ECLI:CZ:NSS:2015:5.AS.203.2014:34
sp. zn. 5 As 203/2014 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: M. S.,
zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti
žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2014, č. j. 17 A 25/2014
- 49,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2014, č. j. 17 A 25/2014 – 49,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Průběh dosavadního řízení
Rozhodnutím Magistrátu města Plzně ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. SZ MMP/143762/13,
č. j. MMP/020814/14, byl žalobce (dále jen „stěžovatel“) uznán vinným ze spáchání přestupku
podle §125c odst. 1 písm. f), bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších
předpisů, kterého se dopustil tím, že dne 12. 6. 2013 v době okolo 12:45 hodin v Plzni,
na vozovce pozemní komunikace Jízdecké ulice, za vjezdem do areálu „Pekla“, ve směru jízdy
na Prahu, před mostem gen. Pattona, řídil motorové vozidlo tovární značky VW Passat,
registrační značky X a v úseku, kde je zvláštním právním předpisem stanovená nejvyšší dovolená
rychlost jízdy na 50 km/h, překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou v obci o 20 km/h a
více. Výše uvedená skutečnost byla zjištěna ze strany Policie ČR silničním radarovým
rychloměrem RAMER 10C, kdy byla motorovému vozidlu řízenému stěžovatelem naměřena
rychlost jízdy 78 km/h. Po odečtení možné odchylky měřícího zařízení +/- 3 km/h byla jako
nejnižší skutečná rychlost jízdy naměřena rychlost 75 km/h. Stěžovatel tak svým jednáním porušil
§18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Za uvedený přestupek byla stěžovateli uložena pokuta
ve výši 3500 Kč, zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 2 měsíců a náhrada nákladů
přestupkového řízení ve výši 1000 Kč.
Krajský úřad Plzeňského kraje rozhodnutím ze dne 13. 3. 2014, č. j. DSH/3124/14,
odvolání podané stěžovatelem proti výše uvedenému rozhodnutí zamítl a napadené rozhodnutí
správního orgánu I. stupně potvrdil.
Rozhodnutí žalovaného bylo následně napadeno žalobou, v níž stěžovatel především
namítal, že v přestupkovém řízení byl jako privilegovaný důkaz použit záznam o přestupku, který
byl pořízen v rozporu se zákonem. Měřící zařízení zaznamenalo vyšší výstupní rychlost, než byla
skutečná rychlost jeho vozidla. Nepřesnost měření byla způsobená postupem obsluhy v rozporu
s návodem a měření prováděla osoba neoprávněná, neboť ze spisu nevyplývá opak. K žalobě
připojil stěžovatel listinu označenou jako „Odborný posudek č. ODP-161/2014-PŠ-TR“ Mgr. P.
Š., Dis. ze dne 31. 3. 2014, z něhož podle stěžovatele vyplývá, že úhel měření neodpovídal
požadavku na úhel měření dle návodu k obsluze měřícího zařízení.
Krajský soud podanou žalobu neshledal důvodnou, proto ji podle ustanovení §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
zamítl. Zamítnutí žaloby krajský soud opřel jednak o argumentaci založenou na zásadě vigilantibus
iura (každý nechť si střeží svá práva) z důvodu, že stěžovatel v průběhu celého správního řízení
žádné námitky proti nesprávnému úhlu měření nevznesl, dále na závěru, že tvrzení stěžovatele
uplatněné poprvé až v žalobě se jeví naprosto nevěrohodným a účelovým, sledujícím uplynutí
prekluzivní lhůty k projednání přestupku, a dále na závěru, že žalobní argumentace nepřekročila
rovinu obecného tvrzení nepodloženého konkrétními skutečnostmi, když tvrzení, že úhel měření
nebyl správný je i přes existenci přílohy žaloby (tzv. odborného posudku) vedeno pouze v obecné
rovině, a v neposlední řadě také na závěru, že odborný posudek nedokázal, že návod k obsluze
radaru nebyl dodržen. V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud také konstatoval,
že důkaz odborným posudkem neprováděl, neboť je zřejmé, že po stránce obsahové nijak
nepřesahuje rovinu vlastního tvrzení stěžovatele uvedeného v žalobě, když zde nejsou konkrétní
skutečnosti, které by byl způsobilý prokázat, a jedná se pouze o ničím nepodložené tvrzení.
II. Obsah kasační stížnosti
Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel včas podanou kasační stížností z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a dále z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
V kasační stížnosti stěžovatel argumentuje, že v žalobě namítal nesprávně zjištěný
skutkový stav, neboť záznam o změřené rychlosti nebyl pořízen v souladu s návodem k obsluze.
Krajský soud dle stěžovatele nesprávně dovodil, že žalobní námitky jsou nekonkrétní a námitka
spočívající v nesprávném úhlu měření je uvedena pouze v obecné rovině. Námitky směřující
k nesprávně provedenému měření uvedené v žalobě, odborném posudku a v replice k vyjádření
žalovaného, jsou dle stěžovatele zcela konkrétní. Stěžovatel v uvedené souvislosti konstatuje,
že podle údajů dostupných ze spisu (GPS souřadnice měřícího zařízení) proběhlo měření
v zatáčce a měření tak bylo provedeno pod nesprávným úhlem. Změřená rychlost proto
neodpovídá skutečné rychlosti vozidla. Konkrétnější technické odůvodnění námitek bylo
uvedeno v odborném posudku, který však krajský soud odmítl provést jako důkaz s tím, že nijak
nepřesahuje rovinu vlastního tvrzení stěžovatele. Uvedený závěr považuje stěžovatel
za nesprávný, neboť odborným posudkem byly argumenty tvrzené v žalobě konkretizovány
a podpořeny výpočtem, ze kterého je zřejmé, že úhel odklonu osy radarové hlavy od osy
měřeného vozidla nebyl dodržen.
Krajský soud podle stěžovatele také nesprávně interpretoval jeho souhlas s vyjádřením
žalovaného, že údaj GPS uvedený v záznamu měření je nepřesný. Krajský soud z výše uvedeného
dovozoval, že na podkladě předmětného údaje nelze zpětně určit polohu měřícího vozidla a tedy
přezkoumat úhel měření. Dle stěžovatele je sice údaj GPS uvedený ve spise nepřesný, v žádném
případě to však neznamená, že se měřící vozidlo nemohlo nacházet v poloze, jakou stěžovatel
určil. Možnost, že měřící vozidlo bylo postaveno tak, jak je uvedeno ve spisu, je pravděpodobná,
neboť ve spise nebyly žádné jiné údaje, ze kterých by stěžovatel mohl vycházet. Pokud uvedenou
skutečnost krajský soud a žalovaný rozporuje, bylo v dispozici správních orgánů doplnit
dokazování, případně v dispozici krajského soudu nařídit jednání a předvolat k němu zasahující
policisty. Není podstatné, že policisté tvrdili, že měřili za zatáčkou, neboť dle návodu k obsluze
je nutné přímost vozovky specificky ověřit, a to nikoli pouhým pohledem.
Stěžovatel ve své stížnosti dále namítá nesprávnost teze krajského soudu, že pokud
je měření provedeno vadně, přístroj rychlost vůbec nezaznamená. Nesprávnost
uvedeného východiska dle stěžovatele potvrdil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
8. 10. 2014, č. j. 6 As 187/2014 – 60.
Další kasační námitka spočívá v tvrzeném zkrácení stěžovatele na jeho právu, aby správní
orgány i bez návrhu zjistily veškeré rozhodné okolnosti věci. Krajský soud se měl předmětného
pochybení dopustit tím, že zamítnutí žaloby opřel o argumentaci založenou na zásadě vigilantibus
iura (každý nechť si střeží svá práva). Správní orgán měl dle stěžovatele povinnost i bez návrhu
účastníka vyhodnotit zásadní a na první pohled viditelné okolnosti (zda bylo měřeno v přímém
úseku vozovky, zda se změřené vozidlo nachází ve správné poloze na snímku a zda nejsou
evidentní plochy, v důsledku kterých existuje vyšší pravděpodobnost, že mohlo dojít k reflexi),
neboť v opačném případě by rezignoval na (obecnou) ochranu veřejného zájmu.
Krajský soud v uvedené souvislosti také nesprávně odkazuje na §52 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), který se dle usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 – 68,
v řízení o přestupku neuplatní.
Stěžovatel také namítá, že mu nelze klást k tíži, že své argumenty uplatnil až v podané
žalobě, neboť tak logicky učinil poté, kdy se seznámil s odborným posudkem. V uvedené
souvislosti stěžovatel také vyjadřuje nesouhlas se závěrem krajského soudu, že jeho tvrzení
uplatněné poprvé až v žalobě se jeví nevěrohodným a účelovým.
Jako nesprávný označil stěžovatel i závěr krajského soudu o tom, že odborný posudek
nepřekročil rovinu obecného tvrzení, neboť v posudku bylo konkrétně vyznačeno místo měření
dle GPS údajů ve spise, dále je v posudku konkrétní citace příslušné části návodu k obsluze
a konkrétní výpočet. Stěžovatel připouští, že údaj GPS nemusí být zcela přesný a od skutečné
polohy se může odchylovat v extrémních případech až o jednotky metrů. S ohledem na zásadu
in dubio pro reo však stěžovatel nemusí prokázat, že bylo nade vší pochybnost měřeno v rozporu
s návodem k obsluze, ale postačí prokázat, že v případě, který není nepravděpodobný, nelze
postavit na jisto, že se přestupku dopustil. Stěžovatel k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 – 66.
Pro úspěch ve věci by mělo dle stěžovatele postačovat to, že správní orgán nehodnotil,
zda byl výběr stanoviště správný, a dále skutečnost, že žádný ze svědků ve své výpovědi netvrdil,
že by úsek komunikace, ve kterém existuje vysoká pravděpodobnost chyby měření, přeměřil tak,
aby zjistil, zda tento úsek podmínkám dle návodu k obsluze vyhovuje.
Konkrétními výpočty stěžovatel prokázal, že místo měření nevyhovovalo a nesprávná
volba stanoviště měla vliv na odklon úhlu radarové hlavy, který musí být dle návodu k obsluze
22°. Stěžovatel nemohl vycházet z polohy jiné, než dle GPS souřadnic, které jsou součástí spisu;
nadto tato poloha odpovídala i fotografii z měření.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že nesouhlasí s argumenty
v ní uvedenými a odkazuje na své vyjádření k žalobě. Se závěry krajského soudu se žalovaný
ztotožňuje a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost pro její nedůvodnost zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.) a zkoumal při tom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost soud shledal důvodnou.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že krajský soud odmítl jeho žalobní námitky
a návrh na provedení důkazu odborným posudkem z důvodu jejich neuplatnění ve správním
řízení. Tuto námitku zdejší soud důvodnou neshledal, krajský soud se, byť nesprávně, žalobními
námitkami i návrhem na provedení důkazu odborným posudkem zabýval, přestože předmětnou
námitku stěžovatel ve správním řízení nevznesl.
Nejvyšší správní soud však shledal důvodnou kasační námitku tvrzeného nesprávného
posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení. Spornou je zde otázka,
zda se v řízení o přestupku uplatní §52 správního řádu. Předmětnou otázkou se již
zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 14. 1. 2014,
č. j. 5 As 126/2011 – 68 (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), dle kterého se ustanovení §52 věta první správního řádu o povinnosti
účastníka řízení označit důkazy na podporu svých tvrzení v řízení o přestupku neuplatní.
V citovaném usnesení ovšem rozšířený senát také konstatoval, že „[v]yužije-li však
obviněný ze spáchání přestupku svého práva mlčet, nelze extenzivním výkladem uložit správnímu orgánu
povinnost, aby za obviněného „domyslel“ všechna myslitelná nebo třebas i nepravděpodobná tvrzení a v rozhodnutí
se s nimi vypořádal.“
Nevypořádání se s dříve ve správním řízení neuvedenými tvrzeními a důkazy tedy nemůže
způsobit nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu vedoucí k jeho zrušení, není-li jinak
v rozporu s plněním povinností správního orgánu ke zjištění skutkového stavu věci bez
důvodných pochybností v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (obdobně viz usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 – 68).
S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že správní orgány
pochybily, jestliže nepřezkoumaly, zda bylo při měření postupováno správně. Z obsahu správního
spisu je zřejmé, jaké podklady pro vydání rozhodnutí byly opatřeny. Dle Nejvyššího správního
soudu byly předestřené důkazní prostředky v době rozhodování správních orgánů dostatečné
k objasnění skutkového stavu věci, zvláště pak za situace, kdy stěžovatel v průběhu celého řízení
o přestupku námitku, že při měření rychlosti bylo postupováno z určitých důvodů nesprávně,
nevznesl. Krajský soud v této souvislosti správně vystihl, že „takováto procesní strategie je nepochybně
právem žalobce, je ovšem také spojena se zvýšeným rizikem vydání nepříznivého rozhodnutí…“.
Pro úplnost je k výše uvedené otázce vhodné rovněž dodat, že omezení stanovené v §82
odst. 4 správního řádu na řízení o přestupku nedopadá (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115), a pokud jde o řízení před soudem, není smyslem
§75 odst. 1 s. ř. s. znemožnit provádění jiných důkazů než těch, které již byly provedeny před
správním orgánem, nýbrž vyloučit provedení důkazů směřujících k prokázání skutečností, které
nastaly až v době po vydání přezkoumávaného rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 7 Afs 100/2006). O tento případ se v nyní projednávané věci
nejedná a je tedy možné provést důkaz, kterým může být prokázána nebo vyvrácena skutkově
sporná skutečnost, z níž při svém rozhodování vycházel správní orgán. Opačný výklad by vedl
k popření pravidla, podle kterého může soud v rámci dokazování ve smyslu §77 odst. 2 s. ř. s.
zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 11. 2005, č. j. 2 As 42/2004 - 81).
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal, že byl zkrácen na svých právech neprovedením
navrhovaného důkazního prostředku, a to odborného posudku č. ODP-161/2014/PŠ-TR ze dne
31. 3. 2014.
Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že soud není povinen provést všechny
důkazy navrhované účastníkem řízení; je ovšem vždy povinen náležitě odůvodnit,
z jakých důvodů navrhovaný důkaz neprovedl. Splnění uvedených podmínek je zárukou práva
na spravedlivý proces (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2011,
č. j. 1 As 84/2010 – 72).
Stěžovatel v žalobě namítal, že úhel měření neodpovídal požadavku na úhel měření dle
návodu k obsluze, což mělo vliv na měření a jeho výsledek, takže naměřená rychlost vozidla
stěžovatele neodpovídala jeho skutečné rychlosti. K prokázání těchto svých tvrzení stěžovatel
předložil jako důkazní prostředek výše uvedený odborný posudek tzv. odborného posuzovatele
P. Š., který měl zpracovat Bc. T. R.
Z napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud zamítnutí žaloby opřel jednak
o argumentaci založenou na zásadě vigilantibus iura, když dovodil, že stěžovatel žádné
námitky proti nesprávnému úhlu měření nevznesl v průběhu správního řízení, a dále o závěr,
že skutečnosti tvrzené stěžovatelem není způsobilý prokázat ani stěžovatelem předložený
odborný posudek, který neprovedl k důkazu. Právě předmětný odborný posudek ovšem měl
podle žaloby i kasační stížnosti prokazovat neregulérnost, nepřesnost, či zkreslení policejním
orgánem provedeného radarového měření.
Ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu již dříve Ústavní soud vyslovil, že neakceptování
důkazního návrhu lze co do věcného obsahu založit v podstatě toliko třemi důvody: Prvním
je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz,
nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není
s to ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací
potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení,
k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných
pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (usnesení Ústavního soudu ze dne
23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05).
Krajský soud v daném případě v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že důkaz
odborným posudkem neprovedl, neboť po stránce obsahové nijak nepřesáhl rovinu vlastního
tvrzení stěžovatele. V odborném posudku se hovoří o nedodržení návodu k obsluze, ale již
z něho nevyplývá, jaké konkrétní ustanovení návodu mělo být porušeno, přičemž v části
vyjmenovávající podklady posudku návod k měřícímu zařízení není vůbec zmíněn. Na základě
uvedeného krajský soud důkaz tímto odborným posudkem neprováděl, protože podle názoru
krajského soudu zde nejsou žádné skutečnosti, které by byl způsobilý prokázat, a jde jen „o ničím
nepodložené tvrzení“. Dále pak krajský soud uvedl, že odborný posudek zcela pomíjí řešení
otázek tzv. chyb měření a principu, že pokud dojde k chybnému měření, pak měřící zařízení
změření vůbec neprovede (k tomu odkázal krajský soud na rozsudky Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 3 As 82/2012 a sp. zn. 1 As 83/2013). Krajský soud rovněž uvedl, že je nesporné, že údaj
GPS, na kterém je odborný posudek založen, je nepřesný a zatížený výraznou chybou. Proti tomu
stojí výpovědi svědků – policistů, kteří shodně uvedli, že měření prováděli na přímém úseku
Jízdecké ulice za zatáčkou a za vjezdem do areálu Pekla ve směru na Prahu, což také odpovídá
pořízené fotografii. Postupem stěžovatele ve správním řízení nebyla věrohodnost těchto
výpovědí zpochybněna.
Z výše uvedeného je zřejmé, že krajský soud návrh stěžovatele na provedení odborného
posudku k důkazu neakceptoval, ovšem nikoli z některého ze tří důvodů uvedených ve výše
citovaném usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, ale na základě
vyhodnocení tohoto posudku po obsahové stránce, když dospěl k závěru, že je neúplný
a neprokazuje tvrzení stěžovatele. Závěr o tom, že stěžovatel neprokázal jím tvrzenou skutečnost
(vadnost měření), by však bylo možné učinit jen tehdy, jestliže by byl předmětný odborný
posudek k důkazu proveden. Krajský soud ovšem odborný posudek k důkazu neprováděl, ve věci
rozhodoval podle §51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání. V této souvislosti nelze ponechat
stranou ani okolnost, zda odpovídá zákonu postup krajského soudu, který o stěžovatelem
předložených důkazech rozhodne bez toho, aby nařídil jednání (viz řízení vedené rozšířeným
senátem Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 7 As 93/2014).
Z výše uvedeného tedy plyne, že krajský soud pochybil, jestliže předmětný odborný
posudek věcně hodnotil, aniž by jej provedl k důkazu. V této souvislosti je zapotřebí uvést,
že důkazní řízení zahrnuje provedení důkazů a jejich hodnocení a ústí ve zjištění skutkového
stavu. Hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
v důsledku porušení zásady přímosti, dle níž dokazování provádí soud, který rozhoduje ve věci,
a to při jednání, ke kterému předvolá účastníky řízení (viz přiměřeně nález Ústavního soudu
ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04). V této souvislosti je také vhodné pro úplnost uvést,
že důvodem k tomu, aby soud odmítl provést navržený důkaz, nemůže být jeho údajná
nevěrohodnost, neboť závěr o věrohodnosti důkazu je již součástí jeho hodnocení, přičemž nelze
hodnotit důkaz, který soud neprovedl.
K závěru krajského soudu, že pokud dojde k chybnému měření, pak měřící zařízení
změření vůbec neprovede, lze uvést, že v rozsudku ze dne 24. 9. 2014, č. j. 6 As 187/2014 – 60,
Nejvyšší správní soud konstatoval: „S námitkami, které se týkaly nesprávného postupu a chyb při měření
rychlosti stěžovatelova vozidla, se však krajský soud vyrovnal toliko prostřednictvím jediné věty: „Žalovaný
správně poukázal na skutečnost, že radarové zařízení v případě chyb při měření (jako jsou žalobcem tvrzené
nesprávné úhly měření, vzdálenosti nebo existence překážek) snímek nezaznamená vůbec.“ Krajský soud
bez jakékoliv další úvahy pouze přejal toto tvrzení žalovaného, obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí
a opřené o „známost z úřední činnosti“, a označil je za „správné“, aniž by je dále odůvodnil či podložil důkazy,
a to v situaci, kdy nelze jednoduše vyvrátit námitku stěžovatele, že snímek z měření je atypický, resp.
nestandardní vzhledem k pouze částečnému zachycení měřeného vozidla a registrační značky v pravé části snímku.
Takový postup považuje Nejvyšší správní soud v intencích výše citované judikatury týkající se požadavků
na přezkoumatelnost a kvalitu odůvodnění soudních rozhodnutí za nedostatečný. Východisko, na němž
je rozsudek krajského soudu v dané části založen, totiž že v případě nedodržení návodu k použití nebo jiné chyby
v měření měřící přístroj fotografii vůbec nevyhodnotí, není obecně známou skutečností, jak již Nejvyšší správní soud
uvedl v rozsudku ze dne 22. srpna 2013 č. j. 1 As 45/2013 - 37, body 30 a 35. Nejvyšší správní soud
nevylučuje možnost, že dané východisko je v tomto případě pravdivé, je však nutné je řádně zdůvodnit a prokázat,
k čemuž procesní řády ostatně poskytují řadu instrumentů (pokud jde o řízení před soudem, např. §127
občanského soudního řádu, ve spojení s §52, 64 a 77 s. ř. s., týkající se odborného vyjádření, výslechu znalce
či písemného znaleckého posudku). Právě absence řádného zdůvodnění odlišuje nyní projednávaný případ
od skutkově podobných případů v minulosti Nejvyšším správním soudem řešených. Kupříkladu v rozsudku ze dne
16. ledna 2013 č. j. 3 As 82/2012 - 27, v němž se jednalo o jiný typ měřícího zařízení, bylo zmíněné
východisko, že při nedodržení podmínek ke změření rychlosti vůbec nedojde, podloženo odborným vyjádřením
společnosti ATS-TELCOM PRAHA a. s., a tudíž Nejvyšším správním soudem aprobováno. Nejvyšší správní
soud proto uzavírá, že námitka týkající se nedodržení předepsaných postupů měření nebyla vypořádána řádně
a přezkoumatelným způsobem, což je důvodem pro zrušení napadeného rozsudku.“ Tyto závěry lze
vztáhnout také na nyní projednávanou věc.
V této souvislosti neobstojí ani odkaz krajského soudu na rozsudky Nejvyššího správního
soudu sp. zn. 3 As 82/2012 a sp. zn. 1 As 83/2013. Krajský soud opomíjí, že ve věci vedené
u zdejšího soudu pod sp. zn. 3 As 82/2012 bylo pro posouzení správnosti naměřené rychlosti
zásadní vyjádření ATS-TELCOM PRAHA a.s. V nyní posuzované věci sice žalovaný předložil
krajskému soudu stanovisko metrologa J. H. (č. l. 28c spisu krajského soudu), krajský soud je však
neprovedl k důkazu a ani jinak se jím nezabýval. Ve věci sp. zn. 1 As 83/2013 pak řešil Nejvyšší
správní soud po skutkové stránce odlišnou věc. V této věci stěžovatel žalobou ani kasační
stížností nezpochybnil podstatu odůvodnění napadeného správního rozhodnutí, že „funkce přístroje
je naprosto automatická, přičemž při jakémkoli chybném měření, nebo při ztrátě napětí dojde automaticky
k vypnutí přístroje“. Žalovaný správní orgán v této věci vysvětlil, že v daném případě nemohlo
k nesprávnému měření dojít, neboť výběr nesprávného měřícího stanoviště by měl za následek
vypnutí rychloměru a tuto podstatu odůvodnění napadeného rozhodnutí stěžovatel nenapadl.
Nejvyšší správní soud ke kasačním námitkám a důkazním prostředkům, jejichž provedení
stěžovatel navrhoval (fotografický snímek místa měření a část návodu k obsluze měřícího
zařízení), konstatoval, že na účinné zpochybnění výsledku měření by musely být zcela
nepochybným způsobem identifikovány nosné údaje pro zmíněné měření, tj. vzájemné pozice
rychloměru a měřeného vozidla v okamžiku měření rychlosti. V nyní projednávané věci ovšem
stěžovatel výslovně namítá, že úhel měření neodpovídal požadavku na úhel měření dle návodu
k obsluze, což mělo vliv na výsledek měření rychlosti vozidla stěžovatele. Tato námitka
v sobě logicky zahrnuje argumentaci, že pro tento závěr musely být identifikovány nosné údaje,
na základě kterých byl učiněn. K prokázání svého tvrzení stěžovatel navrhl, aby byl k důkazu
proveden právě předmětný odborný posudek. Jde tedy o jiný případ než ve věci vedené
u zdejšího soudu pod sp. zn. 1 As 83/2013.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že žalobní námitka týkající se nedodržení
předepsaných postupů měření nebyla řádně a přezkoumatelným způsobem vypořádána a krajský
soud také pochybil, jestliže odborný posudek věcně hodnotil, aniž by jej provedl k důkazu,
což jsou důvody pro zrušení napadeného rozsudku krajského soudu.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že tímto konstatováním nijak nepředjímá, zda
předmětný odborný posudek je skutečně schopen potvrdit tvrzení stěžovatele a vyvrátit závěry
žalovaného.
K posouzení této otázky bude především zapotřebí, aby v dalším řízení krajský soud
posoudil, zda předmětný odborný posudek byl vůbec zpracován osobou k tomu odborně
způsobilou, neboť, jak uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 2. 4. 2015, č. j. 7 As 59/2015 – 34:
„…otázka odborné způsobilosti zpracovatele tohoto posudku je klíčová pro posouzení relevance navrženého
důkazu a prokázání případné validity provedeného radarového měření rychlosti vozu stěžovatele dne 2. 8. 2013.
Krajský soud měl tedy nejprve zkoumat „odbornou způsobilost“ zpracovatele tohoto „odborného posudku“,
což ale neučinil, a teprve poté uvážit, zda jej provést a pokud ano, jakou lze výsledkům těchto zjištění přikládat
důkazní sílu…Pokud tak neučinil, zatížil své řízení jinou vadou v řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. Je tomu tak proto, že pokud by byl uváděný zpracovatel oprávněn podávat jakékoliv „posudky“, nelze
vyloučit, že by odmítnutí takového důkazu, mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé.“ Není třeba
dodávat, že k posouzení této otázky bude zřejmě zapotřebí v závislosti na dalším průběhu řízení
provést při jednání dokazování, které odbornost zpracovatele předmětného odborného posudku
prokáže nebo vyvrátí. Dospěje-li poté krajský soud k závěru, že posudek provede k důkazu, učiní
tak při jednání a umožní účastníkům řízení se k němu vyjádřit. S ohledem na výsledky dokazování
a průběh řízení (např. důkazní návrhy účastníků) krajský soud také uváží, zda neprovede důkazy
další (např. již výše zmíněné stanovisko metrologa J. H.). Odborný posudek pak krajský soud
posoudí jak samostatně, tak ve spojení s dalšími případně provedenými důkazy.
Ostatními kasačními námitkami stěžovatele, které směřují do oblasti skutkových otázek,
jež se týkají problematiky dodržení stanovených postupů při měření radarem, se Nejvyšší správní
soud nezabýval, neboť závěr o nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu jeho věcnému
přezkumu ze strany kasačního soudu brání (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 4. 2008, č. j. 9 Azs 199/2007 – 38). Je to zejména krajský soud, který je povolán přezkoumat
napadené správní rozhodnutí v tzv. plné jurisdikci, včetně otázek skutkových, o nichž si sám
učiní úsudek. Intervence ze strany kasačního soudu je v tomto ohledu výjimečná a omezuje
se na vady řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
V. Závěr
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je krajský soud podle
odst. 4 citovaného ustanovení vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. května 2015
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu