ECLI:CZ:NSS:2015:6.AFS.13.2015:36
sp. zn. 6 Afs 13/2015 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně:
HAMRENERGY s.r.o., IČO: 28691237, se sídlem Břevniště 34, Hamr na Jezeře, zastoupené
JUDr. Jakubem Hájkem, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 832/19, Praha 1,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, týkající
se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 8. 2013, č. j. 19923/13/5000-14203-700681,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
- pobočka v Liberci ze dne 8. 1. 2015, č. j. 59 Af 25/2013 - 128,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobkyně je vlastníkem a provozovatelem fotovoltaické elektrárny FVE SVIJANY.
Vyrobenou elektřinu dodává do distribuční soustavy společnosti ČEZ Distribuce, a.s. Za období
červenec a srpen 2012 vyúčtovala společnosti ČEZ Distribuce, a.s. výkupní cenu za elektřinu,
kterou ovšem ČEZ Distribuce, a.s. neuhradila v plné výši. Společnost ČEZ Distribuce, a.s.,
jakožto plátce daně, ve vysvětlení ve smyslu §237 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád,
ve znění pozdějších předpisů, uvedla, že důvodem rozdílu mezi vyúčtovanou a uhrazenou
částkou je sražení odvodu za elektřinu ze slunečního záření podle §7a a násl. zákona
č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých
zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů.
[2] Žalobkyně se obrátila na plátce daně s žádostmi o podání vysvětlení ve smyslu §237
odst. 1 daňového řádu ohledně sražených částek odvodu dle §7a zákona o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů. Plátce daně dne žalobkyni sdělil, že při srážce odvodu postupoval
v souladu se zákonem o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Žalobkyně s postupem plátce
daně nesouhlasila a podala ke správci daně stížnosti na postup plátce daně podle §273 odst. 3
daňového řádu (současně jiným podáním podala žádost o posečkání s výběrem odvodu a žádost
o změnu metody výběru odvodu). Ve stížnostech žalobkyně poukázala na nález Ústavního soudu
ze dne 15. května 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, kterým Ústavní soud sice v rámci abstraktní
kontroly aproboval ústavní konformitu zavedení odvodů a zdanění elektřiny z fotovoltaických
elektráren, současně však poznamenal, že nelze vyloučit, že v individuálních případech dolehne
některé z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační či zasahující samotnou majetkovou
podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a proto bude v budoucnu
nutné takové případy posuzovat individuálně. Žalobkyně uvedla, že právě v jejím případě nabývá
odvod protiústavní povahy, neboť má vůči ní tzv. rdousící efekt, a že sražením odvodu byla
porušena její ústavní práva. Správce daně stížnosti zamítl, čemuž se žalobkyně bránila
odvoláními. Žalovaný řízení o jednotlivých odvoláních žalobkyně spojil a v návětí označeným
rozhodnutím je zamítl.
[3] Žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného brojila správní žalobou podanou ke Krajskému
soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci (dále jen „krajský soud“). Krajský soud shledal
žalobu nedůvodnou a v návětí uvedeným rozsudkem ji zamítl. Krajský soud uvedl, že napadené
rozhodnutí je přezkoumatelné a zákonné. S odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího
správního soudu dovodil, že institut stížnosti na postup plátce daně není za stávající právní
úpravy nástrojem, který by umožnil správci daně posuzovat věc s přihlédnutím ke konkrétním
skutkovým okolnostem a v odůvodněných případech poskytl poplatníkovi efektivní ochranu.
Žalovaný proto podle krajského soudu postupoval správně, pokud se při vyřízení stížnosti
na postup plátce daně omezil na zjištění, zda byl odvod plátcem daně sražen a odveden v souladu
s §7a a násl. zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Přezkoumávat postup plátce
daně při sražení a následném odvedení odvodu z hlediska dodržení ústavněprávních principů
a případného likvidačního dopadu zavedení odvodu na žalobce a zabývat se tzv. „rdousícím
efektem“ nebylo v pravomoci žalovaného. Krajský soud odkázal na názor rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu, že za stávající právní úpravy lze případy rdousícího efektu řešit
pouze prostřednictvím prominutí daně (§259 a §260 daňového řádu). Závěrem krajský soud
konstatoval, že v daném případě není na místě aplikace unijního práva ani mezinárodních smluv
o ochraně investic a že v probíhajícím řízení není oprávněn přezkoumávat zákonnost postupů
daňových orgánů v řízeních o žádostech o posečkání úhrady odvodu a o žádostech o změnu
metody výběru solárního odvodu, neboť ty jsou předmětem soudní kontroly k samostatně
podaným žalobám.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[4] Proti označenému rozsudku krajského soudu žalobkyně (nyní stěžovatelka) brojila včas
podanou kasační stížností z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[5] Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že individuální účinky odvodu znamenaly
porušení garancí stanovených zákonem o podpoře využívání obnovitelných zdrojů a současně
měly za následek rdousící efekt protiústavní intenzity, čímž došlo k protiústavnímu zásahu
do samotné majetkové podstaty stěžovatelky. Krajský soud postupoval v rozporu se závazným
názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu ze dne 15. května 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11,
v němž Ústavní soud zavázal obecné soudy v individuálních případech likvidačního důsledku
odvodu „udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité.“ Tomuto požadavku
ovšem krajský soud v nyní projednávané věci nedostál. Jeho závěry, stejně jako závěry
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyslovené v usnesení ze dne 17. prosince 2013,
č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, o něž se krajský soud opírá, jsou neakceptovatelné, protože nerespektují
závazný právní názor Ústavního soudu. Rozhodnutím ministra financí o prominutí daně
podle §260 daňového řádu se promíjí daň všem daňovým subjektům, jichž se důvod prominutí
týká, a tento prostředek navíc není v dispozici poplatníka, jelikož s podáním podnětu není
spojeno zahájení řízení o prominutí daně. Závěry plynoucí z citovaného usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu tedy fakticky znamenají, že za daného právního stavu
neexistuje procesní prostředek obrany před individuálními dopady odvodu, čímž dochází
k naplnění znaků denegationis justitiae. V daném případě ta došlo k porušení čl. 11, čl. 26 a čl. 36
Listiny základních práv a svobod.
[6] Krajský soud podle stěžovatelky dále pochybil v pasáži týkající se aplikace unijního práva,
neboť zcela pominul příkaz tzv. eurokonformního výkladu (nepřímý účinek). Smyslem směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES, o podpoře využívání energie z obnovitelných
zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES, (dále jen „směrnice“)
je nepochybně podpora využívání energie z obnovitelných zdrojů. Zavedení odvodu zjevně
odporuje účelu a smyslu této směrnice.
[7] Stěžovatelka dále brojila proti postupu daňových orgánů, které zastavením řízení
o jejích žádostech o posečkání a o změnu metody výběru odvodu zkrátily její právo využít
institutu posečkání ke zmírnění negativních majetkových dopadů výběru odvodu.
To vše navzdory příkazu Ústavního soudu k vytvoření koordinovaných postupů směřujících
v odůvodněných případech k výběru odvodu výběrem namísto srážky.
[8] Krajský soud se podle stěžovatelky dopustil nesprávného právního posouzení otázky
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného z důvodu nevypořádání se s konkrétními
námitkami. Není pravda, že by stěžovatelka v žalobě dostatečně nekonkretizovala,
kterými námitkami se žalovaný nezabýval. Stěžovatelka již v žalobě uvedla, že se žalovaný
nevypořádal s jejími námitkami likvidačních účinků odvodu v individuální rovině, s námitkou
týkající se posečkání ani s námitkou nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí.
[9] Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soud navrhla,
aby napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na judikaturu Ústavního soudu
a rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá, že žalovaný postupoval
zcela v souladu s účinnou právní úpravou i se zásadou zákonnosti. Napadený rozsudek krajského
soudu žalovaný označil za zákonný a přezkoumatelný. Žalovaný Nejvyššímu správnímu soudu
navrhl, aby kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou a aby mu přiznal v intencích nálezu
Ústavního soudu ze dne 7. října 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, náhradu nákladů řízení ve výši
300 Kč jako náhradu výdajů za jeden úkon právní služby podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud hodnotí kasační stížnost jako přípustnou, neboť byla podána
osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §102 s. ř. s. Důvody kasační stížnosti se opírají
o §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Kasační stížnost není nepřípustná ani z jiných důvodů
plynoucích z ustanovení §104 s. ř. s.
[12] Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[13] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu. Ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. rozlišuje nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti a v nedostatku důvodů. Nejvyšší správní soud v tomto duchu
zhodnotil napadený rozsudek a dospěl k závěru, že je přezkoumatelný. Odůvodnění
přezkoumávaného rozsudku je zcela srozumitelné, jsou z něj jasně seznatelné úvahy,
jimiž se soud řídil, a obsahuje vypořádání veškerých žalobních námitek. Nevykazuje tak žádné
vady způsobující nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. července 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, veškerá citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz) ani pro nesrozumitelnost
(např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. prosince 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130,
č. 244/2004 Sb. NSS). Lze proto uzavřít, že rozsudek krajského soudu je přezkoumatelný,
a je proto na místě zabývat se meritorními námitkami.
[14] Jádro stěžovatelčiny argumentace představovaly námitky brojící proti nerespektování
požadavků na zohlednění individuální situace poplatníků odvodu podle zákona o podpoře
využívání obnovitelných zdrojů, které Ústavní soud vyslovil v nálezu ze dne 15. května 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 17/11, N 102/65 SbNU 367, č. 220/2012 Sb. (judikatura Ústavního soudu
je dostupná z nalus.usoud.cz). Nejvyšší správní soud těmto námitkám nepřisvědčil.
[15] V nálezu Pl. ÚS 17/11 Ústavní soud v rámci řízení o abstraktní kontrole norem dospěl
k závěru, že zavedení odvodů a zdanění solární elektřiny je ústavně konformní. Současně
však poznamenal, že „při abstraktním přezkumu ústavnosti není schopen objektivně prokázat
nebo hypoteticky vymodelovat všechny myslitelné situace, které napadená ustanovení v individuálním případě
mohou vyvolat. […] Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné
vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových
okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické;
to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité.
Zjevně nelze vyloučit, že v individuálních případech dolehne některé z napadených ustanovení na výrobce
jako likvidační (‚rdousící efekt‘) či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny
- tedy protiústavně.“ (bod 88).
[16] Aplikační praxe následně řešila otázku, prostřednictvím jakých procesních cest lze dostát
vyslovenému požadavku pro nalezení spravedlivého řešení v individuálních případech.
Již v minulosti Nejvyšší správní soud opakovaně dovodil, že institut stížnosti na postup plátce
daně (§237 odst. 3 daňového řádu) neumožňuje správci daně zohlednit konkrétní dopady
solárního odvodu na výrobce elektrické energie. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v usnesení ze dne 17. prosince 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, č. 3000/2014 Sb. NSS, uvedl:
„Stížnost dle §237 daňového řádu představuje specifický prostředek obrany poplatníka vůči plátci daně
při uplatňování srážkové daně. Jedná se o ochranu před nezákonným postupem plátce, o nástroj určený pro ‚řešení
sporu mezi plátcem a poplatníkem‘, který slouží zejména k tomu, aby byl postup plátce podroben kontrole státní
moci a poplatník byl před případným nezákonným postupem plátce prostřednictvím konečného rozhodnutí správce
daně ochráněn. Bylo by absurdní klást na plátce povinnost, nota bene bez jakékoliv psané právní úpravy,
aby sám posuzoval likvidační účinky solárního odvodu na poplatníka.“ (bod 38). Vzápětí rozšířený senát
dodal, že „s ohledem na absenci psané právní úpravy řešící výjimečné situace, v nichž vede solární odvod
k ekonomické likvidaci poplatníka, je patrné, že použití institutu stížnosti na postup plátce daně
dle §237 daňového řádu nemůže bez dalšího představovat efektivní ochranu práv těch poplatníků, do jejichž práv
bylo vskutku s ohledem na konkrétní okolnosti jejich případu protiústavně zasaženo. Institut stížnosti tedy není
za stávající právní úpravy nástrojem, který by umožnil správci daně posuzovat věc s přihlédnutím ke konkrétním
skutkovým okolnostem a v odůvodněných případech poskytl poplatníkovi efektivní ochranu.“ (body 40-41).
[17] Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že názor přijatý v citovaném usnesení rozšířeného
senátu, a tudíž i názor krajského soud v napadeném rozsudku, který z něj přímo vychází,
je rozporný s požadavky vyslovenými v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a má za následek ústavním
pořádkem reprobované odepření spravedlnosti (denegatio justitiae). Nejvyšší správní soud
tuto námitka shledal nedůvodnou. Sám Ústavní soud totiž závěry rozšířeného senátu
o nemožnosti zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu v řízení o stížnosti na postup
plátce opakovaně akceptoval, nejdříve formou usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou
neopodstatněnost (např. usnesení ze dne 13. května 2014, sp. zn. II. ÚS 1273/14), a následně
z důvodu vyjasnění výkladu ústavních norem a způsobu jejich promítnutí do aplikace
podústavního práva i nálezem (ze dne 13. ledna 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14). Posledně
jmenovaný nález, na jehož odůvodnění Nejvyšší správní soud v podrobnostech odkazuje,
explicitně vyvrátil stěžovatelčiny námitky o protiústavnosti závěrů přijatých v citovaném usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 76/2013 - 57.
[18] Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 2216/14 potvrdil, že zhodnocení rdousícího efektu
odvodu se nelze domáhat v rámci řízení o stížnosti na postup plátce daně. Obecné soudy
totiž nemohou s ohledem na princip dělby moci příliš extenzivním výkladem nahrazovat činnost
zákonodárce a revidovat ustanovení §237 daňového řádu tak, že by mu přisoudily úplně odlišný
smysl zcela v rozporu se zněním zákona a s doktrínou. Není možné, aby soudní moc přiznávala
plátci daně oprávnění, která mu mohou být dána pouze zákonem samotným. Takovou, contra
legem jdoucí interpretaci nelze ospravedlnit ani odkazem na předchozí výzvy Ústavního soudu
k ochraně vlastnického práva při solárním odvodu v některých specifických případech. Apel
Ústavního soudu na hledání spravedlivého řešení učiněný v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 nelze
chápat „jako výzvu soudní moci k ‚ohýbání‘ a nepřiměřené interpretaci právních norem obsažených v daňovém
řádu, nýbrž jako výzvu dotčeným státním subjektům k přijetí takové právní úpravy, jež by umožňovala plátci
(respektive správci) daně či soudní moci zohlednit v určitých jasně daných případech skutečnost, že solární odvod
má na poplatníka likvidační dopad.“ (nález sp. zn. II. ÚS 2216/14, bod 32).
[19] Nelze přisvědčit ani stížnostní námitce týkající se zákazu odepření spravedlnosti
(denegationis justitiae). K případu odepření spravedlnosti v této věci nedošlo. Krajský soud,
jak již bylo vysvětleno výše, nepopřel Ústavním soudem vyslovenou možnost žádat při rdousícím
efektu o zmírnění následků odvodu. Soud pouze upřesnil, že takového zmírnění se nelze
dovolávat v rámci stěžovatelkou uplatněné stížnosti na postup plátce daně. Krajský soud
tedy neponechal stěžovatelku bez právní ochrany, nýbrž pouze vymezil, co může a nemůže být
řízením o stížnosti na postup plátce daně. V úvahu přicházející prostředky ochrany
před rdousícím efektem odvodu ostatně Nejvyšší správní soud vymezil v citovaném usnesení
rozšířeného senátu č. j. 1 Afs 76/2013 - 57 (viz body 47-57, v nichž rozšířený senát odkázal
na institut prominutí daně podle §259 a §260 daňového řádu včetně nastínění řešení případné
nečinnosti státních orgánů). Tuto úvahu doplnil Ústavní soud ve zmiňovaném nálezu
sp. zn. II. ÚS 2216/14: „Ústavní soud připomíná, že již ve své dřívější judikatuře konstatoval, že je připraven
v opodstatněných případech chránit základní práva a svobody stěžovatelů, kteří by byli zasaženi ve svých právech
a svobodách nečinností normotvůrce. […] Do této fáze však případ stěžovatele doposud nedospěl, jelikož nelze
tvrdit, že by již nyní bylo zřejmé, že státní moc úmyslně zamýšlela v neakceptovatelné míře zasáhnout do práv
a svobod dotčených provozovatelů fotovoltaických elektráren, neboť mj. ani neuběhla doba, v rámci níž stát
garantoval návratnost investic do těchto zdrojů.“ (bod 35).
[20] Nejvyšší správní soud nemohl stěžovatelce přisvědčit ani co do námitky proti postupu
daňových orgánů v případě jejích žádostí o posečkání a o změnu metody výběru odvodu.
Jak správně poznamenal krajský soud (s. 7 napadeného rozsudku), žádosti stěžovatelky
o posečkání úhrady odvodu a o změnu metody výběru solárního odvodu jsou předmětem
samostatného řízení, odlišného od předmětu nyní vedeného řízení o stížnosti na postup plátce
daně.
[21] Nejvyšší správní soud se ztotožnil i s argumentací, kterou se krajský soud vyrovnal
se stěžovatelčinými poukazy na rozpor s unijním právem. Již v rozsudku ze dne
20. prosince 2012, č. j. 1 Afs 80/2012 - 40 Nejvyšší správní soud konstatoval, že hlavním
smyslem směrnice je uložit státům závazek dosáhnout do roku 2020 stanoveného podílu energie
vyrobené z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie (čl. 3 odst. 1 směrnice).
Za tím účelem mohou členské státy zavést režimy podpory [čl. 3 odst. 3 písm. a) směrnice].
Stěžovatelka má v obecné rovině jistě pravdu, že vnitrostátní orgány mají povinnost s ohledem
na doktrínu nepřímého účinku směrnic vykládat vnitrostátní právo v souladu s právem unijním
(rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 10. dubna 1984, von Colson a Kamann, věc 14/83).
Směrnice ovšem státy nezavazuje k přijetí jakýchkoliv konkrétních opatření (zaručení výkupních
cen, zaručení návratnosti investic, příspěvku na pořízení fotovoltaických elektráren, osvobození
výroby energie z obnovitelných zdrojů od daně apod.). Směrnice tudíž ani neobsahuje žádné
ustanovení, na jehož základě by bylo možné dovodit právo stěžovatelky na zohlednění její
individuální situace v řízení o stížnosti na postup plátce daně a právě to je předmětem nyní
vedeného řízení. Zmíněné právo nelze dovodit ani z celkového vyznění směrnice (srov. bod 25
odůvodnění směrnice). Ani prostřednictvím eurokonformního výkladu tudíž nelze dospět
k závěru, že rdousící efekt může být zkoumán v rámci postupu podle §273 odst. 3 daňového
řádu.
[22] Co se týče námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů, Nejvyšší správní
soud dospěl ke stejnému závěru jako krajský soud. Stěžovatelka v žalobě uvedla, že žalovaný
rezignoval na jakákoliv skutková zjištění ohledně individuálních dopadů odvodu na její situaci.
Žalovaný ovšem ve svém rozhodnutí potvrdil, že plátce daně neměl v daném typu řízení žádný
prostor pro zohlednění daných dopadů. S ohledem na tento právní názor je zcela logické,
že se žalovaný nezabýval konkrétními skutkovými okolnostmi tvrzenými stěžovatelkou. Žalovaný
se v napadeném rozhodnutí vyslovil i k otázce posečkání (s. 9 rozhodnutí žalovaného)
a nepřezkoumatelnosti prvostupňového správního rozhodnutí (s. 10 rozhodnutí žalovaného).
Krajský soud správně posoudil rozhodnutí žalovaného jako přezkoumatelné.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud věc posoudil správně a přezkoumatelným
způsobem. Ze všech výše popsaných důvodů Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost
v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. zhodnotil jako nedůvodnou a zamítl ji.
[24] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle ustanovení §60 odst. 1
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
neboť ve věci neměla úspěch. Žalovanému, který měl úspěch ve věci, podle obsahu spisu žádné
náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud nevyhověl žádosti
žalovaného o přiznání paušální náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby analogicky
podle advokátního tarifu. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. října 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13
vyplývá, že paušální náhradu lze přiznat i účastníkovi nezastoupenému advokátem
pouze v situacích, kdy by náhrada byla přiznána zastoupenému účastníkovi (viz též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. února 2015, č. j. 4 Afs 13/2015 - 33). Taková situace
nyní ovšem nenastala. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu totiž v případě,
že v soudním řízení správním vystupuje jako účastník orgán veřejné správy v oboru
své působnosti, v zásadě není zastoupení důvodně vynaloženým nákladem. Hájit v soudním
řízení vlastní rozhodnutí představuje běžnou součást agendy správního orgánu
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. dubna 2007, č. j. 6 As 40/2006 - 87,
č. 1260/2007 Sb. NSS). Žalovanému by tedy nemohla být přiznána paušální náhrada hotových
výdajů, ani pokud by byl zastoupen advokátem, tudíž mu tuto náhrada nelze přiznat
ani v tomto případě, kdy zastoupen není.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2015
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu