ECLI:CZ:NSS:2015:5.AZS.205.2014:33
sp. zn. 5 Azs 205/2014 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: O. B. C.,
zastoupený JUDr. Milanem Ostřížkem, advokátem, se sídlem Sadová 553/8, 702 00
Ostrava-Moravská Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3,
170 34 Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
28. 11. 2014, č. j. 62 Az 7/2013 - 78,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Milanu Ostřížkovi, advokátovi,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 4114 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“),
kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2013,
č. j. OAM-135/LE-LE21-P12-2013, v němž žalovaný shledal jeho žádost o udělení mezinárodní
ochrany ze dne 31. 7. 2013 za nepřípustnou dle §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“) a řízení dle §25 písm. i) zákona o azylu zastavil.
Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na skutečnost, že stěžovatel o udělení
mezinárodní ochrany žádal opakovaně, nyní se jedná o jeho v pořadí pátou žádost, a stručně také
zrekapituloval průběh jednotlivých řízení o nich. Zdůraznil, že stejně jako ve všech předchozích
žádostech, stěžovatel i nyní odůvodňoval svoji žádost obavami z povstalců a ze špatné
bezpečnostní situace ve své vlasti, kde probíhá válka, do níž by se musel po návratu zapojit
a riskovat tak život. Žalovaný uvedl, že věcně posoudil žádost o udělení mezinárodní ochrany
ze všech stěžovatelem uváděných důvodů (kromě shora označeného také ze zdravotních
důvodů – poznámka Nejvyššího správního soudu) již v rozhodnutí o první žádosti, podmínky
pro udělení mezinárodní ochrany jakéhokoliv typu neshledal a tento závěr následně potvrdil
soud. Ve všech pozdějších žádostech již nebyly stěžovatelem uvedeny žádné nové skutečnosti
či nová zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem posouzení důvodů
pro udělení mezinárodní ochrany v předchozích řízeních. Proto žalovaný opakovně další
(druhou, třetí a čtvrtou) žádost stěžovatele shledal nepřípustnou a všechna tato řízení o udělení
mezinárodní ochrany zastavil. Stejná situace se opakuje i v případě žádosti nynější, k níž žalovaný
kromě výpovědi stěžovatele shromáždil také informace týkající se politické a bezpečnostní situace
a stavu dodržování lidský práv v Pobřeží slonoviny, s nimiž měl stěžovatel také možnost
se v řízení před žalovaným seznámit. Z uvedených důvodů žalovaný i pátou žádost stěžovatele
o udělení mezinárodní ochrany shledal nepřípustnou a řízení o ní zastavil.
Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, která byla rozsudkem Krajského
soudu v Ostravě dne 28. 11. 2014, č. j. 62 Az 7/2013 - 78 (dále jen „napadený rozsudek“)
zamítnuta. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že neshledal žalobu důvodnou v žádném
z uplatňovaných žalobních bodů. Žalovaný podle krajského soudu zjistil stav věci dostatečně,
s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany podává
ze stále totožných důvodů, tedy z obavy o svůj život v důsledku nutnosti zapojit se ve své vlasti
do války, která tam stále trvá. Poukázal na to, že žalovaný se nespokojil pouze s tvrzeními
stěžovatele, nýbrž opatřil si informace o situaci v Pobřeží slonoviny z více pramenů, z nichž také
při hodnocení těchto stále se opakujících tvrzení stěžovatele vycházel a které při posouzení
žádosti zohlednil. Krajský soud nepovažoval za opodstatněnou ani výtku, že žalovaný
nedostatečně zvážil aplikaci §12 a §14a zákona o azylu. Jelikož stěžovatel v nynější žádosti
o udělení mezinárodní ochrany neuvedl žádné jiné, než dříve uváděné a již posouzené důvody,
neměl ani žalovaný důvod se znovu vyhodnocením podmínek o udělení azylu dle §12 zákona
o azylu zabývat. Ohledně aplikace §14a zákona o azylu poukázal krajský soud na relevantní
judikaturu Nejvyššího správního soudu k otázce zkoumání naplnění podmínek pro udělení
doplňkové ochrany a uzavřel, že žalovaný se podrobně touto otázkou zabýval, když
s ohledem na zjištění o situaci v zemi původu stěžovatele posuzoval jeho žádost i vzhledem
k zásadě non-refoulement vyplývající z čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (sdělení
č. 208/1993 Sb.), která zakládá povinnost nevystavit žadatele o udělení mezinárodních ochrany
hrozbě vážné újmy. Tuto otázku podle krajského soudu žalovaný správně vyhodnotil vzhledem
k obsahu zpráv o stavu v zemi původu stěžovatele, z nichž se podává iniciativa k obnově země
a kroky směrující k návratu k normálnímu stavu. Nebezpečí vážné újmy tedy podle krajského
soudu bylo žalovaným zváženo a správně vyhodnoceno, když dovodil, že kritéria pro udělení
doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu nebyla naplněna. Konečně poslední žalobní námitce
týkající se nesprávné aplikace §25 písm. i) zákona o azylu také krajský soud nepřisvědčil
s odůvodněním, že výsledek řízení před žalovaným nebyl negativně ovlivněn jazykovou bariérou,
jelikož sám stěžovatel v žádosti uvedl, že je schopen se dorozumět italsky, česky a anglicky.
Proti napadenému rozsudku krajského soudu se stěžovatel nyní brání kasační stížností,
v níž uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“), tedy namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení a vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
vadu mělo být rozhodnutí správního orgánu zrušeno.
Tyto kasační důvody upřesňuje tvrzeními, která jsou zcela identická s těmi, jež uplatnil
již v žalobě u krajského soudu. Shodně jako v řízení před soudem vytýká, že žalovaný
při posuzování žádosti postupoval v rozporu s §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen
„správní řád“), jelikož nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a i když se opíral
o zprávy mezinárodních organizací, nepřikládal váhu individuálním informacím stěžovatele.
O osobním pohovoru, který je podle stěžovatele v daném typu správního řízení nezbytný, jsou
nicotné informace. Podle stěžovatele však žalovaný měl i přes jazykovou bariéru zjistit
individuální důvody stěžovatele a nespokojit se jen s povšechnými informacemi či frázemi.
Osobní pohovor vedený formou otázek a odpovědí vůbec nenastal, což opět ovlivnila jazyková
bariéra. Tyto skutečnosti, zejména nedostatek kvalifikovaných individuálních informací, se podle
stěžovatele odrazily v povrchním posouzení skutkového stavu. To v konečném důsledku vyústilo
v nesprávnou aplikaci §25 zákona o azylu. Není-li totiž zjištěn dostatek informací k posouzení
individuálního „stavu“ žadatele o udělení mezinárodní ochrany, nemůže být naplněn
ani požadavek §3 a §2 odst. 4 správního řádu. Ani krajský soud při přezkoumání napadeného
rozhodnutí žalovaného nepostupoval v souladu se zákonem, neboť vydal napadený rozsudek
bez nařízeného ústního jednání, při němž by bylo možno zjistit informace od stěžovatele
samotného. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit.
Žalovaný nesouhlasí s důvody kasační stížnosti, naopak má za to, že jak napadené
rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy.
Poukazuje na obsah správního spisu a průběh správního řízení, při němž vycházel nejen
z výpovědí stěžovatele během předchozích řízení, ale i z obsahu údajů v současné žádosti a dále
z informací, které sám shromáždil ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování
lidských práv v Pobřeží slonoviny. Zdůraznil, že ačkoliv měl stěžovatel možnost se s podklady
napadeného rozhodnutí a shromážděnými informacemi dle §36 odst. 3 správního řádu seznámit,
této možnosti nevyužil s odůvodněním, že tak činit nechce a nejsou pro něj důležité. Jelikož
stěžovatel neuvedl žádnou novou skutečnost ve smyslu zákona o azylu oproti žádostem
předchozím, považuje žalovaný své rozhodnutí za správné, vycházející z dostatečně zjištěného
skutkového stavu věci, tedy souladné se zákonem. Žalovaný závěrem uvádí, že neshledává žádná
pochybení ani v postupu soudu, a proto navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a zjistil,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Jelikož je kasační stížnost podána ve věci mezinárodní ochrany, Nejvyšší
správní soud při závěru o tom, že kasační stížnost je přípustná (§104 s. ř. s.), posuzoval,
zda je také přijatelná, tedy zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele
ve smyslu §104a s. ř. s.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že otázka přijatelnosti jedné z předcházejících
kasačních stížností stěžovatele byla již Nejvyšším správním soudem posuzována v jeho usnesení
ze dne 10. 11. 2010, č. j. 6 Azs 30/2010 - 55, které se vztahovalo k řízení o třetí žádosti
stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany ze dne 24. 9. 2009. I v nyní posuzované věci, stejně
jako ve zmíněném předchozím usnesení, bude Nejvyšší správní soud vycházet z judikatorních
závěrů k podmínkám přijatelnosti kasační stížnosti dle §104a s. ř. s. a v tomto kontextu
především z výkladu, který již dříve zdejší soud provedl ohledně neurčitého pojmu „podstatného
přesahu vlastních zájmů stěžovatele“ použitého v §104a s. ř. s. Podstatný přesah vlastních zájmů
stěžovatele je totiž podmínkou přijatelnosti nynější kasační stížnosti sine qua non.
Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaného pod č. 933/2006 Sb. NSS, „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele
je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana
individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů.“
V uvedeném usnesení Nejvyššího správního soudu byly vymezeny i typové případy, které
onu podmínku „podstatného přesahu vlastních zájmů“ stěžovatele, jak má na mysli §104a s. ř. s.
splňují. Jedná se o tyto případy:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů
i v rámci Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon.
To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech
sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními
soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které
mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva.
V nyní posuzované věci přitom nejde o žádný z typových případů uvedených shora pod
body 1) – 3), proto se v dalším Nejvyšší správní soud bude zabývat tím, zda se krajský soud
v napadeném rozhodnutí dopustil onoho zásadního pochybení vymezeného výše v bodě
4). Nejvyšší správní soud zde zdůrazňuje, že není v rámci tohoto posledně uvedeného typu
přijatelnosti, předpoklady jejíhož naplnění jsou svázány s rozhodovací činností krajského soudu
o žalobě, povolán přezkoumávat jakékoliv jeho pochybení, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné.
Stěžovatel namítá taková pochybení krajského soudu a žalovaného, u nichž nelze prima
facie vyloučit, že takový dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele, mít mohla.
K tomuto závěru se Nejvyšší správní soud přiklonil proto, že zejména žalovaný, ale zčásti
i krajský soud, který jeho závěry přezkoumával, se k posouzení nepodstatnější otázky,
stěžovatelem vytýkané v kasační stížnosti s poukazem na nesprávný výklad a aplikaci §12 a §14a
zákona o azylu, věnovali spíše v obecnější rovině a nenavázali svá konkrétní zjištění při aplikaci
uvedených právních norem na konkrétní důvody stěžovatele uváděné v jeho nynější žádosti. Tato
disproporce podle Nejvyššího správního soudu zakládá podmínky, za nichž je třeba ve smyslu
judikatorních závěrů usnesení zdejšího soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
považovat kasační stížnost za přijatelnou.
Za dané situace tedy Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
přezkoumal v rozsahu (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.), které stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil. Ve věci přitom rozhodl
bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Pro účely dalšího posouzení námitek v kasační stížnosti uplatněných Nejvyšší správní
soud nejprve rekapituluje dosavadní výsledky řízení o předchozích žádostech stěžovatele,
jak se podávají ze správního spisu žalovaného i ze spisu soudního.
Stěžovatel podal první žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 26. 1. 2005, žalovaný
rozhodnutím ze dne 14. 2. 2007, č. j. OAM - 173/VL – 20 - P07 - 2005, stěžovateli žádný typ
mezinárodní ochrany neudělil. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému
soudu v Hradci Králové, který ji rozsudkem ze dne 17. 4. 2007, č. j. 28 Az 28/2007 - 14, odmítl
jako opožděnou a kasační stížnost stěžovatele proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud
usnesením ze dne 5. 12. 2007, č. j. 6 Azs 94/2007 - 43, zastavil. Druhou žádost podal
stěžovatel dne 14. 2. 2008, žalovaný uvedenou žádost rozhodnutím ze dne 15. 2. 2008,
č. j. OAM - 141/VL – 07 – 12 - 2008, zastavil pro nepřípustnost dle §25 písm. i) zákona o azylu,
žalobu proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě zastavil usnesením ze dne 8. 12. 2008,
č. j. 60 Az 26/2008 - 33, a kasační stížnost proti uvedenému usnesení poté Nejvyšší správní soud
svým usnesením ze dne 2. 7. 2009, č. j. 6 Azs 42/2009 - 66, odmítl pro opožděnost. V pořadí třetí
žádost ze dne 24. 9. 2009 žalovaný opět posoudil jako nepřípustnou a řízení o ní zastavil
rozhodnutím ze dne 16. 10. 2009, č. j. OAM - 259/LE - BE02 - BE03 - 2009, o žalobě proti
uvedenému rozhodnutí rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 3. 2010,
č. j. 47 Az 58/2009 - 32; následně podanou kasační stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyšší
správní soud odmítl pro nepřijatelnost usnesením ze dne 10. 11. 2010, č. j. 6 Azs 30/2010 - 55.
Čtvrtou žádost pak stěžovatel podal dne 19. 4. 2012 a žalovaný řízení o ní opět zastavil
pro nepřípustnost rozhodnutím ze dne 2. 5. 2012, č. j. OAM - 92/LE - LE05 - LE05 - 2012.
Řízení o žalobě podané proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze usnesením ze dne
2. 10. 2012, č. j. 2 Az 6/2012 - 44, zastavil.
Nutno na tomto místě doplnit, že meritorně se žádostí stěžovatele z hlediska posouzení
naplnění některého z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany zabývalo pouze první rozhodnutí
žalovaného ze dne 14. 2. 2007 a pokud jde o potvrzení závěrů v něm obsažených, nelze zcela
souhlasit se žalovaným, že byly soudně potvrzeny, jelikož Krajský soud v Hradci Králové, který
rozhodoval o žalobě proti tomuto rozhodnutí, žalobu pro opožděnost odmítl, tedy meritorně
rozhodnutí žalovaného neposuzoval. Ze strany Nejvyššího správního soudu bylo předmětem
věcného posouzení (v rovině přezkoumání podmínek přijatelnosti kasační stížnosti) pouze řízení
a závěry přijaté žalovaným a Krajským soudem v Praze ve vztahu ke třetí žádosti stěžovatele.
Proto je nyní vhodné zdůraznit a zopakovat ty důvody, pro které stěžovatel poprvé žádal
o udělení mezinárodní ochrany, když všechny další jeho žádosti, jak již výše uvedeno, tyto
důvody pouze opakovaly, popř. zužovaly. Zde Nejvyšší správní soud pokládá za významné před
dalšími úvahami vytknout i relevantní skutečnosti, kterými stěžovatel doplnil svoji první žádost
ze dne 26. 1. 2005 v osobním pohovoru ze dne 22. 2. 2005 a dále také v doplňujícím pohovoru
uskutečněném dne 6. 6. 2005.
Stěžovatel pochází z města Odienne, které se nachází v severním regionu Pobřeží
slonoviny, správním střediskem je Korhogo. Je národnosti Ivorienne, patří k etniku Dioula
a hovoří dialektem Malinke, je náboženského vyznání islám a s výjimkou jednoho bratra všichni
jeho další sourozenci včetně matky a syna žijí ve městě Abidjan. V uvedených místech Odienne
a Abidjan se také střídavě zdržoval, než svoji vlast v lednu 2005 opustil. Není členem žádné
politické strany ani jiné organizace a nikdy ani členem nebyl. Jako důvod pro udělení azylu uvedl
špatnou situaci v Pobřeží slonoviny, jelikož země je rozdělená. Muslimové, což je i stěžovatel,
jsou na severu země, kde jsou také rebelové, na jihu země jsou naopak křesťané. Mezi křesťany
a muslimy probíhá válka. Muslimové na severu přitom vytvořili povstání proti straně, která
je u moci, a chtějí prosadit svoje kandidáty, kteří by vládli, a k tomu, aby muslimové tyto vůdce
podporovali, verbují i mladé lidi. Stěžovatele navštívili za tímto účelem rebelové dvakrát. Proto
opustil vlast, jelikož měl obavy, že jej rebelové násilím odvedou, aby za ně bojoval a účastnil
se války. Proto se také do vlasti nechce vrátit. Kromě toho byl důvodem opuštění vlasti také
nedobrý zdravotní stav stěžovatele.
V žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 14. 2. 2008 potvrdil, že vlast opustil
proto, že byl ohrožován v důsledku povstání, které je střetnutím křesťanů a muslimů a jde
o povstání proti současné (rozuměj tehdejší – poznámka Nejvyššího správního soudu) vládě.
Ozbrojení lidé, kteří jej navštívili, aby se účastnil povstání, byli přívrženci islámu. Ve své vlasti
je tedy z uvedených důvodů ohrožen na životě. Zde potvrdil svůj zdravotní stav jako dobrý. Poté
ve třetí žádosti ze dne 24. 9. 2009 výslovně uvedl, že důvody udělení mezinárodní ochrany jsou
stejné jako v předchozích žádostech. Jelikož v Africe stále pokračuje válka, musel by tam bojovat,
mohl by být zabit, nebo někoho zabít. O udělení mezinárodní ochrany žádal i kvůli zdravotnímu
stavu, neboť ve vlasti by nedostal potřebnou lékařskou péči a jeho zdravotní stav není dobrý.
Ve čtvrté a v nynější páté žádosti stěžovatel opakuje důvod trvajícího ozbrojeného konfliktu, tedy
válku v zemi původu, jíž by se musel účastnit, což jej ohrožuje na životě. Zdravotní důvody sice
uváděl ve své čtvrté žádosti, nyní je však již netvrdí.
Lze tedy shrnout, že stěžovatel, pokud jde o přetrvávající důvod pro udělení mezinárodní
ochrany, zdůrazňuje jednak ozbrojený konflikt v zemi původu, Pobřeží slonoviny, a dále obavy
před pronásledováním, resp. vážnou újmou ze strany rebelů kvůli účasti v bojích na jejich straně,
což jej ohrožuje na životě, jelikož bojovat nechce.
I když žalovaný nynější žádost ze dne 31. 7. 2013 meritorně neposuzoval, jelikož
s ohledem na totožnost důvodu pro udělení mezinárodní ochrany měl za to, že jsou splněny
podmínky předpokládané §10a písm. e) zákona o azylu, v návaznosti na §25 téhož zákona,
nezbytně nutně jako předběžnou otázku musel posuzovat tvrzení stěžovatele a důvody jeho
žádosti v souvislosti se zjištěními, která sám o politické a bezpečnostní situaci a stavu dodržování
lidských práv v Pobřeží slonoviny obstaral. Tyto byl povinen (byť předběžně) vyhodnotit
z hlediska všech důvodů mezinárodní ochrany, jak správně zdůraznil i krajský soud
v napadeném rozsudku, s poukazem na usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 1. 2011,
č. j. 5 Azs 6/2010 - 107. To plyne shodně i z §28 odst. 2 zákona o azylu.
Na tomto místě je třeba poukázat na to, že ačkoliv byl žalovaný povinen posoudit
individuální tvrzení stěžovatele spolu se zjištěními, která sám o situaci v Pobřeží slonoviny
obstaral, vzhledem ke všem důvodům mezinárodní ochrany, nelze odhlédnout od skutečnosti,
že sám stěžovatel jak v žalobě, tak i v nyní posuzované kasační stížnosti zdůrazňuje důvody
azylové s poukazem na §12 zákona o azylu a dále důvody pro udělení doplňkové ochrany
dle §14a zákona o azylu. Zjevně tak lze dovodit, že závěry, byť předběžné, které žalovaný přijal
ohledně nenaplnění důvodů pro udělení mezinárodní ochrany dle §13 zákona o azylu (azyl
za účelem sloučení rodiny), dle §14 zákona o azylu (humanitární azyl) a dle §14b zákona o azylu
(doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny) stěžovatel nezpochybňuje a sám se naplnění
těchto důvodů mezinárodní ochrany nedovolává.
Proto také Nejvyšší správní soud v rámci nynějšího posouzení věci omezí svoje další
závěry pouze na ty důvody mezinárodní ochrany, které zůstávají spornými a jsou stěžovatelem
zdůrazňovány. Ostatně azyl za účelem sloučení rodiny či doplňková ochrana za stejným účelem
ve smyslu §13 a §14b zákona o azylu jsou v případě stěžovatele z povahy věci vyloučeny, neboť
prokazatelně žádnou rodinu na území České republiky nemá.
Žalovaný, jakkoliv při posouzení žádosti stěžovatele ze dne 31. 7. 2013 vycházel primárně
z toho, že v ní stěžovatel nadále ve shodě se svou první meritorně posuzovanou žádostí (a také
všemi následnými) tvrdil nebezpečí ozbrojeného konfliktu a obavy z pronásledování ze strany
rebelů a nutnosti účastnit se bojů na jejich straně, což jej ohrožuje na životě, byl povinen
za účelem objektivního posouzení podmínek pro postup dle §10a písm. e) zákona o azylu
a §25 téhož zákona shromáždit dostatek relevantních podkladů nasvědčujících tomu, že od doby
posuzování předcházejících žádostí o udělení mezinárodní ochrany nenastala v situaci v zemi
původu natolik zásadní změna, která by nově odůvodňovala udělení některé z forem mezinárodní
ochrany.
Jak již dříve Nejvyšší správní soud dovodil v rozsudku rozšířeného senátu
ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 - 96, „i opakovaná žádost, která formálně neuvádí nové skutečnosti
či zjištění pro udělení azylu ani doplňkové ochrany, nemůže být podle názoru rozšířeného senátu považována
za žádost shodnou, a tudíž nepřípustnou, jestliže se od předcházejícího pravomocného rozhodnutí ve věci
mezinárodní ochrany zásadním způsobem změnila situace v zemi původu (zvýraznění provedeno dodatečně)
a tato změna by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Odůvodnění
správního rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany proto
musí vždy obsahovat zdůvodněný závěr správního orgánu o tom, že 1) žadatel v opakované žádosti o udělení
mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové
ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí
žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost
nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Správnost těchto závěrů správního orgánu podléhá v plném rozsahu
kognici správních soudů v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o zastavení řízení pro nepřípustnost
opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany.“
V tomto ohledu vyšel žalovaný při zjišťování situace v zemi původu z různých
informačních zdrojů, a to ze Zprávy Rady bezpečnosti OSN, S/2011/807 ze dne 30. 12. 2011
o postupu operace Organizace spojených národů v Pobřeží Slonoviny, z Výroční zprávy Human
Rights Watch 2012 z ledna 2012, ze zprávy BBC ze dne 24. 2. 2012 nazvané „Rivalové
z Pobřeží slonoviny Soro a Gbagbo vítají krok Mezinárodního trestního soudu“; ze zprávy
Agence France-Presse ze dne 8. 3. 2012 nazvané „Pobřeží slonoviny: Ministerský předseda
pobřeží slonoviny odstupuje kvůli výsledkům potvrzujícím vítězství Ouattarovy strany“
a ze zpráv ČTK ze dnů 19. 2. 2013, 24. 3. 2013, 5. 4. 2013, 3. 6. 2013 a 1. 10. 2013. Nejvyšší
správní soud pro stručnost ohledně podstatného obsahu těchto zpráv odkazuje na odůvodnění
napadeného rozhodnutí žalovaného i odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu
a pouze zdůrazňuje, že již dříve v rozsudku ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008 - 71 dovodil,
že „při používání informací o zemích původu je nutné dodržovat následující pravidla. Informace o zemi původu
musí být v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých
zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné (srov. kritéria pro nakládání s informacemi o zemích původu
v azylovém řízení, in: GYULAI, G.: Country Information in Asylum Procedures: Quality as a Legal
Requirement in EU, Budapest, 2007).“
Podle uvedených pravidel žalovaný podle Nejvyššího správního soudu postupoval, když
vyhledal relevantní zdroje z období časově souvisejícího s dosud poslední žádostí stěžovatele
(od konce roku 2011 do 1. 10. 2013), o jejichž důvěryhodnosti nelze mít zásadních pochyb
(zejména Zpráva Rady bezpečnosti OSN ze dne 30. 12. 2011, Výroční zpráva Human Rights
Watch 2012 z ledna 2012 či zprávy České tiskové kanceláře z období února - října 2013), z nichž
vycházel a které podrobil v rámci řízení o žalobě hodnotícím úvahám i krajský soud.
Z dostupných zpráv (viz specifikace výše) totiž plyne, že válka v zemi původu stěžovatele
vypukla v povolebním období mezi stoupenci bývalého a nynějšího prezidenta a probíhala
v období od listopadu 2010 (po prezidentských volbách konaných dne 28. 11. 2010),
kdy poražený prezident Gbagbo, který byl u moci od roku 2000 až do zmíněných prezidentských
voleb, odmítal předat moc vítězi voleb (novému prezidentu Ouattarovi) a tento ozbrojený
konflikt byl ukončen dne 11. 4. 2011 zatčením dřívějšího prezidenta Gbagba, který byl následně
v listopadu téhož roku předán jurisdikci Mezinárodního trestního soudu v Haagu pro podezření
ze spáchání zločinů proti lidskosti v období této války. V Pobřeží slonoviny tedy od uvedené
doby, kdy začala postupná, byť pomalá, obnova země i za pomoci Mise Organizace spojených
národů pro Pobřeží slonoviny (UNOCI), ozbrojený konflikt netrvá. Pokud rebelové, kteří chtěli
naverbovat stěžovatele v době před jeho opuštěním vlasti, bojovali proti tehdejšímu vedení státu,
jak výslovně uvedl stěžovatel, je zřejmé, že jejich cíle v prosazení změn ve vedení země již bylo
dosaženo. Proto obava stěžovatele z naverbování mezi skupiny rebelujících povstalců ve světle
nynějších zpráv o situaci v zemi původu stěžovatele není opodstatněná. Nadto především
ze Zprávy Rady bezpečnosti OSN ze dne 30. 12. 2011, ale i Výroční zprávy Human Rights Watch
2012 z ledna 2012 plyne, že byla vyvinuta snaha o odzbrojení obyvatelstva a naopak ozbrojení
řádných bezpečnostních složek státu. V listopadu roku 2011 se uskutečnily svobodné volby do
zákonodárného sboru, parlamentu, jejichž výsledky všechny zúčastněné strany respektovaly,
což vedlo i k odstoupení tehdejšího ministerského předsedy, jehož strana v těchto volbách
neuspěla (viz zpráva Agence France-Presse ze dne 8. 3. 2012 „Pobřeží slonoviny: Ministerský
předseda pobřeží slonoviny odstupuje kvůli výsledkům potvrzujícím vítězství Ouattarovy
strany“). To napomáhá obnově právního řádu v zemi. Jakkoliv je z výše označených zpráv
zřejmé, že situace v zemi dosud není plně stabilizovaná, stav země je pod dohledem Mise
Organizace spojených národů pro Pobřeží slonoviny, která také spolupracuje s představiteli státu
ve věci zajištění řádné bezpečnostní situace v zemi, odzbrojení bývalých povstalců a naopak
ozbrojení státních bezpečnostních složek. Z hlediska dodržování základních lidských práv
a zajištění spravedlivého potrestání nezákonného jednání osob, podporujících nejen minulého
prezidenta Gbagbu, ale i jeho odpůrce, tedy přívrženců současného prezidenta Ouattara, byla
přínosná obnova činnosti odvolacích, místních i obvodních soudů, jmenování soudců
i znovuotevření věznic. Ze zpráv se sice také podává, že v rozhodné době přetrvává neklidná
situace na západě země, kde se příležitostně vyskytují problémy s útoky přívrženců bývalého
prezidenta Gbagby, jedná se však o lokální nepokoje, které nezasahují celou zemi, v nichž sehrává
stabilizační roli rozmisťování mobilních i stálých hlídek za spolupráce bezpečnostních složek
státu a UNOCI za současné spolupráce s Misí Organizace spojených národů pro Libérii.
Ty pomáhají také s návratem vnitřně vysídlených osob k jejich komunitám i zamezení násilností
proti obyvatelům na západě země. Ze zpráv nelze dovodit, že by se tento stav na západě země
dotýkal právě lokality, z níž pochází a kde také převážně v době před opuštěním země pobýval
stěžovatel, tedy Odienne ležícího v severním regionu Pobřeží slonoviny.
Je tedy zjevné, že žalovaný dostál povinnosti §3 správního řádu a z dostupných zpráv
bylo lze zjistit stav věci, o němž nejsou pochybnosti tak, aby jej bylo možno také poměřit
příslušnými hmotněprávními normami, zda zejména §12 a §14a zákona o azylu.
Podle §12 zákon o azylu, azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno,
že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo
b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Z konkrétních zjištění o stavu země původu stěžovatele v době, kdy byla posuzována
jeho žádost ze dne 31. 7. 2013, lze ve vztahu k relevantním azylovým důvodům vymezeným
v §12 zákona o azylu zopakovat, že stěžovatel je bez politické příslušnosti, nikdy nebyl členem
politické strany, ani se politicky názorově neprojevoval, jak sám potvrdil, a proto nelze
z uvedeného dovodit, že by byl či mohl být pronásledován z důvodů uplatňování politických práv
či svobod [§12 písm. a) zákona o azylu]. Jedná-li se o obavu stěžovatele z pronásledování
ze strany rebelů vedeného jejich zájmem o naverbování mladých mužů stojících na straně
nynějšího prezidenta Ouattary pro boj s křesťanskou jižní částí země podporující dřívějšího
prezidenta Gbagbu, ta je také neopodstatněná. V tomto ohledu již změna v důsledku
uskutečněných voleb v roce 2010 nastala a k převzetí moci rebely propagovaného vůdce v zemi
došlo v návaznosti na prezidentské volby v listopadu 2010.
Podle §14a odst. 1 zákona o azylu, doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody
pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy,
že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce
2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem,
nebo svého posledního trvalého bydliště.
Podle §14a odst. 2 zákona o azylu, za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje
a) uložení nebo vykonání trestu smrti,
b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu,
c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo
vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo
d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Z hlediska doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu Nejvyšší správní soud poukazuje
na napadený rozsudek, který navázal na relevantní judikaturu, která se předpoklady naplnění
tohoto druhu mezinárodní ochrany zabývá, zejména rozsudek zdejšího soudu ze dne 17. 3. 2008,
č. j. 5 Azs 80/2007 - 87, z něhož také podstatné části cituje (viz napadený rozsudek, str. 7 shora).
Jak plyne z §14a odst. 1 zákona o azylu, musí být v případě této doplňkové ochrany naplněn
předpoklad reálného nebezpečí vážné újmy, která žadateli o udělení mezinárodní ochrany hrozí.
V tomto ohledu stěžovatel tvrdil obavu z ohrožení svého života v důsledku nutnosti účastnit
se války, bojů na straně rebelů, k čemuž by mohl být přinucen i násilím.
V těchto důvodech, které stěžovatel uplatňuje, lze spatřovat zejména hrozbu vážné újmy
ve smyslu §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, který je transpozicí čl. 15 písm. c) Směrnice Rady
č. 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní
příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka
nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované
ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“), provedenou novelizací zákona o azylu zákonem
č. 165/2006 Sb. K tomu Nejvyšší správní soud pro přehlednost doplňuje, že v současné době
nabyla účinnosti „nová“ kvalifikační směrnice, Směrnice Evropského parlamentu a Rady
2011/95/EU, která zavazuje členské státy Evropské unie od 22. 12. 2013; na nynější případ
se tedy sice nevztahuje, pro věc relevantní čl. 15 písm. c) zůstává i po přijetí nové právní úpravy
nezměněn.
Velmi obsáhle se problematikou vážné újmy právě dle §14a odst. 2 písm. c)
zákona o azylu zabýval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009,
č. j. 5 Azs 28/2008 - 68, v němž soud přistoupil k vymezení podmínek, které je třeba
při posouzení vážné újmy dle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu zkoumat. Jedná
se o následující čtyři podmínky, které musejí být splněny kumulativně: „(1) existenci mezinárodního
nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu v zemi původu; (2) existenci svévolného (nerozlišujícího) násilí;
a (3) existenci vážného a individuálního ohrožení života nebo tělesné integrity (4) civilisty“ a jejich naplnění
je třeba posuzovat v následujícím pořadí: „Jako první musí být posouzena otázka, zda-li se země původu
nachází v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu (první podmínka). Pokud ano, musí být
jako druhá v pořadí zkoumána otázka, zda-li je žadatel o mezinárodní ochranu civilistou (čtvrtá podmínka).
Pokud ano, je nutné přistoupit k posouzení otázky, zda-li žadatel o mezinárodní ochranu byl (resp. má důvodnou
obavu, že bude) vystaven svévolnému (nerozlišujícímu) násilí (druhá podmínka). Pokud je odpověď na třetí otázku
kladná, musí rozhodující orgán zkoumat, zda-li toto násilí dosahuje intenzity vážného a individuálního ohrožení
života nebo tělesné integrity (třetí podmínka).“ K uvedenému pak Nejvyšší správní soud v citovaném
rozsudku dodal, že posuzování podmínky druhé a třetí nelze učinit odděleně (zde poukázal
na závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci C-465/07 Elgafaji),
tedy při posuzování vážné újmy dle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu je třeba úsudek
o naplnění druhé a třetí podmínky spojit v jedno hodnotící kritérium.
Z toho, co bylo uvedeno výše, tedy vyplývá, že prvořadou otázkou, na kterou je třeba
odpovědět, je naplnění existence podmínky první, tedy zda v zemi původu stěžovatele existuje
mezinárodní nebo vnitřní ozbrojený konflikt. Jelikož mezinárodní ozbrojený konflikt stěžovatel
vůbec nezmiňuje a nadto z dostupných, výše označených, zpráv, které obstaral žalovaný,
je zřejmé, že konflikty v zemi původu stěžovatele probíhaly uvnitř země (mezi přívrženci
dřívějšího a nynějšího prezidenta), je zjevné, že v nyní posuzované věci lze uvažovat pouze
v rovině naplnění kritéria vnitřního ozbrojeného konfliktu.
K otázce obsahového vymezení uvedeného pojmu se obsáhle vyjádřil zdejší soud opět
v dříve zmíněném rozsudku ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68, posléze však byla
uvedená otázka řešena i Soudním dvorem Evropské unie v návaznosti na předběžnou
otázku, položenou ve vztahu k výkladu čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice [jehož
transpozice je v zákoně o azylu, jak již výše uvedeno, provedena v §14a odst. 2 písm. c)] ve věci
C-235/12 Diakité, v níž dovodil, že vnitrostátní (či slovy zákona o azylu vnitřní) ozbrojený
konflikt existuje, „stojí-li řádná armáda státu proti jedné nebo několika ozbrojeným skupinám, nebo stojí-li
proti sobě dvě nebo více ozbrojených skupin, aniž je nezbytné, aby tento konflikt mohl být kvalifikován jako
ozbrojený konflikt, který nemá mezinárodní ráz ve smyslu mezinárodního humanitárního práva, a aniž jsou
intenzita ozbrojených střetů, stupeň organizace proti sobě stojících ozbrojených sil nebo délka konfliktu posuzovány
odděleně od míry násilí panujícího na dotyčném území.“ Uvedeným závěrem se tak Soudní dvůr Evropské
unie přiklonil k výkladu pojmu „vnitrostátního ozbrojeného konfliktu“ nikoliv ve smyslu
mezinárodního humanitárního práva (k čemuž se dříve klonil zdejší soud v rozsudku ze dne
13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68), nýbrž na stranu autonomního výkladu tohoto pojmu
užitého v čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice v souladu s jeho obvyklým smyslem v běžném
jazyce.
Výslovně k tomu Soudní dvůr Evropské unie v bodě 28 rozsudku ve věci
C-285/12 Diakité uvedl, že „pojem ‚vnitrostátní ozbrojený konflikt‘ se ve svém obvyklém smyslu v běžném
jazyce týká situace, kdy řádná armáda státu stojí proti jedné nebo několika ozbrojeným skupinám, nebo kdy proti
sobě stojí dvě nebo více ozbrojených skupin.“ Jak již bylo dříve uvedeno, v zemi původu stěžovatele
vnitrostátní ozbrojený konflikt již netrvá, stejně jako netrvá důvod bojů vedených rebelujícími
povstalci podporujícími nynějšího prezidenta Ouattaru, jelikož v zemi proběhly v roce 2010 volby
a tento zvolený prezident, rebely podporovaný, byl následně potvrzen i mezinárodním
společenstvím a převzal vládu v zemi.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že v době, kdy byla posuzována v pořadí pátá žádost
stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany, podmínka vnitřního ozbrojeného konfliktu ve smyslu
závěrů, k nimž dospěl Soudní dvůr Evropské unie v otázce, která je nyní pro posouzení věci
zásadní, splněna nebyla, jelikož vnitřní ozbrojený konflikt v zemi původu stěžovatele, tedy
v Pobřeží slonoviny, neprobíhal a ani v současné době neprobíhá. Ze žádné ze zpráv, které byly
podkladem posouzení žádosti stěžovatele (specifikace viz výše) nevyplývá, že by ozbrojené
konflikty, k nimž uvnitř země docházelo v povolebním období od listopadu 2010, přetrvávaly
v době podání žádosti stěžovatele ze dne 31. 7. 2013, naopak bylo v dříve uvedených zdrojích
(Zpráva Rady bezpečnosti OSN ze dne 30. 12. 2011, Výroční zpráva Human Rights Watch 2012
z ledna 2012 i zprávy z ČTK z období února - října 2013) opakovaně vysloveno, že ozbrojený
konflikt, který byl veden v rovině dvou ozbrojených skupin mezi stoupenci dřívějšího a nově
zvoleného prezidenta Pobřeží slonoviny, byl ukončen v návaznosti na zatčení bývalého
prezidenta Gbagby dne 11. 4. 2011. Dílčí, ve zprávách zmiňované, po tomto období doznívající,
nepokoje, se odehrávají na západě země, aniž se z výše vyjmenovaných zpráv podává, že by tyto
dílčí nepokoje v zemi zasahovaly právě severní část území Pobřeží slonoviny, konkrétně město
Odienne, v němž před opuštěním vlasti stěžovatel pobýval.
Podle Nejvyššího správního soudu tedy již absence podmínky vnitřního ozbrojeného
konfliktu vylučuje posouzení dalších podmínek naplnění §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu,
jak byly shora vymezeny, a je tak zřejmé, že vážná újma ve smyslu uvedeného zákonného
ustanovení stěžovateli reálně nehrozí. Proto se Nejvyšší správní soud ani blíže nezabýval otázkou,
která mohla být v nyní posuzované věci spornou, totiž zda by v případě nucené účasti stěžovatele
v ozbrojeném konfliktu v zemi jeho původu, jak uvádí v žádosti o udělení mezinárodní ochrany,
bylo možno jej vůbec považovat za civilistu. Jelikož tuto podmínku bylo na místě posuzovat
pouze tehdy, pokud by byla shledána za naplněnou podmínka existence mezinárodního nebo
vnitřního ozbrojeného konfliktu, k čemuž v daném případě nedošlo, neshledal Nejvyšší správní
soud nutnost se touto potenciálně spornou otázkou zabývat.
Jedná-li se o důvody vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, může
se jednat, jak poukázal již krajský soud v napadeném rozsudku, o reálné nebezpečí spočívající
v mučení, nelidském či ponižujícím zacházení nebo trestání, jehož se mohou dopouštět jak státní,
tak i nestátní původci. Pro posouzení tohoto důvodu vážné újmy je vždy podstatné, zda stát,
strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolujících stát nebo podstatnou
část jeho území jsou schopny či ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním ze strany nestátních původců vážné újmy. Pokud tomu tak je, stěžovatel se může
domáhat ochrany přímo v zemi původu. Přitom se má „zpravidla za to, že ochrana je poskytována,
jestliže subjekty uvedené v odstavci 1 učiní přiměřené kroky k zabránění … způsobení vážné újmy, mimo jiné
zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících … způsobení
vážné újmy, a žadatel má k této ochraně přístup.“ (čl. 7 kvalifikační směrnice a shodně §2 odst. 9 a 11
zákona o azylu, shodně srov. závěry zdejšího soudu v rozsudcích ze dne 27. 10. 2011,
č. j. 6 Azs 22/2011 - 108 nebo ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 - 57). Jak již bylo řečeno,
k určitým nepokojům mezi dříve znesvářenými skupinami nadále může docházet na západě země,
nikoliv však v regionu, z něhož pochází stěžovatel. Navíc, jak výše uvedeno, v zemi původu
stěžovatele došlo k obnově činnosti odvolacích, místních i obvodních soudů, jmenování soudců
i znovuotevření věznic a na stabilizaci v zemi a podpoře i z hlediska účinně fungujícího právního
systému se podílí i UNOCI, která má vliv na celkovou stabilizaci situace v Pobřeží slonoviny,
nelze mít za to, že by pro tento důvod vážné újmy reálně stěžovateli hrozilo v zemi původu
nebezpečí.
Ani skutečné nebezpečí vážné újmy spočívající v uložení nebo vykonání trestu smrti nebo
v širším slova smyslu zabití [§14a odst. 2 písm. a) zákona o azylu] Nejvyšší správní soud
neshledal, a to opět z důvodů shora uvedených - ukončení ozbrojeného konfliktu; zajištění
spravedlivého potrestání nezákonného jednání osob vystupujících na obou stranách dřívějšího
ozbrojeného konfliktu; podřízení se jurisdikci Mezinárodního trestního soudu v otázkách zločinů
proti lidskosti v souvislosti s ozbrojeným konfliktem; ale i snaha o odzbrojení obyvatelstva
i bývalých povstalců a naopak ozbrojení řádných bezpečnostních složek státu v zájmu zajištění
ochrany prostřednictvím státní moci.
Konečně nebyly shledány ani žádné další mezinárodní závazky České republiky nad rámec
již uvedených, s nimiž by vycestování stěžovatele bylo v rozporu [§14a odst. 2 písm. d) zákona
o azylu], tedy ani z důvodu této „zbytkové“ kategorie, kterou je vážná újma jako předpoklad
udělení doplňkové ochrany definována, nelze nyní stěžovateli v jeho žádosti o udělení
mezinárodní ochrany přisvědčit.
Z toho, co bylo dříve uvedeno, tedy vyplývá, že v případě stěžovatele reálná hrozba vážné
újmy dána není. Respektování zásady nenavrácení, které je nezbytné nejen podle čl. 33 Úmluvy
o právním postavení uprchlíků, ale též podle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod tak bylo v nyní posuzované věci řádně a dostatečně zváženo z těch východisek, která
přicházela v úvahu především [§14a písm. c) zákona o azylu], ale i z dalších potenciálně
se nabízejících [§14 odst. 2 písm. a), b) a d) zákona o azylu] a podle Nejvyššího správního soudu
stěžovatel podmínky pro uplatnění zásady non-refoulement nesplňuje. Tento závěr správně
dovodil také krajský soud.
Lze tedy uzavřít, že žádné relevantní nové skutečnosti či nová zjištění ve smyslu
§10 písm. e) zákona o azylu v žádosti ze dne 31. 7. 2013 stěžovatel neuplatňoval a nenastala
ani taková zásadní změna situace v zemi původu stěžovatele, která by udělení mezinárodní
ochrany v jakékoliv její formě nově odůvodňovala (viz shora citovaný rozsudek rozšířeného
senátu zdejšího soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 - 96). Zjištění, k nimž dospěl žalovaný
a posléze i krajský soud ohledně aktuálního politického a bezpečnostního stavu v zemi původu
stěžovatele a stavu dodržování lidských práv, nezavdávají důvod pro přehodnocení závěrů, které
žalovaný vyjádřil v případě rozhodnutí o první žádosti o udělení mezinárodní ochrany, když tuto
stěžovateli v žádné její formě nepřiznal.
Fakticky se totiž stěžovatel toliko opakovaně domáhá přezkoumání toho, což již dříve
bylo předmětem meritorního posouzení, to však smyslem opakovaných žádostí o udělení
mezinárodní ochrany není za předpokladu, že v zemi původu stěžovatele nedošlo v mezidobí
k natolik zásadní změně, která by opětovné posoužení žádosti o udělení mezinárodní ochrany
z totožných důvodů umožnila (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009,
č. j. 9 Azs 5/2009 - 65).
Nejvyšší správní soud tedy má za to, že závěr žalovaného, aprobovaný krajským soudem,
jímž byla žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany posouzena jako nepřípustná,
je souladný se zákonem. Předpoklady pro věcné posouzení nynější žádosti ze dne 31. 7. 2013
nejsou splněny proto, že podle §10a písm. e) zákona o azylu „podal-li cizinec opakovaně žádost
o udělení mezinárodní ochrany, aniž by uvedl nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního
zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném
řízení ve věci mezinárodní ochrany“, je taková žádost nepřípustná. To byl i nyní posuzovaný případ
a žalovaný byl oprávněn řízení o uvedené žádosti o udělení mezinárodní ochrany dle §25 písm. i)
zákona o azylu zastavit.
Z uvedených důvodů nemůže být také pochybením žalovaného, že postupoval zákonem
povoleným způsobem, aniž v souvislosti s žádostí ze dne 31. 7. 2013 vedle výpovědi stěžovatele
v jeho žádosti, zajištění vícero zpráv o situaci v zemi původu stěžovatele, v Pobřeží slonoviny,
s ním také neprovedl osobní pohovor, jak stěžovatel nejen v žalobě, ale i v kasační stížnosti
namítá. Pohovor se žadatelem o udělení mezinárodní ochrany se totiž neprovádí, pokud lze řízení
o udělení mezinárodní ochrany zastavit z důvodu nepřípustnosti žádosti, není-li nezbytný
ke zjištění podkladů pro vydání rozhodnutí. Ze správního spisu se však nepodává taková
nezbytnost, jelikož ani stěžovatel nepoukázal na žádnou novou skutečnost či zjištění, které
by tuto potřebu mohlo založit (srov. §23 odst. 1 zákona o azylu) a taková potřeba nevyplynula
ani z výsledků zjištění učiněných žalovaným. Krajský soud tedy nepochybil, když tento postup
žalovaného v řízení o udělení mezinárodní ochrany aproboval.
Pokud bylo stěžovatelem vytýkáno, že krajský soud žalobu projednal bez nařízení ústního
jednání, nutno zdůraznit, že souhlas s takovým postupem udělila ustanovená zástupkyně
stěžovatele JUDr. Anna Doležalová, MBA ve svém vyjádření na výzvu krajského soudu
dne 20. 8. 2014, tedy v době, kdy její zastoupení trvalo. Proto ani tohoto tvrzeného pochybení,
jež by jinak bylo třeba posoudit jako vadu řízení před soudem, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], k níž Nejvyšší správní soud
je povinen přihlížet vždy (§109 odst. 4 s. ř. s.), se krajský soud nedopustil a argumentace
stěžovatele v tomto bodě je tak neopodstatněná.
Za těchto okolností Nejvyšším správním soud usoudil, že kasační stížnost není důvodnou
pro žádný z namítaných kasačních důvodů [§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.], a proto ji podle
§110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s., podle nichž
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti má účastník, který měl ve věci plný úspěch.
Tímto v řízení o kasační stížnosti úspěšným účastníkem byl žalovaný, kterému však nad rámec
jeho běžné administrativní činnosti žádné náklady řízení o kasační stížnosti nevznikly. Proto bylo
o nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodnuto tak, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Jelikož stěžovateli byl k zastupování v řízení před krajským soudem ustanoven advokát,
podle §35 odst. 8, věta čtvrtá s. ř. s., zastupuje tento ustanovený advokát stěžovatele i v řízení
o kasační stížnosti; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování
ustanoveného advokáta stát v souladu s §35 odst. 8, část věty první za středníkem s. ř. s.
a v návaznosti na §120 s. ř. s. Výše odměny advokáta byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), ve znění pozdějších předpisů, a to za 1 úkon právní služby spočívající v sepsání kasační
stížnosti ze dne 15. 12. 2014 ve výši 3100 Kč. Dále advokátovi náleží náhrada hotových výdajů
ve výši jednoho režijního paušálu po 300 Kč [§8 odst. 1, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1
písm. d), §13 odst. 3 advokátního tarifu]. Za zastupování tedy náleží odměna a náhrada hotových
výdajů v celkové výši 3400 Kč, která se dále v souladu s §35 odst. 8, věta druhá s. ř. s. zvyšuje
o 21 % daň z přidané hodnoty, jejímž je ustanovený advokát plátcem, ve výši 714 Kč. Celková
částka za zastupování ve výši 4114 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení, přičemž náklady zastoupení stěžovatele nese stát
(§60 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Uplatnil-li ustavený advokát na odměně za zastupování a hotových výdajích (včetně 21 %
daně z přidané hodnoty) částku dalších 4114 Kč v souvislosti s úkonem právní služby
spočívajícím v první poradě s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení dle §11 odst. 1
písm. b) advokátního tarifu, Nejvyšší správní soud nemohl v tomto dalším rozsahu náklady
ustanovenému advokátovi přiznat, jelikož k ustanovení zástupce z řad advokátů došlo již v řízení
před krajským soudem a odměnu za uvedený úkon právní služby a s ním spojenou náhradu
hotových výdajů ustanovenému zástupci přiznal krajský soud. Jelikož ustanovení zástupce trvá,
jak shora uvedeno, i v řízení o kasační stížnosti (§35 odst. 8, věta čtvrtá s. ř. s.), z povahy věci
nemohl být uvedený úkon právní služby spočívající v první poradě s klientem v řízení o kasační
stížnosti vůbec uskutečněn. Uskutečnění jiných úkonů právní služby, zejména dle §11 odst. 1
písm. c) advokátního tarifu naproti tomu ustanovený zástupce netvrdil a ani ze spisového
materiálu zdejšího soudu se žádný další úkon právní služby (s výjimkou sepisu kasační stížnosti)
nepodává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. října 2015
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu