ECLI:CZ:NSS:2015:5.AS.63.2015:25
sp. zn. 5 As 63/2015 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: JUDr. M. Z.,
zastoupený Mgr. Markem Plajnerem, advokátem, se sídlem Na Příkopě 23, Praha 1, proti
žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2015, č. j. 57 A
109/2013 - 47,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2015, č. j. 57 A 109/2013 - 47,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Rozhodnutím žalovaného (dále jen „stěžovatel“) ze dne 29. 8. 2013, č. j. KDS/1671/13,
sp. zn. ZN/370/KDS/13, bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí obce P. (dále
jen „povinný subjekt“) ze dne 16. 7. 2013, č. j. 235/13, kterým byla odmítnuta žádost žalobce o
poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“).
Žalobce brojil proti rozhodnutí stěžovatele žalobou, které Krajský soud v Plzni
(dále jen „krajský soud“) napadeným rozsudkem vyhověl a rozhodnutí žalovaného ze dne
29. 8. 2013, č. j. KDS/1671/13, a rozhodnutí obce P. ze dne 16. 7. 2013, č. j. 235/13, zrušil a věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení (výrok I. napadeného rozsudku). Dále krajský soud ve výroku
II. napadeného rozsudku uložil stěžovateli zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku
17 357 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce Mgr.
Marka Plajnera, advokáta.
Krajský soud dospěl na základě rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012 – 62, k závěru, že „žalobci měly být požadované informace
ve smyslu §8b odst. 1 a 3 zákona o svobodném přístupu k informacím poskytnuty“. Krajský soud však dále
dovodil, že v posuzované věci je dán důvod pro zrušení rozhodnutí pro vady řízení z důvodu
podle §76 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného
rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění. Ve věci je dle krajského soudu třeba učinit test
proporcionality, na jehož základě budou z okruhu osob, zaměstnanců obce P., ohledně nichž
bude informace poskytnuta, vyloučeny osoby, které se na podstatě vlastní činnosti obce P. podílí
jen nepřímo a při zohlednění všech okolností nevýznamným způsobem a současně ohledně nichž
nevyvstávají konkrétní pochybnosti o tom, zda v souvislosti s jejich odměňováním jsou veřejné
prostředky vynakládány hospodárně, tzn., že při splnění uvedených podmínek nebudou
poskytnuty požadované informace ohledně osob vykonávajících např. údržbu, úklid apod.
Ohledně zbývajících zaměstnanců obce P. je povinný subjekt povinen informaci dle žádosti
žadatele poskytnout a nelze takovou informaci odepřít proto, že je povinný subjekt s žadatelem
ve sporu majetkového charakteru, či proto, že mezi subjekty údajů jsou blízcí příbuzní žadatele.
Argumentem pro neposkytnutí požadované informace dle názoru krajského soudu nemůže být
ani obecné tvrzení povinného subjektu ohledně následků poskytnutí požadovaných informací,
které mohou být pro subjekty údajů fatální, nezhojitelné, a to s ohledem na příbuzenské vztahy
mezi žadatelem a některými subjekty údajů.
Krajský soud dále uvedl, že z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu nemohl
postupovat podle §16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť skutkový stav,
který se podává z obsahu správního spisu a z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou
stupňů není takového rozsahu, aby mu poskytoval podklad pro učinění závěru ve smyslu
citovaného ustanovení o tom, že zde nebyly důvody pro odmítnutí žádosti. Proto nemohl krajský
soud ve smyslu tohoto ustanovení povinnému subjektu nařídit požadované informace
poskytnout. Dále krajský soud v této souvislosti uvedl, že mu nebyla známa konkrétní jména
osob, jichž se poskytnutí informace týká, nemohl proto ve smyslu §34 s. ř. s. tyto osoby vyzvat,
zda budou uplatňovat v soudním řízení práva osob zúčastněných na řízení.
II. Obsah kasační stížnosti
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dne 24. 3. 2015 kasační stížnost,
a to z důvodu, který stěžovatel podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Stěžovatel nesouhlasí se závěry krajského soudu, a to zejména s ohledem na skutečnost,
že jediným východiskem pro vydání napadeného rozsudku byl rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012 – 62, který nemohl být
stěžovateli v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí znám. Stěžovatel v této souvislosti
uvedl, že si je vědom do doby rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
neustálené judikatury ohledně poskytování informací o platech, ale je přesvědčen, že při vydání
žalobou napadeného rozhodnutí postupoval v souladu se zákonem a v souladu s judikaturou
(nebo alespoň její částí), a přijde mu proto neetické a odporující smyslu spravedlnosti, jestliže
zejména podle tohoto rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu krajský soud
rozhodl. Dochází totiž k situaci, kdy dva roky po vydání žalobou napadeného rozhodnutí
je vydán průlomový judikát a krajský soud uvádí, že se snad podle něj měl stěžovatel řídit a cituje
jej jako závazný právní názor soudu, přestože stěžovateli nemohl být v době vydání jeho
rozhodnutí znám. Dle názoru stěžovatele neodpovídají tyto závěry krajského soudu principům
právní jistoty.
Stěžovatel dále namítá, že krajským soudem byla chybně vyhodnocena právní podstata
sporu, neboť nejde o prostou otázku, zda poskytovat či neposkytovat informace ohledně platů,
ale jedná se o otázku, zda je možné v této žádosti postupovat šikanózně a jednat proti smyslu
zákona o svobodném přístupu k informacím. Stěžovatel má za to, že rozsudek rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014 č. j. 8 As 55/2012 – 62, „nezrušil“
možnost odmítnout žádost o informace (ať jsou požadovány platy či jakákoli jiná informace)
ze specifického důvodu zneužití práva na informace. Jestliže je podle názoru povinného subjektu
žádost o informace šikanózní a splňuje znaky zneužití práva na informace, pak má povinný
subjekt vydat rozhodnutí o odmítnutí žádosti dle §15 zákona o svobodném přístupu
k informacím. Důvodem pro odmítnutí žádosti je specifický důvod výslovně neuvedený v zákoně
o svobodném přístupu k informacím, a to právě zneužití práva na informace. Takto povinný
subjekt postupoval.
Stěžovatel rovněž uvedl, že krajský soud nenahlížel na problematiku konkrétní žádosti
o informace ve všech souvislostech a nezabýval se právy zúčastněných osob a povinností
povinného subjektu, který musí žádost o informace zhodnotit komplexně v souladu se zákonem
o svobodném přístupu k informacím a vyhodnotit, zda není dán důvod pro odmítnutí žádosti.
Podstatou věci je dle názoru stěžovatele posouzení, zda má právo na ochranu osobnosti přednost
před právem na informace, když zákon o svobodném přístupu k informacím není nástrojem
k tomu, aby jednotlivci ukojili svou bezbřehou zvědavost za situace, ve které správní orgán nemá
nástroje, jak korigovat případné zneužití takto získaných informací.
Žalobce se dle stěžovatele pokouší prostřednictvím zákona o svobodném přístupu
k informacím získat informace o příjemcích veřejných prostředků, avšak, jak již stěžovatel uvedl
v napadeném rozhodnutí a ve vyjádření k žalobě, nejde o řádný, právem aprobovaný výkon práva
na informace, ale o šikanózní postup a zneužití práva na informace. Šikanózní výkon práva
žalovaný dovozuje ze skutečnosti, že žalobce vede několik soudních sporů se svými příbuznými,
zaměstnanci obce P., což bylo povinnému subjektu v době vydání rozhodnutí o odmítnutí
žádosti o informace známo. V této době byl rovněž projednáván soudní spor s obcí P.
o neúčinnosti kupní smlouvy, kterou žalobce získal obecní pozemky v rozporu se zákonem
a zjevně pod cenou. Tento soudní spor byl ukončen rozhodnutím, ve kterém byla vyslovena
absolutní neplatnost právního úkonu prodeje obecních pozemků žalobci.
Stěžovatel v této souvislosti také namítl, že se krajský soud nijak nevypořádal s přesahem
zneužití práva na informace, přestože tento argument napadené rozhodnutí obsahovalo.
Nezákonnost rozhodnutí spatřuje stěžovatel rovněž v závěru krajského soudu, který
v napadeném rozsudku uvedl, že mu nebyla známa jména osob, jichž se poskytnutí informací
týká, proto nemohl dle §34 odst. 2 s. ř. s. tyto osoby vyzvat, zda budou uplatňovat v soudním
řízení práva osob zúčastněných na řízení. Tento závěr nemá oporu v obsahu správního spisu
povinného subjektu, ve kterém jsou založeny nesouhlasy s poskytnutím údajů o platech
dotčených osob, o jejichž právech a povinnostech má být rozhodováno, když se jedná
o zveřejnění jejich příjmů z pracovněprávního vztahu s obcí P. (povinným subjektem). Z těchto
nesouhlasů byla krajskému soudu známa minimálně jména a příjmení dotčených osob a krajský
soud mohl také vyzvat stěžovatele nebo povinný subjekt k doplnění identifikace těchto osob.
Podle názoru stěžovatele měly být tyto osoby v průběhu řízení před krajským soudem
vyzvány v souladu s §34 odst. 2 s. ř. s., což se nestalo a nebyl jim ani doručen rozsudek.
Krajský soud se přitom ani nevypořádal s otázkou, proč tyto osoby nevyzval a z jakého důvodu
jim nebylo třeba rozsudek doručovat.
Stěžovatel konečně namítl, že mu byla navíc za jeho postup uložena povinnost hradit
žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 17 357 Kč, přestože je zde důvod zvláštního zřetele hodný,
pro který by náhrada nákladů řízení neměla být přiznána žádnému z účastníků. Jestliže by pak
byly náklady přiznány úspěšnému žalobci, mělo být přihlédnuto k účelnosti vynaložení těchto
nákladů, neboť obdobné věci jsou běžně rozhodovány bez jednání a dle názoru stěžovatele
by měla být náhrada nákladů řízení soudem snížena.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení rozsudku krajského soudu.
Současně stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť
v důsledku rozhodnutí krajského soudu vznikla povinnému subjektu povinnost žádost žalobce
o informace vyřídit. Vzhledem k závěrům krajského soudu by tak bylo třeba alespoň větší část
žalobcem požadovaných informací poskytnout. Stěžovatel má však vzhledem k výše uvedenému
za to, že tyto informace by neměly být poskytnuty. Podle názoru stěžovatele jsou splněny
předpoklady pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti proto, že poskytnutí žalobcem
požadovaných informací by znamenalo velký zásah do práv fyzických osob, které nebyly
v průběhu řízení před krajským soudem „obeslány“, ačkoli bylo rozhodováno o nich samotných.
Tento zásah by po poskytnutí předmětných informací nebylo možné zhojit a rozhodnutí
o kasační stížnosti by mělo jen akademický charakter.
Žalobce se ke kasační stížnosti stěžovatele ani k návrhu na přiznání odkladného účinku
nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas a je přípustná. Přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), ověřil
při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, neboť v řízení
před krajským soudem shledal ke kasační námitce stěžovatele podstatné pochybení, nutně
vedoucí ke zrušení napadeného rozsudku krajského soudu.
Podle §109 odst. 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti;
to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c) nebo bylo zatíženo vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé anebo je napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. K takovým vadám je tedy Nejvyšší
správní soud povinen přihlédnout i v případě, nebyly-li by v kasační námitce namítány.
Po posouzení kasačních námitek Nejvyšší správní soud v prvé řadě shledává nedůvodnou
kasační námitku, ve které stěžovatel poukazuje na dosavadní nejednotnou judikaturu, která byla
sjednocena až rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014,
č. j. 8 As 55/2012 – 62, a namítá, že je neetické a v rozporu s principem právní jistoty,
že se závěry v tomto rozhodnutí měl řídit, přestože napadené rozhodnutí bylo vydáno až dva
roky po vydání napadeného rozhodnutí.
K otázce „retroaktivity“ soudních rozhodnutí se již podrobně vyjádřil Ústavní soud např.
v nálezu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. III. ÚS 3221/11: „Soudní nalézání práva … nelze (zpravidla)
považovat za tvorbu právních předpisů, ale (jen) za jejich výklad a zpřesňování, s účinky inter partes, především
pak toto z povahy věci působí "retroaktivně", neboť soud posuzuje (zpravidla) jednání, k němuž došlo
v minulosti. Justice jakožto "nalézací" instituce tedy provádí výklad zákona (v jeho mezích), který platí
"od začátku" a své uplatnění (coby právo v materiálním smyslu) zpravidla nalezne i u dalších případů, jejichž
skutkový základ leží rovněž v minulosti (k tomu podrobněji níže) … Jestliže tedy soudní rozhodnutí z podstaty
věci působí zpětně (retrospektivně), nemůže se na ně uplatit ani obecný zákaz retroaktivity. Zásada právní jistoty,
resp. důvěry v právo zde své uplatnění principiálně nenalezne, což plyne z existence zpravidla přítomné nejistoty
účastníků řízení ohledně výsledku soudního nalézání práva, dané tím, že soudce není "subsumpční automat",
který na skutkový stav aplikuje "dokonalé", tj. jednoznačně znějící (a všechny situace výslovně řešící) zákonné
ustanovení, nehledě na to, že se v řadě případů jedná o záměr zákonodárce, jako je tomu u norem s relativně
neurčitou hypotézou, kde je dotváření práva ze strany justice nezbytné … Pokud v rámci soudního rozhodování
dochází ke změně judikatury, kdy stávající výklad zákona je odmítnut a nahrazen výkladem novým, není situace
v zásadě jiná. I zde "správný výklad" dopadá na souzený případ zpravidla bezprostředně (tj. bez "přechodných
ustanovení"), s účinky ex tunc, a své uplatnění nalezne - s ohledem na svou "presumptivní závaznost", založenou
na přesvědčivosti argumentace, autoritě a kompetencích nejvyšších soudních instancí, a v tom rámci na tom, že tato
závaznost představuje právní mechanizmus sjednocování práva - (zpravidla) na všechny budoucí případy, jejichž
skutkový základ spočívá rovněž v minulosti … V obecné rovině lze vycházet především z toho, že změna
judikatury obecných soudů - primárně s ohledem na princip rovnosti v právech (konkrétně v podobě zásady rovného
použití práva) - nesmí být svévolná, což by bylo v případě, že by výklad a aplikace práva, představující odklon
od dosavadní judikatury, postrádal racionální odůvodnění (tzn. nebyl by postaven na věcně přiléhavých důvodech,
přičemž daná změna by se jevila jako náhlá, překvapivá, bez určité myšlenkové linie, a dané rozhodování by tak
neslo známky nahodilosti) a současně by se ocital mimo rámec tzv. podústavního práva v důsledku toho,
že by nerespektoval požadavky plynoucí z ochrany základních práv a svobod … Na straně druhé neexistuje
a nemůže existovat žádná garance proti změně judikatury jako takové; i když nenastane změna společenských
poměrů, v právní oblasti dochází k neustálému vývoji a justiční orgány musí mít možnost, jež přímo plyne z čl. 95
odst. 1 Ústavy, zakotvujícího vázanost soudce zákonem, dosavadní, na základě nově získaných poznatků
nesprávný právní názor zvrátit, resp. překonat [srov. např. nález ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 11/02
(N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.), ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 605/06 (N 10/48 SbNU 95)
a ze dne 22. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1275/10 (N 253/59 SbNU 581), rozhodnutí Evropského soudu
pro lidská práva ve věci Harrach proti České republice, 28. 6. 2011, č. 40974/09] … Ke zmíněným nálezům
dlužno dodat, že změnu ustálené judikatury lze nepochybně považovat za negativní z hlediska zmíněných principů
právní jistoty a důvěry občanů v právo, nelze ji však považovat za negativní obecně, naopak proces
"zkvalitňování" práva je jevem prospěšným, a tudíž i žádoucím, a z toho důvodu se nemůže vyhnout ani justici,
včetně nejvyšších soudů [srov. nález ze dne 12. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2170/08 (N 117/53 SbNU 473)
a ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345)].“
Z výše uvedeného je zřejmá nedůvodnost předmětné kasační námitky a zdejší soud
k tomu dodává, že v nyní projednávané věci je rovněž podstatná skutečnost, že o změně
judikatury v důsledku rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012 – 62, ani hovořit nelze, neboť Nejvyšší správní soud
již v rozsudku ze dne 27. 5. 2011, č. j. 5 As 57/2010 – 79, vyslovil: „Zaměstnanec, jemuž je odměna
za práci (plat) vyplácena z veřejných rozpočtů, je příjemcem veřejných prostředků podle §8b odst. 1 zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Informace o konkrétní odměně takového konkrétního
zaměstnance, a to včetně její výše, je proto povinný subjekt povinen poskytnout v rozsahu vymezeném §8b odst. 3
citovaného zákona.“
Krajský soud na projednávanou věc tedy mohl aplikovat rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012 – 62.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou stěžovatele, že krajský soud
se nevypořádal s argumenty žalobou napadeného rozhodnutí, které se týkalo zneužití práva
na informace.
Svou povahou jde o námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku ve smyslu §103
písm. d) s. ř. s., které ovšem Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit. Krajský soud v napadeném
rozsudku výslovně s odkazem na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012 – 62, konstatoval, že není prostor pro odepření poskytnutí
požadované informace jen proto, že povinný subjekt je s žalobcem (žadatelem o informaci)
ve sporu majetkového charakteru, anebo proto, že mezi subjekty údajů jsou žalobcovi blízcí
příbuzní. Krajský soud také uvedl, že argumentem pro neposkytnutí požadované informace není
ani tvrzení povinného subjektu ohledně následků poskytnutí požadovaných informací, které
údajně mají být pro subjekty údajů fatální, nezhojitelné, a to právě s ohledem na příbuzenské
vztahy mezi žadatelem a některými subjekty údajů.
Krajský soud se tedy s touto částí napadeného rozhodnutí vypořádal, jinou otázkou
ovšem je, zda je jeho právní hodnocení správné. Takové posouzení ze strany Nejvyššího
správního soudu by však bylo v danou chvíli předčasné, neboť řízení před krajským soudem trpí
níže uvedenou podstatnou vadou, která má za následek jeho nezákonnost, přičemž pro tuto vadu
je třeba napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
Jako důvodnou totiž shledal zdejší soud kasační námitku, v níž stěžovatel krajskému
soudu vytýkal, že podle §34 odst. 2 s. ř. s. nevyzval zaměstnance povinného subjektu (obce P.),
zda budou uplatňovat v soudním řízení práva osob zúčastněných na řízení.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že předmětem soudního přezkumu je odmítnutí
žádosti o poskytnutí informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, v níž žalobce
požadoval sdělení informací o vyplacených mzdách a odměnách zaměstnanců povinného
subjektu, mezi nimiž jsou již podle obsahu napadených rozhodnutí správních orgánů mimo jiné
blízcí příbuzní stěžovatele, a to synovec žalobce M. Z., syn žalobce P. Z. (členové zastupitelstva
obce P.), neteř žalobce I. Z., bratr žalobce J. Z. (zaměstnanci povinného subjektu). V této
souvislosti je třeba zdůraznit, že podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012 – 62, osoba, o jejímž platu se má informace poskytnout,
vždy přichází v řízení před soudem jako osoba zúčastněná na řízení podle §34 s. ř. s. Těmito
osobami tedy nejsou jen výše jmenovaní příbuzní stěžovatele, ale všechny osoby, jichž se žalobcem požadovaná
informace týká. Skutečnost, že žalobce sám tyto osoby neoznačil v podané žalobě je zcela bez
významu. Podle §34 odst. 1 s. ř. s. totiž osobami zúčastněnými na řízení jsou osoby, které byly
přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím, že
rozhodnutí nebylo vydáno, a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním
podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li účastníky a výslovně oznámily, že budou v
řízení práva osob zúčastněných uplatňovat. V daném případě není pochyb o tom, že se v případě
všech zaměstnanců povinného subjektu o osoby na řízení zúčastněné jedná.
Neoznačil-li žalobce uvedené osoby již v žalobě, bylo povinností předsedy senátu
krajského soudu tyto osoby vyrozumět o probíhajícím řízení, jakož je i vyzvat, aby oznámily,
zda budou svá práva v řízení uplatňovat. Osoba zúčastněná na řízení má právo předkládat
písemná vyjádření, nahlížet do spisu, být vyrozuměna o nařízeném jednání a žádat, aby jí bylo
při jednání uděleno slovo. Rovněž se jí doručuje rozhodnutí, jímž se řízení u soudu končí (§34
odst. 2, 3 s. ř. s), proti němuž má právo podat kasační stížnost (§102 s. ř. s.). V projednávané věci
však krajský soud ničeho v tomto směru neučinil a v řízení nepostupoval ani v souladu s §74
odst. 1 s. ř. s.
V tomto směru lze také přisvědčit námitce stěžovatele vytýkající nesprávnost závěru
krajského soudu, že mu nebyla známa jména osob, jichž se poskytnutí informací týká, proto
nemohl dle §34 odst. 2 s. ř. s. tyto osoby vyzvat, zda budou uplatňovat v soudním řízení práva
osob zúčastněných na řízení. Tento závěr nemá oporu již v obsahu napadeného rozhodnutí
žalovaného a v rozhodnutí povinného subjektu, ve kterém jsou některé z těchto osob jmenovitě
uvedeny, a krajský soud mohl také vyzvat stěžovatele nebo povinný subjekt k doplnění
identifikace těchto osob přicházejících podle obsahu správního spisu stěžovatele a povinného
subjektu v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení, tj. osoby, o jejichž právech a povinnostech má
být rozhodováno, když se jedná o zveřejnění jejich příjmů z pracovněprávního vztahu s obcí P.
(povinným subjektem).
Již tato podstatná vada řízení před krajským soudem, ke které by musel zdejší soud
přihlédnout i v případě, že by předmětnou kasační námitku stěžovatel nevznesl, sama o sobě
nutně musí vést ke zrušení napadeného rozsudku (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 2. 5. 2007, č. j. 5 As 3/2007 - 68).
Dále Nejvyšší správní soud vypořádal námitku stěžovatele mířící proti nákladovému
výroku rozsudku krajského soudu, které ovšem nelze přisvědčit. Skutečnost, že náhrada nákladů
řízení činí částku 17 357 Kč, rozhodně nemůže být důvodem zvláštního zřetele hodným
ve smyslu §60 odst. 7 s. ř. s. Za tento důvod nelze považovat ani skutečnost, že ve věci
bylo k žádosti žalobce nařízeno jednání. Čl. odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb., ve znění Protokolu č. 11, vyhlášeného
pod č. 243/1998 Sb. (dále jen „Úmluva“), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod (dále jen „Listina“) zakotvují právo na spravedlivý proces, zahrnující povinnost
soudů poskytovat ochranu právům zákonem stanoveným způsobem. Právo na soudní a jinou
ochranu zakotvuje taktéž čl. 6 odst. 1 Úmluvy a dále čl. 96 odst. 2 Ústavy a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Garantem tohoto práva je obligatorní povinnost soudu vést jednání ústně a veřejně (vyjma
případů stanovených zákonem), v přítomnosti účastníka řízení a s možností účastníka řízení
vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Úmluvou, Ústavou a Listinou garantované
právo účastníků řízení na veřejné projednání věci v jejich přítomnosti a s možností vyjádřit
se k prováděným důkazům, může být prolomeno jen zákonem. Takovým případem je §51
odst. 1 s. ř. s., ale žalobci ani z hlediska rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nelze klást k tíži,
že využil svého ústavně zaručeného práva na veřejné projednání své věci. V této souvislosti
je však vhodné uvést, že s ohledem na zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu
řízení, nemůže výrok o náhradě nákladů řízení v každém případě obstát.
Nejvyšší správní soud pak nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, protože ve věci samé bylo rozhodnuto bez zbytečného prodlení
po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů nutných pro rozhodnutí.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud shledal v postupu krajského soudu
naplnění důvodu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a proto rozsudek Krajského soudu v Brně
postupem dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku
(§110 odst. 3 s. ř. s.) v dalším řízení všechny osoby, které přicházejí v úvahu jako osoby
zúčastněné na řízení, vyrozumí podle §34 odst. 2 s. ř. s. o probíhajícím řízení a vyzve je,
aby ve lhůtě, kterou jim k tomu současně stanoví, oznámily, zda v řízení budou uplatňovat práva
osoby zúčastněné na řízení.
V novém rozhodnutí rozhodne Krajský soud v Brně rovněž o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. dubna 2015
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu