ECLI:CZ:NSS:2015:6.AFS.152.2015:36
sp. zn. 6 Afs 152/2015 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové,
soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudce JUDr. Petra Průchy v právní věci
žalobkyně: SOLARPARK gama a. s., IČ 28349806, se sídlem Údolní 567/33, Brno, zastoupené
JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem, se sídlem Opletalova 1284/37, Praha 1,
doručovací adresa Lidická 57, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství
ze dne 26. září 2013, č. j. 23966/13/5000-14203-706599, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. června 2015, č. j. 62 Af 109/2013 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobkyně je majitelkou fotovoltaické elektrárny Borek s celkovým instalovaným
výkonem 1,033 MW. Vyrobenou elektřinu dodává do distribuční soustavy společnosti E.ON
Distribuce, a. s. E.ON Distribuce, a. s. podle žalobkyně neuhradila za období říjen, listopad
a prosinec 2012 výkupní cenu elektrické energie v plné výši. Společnost E.ON Distribuce, a. s.,
jakožto plátce daně, v rámci vysvětlení postupu plátce daně ve smyslu §237 odst. 2 zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, žalobkyni sdělila, že důvodem rozdílu
mezi vyúčtovanou a uhrazenou částkou je sražení odvodu za elektřinu ze slunečního záření podle
§7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie
a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění
pozdějších předpisů.
[2] Žalobkyně s postupem plátce daně nesouhlasila a podala ke Specializovanému finančnímu
úřadu (dále jen „správce daně“) stížnosti na postup plátce daně podle §273 odst. 3 daňového
řádu, v nichž namítla zejména protiústavnost celého institutu solárního odvodu. Správce
daně stížnosti zamítl s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. května 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 17/11, kterým Ústavní soud aproboval ústavní konformitu zavedení odvodů
a zdanění elektřiny z fotovoltaických elektráren. Žalobkyně se rozhodnutím správce daně bránila
odvoláními, které však žalovaný v návětí označeným rozhodnutím zamítl.
[3] Žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného brojila správní žalobou podanou ke Krajskému
soudu v Brně (dále jen „krajský soud“). Krajský soud shledal žalobu nedůvodnou a zamítl ji.
Krajský soud se odvolal na nález Ústavního soudu ze dne 15. května 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11
a uvedl, že zavedení solárního odvodu nebylo protiústavní. S odkazy na judikaturu Nejvyššího
správního soudu krajský soud dále dovodil, že konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce
elektrické energie nelze zohlednit v řízení o stížnosti na postup plátce daně ani v navazujícím
řízení před správními soudy. Soud dále odkázal na názor rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu, podle kterého lze za stávající právní úpravy případy rdousícího efektu řešit
pouze prostřednictvím prominutí daně (§259 a §260 daňového řádu). Nad rámec uvedeného
krajský soud poznamenal, že §6 odst. 1 písm. b) bod 1 a 2 zákona o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů neobsahuje přímé záruky patnáctileté návratnosti investice v každém
jednotlivém případě. Zmíněné ustanovení pouze určuje meze, v nichž se může Energetický
regulační úřad pohybovat při stanovování výše výkupních cen a zelených bonusů.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[4] Proti označenému rozsudku krajského soudu žalobkyně (nyní stěžovatelka) brojila včas
podanou kasační stížností z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[5] Stěžovatelka nejprve uvedla, že celý institut solárního odvodu (§7a a násl. zákona
o podpoře využívání obnovitelných zdrojů) je projevem libovůle zákonodárce a odporuje
principu rovnosti, neboť odvodem jsou zatížena pouze energetická zařízení uvedená do provozu
mezi 1. lednem 2009 a 31. prosincem 2010. Dále solární odvod nepřípustným způsobem zasáhl
do stěžovatelčina práva podnikat (čl. 26 Listiny základních práv a svobod) a porušil princip
ochrany legitimního očekávání a zákazu retroaktivity, jakož i povinnosti, které pro Českou
republiku plynou ze směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2001/77/ES o podpoře
elektrické energie z obnovitelných zdrojů na vnitřním trhu s elektrickou energií a následně přijaté
směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2009/28/ES, o podpoře využívání energie
z obnovitelných zdrojů a o zm ěně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES.
K porušení všech zmíněných principů navíc nedošlo ve veřejném zájmu, nýbrž v důsledku snahy
zakrýt nedostatky ve správě věcí veřejných.
[6] Zavedení solárního odvodu údajně zasáhlo též do stěžovatelčina práva na pokojné užívání
majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod. Předmětem ochrany daného ustanovení je totiž nejen existující majetek, ale i legitimní
očekávání jeho nabytí. Stěžovatelka své legitimní očekávání přitom odvozovala ze záruky
patnáctileté návratnosti uvedené v zákoně o podpoře využívání obnovitelných zdrojů a z vyhlášky
Energetického regulačního úřadu č. 140/2009 Sb. Z §2 odst. 8 dané vyhlášky podle stěžovatelky
vyplývá individualizovatelný nárok na nabytí majetku, který byl však v důsledku zavedení
solárního odvodu snížen.
[7] Stěžovatelka konstatovala, že si je vědoma nálezu Ústavního soudu ze dne
15. května 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11. S nálezem však nesouhlasí, a jelikož si je vědoma vázanosti
Nejvyššího správního soudu tímto nálezem ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy, připustila, že nová
kontrola souladu solárního odvodu s právem na pokojné užívání majetku bude provedena
až Evropským soudem pro lidská práva. Dále stěžovatelka upozornila, že Ústavní soud v nálezu
Pl. ÚS 17/11 posuzoval solární odvod jakožto dočasný institut. Zákonem č. 310/2013 Sb.
však došlo k jeho změně na institut trvalý, a proto nelze závěry nálezu Pl. ÚS 17/11 bez dalšího
vztahovat na nynější stav. Ve vztahu k předmětnému nálezu Ústavního soudu stěžovatelka
dodala, že Ústavní soud svým rozhodnutím nevyjádřil generální záruku ústavnosti solárního
odvodu. Ústavní soud naopak sám upozornil na možnost vzniku individuálních případů,
v nichž odvod povede k protiústavním likvidačním účinkům. Právě takové důsledky měl solární
odvod na stěžovatelku. Stěžovatelka totiž dovozuje, že protiústavním důsledkem je
nejenom rdousící efekt odvodu, nýbrž i samotné nedodržení patnáctileté lhůty návratnosti.
[8] Ústavní soud se v citovaném nálezu navíc podle stěžovatelky nevěnoval protiústavnosti
solárního odvodu v souvislosti s garancí výkupních cen solární energie (§2 odst. 8 vyhlášky
Energetického regulačního úřadu č. 140/2009 Sb.). Krajský soud údajně nevěnoval této části
argumentace žádnou pozornost, čímž zatížil svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti.
[9] Stěžovatelka se následně vymezila i vůči usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. prosince 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57. Rozšířeným senátem
naznačené nástroje ochrany před likvidačními účinky odvodu (§259 a §260 daňového řádu) jsou
nefunkční, neboť Ministerstvo financí žádnou takovou aktivitu nevyvíjí, jak plyne
z některých rozhodnutí Nejvyšší správního soudu (např. rozsudek ze dne 17. prosince 2014,
č. j. 1 Afs 121/2014 - 52). Výsledkem podle stěžovatelky je snaha vytvořit zdání existence
efektivních nástrojů ochrany práv. Naznačované možnosti jsou však toliko iluzorní a nefunkční.
[10] Dále stěžovatelka krajskému soudu vytkla, že neposoudil souladnost solárního odvodu
s unijními závazky České republiky. Podle stěžovatelky jsou ustanovení §7a a násl. zákona
o podpoře využívání obnovitelných zdrojů v rozporu s účelem směrnic č. 2001/77ES
a č. 2009/28/ES, jejichž cílem bylo mimo jiné poskytnutí jistoty a důvěry investorům.
V souvislosti s tím stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu navrhla, aby položil předběžnou
otázku Soudnímu dvoru Evropské unie.
[11] Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soud navrhla,
aby napadený rozsudek krajského soudu, jakož i rozhodnutí žalovaného zrušil.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
17. prosince 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, a konstatoval, že závěry krajského soudu byly zcela
správné. Žalovaný proto navrhl Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost zamítnout jako
nedůvodnou.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud hodnotí kasační stížnost jako přípustnou, neboť byla podána
osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §102 s. ř. s. Důvody kasační stížnosti se opírají
o §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Kasační stížnost není nepřípustná ani z jiných důvodů
plynoucích z ustanovení §104 s. ř. s.
[14] Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[15] Kasační stížnost vyjadřuje zejména dva okruhy námitek. V první řadě stěžovatelka namítla
protiústavní charakter tzv. solárního odvodu (§7a a násl. zákona o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů) jako takového. Dále stěžovatelka uvedla, že v jejím případě povede solární
odvod k protiústavním likvidačním účinkům.
[16] Co se týče ústavnosti solárního odvodu, sama stěžovatelka připustila, že si je vědoma
skutečnosti, že Ústavní soud, jehož vykonatelná rozhodnutí jsou závazná pro všechny orgány
i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy), shledal zavedení solárního odvodu ústavně konformním. V nálezu
ze dne 15. května 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367, č. 220/2012 Sb., judikatura
Ústavního soudu je dostupná z nalus.usoud.cz) se Ústavní soud zabýval namítanými otázkami
retroaktivity solárního odvodu, problematikou právní jistoty a předvídatelnosti práva, práva
podnikat ve smyslu čl. 26 Listiny základních práv a svobod, jakož i principem ochrany
legitimního očekávání ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod a navazující judikatury Evropského soudu pro lidská práva, přičemž shledal,
že nedošlo k porušení zmíněných práv a principů. Závěry Ústavního soudu v těchto otázkách
jsou zřejmé, byly podrobně popsány krajským soudem v napadeném rozsudku. Nejvyšší správní
soud se ztotožnil se závěry Ústavního soudu a neshledal důvody, aby se pouštěl
do konkurenčních úvah [ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007,
sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465)] ve věci ústavnosti solárního odvodu. Bylo
by tak nadbytečné, i s ohledem na zjevnou obeznámenost stěžovatelky se závěry nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 17/11, aby je na tomto místě Nejvyšší správní soud znovu rozváděl,
a proto na ně pro stručnost pouze odkazuje.
[17] Stěžovatelka namítla, že závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 nelze automaticky vztahovat
na současnou úpravu solárního odvodu, neboť Ústavní soud posuzoval odvod jakožto dočasný
institut, zatímco v současnosti se v důsledku zákona č. 310/2013 Sb. jedná o institut trvalý.
Tato námitka je však nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s., neboť ji stěžovatelka neuplatnila
v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohla, jelikož zákon č. 310/2013 Sb. byl vyhlášen
před podáním žaloby. Nad rámec nutného odůvodnění však Nejvyšší správní soud uvádí,
že zákonem č. 310/2013 Sb. byl novelizován zákon č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích
energie a o změně některých zákonů. Nyní řešený případ se však týká odvodu za období října,
listopadu a prosince roku 2012 a změna zákona č. 165/2012 Sb., který nabyl účinnosti
až 1. ledna 2013, pro něj není relevantní.
[18] Lichou je i námitka stěžovatelky, podle níž Ústavní soud, resp. krajský soud náležitě
nezohlednil ustanovení §2 odst. 8 vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. 140/2009 Sb.
v rozhodném znění, jež upravovalo zachování výkupních cen. Podstatou citovaného ustanovení
této vyhlášky je totiž promítnutí garance obsažené v §6 odst. 1 písm. b) bodě 2 zákona
o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Pokud tedy Ústavní soud ve shora citovaném nálezu
dospěl k názoru, že zavedení odvodu za elektřinu ze slunečního záření není v rozporu se zásadou
ochrany legitimního očekávání z důvodu namítaného porušení záruky obsažené v §6 odst. 1
písm. b) bodě 2 zákona, není důvod se domnívat, že by se v případě prováděcí vyhlášky měla
situace jakkoliv změnit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2015,
č. j. 4 Afs 191/2015 - 64, viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. června 2013,
č. j. 1 Afs 36/2013 - 30, bod 22). Nelze přisvědčit ani stížnostní námitce, podle níž krajský soud
zatížil svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti, protože se nevěnoval námitce protiústavnosti
solárního odvodu v souvislosti s garancí výkupních cen (§2 odst. 8 zmiňované vyhlášky
č. 140/2009 Sb.). Krajský soud se problematice garance výkupních cen věnoval jednak v pasážích
rekapitulujících nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (s. 4 rozsudku krajského soudu) a podrobněji
i v souvislosti s ustanoveními §6 odst. 1 písm. b) bodu 1 a 2 zákona o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů (s. 9-10 rozsudku krajského soudu).
[19] Stěžovatelka v kasační stížnosti dále vyjádřila přesvědčení, že solární odvod měl
protiústavní účinky i v jejím konkrétním případě. Jak již bylo řečeno výše, Ústavní soud v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 17/11 dospěl k závěru, že zavedení odvodů a zdanění solární elektřiny je ústavně
konformní, současně však poznamenal, že „při abstraktním přezkumu ústavnosti není schopen objektivně
prokázat nebo hypoteticky vymodelovat všechny myslitelné situace, které napadená ustanovení v individuálním
případě mohou vyvolat. […] Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva,
že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny
na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně
komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení,
jakkoliv se to může jevit složité. Zjevně nelze vyloučit, že v individuálních případech dolehne některé z napadených
ustanovení na výrobce jako likvidační (‚rdousící efekt‘) či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce
v rozporu s čl. 11 Listiny – tedy protiústavně.“ (bod 88).
[20] Aplikační praxe po vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 řešila otázku, prostřednictvím
jakých procesních cest lze dostát vyslovenému požadavku pro nalezení spravedlivého řešení
v individuálních případech. Již v minulosti Nejvyšší správní soud opakovaně dovodil, že institut
stížnosti na postup plátce daně (§237 odst. 3 daňového řádu) neumožňuje správci daně zohlednit
konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie. Rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu v usnesení ze dne 17. prosince 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, č. 3000/2014 Sb.
NSS, uvedl: „Stížnost dle §237 daňového řádu představuje specifický prostředek obrany poplatníka vůči plátci
daně při uplatňování srážkové daně. Jedná se o ochranu před nezákonným postupem plátce, o nástroj určený
pro ‚řešení sporu mezi plátcem a poplatníkem‘, který slouží zejména k tomu, aby byl postup plátce podroben
kontrole státní moci a poplatník byl před případným nezákonným postupem plátce prostřednictvím konečného
rozhodnutí správce daně ochráněn. Bylo by absurdní klást na plátce povinnost, nota bene bez jakékoliv psané
právní úpravy, aby sám posuzoval likvidační účinky solárního odvodu na poplatníka.“ (bod 38). Vzápětí
rozšířený senát dodal, že „s ohledem na absenci psané právní úpravy řešící výjimečné situace, v nichž vede
solární odvod k ekonomické likvidaci poplatníka, je patrné, že použití institutu stížnosti na postup plátce daně
dle §237 daňového řádu nemůže bez dalšího představovat efektivní ochranu práv těch poplatníků, do jejichž práv
bylo vskutku s ohledem na konkrétní okolnosti jejich případu protiústavně zasaženo. Institut stížnosti tedy není
za stávající právní úpravy nástrojem, který by umožnil správci daně posuzovat věc s přihlédnutím ke konkrétním
skutkovým okolnostem a v odůvodněných případech poskytl poplatníkovi efektivní ochranu.“ (body 40-41).
V řízeních o stížnosti na postup plátce daně tak není místa pro řešení namítaných likvidačních
dopadů solárních odvodu na konkrétní subjekt. Tento závěr byl následně potvrzen v desítkách
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
[21] Stěžovatelka se v kasační stížnosti vymezila i vůči citovanému usnesení rozšířeného
senátu. Nejvyšší správní soud však neshledal důvody pro přehodnocování závěru rozšířeného
senátu, respektive pro jeho další aktivaci podle §17 s. ř. s. Některá nedávná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. prosince 2014,
č. j. 1 Afs 121/2014 - 52) naznačila nefunkčnost institutu prominutí daně (§259 a §260
daňového řádu), který rozšířený senát označil v usnesení č. j. 1 Afs 76/2013 - 57 jako efektivní
nástroj zohlednění protiústavních důsledků v individuálních případech. Takové úvahy
však nic nemění na jednoznačném závěru, že v řízení o stížnosti na postup plátce daně není
prostor pro řešení případných individuálních protiústavních dopadů solárního odvodu,
jak opakovaně potvrdil i Ústavní soud – nejdříve formou usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti
pro zjevnou neopodstatněnost (např. usnesení ze dne 13. května 2014, sp. zn. II. ÚS 1273/14)
a následně z důvodu vyjasnění výkladu ústavních norem a způsobu jejich promítnutí do aplikace
podústavního práva i nálezem (ze dne 13. ledna 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14). Posledně
jmenovaný nález, na jehož odůvodnění Nejvyšší správní soud v podrobnostech odkazuje,
explicitně vyvrátil stěžovatelčiny námitky o protiústavnosti závěrů přijatých v citovaném usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 76/2013 - 57.
[22] Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 2216/14 potvrdil, že zhodnocení případných
individuálních likvidačních dopadů odvodu se nelze domáhat v rámci řízení o stížnosti na postup
plátce daně. Obecné soudy totiž nemohou s ohledem na princip dělby moci příliš extenzivním
výkladem nahrazovat činnost zákonodárce a revidovat ustanovení §237 daňového řádu tak,
že by mu přisoudily úplně odlišný smysl zcela v rozporu se zněním zákona a s doktrínou.
Není možné, aby soudní moc přiznávala plátci daně oprávnění, která mu mohou být dána
pouze zákonem samotným. Takovou, contra legem jdoucí interpretaci nelze ospravedlnit
ani odkazem na předchozí výzvy Ústavního soudu k ochraně vlastnického práva při solárním
odvodu v některých specifických případech. Apel Ústavního soudu na hledání spravedlivého
řešení učiněný v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 nelze chápat „jako výzvu soudní moci k ‚ohýbání‘
a nepřiměřené interpretaci právních norem obsažených v daňovém řádu, nýbrž jako výzvu dotčeným státním
subjektům k přijetí takové právní úpravy, jež by umožňovala plátci (respektive správci) daně či soudní moci
zohlednit v určitých jasně daných případech skutečnost, že solární odvod má na poplatníka likvidační dopad.“
(nález sp. zn. II. ÚS 2216/14, bod 32). Bez ohledu na úvahy, zda má být apelu Ústavního soudu
na dosažení spravedlivého řešení individuálních případů rdousícího efektu solárního odvodu
vyhověno prostřednictvím nové právní úpravy, prostřednictvím prominutí daně či pomocí
povolení posečkání úhrady daně, tak zůstává zřejmé, že v řízení o stížnosti na postup plátce daně,
tj. cestou, kterou zvolila stěžovatelka, individuální dopady odvodu zohledňovat nelze.
[23] Nad rámec je třeba zmínit, že stěžovatelka dovozovala likvidační účinky solárního odvodu
ve svém případě z nedodržení patnáctileté lhůty návratnosti. Jak však v podobné věci uvedl
Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14, „do této fáze však případ stěžovatele doposud nedospěl,
jelikož nelze tvrdit, že by již nyní bylo zřejmé, že státní moc úmyslně zamýšlela v neakceptovatelné míře zasáhnout
do práv a svobod dotčených provozovatelů fotovoltaických elektráren, neboť mj. ani neuběhla doba, v rámci níž stát
garantoval návratnost investic do těchto zdrojů. Za této situace (i přes stěžovatelovy poukazy na prozatím
referované ztráty) tedy nelze dospět jednoznačně k závěru, že by bylo v neúměrné míře zasaženo vlastnické právo
stěžovatele (či stěžovatelů ve skutkově podobných případech), a proto není možné jakkoli nahrazovat normotvorbu
zákonodárce pro stěžovatele výhodnou interpretací právních norem.“ (bod 35).
[24] Nejvyšší správní soud konečně nepřisvědčil ani námitce pokazující na rozpor solárního
odvodu s unijním právem. Již v rozsudku ze dne 20. prosince 2012, č. j. 1 Afs 80/2012 - 40,
Nejvyšší správní soud konstatoval, že hlavním smyslem směrnice 2009/28/ES (dále
jen „směrnice“), která s účinností od 1. ledna 2012 zrušila a nahradila směrnici 2001/77/ES,
je uložit státům závazek dosáhnout do roku 2020 stanoveného podílu energie vyrobené
z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie (čl. 3 odst. 1 směrnice). Za tím účelem
mohou členské státy zavést režimy podpory [čl. 3 odst. 3 písm. a) směrnice]. Stěžovatelka má
v obecné rovině jistě pravdu, že vnitrostátní orgány mají povinnost vykládat vnitrostátní právo
v souladu s právem unijním (rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 10. dubna 1984,
von Colson a Kamann, věc 14/83). Směrnice ovšem státy nezavazuje k přijetí jakýchkoliv
konkrétních opatření (zaručení výkupních cen, zaručení návratnosti investic, příspěvku
na pořízení fotovoltaických elektráren, osvobození výroby energie z obnovitelných zdrojů
od daně apod.). Směrnice tudíž ani neobsahuje žádné ustanovení, na jehož základě by bylo možné
dovodit právo stěžovatelky na zohlednění její individuální situace v řízení o stížnosti na postup
plátce daně a právě to je předmětem nyní vedeného řízení. Zmíněné právo nelze dovodit
ani z celkového vyznění směrnice (srov. bod 14 a 25 odůvodnění směrnice). Ani prostřednictvím
eurokonformního výkladu tudíž nelze dospět k závěru, že rdousící efekt může být zkoumán
v rámci postupu podle §273 odst. 3 daňového řádu.
[25] Co se týče návrhu na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU, Nejvyšší správní
soud se ztotožnil se závěrem prvního senátu tohoto soudu, který v citovaném rozsudku
č. j. 1 Afs 80/2012 - 40 uvedl: „S ohledem na výše uvedené neshledal soud žádného důvodu pro položení
předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Aplikovaná právní úprava odvodu za elektřinu ze slunečního
záření nemá předobraz v žádné z norem evropského práva a žádná z těchto norem ani zavedení tohoto odvodu
nebrání. […] Jak soud však vyložil výše, zavedením odvodu zcela nepochybně není kompromitován cíl směrnice,
tedy dosažení stanoveného podílu energie z obnovitelných zdrojů.“
IV. Závěr a náklady řízení
[26] Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud věc posoudil správně a přezkoumatelným
způsobem. Ze všech výše popsaných důvodů Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost
v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. zhodnotil jako nedůvodnou a zamítl ji.
[27] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle ustanovení §60 odst. 1
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
neboť ve věci neměla úspěch. Žalovanému, který měl úspěch ve věci, podle obsahu spisu
žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2015
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu