 7. 2015, č. j. RR/2565/15,
sp. zn. ZN/302/RR/15 tak, že odvolání žalobce zamítl a potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, v níž namítal, že stavební úřad není
oprávněn nařídit kontrolní prohlídku stavby, celé řízení o odstranění stavby je vedeno
protiprávně, správní orgány obou stupňů se odmítají zabývat tvrzeními žalobce a neprovedly jím
navrhované důkazy a prohlídka stavby se za nezměněného stavu již opakovan ě konala. Poukázal
na skutečnost, že rozhodnutí správních orgánů byla vydána v řízení o odstranění stavby (vnitřní
úpravy uvedené stavby), které je vedeno stavebním úřadem pod sp. zn. VUP/1556/2014/Šu.
Žalobce dále uvedl, že s ohledem na postoj stavebního úřadu, který trval na odstranění
stavby namísto toho, aby se zabýval argumenty žalobce a důkazními návrhy, že předmětný
dům od počátku sloužil k bydlení, napadl žalobou část územního plánu, která stanovila pro území
jeho stavby způsob využití „výroba zemědělská“. Krajský soud v Plzni na základě této
žaloby rozsudkem ze dne 19. 3. 2015, č. j. 59 A 5/2014 – 123, zrušil část územního plánu
s odůvodněním, že územní plán nerespektuje zjištěnou skutečnost, že nemovitost žalobce vždy
sloužila především k bydlení. Zdůraznil, že správním orgánům opakovaně zaslal doklady
prokazující, že stavba byla vždy rodinným domem určeným především k bydlení. Žalobce vyjádřil
přesvědčení, že práce jím provedené (obnovení příček, vrácení původních oken při zachování
veškeré původní klenby a překladů) nepodléhají stavebnímu povolení či opatření stavebního
úřadu.
Postup stavebního úřadu, který konal již třetí místní šetření, označil žalobce za šikanozní.
Vyjádřil přesvědčení, že k vydání rozhodnutí o uložení povinnosti umožnění vstupu nejsou
splněny podmínky stanovené v §172 stavebního zákona. Dále uvedl, že postup stavebního úřadu
neztěžuje a v minulosti již ohledání místa umožnil. Konstatoval, že v důsledku jím prováděných
stavebních úprav nedochází ke změně způsobu užívání a vzhledu stavby, nezasahuje se jimi do
nosných konstrukcí a není ovlivněna požární bezpečnost stavby. Stavební práce, pro něž stavební
úřad považuje prohlídku stavby za nezbytnou, neprobíhají. Vzhledem k neustupujícímu nátlaku
ze strany stavebního úřadu a již uložené pokutě ve výši 10 000 Kč za nesplnění povinnosti vpustit
úřednice do svého obydlí, žalobce navrhl, aby krajský soud přiznal žalobě odkladný účinek.
Žalobce dále navrhl, aby krajský soud rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. 8. 2015, č. j. 30 A 95/2015 – 20, žalobu podle
§46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) ve spojení
s §68 písm. e) a §70 písm. c) téhož zákona odmítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud při posouzení věci dospěl k závěru o paralele mezi
§54 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a §172 odst. 1 a 5 stavebního zákona, neboť
v obou případech je vlastník povinen strpět úkon správního orgánu a vycházel ze závěrů, k nimž
Nejvyšší správní soud dospěl v rozsudku ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 As 20/2012 – 33. Krajský
soud zohlednil, že žalobce je účastníkem řízení o odstranění stavby, v jehož rámci byla jakožto
dílčí úkon vydána shora uvedená správní rozhodnutí. Žalobce tak bude podle krajského soudu
moci napadnout rozhodnutí ve věci samé a rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tak mají
za této situace povahu rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem
ve smyslu §70 písm. c) s. ř. s.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel”) včas kasační
stížnost, v níž namítal, že argument účastenstvím stěžovatele v řízení o odstranění stavby
a možností brojit proti případnému rozhodnutí o odstranění stavby může obstát v případě,
kdy by se stěžovatel domáhal pouhého určení nezákonnosti řízení o odstranění stavby.
Nezákonnost tohoto řízení je však pouze jedním z argumentů stěžovatele, kterým poukazuje
na neoprávněnost zásahu stavebního úřadu do svých práv. V této souvislosti stěžovatel uvedl,
že řízení o odstranění stavby, jehož je účastníkem, má zcela odlišný předmět od řízení o nařízení
kontrolní prohlídky. Za podstatné stěžovatel označil, že pracovnice stavebního úřadu opakovaně
narušují jeho domovní svobodu za situace, kdy se za nezměněného stavu kontrolní prohlídka
již opakovaně konala. Postup stavebního úřadu je podle stěžovatele nezákonný a šikanózní,
neboť od stěžovatelem respektovaného zákazu provádět na stavbě jakékoliv stavební práce se má
konat již čtvrtá kontrolní prohlídka. S ohledem na výše uvedené skutečnosti, tak podle
stěžovatele dochází rozhodnutími správních orgánů k neoprávněnému zásahu do jeho práv
takového charakteru a intenzity, že je nelze vyloučit z přezkumu ve správním soudnictví,
a nejedná se pouze o úkony, jimiž se upravuje vedení řízení. Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas
se způsobem, jakým krajský soud aplikoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 2. 2012, č. j. 1 As 20/2012 – 33, který řeší zcela odliš nou věc (povinnost strpět ohledání
energetického zařízení pro výrobu elektřiny umístěného na pozemku) než rozsudek ze dne
23. 4. 2008, č. j. 8 As 40/2007 – 61, v němž se Nejvyšší správní soud zabýval obdobnou situací,
jako v posuzované věci, tj. zásahem do domovní svobody účastníka nařízením kontrolní
prohlídky. Stěžovatel uzavřel, že ze soudního přezkumu nelze vyloučit rozhodnutí správního
orgánu o uložení povinnosti fyzické osobě strpět ohledání v obydlí.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil stru čně tak, že se ztotožňuje s napadeným
rozhodnutím krajského soudu.
II.
Posouzení kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná , a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Stěžovatel v kasační stížnosti nepodřadil své námitky zákonným kasačním důvodům
ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., z obsahu kasační stížnosti i samotné povahy napadeného soudního
rozhodnutí je nicméně zřejmé, že stěžovatelem může být tvrzen pouze kasační důvod uvedený
v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., který jako jediný dopadá právě na tvrzenou nezákonnost usnesení
o odmítnutí žaloby. Jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, pod tímto
důvodem kasační stížnosti se fakticky skrývají i další důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), c)
a d) s. ř. s. Z povahy věci je vyloučen jen důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Právní
subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena §103 odst. 1 s. ř. s. je věcí právního
hodnocení věci kasačním soudem a nezakládá proto nedostatek návrhu. K tomu srov. například
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný
pod č. 161/2004 Sb. NSS (všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Kasační stížnost je důvodná.
Je třeba poznamenat, že námitkou nezákonnosti usnesení o odmítnutí žaloby ve skutkově
totožné věci týkající se stejných účastníků se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne
6. 11. 2015, č. j. 4 As 215/2015 - 32. Za situace, kdy se skutkový i právní stav věci neliší, proto
Nejvyšší správní soud rekapituluje pasáže citované ho rozsudku a vzhledem k jeho
vyčerpávajícímu odůvodnění na něj plně odkazuje.
Podle §172 odst. 1 stavebního zákona, pověřený zaměstnanec stavebního úřadu, orgánu územního
plánování a orgánu obce (dále jen "oprávněná úřední osoba"), pokud plní úkoly pod le tohoto zákona, je oprávněn
vstupovat na cizí pozemky, stavby a do staveb s vědomím jejich vlastníků při a) zjišťování stavu stavby
a pozemku, b) opatřování důkazů a dalších podkladů pro vydání správního rozhodnutí nebo opatření.
Podle odst. 3 téhož ustanovení, do obydlí může oprávněná úřední osoba vstoupit, jen pokud
je to nezbytné pro ochranu života, zdraví nebo bezpečnosti osob. Pokud je obydlí užíváno také pro podnikání
nebo provozování jiné hospodářské činnosti, může do něj oprávněná úřední osoba vstoupit též, je-li to nezbytné
pro plnění úkolů veřejné správy podle tohoto zákona. Uživatel obydlí je v uvedených případech povinen oprávněné
úřední osobě vstup do obydlí umožnit.
Podle odst. 5, pokud vlastník pozemku nebo stavby bude bránit vstupu op rávněné úřední osobě nebo
jí přizvané osobě, může mu stavební úřad rozhodnutím, které je prvním úkonem v řízení, umožnění vstupu
nařídit. Odvolání proti takovému rozhodnutí nemá odkladný účinek.
V posuzované věci je mezi účastníky řízení nesporné, že stavební úpravy prováděné
stěžovatelem na jeho nemovitosti spočívají především v obnovení příček a vrácení původních
oken, tj. stavebních úpravách již existujícího domu. Účastníci řízení se však již neshodují v tom,
jaký je charakter předmětné nemovitosti. Ž alovaný totiž ve svém rozhodnutí uvedl, že předmětná
stavba je dle aktuálního výpisu z katastru nemovitostí zemědělskou stavbou a dle pasportu stavby
ověřeného stavebním úřadem dne 27. 1. 2003 pod č. j. VUP/076/03/PAS 4216 [který určuje účel
užívání stavby ve smyslu §104 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2006], stavbou obsahující pouze prostory
nesloužící k bydlení, s tím, že využití uvedené stavby a uvedených prostor nebylo ode dne ov ěření
pasportu stavebním úřadem až doposud žádným rozhodnutím ani opatřením změněno, a nejde
tedy o stavbu určenou k bydlení. Stěžovatel naproti tomu opakovaně upozorňuje na skutečnost,
že jeho nemovitost v minulosti vždy sloužila především k bydlení, za tímto účelem ji stěžovatel
koupil a hodlá ji takto využívat (viz přípis stěžovatele ze dne 19. 1. 2015 adresovaný stavebnímu
úřadu).
Charakterem domu stěžovatele se již zabýval Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne
19. 3. 2015, č. j. 59 A 5/2014 – 123, který po podrobném zhodnocení všech relevantních
skutečností (historie předmětné nemovitosti, jejího využívání a současného stavu) dospěl
k závěru, že došlo k výrazné dominanci obytné funkce stavby nad její funkcí hospodářskou,
a lze tak uvažovat o úředním určení předmětné stavby jako stavby pro bydlení (bytový dům
nebo rodinný dům), a to jak pro účely katastrální, tak zejména pro účely stavebně právní. Nejvyšší
správní soud z tohoto závěru krajského soudu ve smyslu §52 odst. 2 s. ř. s. vychází, a nahlíží
proto na stěžovatelovu nemovitost jako stavbu převážně určenou pro bydlení, na níž stěžovatel
provádí stavební úpravy (stavbu ve smyslu §2 odst. 4 stavebního zákona) .
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že ať v nemovitosti určené k bydlení probíhá stavba
(stavební úpravy) či nikoliv, jedná se o obydlí ve smyslu čl. 12 Listiny základních práv a svobod,
pokud ji její vlastník využívá, popř. má prokazatelně v úmyslu ji využívat k bydlení. Nejvyšší
správní soud má s ohledem na výše uvedené za to, že v posuzované věci je třeba s ohledem
na skutečnost, že žalobce zamýšlí svou nemovitost využívat k bydlení, vycházet ze závěrů,
k nimž dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 4. 2008, č. j. 8 As 40/2007 – 61,
v němž se jednalo o případ, kdy bylo podle §54 odst. 1 zákona č. 500/ 2004 Sb., správního řádu
žalobkyni, jakožto nájemkyni bytu, uloženo strpět ohledání na místě ve všech prostorách
tohoto bytu. Nejvyšší správní v této věci vyslovil, že „ podle článku 36 odst. 2 Listiny ten, kdo tvrdí,
že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal
zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z tohoto ustanovení je zřejmé, že ústavodárce vycházel
z generální přezkumné klauzule. To znamená, že není nutno stanovit zvláštními zákony, že to či ono rozhodnutí
může být podrobeno soudnímu přezkumu. I když zákon o tom mlčí, je pravomoc soudu založena. Naopak
výluka ze soudního přezkumu musí být v zákoně výslovně stanovena. Nutno je však vzít zřetel i na další část
tohoto ustanovení Listiny, dle kterého z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí
týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Mezi tyto základní práva a svobody patří i ochrana obydlí
(článek 12 Listiny). Se zřetelem na tato ustanovení nelze z přezkoumání rozhodnutí soudem ve správním
soudnictví vyloučit rozhodnutí správního orgánu o uložení povinnosti fyzické osobě strpět místní ohledání v bytě
užívaném k bydlení touto osobou.“ Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že právo na ochranu obydlí
není na místě vykládat restriktivně. V tomto ohledu zdejší soud poukazuje na rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 10. 2014 ve věci DELTA PEKÁRNY a. s. proti
České republice, č. stížnosti 97/11, v němž Evropský soud pro lidská práva v návaznosti na svou
předchozí judikaturu konstatoval, že i šetření Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže provedené
v obchodních prostorách uvedené společnosti představuje zásah do jejího práva na respektování
obydlí ve smyslu článku 8 Úmluvy.
Nejvyšší správní soud si je vědom, že rozhodnutí správních orgánů byla v posuzované
věci vydána za účelem zjištění relevantních skutečností (stavu stavby stěžovatele). Takováto
rozhodnutí často nezasahují do hmotných práv účastníka řízení ale pouze do práv stanovených
pro vlastní vedení řízení. S přihlédnutím k výše uvedenému však dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že rozhodnutí správních orgánů v posuzované věci jsou způsobilá zasáhnout do práva
stěžovatele na ochranu obydlí a nejedná se tak o pouze procesní rozhodnutí, která je možné
podřadit pod výluku ze soudního přezkumu dle 70 písm. c) s. ř. s., ale o rozhodnutí ve smyslu
§65 odst. 1 s. ř. s., která podléhají soudnímu přezkumu.
Na výše uvedeném závěru pak nemění nic ani rozsudek zdejšího soudu ze dne
15. 2. 2012, č. j. 1 As 20/2012 - 33, jímž argumentoval krajský soud. Nejvyšší správní soud
k tomu uvádí, že je rozdíl mezi usnesením o ediční povinnosti vydaným dle §54 odst. 1
správního řádu a rozhodnutím, kterým se ukládá povinnost vlastníku nemovitosti strpět vstup
úředních osob dle §172 odst. 5 stavebního zákona. Povinnost dle §54 odst. 1 lze uložit
při dokazování v rámci správního řízení, zatímco povinnost vpustit úřední osobu na pozemek
či do stavby lze vlastníku dle §172 odst. 5 stavebního zákona uložit ve správním řízení nebo
i mimo ně. Stavební zákon tuto zvláštní úpravu obsahuje právě proto, že jde o kvalifikovaný
zásah do práv jednotlivců, jednak do práva na ochranu vlastnictví, především ovšem o potenciální
zásah do práva na ochranu obydlí dle čl. 12 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy (srov. k tomu výslovnou
úpravu v §172 odst. 3 stavebního zákona). Nejvyšší správní soud má tedy stejně jako stěžovatel
za to, že ze závěrů uvedených ve věci sp. zn. 1 As 20/2012 nelze v posuzované věci vycházet.
Je tomu tak v prvé řadě proto, že v citovaném případě bylo v rámci řízení o udělení licence,
iniciované žalobcem, usnesením podle §54 odst. 1 správního řádu žalobci uložena povinnost
strpět ohledání energetického zařízení pro výrobu elektřiny umístěného na jeho pozemku.
Jednalo se tudíž o odlišný případ, v něm ž ani potenciálně nemohlo dojít k zásahu do práva
na respektování obydlí, neboť se jednalo o venkovní zařízení k výrobě elektřiny, tedy nikoli
o stavbu určenou k bydlení jako v posuzované věci, ani o uzavřené obchodní prostory, jak tomu
bylo ve věci DELTA PEKÁRNY. Vedle toho lze poukázat na to, že v nyní posuzovaném
případě jde o aplikaci jiného ustanovení jiného právního předpisu.
Nejvyšší správní soud se shoduje s krajským soudem potud, že stěžovatel bude moci
napadnout rozhodnutí vydané ve věci samé, tj. rozhodnutí o nařízení odstranění stavby, pokud
bude vydáno, neboť je účastníkem tohoto řízení zahájeného podle §129 odst. 2 stavebního
zákona. Předmětem řízení o odstranění stavby však nebude posouzení, zda byly při kontrolní
prohlídce stavby a nařízení povinnosti vpustit do nemovitosti stěžovatele pracovníky stavebního
úřadu splněny podmínky uvedené v §172 odst. 1 až 5 stavebního zákona, ale to, zda jsou splněny
podmínky pro nařízení odstranění stavby stanovené v §129 odst. 1 písm. b) téhož zákona.
Stěžovateli lze tudíž přisvědčit, že řízení o odstranění stavby, jehož je účastníkem, má zcela
odlišný předmět od nařízení povinnosti strpět úřední prohlídku nemovitosti. Je navíc jistě možné,
že stavební úřad ve shodě s názorem stěžovatele dospěje k závěru, že stavební úpravy provedené
stěžovatelem nejsou neoprávněnou stavbou a jejich odstranění nenařídí. Bylo by v takovém
případě zcela nesmyslné tvrdit, že stěžovatel by se mohl domáhat soudního přezkumu takového
rozhodnutí stavebního úřadu s tím, že provedená kontrolní prohlídka byla nezákonná. Taková
skutečnost by totiž ve vztahu ke způsobu rozhodnutí ve věci byla zcela irelevantní, žaloba
stěžovatele proti takovému rozhodnutí (ve skutečnosti však pouze směřující proti jinému
rozhodnutí stavebního úřadu) by zřejmě musela být považována za nepřípustnou podle §68
písm. d) s. ř. s.
Dále je nutno zohlednit již výše uvedenou skutečnost, že rozhodnutími správních orgánů
obou stupňů došlo k zásahu do práva na respektování obydlí stěžovatele. Jak vyplývá ze sh ora
citovaného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci DELTA PEKÁRNY proti
České republice, aby zásah do práva na ochranu obydlí byl shledán souladným s čl. 8 Úmluvy,
je třeba mj. zkoumat, zda je takový zásah nezbytný v demokratické společnosti a v rámci tohoto
kritéria soud zvláště zjišťuje, zda vnitrostátní právo obsahuje účinné záruky proti zneužití
oprávnění státního orgánu zasahovat do chráněného obydlí. Taková záruka je dána, pokud
je prohlídka prováděna buď na základě rozhodnutí nezávislého soudu či s jeho svolením,
případně je prohlídka nařízena rozhodnutím správního orgánu, které podléhá soudnímu
přezkumu, nebo alespoň musí existovat účinná možnost následné soudní kontroly zákonnosti
a nezbytnosti prohlídky (bod 86 a 87 citovaného rozsudku). V nyní posuzované věci nebyla
kontrolní prohlídka nařízena rozhodnutím soudu, ani nemohla být předmětem následné kontroly
v rámci soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu ve věci odstranění stavby (srov. výše)
ani např. na základě zásahové žaloby (prohlídka byla nařízena rozhodnutím správního orgánu,
žaloba by proto byla nepřípustná, srov. §85 s. ř. s.). Z uvedených důvodů tedy jedinou možnost,
jak dosáhnout účinné soudní kontroly zásahu do práva na nedotknutelnost obydlí ve smyslu výše
uvedené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, představuje žaloba proti rozhodnutí
vydanému podle §172 odst. 5 stavebního zákona.
Použitelností §70 písm. c) s. ř. s., které vylučuje ze soudního přezkumu rozhodnutí,
kterými se pouze upravuje vedení řízení, se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v usnesení ze dne 17. 7. 2008, č. j. 7 Afs 13/2007 - 54, č. 1720/2008 Sb. NSS, v souvislosti
s otázkou soudní přezkoumatelnosti rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti správce daně
podle §5 odst. 3 z ákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Rozšířený senát dospěl
k názoru, že takové rozhodnutí není rozhodnutím, kterým se pouze upravuje vedení řízení.
Poukázal jednak na to, že správce daně je povinen postupovat při správě daně způsobem,
který při dosažení stanoveného účelu daňový subjekt nejméně omezuje, svoji pravomoc může
vykonávat výlučně v souladu se zákonem, postupovat v součinnosti s daňovým subjektem
a rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti řádně odůvodnit. V šechny tyto zásady by mohly
být popřeny, pokud by rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti nepodléhalo soudnímu
přezkumu. To by navíc vedlo k nebezpečí, že daňová správa bude takovýmto způsobem na úkor
daňových subjektů řešit své organizační potíže. Rozšířený senát dále uvedl: „ Argument o tom,
že rozhodnutí o delegaci je procesním úkonem a součástí budoucího řízení, a proto že daňový subjekt může podat
žalobu proti meritornímu rozhodnutí a v jejím rámci napadnout delegaci, neobstojí. Delegovaný správce daně totiž
vůbec nemusí v budoucnu zahájit s daňovým subjektem daňové řízení, aniž by to ale ovlivnilo v důsledku delegace
změněná práva a povinnosti daňového subjektu. Pokud takové řízení neproběhne, delegace nebude jako procesní
úkon součástí budoucího řízení, a tedy neplatí, že daňov ý subjekt může proti delegaci brojit v rámci žaloby proti
meritornímu rozhodnutí delegovaného správce daně. Proto pokud by daňový subjekt byl nucen čekat na stanovení
své konkrétní daňové povinnosti, a k tomu by v budoucnu nedošlo, nemohl by se delegaci pr ovedené v rozporu
se zákonem nijak bránit, ač k zásahu do jeho právní pozice - jak vyloženo - došlo. Rozhodnutí o delegaci je proto
samostatným úkonem, rozhodnutím samostatně napadnutelným správní žalobou (§65 odst. 1 s. ř. s.).“ Tyto
závěry Nejvyšší správní soud zopakoval i v rozsudku ze dne 28. 1. 2015, č. j. 4 Afs 216/2014 - 32,
č. 3197/2015 Sb. NSS, a lze je mutatis mutandis vztáhnout i na nyní projednávanou věc. I zde totiž
může být rozhodnutí dle §172 odst. 5 stavebního zákona vydáno i mimo probíhající správní
řízení.
S přihlédnutím k těmto skutečnostem tak má Nejvyšší správní soud za to, že rozhodnutí,
kterým se nařizuje vlastníku nemovitosti povinnost umožnit oprávněné úřední osobě vstup
do nemovitosti dle §172 odst. 5 stavebního zákona, může zasahovat do hmotných práv dotčené
osoby (do práva vlastnického a práva na ochranu nedotknutelnosti obydlí), proto nemá povahu
rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení před správním orgánem ve smyslu §70 písm. c) s. ř. s.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
S ohledem, na shora uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížností napadené usnesení
Krajského soudu v Plzni zrušil, neboť stěžovatel se úspěšně dovolal důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení
(§110 odst. 1 věta prvá s. ř. s.).
Podle §110 odst. 4 s. ř. s. zruší -li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu tedy nyní bude, aby se zabýval
věcnými i procesními námitkami uvedenými v žalobě a přezkoumal rozhodnutí žalovaného.
V novém rozhodnutí ve věci krajský soud podle §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2015
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu