ECLI:CZ:NSS:2015:5.AZS.47.2015:25
sp. zn. 5 Azs 47/2015 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: P. T. L., zast.
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem v Praze, Opletalova 25, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem v Praze 3, Olšanská 2,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2015,
č. j. 17 A 78/2014 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Kasační stížností se žalobce (dále jen“stěžovatel“) domáhá zrušení rozsudku Krajského
soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalované ze dne 24. 11. 2014, č. j. CPR-15926-2/ČJ-2014-930310-V238, kterým žalovaná zamítla
odvolání stěžovatele a potvrdila rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie
Karlovarského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort
Sokolov, ze dne 20. 8. 2014, č. j. KRPK-90419-83/ČJ-2013-190022, ve věci stanovení nové doby
k vycestování v návaznosti na vydané rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 5. 12. 2013 pod
č. j. KRPK-90419-59/ČJ-2013-190022.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“); tvrdí, že soud nedostatečně přezkoumal
činnost správních orgánů, které nevycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu věci
a zároveň sám soud zatížil své rozhodnutí nezákonností, když je přesvědčivě neodůvodnil.
Dále namítá, že se žalovaný nikterak nezabýval odvolacími námitkami, zejm. ve vztahu
k nepřiměřenosti lhůty k vycestování; stejně tak postupoval i krajský soud. Stěžovatel má za to,
že se krajský soud nezabýval dostatečně nebo vůbec jeho námitkami, pouze poukázal na to,
že stěžovatel dlouho dopředu věděl, že bude vyhoštěn. Stěžovatel rovněž namítá, že doba
k vycestování byla stanovena nedostatečně, neboť stěžovatel není schopen si během ní obstarat
své záležitosti. Poukazuje na to, že neargumentoval nemožností vycestovat, ale nedostatečností
stanovené lhůty k tomu, aby obstaral záležitost osobního charakteru. Stěžovatel uvádí,
že se nejedná pouze o otázku obstarání letenky, ale jedná se rovněž o fakt, že stěžovatel si musí
připravit půdu pro návrat do vlasti, kde již nemá žádné rodinné ani sociální zázemí, a nemá
se tedy kam vrátit. Rovněž tak uspořádání záležitostí na území ČR vyžaduje značnou dobu,
stěžovatel zde má celou rodinu, vypomáhá při obstarávání rodinných záležitostí. Stěžovatel
s ohledem na jeho osobní poměry a rodinné poměry namítá zcela nedostatečnou lhůtu
stanovenou pro opuštění ČR.
Krajský soud dle stěžovatele rovněž náležitě nevyhodnotil námitky stěžovatele týkající
se přezkoumání stěžovatelových námitek před žalovanou, kdy se žalovaná s námitkami
stěžovatele dostatečně nevypořádala, a stejné pochybení pak v podstatě přenesl do svého
rozhodnutí krajský soud, který konstatoval, že námitky žalovaným byly vypořádány, avšak nijak
nehledí na to, že právě způsob vypořádání námitek stěžovatel u krajského soudu napadal.
Dle stěžovatele tak krajský soud nedostál své přezkumné povinnosti.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek krajského soudu a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání
a rozhodnutí. Současně požádal o odkladný účinek.
III. Vyjádření žalované
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti trvá na závěrech, které uvedla ve svém
rozhodnutí, a k odkladnému účinku kasační stížnosti uvádí, že má za to, že nepřiznáním
odkladného účinku nedojde u stěžovatele k nenahraditelné újmě.
IV. Obsah soudního a správního spisu
Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že Policie ČR, Krajské ředitelství
policie Karlovarského kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly,
pátrání a eskort Sokolov (dále jen „PČR Sokolov“), vydala dne 24. 7. 2014
pod č. j. KRPK-90419-78/ČJ-2013-190022 oznámení o zahájení správního řízení ve věci
vydání nového rozhodnutí dle ustanovení §101 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), o stanovení doby k vycestování z území
ČR podle ustanovení §118 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“).
Toto rozhodnutí bylo vydáno, neboť proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 3. 2014
o zamítnutí odvolání žalobce a potvrzení rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne
5. 12. 2013 o správním vyhoštění (také byla stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území
členských států Evropské unie, na 1 rok a doba k vycestování z území ČR ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní
moci rozhodnutí o správním vyhoštění), byla podána u Krajského soudu v Plzni žaloba,
která má odkladný účinek na vykonatelnost rozhodnutí, a když tato byla rozsudkem
č. j. 17 A 17/2014 - 62 dne 25. 6. 2014 zamítnuta (právní moc 3. 7. 2014), již marně uplynula doba
k vycestování, která byla v daném případě vázána na právní moc rozhodnutí o správním
vyhoštění (tj. na den 11. 3. 2014).
Rozhodnutím PČR Sokolov ze dne 20. 8. 2014, č. j. KRPK-90419-83/ČJ-2013-190022,
byla dle ustanovení §118 odst. 3 zákona stěžovateli stanovena doba k vycestování z území ČR
v délce 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí s tím, že pokud by podle tohoto
rozhodnutí měla doba k vycestování z území začít běžet v době vynětí cizince z působnosti
zákona z důvodu uvedeného v §2 tohoto zákona, počíná běžet doba k vycestování
ode dne odpadnutí tohoto důvodu; v novém řízení, v jehož průběhu se stěžovatel k věci vůbec
nevyjádřil, bylo využito podkladů původního rozhodnutí o správním vyhoštění. Proti rozhodnutí
ze dne 20. 8. 2014 bylo podáno včasné odvolání, o němž žalovaná rozhodla dne 24. 11. 2014
rozhodnutím, které nabylo právní moci téhož dne, tj. rozhodnutím napadeným žalobou.
V. Právní hodnocení věci
Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány
důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost, a nepřezkoumatelnosti
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval o žádosti stěžovatele o přiznání
odkladného účinku, neboť neprodleně po předložení spisu, doplnění kasační stížnosti
a po nezbytném poučení účastníků řízení přikročil k meritornímu posouzení kasační stížnosti.
Za této situace by rozhodnutí o odkladném účinku bylo nadbytečné a neúčelné.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti primárně namítá, že stanovená doba k vycestování není
dostatečná a že se žalovaná ani krajský soud s jeho námitkami o její nedostatečnosti řádným
způsobem nevypořádaly.
Podstatou stanovení doby pro vycestování z území je přimět cizince, aby v určité době
dobrovolně opustil území České republiky. Délka této doby se podle ustanovení §118 odst. 3
zákona o pobytu cizinců pohybuje v rozmezí 7 až 60 dní a je stanovena s přihlédnutím
k okolnostem řešeného případu. Doba k vycestování byla stěžovateli stanovena v délce 30 dní
ode dne nabytí právní moci nového rozhodnutí.
Zdejší soud se ztotožňuje s názory krajského soudu i správních orgánů, že doba
k vycestování nově stanovená stěžovateli je přiměřená.
Proti stěžovateli bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění dne 9. 10. 2013. Jeho odvolání
bylo následně zamítnuto a následnou žalobu proti rozhodnutí žalované rovněž zamítl krajský
soud.
Jak již zdejší soud uvedl, např. v rozsudku ze dne 10. 4. 2013, č. j. 1 As 7/2013 - 32,
z §172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že žaloba proti rozhodnutí o vyhoštění cizince
má odkladný účinek na vykonatelnost rozhodnutí; to neplatí, pokud byl cizinec vyhoštěn
z důvodu ohrožení bezpečnosti státu. Podáním této žaloby se tedy neodkládají veškeré právní
účinky rozhodnutí, jak je tomu v případě přiznání odkladného účinku žalobě soudem podle
§73 s. ř. s., ale pouze vykonatelnost, tedy vynutitelnost rozhodnutí o správním vyhoštění
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2012,
č. j. 1 As 106/2010 - 83).
Podání žaloby ve správním soudnictví tedy nezpůsobilo stavění doby pro vycestování
z území, ale znamenalo pouze zákaz exekuční proveditelnosti rozhodnutí o vyhoštění.
Pobývá-li stěžovatel na území členských států Evropské unie po dobu řízení o žalobě
proti rozhodnutí žalované i po uplynutí doby k dobrovolnému vycestování, nemohla být proti
němu žádná sankce související s nuceným výkonem rozhodnutí o vyhoštění použita, neboť
vykonatelnost rozhodnutí o vyhoštění byla ze zákona odložena. Poté, co však bylo řízení o žalobě
před krajským soudem ukončeno, ocitl se stěžovatel na území bez oprávnění k pobytu
a byl povinen neprodleně vycestovat. Ostatně rizika těchto nepříjemných, až svízelných důsledků
si musel být vědom již při podání žaloby.
S ohledem na zákonem stanovenou maximální šedesátidenní lhůtu k projednání
a rozhodnutí ve věcech žalob proti rozhodnutí o správním vyhoštění (§172 odst. 7 zákona
o pobytu cizinců) stěžovatel mohl předpokládat, v jakém časovém horizontu soud
pravděpodobně o žalobě rozhodne. Mohl si tedy v této době obstarat potřebné záležitosti
spojené s vycestováním pro případ, že by jeho žaloba úspěšná nebyla. Stejně tak mohl stěžovatel
v době stanovené žalovanou z území vycestovat a v případě úspěšnosti podané žaloby
se na území opět vrátit, byť si je Nejvyšší správní soud vědom nemalých obtíží spojených
s takovýmto postupem
Stěžovatel po uplynutí (první) stanovené doby k vycestování z území České republiky
nevycestoval. Z moci úřední bylo dne 24. 7. 2013 zahájeno řízení o stanovení nové doby
k vycestování, které žalovaná zahájila, jak uvádí v rozhodnutí, z důvodu uplynutí doby stanovené
stěžovateli k vycestování kvůli odkladnému účinku vykonatelnosti žaloby.
Nejvyšší správní soud k námitkám stěžovatele stran přiměřenosti stanovené doby
k vycestování uvádí následující.
Skutečnost, že bude stanovena nová doba k vycestování v rozmezí 7 až 60 dní, byla
stěžovateli oznámena při zahájení správního řízení dne 24. 7. 2014. Rozhodnutí o stanovení nové
doby k vycestování, které stěžovateli stanovilo novou dobu v délce 30 dní ode dne právní moci
tohoto rozhodnutí, bylo stěžovateli doručeno dne 20. 8. 2014.
Protože stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, o kterém rozhodovala
žalovaná, nabylo rozhodnutí o stanovení nové doby k vycestování právní moci doručením tohoto
rozhodnutí, a to dne 24. 11. 2014. Od následujícího dne stěžovateli počala běžet 30 denní doba
k vycestování, jejíž poslední den připadl na 24. 12. 2014. Prvostupňové rozhodnutí se tak stalo
vykonatelným dne 25. 12. 2014.
Stěžovatel by i tak měl k uspořádání svých osobních poměrů minimálně několik měsíců,
kdy najisto věděl, že v okamžiku, kdy mu bude doručeno negativní rozhodnutí o odvolání,
mu bude zbývat pouze 30 dní k vycestování.
Ohledně přiměřenosti stanovené doby k vycestování zdejší soud nad rámec uvedeného
upozorňuje na skutečnost, že zákon o pobytu cizinců je ohledně stanovení doby k vycestování
poměrně štědrý, když návratová směrnice stanovuje dobu 30 dní jako maximální
(viz čl. 7 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008
o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících
státních příslušníků třetích zemí).
Dle zdejšího soudu byla doba k vycestování stanovena v přiměřené výši. S ohledem
na výše uvedené tak nelze souhlasit se stěžovatelem, že nemohl předvídat, kdy bude nucen
vycestovat, a že se na tuto skutečnost nemohl připravit. Nejvyšší správní soud proto shledává
námitku nepřiměřenosti doby k vycestování nedůvodnou a je toho názoru, že se jedná pouze
o účelovou námitku stěžovatele, který se snažil oddálit splnění své povinnosti opustit území
České republiky.
Stran námitky stěžovatele, že se krajský soud nezabýval dostatečně jeho žalobními
námitkami, a to konkrétně námitkou, že v rozhodnutí správního orgánu I. stupně úplně absentují
úvahy ve vztahu k délce doby k vycestování, Nejvyšší správní soud připouští, že lze stěžovateli
přisvědčit. Úvaha krajského soudu nad touto stěžovatelovou námitkou uvedenou v žalobě
na poslední stránce pod písmenem c), v rozsudku krajského soudu zcela absentuje. Podle
stěžovatele postupem prvostupňového správního orgánu tak byla omezena jeho možnost
argumentace v podaném odvolání, neboť tento neměl v podstatě proti čemu brojit.
Zdejší soud však dospěl k závěru, že absence úvahy krajského soudu o případné
nedostatečnosti zdůvodnění prvostupňovým správním orgánem doby k vycestování je sice
určitou vadou řízení, avšak ta nedosahuje v kontextu souvislostí výše uvedeného takové intenzity,
aby mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Důvodem pro zrušení rozsudku krajského soudu
je dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jen taková vada řízení, která mohla mít vliv
na zákonnost rozhodnutí (tj. jeho výroku). Vada musí dosahovat takové intenzity, že není možné
s určitostí říci, že pokud by nenastala, byl by výrok rozhodnutí totožný (srov. rozsudek NSS
ze dne 14. 10. 2005, č. j. 6 Ads 57/2004 - 59, či rozsudek ze dne 21. 2. 2008,
č. j. 1 Afs 11/2008 - 72).
Zdejší soud je totiž přesvědčen, že při stanovení doby k vycestování není potřeba její výši
obšírně odůvodňovat. Konstatace správního orgánu, že „jelikož nebyly zjištěny žádné okolnosti, které
by Vám bránily k vycestování, je lhůta k vycestování z území České republiky dostačující“, je sice stručná,
ale i vzhledem k pasivitě stěžovatele při správním řízení o stanovení nové doby k vycestování,
dostatečná. Navíc se jedná pouze o navazující rozhodnutí, které stanovuje novou dobu
k vycestování, když předchozí stanovená doba (v totožné délce) již uplynula, a které vychází
z podkladů původního správního řízení o stanovení doby k vycestování. I zde je třeba zdůraznit,
že evropská návratová směrnice stanoví nejdelší lhůtu pro vycestování 30 dnů, tedy stejnou lhůtu,
jaká byla stanovena stěžovateli.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že přestože se tedy krajský soud touto námitkou
stěžovatele v rozsudku nezabýval, vzhledem k výše uvedenému by tato skutečnost nemohla
mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Vyhovění stěžovatelově námitce by mělo pouze
za výsledek prakticky totožné rozhodnutí krajského soudu, který by v rozsudku pouze navíc
stanovil, že prvostupňové rozhodnutí je odůvodněno dostatečně.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud rozhodl o věci samé bezprostředně poté,
kdy provedl nezbytné procesní úkony, nerozhodoval již samostatně o odkladném účinku kasační
stížnosti.
Ze všech shora vyložených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení; žalované náklady řízení nad rámec běžné správní činnosti nevznikly, proto soud rozhodl,
že se žalované náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 15. května 2015
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu