ECLI:CZ:NSS:2015:6.ADS.193.2014:46
sp. zn. 6 Ads 193/2014 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: L. K.,
zastoupená Mgr. Michalem Klusákem, advokátem, se sídlem Na Hradbách 3213/1A, Šumperk,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o
přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 14. 9. 2006, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2014, č. j. 43 Ad 77/2011 - 616,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Michalu Klusákovi, se sídlem
Na Hradbách 3213/1A, Šumperk, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši
3.146 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Vymezení věci
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále také „stěžovatelka“) domáhá zrušení
rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále „krajský soud“) č. j. 43 Ad 77/2011 - 616 ze dne
4. 6. 2014 (dále „napadený rozsudek“), jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované
ze dne 14. 9. 2006, č. X (dále „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaná
zamítla žádost stěžovatelky o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §38
zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o
důchodovém pojištění“), neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla
její schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 10%. Stěžovatelka má naopak za to,
že k datu napadeného rozhodnutí plně invalidní byla a rozhodující příčinou dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu byl chronický únavový syndrom (chronic fatigue syndrome,
dále jen „CFS“).
Nejvyšší správní soud ve věci již dvakrát rozhodoval, poprvé rozsudkem ze dne
20. 11. 2008, č. j. 6 Ads 142/2007 - 192, kdy zrušil dřívější rozhodnutí krajského soudu
v téže věci a vrátil věc k dalšímu řízení z důvodu zjištěných vad řízení. Nejvyšší správní soud
v tomto rozsudku uvedl, že si je vědom skutečnosti, že v odborných kruzích posudkového
lékařství probíhá zásadní diskuse o CFS. Tyto skutečnosti svědčící o složitosti širšího kontextu
však nemohou být na újmu právu účastníka řízení na to, aby rozhodnutí správního orgánu
či soudu vycházelo jednak ze spolehlivě zjištěného stavu věci a jednak bylo řádně odůvodněno.
Nejvyšší správní soud dále poukazoval na to, že ani v jednom z posudků posudkových komisí
nebylo zpochybněno, že by ošetřující lékař MUDr. M. N., CSc. nebyl lékařem v příslušném
oboru. Pokud posudkové komise dospěly k závěru, že některý z diagnostických závěrů
ošetřujícího lékaře je vadný, pak je třeba konkrétně vymezit, v čem spočívá diagnostický omyl a
případně provést doplňující vyšetření k potvrzení či vyvrácení diagnózy CFS. V tomto rozsudku
Nejvyšší správní soud krajský soud zavázal k doplnění řízení tak, aby se ozřejmilo, kterými
chorobami stěžovatelka vlastně trpí a která z chorob je příčinou dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu. Krajský soud v návaznosti na tento rozsudek nechal vypracovat srovnávací
posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věci (dále „PK MPSV“) v Brně, poté
žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud ve věci podruhé rozhodoval rozsudkem ze dne 31. 8. 2011,
č. j. 6 Ads 1/2011 - 433, kdy rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V tomto rozsudku uvedl, že přístup, který zvolila PK MPSV a jenž krajský soud akceptoval, není
pro Nejvyšší správní soud přijatelný: Nelze na jedné straně bez výhrad akceptovat diagnózu
CFS a neprovést současně úvahu, do jaké míry může být tato diagnóza rozhodující příčinou
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky (jenž trvá cca deset let a obsahuje
stovky stran lékařské dokumentace včetně řady hospitalizací). Krajský soud zavázal k tomu,
aby provedl stěžovatelkou požadovaný důkaz znaleckým posudkem Institutu pro postgraduální
vzdělávání ve zdravotnictví v Praze. Znalecký kolektiv měl být složen ze specialistů podle povahy
stěžovatelčiných zdravotních obtíží a posudkového lékařství a měl jednoznačně odpovědět
na otázku, zda diagnóza CFS je z lékařské dokumentace shromážděné k datu vydaného
rozhodnutí, t. j. 14. 9. 2006, objektivně odvoditelná, a v případě, že odpověď bude kladná,
s jakým postižením uvedeným ve vyhlášce č. 284/1995 Sb. (příloze 2) je toto zdravotní postižení
v cit. příloze neuvedené nejvíce v případě stěžovatelky srovnatelné, a zda – s ohledem na další
zdravotní postižení – je rozhodující příčinou nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky.
Po doplnění znaleckého posudku měl krajský soud znovu posoudit, zda napadené rozhodnutí
žalované bylo vydáno v souladu se zákonem o důchodovém pojištění.
Řízení před krajským soudem
Krajský soud vázán názorem Nejvyššího správního soudu ustanovil znalecký ústav
Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví se sídlem v Praze (dále také „znalecký
ústav“, nebo v podáních stěžovatelky „IPVZ“) a zadal mu zodpovězení otázek ve smyslu
rozsudku Nejvyššího správního soudu. Znalecký ústav ve složení dvou posudkových lékařů
(MUDr. Jan Boháč, MUDr. Julie Wernerová), neurologa (doc. MUDr. Otakar Keller, CSc.),
psychiatra (MUDr. Petr Krekule, CSc.) a imunologa (prof. MUDr. Ilja Stříž) (dále „znalecký
kolektiv“) na základě soudního spisu obsahujícího řadu lékařských nálezů, dokumentace OSSZ
Šumperk, spisové dokumentace PK MPSV v Ostravě, zdravotní dokumentace ošetřujícího lékaře
MUDr. F. K., zdravotnické dokumentace endokrinologické ambulance MUDr. J. H. a vlastního
psychiatrického vyšetření dne 27. 8. 2013, vypracoval znalecký posudek dne 19. 12. 2013.
Znalecký kolektiv v posudkové rozvaze uvedl, že diagnóza únavového syndromu se objevuje
poprvé při vyšetření MUDr. N., CSc., v lednu 2005, a to na základě klinického obrazu. Je dáván
do souvislosti s možnou účastí chronického zánětu s infekcemi, nejasným nálezem ložisek na MR
mozku, možným proběhlým autoimunitním procesem a s významnou rolí stresu. Jak vyplývá
z obsáhlé zdravotnické dokumentace, v dalším průběhu se chronická infekce klinicky neprojevila,
šlo pouze o přítomnost laboratorních protilátek, stejně tak nebyl žádný vývoj v neurologickém
obraze. To vedlo PK MPSV při všech posudkových závěrech k tomu, že nebyl neakceptován
závěr MUDr. N., CSc., protože ten hodnotí výrazně vyjádřený postinfekční CFIDS, přičemž pro
tento syndrom nejsou splněna hlavní ani vedlejší diagnostická kritéria, ale není ani dostatečně
vysvětlena postinfekční etiologie, která nebyla potvrzena laboratorním vyšetřením. Při
hospitalizaci na infekčním oddělení v Prostějově v červnu 2007 neuroborrelióza, nepotvrzena,
negativní nález v mozkomíšním moku a v sérologii. Podle dostupné zdravotnické dokumentace
šlo u žalobkyně při opakovaných neurologických vyšetřeních o recidivující vertebrální bolesti
krční nebo bederní páteře celkem běžného a obvyklého charakteru. Byla léčena pro borreliózu,
nebyla však u ní prokázána neuroborrelióza. Neurologický nález je normální, ložisko na MRI je
stacionární. Nejsou tedy známky organického postižení vedoucí k neurologickému onemocnění,
které by vysvětlovalo udávané potíže nebo bylo posudkově významné. Chronický únavový
syndrom je spíše než onemocněním, jak z názvu vyplývá, syndromem, tedy souborem příznaků,
které mohou mít řadu příčin. Základním příznakem by měla být únava, právě ta není u žalobkyně
příliš vyjádřena, jak vyplývá z údajů v dokumentaci i z vlastního vyšetření – probíhající odvolací
řízení, „čilá korespondence“ s úřady, péče o manžela. Únava může mít řadu příčin a nelze ji
bagatelizovat. Imunologická etiologie se diskutuje desítky let, ale jednoznačný korelát nalezen
nebyl a většina pacientů vykazuje zcela normální laboratorní parametry. Jakákoliv snaha o
imunomodulační léčbu skončila neúspěchem a není proto doporučována, články o CFS nyní
vycházejí spíše v psychiatrických či psychosomatických časopisech, než imunologických
periodicích. Žalobkyně absolvovala základní imunologické vyšetření v roce 2000 ve FN
Olomouc, VFN a FN Motol bez průkazu imunodeficitu či autoimunitního onemocnění,
fyziologický nález zjištěn ve FN Olomouc i v roce 2001. Vyšetřována byla též infekční sérologie,
kde jsou od roku 1999 opakovaně detekovány anamnestické protilátky proti toxoplasmě
v hraničních titrech svědčících pro dříve prodělanou infekci bez současných známek aktivity.
Diagnóza prodělané neuroborreliózy je laboratorně založena na izolovaném PCR průkazu
bakteriální DNA v likvoru s pozitivitou IgM protilátek ve Western blotu. S ohledem na trvalou
negativitu IgG protilátek není tato diagnóza jednoznačná a mohlo se také jednat o falešnou
pozitivitu, ke které dochází jak při metodice PCR, tak i u WB. Při hospitalizaci na inf. odd.
v Prostějově (6/2007) byl nález v likvoru i v sérologii negativní. Aktivní chlamydiová infekce byla
sérologicky prokázána v 7/2000 a během hospitalizace ve FN Olomouc byla léčena antibiotiky
s následným přeléčením v 9/2000 pro vzestup IgM a IgA protilátek. Dle kontrolního vyšetření
v 3/2001 jsou u pacientky zaznamenány přesvědčivé projevy regrese protilátkové aktivity.
Znalecký kolektiv po posouzení celé dokumentace a po vlastním vyšetření žalobkyně
dospěl k závěru, že v jejím případě nejsou splněna tzv. velká Holmesova kritéria pro únavový
syndrom, zejména chybí perzistující nebo recidivující únava neustupující po odpočinku a trvající
alespoň půl roku. Popsané subjektivní potíže jsou dobře vysvětlitelné přítomností neurastenie –
dg. F 48.0 a tuto diagnózu považuje znalecký kolektiv za rozhodující příčinu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu. Na otázku, zda je diagnóza CFS z lékařské dokumentace
shromážděné k datu vydání napadeného rozhodnutí objektivně odvoditelná, odpověděl znalecký
kolektiv tak, že u žalobkyně se o CFS nejedná, chybí zejména hlavní příznak z velkých kritérií
podle Holmese, tedy únava, jsou sice přítomny některé malé příznaky, ale i další potíže – páteřní,
psychické, endokrinologické, což svědčí proti diagnóze únavového syndromu. Na otázku,
zda toto postižení je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, znalecký
kolektiv odpověděl, že za rozhodující příčinu ke dni vydání napadeného rozhodnutí považuje
v dokumentaci opakovaně uváděnou poruchu neurotickou, neurastenii, která podle vyšetření
v rámci znaleckého zkoumání trvá i v současnosti. Míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti stanovil znalecký kolektiv dle kapitoly V, položky 4a přílohy č. 2 k vyhlášce
č. 284/1995 Sb. ve výši 10 %.
Žalobkyně proti znaleckému posudku podala námitky v podání nazvaném „Doplnění č. 4
k žalobě – důkazní napadení znaleckého posudku IPVZ Praha“ (dále „napadení znaleckého
posudku“). V napadení znaleckého posudku zpochybnila úplnost zdravotní dokumentace,
posudek se podle ní opírá o neexistující listinné důkazy a uvádí nepravdivá tvrzení, která nejsou
k datu 14. 9. 2006 obsažena ve zdravotní dokumentaci, znalecký ústav neuvedl v posudku
dokumentaci zaslanou žalobkyní a nezařadil ji do obsahu výpisu ze zdravotnické dokumentace.
Další námitkou je, že v posudku bylo argumentováno 29 zprávami, které vznikly až po datu
14. 9. 2006. Vzhledem k tomu, že žalobkyně trpí neurologickou nemocí povirovým syndromem
únavy CFS/PVFS, jehož vzniku předcházela řada lehčích a zcela závažných dlouhodobých
chronických infekcí, tak namítá, že součástí znaleckého kolektivu nebyl znalec z oboru infekčních
nemocí. Žalobkyně dále rozporovala použití psychiatrického vyšetření, kdy toto bylo zaměřeno
na deprese, které byly k datu 14. 9. 2006 řadou psychovyšetření vyloučeny. Povaha zdravotních
potíží je podle ní somatická, nikoliv psychická. Žalobkyně obsáhle argumentovala
proti posudkové rozvaze (např. proti popírání neuroborreliózy s odkazem na nález FN Bulovka).
Znalecký posudek podle ní porušuje povinnost dle §8 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích,
a krajskému soudu navrhla tento znalecký posudek jako důkaz nepřijmout.
Krajský soud s ohledem na námitky vůči znaleckému posudku během jednání
dne 4. 6. 2014 za účasti zástupce žalobkyně vyslechl zástupce znaleckého ústavu MUDr. Jana
Boháče. K dotazu ohledně úplnosti zdravotní dokumentace uvedl, že měli dostatečnou
dokumentaci a v posudku odkazovali na ty lékařské nálezy, které se vztahují k diagnostice
a k důvodům posouzení dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. K podání žalobkyně
ze dne 7. 2. 2014 se vyjádřili všichni členové znaleckého kolektivu. Namítaná existence
neuroborreliózy byla vyslovena pouze na základě jednoho laboratorního testu v roce 2000,
když při vyšetření v rámci hospitalizace v červnu 2006 již tato diagnóza uváděna ani potvrzena
nebyla. U žalobkyně se o neuroborreliózu nikdy nejednalo a její potíže měly charakter páteřních
bolestí bez kořenového dráždění. Člen znaleckého kolektivu psychiatr na rozdíl od žalobkyně
nepovažoval psychiatrické vyšetření v rámci zpracování znaleckého posudku za zbytečné,
neboť pro diagnózu CFS je dle Holmesových kritérií jednou z hlavních příznaků vyloučení jiných
příčin únavy, zejména psychických. Hlavním kriteriem CFS je dlouhotrvající únava v délce
minimálně 6 měsíců, omezující pacienta na více jak 50 % denních aktivit a dále v dokumentaci
je řada diagnóz, které ve svém obraze mají kromě jiného i únavu, což diagnózu CFS vylučuje.
V připravované 11. mezinárodní klasifikaci nemocí se diagnóza CFS nikde neuvádí,
naproti tomu i nová mezinárodní klasifikace nemocí uvádí diagnózu F48.0 - neurastenii,
která má ve své funkci i únavový syndrom, nikoliv však diagnózu chronického únavového
syndromu. K námitce ohledně absence odborníka z oboru infekčních nemocí uvedl, že infekční
původ CFS nebyl nikdy potvrzen, uznává se pouze stav po infekci jako spouštěč potíží,
žalobkyně byla opakovaně na infekčním oddělení vyšetřována. Znalec imunolog byl do kolektivu
obsazen proto, že diagnózu CFS stanovil v r. 2005 imunolog, je ale všeobecně uznávaným
závěrem, že pacienti s CFS nemají žádné poruchy imunity a imunologační léčba
je u nich neúčinná, a proto se neprovádí. K dotazům zástupce žalobkyně pak dále sdělil,
že měli k dispozici zprávy MUDr. N. z období před vydáním rozhodnutí, počet těchto zpráv však
nedovede říct. K dotazu, zda byl podkladem pro závěr posudku odborný lékařský nález vydaný
po datu rozhodnutí, uvedl, že se věnovali spíše obsahu jednotlivých zpráv a dále potvrdil, že
závěr je postaven i na zprávách po datu vydání rozhodnutí.
K dotazu co se myslí „kritéria podle Holmese“ uvedl, že CFS se vyznačuje souborem příznaků
a pro stanovení definice byla původně vypracována kritéria podle Holmese, která se skládají
ze dvou hlavních a 11 vedlejších příznaků, přičemž pro stanovení diagnózy CFS musejí být
vždy přítomny oba dva příznaky hlavní a 8 příznaků vedlejších. Ty hlavní představují 1)
chronickou únavu trvající déle než 6 měsíců a omezující svého nositele alespoň na 50 %
v jeho denních aktivitách, 2) nepřítomnost jiných nemocí, které mohou způsobovat únavu,
ty jsou jmenovány, kromě jiného tam je chudokrevnost, porucha funkce štítné žlázy, deprese
včetně jejich forem a neurastenie. Pokud tyto 2 hlavní příznaky nejsou přítomny, nesplňuje
pacient kritéria pro přiznání této diagnózy, i když by mohl mít některá tzv. vedlejší kritéria,
která se u žalobkyně vyskytla, jako je bolest krku, zvýšená teplota nebo bolesti svalů. Vzhledem
k poměrné komplikovanosti Holmesových kritérií byla tato později zjednodušena, a používá se
název Kritéria podle Fukudy. Vzhledem k tomu, že u žalobkyně nebylo přítomno ani jedno velké
kritérium z těch dvou uváděných, došel znalecký kolektiv k závěru, že o CFS se nejedná.
Některá kriteria přítomna u žalobkyně byla, např. šlo o mírně zvýšenou teplotu, bolest v krku
a bolesti kloubů a svalů, pokud však nebyla splněna velká kritéria, tak ta malá sama o sobě
diagnózu nezakládají. Pokud se jedná o nemoc neurastenii, je to psychická porucha,
má své formy, přičemž u žalobkyně je přítomna forma druhá projevující se snadnou
unavitelností, nedostatečným účinkem odpočinku na regeneraci sil, poruchami spánku,
nespecifickými bolestmi svalů. Ke druhé formě patří únava. Dále uvedl, že poslední vyšetření
při zhodnocení průběhu uvedeného ve zdravotní dokumentaci došlo k závěru, že tato diagnóza
neurastenie splňovala podmínky pro přiznání již v roce 2006. Velmi bohaté zkušenosti
s únavovým syndromem z členů znaleckého kolektivu má neurolog Doc. MUDr. Keller,
který je přednostou neurologické kliniky nemocnice a vedoucím katedry neurologie. Dále má
bohaté zkušenosti s touto problematikou člen znaleckého kolektivu Prof. MUDr. Stříž.
Oba opakovaně vypracovávali stanovisko o této problematice pro Ministerstvo zdravotnictví.
K dotazu zástupce žalobkyně, zda se dá konkretizovat, na základě kterých zpráv znalecký ústav
dospěl k závěru, že se u žalobkyně jedná o neurastenii, MUDr. Jan Boháč uvedl, že hlavním
úkolem ústavu bylo vyjádřit se k přítomnosti či nepřítomnosti CFS, ke splnění tohoto úkolu patří
i vyloučení jiných příčin únavy, proto provedli vyšetření psychiatrem, který na základě výsledku
svého vyšetření a zhodnocení dostupných psychologických a psychiatrických nálezů dospěl
k závěru, že únava je dobře vysvětlitelná touto diagnózou. K opětovnému dotazu zástupce
žalobkyně, zda lze konkrétně citovat lékařský nález, ze kterého je zjistitelné, že se jednalo
o onemocnění neurastenie, znalec odpověděl, že předchozí psychiatrická vyšetření došla
k různým závěrům, žádný z psychiatrů neměl žalobkyni delší dobu v péči, takže nesledoval vývoj
příznaků v čase, a v dokumentaci není žádná lékařská zpráva, která by jednoznačně stanovila
diagnózu neurastenie. Ke stanovení této diagnózy dospěl znalecký kolektiv až po komplexním
zhodnocení podkladů z vyšetření.
Zástupce žalobkyně zpochybnil znalecký posudek s důrazem na to, že v dokumentaci
z roku 2006 neexistuje žádný nález neurotické poruchy v podobě neurastenie a v této souvislosti
zpochybnil i to, že tento závěr znaleckého kolektivu byl učiněn na podkladě vyšetření,
které proběhlo v podstatě po 7 nebo 8 letech po inkriminovaném datu. Nelze z toho dovozovat,
že v té době už žalobkyně trpěla neurastenií a navrhl, aby byl vypracován revizní posudek.
Znalecký kolektiv měl vycházet z toliko dokumentace, která byla dostupná do r. 2006.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že nevyhověl návrhu
na vypracování revizního znaleckého posudku i přes námitky ohledně použití zdravotnické
dokumentace z období po 14. 9. 2006 včetně přihlédnutí k výsledkům vyšetření v rámci
vypracování znaleckého posudku i s ohledem na stanovení základní diagnózy. Oproti názoru
strany žalobkyně krajský soud považuje posudek znaleckého ústavu za vyčerpávající, znalecký
ústav zcela srozumitelně a konkrétně odpověděl na otázky položené soudem, kdy jednoznačně
na základě lékařské dokumentace, a to jak z období přede dnem vydání rozhodnutí
tak i po vydání rozhodnutí, dospěl k závěru, že u žalobkyně se nejedná o CFS, neboť chybí
dva hlavní příznaky z velkých kritérií podle Holmese, a další potíže – páteřní, psychické,
endokrinologické, svědčí proti této diagnóze. Nevyhověl návrhu ani s ohledem na rozdílnost
ve stanovení rozhodujícího onemocnění posudkovými orgány ve správním řízení, posudkovými
komisemi MPSV v Praze a Brně a závěrem znaleckého posudku znaleckého ústavu. Krajský soud
odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 26. 11. 2003,
č. j. 4 Ads 40/2003 - 217, ve kterém se vyslovil v tom smyslu, že „Institut postgraduálního vzdělávání
ve zdravotnictví je znaleckým orgánem na nejvyšší odborné úrovni. Z posudkových závěrů tohoto znaleckého
orgánu pak soud vychází, a to i za situace, v níž se jeho závěry liší od předchozích posudkových závěrů posudkové
komise Ministerstva práce a sociálních věcí“. V souzené věci se tento znalecký orgán shodl se závěry
posudkových komisí ohledně míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti k datu
vydání napadeného rozhodnutí o 10 %. Znalecký ústav pak potvrdil i závěry posudkových
komisí, že u žalobkyně se nejednalo o CFS, k odlišnému názoru dospěl v určení rozhodujícího
onemocnění, když podle znaleckého ústavu tímto onemocněním byla neurastenie [kap. V,
pol. 4, písm. a) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb.] a podle posudkových komisí
tímto onemocněním byla lehká porucha osobnosti [kap. V, pol. 5 písm. a) přílohy 2 k vyhlášce
č. 284/1995 Sb.]. Soud nezpochybnil závěr posudku znaleckého ústavu ani ve vztahu k námitce
ohledně použití odborných lékařských nálezů z období po 14. 9. 2006 včetně vlastního vyšetření
při vypracovávání tohoto posudku. Zdravotní stav není neměnný, je vyvíjející a s odstupem času,
s odkazy na odborné nálezy, lze dle soudu často objektivněji stanovit diagnózu. Rozhodující
otázkou bylo posouzení, zda žalobkyně ke dni 14. 9. 2006 byla plně invalidní, tedy, zda pokles
schopnosti soustavné výdělečné činnosti byl alespoň 66 % (§39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb.
ve znění k datu napadeného rozhodnutí). Posudkem znaleckého ústavu bylo najisto postaveno,
že u žalobkyně docházelo k poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti toliko o 10 %.
Žalobkyně tak k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí v souhrnu nesplňovala podmínky
plné invalidity. Krajský soud na základě zhodnocení provedeného dokazování dospěl k závěru,
že žaloba není důvodná a proto jí zamítl jako nedůvodnou.
Kasační stížnost
Stěžovatelka v kasační stížnosti (ke které připojila podání Důkazní napadení – námitky
k obsahu výslechových odpovědí MUDr. Boháče IPVZ, dále jen „napadení výslechových odpovědí“,
které označuje jako nedílnou důkazní součást kasační stížnosti) uvádí, že napadený rozsudek
je v rozporu se závazným právním názorem plynoucím z rozsudku č. j. 6 Ads 1/2011 - 437,
když znalecký posudek byl proveden i z lékařské dokumentace po datu vydaného rozhodnutí,
tj. po 14. 9. 2006 a znalecký institut provedl psychiatrické vyšetření zpětně, tedy více než 7 roků
po datu 14. 9. 2006. V této souvislosti je vadná i domněnka krajského soudu, že zdravotní stav
není neměnný, je vyvíjející se a s odstupem času, s odkazy na odborné nálezy, lze dle soudu často
objektivněji stanovit diagnózu.
Podle stěžovatelky vykazuje znalecký posudek víceré odborné i věcné vady,
podle posudku se diagnóza CFS u stěžovatelky poprvé objevuje při vyšetření v lednu 2005,
ačkoliv jí byla diagnostikovaná poprvé v dubnu 2001; nepravdivé je tvrzení že „byla léčena
pro boreliózu, nebyla však u ní prokázána neuroborrelióza“, když z listinného důkazu vyplývá
závěr „v moku pozitivní neuroborelióza“; dále je nepravdivý závěr, že neurologický nález je
normální, znalecký ústav v posudku zamlčel informace o závažných neurologických diagnózách
a jiných nemocích, které jsou posudkově významné, na rozdíl od ničím nepodložené vyšetřením
zpětně diagnostikované neurastenie. Posudek neobjasňuje náhlé (od roku 1998 dodnes) upoutání
na byt a lůžko a neobjasňuje, jak došlo k dlouholetému vyřazení z běžného života. Posudek
obsahuje nepravdivé tvrzení, že „základním příznakem by měla být únava, právě ta není
u žalobkyně příliš vyjádřena, jak vyplývá z údajů v dokumentaci.“ Také je nepravdivé tvrzení,
že CFS je spíše syndromem než onemocněním, tato nemoc figuruje v mezinárodní klasifikaci
nemocí (MKN-10) pod dg. kódem G93.3. V napadení výslechových odpovědí stěžovatelka
dále tvrdí, že není pravdivé tvrzení IPVZ, že podle Holmesových diagnostických kritérií
je pro vyloučení únavy hlavním příznakem zejména příznak psychický. Dále uvádí, že znalecký
kolektiv vycházel z neplatné diagnostické metody (dle Holmese), a nikoliv podle platných kritérií
dle Fukudy.
Stěžovatelka taktéž namítá, že některé lékařské zprávy a sdělení k zdravotnímu stavu byly
zcela zamlčeny, a znalecký posudek nebyl zpracován z úplné dokumentace.
Dále stěžovatelka uvádí, že krajský soud se prostřednictvím výslechu znalce nevyrovnal
s námitkami uvedenými v napadení znaleckého posudku (např. námitka směrující proti popření
existence nemoci CFS). Podle stěžovatelky posudek chybně spojuje duševní nemoc – únavový
syndrom dg. F48.0 a neurologickou nemoc – chronický únavový syndrom dg. G93.3 v jednu
diagnózu. Krajský soud po ukončení výslechu nijak nezkoumal výslechové odpovědi znalce
po důkazní stránce jejich pravdivosti, úplnosti, nezkreslenosti a odborné relevantnosti. Soud
neověřil pravdivost obsahu důkazů podaných znaleckým ústavem, t. j. posudku a výslechu,
a bez dalšího žalobu zamítl, čímž porušil zásadu rovnosti zbraní a rovnosti přístupu k oběma
stranám. Stěžovatelka také namítá, že krajský soud nevyhověl návrhu zástupce žalobkyně
na vypracování revizního znaleckého posudku. Další vadu rozsudku stěžovatelka spatřuje
v odkazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2003, č. j. 4 Ads 40/2003 - 217,
a jeho závěr, že Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví je znaleckým orgánem
na nejvyšší odborné úrovni. V uvedené věci se však jednalo o znalecké posouzení jednodušší
problematiky, než je CFS.
Stěžovatelka vzhledem k obsáhlosti námitek a důkazů odkazuje na další námitky a důkazy
uvedené v napadení znaleckého posudku a napadení výslechových odpovědí. Nezákonnost
rozhodnutí ve věci samé pak stěžovatelka shledává v tom, že soud nezjistil takový stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti. Soudkyně, která nemá medicínské vzdělání, nemohla být
podle stěžovatelky schopna neprodleně po výslechu svědka vydat rozhodnutí, že žaloba
se zamítá. Napadeným rozsudkem bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces,
princip rovnosti zbraní a povinnost nezávislého a nestranného přístupu k oběma stranám,
když soud neprokázal, proč a z jakých důvodů navržené a předložené důkazy neprovedl, naopak
vyhověl všem odborně specializovaným důkazům žalované, jejichž relevantnost posoudil
i bez vlastního medicínského vzdělání. Výrok a odůvodnění rozsudku, vydaného na základě
vadných posudků, tak podle stěžovatelky neodpovídá skutečnému a právnímu stavu věci.
Ve všem výše uvedeném spatřuje stěžovatelka kasační důvod ve smyslu §103 odst. 1
písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů,
dále jen „s. ř. s.“ (skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit), a §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ( nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé).
Vzhledem k výše uvedenému stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc k dalšímu řízení přikázal krajskému soudu, který nechá vypracovat revizní
znalecký posudek znaleckého posudku IPVZ Praha. Dále stěžovatelka požádala o neuložení
úhrady nákladů řízení a jiných nákladů řízení z důvodu špatných majetkových a sociálních
poměrů ve věci o plný invalidní důchod. V závěru kasační stížnosti stěžovatelka vyslovila trvalou
nedůvěru Krajskému soudu v Ostravě trvalou nedůvěru a požádala, aby po zrušení napadeného
rozsudku byla věc přikázána Krajskému soudu v Hradci Králové.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že vypracování revizního znaleckého
posudku musí být zpracováno z úplné lékařské dokumentace shromážděné k datu vydaného
rozhodnutí, tj. 14. 9. 2006. Proto je předmětem doplnění nový obsah petitu, přičemž stěžovatelka
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc k dalšímu řízení přikázal
krajskému soudu dle rozhodnutí uvedeného v textu tohoto rozsudku, který nechá vypracovat
revizní znalecký posudek znaleckého posudku IPVZ vycházející z úplné lékařské dokumentace
shromážděné k datu vydaného rozhodnutí, tj. 14. 9. 2006.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že nemá výhrady k provedenému
důkaznímu řízení a ani k napadenému rozsudku.
Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že je podána osobou oprávněnou, je podána včas a je proti označenému rozsudku
přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Napadený rozsudek Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Podle §110 odst. 4 s. ř. s. platí, že pokud Nejvyšší správní soud zruší rozhodnutí
krajského soudu a vrátí mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem
vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.
Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu. Citované ustanovení brání Nejvyššímu
správnímu soudu, aby se v řízení o opakované kasační stížnosti za nezměněného skutkového
a právního stavu vyjadřoval k námitkám, které ve svém dřívějším rozsudku označil za nedůvodné,
popřípadě, aby se vyjadřoval k námitkám, které účastník řízení v první kasační stížnosti
neuplatnil, ačkoliv je uplatnit mohl (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, všechna další rozhodnutí dostupná
na www.nssoud.cz).
Stěžovatelka své kasační námitky podřadila pod ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
a písm. d) s. ř. s. Ve své podstatě kasační stížnosti brojí proti znaleckému posudku,
přičemž má za to, že tento neodpovídá jejímu skutečnému zdravotnímu stavu, kdy stěžovatelka
ke dni napadeného rozhodnutí trpěla chronickým únavovým syndromem. Krajský soud se podle
stěžovatelky s jejími námitkami proti znaleckému posudku dostatečně nevypořádal, a neprovedl
navrhovaný důkaz revizním znaleckým posudkem.
Z judikatury zdejšího soudu vyplývá, že „neúplné a nepřesvědčivé posouzení rozhodujícího
zdravotního postižení v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu, jímž stěžovatelka trpěla ke dni vydání
přezkoumávaného rozhodnutí, je třeba považovat za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné
stanovení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky k uvedenému dni a v jeho důsledku
nesprávné posouzení zákonných podmínek plné invalidity ve smyslu §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění
jako základního předpokladu pro posouzení dalšího trvání nároku na dávku důchodového pojištění,
jíž se stěžovatelka domáhá. Jde tedy o jinou vadu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 - 54, č. 511/2005 Sb. NSS).
I námitka neprovedení důkazu revizním znaleckým posudkem spadá pod §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. – konkrétně pod nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. O takovou vadu
se totiž jedná v případě, kdy soud opírá rozhodovací důvody o skutečnosti, které nebyly v řízení
dostatečně zjištěny. V dané věci se naopak nemůže jednat o pochybení spadající pod ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť rozhodnutí žalované vychází plně z posudku lékaře.
Na takové rozhodnutí proto nelze nahlížet jako by nemělo oporu ve spisu (k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2003, č. j. 5 Ads 33/2003 - 41).
První kasační námitka směřuje proti samotnému posouzení zdravotního stavu
stěžovatelky znaleckým ústavem. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl v téže věci stěžovatelky
v rozsudku č. j. 6 Ads 1/2011 - 433, správní rozhodnutí žalované o nároku na invalidní důchod
je závislé především na odborném lékařském posouzení. Při přezkumu takového rozhodnutí
neposuzuje soud věcnou správnost posudku, neboť k tomu nemá odborné znalosti. Zdravotní
stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech
důchodového pojištění posuzuje podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 582/19921 Sb.,
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, Ministerstvo práce a sociálních věcí,
které za tím účelem zřizuje posudkové komise. Posudek uvedené komise hodnotí soud
jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v §77 odst. 2 s. ř. s., s ohledem na mimořádný
význam v tomto řízení bývá tento posudek důkazem rozhodujícím v případech, kdy z hlediska
své celistvosti a přesvědčivosti nevzbuzuje žádných pochyb a nejsou-li tu žádné jiné skutečnosti,
kterými by správnost posudku mohla být zpochybněna. Požadavek úplnosti a přesvědčivosti
spočívá v tom, aby se komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, zejména s těmi,
které namítá posuzovaný, a aby své závěry přesvědčivě odůvodnila. Z posudku musí být zřejmé,
že zdravotní stav byl komplexně posouzen na základě úplné zdravotnické dokumentace
i s přihlédnutím ke všem obtížím tvrzeným posuzovanou osobou. V posudku musí být uvedeno,
zda zjištěný zdravotní stav zakládá dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, a pokud ano,
které zdravotní postižení bylo vzato za jeho rozhodující příčinu. Procentní míru poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti komise vyhodnotí podle charakteru zdravotního
postižení na základě přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. (v posuzované věci ve znění účinném
k 14. 9. 2006, tj. datu vydání napadeného rozhodnutí žalované), přičemž zdravotní postižení
podřadí podle jeho druhu a intenzity pod příslušnou kapitolu, oddíl a položku přílohy a současně
odůvodní stanovenou míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti v rámci
zde stanoveného rozpětí. Dále uváží i rozsah a závažnost dalších zdravotních postižení. (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2013, č. j. 6 Ads 11/2013 - 20).
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 8. 2011, č. j. 6 Ads 1/2011 - 433, krajský
soud zavázal, aby provedl důkaz znaleckým posudkem Institutu pro postgraduální vzdělávání
ve zdravotnictví v Praze. Krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu,
usnesením ze dne 24. 1. 2012 ustanovil znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví posudkové
lékařství, Institut pro postgraduální vzdělávání ve zdravotnictví a uložil mu podání znaleckého
posudku ve věci stěžovatelky. V případě znaleckého posudku ve smyslu §127 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, se jedná o důkaz,
který soud hodnotí jako každý jiný důkaz. Soud však nemůže posuzovat skutečnosti,
ke kterým je třeba odborných znalostí a není oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné
stránce, ale musí postupovat podle ustáleného výkladu judikatury, tedy může hodnotit jen úplnost
výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně
též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu
znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou
podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba
vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění
znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009,
sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, dostupné na www.nsoud.cz)
K námitce odborných a věcných vad posudku tedy Nejvyšší správní soud konstatuje,
že soud nemůže tento posudek hodnotit z medicínského hlediska a z hlediska věcné správnosti.
Taktéž nemůže zasahovat znalcům do otázky, podle jakých kriterií (Holmesova nebo dle Fukudy)
budou zdravotní stav posuzovat. Může se pouze zabývat otázkou, zda byl znalecký posudek
náležitě odůvodněn, a zda jeho závěr je logický a zda vycházel z úplných podkladů. Krajský soud
toto hodnocení důkazu znaleckého posudku provedl, když v odůvodnění napadeného rozsudku
výslovně uvedl, že považuje posudek znaleckého ústavu za vyčerpávající, znalecký ústav zcela
srozumitelně a konkrétně odpověděl na položené otázky, a jednoznačně na základě lékařské
dokumentace jak z období přede dnem vydáním rozhodnutí, tak i po vydání rozhodnutí, dospěl
k závěru, že u stěžovatelky se nejedná o CFS. Nejvyšší správní soud k tomuto hodnocení dodává,
že podle vyjádření zástupce znaleckého kolektivu v posudku odkazovali na nálezy,
které se vztahují k diagnostice stěžovatelky a k důvodům posouzení nepříznivého zdravotního
stavu. Stěžovatelka v napadení znaleckého posudku uvedla: „pro řádný a objektivní posudek jsem
zaslala IPVZ svou kompletní zdravotní dokumentaci (stěžejní lék. zprávy), kterou (…) IPVZ
ignorovalo tím, že ji v posudku neuvedlo.“ Dále uvádí, „je transparentně prokázáno, že znalecký
kolektiv IPVZ měl k dispozici moji kompletní zdravotnickou dokumentaci“. Stěžovatelka
v kasační stížnosti namítá, že znalecký posudek nebyl zpracován z úplné dokumentace.
Znaleckému kolektivu však za situace kdy, jak v průběhu řízení uváděla stěžovatelka, zdravotní
dokumentace činí několik set stran, nelze vytknout postup, kdy v posudku neodcituje všechny
lékařské nálezy, ale vybere pouze ty, které považuje za relevantní pro zodpovězení položených
otázek.
Znalecký kolektiv v posudku citoval zprávu MUDr. N. ze dne 6. 6. 2001 i zprávu MUDr.
N. ze dne 10. 1. 2005, v obou se vyskytuje pojem chronický únavový syndrom, nicméně znalecký
kolektiv v posudkové rozvaze uvádí, že diagnóza CFS se poprvé objevuje v lednu 2005 na
základě klinického obrazu. Znalecký kolektiv se vypořádal s tvrzenou diagnózou prodělané
neuroboreliózy, když vysvětluje, že s ohledem na trvalou negativitu IgG protilátek není tato
diagnóza jednoznačná a mohlo se také jednat o falešnou pozitivitu. V rámci výslechu zástupce
znaleckého kolektivu uvedl, že diagnóza neuroboreliózy byla udělána pouze na základě jednoho
laboratorního testu v roce 2000, při vyšetření v rámci hospitalizace v Olomouci v červnu 2006 již
tato diagnóza uváděna ani potvrzena nebyla. Ve znaleckém posudku je citován nález FN Na
Bulovce z roku 2000, na který stěžovatelka odkazuje. Znalecký kolektiv tak v posudku vycházel
z podkladů, kterými stěžovatelka argumentuje v kasační stížnosti. V znaleckém posudku jsou
citovány různé nálezy z psychiatrie a neurologie (např. neurologické nálezy MUDr. Č.,
22. 2. 2000, 4. 4. 2002) do data napadeného rozhodnutí, zástupce kolektivu během výslechu
uvedl, že v dokumentaci není žádná lékařská zpráva, která by jednoznačně stanovila diagnózu
neurastenie, ústav k ní dospěl až po komplexním zhodnocení podkladů z vyšetření. Nejvyšší
správní soud má na základě výše uvedeného za to, že znalecký posudek vycházel z dostatečné
dokumentace a také vysvětlil, proč se diagnóza neurastenie v lékařských nálezech nenachází, a
jaký je názor znaleckého kolektivu na tvrzenou neuroboreliózu.
Stěžovatelka taktéž rozporuje psychiatrické vyšetření ze dne 27. 8. 2013 s argumentem,
že psychické potíže nejsou hlavním diagnostickým kritériem u CFS. Nejvyšší správní soud uvádí,
že pokud znalecký kolektiv uvedl, že ke splnění jeho úkolu považoval za nezbytné provést
psychiatrické vyšetření, a to konkrétně ve snaze ozřejmit a zjistit další možné příčiny subjektivně
udávané chronické únavy, nemůže správnost postupu znaleckého kolektivu v tomto zpochybnit.
Je pravdou, že krajský soud jasně znaleckému ústavu uložil posoudit diagnózu z lékařské
dokumentace shromážděné k datu 14. 9. 2006, nicméně diagnostikovat zdravotní problémy více
než 6 let zpětně je vždy problematické. V zájmu zjištění skutečného stavu věci Nejvyšší správní
soud již v prvním zrušujícím rozsudku uvedl, že pokud posudkové komise dospěly k závěru,
že některý z diagnostických závěrů ošetřujícího lékaře je vadný, pak je třeba konkrétně vymezit,
v čem spočívá diagnostický omyl a případně provést doplňující vyšetření k potvrzení či vyvrácení
diagnózy CFS. Vyšetření při jednání je běžnou součástí posuzování zdravotního stavu
posudkovými komisemi, které sice posuzují zdravotní stav k datu napadeného rozhodnutí,
nicméně samotné vyšetření probíhá časově později - až v průběhu řízení před krajským soudem.
S tímto souvisí i kasační námitka, že znalecký posudek byl proveden i z lékařské
dokumentace vyhotovené po datu vydaného rozhodnutí, tj. po 14. 9. 2006, a znalecký institut
provedl psychiatrické vyšetření zpětně, tedy více než 7 roků po datu 14. 9. 2006.
V této souvislosti je podle stěžovatelky vadná i domněnka krajského soudu, že zdravotní stav
není neměnný, je vyvíjející se a s odstupem času, s odkazy na odborné nálezy, lze dle soudu často
objektivněji stanovit diagnózu. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí následující. Podle §75 odst. 1
s. ř. s. při přezkoumávání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl
v době rozhodování správního orgánu. Pro posuzovaný případ to znamená, že bylo třeba zjistit
zdravotní postižení a rozhodující příčinu nepříznivého zdravotního stavu k datu napadeného
rozhodnutí, t. j. ke 14. 9. 2006, z lékařské dokumentace shromážděné k tomuto datu. Případná
další vyšetření stěžovatelčina zdravotního stavu by nemohla výsledky posouzení ovlivnit,
neboť jejich závěry by nebylo možno aplikovat zpětně ke dni vydání přezkoumávaného
rozhodnutí (srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2003,
č. j. 4 Ads 40/2003 - 217). Pokud by znalecký kolektiv například až na základě dalších vyšetření
stěžovatelčina stavu dospěl k závěru, že trpí chronickým únavovým syndromem, nebo naopak,
že na rozdíl od situace v roce 2006 již chronickým únavovým syndromem netrpí, nemohl
by tyto závěry aplikovat zpětně ke dni přezkoumávaného rozhodnutí. Nemohl by tak přihlédnout
k eventuálním změnám ve zdravotním stavu, ke kterým došlo po datu 14. 9. 2006.
K takovému zpětnému přihlédnutí ke změnám ve zdravotním stavu však nyní nedošlo.
Je pravdou, tak jak uvádí stěžovatelka, že podklady pro znalecký posudek byly i zprávy
pozdějšího data než bylo napadené rozhodnutí a že znalecký kolektiv stěžovatelku podrobil
vyšetření. Toto potvrdil i zástupce znaleckého ústavu MUDr. Boháč ve výslechu u jednání
před krajským soudem, když uvedl, že při zpracování posudku se seznámili s celou podkladovou
dokumentací, vývoj v čase nedělali k roku 2006 a po něm, věnovali se spíše obsahu jednotlivých
zpráv. Dále uvedl, že závěr je postaven i na zprávách po datu vydání rozhodnutí, není postaven
jen na jedné zprávě. Znalecký kolektiv měl však jasné zadání a jasně formuloval i své odpovědi
na otázku, zda u stěžovatelky byla ke dni napadeného rozhodnutí diagnóza CFS objektivně
odvoditelná. Za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu považoval
znalecký kolektiv ke dni vydání napadeného rozhodnutí neurastenii, a dále uvedl,
že podle vyšetření tato trvá i v současnosti. Vyšetření stěžovatelky tak nesloužilo k zpětnému
hodnocení, ale znalecký kolektiv jím nad rámec zadání hodnotil i současný zdravotní stav
stěžovatelky. Ač tento postup nebyl nezbytný a je nutné se ztotožnit se stěžovatelkou v tom,
že posouzení zdravotního stavu mělo proběhnout pouze z dokumentace shromážděné k datu
napadeného rozhodnutí, Nejvyšší správní soud neshledal, že by krajský soud nerespektoval
závazný právní názor z předchozího zrušujícího rozsudku. Krajský soud provedl požadovaný
důkaz znaleckým posudkem a znaleckému ústavu zadal otázky v souladu s právním názorem
Nejvyššího správního soudu. Pokud znalecký ústav nad rámec zadání posuzoval zdravotní
dokumentaci i pozdějšího data, nelze mu to vytknout, protože zdravotní dokumentaci hodnotil
komplexně, ne však na úkor hodnocení dokumentace předchozí, a své závěry učinil ve vztahu
k rozhodnému datu 14. 9. 2006, tudíž tím nemohl stěžovatelku zkrátit na jejích právech.
Skutečnost, že znalecký ústav zhodnotil zdravotní stav nad rámec zadání, tak nelze brát
jako důvod pro zrušení napadeného rozsudku.
K námitce, že krajský soud nevyhověl návrhu na vypracování revizního znaleckého
posudku, Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku
vysvětlil, proč tomuto návrhu nevyhověl. Konkrétně uvedl, že považuje posudek znaleckého
ústavu za vyčerpávající, znalecký ústav zcela srozumitelně a konkrétně odpověděl na otázky
položené soudem. Návrhu nevyhověl ani s ohledem na rozdílnost ve stanovení rozhodujícího
onemocnění posudkovými orgány ve správním řízení, posudkovými komisemi MPSV v Praze
a v Brně a závěrem znaleckého posudku znaleckého ústavu, a to s odkazem na rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2003, č. j. 4 Ads 40/2003 - 217. Krajský soud
dále zdůvodnil, že znalecký orgán se shodl se závěry posudkových komisí ohledně míry
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti k datu napadeného rozhodnutí o 10%.,
přičemž znalecký orgán potvrdil závěry posudkových komisí, že u stěžovatelky se nejednalo
o CFS, k odlišnému názoru dospěl v určení rozhodujícího onemocnění.
K problematice vypracování revizního posudku lze odkázat na judikaturu Nejvyššího
soudu, dle které „(v)ypracování revizního posudku přichází do úvahy zejména tam, kde soud bude mít
pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; vždy bude záviset na konkrétní situaci
a na úvaze soudu, zda bude mít pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné či nikoliv“
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010, dostupný
na www.nsoud.cz). Dále lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008,
č. j. 3 Ads 20/2008 - 141, v němž soud dospěl k právnímu názoru, vyjádřenému v právní větě,
že „(s)amotný nesouhlas účastníka řízení se závěry znaleckého posudku není důvodem pro vypracování revizního
znaleckého posudku. Soudní praxe se k revizním znaleckým posudkům (§127 odst. 2 o. s. ř.) uchyluje pouze
v případě, že v dané věci existuje několik rozdílných znaleckých posudků nebo v případě, kdy účastník řízení
předloží k důkazu znalecký posudek zpracovaný znalcem mimo řízení, přičemž závěry tohoto znaleckého
posudku, jímž se provádí důkaz listinou, jsou nesouladné se závěry znalce ustanoveného soudem.“ Taktéž lze
poukázat na odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3492/11 ze dne 14. 6. 2012,
dostupné na www.usoud.cz, kterým byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou
neopodstatněnost: „(n)amítá-li stěžovatel, že obecné soudy vyšly pouze z posudku PK MPSV nutno dodat,
že obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné
dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy: posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování
dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních
materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení
všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit.
Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků
nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně,
že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování
je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky
bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.“
Krajský soud po výslechu člena znaleckého kolektivu neměl pochybnosti o správnosti
vypracovaného znaleckého posudku, a s návrhem stěžovatelky na vypracování revizního posudku
se přezkoumatelným způsobem vypořádal, když vysvětlil, proč nepovažoval za nezbytné provést
tento navrhovaný důkaz. Stěžovatelka uvedla, že nelze odkázat na závěr Nejvyššího správního
soudu, že Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví je znaleckým orgánem na nejvyšší
odborné úrovni, neboť podle stěžovatelky se v citovaném rozsudku č. j. 4 Ads 40/2003 - 217
jednalo o znalecké posouzení jednodušší problematiky, než je CFS. Nejvyšší správní soud
se s tímto názorem neztotožňuje. Pokud je nějaký odborný ústav považován za znalecký orgán
na nejvyšší úrovni, je nezbytné ho v daném oboru takto akceptovat jak ve vztahu k „jednodušší
problematice“, tak ve vztahu k závažnějším onemocněním. Nelze rozlišovat mezi onemocněními
tak, jak to činí stěžovatelka, neboť v konečném důsledku by takové rozlišování
znamenalo nelogický závěr, že pokud se jedná o posouzení jednoduchých zdravotních
problémů, tak ze strany soudu lze spoléhat na věcnou správnost závěrů znaleckého posudku,
zatímco pokud by se jednalo o zdravotní problémy obtížně klasifikovatelné, soud
by již na takový znalecký posudek spoléhat nemohl.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že krajský soud provedený důkaz znaleckým posudkem
hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a ztotožňuje se s krajským soudem
v tom, že znalecký posudek byl vyčerpávající, případné nejasnosti byly krajským soudem
odstraněny výslechem zástupce znaleckého kolektivu. Krajský soud neporušil princip rovnosti
zbraní a nestranného přístupu k oběma stranám, znalecký posudek byl důkazem navrženým
stěžovatelkou a důvody pro provedení důkazu revizním znaleckým posudkem neshledal.
Znalecký posudek soud nepovažuje na rozdíl od stěžovatelky za důkaz žalované, krajský soud
usnesením ze dne 25. 4. 2014, č. j. 43 Ad 77/2011 - 594, rozhodl o tom, že znalecký ústav není
vyloučen z podání znaleckého posudku, kdy v odůvodnění uvedl, že samotný fakt pracovního
kontaktu s žalovanou nemůže být hodnocen jako důvod pro vyloučení znalce z podání
znaleckého posudku a už vůbec ne důvodem pro vyloučení ustanoveného znaleckého ústavu
jako celku.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost
stěžovatelky jako nedůvodnou a ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl. Z tohoto důvodu
se nevyjádřil k návrhu stěžovatelky na přikázání věci jinému soudu.
Náklady řízení
K žádosti stěžovatelky o neuložení úhrady nákladů řízení a jiných nákladů řízení z důvodu špatných
majetkových a sociálních poměrů ve věci o plný invalidní důchod ze dne 14. 7. 2014 Nejvyšší správní soud
uvádí, že ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů, je řízení ve věcech důchodového pojištění (zabezpečení) osvobozeno
od poplatku. Z ustanovení §60 odst. 2 s. ř. s. pak vyplývá, že ve věcech důchodového pojištění
soud náhradu nákladů řízení správnímu orgánu nepřizná ani v případě jeho úspěchu ve věci. Soud
tedy o žádosti stěžovatelky samostatně nerozhodoval, neboť v řízení o kasační stížnosti nenastal
důvod pro uložení úhrady nákladů řízení stěžovatelkou, ani nevznikla povinnost stěžovatelky
zaplatit soudní poplatek.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly. Žalované není možno, jak vyplývá z výše uvedeného,
náhradu nákladů řízení s ohledem na §60 odst. 2 s. ř. s. přiznat. Proto Nejvyšší správní soud
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovatelce byl usnesením krajského soudu č. j. 21 Cad 186/2008 - 339 ze dne
31. 5. 2010 ustanoven zástupce Mgr. Michal Klusák. Podle §35 odst. 8 s. ř. s., části věty prvé
za středníkem, platí hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného advokáta stát. Soud
přiznal ustanovenému zástupci odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů za dva úkony
právní služby (podání kasační stížnosti a doplnění kasační stížnosti – změna petitu).
Za tyto úkony mu náleží podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, ve spojení s §7 bodem 3 a §9 odst. 2 advokátního tarifu náleží odměna
ve výši 2 x 1.000 Kč. Podle §13 odst. 3 advokátního tarifu náleží zástupci stěžovatelky náhrada
hotových výdajů v paušální částce 300 Kč za jeden úkon, celkem tedy 2.600 Kč.
Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku
546 Kč, odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad
hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§57 odst. 2
s. ř. s.). Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 3.146 Kč.
Odměna bude vyplacena ve stanovené lhůtě z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu